Hrst vzpomínek namísto nekrologu - Jaroslava Pešková ****************************************************************************************** * Zdeněk Pinc ****************************************************************************************** Hrst vzpomínek namísto nekrologu - Jaroslava Pešková (20. 3. 1929, Plzeň - 3. 2. 2006, Praha) Asi týden před zasedáním vědecké rady FHS UK 19.1.2006 jsem telefonoval Jarce Peškové, aby záležitost jedné doktorské obhajoby. Banální záležitost běžného akademického provozu se ko onemocněním, a jak se ukázalo, také profesorka Pešková byla nemocná. Nic nenormálního, v p byla Jarka častěji nemocná než zdravá. Záležitost jsme vyřídili v pár desítkách vteřin, pa chvilku klábosili a trumfovali se, kdo je nemocnější. Myslel jsem, že můj vánoční úraz pře na mou stranu, ale kdež, Jarka měla zase nějaké to celkové selhání a kolaps organismu. Po debaty o nemocech jsme se dohodli, že víc si povíme ve čtvrtek, na vědecké radě. Lékaři si doporučují nikam nechodit, ale rady lékařů je třeba brát s reservou.... Ve čtvrtek ale profesorka Pešková na vědeckou rady nepřišla. Tehdy jsem si říkal, že má ví ale pak volal Pepa Stracený z pedagogické fakulty, že Jarku odvezli znovu do nemocnice. Le intenzivní péče na Karláku a uvedli ji do umělého spánku. Tu banální záležitost s doktorsk už s Jarkou do úspěšného konce nedovedli... Byl jsem vlastně asi jeden z posledních lidí z kteří s profesorkou Peškovou mluvili. Nemám rád ten stav, kdy pacient v umělém spánku bezstarostně oddechuje a neví o světě. Něj představa skutečně bezstarostného stáří, stáří na přístrojích, děsí víc, než starosti, str pak jsem také stejně nemohl chodit, a tak jsem už profesorku Peškovou navštívit nešel. Ale ni myslel. Za sebe jsem si přál, aby to hlavně netrvalo příliš dlouho, ale k ní se hodilo že zase neumře, zase své choroby přemůže, a proti všem prognózám se zase vrátí do práce. T očekávaný zázrak nestal a Jarka umřela. Pohřeb měla shodou okolností právě na mé narozenin Byla workoholička, práce ji držela při životě a párkrát se nechala slyšet, že jsme stejná Nevím, ona to určitě myslela jako pochvalu, ale vlastně jsme se znali málo, i když dlouho, klíčových životních momentech velmi intenzivně. V šedesátých letech, kdy jsem jako student přišel na FF UK patřila docentka Pešková - habi 1965 - ke genaraci mladomarxistů, myslitelů, jež začínali spojovat své školení s motivy fe filosofie, jíž tehdy na FF UK začal v tzv. docentském semináři přednášet Jan Patočka. „Pěšci", manželé Jaroslava a Jiří Peškovi, docenti, patřili ke koloritu katedry filosofie. zvláštním způsobem podobní, podsadité, robustní postavy spíše českých sedláků než intelekt vzpomínkách jde sounáležitost tak daleko, že jsem oba Pešky celá desetiletí pokládal za sp knihy, jež patřila k tísnivým zážitkům mého raného studia: „Dialektika dělby práce, sebest perspektivnosti člověka" (1966). Proč šlo o zážitky tísnivé? Takhle práce patří k nejproni o syntézu motivů prací mladého Karla Marxe s výsledky fenomenologických analýz Heideggerov těžko se to četlo a rozumět Peškovým přednáškám bylo snad ještě obtížnější. Snad proto doš vzpomínkách k lehce freudistickému přesměrování. Polidštil jsem si Peška Peškovou, vypěsto přesvědčení, že knihu napsali společně, tenkrát se ostatně mezi studenty říkalo, že Peškov Peška, přeložila jeho sofistikovanou, nesrozumitelnou řeč z peštiny do češtiny, žertovalo Jarky na polidštění Jirky" - až mi to zůstalo. Jenom skutečnost, že jsem si titul práce ne vedl mne k otevření brněnského slovníku českých filosofů, abych s úžasem zjistil, že moje kterou byl bych přísahal, neodpovídá historické realitě. Dotyčná kniha je habilitační prac Pešková se habilitovala na český utopický socialismus. Také by mne tenkrát ve snu nenapadlo, že Jarka je skautka a to, jak víme, je vtištění, kte poznamenává na celý život. Opět patrně zafungovala zastiňující osobnost Jiřího Peška a one příbuznosti. Jiří Pešek skaut rozhodně nebyl. Já ostatně také ne, ale v té době jsem se s začal přátelit a měl jsem pocit, že skauta vyčuchám do hloubky několika sáhů. Jako skautka se Jaroslava Pešková stala známou až v osmašedesátém, později jí to asi také přitížilo. Když se potom jejich manželství rozpadalo, v letech sedmdesátých, nebo snad až létům osmdesátým, nevím, tehdy byla pro mne už filosofická fakulta nenávratnou minulostí, bolestnou a traumatizující vzpomínkou, skoro dvacet let jsem do té budovy nevkročil a mysl sto procent, že takto už to zůstane napořád. Občas jsem jen příležitostně zaslechl zvěst o fakultě děje, o hrůzách a „hrůzách" normalizace. Pro mne to mělo tehdy trochu groteskní ná mi některý z bývalých kolegů, kteří na fakultě zůstali, vyprávěl o tom, co musí s těmi haj Někdy to výslovně končilo: vy se máte, že tam s nimi nemusíte být. Vy - nejen zdvořilé vyk kolektivní plurál - vy noční hlídači, čerpáci a domácí dělníci - se máte. Smál jsem se vžd většinou jsem zvěsti bral s notnou reservou. Případ rozpadu dvojice Pešků byl však výjimkou. Byl pro mne dalším, snad dokonce vrcholným že ona strašná, plíživá, rozleptávající normalizace se nezastaví nikde a před ničím. Za st jsme pokládali za normální, že se naši mladší učitelé, modelově docenti, rozváděli a ženil se svými studentkami, často to byly naše spolužačky. Tehdy jsme měli za to, že rozumíme, n manželky nebyly našimi učitelkami. Mysleli jsem si, že erotika se zde spojuje s politikou, ideového prozření příslušníků generace modrých košil byla manželka, také někdejší soudružk připomínka oněch časů nezralé mladosti, a té se bylo třeba zbavit. Ostatně všichni jsme už Kunderu... Jiří Pešek si zachoval členství v KSČ, Jaroslava Pešková spadla mezi „vyškrtnuté", dlouhá pohybovala na hraně „bytí a nebytí" na katedře, až ji obnovený numerus clausus poslal do v na katedru pedagogiky. Tenkrát mi tyto okolnosti pomáhali vidět černobíle a nebyl jsem sám filosofické fakultě a v přilehlém okolí nebylo snad jediné duše, která by nebyla na straně neodsuzovala Jirku, pro ten účel se už ale žoviální studentská přezdívka nepoužívala. Jarka Pešková představovala pro celý sled generací studentů filosofie na FF UK jakousi per almu mater. Byla výborná učitelka, protože ji zajímali studenti, jejich individuální, jedi Ačkoli celý život chronicky nestíhala, pro člověka, který měl problém, si čas našla vždyck časech, kdy měla rodinu a malé děti, o to víc později, kdy děti dorostly a ona zůstala sam zvlášť přitahovali lidé s těžkým osudem, handicapovaní, poznamenaní, někdy i snad ti, kdož nejtalentovanějších. Takovým lidem se zvláště snažila život ulehčit, dodat jim povzbuzení, ke spolupráci. Víc lidí mi v různých dobách vyprávělo o tom, že právě Pešková byla ten člo umožnil přežít ona často těžko snesitelná léta. Je proto zákonité, že po roce 1989 se Jaroslava Pešková stává profesorkou a je vybrána do stává se první popřevratovou studijní proděkankou. Trochu se stydím napsat do nekrologu, ž že v té funkci se příliš neosvědčila, ale nemohu jinak. Celá její letora vyžadovala indivi pravidla pro ni měla mít zhruba tolik výjimek, kolik případů je třeba řešit, možná i o něc některé případy nejsou jednoznačné.Tak nějak by snad mohla znít její administrativní filos časů si přinesla neúnavnou až buldočí vytrvalost diskuse, vlastně ukecávání, s těmi a těch možné jim otevřeně odporovat, ale vyjádřený souhlas obsahoval několikerá ale, takže přebal který soudruzi vyhodili ze dveří, se vracel oknem nebo komínem, jednou, dvakrát, desetkrát nevzdávala, žádný případ nebyl zcela uzavřený, a vlastně jí to trochu zůstalo. Zejména kdy nebo když se debata přiostřovala, zapínal se tento její obranný mechanismus jaksi automati stalo, že tahle studentská máma mnoha generací, když se stala vedoucí „své" katedry filoso dostala do sporu nejen s některými mladšími kolegy, ale také - světe div se! - i se studen to s neomalenou surovostí mládí formuloval poměrně přesně: „Pešková, to je řeč, která nikd nekončí." Tehdy jsme se významněji potkali podruhé. Když krize nazrála, vyhledal mne Milan Sobotka, katedry filosofie, muž, jehož si katedra dvakrát ve zvichřelých časech zvolila do svého če začátku normalizace, podruhé po převratu v roce 1989, muž, který katedru profesorce Peškov do důchodu předával, mne přišel požádat, zda bych se neujal vedení pracoviště, kde jsem vy mne později vyhodili. Měl jsem sice někde v šuplíku rehabilitační dekret z FF, ale prozíra v roce 1990 nevrátil. Vracel jsem se na universitu přes konkurs a to na první fakultu, kte spolupráci, na PedF UK, nechtěl jsem nikde být z milosti a nikdy jsem svého rozhodnutí nel byla jiná situace, cítil jsem se vůči Sobotkovi zavázán a to přesto či právě proto, že pře museli pochopit a pochopili, že na FF nemohu za normalizace zůstat a že mě musí obětovat p Provedl to neuvěřitelně ohleduplně a protahoval to tak dlouho, až jsem měl dojem, že tím t Teď na mně Sobotka chtěl, abych se vrátil v roli vedoucího, a oba jsme chápali, že k řešen odstranění Jarky Peškové, jíž jsem se cítil být zavázán neméně. Snad jsem to tehdy zvládl, za těch pět let v úřadu ředitele UfaR FF UK, jak zněl nový titu pracoviště, se nestydím, ale Jarky Peškové jsem se nikdy nezeptal, jak onu situaci prožíva to pád ani vyhazov, předal jsem jí funkci vedoucího katedry na PedF UK, kterou jsem tehdy přišla do přátelského prostředí, na PedF si jí považovali a zůstala tam vlastně až do posl a kolik v tom bylo hořkosti, to už se asi nikdy nedovím. Přáteli jsme zůstali, společně jsme zakládali doktorské studium filosofie výchovy, jezdili věnovali se filosofii prováděcí, na níž si Jarka tolik zakládala. Profesorka Pešková patří postavám filosofie, jejichž literární odkaz je méně významný než odkaz učitelský. Tuto cha tentokrát zase já pokládám za pochvalu a vyjádření spřízněnosti. Ne snad jen proto, že dou jednou někdo promluví či napíše na mou památku, ale proto, že na počátku této tradice spat Sokratovu. Sokratovou Diotimou Jaroslava Pešková být nemohla, přirovnání s pražským, troch Sokratem v sukních mi však připadá docela přiměřené. Zdeněk Pinc [ URL "LM-302.html "]