Třikrát Lakoff ****************************************************************************************** * Jan Brabec ****************************************************************************************** George Lakoff a Mark Johnson: Metafory, kterými žijeme, (první vydání 1980, The University Press; Metaphors We Live By Lakoff, Georg a Johnson, Mark), Host, Brno 2002 Pokud bychom chtěli mermomocí knihu dvou amerických profesorů, lingvisty Lakoffa a filosof zařadit do přihrádky nějakého vědního oboru, byla by jím nejspíš lingvistika nebo literárn jak je to u titulů edice Teoretická knihovna brněnského vydavatelství Host pravidlem, téma je rozestřen spíše na společném poli několika disciplín; krom zmíněných dvou ještě minimál sémiotiky a snad i filosofie nebo lépe řečeno filosofování. Čili oborů, jež se zajímají čl weberovským tvorem zavěšeným v pavučině významů. Kniha je psána esejistickým, místy až did základní teze jsou několikrát opakovány a dokládány mnoha příklady. Na těchto příkladech, vyposlouchaných většinou z naší každodenní mluvy, autoři dokazují ús knihy, že metafora není jen básnickým, potažmo jazykovým, prostředkem, ale klíčovým mechan myšlení. Předpokládají tedy, že naše mluva je koextenzivní s naším myšlením, prožíváním a základní definici metafory přijímají tu, podle které je její podstatou „chápání a prožínán věci z hlediska jiné věci". Metafory pak obecně dělí na ty, kterými žijeme, a na ty, který Ty druhé jsou doménou jazykových novátorů, třebas literátů, a hovoříme-li běžně o metafoře na mysli asi právě tyto (autoři uvádějí jako příklad tohoto typu metafory tvrzení: láska j vzniklé na základě spolupráce). Už podle názvu knihy je zřejmé, že hlavní zájem je věnován metaforám, kterými žijeme, tedy metaforám, jejichž metaforičnost není na první pohled ani zřejmá. Autoři je dále dělí na m strukturní, orientační a ontologické. O strukturní metafoře hovoří tehdy, když je jeden po oblast pojmů strukturována podle druhé; tak třeba naše kultura konceptualizuje čas podle z penězi. Metafora čas jsou peníze vysvětluje naši zkušenost s časem odečtenou z tvrzení jak málo / dost času, tomu mohu / nemohu věnovat čas a podobně. Podle autorů je tak abstraktní času prožívána metaforicky podle modelu zkušenosti s penězi. Pojem času tím nabývá charakt kvantita nebo cennost, jež mu nejsou inherentní.Orientační metafora „organizuje celý systé všechny vůči sobě navzájem". Jde například o metaforické celky jako: nahoře je dobré (a ob události jsou vpředu (a obráceně). Tento druh metafor není motivován jen kulturně, jako u ale i fyzicky - vysvětlení spojitosti oblasti „nahoře" a charakteristiky „dobře" odkazem k postavě člověka je nasnadě. Mezi jednotlivými orientačními metaforami panuje koherence, js systémy, nikoli oddělené metafory; jednoduše řečeno, odpovídá-li oblasti „nahoře" hodnocen „šťastný", „zdravý", „mocný" atd. nahoře. A konečně ontologické metafory umožňují pohlížet (události, činy, myšlenky...) jako na nespojité; například proces zvyšování cen je traktov tedy de facto stav. Metafory nejsou náhodné, ale tvoří koherentní systémy, na jejichž základě konceptualizujem Snad nám tane na mysli představa složité sítě metafor a pojmů propojených a překrývajících vztazích. Takovou síť autoři ukazují třeba na příkladu pojmu, resp. činnosti sporu. Může m na základě metafor jako: spor je cesta (dospěli jsme k tomu a tomu závěru), spor je nádoba má jádro, okraje...), spor je budova(podepřít argumentaci) atd. Představa sítě však není ú všechny body sítě mají totiž stejný typ vazby ke všem ostatním bodům, jejich vazby nelze p takovém modelu by jaksi nebylo možné stanovit, co je definované a co definující, co je poj To však v teorii Lakoffa a Johnsona jde. Času je rozuměno skrze zkušenost s penězi a nikol jazyk, možná i vlastní průběh sporu, je strukturován podle budovy a nikoli obráceně. V předkládaném modelu ale logicky vyvstává otázka, co činí jeden pojem, jednu zkušenost ne ve dvojici privilegovanou před druhou v tom smyslu, že jí je dáno hrát v jejich vztahu rol jednodušší, základnější či dokonce přirozenější, což jsou všechno rysy, jimiž se vyznačuje pravdě řečeno, těžko odpovědět, ale přece jen autoři nějaké řešení nabízejí, uvádějí napří vyhraněné (a obvykle i méně konkrétní) pojmy se částečně chápou z hlediska vyhraněnějších konkrétnějších) pojmů, které jsou přímo založeny na naší zkušenosti", že abstraktní chápem konkrétního. Zkušenost je tedy tím arbitrem, který do potenciálně nerozlišitelné sítě pojm panovat jen dvě limitní situace - buď se význam každého pojmu přesně kryje s významem všec naopak žádný pojem nemá nic společného s žádným jiným - vnáší diferenci, a tudíž řád. Zákl a přirozené je pak to, s čím mám zkušenost, a ostatnímu je podle tohoto vždy alespoň částe Avšak nepředstavujme si tuto zkušenost jako něco syrového a nezformovaného, autoři hovoří a přirozených zkušenostních celcích, takzvaných zkušenostních gestaltech. Ty „představují organizace naší zkušenosti na základě přirozených dimenzí (částí, fází, příčin atd.)" a js tom smyslu, že jsou produktem našich těl, našich interakcí s fyzickym prostředím a interak v rámci naší kultury a že se opakují. Potud by bylo možné označit předloženou teorii za empirismus nebo naturalismus (skutečnost mému vědomí a je na něm nezávislá). Ovšem takový dojem je třeba trochu poopravit; autoři t o rozhodujícím významu lidské zkušenosti doplňují tvrzeními jako třeba, že i u metafor, kt naší tělesnosti, je nakonec tím, co určuje jejich podobu a fungování, kultura, že kultura ve zkušenosti samé a metafory zpětně naši zkušenost a činnost ovlivňují. A co víc, metafor vytvářejí. Pochopitelně, je-li naše myšlení, prožívání i konání strukturováno metaforicky, že změna metafory přinese změnu toho, čemu je podle ní rozuměno či toho, co je podle ní ko Johnson se tedy vymezují vůči klasické teorii metafory, když tvrdí: 1. Metafory jsou primá myšlení a činnosti a pouze odvozeně záležitostí jazyka. 2. Metafory tím, že poskytují část jednomu druhu zkušenosti na základě jiného druhu zkušenosti do jisté míry vymezují, co pov reálné. Metafory tedy skutečnost nejen popisují ale i tvoří. Předložená teorie je přitažlivá v tom, že jaksi nenechává nic mimo sebe a to včetně sebe. případech se snad víc než jindy nabízí otázka, zda si autoři dělají nějaký nárok na posled řečeno, zda svou teorii považují za definitivní v tom smyslu, že svůj předmět vysvětluje č popisuje lépe než teorie dřívější. Vysvětluje-li nějaká teorie obecně nějaký předmět, za n dosadit i samu tuto teorii, což v tomto případě lze - není důvod, proč považovat aktivitu či popisu za činnost, na kterou by neplatilo, že může být metaforicky strukturována -, bud teoretik zažívat závratný pocit vycházející právě z tohoto panoptismu. Logicky bude na kaž nacházet příklady, na které by se dala uplatnit, až se mu může zdát, že jej tato teorie ta a autoreference dosahuje jistého vrcholu: není jasné, co je obraz a co je zobrazované, co je popisované, žádná diference, žádný pohyb, jen zrcadlení. Považme už jenom předcházející strukturovaná podle metafory: nacházet příklady nějaké teorie je nacházet houby? Nacházejí na každém kroku jako houby? V tu chvíli se ale už musí ptát dál. Určitě na to, zda věty um navozuje spojení „předcházející věta" a pak asi i na to, zda lze příklady vidět. A tak dál Autoři otázky autoreferativnosti či definitivnosti své teorie explicitně netematizují, ačk náznaků lze usoudit, že o nich vědí. Tak například když v závěru knihy staví proti objekti je inherentní vlastností věcí) a subjektivismu (význam vzniká osobní projekcí) svou odpově po vzniku významu a nazývají ji „zkušenostním mýtem" (význam vzniká v interakci já - fyzic a já - ostatní lidé), přičemž použití slova mýtus předtím hájili - byť v souvislosti s obj subjektivismem - tvrzením, že mýty, „ukazují lidem cesty, jak pochopit zkušenost" a „stejn i mýty jsou nezbytné pro nalezení smyslu toho, co se děje kolem nás". Nicméně dedukovat z nakonec jedno, jaký mýtus si pro toto nalézání smyslu zvolíme, to by bylo zavádějící, auto existenci mýtů objektivismu a subjektivismu, ale nakonec pochopitelně plédují pro ten svůj experiencialistický mýtus, který prý je „se skutečnostmi naší zkušenosti v lepším souladu" z hlediska této otázky zajímavá poznámka v autorském doslovu, kde se říká, že rozumět meta pomoci jiné metafory. Tyto momenty by tedy svědčily o tom, že předkládaná teorie ví o své provizornosti. Můžeme si tedy položit otázku podle jakých „metafor" je strukturována Lakoffova a Johnsono slovo metafora se nám už trochu příčí. Zkraje jsem předeslal, že kniha Metafory, kterými ž interdisciplinární, to však neznamená, že by se vznášela v nějakém nepojmovém apeiron. Pře definuje své pojmy (metafora, význam, zkušenost, skutečnost), sama je vlastně popisem těch bez druhého se neobejde. Tím ovšem vstupuje do určité oblasti pravidelností a vztahů, jež odkazem k žité zkušenosti, ale jen pomocí formálních, abstraktních a obecných kategorií. T oblast rozumění. Považují-li autoři rozumění za kruciální lidskou aktivitou, všechny ostat budou více či méně odvíjet od ní. Níže naznačuji alespoň tři důsledky, jež s sebou toto vý 1. Tak například zkušenost. Ta je něčím chaotickým, nezřetelným do té doby, než je pochope strukturována podle vyhovujícího metaforického modelu. Pak ovšem není jasné, co činí ten k vyhovujícím pro tu kterou zkušenost. Zkušenost je nejprve rozdělena na dva různé prožitky: samu" a na její pojmové zpracování a pak je nutno řešit problém souhlasnosti obou prožitků předložené autory je přinejmenším problematické. Tvrdí-li, že když mezi pojmem a aktuální korelace, panuje soulad mezi pojmem a zkušeností, není to definice v kruhu? Nehledě na to, vůbec samozřejmé, jak předpokládají autoři, že by každé zkušenosti mělo být rozuměno, že b chápána, jistě může být i třeba (jen) pociťována. 2. Zobecněním tvrzení o souladu mezi pojmem a zkušeností přicházíme na další fakt, jenž je redukce všech aktivit na rozumění, je jím funkčnost pojímaná jako souhlasnost. Tuto věc lz na různých místech teorie. Považme například toto tvrzení: „Metafora (...) funguje, plní-l totiž pochopení nějakého aspektu pojmu." Metafora má tedy za úkol činit nějaký pojem pocho souhlasně spojovat jeden pojem s druhým, jednu zkušenost s druhou. Činností metafory je vy převedením něčeho složitého a abstraktního, totiž pojmového, na něco jednoduchého a přiroz zkušenostního, bez této funkce by zřejmě nebyla tím, čím je. Toto funkční založení metafor jako něco přirozeného, metafora musí vždy něčemu sloužit, vždy musí sloužit porozumění. Fu tak vedle kategorií jako zkušenost sama nebo adekvace mezí předkládané teorie; jsou to jak obecné operátory, jejichž samozřejmost či přirozenost je neproblematicky přijímána, a hraj posledních odkazů. Jejich přináležitost k určitému specifickému způsobu přístupu ke skuteč porozumění, možná není nutná, nicméně v daném případě jsou používány jako jistá universali jako slova, jež vysvětlují, ale sama být vysvětlena nemusí. Metafory, kterými žijeme, musí sloužit porozumění naší zkušenosti, to znamená převádět složité na jednoduché. Toto pojetí se pak uplatňuje i například ve vymezení pravdy podávaném autory; tvrdí, že pravda „má hod přežití a umožňuje nám fungovat v našem světě". 3. Třetí a podle mě nejzávažnější důsledek možno shrnout větou: slova a pojmy jsou totéž. bezpochyby ospravedlňuje celou předkládanou teorii a slovo důsledek by tudíž mohlo být kli slovo podmínka. Deleuzovsky řečeno je tento předpoklad oním mostem, jenž dovoluje propojit života a jeho jazyka s rovinou teoretického diskursu, jenž jediný mluví pojmy. Výmluvná je kde autoři vysvětlují různou míru metaforičnosti pojmu v. Tak ve větě: Jindra je v kuchyni předložky ‚v‘ (...) vyplývá přímo z prostorové zkušenosti způsobem zcela zřetelně vymezený nějakého pojmu metaforického." Avšak ve větách: Jindra je v Lidové straně nebo Jindra je v předložka v pojmem metaforickým. Autoři tu dešifrují dějiny metaforizace pojmu v; „přiroze pojem v" (1. věta) je použit, aby metaforicky strukturoval společenské skupiny (2. věta) a (3. věta). Je zřejmé, že tento příklad předkládané teorie, teorie dokazující metaforičnost je možný jen za předpokladu, že slova jsou pojmy. Leč základní vlastností pojmu je právě j na nějaké „nepřirozené" - ve smyslu nikoli žité - universum: obor, teorii nebo problém. Ka vždy „umělý", každý obor, každá teorie nebo problém si tvoří své pojmy, žádné přirozené po každodenní život pojmy vylučuje. Lze si představit takový obor, kde by v bylo pojmem? Asi Tento zásadní krok ztotožnění oblasti každodenní mluvy s diskursivním jazykem spolu s před jazyk je obrazem naší mysli, pak umožňuje autory předkládané třídění, například na struktu a ontologické metafory, i popisy určitých synchronních i diachronních vztahů mezi slovy a činy, jako třeba v případě naznačené historie metaforizace pojmu v. Že jsou tyto operace ( definice) podmíněny i třeba jen nevědomým předpokladem, že slova jsou pojmy, vyplyne jedna když se budeme chtít do podobných podniků pouštět se slovy (a nikoli pojmy). Jak napsat „d Jak namalovat obraz potápějící se lodi, jsa jejím pasažérem? Jednak když si položíme otázk předložená analýza měla zastavit; problémy, které se dostaví, obrátíme-li její pozornost n už výše naznačil. Že jsou tato třídění i popisy samy vlastně metaforická, v tom smyslu, že modely předmětu nikoli vlastními, je zřejmé a jistě nevyhnutné. Jiná věc je, jsou-li Lakof metafory dobré. Jan Brabec * * * Kniha je považována za klasickou v oblasti kognitivní lingvistiky, která zkoumá, jak už je napovídá, mentální procesy při získávání a používání znalostí a řeči. Jakožto základní, a trpí některými vadami, které jsou ale snadno přehlédnutelné vzhledem k novátorskému pohled nejen na něj), jež přináší. Kniha je především příliš obsáhlá vzhledem k počtu informací, textu získá. Spousta zajímavých tezí je opakována příliš často v ne příliš odlišných situa zpochybnitelná především hodnota druhé poloviny knihy, zbytečný počet příkladů mnohdy spíš ilustruje (nižší výraznost spousty příkladů může být ale způsobena i překladem do češtiny) mi zdá být poměrně malé technické zázemí odborné knihy takového formátu - odkazová literat stránku, mizivá práce s poznámkovým aparátem, což koresponduje s častými rozostřenými útok filozofy a vědce („místo toho filozofové měli tendenci vidět", s. 176; „zkrátka a dobře, f lingvisté se o takové otázky nestarali" s. 130). Struktura knihy začíná být od poloviny př podivná - zdá se, že jsou k vlastní knize dále a dále přilepovány kapitoly, které jako by knihy mimo knihu samotnou, a doklady přednesených tezí na základě nejrůznějších situací, k hodily spíše do samostatné knihy, nebo jen do jednotlivých statí či článků. Kniha trpí tím její metodologií - objekt zájmu autorů je totiž něčím, čím žije společnost lidí, které z p důvodů nechali vyjádřit se k této otázce. Ono nalepování (a ještě tohle s tím souvisí, a j bohužel kazí jinak výborný dojem z odvahy autorů, podívat se na věc jinak. Hlavním tématem knihy je přednesení pozorování, že ač je metafora považována za čistě form básnického jazyka, je přesto základem pojmového systému vůbec, ba dokonce že samotné proce myšlení jsou metaforické (konáme jakoby..., pojímáme jakoby...). Autoři to dokládají na př (ve smyslu argumentace), který je mimo jiné strukturován na základě pojmu válka (za charak metafory autoři považují chápání a prožívání jednoho druhu věci z hlediska jiné věci). Metaforickým pojmům přisuzují systematičnost, systematický pojem definují jako pojem, jež ovlivňuje formu i způsob řeči. Vzhledem k tomu, že metaforický výraz je systematicky vázán pojem, odpovídá koherentnímu systému metaforických pojmů koherentní systém metaforických v funguje tak, že jisté aspekty zvýrazní (spor jako bitva), jisté naopak potlačí (spor jako pojem je pak metaforou strukturován jen částečně, tj. z určitých aspektů. Lakoff a Johnson několik základních druhů metafor - strukturní, orientační, ontologickou. Strukturní metafo metafory, kdy je jeden pojem metaforicky strukturován na základě druhého pojmu. Např. meta - spor je válka - umožňuje konceptualizovat racionální argumentaci na základě něčeho jedno sice fyzického konfliktu, podobně pojímání času a práce na základě zásoby (kulturní zakoře metafor způsobuje, že si podobné metafory vůbec neuvědomujeme jako metafory). Orientační m ze základní lidské zkušenosti orientace v prostoru, organizuje systém pojmů dle ní. Většin pojmů je organizována v pojmovém rámci jedné prostorově orientované metafory (nahoře-dole) orientovaná metafora je vnitřně systematická, jejich systém je koherentní (štěstí i povzne obojí pozitivní, obojí je nahoře). Metafora má možnosti výběru několika fyzických a společ volí ale tu, která odpovídá koherentnosti celého systému. Někdy se prostorová orientace st složkou pojmu (vysoké postavení). Fyzická a kulturní báze spolu souvisí, proto dochází k o metafory u rozdílných kultur, tyto báze využívají dokonce i čistě intelektuální pojmy. „St rodí z neustálých prostorových zkušeností" (s. 75), přičemž ale veškerá zkušenost je skrz Dochází k tomu, že nefyzické, a tedy nejasnější jevy jsou konceptualizovány na základě jev (jasnější), existují i systematické korespondence mezi emocemi a smyslově motorickými zkuš hodnoty kultury se odráží v metafoře - jsou koherentní s metaforickou strukturou pojmů, kt Velmi podstatnou otázkou knihy je zkušenostní báze, bez níž metaforu nelze interpretovat, mezi zkušenostními bázemi způsobují nekoherenci systému. Mezi metaforami existuje určitá h podporující koherenci - např. „více je nahoře" má větší platnost, než „dobrý je nahoře" (k narůstá), ale priorita se různí podle různých hodnot různých kultur, popř. subkultur. Dalším typem metafory jsou metafory ontologické, což jsou metafory pojímající zkušenosti j (objekty) a substance (látky). Umožňují tím vyčleňování částí lidské zkušenosti, odkazován kategorizaci. Tyto metafory vychází ze zkušenosti s fyzickými objekty, mají rovněž fyzicko Ontologické metafory mají několikero účelů: odkazování (reference), kvantifikace, identifi identifikace příčin, stanovení cílů a motivace činností. Zvláštním znakem ontologických me často nejsou rozpoznány jako metafory, chápeme je jako přímo pravdivé. Zajímavé je v rámci metafor pojímání území, zorného pole a stavů jako nádob (zatímco události, činnosti jako o substance). Dalším typem ontologické metafory je personifikace, která specifikuje fyzický objekt jako bytost. Jiným druhem procesu, než je metafora, je metonymie, která umožňuje zastoupit jedn konceptualizovat jednu věc s pomocí jejího vztahu k něčemu jinému (metafora naproti tomu p věci, aby pojmula nějak druhou). Speciálním druhem metonymie je synekdocha -část za celek. Problémy s metaforickou koherencí nastávají například u metafory času, který je pojímán ja se předmět. Je nutné rozlišovat mezi koherencí, faktem, že zapadají do sebe (jsou subkateg nadřazené kategorie), a konzistencí (metafory netvoří jediný jednolitý obraz). Metaforické definovány na základě konkrétních obrazů, ale obecných kategorií. Metaforická strukturace metafory je dílčí (u metafory teorie pojímané jako budova je např. využita k metaforické s konstrukce a základ budovy, v češtině využita např. i střecha), imaginativní výrazy pochop využívat i jiné části. Imaginativní metafory mohou být tři: od pouhého rozšíření použité č přes využití nepoužitých části metafory, až zcela k novátorské metafoře (používané ke zcel na něco). Existují i metafory izolované, které využívají pouze jedinou část předmětu (hora pouze úpatí a úbočí v čj.), takové metafory jsou ale potenciálně rozšířitelné. Z rozsahu, zasahuje pojmový systém, je patrné, že většině pojmů v něm rozumíme na základě jiných pojm Zvláštním druhem pojmu je příčinné působení, na první pohled se čistě vynořuje ze zkušenos skutečnosti je ale částečně metaforicky strukturováno.Prototypem příčinného působení je př Prototyp je soubor stále se opakujících vlastností, na jehož základě (a na základě rodinný probíhá kategorizace předmětů. Prototyp může být dále metaforicky rozvíjen. Lakoff a Johns čtyři druhy metafor užívaných při vyjadřování příčinného působení - metafora předmět vychá metafora látka vstupuje do předmětu, metafora tvorba je zrození, metafora vynoření se udál Dalším důležitým pojmem je pojem zkušenostní gestalty, tj. způsoby organizace zkušeností d celků s multidimenzionální strukturou, které umožňují učinit naši zkušenost koherentní (ka zkušenosti jsou tyto: účastníci, součásti, stadia, lineární posloupnost, cíl). Na základě rozhovoru můžeme pojímat mluvení a naslouchání právě jako rozhovor, zatímco na základě ges se změní v boj. Gestalty, které jsou strukturované jinými gestalty, jsou právě metaforicky pojmy. Pojmy se dají strukturovat na základě určitého počtu metafor, které mohou složit ji stejnému účelu. A právě účel, metaforický důsledek je to, co umožňuje jednak koherenci v r metafory, jednak na základě určitých bází metafor plnících tentýž účel i koherenci systému Existuje několikero dimenzí gestaltů pro kategorizaci předmětů a látek: vjemová (pojetí př smyslů), motoricko-činnostní (motorická interakce s předmětem), funkční (funkce předmětu), předmětu). Ve zbytku textu knihy se Lakoff a Johnson vyrovnávají se svými předchůdci na poli metafory jazykovědci, kteří se pokoušeli metaforu obejít cestou abstrakce (existuje obecný pojem po různé situace) a homonymie (slova pouze stejně znějí), jednak filozofy, kteří pojímali jaz hlediska objektivismu nebo subjektivismu. Zabývají se vztahem metafora-pravda, svůj výklad na porozumění (o jehož obecných principech poskytuje údaje jazyk): situace chápeme na zákl systému, rozumíme tvrzením, používajícím tento systém, jakožto pravdivým na základě jejich situacemi. Příliš bombastické se zdá být tvrzení, že pravda je funkcí našeho pojmového sys často může být. V závěru knihy podle mne dochází k určitému přecenění objevů experiencialismu (jak nazývaj k nazírání světa Lakoff a Johnson), který podle nich nabízí perspektivu, z jejíhož hledisk současně objektivismu i subjektivismu. Experiencialismus není prostředníkem na ose objekti subjektivismus, ale spíše samostatným třetím pólem trojúhelníku svět-já-společnost (to pře za přínos knihy - upozornění na velký podíl společnosti a potažmo její kultury na tom, jak svět), podobně jako předchozí dva póly nedokáže říct o světě a pojmovém systému vše, pomáh na co objektivismus ani subjektivismus nestačily. Je ale konečně dost zvláštní, že vliv ku na jazyk (a potažmo světonázor) konkrétní společnosti nebyl formulován tak jasně jako tout „typ pojmového systému, kterým disponujeme, je produktem toho druhu bytostí, jimiž jsme, a jakým vstupujeme do interakce se svým fyzickým a kulturním prostředím" (s. 135). Možná pro subjektivismu je společnost něčím, co je vnější, objektivní, a z hlediska objektivismu zas subjektivní. Marta Svobodová * * * Jak uvádějí autoři v předmluvě, podnětem k napsání knihy jim byly „nedostatky v současných významu". Ovšem právě co se týče teorie významu, v níž by G. Lakoff a M. Johnson mohli svo ukotvit, má jejich text značné nedostatky. Práce se k tématu metafor přibližuje v základním rozlišení ze dvou pozic: lingvisty Lakoff (zejm.analytického) filosofa Johnsona. Z hlediska lingvistiky je zaměřena na nejrůznější d výrazů" a idiomatických slovních spojení užívaných v běžném jazyce (přičemž jsou uvedeny i z odborné diskuze). Jsou zkoumány nikoliv jako básnický, fantazijní nebo rétorický (str.9) vyjadřování, ani z hlediska jejich „primárně referenční funkce" (takto vůči metafoře vymez Jazyk autorům sice poskytuje všechen „materiál", v němž lze nalézt i popsat metafory, ovše - z pohledu lingvisticky či sémiotiky - systémem prvků, znaků, které se řídí gramatickými literárními postupy, ani jazykem ve smyslu filosofickém (filosofie, na níž autoři odkazují do jakékoliv míry chápán jakožto nástroj k popisu „skutečnosti", systém či struktura stano věcí - je nástrojem (systémem, kódem...) univerzálním a základním, ve zkratce: jazyk lze p jen slovy. Na jedné straně autoři směřují k zachycení metafor prostřednictvím jistého sémi sémiologického systému (popis struktury metafor, výklad např. metafory boje proti inflaci Cartera připomíná Barthesův „mýtus" ), ale zavedení „zkušenosti" jako základu metaforickéh vymezení označujícího a označovaného - obrací pohled k teorii reference, v níž se jazyk zt zájmu a téměř stává pouhým (nereflektovaným) způsobem popisu zkušenosti, myšlení či jednán Přímo slovy autorů: východiskem je ...pozorovat jazyk. Jelikož je komunikace založena na s systému, jakého používáme při myšlení a činnostech, stává se jazyk důležitým zdrojem pozna takový systém vypadá. Primárně jsme na základě jazykového materiálu zjistili, že větší čás pojmového systému je co do své povahy metaforická... (str.15/16). Z následujících pasáží j zde nejde o čistě lingvistické pojetí jazyka, i v obecnějším sémiotickém systému by však b určit jeho prvky - co tento systém tvoří (nejmenší jednotky, které v dané analýze budou né Lakoff a Johnson své „pojmy" ovšem vymezují do značné míry nesystematicky: Pojmy, kterými myšlení, nejsou pouze věcí intelektu. (...) Pojmy nám strukturují všechno, co vnímáme, jak ve světě a jaké vztahy si vytváříme k ostatním lidem... (str.15). Jsou rozlišeny definujíc cestování, šílenství, zdraví, které definují metaforicky metaforické pojmy - např. spor/ar cesta, láska je šílenství, láska je pacient, potrubí, cesta - , dále jsou součástí pojmové ze zkušenosti přímo se rodící": např. nahoru-dolů, předmět, přímá manipulace. Metaforické nalézají v jazyce: např.metafora spor je cesta, vztah je cesta: „To je argument oklikou.", každý jít svou cestou.", „Tento vztah je slepá ulička." atd.; definující pojmy tyto speciá metafory shrnují do jedné kategorie. Přímo se vynořující pojmy vyjadřují „zkušenostní zákl potažmo celého pojmového systému. Stačilo by místo velkých písmen, jimiž jsou v knize napsány všechny druhy pojmů, zkusit už není „cestování" stejně abstraktním či přímo prožívaným výrazem jako „potrubí", jak rozliš výrazu „láska" a „šílenství" ve výroku „láska je šílenství" atd.? Zdůrazněme, že taková ro třeba učinit v rovině významu (pojmů, jichž je užíváno), nikoliv v rovině zkušeností, k ni odkazují - tak např.výroku „Tento vztah je slepá ulička" není užito v kontextu nějaké konk zkušenost mluvčího ze vztahu, který takto nazve, nýbrž jako příklad metaforického způsobu S konstatováním, že běžně myslíme a jednáme do značné míry automaticky podle jistých postu by se spokojil psycholog či antropolog (metafory jsou rozebírány i z tohoto hlediska: char podvědomého chování, „taktik" při sporu, diskuzi; přeměna násilného - válečného - střetu v argumentaci), ale „myslíme a jednáme" je v knize spojeno s „pojmovým systémem", který tako zrovna neobjasňuje: Svůj pojmový systém si však sami normálně neuvědomujeme... (str.15) Na mluvíme, myslíme i jednáme metaforicky, na druhé máme k dispozici i ne-metaforický způsob metaforické pojmy. Při uvádění metafor budeme i nadále používat slova „je", jako např. VÍCE JE NAHOŘE, avšak považovat za zkratku místo celé množiny zkušeností, na nichž je metafora založena a na jej rozumíme." (str. 33) Ze zkušenosti vyplývají všechny další „podobnosti", které určují meta mezi pojmy. Jelikož se díváme na podobnosti na základě kategorií, které máme ve svém pojmovém systému, jaké máme přirozené druhy zkušeností (přičemž obojí dvojí může být metaforické), mnohé z p vnímáme, jsou výsledkem konvenčních metafor, jež tvoří součást našeho pojmového systému... ...jedinými podobnostmi relevantními pro metaforu jsou podobnosti v té podobě, jak jsou pr jejich zkušenosti... (str.171). Nemusíme zde pochybovat zkušenosti jako východisku vztahování se ke světu, ale ve filosofi musíme pochybovat o pojmech, kterými popisujeme zkušenost. A pozastavit se nad popisováním přepisováním jednoho pojmu jiným (nadřazeným) pojmem: Je tedy VYTVÁŘENÍ příkladem pojmu přímo se vynořujícího, totiž PŘÍMÉ MANIPULACE... (str. 9 ...metafory pro ZMĚNU vyvěrají totiž přirozeně z tak základní lidské zkušenosti, jakou je narození vychází předmět (dítě) z nádoby (matky). (...) Zkušenost narození (a také zeměděl růstu) poskytuje podklad pro obecný pojem TVORBY, který má své jádro pojem VYTVÁŘENÍ fyzic ale který se rozšiřuje rovněž na entity abstraktní... (str.91). Narození dítěte jako vycházení předmětu z nádoby přirozeně zachycuje základní lidskou zkuš Lakoff a Johnson kritizují „objektivistické" hledisko, které chápe např. výraz „strávit" v všechna tato fakta strávit" a např. (v knize není žádný příklad uveden) „nemohu všechno to jako dva různé významy téhož slova - podle nich objektivismus není schopen dostatečně vysv je v těchto různých významech užíváno téhož slova. Co ovšem vysvětluje metafora „myšlenky „Strávit" lze i dovolenou u moře či silný zážitek („dovolená je jídlo"? Nebo „trávení času je k sežrání" by těžko bylo případem metafory „zvíře je jídlo" apod. Bez dostatečně propra významu nabízejí Metafory, kterými žijeme jen inspiraci pro libovolné myšlenkové experimen básnických, psychologických i logických postupů. Shromážděné příklady obrazné řeči i analýzy některých metafor takto bezesporu otevírají řa otázek, nad některými metaforami a jejich rozborem zase spíš zůstává rozum stát. Kateřina Krtilová U citací z této knihy dále odkazuji jen k číslu stránky. 125. 133. 100. 113. 177. 77 - 78. K tomu viz např. Vašíček, Z., Podmínky volby, Praha 2003, zejm. esej: Slova a celek (Každo literatura, filosofie, věda) nebo Deleuze, Gilles a Guattari, Felix, Co je filosofie?, Pra pojem odkazuje k nějakému problému či problémům, bez nichž by neměl smysl a které samy moh pochopeny jen spolu se svým řešením" (str. 20). Jan Brabec [ URL "LM-513.html "]