Skončilo století umění, nastává století… ****************************************************************************************** * Jaroslav Vančát ****************************************************************************************** Skončilo století umění, nastává století... (krátká zpráva o 51. Biennale di Venezia - 2005) Po počátečním úžasu, že konečně může být přítomen události, o které mnoho četl a spoustu z slyšel, jedné z nejprestižnějších přehlídek světového umění, na níž byly prosazeny mnohé z počiny (např. americká abstrakce na začátku šedesátých let nebo postmodernistické tendence let osmdesátých) se i pro českého zájemce výtvarného umění stává návštěva benátského Biená také rutinou. Dvouročí ubíhají jedno za druhým a mnohé expozice, či díla, která se zdála b stírají při dalších návštěvách pod dojmy z úplně stejně zajímavých expozic a děl. Tak se v to vše někam směřuje, třeba k nějakému vývoji (jak jsme z našich pozic stále ještě zvyklí alespoň k nějakému viditelnému předělu, jako býval kdysi nástup výše zmíněných směrů. Nic takového zásadního na první pohled se však nekoná, a o to více je třeba být pozorný i posunům. Tyto Benátky byly proklamativně koncipovány s pozorností k feminismu, již vstupní koncepčně instalované Zbrojnice agitačně upozorňovaly na dosavadní nepoměr zastoupení žen muzeí, v oceněních Oscarem za režii či na dosavadních Bienále (Guerrilla Girls, USA). Tím se situace stala komplikovanější. Jako muž - návštěvník jsem si přestával být jistý, z preciznost a kultivovanost exponátů je důsledkem právě této ženské důslednosti nebo jestli jistá nastupující obecná zemdlenost, i mužská. Zemdlenost v tom smyslu, že dosud představa spojena s představou výboje, skandálu, překvapení, v důsledku vedoucích k nastolování nový pravidel. Tady najednou nic takového. Mnoho korektních exponátů, s trpělivostí propracovaných, s nec estetickým nábojem, podobně jako senzuálně přitažlivý monumentální lustr, u něhož při přib zjistit, že byl vytvořen z mnoha tisíců intravaginálních tampónů (Joana Vasconcelos, Nevěs tampónů) . Na druhé straně, skandálem dnes již není ani to, když v pojetí skupiny Blue Noses je vysta krabic, do kterých se díváte shora a vidíte v nich broučky, kteří mají ovšem lidskou podob v interakčních pozicích erotického až sexuálního charakteru. Je to zábavné, poutavé, návšt ženy - obcházejí docela dlouho a nevynechají většinou žádnou z krabic, ale nesahá to za po která vás již předtím zasáhla na některé z předchozích přehlídek v drásavější a drakoničtě Jdete dál a jste na tom podobně. Sál obrazů, jaké jste již viděli, jejich styl je eklektic Nedá vám to a začnete pátrat, čím že si vysloužily účast na tak slavném vystoupení. Autork stoletá žena z Turecka (Semisha Beksoy, *1910), ve své práci až do své smrti (2004) stále nikoli konzervativní jako její vrstevníci, celkem živé barvy a odvázané tvary na ten věk, dokonce z třicátých let. Ve stejném sále video (Runa Islam), na něm žena, která pozorně, v posouvá porcelánové šálky ke kraji stolu. Padají a tříští se s patřičným zvukem. Nemůžete Je to osudové, má to něco do sebe, podobně jako fauvistická malba. Ale kritérium někdejšíh překvapením a posunem hodnot v tom není, určitě jste již někde něco podobného viděli. Někt na hranici replik či nerozpoznatelně jemných variací např. minimalismu - jako kruh, v němž pohybují dvě ramena - jedno svým pravidelným zubovitým profilem vytváří brázdy, druhé je z Hatoum). Stejně i možnost lettristického cvičení (Rivane Neuenschwander) - několik psacích možných výtvorů po stěnách - oproti 60. letům je to ovšem navíc možnost i pro aktivní zapo nic lépe nedopadá kdysi magický Jimmie Durham s přesymbolizovanou instalací, jež obsahuje od kamer a televizorů v roli očí, přes pušku symbolizující agresi až po antickou bustu, sy pravděpodobně hlavu toho všeho. Nebo instalace po vstupním performance Johna Bocka, k níž jinde postradatelných věcí. Více expozic bylo zase na hranici atrakce - vejdete např. do p podlahu jsou promítány pohyblivé skvrny - z relačního pohledu se zdá, že se podlaha pod vá tomu už nebyla síla zaznamenat autorství). Výsledek je velmi naléhavý - protože nemáte žád pevným bodem - podobně jako na pohybující se ploše, jejím smyslem je vás povalit na Matějs Také i hlavní cena Bienále (Annette Messanger, Francie) - je to kultivované, emotivně půso velkorysé - obsahem díla s názvem Casino je temně rudá vlna valící se z otvoru dveří a roz se v ploše velkého sálu před vámi zásluhou rafinovaně rozmístěných a koordinovaných ventil rozprostřeným rudým plátnem. Druhá práce oceněné autorky dělá totéž - jen s pneumatickými vyhazují do výše shluk předmětů v síti, vše navíc s doprovodným zvukem. Všechny tyto příst pracují ve službách umění a v celkem obdobných službách i v Parku Julia Fučíka (ještě také již málo update recenzent marně vzpírá pro něj nepřirozenému virtuálnímu obklopení a zajet Jak jdete dál a dál, propadáte nad těmi důmyslnými uměleckými záměry pomalu zoufalství a j za jakýkoli příslib (životního) realismu. To když např. rumunský pavilón (kterým je budova pozemku bienále - autor Daniel Knorr), je celý prázdný, trochu i špinavý tak, jak bývají p svěšené výstavě - avšak na druhé straně sálu otevřené dveře uvolňují únik z toho všeho, pr pavilónu na hranicích výstaviště - do zcela reálné ulice - také trochu neupravené, jak býv výstavištěm, na trámech při zdi se tady vyvalují kočky a vy se zklidníte uvolněni z rafino promýšlení. Osobně přesvědčivé je i opravdové úsilí našich rakouských sousedů, kteří jsou rok od roku předminule vybydleli takhle podobně jako letos Rumuni svůj ještě daleko rozsáhlejší paviló a prken povalujících se v blátě před pavilónem vytvořených kaluží). Tentokrát postavili (H uvnitř tohoto zhruba dvoupatrového prostoru hustou konstrukci trámů a schodišť, která umož k jeho střeše (naposled jsem něco tak povznášejícího zažil při vystupování do kopule flore odsud nahlédnout na ten zbytek uměleckého hemžení na ostatním výstavním prostoru. Pod uvedenými osobními dojmy začnete vzpomínat na předchozí přehlídky, zdali měly nějaké o rysy pod mužskou nadvládou - a celkem na nic nepřijdete, leda pár pocitů, které by možná m znamenat, ale kdoví. Před dvěma lety byla stejná pozornost jako letos ženám věnována civil euroamerickou kulturu. Kamery v rukou Tchajwanců a Číňanů, pop-art z předmětů užívaných Af mne již napadlo, jako Evropana a Čecha, jestli ono specifické přejímání v Euroasii již exi tázaných hodnot je jejich přetvářením či adaptací na ně. A tak s otázkou, co se mohu při tom neustálém navštěvování přehlídky světového umění dověd stále více připadá naléhavější, jak se dnes vyčerpává to, co započalo dadaismem, bytnělo v a zobecnělo v pop-artu a akční tvorbě - a to jak objektové umění, tak také ty (už trochu v akčního, osobního postoje, který byl za nimi. Secese také jednou přece skončila... V této souvislosti nenápadně, skoro nepozorovaně, ale neodvratně přibývá v expozicích data Zbrojnici jich letos bylo několik sálů za sebou) - jejichž projekce přesunují pozornost k a proměny, k osobně podmaněné vizualitě dříve objektivizačního média fotografie a kinemato masovém rozšíření možnosti fotografovat paradoxně stává poutavou jedinečností pozice, z ní tento dynamický obraz, schopný všech úprav a ještě mnohých dalších interpretačních transfo pomalu harampádí pracně instalovaného prostředí, které se stává zábavnou atrakcí, jež má t banální svět tam venku. V Benátkách to přece jen působí trochu jinak, než když u nás kunst získal grant na to, aby mohl část trasy Máchovy Krkonošské pouti osázet uměleckými díly. A i tady nastává doba, kdy stavět nějaký umělecký objekt bude také otázkou ekologické zátěže ostatní ve stále vzácnějším volném prostoru. A kamery, kterou můžeme mít nepozorovaně v ok si doma můžeme přetvářet podle své nejbůjnější obraznosti. Není to tedy jen otázka žen, jež toto všelidské směrování obětavě letos vzaly většinou na pořadu dne je také obecná problematičnost dříve vyčnívající autority autorství, která svým sebecitováním a sebeodkazováním je na scéně výtvarného umění stále méně věrohodná, marná, Z tohoto pohledu možná nenápadně ze století umění, započatého bohatýrským vzepětím subjekt kacířsky proti universu, přecházíme k probouzejícím se možnostem každého z nás, nucenému o více na sobě celoživotně pracovat, až k tvořivosti. Ta se již bouřlivě projevuje v oblékán tetování, líčení, ale také stále zřetelněji také v kontinuálním sebevzdělání, v sebetvorbě konkurentem onoho předchozího pojetí a zásadním atributem století, které otvíráme. Živým u v Benátkách byla expozice Leigh Boweryho (1961 - 1994), který v Londýně 80. let založil pu styl, atakující nejen módu, ale sebepojetí člověka v jeho humanistické tradici. Modře zbar portrétu nutkavě asociuje k zobrazení člověka před klasickou antickou vizuální konvencí li stále užíváme - až někam ke Krétě... A to je možná i prizma, s nímž nakonec můžeme nahlédn umění, sebe i vše ostatní dnes mnohem zřetelněji. P.S. Československý pavilón (autor Ján Mančuška, ve spolupráci se Slováky Stanem Filkem a Ondreičkou neukazovali, co je od koho osobně - mezi autory se ambiciózně nechal zapsat tak Pokorný) letos rozhodně nepřipomínal stylem či námětem, co měli někde dřív, větší a lepší. (navzdory manifestačně banálnímu, pseudofilozofickému doprovodnému textovému konceptu, naz světa) velmi senzuální, s otevřeným prostorem a mnoha pluralistickými detaily (například n mohli narazit na kuličky z kuličkových ložisek, které se pak odrážely do všech směrů, a kd nakopli více najednou - stali jste se konstruktéry okolního prostoru a jeho dynamiky - s p prožitkem než když s vámi někde hýbou na pouťové atrakci. Jaroslav Vančát [ URL "LM-409.html "]