Mnoga ljeta ****************************************************************************************** * Jan Sokol ****************************************************************************************** Paní PhDr. Miriam Moravcovou, Dr.Sc., jistě nemusím čtenářům tohoto časopisu představovat. bez ní by náš časopis možná vůbec nevznikl, anebo mnohem později - a byl by v každém přípa při její vitalitě mnozí ani nevšimli, že se nedávno dožila pětasedmdesáti let. Pokud se te vidí za sebou - či vlastně před sebou - nejen pěknou řádku let, ale také úctyhodné množstv vděčných studentů a studentek bakalářského, magisterského i doktorského studia. Jako školačka zažila ještě předválečnou Masarykovu republiku, na kterou nikdy nedala a ned níž možná dodnes čerpá svůj houževnatý optimismus, který často charakterizuje lidi její ge se totiž zřejmě věřilo, že dobře rozmyšlený a poctivě odpracovaný nápad se nakonec musí po náhodou snad nepodařil napoprvé, stačí se pořádně podívat, co jsme to udělali špatně - a z lamentací a se stejnou samozřejmostí: teď už to přece musí jít. Ač nejsem o tolik mladší - a v našem věku se rozdíly rychle zmenšují - přišel jsem už do d skeptičtějších, kdy se úspěch přičítal nejdříve štěstí, potom známostem a nakonec už jen š a kariérismu. „Jak se ti daří?" - „Dobře!" - „To musíš bejt pěkná mrcha". Jistě se o to př vnější okolnosti čili „poměry", které se zdály tyhle povážlivé hypotézy aspoň na první poh Naše mladší generace si ale nějak nevšimly, o co všechno se přijetím takových laciných vys připravují. Ona se totiž předně „potvrzují" jaksi sama. Kdo už do dospělého světa vstupova - anebo i jen s pochybností - že by to tak mohlo být, měl pak přirozeně sklon každý neúspě nesnáz přisoudit právě „okolnostem", a místo aby začal přemýšlet, co udělal špatně, spokoj „Tak to vidíte!". To ale není všechno. Kdo si zvykl přisuzovat své neúspěchy vnějším okolnostem čili poměrům svět samozřejmě ukazuje jako špatný a nepřátelský, který ho v lepším případě nechápe, v ho a třeba i pronásleduje. Jenže „svět" - to jsou lidé, a to především ti kolem a nablízku, a musím dávat dobrý pozor. Když se jim něco podaří, je to v lepším případě doklad jejich špa horším případě se postiženému začne zdát, že jejich úspěchy by patřily vlastně jemu, že mu prostě ukradli. Kdo se dostal až sem, tomu už asi není rady a možná ani pomoci. A přece: i z takhle vážného lidského a osobního postižení může člověka vytrhnout dobrý pří zkušenost s člověkem, který se všem těmhle pohodlným „vysvětlením" srdečně směje, chyby hl začíná znovu a znovu. Když jsem se s naší milou kolegyní před patnácti lety seznámil, měla už za sebou mnoho let několik významných publikací, například o běžném životě a zařízení pražských domácností. K tehdy postihla reforma Akademie věd, mohla si jistě najít nějaký klidnější útulek, kde by vydržela. Jenže místo toho se tenkrát doktorka Moravcová pustila s námi do hodně dobrodruž budování IZV, a k tomu ještě přemluvila pár svých kolegů, aby také začali učit - někteří z životě. Pokud mě ale paměť neklame, byla to právě naše jubilantka, která se v učení ze všech nejry a mezi studentkami a studenty byla jako ryba ve vodě. Starala se o ně - některým se občas trochu moc - přemýšlela o nich, hledala jim témata i příležitosti. A všichni, které dovedl a k diplomu, měli vzácnou příležitost odkoukat nebo nakazit se i touhle krásnou životní fi který se nedá, ale také nehroutí, nežehrá, nezávidí. „Kterýž na tom, což má, přestati umí, bible překládá řecké autarkés. A ještě jednu vzácnou věc z té i pro mne už trochu pohádkové První republiky si paní dokto zachovala a přinesla do jiných dob jako zapálenou svíčku: totiž své vlastenectví, které js vídali jen jako směšnou karikaturu. Nestaví je totiž trucovitě na odiv, nenosí je jako klo módy, ale jako živou starost o svůj národ a o jeho dobrou pověst. V jejím vlastenectví neb špetka šovinismu a ve změněných poměrech mu našla také docela novou, nečekaně aktuální pod „Čechy Čechům", jak si vlastenectví i dnes někteří hloupě představují, ale přesně naopak: starat o to, jak se v Čechách a mezi námi daří těm, kdo se jako Češi nenarodili. Centrum p osobnosti a etnicity, které v roce 1999 s brněnským profesorem Smékalem spoluzakládala a j pracoviště zpočátku vedla, vyprodukovalo přes 130 publikací a dostalo v roce 2005 absoluto laude". Patnáct let naší společné cesty s IZV a FHS není tak krátká doba a něco se snad i podařilo „Lidé města". Za tohle všechno bych chtěl paní doktorce Moravcové srdečně poděkovat, a to studenty a čtenáře, a popřát trochu staromódně „mnoga ljeta!" Pozn red: PhDr. Miriam Moravcová, Dr.Sc. oslavila 22. března 2006 své pětasedmdesátiny Jan Sokol [ URL "LM-362.html "]