Město ****************************************************************************************** * Max Weber ****************************************************************************************** Abstrakt In the edition “Archiv für Sozialwissenschaften und Sozialpolitik”, Volume 47, dated 1921, Max Weber’s essay “The City“ that later became known to researchers under this title on ur was published for the first time. This essay was also included under the same title as Cha the comprehensive anthology “Wirtschaft und Gesellschaft” (Grundriß der Sozialökonomik, Se Tübingen 1922. The editor of the 4th issue, dated 1956, Johannes Winckelmann, reformulated as follows: “Illegitimate rule (Typology of Cities)”. This work is divided into 5 sections Notion and category of a city, Section 2: City of the Occident, Section 3: Feudal town in antiquity, Section 4: Plebeian town, and Section 5: Roman and middle ages democracy. In th Czech translation we publish the first section, only. Město (Pojem a kategorie) Max Weber Město se můžeme pokusit definovat různým způsobem. Všechna mají však společné: v každém př (alespoň relativně) uzavřeným sídlištěm, „osadou" (Ortschaft), nikoli jedním či více jedno obydlími. Ve městech (ale samozřejmě nejen v nich) stojí naopak domy obvykle těsně u sebe, zeď na zdi. V běžném povědomí se proto spojují se slovem „město" čistě kvantitativní znaky osadou . Tento znak není sám o sobě nepřesný. Ze sociologického hlediska by znamenal: osad těsně se sebou hraničících domů, které představují tak rozsáhlé spojité osídlení (Ansiedel chybí vzájemná osobní známost obyvatel mezi sebou, která je charakteristická pro sousedský by ale městy byly jen dostatečně velké osady. Pak záleží na všeobecných kulturních podmínk velikosti se tento znak objevuje. Pro ony osady, které měly v minulosti právní povahu měst vždy tento znak platil. A v dnešním Rusku existují „vesnice", které jsou, s mnoha tisíci o větší než mnohá stará „města" (např. v polské sídelní oblasti německého Východu), která do několika stovek. Sama velikost nemůže v žádném případě rozhodnout. Jestliže bychom zkusili čistě ekonomicky, pak by bylo osídlením, jehož obyvatelé nežijí z převážné části z výnosu nýbrž řemeslné či obchodnické činnosti. Ale nebylo by účelné nazývat městem všechny osady bylo oním druhem osídlení, jenž se skládá z příslušníků pospolitosti s jednou jedinou fakt řemeslnou činností - „řemeslnické vesnice" v Asii a Rusku. Dalším znakem, který by měl být jistá „mnohostrannost" provozovaných živností. Ale ani ta se nezdá vhodná k tomu, aby sama rozhodující znak. Mnohostrannost může být v zásadě dvojího druhu. Může být dána existencí především knížecího dvora jako střediska, pro jehož ekonomickou a politickou potřebu se ži pracuje a vyměňuje zboží. Panské či knížecí hospodářství (Oikos) , byť mělo jakkoli velké řemeslníků a drobných obchodníků podléhajících robotě a dávkám, obvykle nenazýváme město, vznikla velmi velká část nejdůležitějších „měst" z takovýchto sídel, a produkce pro knížec pro mnohé z nich („knížecí města") vysoce důležitým, často hlavním zdrojem výdělku obyvate jenž musí přistoupit, abychom mohli hovořit o „městě", je: vznik nejen příležitostné, nýbr směny zboží na místě sídliště coby podstatná část výdělku a pokrývání potřeb osadníků : te Ne každý „trh" však může z místa, kde se koná, rovnou vytvořit „město". Pravidelně se opak (výroční) trhy dálkového obchodu, na nichž se ve stanovených datech setkávají přicestovalí aby prodali své zboží ve velkém nebo jednotlivě mezi sebou či konzumentům, měly velmi čast v místech, která nazýváme „vesnice". O „městě" v ekonomickém smyslu budeme mluvit teprve t usedlé obyvatelstvo uspokojuje ekonomicky významnou část své denní spotřeby na místním trh podstatné části výrobky, je místně usedlé obyvatelstvo a obyvatelstvo z nejbližšího okolí jinak získalo pro odbyt na trhu. Každé město je ve zde použitém smyslu slova „tržní místo" že má místní trh jako ekonomické středisko osídlení, na němž, v důsledku stávající ekonomi výroby, pokrývá také neměstské obyvatelstvo svoji potřebu řemeslných výrobků nebo předmětů obojího, a na němž samozřejmě také sami měšťané vzájemně vyměňují a směňují speciální výro každodenní potřeby svých hospodářství. Původně bylo zcela normální, že město, pokud vystup zcela oddělený od venkova, bylo právě tak sídlem vrchnosti či knížete , jako tržním místem ekonomickým střediskem obojího druhu - pro panské hospodářství a pro trh.Je při tom časté, vedle pravidelného místního trhu periodicky konají dálkové trhy přicestovalých obchodníků. zde používaném smyslu slova) je tržním sídlištěm (Marktsansiedlung). Existence trhu se velmi často zakládá na povolení a příslibu ochrany vrchnosti či zeměpána jedné straně zájem o pravidelnou nabídku cizího obchodního zboží a řemeslnických produktů a o cla, doprovodné a jiné poplatky za ochranu, tržní poplatky, soudní poplatky, jež vymáh doufá, že vydělá na usazení řemeslníků a obchodníků schopných platit daně a také na pozemk bude vybírat, jakmile vznikne na základě trhu také tržní osada. To jsou šance, které pro n význam, než kdyby se jednalo o příjmy finančně hospodářské, které by zvětšovaly jeho pokla Stává se, že městu úplně chybí podpora i prostorová blízkost vrchnostenského či zeměpanské vzniká buď na základě povolení místně neusedlých vrchností či zeměpánů na vhodném místě ne čistá tržní osada na základě uzurpace někým, kdo na tom má zájem. Například tak, že podnik povolení založit trh a získat osadníky. To bylo obzvláště časté zejména ve středověké vých středoevropské oblasti zakládání měst, ale vyskytovalo se v celém světě a historii, i když nic normálního. Naproti tomu mohlo město vzniknout také bez veškeré podpory knížecího dvor povolení, a to spojením cizích vetřelců, mořských válečníků či obchodnických osadníků nebo místních zájemců na zprostředkovatelském obchodu, což bylo dosti časté na březích Středoze raném starověku a příležitostně v raném středověku. Takovéto město mohlo být čistým tržním přece jen častější bylo soužití velkých zeměpanských či vrchnostenských patrimoniálních ho jedné straně a trhu na straně druhé. Vrchnostenský nebo zeměpanský dvůr, jako jedna z opor takovém případě krýt svoji potřebu buď převážně naturálním hospodářstvím, prostřednictvím či naturálních dávek od závislých usedlých řemeslníků nebo obchodníků , nebo se mohl zásob převážně směnou na městském trhu, jako jeho zákazník s největší kupní sílou. Čím více doch poslednímu, tím více vstupovala tržní základna města do popředí, město přestalo být pouhým pouhým osídlením na základě trhu vedle statkářského hospodářství, ale stalo se tržním měst se o velká hospodářství opíralo. Zpravidla vždy šlo kvantitativní rozšíření původních země (Fürsten) a jejich ekonomické důležitosti ruku v ruce s nárůstem tržního pokrývání potřeb zeměpána a k němu přičleněných jiných městských velkých domácností, jako byly dvory jeho v vysokých úředníků. Typu zeměpanského města, tedy takovému, jehož obyvatelé jsou ve svých šancích na výdělek z přímo či nepřímo na kupní síle zeměpanských nebo jiných hospodářství, stojí blízko taková nichž šanci na výdělek usedlých živnostníků a obchodníků rozhodujícím způsobem určuje kupn velkospotřebitelů, tedy: vlastníků renty. Tito velkospotřebitelé mohou být ale různého typ a původu jejich příjmů. Mohou to být 1. úředníci, kteří tam vydávají své legální či ilegál 2. vrchnost a političtí vládci, kteří tam vydávají své mimoměstské pozemkové renty nebo ji podmíněné příjmy. V obou případech je město blízko typu zeměpanského města: spočívá na pat politických příjmech jako základně kupní síly velkospotřebitelů (Příklad: pro úřednické mě město zemědělské renty: Moskva před zrušením nevolnictví). Od těchto případů musíme princi případ zdánlivě podobný, to, že městské pozemkové renty, které jsou podmíněny monopolní „d pozemků města, mají tedy svůj zdroj nepřímo právě v městském řemesle a obchodu, se koncent městské aristokracie (rozšířené ve všech dobách, speciálně také v antice, od raného období a stejně tak ve středověku). Město pak není ekonomicky městem vlastníků renty, nýbrž měste či řemeslníků, a ona renta je poplatkem vydělávajícího ve prospěch vlastníka domu. Pojmové tohoto případu od rent podmíněných nikoli povinností poplatku z městského výdělku, nýbrž m nemůže zabránit tomu, že obojí ve skutečnosti splývalo v minulosti velmi silně dohromady. velkospotřebitelé vlastníky rent, kteří tam pobírají obchodní příjmy, dnes především úroky a dividend nebo tantiém: kupní síla spočívá pak především v peněžně hospodářských, zejména podmíněných zdrojích rent (Příklad: Arnhem). Nebo je založena na státních pěněžních důchod státních dávkách (třeba „Pensionopolis" jako Wiesbaden). Ve všech těchto a mnohých podobný je město, podle okolností více či méně, městem spotřebitelů. Neboť pro šance na výdělek je obchodníků je rozhodující, zda jsou na místě usazeni oni velkospotřebitelů, jakkoli se nav lišili. Nebo právě naopak: město je městem výrobců a vzestup jeho obyvatelstva a jeho kupní síly s v tom, že - podobně jako v Essen nebo Bochum - jsou v něm provozované továrny, manufaktury průmyslová výroba, jež zásobují venkovské oblasti - to je moderní typ. Nebo vzestup spočít ve městě vznikají v podobě řemeslné obory, jejichž zboží se posílá do ciziny - to je asijs a středověký typ. Spotřebiteli pro místní trh jsou zčásti podnikatelé v postavení velkospo pokud ovšem bydlí v místě, což není vždy tento případ -, a zčásti a především dělníci a ře masa spotřebitelů, dále pak jimi nepřímo živení obchodníci a vlastníci pozemkové renty. St městořemeslníků, se staví proti městu spotřebitelů i město obchodníků, tedy město, v němž síla jeho velkospotřebitelů v tom, že buď prodávají se ziskem cizí produkty v drobném na m postřihovači látky ve středověku), nebo prodávají se ziskem na vzdáleném trhu domácí nebo Hansy) od tuzemských producentů získané zboží. Nebo si opatřují cizí produkty a prodávají již při tom musí respektovat místní právo skladu či nikoliv (překupnická města). Nebo - a velmi častý případ - toto všechno kombinují: kommenda a Societas Maris středomořských zemí převážné části, že traktátor (cestující obchodník) vozil s kapitálem, který plně či částeč místě bydlícím kapitalistům, domácí nebo na domácím trhu koupené produkty na trhy východní - dost často tam mohl také přijet plně vytížen. Produkty tam prodal, za tržbu koupil orien dovezl na domácí trh, kde je prodal. Výtěžek se však rozdělil mezi traktátora a kapitalist dohodnutého klíče. Také kupní síla a daňový potenciál města obchodníků v každém případě te stejně jako u města výrobců, a v protikladu k městu spotřebitelů, na místních výrobních po podniky obchodníků se opírají šance na výdělek zasílatelských a dopravních živností a mnoh řemesel, velkých a malých. Výdělečné obchody, které tyto podniky provozují, se však v něm toliko při místním prodeji v drobném plně na místním trhu, při dálkovém obchodu se oproti či větší části, uskutečňují venku. Principiálně podobný význam má to, když je moderní měst Paříž, Berlín) sídlem národních nebo mezinárodních investorů a velkých bank nebo (jako Düs velkých akciových společností nebo kartelových centrál. Převládající části zisků z podniků více než kdy jindy, na jiná místa než jsou ta, na nichž se nachází podnik, jež je vynáší. se rostoucí části zisků nespotřebovávají ve velkoměstském místě jejich obchodního sídla, a částečně ve vilových předměstích, částečně ale také a ještě více ve venkovských sídlech, m hotelech atd. Paralelně s tím vznikají „City-města", které se skládají téměř nebo výlučně a většinou také městské čtvrti. Nemáme zde v úmyslu předvést další specializaci a kasuisti měla poskytnout přísně ekonomickou teorii města. Je sotva nutné říci, že empirická města p bez výjimky smíšené typy, a proto je můžeme klasifikovat jen podle jejich právě převažujíc komponent. Vztah měst k zemědělství nebyl v žádném případě jednoznačný. Byly a jsou „zemědělská města jež jsou coby místa provozu trhu a coby sídlo typické městské živnosti dalece vzdálena prů v nichž ale široká vrstva usedlých měšťanů pokrývá svou potřebu potravin vlastním hospodář produkuje dokonce i pro odbyt. Je jistě normální, že čím větší je město, tím méně mívají o k dispozici pole, která jsou určena k produkci potravin a jsou vyhrazena pro jejich obživu vůbec nemají k dispozici dostačující množství pastvin a lesů, kterých by mohla využívat zp je vlastní „vesnice". Největšímu německému městu středověku: Kolínu, chyběla např. zřejmě „společná pastvina", která nechyběla žádné normální tehdejší „vesnici". Avšak jiná německá středověká města měla přinejmenším značná pastviště a lesy, jež byly jejich měšťanům k dis polnosti se vyskytovaly v minulosti jako součást městského obvodu tím více, čím více postu jih a nazpět do antiky. Jestliže se dnes díváme na typického „obyvatele města" v celku prá člověka, který nepokrývá svou vlastní potřebu potravin z obdělávání vlastní půdy, pak plat typických starověkých obcí (poleis) právý opak. Uvidíme, že plnoprávný antický městský obč ke středověkému, byl původně charakterizován právě takto: považoval za své vlastnictví cel pozemků (kleros, fundus,v Izraeli: chelek), jenž ho vyživoval: antický plnoprávný měšťan b měšťan" (Ackerbürger).. A zvláště pak se nacházel zemědělský majetek v rukou velkoobchodnických vrstev měst, a to - a zde zajisté mnohem více na jihu než na severu - tak v antice. Vlastnictví půdy příleži ohromné velikosti se vyskytovalo velmi rozptýleně ve středověkých či antických městských s buď ovládané politicky nebo vrchnostensky městskou vrchností mocných měst jako takových ne vrchnostenském vlastnictví jednotlivých vznešených měšťanů: příkladem toho jsou chersonésk nebo politické a vrchnostenské državy středověkých rodin městské šlechty, stejně jako jano v Provence a v zámoří. Tyto mezilokální državy a vrchnostenská práva jednotlivých měštanů v žádném případě předmětem městské hospodářské politiky jako takové, ačkoli všude zde vzni smíšený vztah, kde bylo ono vlastnictví garantováno jednotlivcům z města, k jehož nejmocně patřili, majetek byl získán a uhájen s nepřímou pomocí městské moci ), městská vláda se po ekonomickém a politickém využití - jak to bylo v minulosti časté. Povaha vztahu města coby nositele řemesla a obchodu k venkovu coby dodavateli potravin tvo jevů, jež byly nazvány „městské hospodářství" a postaveny jako zvláštní „hospodářský stupe straně proti „osobnímu hospodářství" a na druhé straně proti „národohospodářství" (Volkswi po případě mnoha podobně vytvořeným stupňům. V tomto pojmu se ale zahrnují zároveň hospodá opatření s čistě hospodářskými kategoriemi. Důvod spočívá v tom, že pouhá skutečnost husto obchodníků a provozovatelů řemesel a pravidelné uspokojování každodenních potřeb na trhu n samypojem „město". Tam, kde tomu tak je, kde tedy je rozdíl mezi uzavřenými sídlišti určov zemědělského pokrývání vlastních potřeb nebo - což s tím není identické - mírou zemědělské poměru k nezemědělské výrobě a kde je určován absencí či existencí trhů, tam budeme hovoři a obchodnických osadách a o „tržních místech", ale nikoli o „městě". Okolnost, že město ne nahromaděním míst k bydlení, nýbrž kromě toho také hospodářský svaz (-verband), s vlastním majetkem, hospodářstvím příjmů a výdajů, je rovněž ještě neodlišuje od vesnice, která zná velký může být kvalitativní rozdíl. A konečně nebylo ani osobitostí města, vlastní, že byl v minulosti, nejen hospodářským spojením, ale také hospodářsky regulujícím spojením. Neboť regulaci polností a pastvin, zákaz exportu dřeva a steliva a podobné hospodářské regulace: politiku pospolitosti jako takovou. Zvláštností měst byla v minulosti podoba a především p hospodářsko politické regulace v zájmu pospolitosti a rozsah charakteristických opatření, Tato „městská hospodářská politika" počítala ostatně v převažující části svých opatření se většina vnitrozemských měst za dopravních podmínek v minulosti - neboť o mořských městech prokazuje obilní politika Athén a Říma - byla odkázána na zásobování města zemědělstvím be okolí, a se skutečností, že právě tato oblast představovala přirozený prostor pro odbyt vě všech - městských řemesel a že tím jako by přirozeně daný místní výměnný proces na městské nikoli jediné, nýbrž jedno ze svých normálních míst, obzvláště pro nákup potravin. Počítal že dalece převažující část produkce probíhá technicky jako řemeslo, organizačně tedy jako malovýroba bez kapitálu či se slabým kapitálem a s úzce ohraničeným počtem pomocníků, kteř výcvikem, a konečně ekonomicky buď jako podnikání za mzdu nebo jako produkce na objednávku také odbyt v místě bydlících maloobchodníků je ve velké míře obstarán místními zákazníky. smyslu se tak zvaná „městská hospodářská politika" vyznačovala hlavně tím, že se pokoušela zajištění nepřerušovanosti a levnosti hromadné obživy a stability šancí na výdělek řemesln ustálit tyto v rozsáhlé míře přirozeně dané podmínky městského hospodářství prostřednictví regulace. Ale tato hospodářská regulace ani netvořila, jak uvidíme, jediný předmět a smysl hospodářské politiky ve všech dobách, ale jen v určitých epochách - za politické vlády cec se vůbec ani nedá všeobecně prokázat jako přechodné stadium vývoje všech měst. V žádném př nereprezentuje tato hospodářská politika univerzální stupeňhospodářství. Je možné pouze ří místní trh se svou výměnou mezi zemědělskými a nezemědělskými výrobci a usedlými obchodník zákaznického vztahu a bezkapitálového specializovaného malopodniku představuje druh směnné které je protějškem k plánovitě rozděleným pracovním a poplatkovým dávkám specializovaných hospodářství, ve spojení se zemědělským hospodářstvím (Oikos) spočívajícím na kumulaci a k panském dvoře, vnitřně beze směny, a že regulace směnných a výrobních poměrů ve městě před k organizaci výkonu v obci spojených hospodářství. Tím, že jsme při těchto úvahách byli nuceni hovořit o „městské hospodářské politice", „měs „městské vrchnosti", se již ukazuje, že pojem „města" může a musí být začleněn ještě do ji než jsou ony dosud jakoby samostatně pojednávané kategorie ekonomické: a to mezi pojmypoli městské hospodářské politiky může být sice také kníže, k jehož oblasti politické vlády měs obyvateli patří coby objekt. V takovém případě se provozuje městská hospodářská politika, jen pro město a pro jeho obyvatele, nikoli jimi samotnými. Tak tomu ale nemusí být. i když přichází přesto nutně v úvahu město jako v nějakém rozsahu autonomní svaz: jako „obec" se politickými a správními institucemi. V každém případě je třeba trvat na tom, že musíme zcela oddělit dosud pojednávaný ekonomic administrativního pojmu města. Jen v druhém smyslu k němu patří zvláštní městské území. - administrativním smyslu přitom může za město platit osada, jež by si toto jméno nemohla ek nárokovat. Ve středověku existovala v právním smyslu „města", jejichž obyvatelé (Insassen) více, každopádně ale z mnohem větší části než mnohá místa v právním smyslu platící za „ves jen z vlastního zemědělství. Přechod od takového „města rolnických měšťanů" (Ackerbürgerst spotřebitelů, výrobců nebo obchodníků je samozřejmě zcela plynulý. Ovšem každé, administra odlišené a jako „město" pojednávané osídlení se od podoby venkovského pozemkového vlastnic v jednom bodě: způsobem úpravy majetkových poměrů. U měst v ekonomickém smyslu slova je to zvláštním druhem základu rentability, jež poskytuje městské pozemkové vlastnictví: je to v k němuž je ostatní půda jen doplňkem. Administrativně ale souvisí zvláštní postavení městs vlastnictví především s odlišným principemzdanění, ale zároveň se znakem rozhodujícím pro administrativní pojem města, jenž stojí zcela mimo čistě ekonomické analýzy: město v minul stejně jako ve středověku, uvnitř stejně jako vně Evropy, bylo zvláštním druhem pevnosti a V přítomnosti tento znak města zcela zmizel. Ale ani v minulosti se nevyskytoval všude. V obvykle nikoli. Administrativně řečeno můžeme ale v důsledku toho také s Rathgenem pochybo vůbec existovala „města". V Číně bylo naopak každé město obehnáno obrovskými pásy zdí. I t že hradby mělo odjakživa mnoho ekonomicky čistě venkovských osad, jež ani administrativně tj. (jak bude nutno připomenout později) sídly státních úředníků. V mnohých středomořských na Sicílii, byl člověk bydlící vně městských hradeb, tedy také na venkově usedlý zemědělec neznámý: byl to dlouhá staletí trvající následek nejistoty.. Ve starém Řecku vynikalo naop Sparta svou absencí hradeb, ale na druhou stranu se pro ni ve specifickém smyslu hodila ch „sídla posádky": právě proto, že byla stálým nekrytým táborem Sparťanů, pohrdala hradbami. stále ještě vede pře, jak dlouho byly Athény bez hradeb, je přece zřejmé, že měly Akropoli stejně jako kromě Sparty asi všechna řecká města. Stejně tak byla města Ekbatana a Persepo hrady s osadami, jež se o ně opíraly. Každopádně patří hrad nebo hradba obvykle k orientál k anticko-středozemnímu městu a stejně tak k normálnímu středověkému pojmu města. Město nebylo ani jedinou ani nejstarší pevností. Ve sporném pohraničí nebo za vleklého vál se opevňovala každá vesnice. Tak přijímala slovanská sídliště, jejichž národní formou se j být uliční vesnice (Strassendorf), zřejmě pod tlakem stálého nebezpečí války v polabské a podobu oválu (Rundling) obklopeného ohradou jen s jedním uzavíratelným vchodem, kterým se dovnitř dobytek. Nebo lidé přistavovali všude ve světě výškové valy, rozšířené v izraelské zemi stejně jako v Německu, do nichž utíkali neozbrojení a dobytek. Takzvaná „města" Jindř německém Východě byla pouze systematickými opevněními tohoto druhu. V Anglii patřil ke kaž anglosaské době burgh (borough), podle kterého měla jméno a na němž se držely strážní a po jako nejstarší specifický „občanský" závazek vázaný k osobám či pozemkům. Pokud v normální zcela prázdné, ale dostaly strážce nebo hradního pána jako stálou posádku za plat či půdu, stavu hladké přechody k anglosaskému burgh, „městu posádky" ve smyslu Maitlandschovy teori coby obyvateli. Jejich jméno zde pochází od toho, že jejich politické právní postavení, st související právní povaha jejich - tedy specificky občanského - nemovitého a movitého maje povinností udržovat a střežit opevnění. Historicky však zpravidla nejsou palisádové vesnic opevnění nejdůležitějšími předchůdci městské pevnosti. Bylo to něco jiného, a sice: panský kterou pán obýval buď s jemu coby úředníky podřízenými nebo jemu osobně coby družina patří společně s jeho a jejich rodinami a k tomu patřícím služebnictvem. Vojenská hradní stavba je velmi stará, bezpochyby starší než válečný vůz a také než vojens Jako všude kdysi, ve staré Číně klasických písní, v Indii véd, v Egyptě a Mezopotámii, v K písní Debory, v době homérských eposů, u Etrusků a Keltů a u Irů určoval vojenský vůz vývo a královského vedení války, tak byla také hradní stavba a hradní knížectví rozšířena unive Staroegyptské prameny znají hrad a velitele hradu, a může platit za jisté, že na hradech p sídlil stejný počet drobných knížat. V Mezopotámii předchází vývoji pozdních zemských král můžeme soudit z nejstarších dokumentů, na hradě usedlé knížectví, jaké existovalo ve výcho védském období, v průběhu politického roztříštění v severní Indii, u Gangy, zřejmě existov Starý Kšatrij, kterého prameny ukazují jako zvláštní mezičlánek mezi králem a šlechtou, je kníže. V době christianizace totéž nalezneme v Rusku, v Sýrii v době dynastie Thutmose a v období, a také staročínská literatura to umožňuje velmi jistě předpokládat. Řecké a maloas hrady se vyskytovaly jistě univerzálně všude, kam až dosahovalo pirátství. Muselo to být m obzvláště velkého uklidnění, v němž mohly vzniknout krétské neopevněné paláce namísto hrad v peloponéské válce důležitá Dekeleia, byly kdysi pevnostmi šlechtických rodů. Ne jinak za vývoj politicky samostatného panského stavu s kastely (castelli) v Itálii, samostatnost va Evropě s jejich četnými hradními stavbami, jejichž základní důležitost vysvětluje Below. J závisela individuální příslušnost k zemským stavům v Německu na tom, zda rodina vlastnila byla i chatrná zřícenina. Disponovat hradem znamenalo zároveň vojenské ovládnutí země, a o kdo ho má v rukou, zda jednotlivý pán hradu sám pro sebe, nebo sdružení rytířů, nebo panov mohl spolehnout na věrnost svého tam působícího vazala, ministariála či důstojníka. Pevnostní město v prvním stadiu svého vývoje k politicky osobitému útvaru bylo nebo v sobě opíralo o hrad, pevnost krále či šlechtického pána nebo sdružení těch, kteří nebo který ta sám(i) nebo si tam držel(i) posádku vojáků, vazalů či služebnictva. V anglosaské Anglii by vlastnit opevněný dům v burgh, právo, jež bylo propůjčeno privilegiem určitým majitelům po Obdobně v antice a ve středověké Itálii stál městský dům šlechtice vedle jeho venkovského pánu města jsou obyvatelé nebo sousedé hradu, buď všichni nebo určité vrstvy, jako „měšťan povinni určitými vojenskými výkony, především stavbou a opravou hradeb, strážní službou a také ještě jinými vojensky důležitými službami (např. kurýrskou službou) nebo dodávkami. P se podílí na branném svazu (Wehrverband) města, je v tomto posledním případě měšťan (Bürge svého stavu. Obzvláště zřetelně toto vypracoval Maitland pro Anglii: domy burgh(u) vlastní protiklad k vesnici - lidé, jimž přede vším ostatním přísluší povinnost udržovat opevnění. nebo vrchnostensky garantovaného míru na trhu (Marktfrieden), jež přináleží trhu města, st hradní mír (Burgfrieden). Střežený hrad a vojensko-politický trh města - na jedné straně j přehlídek a shromaždiště vojska a proto shromáždění občanů, na druhé straně jako chráněný trh města na druhé, stojí často ve zřeetlném dualismu vedle sebe. Ne všude byly místně roz byla attická pnyx mnohem mladší než agora, jež původně sloužila jak ekonomickému provozu, a náboženským aktům. Ale v Římě stojí odedávna comitium a campus Martius vedle ekonomickéh středověku piazza del Campo v Sieně (zápasiště a dnes ještě místo závodění městských čtvrt straně, vedle mercato na zadní straně městského paláce, a analogicky v islámských městech tábor válečníků, místně oddělený vedle bazaru, v jižní Indii město (politicky) význačných vedle ekonomického města. Otázka vztahu mezi posádkou, politickým měšťanstvem pevnosti na a ekonomického, měšťansky si vydělávajícího, obyvatelstva na straně druhé je často vysoce vždy ale rozhodně důležitá základní otázka městské ústavní historie. Je jasné, že se tam, usidlují nebo jsou usídleni také řemeslníci a válečnictvo, že spotřební síla válečnického kterou zajišťuje, přiláká obchodníky, že na druhou stranu pán sám má zájem na získání této pak bude schopen, zjednávat si peněžní příjmy, a to buď tím, že zdaní obchod či živnost, n se na nich podílí kapitálovou zálohou nebo provozuje obchod ve vlastní režii nebo ho vůbec že si dále může opatřit od hradů na pobřeží jako vlastník lodí nebo vládce přístavu podíl mírového námořního zisku. Právě tak to mohou provozovat jeho v místě usedlí příslušníci dr pokud jim to dovolí, ať již dobrovolně nebo, protože je odkázán na jejich dobrou vůli, z d starořeckých městech, jako v Kyréně, nalezneme na vázách krále pomáhajícího při vážení zbo v Egyptě stojí na počátku historických zpráv obchodní loďstvo dolnoegyptského faraóna. Dal rozšířený, jmenovitě, ačkoli také ne zcela výlučně, v pobřežních místech (nejen: ve „měste mohlo obzvláště lehce kontrolovat překupnictví, probíhal tento postup: vedle monopolu náče hradního pána rostl zájem místních válečnických rodů na vlastním podílu z obchodního zisku moc, zajistit si takovýto podíl a rozrušit monopol knížete (pokud vůbec existoval). Jestli pak platíval všude kníže ještě za primus inter pares (prvního mezi rovnými) nebo byl nakon zcela začleněn do rovnoprávného kruhu místní městské kliky (Stadtsippe) s nemovitým majetk v mírovém obchodu prostřednictvím kapitálu, ve středověku obzvláště formou společného kapi bylo osobním podílením se na pirátství a námořní válce. Často byl volen krátkodobě, každop moc podstatně omezena. Byl to proces, který probíhal zcela stejně tak v antických pobřežní homérského období, jako často zcela podobně v raném středověku. tak jmenovitě v Benátkách moci a také v jiných typických obchodních městech - s velmi různým průběhem bojových front byl pánem města, zda královský hrabě nebo vikomt nebo biskup nebo někdo jiný. Přitom je nu odlišit městské kapitalistické obchodní zájmy, obchodní investory, specifické honorace měs antiky stejně jako středověku, od usedlých či usadivších se nositelů obchodního „provozu", ve vlastním slova smyslu, jakkoli často spolu obě vrstvy splývaly. Ale tím již předbíháme Ve vnitrozemí se mohly výchozí nebo konečné body nebo křižovatky říčních nebo karavanových s podobným vývojem (jako např. Babylon). Konkurenci pro světského hradního nebo městského občas představoval chrámový kněz a kněžský pán města. Neboť chrámové okrsky dalece známých interetnickému, tedy politicky nechráněnému, obchodu sakrální ochranu, a o ni se mohlo opř městského typu, které ekonomicky zásobují chrámové příjmy, podobně jako knížecí město vylo odevzdávanými knížeti. V jednotlivých případech byl rozdíl podle toho, zda a jak dalece převažoval zájem knížete prostřednictvím udílení privilegií živnostníkům a obchodníkům, kteří sledovali dosažení zi na pánově dvoře a pánem zdaňovaného, nebo zda byl naopak silnější jeho zájem na pokrývání pokud možno vlastními pracovními silami a na monopolizaci obchodu ve vlastních rukách. Roz podle toho, o jaký druh oněch privilegií se v onom prvním případě jednalo: při získávání c těchito privilegií musil pán brát ohled na zájem a hospodářskou sílu lidí již v místě used něm byli politicky nebo vrchnostensky závislí. Ke všem těmto rozdílným možnostem vývoje př ještě velmi rozdílná politicko-vojenskástruktura onoho vrchnostenského svazku, v němž prob rozvoj města. Musíme si povšimnout hlavních protikladů vývoje měst, které z toho vyplývaly Ne každé „město" v ekonomickém smyslu a ne každá pevnost ve smyslu politicko-administrativ zvláštním právům obyvatel byly „obcí" (Gemeinde). Městskou obec v plném slova smyslu znal jev spíše jen Okcident. Vedle toho část předoasijského Orientu (Sýrie a Foiníkie, snad Mez to jen občas a jinak v zárodcích. Neboť k tomu patřilo, že se jednalo o sídliště alespoň r řemeslnicko-obchodnického charakteru, pro které platily následující znaky: 1. opevnění - 2 vlastní soud a alespoň částečně vlastní právo - 4. charakter svazu a s tím spojená 5. ales autonomie a autokefalie, tedy také úřednická správa, na jejímž ustanovení se podíleli něja měšťané (Bürger) jako takoví. Taková práva se v minulosti bez výjimky převlékala do podoby privilegií. Zvláštní měšťanský stav, jejich nositel, byl proto charakteristikou města v po Posuzováno podle tohoto měřítka v jeho plném rozsahu byla zajisté také města západního stř částečně, a ta v 18.století dokonce jen z docela nepatrné části, skutečnými „městskými obc v Asii, odečteme-li ojedinělé možné výjimky, dnes tolik známé, jimi nebyly vůbec nebo jen I přesto, že všechna měla trhy a stejně tak byla pevnostmi. Čínská velká sídla řemesel a o jednoho, z těch malých většina, opevněna, v protikladu k Japonsku. Egyptská, předoasijská, obchodu a řemesel byla (opevněna) stejně tak. Nezřídka byla sídla obchodu a řemesel v těch zvláštními soudními okrsky. Sídlem úředníků velkých politických celků byla v Číně, Egyptě, Indii vždy - zatímco právě totonebylo charakteristickým znakem západních měst raného střed severu. Asijským městům zůstalo neznámé zvláštní, měšťanům jako takovým náležející hmotné nebo pro anebo autonomně jimi ustanovené soudy. Znala to jen do té míry, do jaké byly gildy a (v In měly obzvláště nebo pouze ve městě své sídlo, nositeli takových zvláštních právních forem soudů. Ale toto městské sídlo oněch svazů bylo právně náhodné. Neznámá či známá jen v názn autonomní správa, především ale - to je to nejdůležitější - charakter města jako obce a po protikladu k venkovanovi. Také pro to existovaly jen náznaky. Čínský městský obyvatel přís svému rodu, a tímto své rodné vesnici, ve které stál chrám předků a s nímž svědomitě zacho stejně jako ruský, ve městě si vydělávající vesničan právně zůstával „sedlák" . Indický mě byl mimoto členem své kasty. Městští obyvatelé byli zajisté eventuelně, ba zpravidla, také profesních skupin, gild a cechů, se specificky městským sídlem. Příslušeli konečně jako čl okrskům: městským čtvrtím, pouličním okrskům, do nichž nadřízená (úřední) policie rozdělil měli v rámci těchto určité povinnosti a někdy také pravomoci. Městský či pouliční okrsek m zejména v zájmu ochrany míru kolektivně odpovědným za bezpečnost osob nebo pro jiné police tohoto důvodu mohli být sjednoceni ve společenstvích s volenými úředníky nebo s dědičnými v Japonsku, kde stály nad pouličními společenstvími s jejich samosprávou jeden nebo více o správy (machi-Bugyo) coby nejvyšší instance. Měšťanské či městské právo ve smyslu antickém ale neexistovalo, a korporační charakter města jako takový byl neznámý. Bylo zajisté event celek zvláštním správním okrskem, tak, jak se také dělo v merovejské a karolinské říši.Byl vzdálená tomu, že by v nich tak, jako ve středověkém či antickém Okcidentu, byla silněji n rozvinuta autonomie a účast obyvatel na záležitostech místní správy ve městě, jako v živno zaměřeném, relativně velkém místě. Docházelo naopak pravidelně právě k protikladu. Na vesnici byla např. v Číně sdružení nejs věcech téměř všemohoucí a do té míry byl tedytaotai fakticky odkázán na kooperaci s nimi, o tom nic nevědělo. Vesnické společenství Indie a ruský mir měly velmi rozsáhlou kompetenc ve skutečnosti až do pozdního období, v Rusku do byrokratizace za Alexandra III., v podsta používaly. V celém předoasijském světě byli „nejstarší" (v Izraeli: sekenim), tj. původně: rodu, později: šéfové vznešenějších rodů, zástupci a správci osad a místních soudů. O tom městě vůbec nedalo mluvit, protože bylo pravidelně sídlem vysokých úředníků nebo vladařů z přímo před očima jejich osobní stráže. Bylo ale vládcovou pevností, a proto ho spravovali (v Izraeli: sarim) a důstojníci, kteří měli také soudní moc. V Izraeli lze dualismus úředn královské době zřetelně sledovat. V byrokratickém království všude převládal královský úře nebyl všemohoucí. Musel často v překvapující míře spíše počítat se smýšlením obyvatelstva. byl pravidelně zcela bezmocný především proti místním svazům: rodům a profesním sdružením, se v jednotlivých případech spojili, a ztrácel při každé jejich opravdové společné obraně Obstrukce, bojkot, zavírání obchodů a zastavení práce řemeslníků a obchodníků v případě ko útlaku byly již každodenními a stanovily hranice úřednické moci. Avšak ty byly zcela neurč straně se v Číně stejně jako v Indii vyskytovaly určité kompetence gild nebo jiných profes nebo alespoň skutečná potřeba úředníků, aby se s nimi dohadovali. Stávalo se, že předáci t vykonávali dalekosáhlé donucovací pravomoci také proti třetímu. Při tom všem se ale jednal - jen o pravomoci či skutečnou moc jednotlivých určitých svazů při určitých jednotlivých o se týkaly jejich konkrétních skupinových zájmů. Neexistoval ale - normálně - žádný společn by zastupoval obec měšťanů jako takových. Právě tento pojem úplně chybí. Chybějí především stavovské kvality městských občanů. Z toho se v Číně, Japonsku, Indii nevyskytuje vůbec ni najít jen v Přední Asii. V Japonsku bylo stavovské rozdělení čistě feudální: (jezdečtí) samurajové a kasi (nejízdní stáli proti sedlákům (no) a částečně v profesních svazech sdruženým obchodníkům a řemeslní „měšťanstvo"(Bürgertum) chyběl stejně tak jako pojem „městská obec" (Stadtgemeinde). V Čín období byly poměry stejné, od byrokratického panství stál ale examinovaný literát různé ho iliterátovi, a vedle toho se nacházely gildy obchodníků a profesní svazy řemeslníků, vybav výsadami. Ale pojem městské obce a měšťanstva chyběl i tam. „Samosprávu" měly v Číně stejn sice profesní sdružení, nikoli však města, v jasném protikladu k vesnicím. V Číně bylo měs úřední sídlo císařských úřadů, v Japonsku „města" v tomto smyslu vůbec neexistovala. V Ind královskými nebo úředními sídly královské správy, pevnostmi a tržními místy. Právě tak naj obchodníků a mimoto kasty, které ve velké míře spadaly vjedno s profesními svazy, obojí s autonomií, především s vlastní legislativou a justicí. Avšak dědičné kastovní rozdělení in s jejím rituálním vzájemným separováním povolání vyloučilo vznik „mešťanstva" stejně jako obce". Bylo a je více obchodnických kast a velmi mnoho řemeslnických kast s četnými podkas z nich by nemohla být úhrnem ztotožněna s okcidentálním měšťanským stavem, ani se nemohly odpovídajícího středověkému cechovnímu městu, neboť kastovní odcizení zabraňovalo každému době velkých náboženství spásy sice zjišťujeme, že se gildy, s jejich dědičnými staršími ( čele, v mnohých městech spojovaly do jednoho svazu, a jako zbytek existují od té doby dodn města (Allahabad) v čele se společným městskýmschreschths, který odpovídá okcidentálnímu p Stejně tak existovala v době před velkými byrokratickými královstvími některá města, která politicky autonomně a vlastním patriciátem, jež se rekrutoval z rodů, které stavěly slony Ale to později téměř zcela vymizelo. Vítězství rituálního kastovního odcizení rozbilo gild a královská byrokracie, spolčená s brahmány, rozmetala tyto náznaky, až na jistézbytky v s Indii. V předoasijsko-egyptské antice byla města pevnostmi a královskými nebo úředními sídly s tr králů. Ale v době panství velkokrálovských říší jim chyběla autonomie, obecní ústava a sta privilegované měšťanstvo. V Egyptě vládla ve Střední říši úřední feudalita, v Nové říši by písařů. „Městská privilegia" byla propůjčení (Verleihung) feudálním či obročním držitelům příslušných lokalitách (jako stará biskupská privilegia v Německu), nikoli ale ve prospěch měšťanstva. Až dosud nejsou prokazatelné ani náznaky „městského patriciátu". V Mezopotámii především Foiníkii, se oproti tomu vyskytuje v raném období typické městské království s m karavanovými obchodními tržišti , částečně kněžského, částečně ale (a většinou) světského Kanaánský městský svaz byl jednotou ve městě usazeného rytířstva bojujícího na vozech, jež sedláky v dlužním otroctví a v klientele: tak to bylo i v raném období helenistické polis. Mezopotámii, kde byl „patricij", tj. pozemky vlastnící, ekonomicky obrany schopný plnopráv od sedláka, a kde byly imunity a svobody hlavních měst zaručeny od krále listinou. Avšak s vojenského království se to ztrácelo i zde. Politicky autonomní města, měšťanský stav jako vyskytují v Mezopotámii později právě tak málo, jako zvláštní městské právo vedle královsk Féničané si udrželi městský stát s panstvím statkářského patriciátu, který se zúčastnil sv obchodu. Mince (...) z Tyru a Kartágu sotva poukazují na vládnoucí demos, a i kdyby tomu t být, pak z pozdější doby. V Izraeli se stala Judea městským státem: avšak sekenim (starší) období vedli jako hlavy patricijských rodů správu ve městech, odstoupili pod královskou vl (rytíři) se stali královskými průvodci a vojáky, a přímo ve velkých městech vládli, v prot královští sarim(úředníci). Teprve po vyhnanství se objevila „obec" (kahal) či „družstvo" ( instituce na konfesním základě, ale pod vládou kněžských rodů. Přesto se zde nacházejí, na okraji Středozemního moře a u Eufratu, poprvé skutečné analogi asi v tom stadiu, v jakém se nalézal Řím v době recepce rodu Claudia (Gens Claudia). Stále usedlý patriciát, jehož moc se opírala o peněžní majetek prvotně získaný v obchodě a druho v nemovitém majetku a osobních dlužních otrocích a otrocích, vojensky se opírala o válečné rytířském boji, často v rozbrojích mezi sebou, naproti tomu interlokálně rozšířený a spoje s králem coby primem inter pares, nebo s schofeten či sekenim - jako římská šlechta s konz tyranidou charismatických válečných hrdinů, kteří se opírali o najímané osobní stráže (Abi David). Toto stadium nebylo překročeno před helénistickým obdobím nikde, alespoň nikdy ne Panovalo zřejmě také ve městech arabského pobřeží v době Mohameda a zůstalo v islámských m tam, kde nebyla úplně zničena autonomie měst a jejich patriciátu, jako se to stalo ve velk Velmi často se však zdá, že za islámské vlády dále trvaly anticko-orientální poměry. Poté nestabilní autonomie městských rodů oproti knížecím úředníkům. Bohatství ve městě usedlých bylo založeno na účasti na městských příležitostech k výdělku a zpravidla uložené v nemovi otrocích, bylo přitom nositelem jejich mocenského postavení, s nímž museli rovněž často př svých opatření počítat panovníci a jejich úředníci též bez všeho formálně právního uznání, čínský taktak musil počítat s obstrukcí starších z vesnických rodů a obchodnických korpora profesních svazů města. „Město" přitom ale nebylo většinou nutně spojeno v jakýkoli druh s Pokud stačí zajištěná znalost asijských a orientálních sídlišť, jež měla městský ekonomick každopádně normální stav tento: jen rodové svazy a eventuelně vedle nich profesní pospolit však měšťanstvo jako takové, jsou nositeli pospolitého jednání. . Samozřejmě jsou přechody zde. Ale právě největší sídelní centra, se sto tisíci a občas milióny obyvatel, vykazují t středověké byzantské Konstantinopoli jsou zástupci městských čtvrtí, kteří zároveň (jako d jezdci na koních) financují závodní dostihy , nositeli rozkolů: povstání „niká" za Justini z tohoto místního štěpení města. Také v Konstantinopoli islámského středověku - tedy do 19 nacházejí vedle čistě vojenských svazů janičářů a sipáhí a náboženských organizací ulemánů obchodnické gildy a cechy jako zástupci měšťanských zájmů, ale žádné městské zastupitelstv byzantské Alexandrii to bylo do té míry podobné, jako by vedle konkurujících si mocí patri o velmi silné mnichy, a místodržícího, opřeného o malou posádku, existovaly patrně jen mil městských čtvrtí, v jejichž rámci představovaly cirkusové závodní strany soupeřících „zele vedoucí organizace. Přeložili: Miroslav Hroch a Kateřina Pánová V edici „Archiv für Sozialwissenschaften und Sozialpolitik" svazek 47. z roku 1921, byla p slavná stať Maxe Webera „Město", která se později stala pod tímto titulem známou badatelům problematice. Stať byla pod tímto titulem také převzatá jako kapitola VIII do velkého sbor und Gesellschaft" (Grundriß der Sozialökonomik, III.oddíl), Tübingen 1922. Editor 4. vydán Johannes Winckelmann, formuloval název jinak: „Nelegitimní panství (typologie měst)". Prác 5 paragrafů: § 1: Pojem a kategorie města , § 2: Město Okcidentu , § 3: Rodové město ve st antice, § 4: Plebejské město, § 5: Antická a středověká demokracie. V českém překladu otis první paragraf. Max Weber [ URL "LM-429.html "]