G. E. R. Lloyd: IN THE GRIP OF DISEASE, Studies in the Greek Imagination ****************************************************************************************** * Hynek Bartoš ****************************************************************************************** G. E. R. Lloyd: In the Grip of Disease, Studies in the Greek Imagination, Oxford Universit 2003 Je veliká škoda, že se česká odborná veřejnost doposud neměla možnost blíže seznámit s díl Lloyda, který je v odborném světě již několik dekád považován za předního znalce antické f S výjimkou jediného článku - alespoň nakolik je mi známo - nebyla bohužel doposud žádná z přeložena do češtiny. V následujících odstavcích chci upozornit na jednu z jeho posledních je věnována fenoménu nemoci a jeho vlivu na řecké myšlení od doby archaické až do pozdní d již samotný název knihy napovídá, hlavním tématem jsou různé projevy řecké imaginace, kter sevření nemoci" a které představují intelektuální pokusy o vyrovnání se s problematikou ne obecně od nejstarších dob vyvolávaly v lidech touhu po objasnění tohoto těžko uchopitelnéh Záběr Lloydovy knihy však není omezen pouze na názory antických lékařů, ale zabývá se před reflexe (a to odborná i laická) fenoménu nemoci ovlivnila řecké myšlení v obecných otázkác kauzality, odpovědnosti, autority a odbornosti, očišťování a poskvrny, vztahu duše a těla, Lloydova studie je rozdělena do osmi kapitol (plus krátká předmluva a epilog), z nichž kaž několikařádkovými až několikastránkovými ukázkami k probíranému tématu (v řecko-anglické b Celkový rozsah takto vytvořené antologie se téměř vyrovná rozsahu výkladového textu, takže dojem kombinace učebnice a čítanky. Svým způsobem jde o velmi podařený propedeutický text, problematiky antického chápání nemoci, tak i do Lloydova způsobu uvažování o antice. V úvodní kapitole nazvané „Anthropological Perspectives" představuje Lloyd jednotlivá téma studie a seznamuje čtenáře s některými důležitými publikacemi svých předchůdců a kolegů vě jednotlivým aspektům studované problematiky. Druhá kapitola (Archaic Literature and Master začíná Homérovým popisem moru na začátku Íliady (I.8-26; I.33-108). Následuje Hésiodův pop nemocí, které se z Pandořiny truhly rozutekly po veškeré zemi i moři (Práce a dny, 70-105) Diův záměr, který prostřednictvím prvního zla v podobě ženy nastolil na zemi pravidla spra kterých bohové spravedlivé odměňují zdravím a zlé trestají nemocemi. Již u Homéra je jedin v zahánění moru, který byl seslán na achájský tábor bohem Apollónem, kněz-věštec. Ten svým výrokem napomáhá boží spravedlnosti a z ní plynoucímu zdraví. Jako specifické příklady věš přelomu archaické a klasické doby autor uvádí Epimenida a Empedoklea. V závěru kapitoly se k Detiennově vymezení tzv. „mistrů pravdy" a na základě úvah nad autoritou zmiňovaných (li historických) osob problematizuje fenomén autority jako takový. Tento motiv se opakovaně o většině následujících kapitol. V kapitole třetí („Secularization and Sacralization") vykresluje autor koexistenci chrámov Asklépiova kultu a hippokratovského lékařství a poukazuje na prolínání metod chrámové i „r dietetické léčby. Fysis, která je v lékařských a filosofických spisech Hippokratovského ko na stejnou úroveň s božskou dimenzí, je oblastí nově se formulující otázky po autoritě odb se jakožto lékař dostává do střetu s autoritou kněžskou a magickou, a tím vymezuje rozdíl přirozenou (tj. podle fysis) a náboženskou. Asklépiův kult i tzv. hippokratovská škola zaž i pád (způsobený christianizací římského impéria) současně, a tak můžeme říci, že oba alte k léčbě žily pospolu v jakési rivalské pospolitosti a navzájem se doplňovaly. Výsledkem ta bylo, že se některé praktiky chrámové léčby staly páteří hippokratovského lékařství (např. snem, koncepce očišťování, určování diagnózy a prognózy na základě anamnézy - neboli lékař původně rituální formule „co bylo, jest a bude"). Na druhé straně se bůh Asklépios zjevova nemocných s radami často typicky dietetickými, jaké běžně předepisovali hippokratovští lék medicína a chrámová léčba spolu dlouhodobě soupeřily o důvěru svých zákazníků-pacientů, ov morové epidemii v Athénách roku 429 př. Kr. se kompetence obou soupeřících škol ukázaly ja zdrcující zjištění nutně otřáslo autoritou obou konkurenčních přístupů k léčbě nemocí. Ve čtvrté kapitole („Tragedy") věnované attické tragedii jsou probírány ukázky z Aischylov Prométhea, Sofokleova Krále Oidipa, Oidipa na Kolónu,Filoktéta a Antigony, a Eurípidových Hippolyta. Otázka poskvrny (miasma) a očišťování (katharmos) zde prostupuje dvě odlišné ro rovinu bezbožných činů jedinců a potřebu jejich odčinění, a jednak problém moru a jiných n psychických), které stíhají jedince i celé společnosti. Hrdinové attických tragedií zkouše osudu neustále hledají odpověď na otázky: „Čím jsem se provinil?" a „Co mám dělat?". Zdá s člověka neochrání ani jeho zbožnost, ani moudrost, ani jakákoli jiná výtečnost. Následující pátá kapitola („The Historians") je zaměřená na Hérodota a Thúkýdida. Hérodoto skeptický k výkladům jiných autorit a často předkládá vlastní, přirozené vysvětlení jevů a v tomto směru podobný hippokratovským autorům, se kterými společně reprezentují první vlnu osvícenství. Narozdíl od hippokratovských lékařů je však Hérodotos ochoten připustit vedle příčin také možnost božského původu nemocí. Za to je - mimo jiné - kritizován svým následn Ten se cítí být povolán například k popisu a výkladu morové rány v Athénách lépe, než prof lékaři. Fenomén nemoci totiž hraje u Thúkýdida nesmírně důležitou úlohu, neboť ospravedlňu historiografie jakožto vědy. Stejně jako je možné diagnostikovat nemoci a předvídat jejich historik umí diagnostikovat politické „nemoci" a odhaluje jejich objektivní příčiny. Díky přirozenost zůstává víceméně stejná, je možné poučením se z minulosti ovlivňovat své jedná rolí historika je předkládat taková poučení „pro všechny časy". Celá šestá kapitola („Plato") je věnovaná Platónovi a jeho reflexím problematiky nemoci a objevují ve čtyřech různých kontextech: v úvahách o psychologii, v teorii spravedlnosti, v a ve výkladu vzniku nemocí v dialogu Timaios. Platónovi slouží lékařství jako nejčastější umění, ke kterému je přirovnáváno například umění péče o duši nebo o obec. Platónova analo a politiky, jak ukázaly již studie R. Bambrougha, však silně pokulhává, neboť zatímco léka nerozhoduje o cílech, kterých chce pacient dosáhnout, ale pouze o prostředcích k nim vedou stanovují cíle stejně jako prostředky k jejich dosažení. S obojím lze v případě politiků p s pacientovým přáním uzdravit se však polemizovat nelze. Lloyd se k této kritice přidává a ještě na další paradox: Platón hovoří pouze o ideálním lékaři, kterého staví za vzor odbor politických i morálních. Jenomže reální lékaři Platónovy doby zdaleka takovou autoritu nem z jejich vzájemných polemik i ze sebekritických reflexí ne jednoho hippokratovského autora tématem je také Lloyda analýza Platónova slovníku, který na jedné straně medicinizuje poli straně druhé politizuje problémy lidského těla. V sedmé kapitole („Aristotle") diskutuje Lloyd názory Aristotelovy, a to v několika klíčov Jednak poukazuje na jeho důraz na lékařství v přírodně-filosofickém zkoumání. Dále se zamý Aristotelovou analogií těla a státu. Model zdravého organismu slouží za vzor jedinci i spo celku. S tím opět souvisí i otázka autority a kompetencí. Poslední Aristotelské téma je po v souvislosti s teorií dramatu. Podobně jako se nemocím nemůže nikdo vyhnout, neboť předst součást našeho života, tak také city a vášně občas zasahují bez výjimky každého. Sledování podle Aristotela učí lépe se vypořádat se svými city. To, že potřebujeme očištění od svých ještě neznamená, že jsou něčím patologickým. Život může být obtížný a zpravidla potřebuje dokonce i tehdy, když má ideální, přirozené podmínky. Výkladem o očišťování (náboženském, emočním) Aristotelés poukazuje na široké spektrum významů výrazu katharsis. Titulek závěrečné kapitoly („After Aristotle: Or Did Anything Change?) se táže po změnách témat v předchozích kapitolách představených, které nastaly mezi dobou Aristotelovou a poz Lloydova odpověď je taková, že jisté změny bezesporu nastaly, ovšem v porovnání s podobnos přetrvaly, se změny zdají být zanedbatelné. Poznání lidské anatomie učinilo v alexandrijsk pokroky díky dočasné možnosti pitvat lidské tělo. Nové objevy však byly záhy zpochybněny ú které poznatky získané během pitvy vypovídají pouze o mrtvých tělech, nikoli o živých orga anatomické a fysiologické poznatky nezaručovaly výrazný pokrok v samotné problematice léčb tzv. „metodistů" dokonce odmítlo celou tradici řecké spekulativní medicíny, čímž reflektov deziluzi z možnosti teoretického poznání vůbec. Analýza především stoických a Galénových n prokázala jistý posun v chápání role lékaře (zejména jde o rozšíření kompetencí na terapii postojů pacienta), zároveň však potvrdila nadále trvající nemožnost dosažení jakéhokoli ko příčin a léčby nemocí. Svědectví Ailia Aristida ve Svatých řečech potvrzuje, že tradiční n představy o povaze nemocí nebyly racionální medicínou vytlačeny, jak bychom mohli očekávat úspěšně přetrvávaly ještě ve druhém století po Kr. V závěru této kapitoly se Lloyd obrací a jeho naučné básni O přírodě, která končí detailním popisem athénského moru (více méně př Thúkýdida). Příklad strašlivé morové rány zde již neslouží k výkladu o povaze nemocí a vho k vysvětlení, jak mohou lidé zbytečně trpět, pokud se neseznámí s osvobozujícím učením Epi morové rány v tomto kontextu již nejsou ani věštby a oběti, ani lékařská terapie, ale filo člověka zbavuje veškerého utrpení. V epilogu se Lloyd snaží antické reflexe problematiky nemoci a terapeutické autority promí post-moderní situace, ve které vzrůstá nedůvěra k odborníkům. Moderní biologická medicína autora neuvěřitelně pokročila v diagnóze příčin i v terapeutických postupech, ovšem mnohé nedaří vysvětlit, i když je úspěšně léčí, jiné naopak vysvětlí, ale nevyléčí. Některé nemo léčit pouze pomocí léků s vedlejšími efekty, které mohou být ještě škodlivější než původní případy jsou natolik složité, že nemohou být popsány jedinou diagnózou. Lékaři pak zpravid schopni svým pacientům-laikům poskytnout srozumitelné vysvětlení, čím trpí, ani odůvodnit léčbu. Z lékařství se zcela vytratil osobní rozhovor terapeuta s pacientem, na který se od hippokratovští lékaři a který i Platón od „opravdového" lékaře očekával. Důsledkem této kr situace, ve které již jen málokdo věří v existenci expertů, kteří by dokázali uspokojivě v příčiny a následku v lidských záležitostech či určit hodnoty, které mají řídit naše chován rétorika nemoci a její imaginace dnes stále vládnou politickým i morálním debatám, konstat závěru svého výkladu. Kniha In the Grip of Disease není narozdíl od jiných Lloydových studií určena odborníkům, spíše k učené veřejnosti a studentům, kterým má přiblížit antickou problematiku nemoci. Te záměr splňuje a dokonce místy přesahuje do širších souvislostí týkajících se přirozenosti jeho společnosti vůbec. Slabší stránkou této studie jsou podle mého názoru některá obecná zjednodušující generalizace, které Lloyd nezdůvodňuje ani dále rozvíjí. Tím mám na mysli n vágní (byť výstižnou) kritiku současného zdravotního systému, ale také například mírně zav třetí kapitoly. Zatímco tématem celé této kapitoly je rivalské soužití racionální medicíny v první řadě hippokratovskými spisy) a chrámové léčby (a to zejména té asklépiovské), v zá 59) Lloyd konstatuje, že morová rána, která roku 429 př. Kr. postihla Athény, usvědčila z jak „běžné lékaře", tak i náboženské instituce, ke kterým se nemocní obraceli. Tato myšlen z Thúkydida (2.47) ve čtenáři snadno vyvolá pocit, že si za z neschopnosti usvědčeného „bě má představit Hippokrata či jeho žáky a za náboženské instituce, u kterých zoufalí Athéňan útěchu, chrámy Asklépiovy. V obou případech by však šlo o zjevný anachronismus, neboť náš doklad o vlivu hippokratovské medicíny na athénské myšlení nacházíme až u Platóna (tedy ne 5. st. př. Kr.) a první Asklépiův chrám v Attice byl postaven až kolem roku 420 př. Kr (ja Lloyd na str. 85). Obě tyto léčebné metody byly Athéňany akceptovány pravděpodobně jako dů prožitku bezmoci, kterou první Athénský mor vyvolal. Tyto drobné nedůslednosti můžeme chápat jako licenci odlehčeného žánru, ve kterém si Lloyd volnosti, jaké by si v ryze odborném textu jen sotva dovolil. Díky tomu je však jeho argum laikovi srozumitelná a k obecnějším úvahám neobyčejně inspirující. Knihu všem doporučuji, farmakonneškodné, které pro mnohé čtenáře může být - domnívám se - dokonce ozdravné. G. E. R. Lloyd, Teplé a studené, suché a vlhké v raně řeckém myšlení, přeložil Š. Kosík pr 11 (Kosmos a živly), OIKOYMENH, Praha 1992, str. 21-44. Původně otištěno ve sborníku Studi Philosophy, sv. I, vyd. D.J. Furley a R.E. Allen, London 1970, str. 255-280. M. Detienne, Le Maîtres de verité dans la Gr?ce archaique, Paris 1967 (česky: Mistři pravd Řecku, Praha 2000, přeložila O. Spěváková). R. Bambrough, Plato's Modern Friends and Enemies, in: R. Bambrough (ed.), Plato, Popper an Cambridge 1967, str. 3-36; R. Bambrough,Plato's Political Analogies, in: tamtéž, str. 152- Platón, Faidros, 270c. Pokud budeme věřit v autentičnost pseudo-hippokratovského spisu Pre (napsaného patrně ve 4. až 3. st.), pak Hippokratés údajně s úspěchem léčil v Athénách jed morových ran (snad někdy v letech 419-16). Uvedl tak možná vůbec poprvé hippokratovskou me (pro diskusi viz J. Jouanna, Hippocrates, Baltimore/London 1999, str. 31-33). Hynek Bartoš [ URL "LM-97.html "]