Estetika v (životě a) díle Konrada Lorenze ****************************************************************************************** * Karel Stibral; Marco Stella ****************************************************************************************** Abstrakt We would like to state at the outset that this article is not only a reaction to Zdeňek Pi dated 2004, but also a contribution to further discussions. That is the reason it is compo parts – the first one is, as the section’s title suggests, reaction to Zdeňek Pinc’s contr the Lorenz topic, the second and longer part is our attempt to scrutinize this issue from different point of view. In his article Few comments by a non-biologist on Stanislav Komár Pinc expresses, totally justifiably, astonishment and partly also dismay about certain fac involvement of Konrad Lorenz in theory and practice of racial measures instituted by the T might possibly seem that this is a singular and unprecedented problem (Nobel price laureat same time Parteigenosse Nr. 6170554?). However, recent years indicate that the issue of us of biology, anthropology and other scientific disciplines in the name of Nazism is much mo more complex and sometimes also more atrocious than we have, up to now, anticipated or hop collaborated by the volume of recent or less recent publications. In this country, it is n study this issue and Zdeněk Pinc totally justifiably and at the right time has urged “to t researchers in this direction“ – west of our borders, the interest in this topic is slowly moreover archives and libraries in the former Eastern Block countries contain many surpris their disclosure. Rádi bychom předem předeslali, že tento článek je nejen reakcí na článek Zdeňka Pince z ro také příspěvkem k další diskusi. Proto se skládá ze dvou částí - první je, jak již název o reakcí na příspěvek Zdeňka Pince na lorenzovské téma, část druhá, delší, je pak naším poku na celý problém z poněkud odlišného úhlu. Pinc ve svém článku Pár poznámek nebiologa k rec Komárka, zcela oprávněně vyjadřuje podiv a z části i zděšení nad jistými skutečnostmi ohle Konrada Lorenze v teorii i praxi rasových opatření Třetí říše. Mohlo by se snad zdát, že s ojedinělý a zcela neslýchaný (nositel Nobelovy ceny a zároveň „Parteigenosse Nr. 6170554"? letech se však ukazuje, že celá problematika využití a zneužití biologie, antropologie a d disciplín v rámci nacismu je mnohem obsáhlejší, složitější a místy také obludnější, než js domnívali či než bychom si přáli, o čemž svědčí množství více či méně recentních publikací zvykem se touto problematikou zabývat a Zdeněk Pinc zcela oprávněně a v pravou chvíli nabá badatelské pozornosti tímto směrem" - na západ od našich hranic zájem o tuto problematiku a navíc archívy a knihovny zemí bývalého východního bloku skrývají nejedno překvapení, kte své objevení. Zpět však k Lorenzovi a jeho „hnědým skvrnám" - v postojích k této problematice je více ne patrný poměrně zásadní rozdíl mezi badateli zaměřenými spíše humanitně (jako je např. Bori Kalikowa, americká historička a filosofka, která jako jedna z prvních upozornila na jisté v Lorenzových spisech) a přírodovědci, kteří mají až na jisté výjimky tendence své kolegy jsou jim tyto problémy lhostejné s odůvodněním, že jim jde přece o vědu a dávno překonané Lorenzův „psychohydraulický" model chování) je nezajímají. Na příkladech komentářů k Loren minulosti je patrné, jak nezanedbatelná část výpadů jedněch na území druhých končí často j Když se Boria Sax pohoršuje nad Lorenzovým tvrzením že „chování organismů je cílené ve smy druhu" a poněkud zlostně tvrdí že „přiložený vzorec vystihoval aspirace pouze jedné skupin sice nacistické strany", poněkud mu uniká, že biologický koncept skupinové či druhové sele Lorenz a že byl v té době široce uznáván nejen v Německu, ale i v dalších národních biolog tomto případě se nejedná ani tak o ideologizaci Lorenzových spisů (která je konkrétně v to sporná), jako spíše o základní Saxovu neznalost dějin biologie. Stejně tak, tvrdí-li Zdeně Lorenzův žák a nestor české etologie, že svým článkem Nochmals: Der Entwicklungsgedanke im časopisu Der Biologe Lorenz pouze propagoval výuku evoluční teorie na základních školách, že tento časopis byl orgánem NSLB (Svazu nacionálně-socialistických učitelů), že od roku 1 později kdy článek vyšel, vycházel pod záštitou SS-Ahnenerbe a že Lorenzovo jméno tu stojí jmenném rejstříku) vedle jmen osob, jež mají velmi blízko k teorii i praxi nejhorších zloč těžkém prorežimním nádechu jak celého časopisu, tak samotného článku samozřejmě může být j Vztah dobového kontextu (politiky a státní ideologie) a vědy (biologie či antropologie) je Třetí říše palčivým problémem snad právě proto, že při hlubším nahlédnutí do problematiky ono proklamované sbližování biologie a antropologie s ideologií národního socialismu (Lore je v tomto ohledu jen jedním z mnoha) není jen prostým „znásilněním pravé objektivní vědy" nacismem a např. jeho rasovými opatřeními stojí značná část biologie a i přední ideologové Rosenberg, Günther či sám Hitler byli silně ovlivněni dobovou biologickou a antropologicko která má samozřejmě vliv i dnes. Nelze např. jednoduše říci, zda nacismus zneužil lékařsko zda lékařské genetika využila dobu k provedení svého programu péče o dědičné zdraví ve zce měřítku. Svádět veškeré poklesky dobové biologie a antropologie na to, že tyto „pseudovědy pouze legitimizaci režimu je stejně nešťastné jako být skálopevně přesvědčen o jejich věde a objektivitě. Možná budou mnozí považovat následující větu za „kacířskou", ale přesto by - z hlediska tehdejších standardů nedělala velká část vědců, jejichž jména bývají dnes spo režimem, žádnou „pseudovědu", spíše cosi krajně bezbožného. To, co dnes považujeme za biza „pseudovědecké" názory a opatření, např. německou rasovou hygienu či rasovou nauku obecně, doby celosvětově rozšířenou a uznávanou doktrínou, jejíž doboví odpůrci nejčastěji neargum „pseudovědeckostí", jako spíše potenciální společenskou nebezpečností. Vyvracení rasové do biologie a antropologie je jevem z převažující části poválečným a vzhledem k tomu, že se j její tehdejší nejhorlivější a nejpřesvědčenější zastánci, kteří se často sami aktivně zasl začlenění do státní praxe Třetí říše, můžeme mluvit spíše o jakési oktrojované módě (zcela která se zdá být i jedním z kořenů dnešní tzv. „politické korektnosti". Pokud je však tent uplatňován při výkladu dějin biologických a antropologických teorií, pokud je pro uchování objektivity taktně zamlčen kontext jejich vzniku, jsou tím nejen hluboce ochuzeny dějiny v nastíněný výzkum vzájemného působení zmíněných disciplin a politiky a veřejného života vůb nemožným, a to samozřejmě neplatí jen pro vědu Třetí říše. Hovořit o „čisté" objektivitě a vědeckého poznání je podobně nešťastné jako snahy o jeho úplnou kontextualizaci a dekonstr dvojnásob platí pro dějiny klasické etologie a dobovém a personálním kontextu, ve kterém t vznikala. Naneštěstí jsou to totiž právě ty „nejhnědější" Lorenzovy práce, které spoluvytvářejí zákl vědní disciplíny, což celou situaci až k nesnesení komplikuje. Přitom poznatky klasické et následnice etologie moderní jsou obecně přijímány v rámci medicíny, psychiatrie, farmaceut psychologie, pedagogiky atd. - tedy v disciplínách aplikovaných. Poznatky etologie Lorenzo měly více než dost příležitostí být popřeny a vyvráceny. V některých případech se tak samo v jiných nikoliv. Jaké plody ponesou současné pokusy etologů o proniknutí do oblasti polit jasně v Lorenzových stopách, např. Eibl-Eibesfeldtovy a Salterovy publikace z posledních l těžko odhadovat, je však skutečností, že v některých německých spolkových zemích i v Rakou skutečné politické váze. Snaha oddělit tzv. „ideologickou" a „skutečně vědeckou" část Lorenzova díla je takřka mrav čtení jeho textů se dokonce nemůžeme zbavit dojmu, že hranice mezi těmito kategoriemi je s arbitrárně (neznamená to však, že není nutno se o toto rozdělení snažit, jinak by to bylo jako kdyby chirurg řekl, že jelikož není možné dosáhnout úplné sterility prostředí, lze s operovat např. v septiku). Jak poznamenává ve svém článku Zdeněk Pinc, není poznání bez ko „poznání o sobě", a pro vznik etologie jako vědní disciplíny byla 30. a 40. léta v německé ideálním substrátem k „vylíhnutí". Je skutečností, že od dob lorenzovsko-tinbergenovských o chování událo jen poměrně málo skutečně revolučních změn (takovou zásadní změnou by bylo dědičného charakteru chování či popření jeho relativní předvídatelnosti) - pracovníci v to odvětví již často ani nereflektují, jak často operují s myšlenkami, které tak či onak již Lorenz - a přece je nikdo z inklinace k nacismu v naprosté většině neobviňuje. Lorenzovi žáci z řad přírodovědců i humanitních vzdělanců se dokonce pokusili o kritickou „mistrova" díla (podle hesla „vědci je největší pocta prokazována kritikou jeho díla"), vý očekávatelný - přírodovědci nejsou s to zaujmout postoj k Lorenzovým etickým delecím („ale té partaje musel vstoupit, jinak by..."), představitelé sociálních a humanitních nauk zase malé pochopení pro metodiku a teoretické koncepty etologie a na každé stránce Lorenzových „jasné narážky" na konečné řešení židovské otázky. Dalším faktorem, který při zkoumání Lor nezanedbatelnou roli je to, že mu je často mylně přisuzováno autorství konceptů, které ve přejal a jen lehce pozměněné používal dále - zdá se dokonce, že Lorenzova svého druhu geni myšlenkové původnosti jako spíše v nevídané schopnosti syntetizovat myšlenky jiných - ukáz je v tomto ohledu např. teorie autodomestikace (viz níže). Ještě několik drobných poznámek k článku Zdeňka Pince: s tím, že by „Lorenz byl nacistou z typu než Heidegger", nelze zcela souhlasit, neboť průkazku, odznáček, partajní číslo a v n vysoký univerzitní post dostali oba a nejsme si jisti, zda Lorenzovo angažmá není jen více U obou pánů např. poněkud překvapuje jejich jak předválečná, tak i poválečná příchylnost k Eugena Fischera, otci „biologické báze" říšských antisemitistických i jiných diskriminační - společné oslavy, výměna vánočních dárků... V případě zmíněných Lorenzových výzkumů v pol na „rasových míšencích" je však třeba dodat, že není jasné, zda si tento post u pražského profesora pro sociální psychologii Rudolpha Hippia vybral sám, či zda sem byl přidělen - d tohoto období Lorenzova života je poměrně skromná, faktem však je, že Lorenz je ve výstupu knize Volkstum, Gesinnung und Charakter uveden jako spolupracovník hned na druhém místě (c účastnilo na dvacet osob včetně pomocného personálu). Lorenz, který se mj. zabýval i vlive vrozená schémata (u vrubozobých ptáků), mohl tento výzkum na lidech chápat jako potvrzení neblahém vlivu křížení vzdálených skupin (ras či druhů) organismů. O tom však lze pouze sp Nicméně to, že Lorenz mj. sloužil jako řadový voják, sanitář v polním lazaretu a učitel jí svědčí o tom, že jeho hodnota pro fungování ideologického aparátu Třetí říše nebyla kdovíj kontakty, byť sahaly až do struktur SS, jej nemohly od vojenské služby v rámci Wehrmachtu, východní frontě, oprostit. Chceme jen zdůraznit, že členství v NSDAP ještě neznamená přímo masovém vyvražďování, a to ani v případě Lorenze či Heideggera. Naopak nezanedbatelné množ biologů a antropologů, jejichž účast na nacistických zvěrstvech byla mnohem přímější, po v pokračovalo ve své činnosti (byť v jiné, mírnější podobě, např. lidský genetik Hans Nachts války experimentoval na epilepticích a jiné osoby zavíral do přetlakových komor, se po vál na domácí zvířata, což mu nezabránilo vyprodukovat celou řadu eugenických spisů). I když s několikrát za své zaujetí nacionálně-socialistickou myšlenkou omluvil (není tedy pravdou, mlčel, byť přiznání a omluva přišly až pod jistým tlakem), a to veřejně před televizními k stránkách novin, např. o jeho účasti na rasových výzkumech během války nikdo (kromě jeho n rodinných příslušníků ) až donedávna nevěděl, dokonce tuto svou životní etapu aktivně. Na např. Ze vzpomínek Paula Leyhausena, Lorenzova žáka z Královecké university a významného n vyplývá, že byl již počátkem 40. let ze svého prvopočátečního nadšení značně vystřízlivělý deziluzi. Při takto rozporuplných indiciích a spíše útržkovitém charakteru známých informa vyřknout jakýkoliv konečný ortel. Z porovnání Lorenzových prací zabývajících se člověkem z let 1939-1943 a jeho poválečných kritických děl, ke kterému vyzýval Zdeněk Pinc vychází najevo, že se prakticky neliší (slo či „méněcenný" byla v poválečných spisech spíše - i když ne vždy - zaměněna za řekněme „et poškozený"). Studujeme-li také Lorenzovy předválečné spisy a následně nahlédneme do jeho d obzvláště těch sociálně-kritických, zjistíme, že v těch prvních je již prakticky všechno o druhé jsou pouze řidším „odvarem". Z tohoto stereotypu se vymyká jen Lorenzova nejznámější zlo. Co je však příznačné a snad i přízračné (a i v tomto uhodil Zdeněk Pinc „hřebíček na to, že do té doby, dokud světem neproběhla zpráva o Lorenzově „hnědé minulosti", prakticky nezainteresovanému jeho výroky jako ten následující nevadily ani nepobuřovaly, spíše naopa daleko, kdy se kyvadlo nalézalo právě na opačné straně, tam kde stojí Eichmann, Osvětim, e Buďme si dobře vědomi toho, že na obou stranách od teoretického středního bodu, ve kterém nalézalo, kdyby bylo v klidu, leží skutečné hodnoty." Až ve chvíli, kdy se Lorenz ocitl v si mnozí z Lorenzových čtenářů všímat, že některé z myšlenek, které tak obdivovali, jsou v protonacistické. Podívejme se však na problém z jiné strany - odhlédněme na chvíli od Lorenzovy nacistické (alespoň se o to na chvíli pokusme), která během posledních let, zdá se, poněkud zastínila i veřejný odkaz a zaměřme se na jeden z důležitých, byť polozapomenutých aspektů Lorenzova se však domníváme, že hraje poměrně důležitou roli, který však nejenže úzce souvisí s jeho nacistickým náladám, ale (snad poněkud paradoxně) i s jeho výjimečnou pozicí na poli vědy veřejného života, zejména Rakouska během posledních desetiletí Lorenzova života - totiž je vnímání krásy a ošklivosti a dalších fenoménů s tím souvisejících. Toto téma je neobyčejně v souvislosti s jeho „hnědou" minulostí, ale také s jeho „zelenými" aktivitami v 70. a 80. století. Ačkoliv Lorenz nikdy na téma estetiky přírody nepublikoval samostatnou práci, z j populárně-vědeckých i odborných prací lze jeho postoj k této problematice alespoň rámcově V Lorenzových teoretických konceptech nacházíme překvapivě velké množství odkazů na klasic poněkud maskované formě také odkazy na nálady 30. a 40. let minulého století. V kontextu t byl Lorenz myslitelem zcela nevybočujícím, ale snad právě tím, že na rozdíl od množství sv názory nezměnil, vzbudil několik desetiletí po válce takové množství ohlasů, a to jak nega pozitivních. Prosakování nacistické ideologie do Lorenzových děl a do značné části německé let mělo totiž za následek, že po válce byly spolu s koncepty zcela ideologizovanými a opo (týkající se vesměs „biologické a kulturní nadřazenosti germánské rasy") poněkud zbrkle od jiné, které měly v německém myšlení místo již dlouho před tím, než zavlála svastika, a kte být ne-li přímo přínosné, tak alespoň zajímavé. Neznamená to však, že bychom měli ztratit na nálady, které Lorenzovým dílem prosakují - jak píše Stanislav Komárek, „je krajně zajím kultivovanou a rozumnou formu nálad, názorů a mínění, které ve svých extrémnějších podobác nacionálnímu socialismu". Necháváme již na čtenáři, aby sám posoudil, které to jsou. Loren alespoň jako příklad toho, „jak se myslelo" v předválečném a válečném Německu. Na jeho myš je zajímavá nejen jeho anachroničnost, ale také to, že snad právě kvůli ní se stal snad ne biologem od dob Darwinových. Konrad Lorenz a estetické jevy Málokterý z významnějších biologů od dob Darwinových se zabýval estetickými jevy tak často Konrad Lorenz. V jistém ohledu lze tvrdit, že právě estetické cítění, či lépe, jistá estet zásadní roli pro značnou část Lorenzova myšlenkového systému, a to nejen pro jeho sociálně ale také pro samotnou etologii ve smyslu vědy o chování organismů. Tuto souvislost bychom části článku alespoň rámcově pokusili načrtnout. Pro Lorenze hrály estetické hodnoty v přírodě i v umění významnou roli i osobně. Patřil je přírodovědců, kteří na rozdíl od většiny současných spatřovali v objektech svého výzkumu i měřitelné hodnoty a krásu na předním místě. Krása živé přírody by měla být podle něj dokon hlavních motivů studia biologie a estetické cítění jednou z jeho hlavních podmínek (zejm. etologie). Přestože celý život zkoumal přírodu "exaktními" metodami přírodních věd, nepova výsledky za finální nebo jedinou možnou výpověď o světě: „Harmonie vlastní všemu živému ná (ale) přísně objektivní opis nebo znázornění živočicha a rostliny nesplňuje v zásadě požad když nezachycuje krásu živého organismu." Konrad Lorenz se pochopitelně vyjadřuje nejvíce k estetickým jevům v přírodě, ale důležito něj hraje i otázka biologických kořenů lidského vnímání a umění, a s tím spojených fenomén symbol, rituál, tvar. Na základě svého přírodovědného výzkumu se pak často vyjadřuje i k l a společnosti - k té současné je pak velmi tvrdý a kritický. Řada analogií s přírodními pr varováním před úpadkem dnešní civilizace, který se dle něj projevuje nejhlouběji právě v o a etické. K těmto otázkám se vyjadřuje v převážné části svého díla jak odborného či popularizačního čtyřicátých let (a jak již bylo řečeno, starší názory spíše přebírá a rozpracovává, než ab převratně měnil). Najdeme mezi nimi jak samostatné články, tak kapitoly nebo zmínky v jeho Lorenz byl ještě klasicky vzdělán a jeho erudice i v humanitních oborech a filosofii byla proto jeho práce poměrně organicky navazují i na problémy řešené v nebiologických vědách v Nenajdeme zde proto svévolné vytváření hypotéz „na zelené louce", jak se to děje v současn neodarwinistům (viz např. Wilsonova práce Konsilience), kteří interpretují kulturní jevy b znalostí i zájmu o výsledky práce svých kolegů z humanitních nauk, ale i všeobecných kultu (V Lorenzově díle nacházíme vlivy i přímé odkazy např. na Kanta, Goetha, Schoppenhauera i Lorenz navazuje kromě darwinismu na tradice klasické německé biologie, která se značně liš anglosaského přístupu, který zvítězil po druhé světové válce (spolu s klasickou německou b i nemalá část „německého myšlení") - dnes již ani odborníci často netuší, že se biologie l národů metodami i koncepcemi. Německá biologie byla rozhodně komplikovanější a živé organi s menším redukcionismem a s odporem vůči mechanicismu. Také jaksi celistvěji a „ve větším také značný důraz na principy analogie, což má své klady, avšak i zápory, které se naplno v „biologii Třetí říše". Nicméně Lorenzovým myšlenkám často porozumíme obtížně či nesprávn opomíjet právě jeho návaznost na diskurz a metody této německé větve biologie - jak se k t budeme vracet. Estetické vnímání a kategorie Vyjasněme si úvodem, jaké základní pojmy v souvislosti s estetickou oblastí Lorenz používá tradic vychází. Především pochopitelně navazuje na úvahy nad estetickými jevy v linii přír kořeny nacházíme u Darwina - v tomto není nijak „heretikem", a avizované spojení s německo tvoří spíše korektiv či poněkud jiné pozadí a zabarvení. Krásu živých organismů spojuje Lo účelností, i když ji na ni neomezuje. Selekční tlak dle něj upřednostňuje především pestré formy, které jsou svou nápadností a srozumitelností svým nositelům užitečné - ať již v rám výběru, vnitro- či mezidruhové komunikace. Dokonce výslovně kritizuje švýcarského biologa který některé jevy, jako např. „výstřední" formy nahožábrých plžů, vysvětluje jako tzv. se (Selbstdarstellung) organismů a nevidí v nich jiný užitek pro jejich nositele. Přesto se L brání redukovat krásu na užitečnost a poukazuje i na řadu bezúčelně krásných jevů v přírod na ptačí zpěv. Ba dokonce ukazuje, že estetická hodnota nějakého jevu, objektu je vyšší, p neplní svoji funkci z hlediska evolučního užitku: „Stejně jako naše lidská umělecká tvorba ze své hodnoty, je-li podřízena nějakému účelu, ztrácí i zpěv šamy (východoasijský druh dr když se při obraně revíru nebo při tokání silně vzruší, když je tedy zpěv vestavěn do účel chování, jemuž slouží. Pak monotónně opakuje ty nejhlasitější a nikoli nejkrásnější strofy Konrad Lorenz v této souvislosti kritizuje Kantovo pojetí krásy nezávislé na užitečnosti, právě z tohoto filosofa často vychází: „nic nebrání harmonickému systému, aby byl současně účelný". Pro Lorenze krása a užitek (účelnost) splývají a jejich rozdělení považuje za „ve Paradoxně to však pro něj nevyplývá z nějakého vědeckého redukcionismu a pozitivismu (kter Lorenzův výzkum silně poznamenán). Navazuje naopak na tradiční přesvědčení o identitě krás pravdy) ve filosofii, které se navíc v Lorenzově biologii také objevilo zprostředkovaně př klasické německé morfologie. Přesto pojem účelnosti (Teleonomie, Zweckmässigkeit) uvažuje pozitivistických, v jeho případě evolučně-darwinistických intencích. Nikdy nezmiňuje účel finalis, vždy se jedná o nezáměrnou adaptaci na konkrétní podmínky. Estetické vnímání hraje pro Lorenze velkou roli především proto, že je jednou ze zásadních subjektivního světa organismů a vnímání obecně. Vnímání pro něj bylo v širším slova smyslu přírodovědeckou metodou (ve formě pozorování), kterou obhajoval vůči řadě svých oponentů: mnozí vědci, kteří usilují své výzkumy dělat za každou cenu nezaujatě, pokládají vněmy za neboť s nimi souvisí vnímání krásy." I na tomto citátu vidíme, jak stále usiloval Lorenz e přírody neoddělovat od vědeckého přístupu. Samotné vnímání (jehož je estetické vnímání zušlechtěnou formou) ale Lorenz uvažuje téměř fyziologicko-funkční rovině. I když u člověka je v této oblasti patrná mnohem menší míra d Klasická etologie (Lorenz, Tinbergen) nahlíží na proces vnímání jako na utváření druhově s subjektivního světa. Každému organismu a druhu jsou vlastní tzv. vrozená schémata vzniklá evoluce. Tato vrozená schémata tvoří jakýsi „zámek", do kterého zapadá „klíčový podnět" (S který spouští, „odemyká" jistý specifický typ chování či emoce. Klasickým případem takovéh rozpoznávání a jím spouštěného typu chování a emocí jsou libé pocity a tendence k pečovate chování při pohledu na tzv. „dětské schéma" (Kindchenschema), které je vlastní všem mláďat s rodičovskou péčí. Toto schéma (velká kulatá hlava, velké oči, krátké končetiny atd.) vyv reakci např. u lidí nejen při pohledu na lidského kojence, ale i na mláďata zvířat či kres dětských filmů. Tento princip zámku a klíče pak uplatňuje Lorenz i na člověka a považuje jej za fundament estetického vnímání. A toto estetické vnímání je dle něj vrozené. Tak jako mají zvířata rů rozpoznávání, vrozená schémata, má i člověk od svého narození jisté vlohy pro rozpoznání k harmonického, estetického, „dobrého" tvaru. Toto estetické vztahové schéma (ästhetische Be je dle Lorenze odvozeno z biologicky zakódovaného obrazu zdravého zástupce vlastního druhu proporcí, textury povrchu, barev, hlasového projevu. I velká část lidského hodnocení objek i anorganického světa podléhá tak jistému druhu antropomorfismu. Např. ropucha se nám zdá vinou své bradavičnaté kůže, která pro nás signalizuje onemocnění. I zákon zlatého řezu je z proporcí ideální lidské postavy. Vrozenost estetického smyslu, soudu, Lorenzovi často sp záměrně, s naší schopností posuzovat etické hodnoty, dobro (podobně jako krásu a účelnost dvě kategorie stojící velmi blízko sebe). Opět jsou zde však krása i harmonie (tyto pojmy chápány jako vlastnosti živých systémů vzniklé v procesu přírodního výběru a tudíž jako úč pro estetické a etické se projevují nejen v rámci vývoje druhu, ale u člověka výrazně i v jedince. Lorenz hovoří dokonce o jakési senzitivní periodě v životě každého individua, kte využita, není-li v ní estetický a etický smysl „aktivován", může vést k nevratnému zakrněn Takový člověk je potom trvale poškozen, a to v prvé řadě vinou ztráty tzv. tvarového vnímá „Harmonický", „estetický", „krásný" tvar vždy u Lorenze znamená také „celistvý", čímž se p koncepci tvarového vnímání (Gestaltwahrnehmung) Gestaltpsychologů, na které se výslovně od nicméně vidíme i návaznost na starší myšlení - o celku ve spojitosti s organismy a jejich Goethe, byť v souvislosti s celkem u organismů cituje Otto Koehlera. Právě na Goethově poj které Lorenz v zásadě převzal, je dobře patrné, jak je spojen s německou biologickou tradi vzdálen současnému pojetí organismu v biologii, převážně anglosaské, zjednodušujícího orga mechanismus. Goethův pojem organismu spočíval na přesvědčení, že je složený z částí identi ale lišící se svým projevem. Tyto části jsou vzájemně podmíněné, každá změna jedné vyvoláv ostatních. Z toho vyplývala i Goethova představa zákonu organického rozpočtu (état), podle dojít ke změně jednoho orgánu bez vlivu na další, na celek. Vzájemná podmíněnost částí org základě état byla i ve vztahu k tzv. estetickému rangu organismu. Jestliže se jeden orgán ostatních rozvinul, došlo k úzké specializaci celého organismu, a tedy i k omezení způsobu Goetha však krása organismu vyplývala právě z množství svobody v užívání orgánů, zejména k specializované orgány nutně způsobují ošklivost organismu, a naopak, lidské tělo se vyznač krásou, protože se zde specializace uplatňuje ve velmi malé míře (srv. Schiller: „objekt p jako krásný tam, kde je svobodný"). S pojmem krásy pak souvisel i Goethův pojem zdraví a n byl pro něj proces, ve kterém nějaký orgán vinou své nadměrné či zmenšené činnosti vyvedl rovnováhy, protože postihl i orgány ostatní. Zde tedy vidíme hned několik motivů objevujících se u Lorenze - organismus jako celek, sou s harmonií tohoto celku, a následně zdravím (jak zdravím v rámci ontogeneze, tak i zdravím jak ještě uvidíme níže. Možný zdroj inspirace zde nalézáme i pro Lorenzův obecně negativní různým hypertrofiím a monstrozitám, ať již na úrovni organismu či lidského umění a kultury monstrozity - narušený, nerovnovážný celek - je pociťován dle Lorenze právě na základě vro vnímání, které pochopitelně souvisí s vrozeným vnímáním estetickým: „Cit pro harmonie je z té organizace smyslových orgánů a mozkových struktur, které známe jako tvarové vnímání." Tato schopnost tvarového vnímání nám umožňuje rozeznat nejen krásu, ale i zdraví - a to ja jednotlivých organismů, tak celých společenstev, ekosystémů až po úroveň celé krajiny. Est nám může napovídat i v otázkách ekologie a ochrany přírody: „Můžeme tedy říct, že nejvýzna celostního vnímání je rozlišování mezi zdravým a nemocným, nebo analogicky - odlišení krás od disharmonie a ošklivosti." Opět se zde tedy objevuje přesvědčení o primárním spojení es užitečným. Dle Lorenze se nám jako krásná jeví krajina dostatečně diverzifikovaná, pestrá, již se jedná o krajinu „divokou" nebo kulturní. Naopak „bezohledný a kořistnický způsob ob ale i jiné moderní velkokapacitní typy produkcí povedou k nestabilní, devastované, monokul ošklivé scenérii. „Ekologicky fundovaný člověk vidí rozdíl mezi krajinou vyznačující se př a krajinou, která je ohrožena devastací. Jeho podvědomí, celostní vnímání, mu umožňuje roz harmonií a disharmonií."V této souvislosti by se zasloužilo dodat, že Lorenz nezůstal ve v přírody pouze u psaní, ale velmi se angažoval v rakouském hnutí Zelených, které de facto z mnoha Rakušanů je tak zapsán právě jako Der erste Grüne. Celostní vnímání je ovšem nutné rozvíjet a cvičit již od raného věku. Jak již bylo výše zm souvislosti s tzv. senzitivní periodou, pokud je teprve se rozvíjející celostní (= estetic Lorenze) vnímání vystaveno nepřirozeným (a nepřírodním) podnětům, může dojít k jeho trvalé Zcela v intencích Rousseauových představ, člověk, který vyrůstá pouze ve městech, bez kont přírodou a jejími hodnotami, tuto senzitivní periodu nenaplní a zůstává tak často eticky a méněcenným, není duchovně a duševně zdráv. V ošklivých částech měst nejvíce bují zločinnos v dospívajícím člověku vzala úcta před čímkoli, když všechno, co kolem sebe vidí, je lidsk to levný a ošklivý výrobek?". Bohužel, jedná se o jakýsi bludný kruh - každá další generac moderních městech se podílí na dalším ničení životního prostředí, a tím i etických a estet „Lidé, kteří jsou slepí k hodnotám tohoto světa - a počítám k nim také skoro všechny vysoc politiky a průmyslníky - , vyrostli většinou ve velkoměstech, kde jejich celostní vnímání málo informací o kráse přírody." Svět ochuzený esteticky produkuje i eticky méněcenné jedi neváhá sáhnout i k poněkud tvrdším výrazům: „Totální slepota ducha k čemukoliv krásnému, k tak rapidně rozmáhá, je duševním onemocněním, které je nutno brát vážně, protože ruku v ru necitlivost k tomu, co je eticky zavrženíhodné." Pochopitelně, i devastovaná krajina se nakonec ustálí v určitém stabilním stavu (klimax), určitým způsobem harmonický. Ve větru se vlnící obilný velkolán i smrková monokultura mají estetickou hodnotu, která koreluje s jejich komplexností - jsou však nesrovnatelné se star kulturní krajinou, či původním, divokým smíšeným pralesem. Podle Lorenze totiž souvisí stu hodnoty s množstvím nesené informace a komplexity. Vyšší typ řádu v živých organismech je pod mikroskopem se nám jeví jako pěkný ornamentální objekt, pokud však napadne např. květi prospěch „relativně" vyšší harmonie rostliny a začneme bojovat s nižší harmonií houby Ale v současných městských perifériích je vychováván v prostředí téměř výhradně „nižších" harm od starších měst, harmonicky zasazených do krajiny, je nová výstavba chaotická, nebo naopa pravidelná a na leteckých snímcích nejvíce připomíná rakovinné bujení obklopující zdravé b bude mít své následky. Těmto analogiím kultury a přírody se v předválečné a válečné době v vědní odvětví - tzv. Kulturbiologie, tedy biologie kultury, která jako taková sice zcela z druhé světové války, avšak pro Lorenzovu teorii kultury představovala do značnou inspiraci např. pro Otto Koeniga, Lorenzova žáka, který se mj. zabýval evolucí kulturních artefaktů. Krása a ošklivost v přírodě a kultuře Jak již bylo řečeno, Lorenz hojně pracoval s principem analogie, a tak se coby biolog neos poznatky přenášet do sféry kultury, kterou ostatně vidí jako pokračování biologické evoluc prostředky". Prvopočátky umění můžeme spatřit dle něj již u zvířat, což je zcela v tradici Darwinových představ. Zatímco však např. Darwin tyto počátky pouze zmiňuje v souvislosti s či stavbou hnízd a podobných konstrukcí, Lorenz se snaží o jejich pochopení hlouběji. Před o odvození umění z fenoménu hry, částečně tak vlastně doplňujíc původní Schillerovu koncep této souvislosti necituje). Hra je pro něj jedním z nejdůležitějších faktorů ve vývoji lid ba dokonce základem lidské kultury: „svobodná hra je předpokladem všeho v pravém smyslu tv v lidské kultuře". Hru dokonce Lorenz někdy chápe na mnohem vyšší úrovni, přímo jako evolu „Svobodná hra faktorů, které nejde o žádné cíle, nevázána žádnými předem danými světskými níž nic není určeného než pravidla hry, vedla na úrovni molekulárních procesů ke vzniku ži evoluci a vedla ke vynikání vyšších živočichů z nižších." Hra je činnost, která pochopitelně není konstitutivním znakem pouze lidského druhu, ale na u většiny vyšších živočichů. Na rozdíl od většiny ostatního chování, velmi omezeného svou stránkou, představuje modus hry určitý „ostrůvek svobody" v životě zvířete. Hravost se nap již v nejzákladnější formě při setkání s novým, neznámým předmětem, na nějž zvíře zkouší v chování, kterými disponuje. Při komplikovanější hře ovšem není pochopitelně možné cokoli, přítomná nějaká pravidla. Díky tomu také Lorenz spojuje hru s uměním na základě tradičního pojetí umění jako znalosti založené na pravidlech. V případě hry u zvířat se např. v rámci doopravdy nekouše, neškrábe, neklove - porušení těchto pravidel je u většiny druhů známkou narušení normálních vzorců chování (viz níže). Jak ale dle Lorenze vůbec dochází ke vzniku umění z nějaké hry? Během hry se vytvářejí roz ovládnuté pohyby. Taková precizní motorika, dosahující co možná největšího efektu na zákla nejmenšího energetického výdaje, „vede ku podivu k pohybům, na jejichž harmonii reaguje ná krásu". Každé mistrné zvládnutí pohybu je doprovázeno pocity libosti, které Lorenz nazývá (Funktionslust) a jež motivují organismus k dalšímu opakování a zdokonalování úkonu. „Funk je teleonomně vestavěna do procesu učení, který působí, že ovládnuté pohyby jsou stále ply elegantnější a ekonomičtější". Hra se tak stává motivací sama o sobě, stejně pak i umění: pour l'art má všeobecnou platnost". Můžou se tu tedy objevit i formy, které nemusí nutně m ekonomičnosti - důležité je zvýšení slasti, zdokonalení pohybu je vlastní odměnou. Zde je možná dobré připomenout, že Lorenz nemá obtíže, na rozdíl od mnoha přírodovědců, s i komplikovanějších emocí a pocitů než je slast zvířatům - naopak. Stejně jako Darwin vidí zvířaty v jejich pocitech i vnímání spíše kontinuum, nikoli nějaký zásadní kvalitativní sk nachází v inteligenci: „V emocionální sféře je podobnost člověka a zvířete mnohem větší, n předpokládáme. Nepřekonatelný rozdíl existuje v oblasti rozumové činnosti." Avšak i přesto, že Lorenz nepochybuje o existenci subjektivního prožívání, klasická etolog starších škol výzkumu kognitivních schopností zvířat (zoopsychologie) nezkoumá duševní hnu pouze jejich chování, které na rozdíl od pocitů můžeme empiricky prokázat. To lze také pov ze základních zlomů v oblasti výzkumu v oblasti behaviorálních věd. Z toho, co bylo řečeno také vyplývá, že Lorenz za nejpůvodnější lidskou uměleckou formu, p považuje tanec. Jeho předobrazem v říši zvířat jsou elegantní figury a klouzání po vlnách delfínů, letové hry krkavců či tzv. dešťový tanec šimpanzů. Tyto praformy umění, ač prováděny „svobodně", nejsou však prosté vztahu k funkčnosti z hle výběru. Pouze zdravý jedinec v plném rozvoji svých sil si může dovolit luxus hry a tento s zároveň najevo jedincům vlastního druhu. Týká se to jak dospělých, kteří si hrají v menší Pro ně není hra jen přípravou na lov apod., ale je i signálem o zdravotním stavu pro rodič S pojetím umění souvisí u Lorenze též ritualizace chování - veškeré lidské umění se dle ně původně právě ve službě rituálu a svoji autonomii získalo až během dalšího stadia kulturní Ritualizované chování je takové chování, jehož projevy ztratily v průběhu fylogeneze svou staly se „symbolickými" (cituje zde J. Huxleyho). Primárně mají rituály funkci dorozumívac tuto funkci překračují a stávají se schopnými plnit další úlohy - kontrolu a tlumení agres svazku mezi jedinci téhož druhu. Postupně, a to je pro naše téma nejzajímavější, má ale ri cíl sama v sobě. Rituál např. dokonce sám utváří svazek mezi jedinci opačného pohlaví i vě Ritualizované, „instinktivní chování, které se osamostatnilo, není vedlejším produktem, ep které drží zvířata pohromadě, nýbrž je tímto poutem". Lorenz nedělá příliš rozdíl mezi rituálem vzniklým v průběhu fylogeneze (např. svatebním „ a rituálem vzniklým v rámci kultury, což by někdy mohlo vyvolat i kritiku. I lidské rituál nezakotvené a předávané tradicí jsou dle něj paralelní k těm děděným a vytvořeným v průběh typy mají základní funkci společnou - dorozumívací. Slouží jako aktivní podněty sociálního Lorenz vehementě obhajuje existenci rituálů i v dnešní době a kultuře. Zdůrazňuje, že ritu pouze přikazující a zakazující působení, člověk je přece i miluje, projevuje skrze ně a dí city (vzpomíná na radostné zdobení stromečku) a potřebuje je více než jakýkoliv zvyk vytvo průběhu života jednotlivce. „Právě v tom tkví hluboký význam rituálních pohybů a vnější ná ceremoniálů. Obrazoborci se mýlí, tvrdí-li, že okázalost rituálu je nejen nepodstatná, nýb niterné ponoření se do symbolizované myšlenky škodlivá vnějškovost. " Rituál není nějaká „ přímo to, co tvoří lidské společenství: „Životnost ... kultury, tvorba nadindividuálního s které přetrvává život jednotlivce, jedním slovem vše, co vytváří skutečné lidství, je zalo osamostatnění rituálu, který se tak stal samostatným motivem lidského jednání." Přísné dodržování rituálů není samoúčelné, a má opět své biologické kořeny - striktní opak zavedené formy, celého sledu pohybů, totiž zmenšuje nebezpečí dvojsmyslnosti. Proto jsou t pohyby často přehnané (dává příklad „důstojné chůze" rektora a děkanů vstupujících do auly častým opakováním. Rytmické opakování téhož pohybu je charakteristické jak pro instinktivn kulturní rituály. Pohybová schémata jsou pak doplněna přehnáním vizuálních i auditivních p ve své původní podobě předávaly výmluvné signály. Nádherné barvy a tvary samců siamských b splendens), pestré peří rajek i obličej mandrila je tohoto původu. (Odtud tedy i Lorenzovo původu lidského umění v rituálu.) Přesto je pro něj mezi lidmi a zvířaty v této oblasti jeden podstatný rozdíl. Ritualizovan zvířat sloužící k dorozumívání, je založené na používánísymbolů. Tyto symboly však u zvířa původ, neexistují znaky, na rozdíl od člověka, předávané z generace na generaci. Pro Loren důležité zjištění, že zde vidí jedno ze základních dělítek lidí od živočichů: „Jestliže ch člověka odlišit vůbec nějakou definicí, můžeme mezi nimi vést hranici právě v tomto bodě." Jedním ze klíčových bodů Lorenzovy estetiky je také hodnocení domestikačních projevů u zví (ani v této problematice nedělá zásadní rozdíl mezi „zvířetem"a „člověkem", naopak, analog považuje za zcela plauzibilní, jak již bylo mnohokrát zdůrazněno). Navazuje tak na překvap prací zabývajících se problematikou domestikace (i autodomestikace) v předválečných letech rozbor celé problematiky se vymyká tématu této práce (bude však podrobně rozvedena v diplo jednoho z autorů, M. Stelly), budiž však řečeno, že v předválečné době byla teorie lidské autodomestikace), tedy procesu, během něhož člověk prostřednictvím kultury a s ní spojenou vzájemnou závislostí lidských bytostí „zdomácněl" sám sebe, považována za relevantní a šir teorii antropogeneze. Lorenz tuto teorii původu vzniku člověka zcela akceptoval a např. ne tedy mláděcí rysy přetrvávající do dospělosti (L. Bolk, A. Portmann) jako hravost (viz výš světu, učenlivost, považoval za zcela nezbytné pro vznik člověka a jeho kultury. Upozorňov také na nebezpečí, ke kterým může pokračující domestikace člověka vést (což je motiv prolí Lorenzovým dílem). Domestikačním projevům u zvířat u přisuzuje vyloženě negativní estetick - a domestikovanému člověku, tedy především obyvatelům měst, vytýká i již zmiňovanou absen smyslu etického (srv. Rousseaova „ušlechtilého divocha" vysoce převyšujícího upadlého obyv „Existuje záhadný vztah mezi naším vnímáním krásy a již (...) popsaným i domestikačními je vyskytují skoro u všech domácích zvířat a také u civilizovaného člověka.(...) Srovnáme-li různých domácích forem s formami nezdomácnělých předků, pak bude takřka každý člověk považ formu za"ušlechtilou" a krásnou, domácí formu naopak za zcela ošklivou." Mezi uznávané příznaky domestikace patří především změny na kostře (zkrácení končetin, gra zmenšení mozkovny a mozku až o 30 %, zkrácení lebeční báze a obličejové části lebky, celko postavy), změny v celkové fyziologii (laktace či snášení vajec bez nutnosti kojení mláděte vysoká míra ukládání tělesného tuku), změny struktury srsti, rohů, peří, barvy atd. a v ne řadě změny behaviorální, jejichž popsání je Lorenzovým příspěvkem k domestikačním výzkumům rozpadu již zmíněných vrozených schémat i pohybových koordinací, tj. i ritualizovaných pro vzorce chování se pak spouštějí i na zcela nepatřičné či nedostatečné spouštěcí podněty - takovými spouštěči jsou i členové vlastního druhu (Artgenossen), dochází při rozpadu přísl schématu např. ke ztrátě selektivity sexuálního chování či celkovému rozpadu sociálních st s rozkladem vrozených schémat se rozpadá i rituál a s ním i (v případě lidí) civilizace, k postavena. Domestikačním projevům je dle Lorenzových předválečných prací třeba zamezit i m drastickými jako je eugenika a rasová hygiena, podle prací poválečných všemi prostředky kr již zmíněných. Právě procesu domestikace (alespoň ve svých dřívějších pracích), kterou v p druhu de facto kladl naroveň civilizaci, přikládal za vinu úpadek lidského světa, nejen es „etický" (představa otylého měšťáka v zeleně proužkovaném tvídovém obleku, jak s upocenou alkoholika míří v neděli večer s lascivním úšklebkem do čtvrti červených lucerniček Lorenz k zoufalství a zuřivosti). Důvodem uvozovek u slova „etický" je Lorenzova zvláštní práce s (alespoň pro humanitní badatele překvapivá či spíše provokativní) - nedělal totiž praktick mezi významy slova ethos jako zvyk a na druhé straně jako chování - zcela tak směšuje biol s kulturně získanými, naučenými zvyky. „Biologizaci" etiky a jejího chápání v etologickém věnoval svou jednu celou filosofickou práci, totiž Kants Lehre vom apriorischen im Lichte Biologie z roku 1941. Lorenz samozřejmě nebyl první, kdo se o něco podobného pokusil - tot nacházíme již u Darwina a dnes je tato myšlenka reprezentována např. Mattem Ridleym, známý evoluční biologie a antropologie. Lorenze tato domněnka vedla mj. k tvrzení, že právě prot neskutečně jemné mechanismy (rozumněj biologické) společenských typů chování mohou být uve ještě mnohem snáze než vnější zjev, existuje mnohem více lidí zároveň pohledných a zkažený ale ohyzdných. Proto hovoří-li Lorenz ve svých válečných pracích o nutnosti „vymýcení etic je řeč o jedincích méněcenných biologicky. Vrozená schémata, s jejichž pomocí rozpoznáváme nestabilitu, narušení funkcí, znaky domestikace, nesprávné jednání či jejich opaky jsou po a jsou právě tím, co člověka dělá člověkem. Závěr Co stojí za tím, že 16 let po Lorenzově smrti se počet publikací o něm stále zvětšuje? Je věhlas? Nikolaas Tinbergen a Karl von Frisch, spolunositelé Nobelovy ceny, se o etologii z stejnou, ne-li větší měrou a dnes po nich takřka „neštěkne ani pes". Jejich koncepty, podo Lorenzovy, pro vědce z nemalé části již zastaraly a tím také oba pánové ztratili svůj význ omračující počet Lorenzových biografií (jistě přes dvacet, sic!) dán zajímavostí jeho osud příběhy obou předešlých pánů byly jistě neméně zajímavé. Je to tím, že Lorenz svými publik překračoval rámec biologie? Jeho výpady do sociálních a humanitních věd byly ze značné čás humanitními a sociálními vědci) pozorovány spíše s tichým veselím či pocitem, že jim někdo Je to snad tím, že by Lorenzovy hypotézy byly bezezbytku platné a doposud nevyvrácené? Prá původních konceptů lorenzovské klasické etologie toho v původní formě již mnoho nezůstalo Lorenzovy teze byly ze značné části vyvráceny či dekonstruovány není příčinou, ale následk osobu a dílo). Domníváme se, že Lorenzův myšlenkový systém spíše představuje jistý anachro idejí, které vládly 30. a 40. létům 20. století. Byly to jistě myšlenky se značným nábojem na bouřlivém vývoji (vědeckém i společenském) v tomto období. To, čím se liší např. od dne to, že se neobává vidět v přírodě jiné než čistě materiální, kvantitativní hodnoty - tento jak jsme viděli, své světlejší i temnější momenty. Diskuse nad Lorenzovým odkazem je spíše tj. velmi závisí na tom, zda se člověk nechá unést velmi sugestivní estetikou „divočiny a je kvintesencí Lorenzových děl (v tomto ohledu lze chytlavost Lorenzových děl přirovnat na Clauda Lévi-Strausse). Tento proud estetiky, který Lorenz reprezentuje, byl a je velmi sil mj. považovat za jeden z hlavních kořenů environmentálního hnutí. Lorenzem umně navozované a hnusu, čistoty a poskvrnění, také „skutečného dobra" a „skutečného zla" jsou mocny člově naopak nenávratně zhnusit. Jedni na Lorenze pějí nebeskou chválu a druzí jej zatracují do které jsou vyhrazeny jen těm nejhorším nacistům - je pak vůbec možné posoudit Lorenzův odk Nejen že není žádné poznání bez kontextu, ani naše vlastní interpretace takto získaných po ve vzduchoprázdnu, nezávisle na našich pocitech, přáních či dojmech. Lidé města, vol. 14, no. 2: s. 197-201 Konrad Lorenz (1903-1989), zakladatel etologie, se narodil v roce 1903 ve Vídni a vyrůstal Altenbergu. Vystudoval nejprve medicínu a později zoologii na univerzitě ve Vídni, v roce habilitoval v oborech anatomie a zoopsychologie, o rok později též vstoupil do NSDAP. Běhe války působil „na Kantově stolci" na univerzitě v Královci jako profesor pro srovnávací ps nakonec se ale též účastnil války na východní frontě jako lékař-psychiatr. V roce 1944 byl armádou a vězněn až do roku 1948. Po válce publikoval řadu prací, z nichž mnoho vyšlo i v pozn. 4), založil také „Výzkumnou stanici pro srovnávací výzkum chování Altenberg". Poté o Německa, kde se stává vedoucím výzkumného pracoviště pro fyziologii chování společnosti M. (1951-1957). Největšího celosvětového věhlasu dosáhl mezi léty 1961 až 1973, kdy působil j Institutu Maxe Plancka pro fyziologii chování v Seewiesenu (Německo). V tomto období byl j umocněn i populárními knihami na sociálně-kritická témata, jakoTakzvané zlo a Osm smrtelný v této době vychoval celou generaci výzkumníků chování a zasloužil se o uznání etologie ja vědecká kariéra vyvrcholila v roce 1973 získáním Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu. T domů do Altenbergu do důchodu, avšak nikoliv do ústraní. Stává se vůdčí osobností rakouské a aktivně se zasazuje o změnu životního stylu celé společnosti. Již za svého života se sta rakouského veřejného života, akademie věd dokonce zakládá samostatný „Institut Konrada Lor Lorenz-Institut), který má v současné době tři samostatná pracoviště. Umírá v roce 1989 ve Např. Deichmann, U. (1995): Biologen unter Hilter. Fischer Taschenbuch Verlag, Frankfurt; (1999): Politics and People in Ethology: Personal Reflections on the Study of Animal Behav Bucknell University Press; London; Annas, G. J., Grodin, M.A. (1992). The Nazi Doctors and Code: Human Rights in Human Experimentation. Oxford Univ. Press, New York; Arluke, A., Sax The Nazi Treatment of Animals and People. In: Reinventing Biology: Respect for Life and th of Knowledge, ed. Linda Birke and Ruth Hubbard, s. 228-260. Bloomington: Indiana Univ. Pre Schleinkofer, A. (1995): Nazi Biologie und Schulen, Lang Verlag, Frankfurt am Main; Kaiser Schwartz, M. (1992):. Eugenik, Sterilisation, ‚Euthanasie‘: Politische Biologie in Deutsch Eine Dokumentation, Buchverlag Union. Berlin; Kaupen-Haas, H., Saller, C. (1999):Wissensch Rassismus: Analysen Einer Kontinuität in den Human - und Naturwissenschaften. Campus, Fran mnohé další. Sax, B.(2003): Zvířata ve Třetí říši. Dokořán, Praha Např. Kalikow, T.J. (1978): Konrad Lorenz's „Brown past": A reply to Alec Nisbett. Journal of Behavioral Science vol. 14: s. 173-179 ; Kalikow, T.J. (1983): Konrad Lorenz's Ethologi 1938-1943. Journal of the History of Biology. vol. 16, no. 1: s. 39-73; Kalikow, T.J. (197 Lorenz's ethological theory, 1939-1943: „Explanations" of human thinking, feeling and beha of the Social Sciences vol 6: s.15-34. ; Kalikow, T.J.(1975): History of Konrad Lorenz' et 1927-1939: The role of meta-theory, theory, anomaly and new discoveries in a scientific „e in the History and Philosophy of Science vol 6: s.331-341. Klopfer, P.H. (1999): Politics and People in Ethology: Personal Reflections on the Study o Behavior. Lewisburg: Bucknell University Press; London: Associated University Presses ; Zi M. (1992): Die „vermessene" Theorie: Eine kritische Auseinandersetzung mit der Instinktthe Lorenz und verhaltenskundlicher Forschungspraxis. Vieweg, Frankfurt Lorenz, K. (1937): Biologische Fragestellung in der Tierpsychologie. Zeitschrift für Tierp vol.1: s. 24-25 Sax, B (2003): Zvířata ve Třetí říši. Dokořán, Praha: s. 146 Veselovský, Z. (2004): Kdo byl Konrad Lorenz. Vesmír, no. 2: s. 77 Lorenz, K. (1940): Nochmals: der Entwicklungsgedanke im Unterricht. Der Biologe, vol. 9, n Lorenz, K. (1940): Durch Domestikation verursachte Störungen arteigenen Verhaltens. Zeitsc angewandte Psychologie und Charakterkunde vol. 59, no. 1-2: 2-81; Lorenz, K. (1943): Die a möglicher Erfahnung. Zeitschrift für Tierpsychologie vol. 5, no. 2: 235-409; Lorenz, K. (1 und Stammesgeschichte. Die Evolution der Organismen., Ed. Heberer, G., Verlag Gustav Fisch Salter, F., Eibl-Eibesfeldt, I. (ed.) (1997): Ideology, Warfare, and Indoctrinability. Ber Salter,F. (2002): Estaminating Ethnic genetic Interests: Is It Adaptive to resist Replacem Population and Environment, vol.24, no.2: s. 111-140 a další. Pinc, Z.(2004): Pár poznámek nebiologa k recenzím Stanislava Komárka. Lidé města, vol. 14, Kotrschal, K., Müller, G.B., Winkler, H., (ed.) (2001): Konrad Lorenz und seine verhaltens Konzepte aus heutiger Sicht. Filander Verlag, Fürth Steiner,A. (2000): Der Fall Martin Heidegger: Philosoph und Nazi. zdroj: http://www.wsws.o apr2000/hei1-a28.shtml ; Faith-Weiss, S. (2005): osobní sdělení, viz také http://people.cl ~sheilafw/kwpics.htm Hippius, R.(1943): Volkstum, Gesinnung und Charakter. Verlag W.Kohlhammer, Stuttgart-Prag např. Nachtsheim, Hans (1966): Kampf gegen den Erbkrankheiten. Decker Nachf., Schmiden b. Nachtsheim, Hans (1952). Für und wider die Sterilisierung aus eugenischer Indikation. G. T Stuttgart, Der Spiegel 45/1988, S.263; Arbeiter-Zeitung z 1.listopadu 1973; New York Times z 15.prosi Zeitung z 8.prosince 1973 a další. Leyhausen, P. (2001): Der Königsberger Jahr. In: Kotrschal, K. (2001): Konrad Lorenz und s verhaltensbiologischen Konzepte aus heutiger Sicht. Filander Verlag, Fürth :s.93-102 Lorenz, K. (1990): Osm smrtelných hříchů. Praha: s. 49. Komárek, S. (2003): Obraz člověka v dílech některých významných biologů 19. a 20. století. Masarykiana, Brno: s. 30 Lorenz, K. (1990): Rok husi divej. Príroda, Bratislava: s. 9 Tamtéž, s. 9 např. Lorenz, K. (1935): Der Kumpan in der Umwelt des Vogels. J.Ornithol, vol. 83,no 2-3: 289-413; (1940): Durch Domestikation verursachte Störungen arteigenen Verhaltens. Zeitschr angewandte Psychologie und Charakterkunde, vol 59,no.1-2: s. 1-81; (1943): Die angeborenen Erfahrung. Zeitschrift für Tierpsychologie no.2 vol 5: s. 235-409; (1950): Ganzheit und Te tierischen und menschlichen Gemeinschaft. Studium Generale, vol. 3: s. 455-499; (1963, čes sogenannte Böse. Zur Naturgeschichte der Aggresssion, Wien; (1965): Über tierisches und me Verhalten, Piper Verlag, München; (1975, česky 1990, 2000): Die acht Todsünden der zivilis Menschheit. München; (1973):Die Rückseite des Spiegels. Versuch einer Naturgeschichte mens Erkennens. München; (1978, česky 1993): Vergleichende Verhaltensforschung. Grundlagen der Heidelberg; (1979, slovensky 1990) Das Jahr der Graungans, Borotha Verlag, Zürich; (1983): Menschlichen. Piper Verlag, München a další. Wilson, E.O. (1999): Kosilience:jednota vědění. Nakladatelství Lidové noviny, Praha Stibral, K. (2000): Darwin, darwinismus a estetické jevy v přírodě. Estetika no. 3: s. 51- (2005): Darwin a estetika aneb co se v mládí naučíš..., Vesmír no. 4: s. 217-220 Lorenz, K. (1997): Odumírání lidskosti. Mladá fronta, Praha: s. 85-92 Tamtéž, s. 86. Česky vyšel Portmannův nejdůležitější spis - (1997): Nové cesty biologie. S Philosophia 7,8. Praha Lorenz, K. (1997): Odumírání lidskosti. Praha: s. 87. Podobně se ale Lorenz vyjadřuje i ji kapitol z říše krásna v rámci užitečnosti pro přežití druhu, který mě vždy dokáže vybudit filosofickému údivu (...) je ptačí zpěv. Sice víme, že mu přísluší funkce k uchování druhu víme také, že ptačí píseň dosahuje své největší komplexity a diferencovanosti právě tehdy, funkce neplní... Ve chvíli, když píseň tyto své funkce znovu nabude, když pták zpívá před se uchází o samičku, všechny vyšší finesy a jemnosti mizí." (Lorenz, K. (1943): Die angebo möglicher Erfahrung Zeitschrift für Tierpsychologie vol.5, no.2: s. 394) Lorenz dokonce napsal i samostatnou práci o vztahu kantovské filosofie a biologie - (1941) Apriorischen im Lichte gagenwärtiger Biologie. Blätter für Deutsche Philosophie vol.15 no. Lorenz, K. (1943): Die angeborenen Formen möglicher Erfahrung. Zeitschrift für Tierpsychol s. 393 Tamtéž, s. 281 Lorenz byl velkým čtenářem Goetheho, kterého ve svých pracích často citoval, u vídeňského Hochstettera studoval srovnávací morfologii - Hochstetter přímo z Goetheho morfologických vycházel (blíže viz např. Taschwer, K., Föger, B. (2003): Konrad Lorenz. Biographie. Zsoln s. 190 a dále, 198, 200) Lorenz, K. (1990): Rok husi divej. Bratislava: s. 9 Lorenz nebyl původním autorem myšlenky subjektivního druhově specifického světa - tím byl a biolog baron Jakob von Uexküll (1864-1944), který již v roce 1921 publikoval celou knihu Lorenz byl Uexküllovým obdivovatelem a dokonce práce Der Kumpan in der Umwelt des Vogels(1 Uexküllovi k jeho 70.narozeninám. (1943): Die angeborenen Formen möglicher Erfahrung. Zeitschrift für Tierpsychologie vol.5 juvenilní schéma aplikované na kreslené postavičky Mickey Mouse pak rozvádí ve své známé s (1988): Biologický hold myšáku Mickeymu, Pandin palec. Mladá fronta, Praha. Lorenz, K.(1943): Die angeborenen Formen möglicher Erfahrung. Zeitschrift für Tierpsycholo s. 281-290 Lorenz, K. (1990): Osm smrtelných hříchů, Academia, Praha: s. 25 Ve Vídni studoval přímo u významného psychologa Karla Bühlera (1879-1963), který se kromě Gestaltpsychologie zabýval též psychologií vnímání, vývojovou a dětskou. Jejich osobní vzt blízký, Bühler začínajícího a poměrně nemajetného zoopsychologa dokonce podporoval finančn V podstatě od konce 18. do půlky 20. století existovaly v biologii německá, anglická a fra větev, které se lišily zaměřením na různé stránky přírody, částečně metodami, ale i strukt vědců. Německá biologie byla tradičně skeptická k mechanicizmu a zdůrazňovala specifičnost odpovídalo její snaze po komplexním zkoumání přírody. Akcentovala též proměnlivost živých což vedlo jednak k důrazu na paleontologii, jednak na ontogenezi, zejm. embryologii. Výzku především na decentralizovaných univerzitách, což umožňovalo velkou diverzitu názorů. Vzhl řada jejích představitelů se podílela na nacistických antropologických názorech, byla spoj nahrazena anglosaským přístupem - udržela se však téměř do konce 20. století v některých v jako např. v Holandsku, Estonsku či u nás. Dodnes však v Německu inspiruje silný zájem o e prostředí, není též náhodou, že etologie vznikla právě zde. Pleštil, D. (2003): Pojetí živé přírody v přírodovědných spisech J.W. Goetha. Dis. práce P 222 Schiller, F. (1992): Listy o kráse. Výbor z filozofických spisů. Praha : s. 64 Pleštil, D. (2003): Pojetí živé přírody v přírodovědných spisech J.W. Goetha. Dis. práce P 222 Lorenz, K. (1997): Odumírání lidskosti. Praha : s. 87 Lorenz, K., Mündl K. (1992): Zachraňme naději (Rozhovory s K. Lorenzem). Panorama, Praha: Tamtéž, s. 34 Tamtéž, s. 34 Lorenz, K. (1990): Osm smrtelných hříchů. Praha : s. 24 Lorenz, K., Mündl K. (1992): Zachraňme naději (Rozhovory s K. Lorenzem). Praha: s. 38 Lorenz, K. (1990): Osm smrtelných hříchů. Praha: s. 24-25 Blíže k otázce Kulturbiologie Sax, B. ,Klopfer, P.H. (2001): Jacob von Uexküll and the Ant Sociobiology. Semiotica, vol. 134: s. 767-778. Lorenz, K. (1997): Odumírání lidskosti. Praha: s. 92 Darwin, Ch. (1970): O původu člověka. Academia, Praha: např. s. 143, 144, či Darwin, Ch. ( emocí u člověka a u zvířat. ČSAV, Praha: s. 73 Schiller, F. (1992): Listy o estetické výchově. Výbor z filosofických spisů. Svoboda Praha Lorenz, K. (1993): Základy etologie. Academia, Praha: s. 228 Tamtéž, s. 228 Tamtéž, s. 229 Tamtéž, s. 229 Lorenz, K. (1997): Odumírání lidskosti. Praha: s. 54. Pojem funkční slasti přebírá od gest Blühera. Lorenz, K. (1990): Rok husi divej. Bratislava: s. 39, nebo: „Na základě zdůvodněných teore úvah jsme dospěli k přesvědčení, že vyšší zvířata mají subjektivní zážitky a radost a žal podstatě stejně jako člověk." (Tamtéž, s. 190). Na základě těchto zjištění též vyzývá na s ochraně přírody a jejích obyvatel. Dle terénních pozorování provozují některé tlupy šimpanzů před bouřkou a na počátku deště pohyb, doprovázený houkáním. Odborníci se stále přou o jeho význam. Lorenz, K. (1992): Takzvané zlo. Praha: s. 72 Tamtéž, s. 56 Tamtéž, s. 64 Tamtéž, s. 71 Tamtéž, s. 71 Tyto tzv. Exzessivbildungen - hypertrofované, nápadné, „estetické" struktury jsou zajímavo otázkou pro darwinismus, neboť znesnadňují přežití svým nositelům v rámci přírodního výběr slovo" při výběru jedince, který se rozmnoží totiž není jeho zdatnost při souboji s jinými samice, její vkus. Takový vnitrodruhový výběr pak vytvoří i struktury, které mohou druhu p zavedou ho do slepé uličky, která vede pouze k vyhynutí. Lorenz vždy s oblibou v této souv slova svého učitele Oskara Heinrotha, který říkával, že „kromě letek arguse (druh bažanta) tempo západní civilizace tím nejhloupějším produktem vnitrodruhového výběru". (Tamtéž, s. Osm smrtelných hříchů. Praha: s. 27) Lorenz, K. (1992): Takzvané zlo. Praha: s. 65 Eugen Fischer, již zmiňovaný Hans Nachtsheim, Eduard Hahn, Arnold Gehlen, také Franz Boas Nutné je také dodat, že byla poměrně často zneužívána jako nástroj rasových teorií a ve sv formě také jedním z „vědeckých" argumentů persekuce Židů - blíže viz Kleisner, K., Stella Uexküllův umwelt a umweltův Uexküll, vyjde během roku 2006 v časopise Vesmír. Lorenz, K. (1940): Durch Domestikation verursachte Störungen des arteigenen Verhaltens. Ze angewandte Psychologie und Charakterkunde, vol. 59: s. 1-81; (1943): Angeborene Formen mög Zeitschrift für Tierpsychologie, vol 5: 235-409; (1943) Psychologie und Stammensgeschichte Organismen, Heberer, G. (ed.), Gustav Fischer Verlag, Jena: s. 105-127; (1997): Odumírání fronta, Praha: s. 34-37, 77-82. Téma odpadnutí zábran, které je obzvláště typická pro dome jedním z motivů Lorenzova nejznámějšího díla Das sogenannte Böse (1963, česky 1992) Lorenz,K. (1997): Odumírání lidskosti. Praha : s. 77-78 Lorenz, K. (1935): Der Kumpan in der Umwelt des Vogels. J.Ornithol, 2-3: s. 137-215, 289-4 Lorenz, K. (1943): Die angeborenen Formen möglicher Erfahrung. Zeitschrift für Tierpsychol 299-308 „Pokud si při bližším pozorování systematicky projedeme překvapivě krátkou řadu znaků, kte a lidí považujeme za vyloženě ošklivé, dojdeme k závěru, že se jedná výlučně o projevy úpa člověka doprovázejí domestikaci, resp. civilizaci." (Lorenz, K. (1943): Die angeborenen Fo Erfahrung. Zeitschift für Tierpsychologie vol. 5: s. 304 ) Tamtéž, s. 376-380 (1941): Kants Lehre vom apriorischen im Lichte gegerwärtiger Biologie. Blätter für deutsch vol. 15: s. 94-125 Darwin, Ch. (1970): O původu člověka, Academia, Praha: např. s. 89-101 Ridley, M. (2000): Původ ctnosti, Portál, Praha Lorenz, K. (1941): Die angeborenen Formen möglicher Erfahrung. Zeitschrift für Tierpsychol s. 213 Lorenz, K. (1940): Durch Domestikation verursachte Störungen des arteigenen Verhaltens. Ze angewandte Psychologie und Charakterkunde, vol. 59: s. 66 Lorenz, K. (1997): Odumírání lidskosti, Praha, s. 81 Lorenz, K. (1941):Die angeborenen Formen möglicher Erfahrung: Zeitschrift für Tierpsycholo s. 290-293 Karel Stibral [ URL "LM-370.html "] Marco Stella [ URL "LM-369.html "]