Zuzana Malinovská-Šalamonová: ROMÁN AKO MIMESIS A MATHESIS (na príklade románovej tvorby ****************************************************************************************** * Josef Fulka ****************************************************************************************** Zuzana Malinovská-Šalamonová: ROMÁN AKO MIMESIS A MATHESIS (na príklade románovej tvorby H Filozofická fakulta univerzity v Prešově, 2001 Literární kritika se už dávno neprezentuje - ani sebe sama nechápe - jako teoretická „nads vysvětlující či technicky analyzující takzvané „primární" texty. Důvodem je možná jistá te skrývá v nitru literatury samé už od samotného jejího vzniku, ovšem která byla ze strany l promýšlena se všemi svými důsledky především ve dvacátém století. Podstatu tohoto napětí l prostou otázkou: jaké jsou hranice svébytnosti literárního díla, v jaké míře je (navzdory které v tomto směru vykazuje především moderní literatura) schopno odpoutat se od světa i autora, anebo - pokud si naopak spisovatel stanovuje jako svůj úkol psát o „skutečném" svě dokonce měnit - v jaké míře je v každém realismu, ať se snaží být sebedůslednější, takzvan popis skutečnosti přefiltrován nejen autorovou subjektivitou, jeho perspektivou a jeho fan konvenčností vyjadřovacích prostředků? I jakákoli reflexe o literatuře, jakkoli se může zd musí nést stopy této dvojí vazby: vazby mezi nevyhnutelnou přináležitostí literárního text literární skutečnosti na jedné straně a mezi svébytností ztvárnění této skutečnosti v lite straně druhé. Už jen tato skutečnost by nás měla vést například k tomu, abychom příliš „ne zdánlivě vyhrocené pantextualistické pozice, k nimž literární kritika dospěla zejména v po desetiletích: známý Derridův výrok, podle nějž „není nic mimo text", nikdy neměl znamenat, jiného než text"; zdůrazňoval pouze skutečnost, že v rámci každého textu existuje nereduko kontextů a konotačních vazeb, kterou nelze uzavřít definitivní a konečnou interpretací. Radikalita knihy Zuzany Malinovské-Šalamonové spočívá v tom, že zmiňovanou tenzi nechce re oslabovat tím, že by se rozhodovala pro jednu či pro druhou alternativu (literární dílo ja nebo jako sebereferenční textový útvar). Mluvím-li paradoxně o radikalitě, chci tím zdůraz že zde v žádném případě nejde o nějakou váhavost, která by se bála zaujmout definitivní st daleko spíše o odmítnutí jistého redukcionismu, který by s sebou příklon na tu či onu stra V tomto smyslu je skutečně možno říci, že Román jako mimesis a mathesis (a už sám titul, p se jako konjunkce, a nikoli disjunkce, dává mnohé tušit o teoretickém záměru této publikac dosti ojedinělou: vodítkem autorčina teoretického postupu není nějaké předem dané teoretic by sice umožňovalo některé jevy vysvětlit, ale zároveň také odsunout stranou ty, které se nýbrž daleko spíše ona duševní dispozice, o níž Descartes kdysi tvrdil, že je „ze všeho na rozdělená", ale která se přesto - anebo možná právě proto - ze současné literární teorie s zdravý rozum. „Akonáhle extraliterárny životný fakt «vstúpi» do literatúry, prestane byť p realitou a stane sa skutočnosťou literárnou, a to aj v prípade, že spôsob prenosu mimolite literárneho je presný, verný, ba až kopírujúci či fotografujúci mimoliterárnu skutočnosť, fakticky existujúce prostredie, človeka" (str. 5). Mimoliterární skutečnost zasahuje do dí se toto dílo nechce prezentovat jako sdělení týkající se něčeho, co je přesahuje, a to už i takovéto odmítnutí reprezentovat se čtenáři předkládá ve sdělitelnépodobě, třebaže tato může někdy pohybovat na svých vlastních hranicích - autorka uvádí příklady románů Ph. Soll do akéhosi solipsizmu a komunikačného šumu" (str. 5). Dvěma neustále se protínajícími prin románového textu je tedy na jedné straně moment mimesis, tedy „taký model románu, v ktorom svet konštruovaný jako evidentná, na prvý pohľad zrejmá a zreteľná paralela k svetu skutoč přičemž autorka neopomene připomenout „tvořivé" implikace mimese, které do tohoto pojmu vk a na druhé straně moment mathesis, tedy poznání, které toto tvořivé napodobování přináší. Čtenáře již tedy nemůže překvapit, že na pozadí tohoto teoretického východiska celou kniho konfrontace - jež je však daleko spíše jakýmsi dialogem než střetem dvou nesmiřitelně odli položek, které by se navzájem vylučovaly - dvou na první pohled velmi odlišných modelů rom konzervativnějšího „mimetického", ba dokonce „angažovaného" modelu, reprezentovaného Hervé a „diegetického" či „ludického" modelu, jehož představiteli jsou především Raymond Queneau Perec. Co by se mohlo na první pohled jevit jako protikladné a neslučitelné přístupy k lit vykazuje na rovině hlubší analýzy jednotlivých motivů pozoruhodné styčné body. Jedním z ni autobiografickým materiálem. Jestliže Bazinovy romány nepopiratelně implikují celou řadu a prvků, totéž lze bez obav říci i o autorech ze skupiny Oulipo. U nich je možná mimoliterár důkladněji zastřena složitými kompozičními principy, ale v žádném případě to neznamená, že vytrácela: autobiografický nádech je zcela jasně patrný například v obou příbězích, tvoříc knihu W neboli vzpomínky na dětství, a celá řada Queneauových postav jsou nositeli některý fyzických i duševních atributů (připomeňme, že i Jiří Pelán v doslovu ke svému překladu ro připomíná, nakolik se do něj promítla autorova osobní fantasmata - třeba strach ze zadušen astmatika Queneaua zřejmě pronásledoval, abychom uvedli jen jeden příklad za všechny), nem že v některých textech autor vystupuje dokonce jako jedna z postav - takto je tomu napříkl Děti bahna. Rozdíl mezi těmito dvěma typy rukopisu spočívá v něčem jiném: zatímco Hervé Ba robil všetko preto, aby [...] prinútil čitateľa zabudnúť na zásadný rozdiel medzi svetom r «papierovým»" (str. 38), autoři typu Queneaua či Péreca „poukazujú na konkrétne problémy i ľudí, ale ich zameniteľnosť s nimi je vylúčená" (str. 40). Je tomu tak samozřejmě proto, ž skupiny Oulipo - ale nejen jich: autorka v souvislosti s takovým typem psaní zmiňuje i Ech nabývá psaní podoby neustálé filtrace mimoliterárního materiálu skrze formální (skryté i z postupy, které nevedou k jejich „znečištění" či deformaci, ale k jejich velmi specifické t literární podoby, která se prezentuje jako „antimimetická". Tento rozdíl zřetelně vyvstává v případě u autorčiny úvahy o oné „práci označujícího", jíž těchto typů psaní podrobována vlastní jména, která ani u Bazina, ani u Queneaua a dalších arbitrárními etiketami, přidělovanými jednotlivým postavám - právě naopak, vlastní jména j případech motivovanými znaky, přizpůsobenými potřebám syžetu. Jméno Brasse-Bouillon z Bazi re au poing je takto nositelem významu jak na rovině označovaného (zde odkazuje na míchání atributy zdůrazňující buřičskou a vzpurnou povahu dotyčné postavy), tak na rovině označují opakování skupiny hlásek br-s-b-j). Pokud ovšem u Bazina jména postav „zprůhledňují" jejic nebo fyzické vlastnosti, u „antimimetických" autorů slouží naopak k jejich zamlžování a zn V tomto ohledu je poučný zvláště Beckett: od jmen Watt a Knott (v českém překladu Tso a Ni zálibu ve jménech začínajících na „m" (Murphy, Molloy, Malone) a evokujících možná smrt (m také slovo (mot), procházejí Beckettovy postavy postupným znejasňováním své identity, vedo jménu, které je absencí jména - k Nepojmenovatelnému. Jména postav z Queneauovy Zazi v met sloužit ke znejasňování sexuální identity svých nositelů. Androgynie či sexuální ambiguita jedním z explicitních motivů této knihy: když se prodíráme hravým textovým labyrintem, kte pozoruhodným způsobem konstruován, ani nás nepřekvapí, že navoněný Gabriel, oslovený na je „Gabriela", a jeho družka Marcela, oslovená zase mužskou variantou svého jména („Marcel"), existencialistického filosofa Gabriela Marcela. Tento ludický model potom vytváří skrze hr svébytný svět, o kterém je (třebaže z jiné pozice) nakonec možno říci něco podobného, co k tvrdil o Kafkovi: „Queneauov svet je zvláštny, blízky a súčasne vzdialeny, v detailoch či spoznateľný, familiárny, ale jako celok neznámy, unikajúci, cudzí" (str. 59). Toto znejasň spolu s převleky, metamorfózami, simulacemi a přetvářkami, jimiž ve větší či menší míře pr všechny důležité Queneauovy postavy, autorka pozoruhodně analyzuje s pomocí Cailloisovy te momenty jsou jak alea (tedy pasivita a odevzdání se náhodě), tak mimikry, ilinx (nabývajíc románech nejrůznějších podob, ať už se jedná o lunapark v knize Můj přítel Pierrot nebo o lidové slavnosti ve Svatém Bimbasovi) či agon. „Pre lepšie uchopenie podstaty tejto prózy Cailloisova teória hry produktívnejšia než «tradičnejšie» literárne metodologické pomôcky, schéma aktantov, päťetapový model apod." (str. 103). Připomeňme jen, že hravost těchto Que příběhů, soustřeďujících se na „jazyk a jeho dobrodružstvá, na avantúry signifiantu" (str. na kopírování skutečnosti, v nezanedbatelné míře souvisí i s jejich filosofickými implikac uvědomíme, že jednou ze základních Queneauových filosofických referencí je Hegel, tedy „vá excellence, mohlo by se něco takového zdát paradoxní. Nesmíme však zapomenout, že tento qu je ve velké míře čten prizmatem Koj?vovy interpretace (je jistě banální připomínat, že Que Koj?vovy přednášky nejen pilně docházel, ale že ze svých zápisků sestavil ucelený spis, kt vyšel pod názvem Úvod do četby Hegela), interpretace sice velmi seriózní a fascinující (do pouhé četbě Úvodu nemůžeme nepocítit stopu onoho nepopiratelného kouzla, jímž Koj?ve na sv musel působit), ale zároveň také poněkud bizarní a podivínské, jež přímo vybízí k tomu, ab oklikou přes Hérakleita stalo vtělením hegelovského mudrce malé dítě (a nelze pochybovat o takovým vtělením je), aby hegelovské dějiny splynuly s příběhem (čemuž ostatně nahrává sam slovo histoire) a aby se konec těchto dějin změnil na Neděli života, tedy na „sviatok, voľ človek nevenuje práci, ale oddychu zábave, hre" (str. 108). Je potom nelegitimní chápat ko recyklaci, obměňování a prolínání označujících? Když autorka komentuje ony slovní hříčky, začátku Modrých květů prezentují jako dějiny samy, může zcela oprávněně říci, že „autor sa dejiny a človeka v čase práve cez ľudskú reč, cez logos" (str. 112). Už jen z těchto několika krátkých a nikterak vyčerpávajících exkursů je snad patrné, že Ba Queneauova écriture, jakkoli je u každého z obou spisovatelů motivována odlišným uměleckým postojem, je v tom či onom bodě nucena se konfrontovat se stejnými otázkami a problémy, tř na dotyčné otázky se výrazně liší. Kniha Zuzany Malinovské-Šalamonové neprezentuje tento d jako dva oddělené světy, ale daleko spíše jako dialog dvou hlasů, které zajisté netvoří un spíše jsou s to se proplétat a navzájem si odpovídat. Roztržka mezi světem a literaturou n absolutní, ať se o to autor snaží sebevíce. O tom nás konec konců přesvědčily všechny poku v tomto ohledu podniknuty - jedním z nich by nepochybně bylo ono „odsubjektivizování" lite se zdánlivě snažil Alain Robbe-Grillet: ani tady však nejde o zrušení subjektivního pohled spíše o jeho „odpatetizování", o nastolení jiného vztahu ke světu, než jaký je nám zprostř instanci vševědoucího vypravěče. Robbe-Grilletovo psaní, jež nám předkládá třeba v knize Ž „zamerané zdanlivo len na exaktný geometricko-inženiersky popis púhej prítomnosti predmeto před skutečnosti nezávislé na subjektivitě - „veď z rozprávania cítiť, že dvojicu spoza ža chladné oko kamery, ale na scéne citovo angažovaný žiarlivec" (str. 128). Navzdory podtitulu vše vypadá tak, že v tomto „agonálním" zápase Queneaua a Bazina je nako přiřknuto Queneauovi. Už jen proto, že v Bazinové pozdním románu Oheň proti ohni se snaha obrací proti sobě samé: „To, čo môže pôsobiť v predmetnej skutočnosti hodnoverne, nemusí m kredibilitu v skutočnosti literárnej, najmä ak sa takéto, hoci aj životne hodnoverné fakty fikci nakopia" (str. 132). Queneau, který šifruje nejednoznačnost světa, ve kterém žije, d nejednoznačného způsobu psaní a jehož romány mají - podle jeho vlastních slov - „cibulovit která čtenáře nutí postupně odlupovat jejich vrstvy, místo aby jim předkládala hotové a de pravdy či obrazy, nakonec dosahuje daleko větší hodnověrnosti. Hodnověrnosti, spočívající zjednodušovat, v tomtéž odmítnutí, které tvoří i hlavní hybnou sílu teoretického záměru té knihy. Právě proto v ní Queneau může vést dialog z Bazinem, právě proto mohou do tohoto di Robbe-Grillet, Perec nebo Beckett. A právě proto stojí za to ji číst. Je lhostejné, zda je autorčina asociace pravdivá či „objektivně" doložitelná. Důležité je, a to v té míře, v jaké je hlavním motivem tohoto rozboru (i všech dalších) něco, co by byl strachem z „podinterpretace", tedy z redukce všech potenciálních významů a asociačních řet literární dílo skýtá. Nebezpečí podinterpretace je v tomto kontextu hrozivější než riziko (viz str. 85). Josef Fulka [ URL "LM-151.html "]