Poznámka k Barbarasově knize o vnímání ****************************************************************************************** * Jan Brabec ****************************************************************************************** Comment on book on perception by Barbaras Abstrakt In the “Essay on sensorily perceived objects” contained in his book Perception, R. Barbara philosophies (empiricism, intellectualism, Husserl, and Bergson), in order to propose a ph perception that would be more acceptable to him. There is still apparent effort to find so and original dimension of perception; thus the author in this way gradually criticizes old reaches a concept of perception as certain interplay of the perceiving and the perceived, that he describes as a style of world being. R. Barbaras ve své knize Vnímání. Esej o smyslově vnímatelném reviduje předcházející filos intelektualismus, Husserla a Bergsona), aby navrhl pro něj přijatelnější filosofii vnímání patrná snaha najít nějaký počátek, základ, originární dimenzi vnímání; na této cestě tedy kritizuje přístupy starší. Sám dochází k pojetí vnímání, jakožto určité souhry vnímajícího života a světa, jež popisuje jako styl bytí světa. Vzniká otázka, je-li tento styl cosi ne napříč dějinami lze (by bylo lze) vždy rozpoznat anebo mají tyto styly nějaký proměnlivý r např. po epochách. Otázka zjevně spadající do debaty o filosofisaci historiografie a histo debaty odkazující k autorům jako je R. Chartier nebo M. Foucault. Toto téma vposledku odkazuje k otázce jazyka a filosofie či jazyka filosofie. Barbaras na naráží konkrétně v resumé Husserlova přínosu k filosofii vnímání, když si klade otázku, „z užitý pojmový aparát nezaostává za jeho ústředním náhledem týkajícím se vnímání." Otázku k obou, pojmového aparátu i náhledu, ponechme teď stranou. K úvaze je jiná věc, jak vlastně Husserlův náhled ohledně vnímání správný, ale pojmosloví špatné. Jak víme o tom, že to Hus dobře, ale špatně řekl. Dobrá, mohlo by se říct, že převzal slovník kritizovaných filosofi a intelektualismu) a ten ho svedl na scestí, ale otázka správnosti nebo lépe řečeno náleži nenáležitosti jeho myšlení a slov tím vyřešena není. Co autora legitimuje do této role arb nasnadě, náhled vlastní. Barbaras ve svém vlastním uchopení problému vnímání vychází z filosofie Bergsonovy a patrn Bergsonovská inspirace lze shrnout do třech bodů: 1. Ve vnímání se jeví věc sama, nikoli j skrze kterou by se vnímající musel k věci nějak dostávat. 2. Subjekt vnímání již není teor nezaangažovaným vědomím, ale živou bytostí. Ta je myšlena coby původní totalita, v tom smy oddělení psychična a somatična je určitou konstrukcí a tedy nepůvodní. A základní vlastnos způsobem bytí této totality je její detotalizace čili její vystupování ze sebe sama ke svě vnímajícího není autonomní, vymezená a determinovaná skutečnost o sobě neboli věc, jak se například naturalisté. Patočkovskou inspiraci lze rozpoznat v pojetí člověka jakožto pohybu. Z výše řečeného vypl spojení „matérie" smyslově vnímaného prožitku a aktu dávajícímu tomuto prožitku smysl, pro vyvstal v souvislosti s Husserlovým zakotvením pojmů hylé a noesis a jenž nakonec vede k o náležité rozlišení „mezi červení jakožto prožitkem a červení jakožto něčím prostorovým", č předmětu, tak tento problém po Bergsonovi odpadá. Není tu na jedné straně počitek a na dru pociťování, jež je funkcí života a nelze hovořit o jsoucím, jež by vždy už nebylo také poc est percipi). A právě toto pociťování nelze podle Barbarase myslet jinak než jako pohyb, p pohybování se tvoří originární jednotu, jež nazýváme „život" a vnímání a pohyb, myšleny sa již abstraktními modalitami. Je-li tedy vnímání vlastně koextenzivní s totalitou skutečna, vzniká otázka, jaktože nevní jako jedno, jaktože dokážeme mezi vnímaným rozlišovat. V intencích Barbarasova výkladu můž dovést, že rozlišování mezi nějakými smyslovými kvalitami nemůže probíhat ani striktně na subjektivního prožitku ani v rovině nějakých objektivních momentů vnímaného předmětu, jde souhru obojího. „To, co nazýváme ‚smyslovou kvalitou‘ může být (...) pouze identitou jisté a jistého pohybu, to jest určitým vektorem či osou spíše než kvalitou." Tuto identitu filo stylem bytí světa a teprve tyto styly, jakožto mody našeho přístupu ke světu, se různí. Že a pochopitelně také stejnost není diktována nějakými objektivními vlastnostmi předmětu neb neměnnou ideou, nejlépe vystihuje tento uvedený příklad: „Můžeme sice mluvit o vosku, ovše jsme tím žádný předmět, neboť tento způsob bytí je rovněž způsobem bytí nějaké tváře, o je řekneme, že je ‚jako z vosku‘, anebo květu kdouloně." Zpět k otázce z úvodu článku. Napříč Barbarasovým výkladem stále prochází snaha o nalezení dimenze vnímání. Filosof jí nakonec najde v (originární) jednotě světa a dimenzí pociťován se tento svět vyjevuje. Tento důraz kladený na původ, počátek zaznívá i v samém závěru, kd filosofie vnímání, která klade identitu Bytí a smyslově vnímatelného není něco nového, ale iónským filosofům, až na počátek". Tedy na jedné straně tu je apel na původnost, nekonstru - Barbarasova kritika všech resumovaných pojetí by šla shrnout jako odmítnutí podřizovat v ustavenému smyslu Bytí - a na druhou stranu filosof zavádí pojem styl bytí světa, který, a pohled, je něco odvozeného. Možno totiž podotknout, že tento pojem či kategorie zanáší do o vnímání vůbec cosi vázaného na konkrétní okolnosti vnímání, konkrétního vnímajícího, jeh pohlaví etc. Považme znovu výše uvedený příklad způsobu bytí vosku. Je evidentní, že vosk co je to kdouloň, a toho, kdo ví, nebude úplně ten samý vosk, za různými zvýznamněními vos nějaká neměnná substance, nějaký předmět vosk; je jasné, že svět a život soustružníka nebo všech jeho stylů bytí světa a „táž" totalita loupežníka nebude stejná, snad se bude jen ji překrývat. Jinak řečeno, kategorie stylu bytí světa je nějak úzce spjatá s významem. Tak k Barbaras v souvislosti s Bergsonovým odmítnutím vnímajícího jako kontemplujícího subjektu jednajícím člověkem říká: „vnímána tedy bude ta část skutečna, jež je zajímavá na rovině ž jež podněcuje naši činnost", neměli bychom si za toto skutečno dosazovat jen nějaké životn jsou-li takové -, ale i věci jako módu, banality, úchylky. Můžeme v tom vidět rozpor, na jedné straně snaha o nalezení jakési čisté dimenze vnímání, řešení, jež nakonec staví na předpokladu oněch stylů bytí světa, jež, jak jsem se snažil u vždy nesou jakýsi v nejširším slova smyslu kulturní nános. K takovému traktování problému za předpokladu, že onou původní dimenzí vnímání míníme něco nezprostředkovaného jazykem, ž z „okovů smyslu". Rozpor zmizí, když tyto dvě věci - strukturaci vnímání jazykem, potažmo straně a jeho popisování podle předem vytvořeného smyslu skutečnosti na druhé straně - neb Ona strukturace jazykem či obecně nějaká kulturní determinace není nějaký nános, kterého b se zbavit, aby vnímání vnímalo bez otěží, ale je to jaksi náš úděl. Domnívám se pak, že pr koncept stylů bytí světa chce říct totéž. Že není nějakých „čistých" přístupů ke skutečnos nějak zabarveny, nesou nějaký styl. Zůstává však jedna nedořešená věc, která by poukazovala k tomu, že onen výše načrtnutý a z rozpor trvá. Narážím na onu zkraje citovanou pasáž, ve které Barbaras jedním dechem kvituj náhled týkající se vnímání a zároveň poukazuje na nedostatečnost jeho pojmového aparátu. J se ptát, jestli tu máme co dočinění na jedné straně s nějakým privilegovaným přístupem ke náhledem, a na druhé s jeho médiem, které může vzhledem ke svému obsahu nějak selhávat, ja Barbarasova kritická poznámka? To by ale bylo proti smyslu výše řečeného, totiž že vnímání „poznáváním", jež by na sebe jen ex post bralo podobu nějaké smyslovosti coby jednoho z mo přístupu ke skutečnosti; vnímání je naopak u Barbarase traktováno jako - jak jinak - něco „Vnímání není jistým vztahem subjektu k Bytí, ale tím, co Bytí vyžaduje, aby mohlo být." S bylo možné namítnout, že vnímání funguje jinak než rozumové poznání a předpokládat, že v r se nahlížející (jeho sdělení nahlíženého) a nahlížené (náhled sám) mohou rozejít. Ovšem pr vyřešen není; otázka vztahu smyslového vnímání a rozumového poznávání je vůbec u Barbarase poněkud zanedbána. Jisté je jen to, že je nelze striktně oddělovat. Plyne to z poznámky, j charakterizuje filosofickou tradici, ke které se sám hlásí, tradici, která, řekněme, bere a která prý „zajisté nechce všechno redukovat na vnímání, nicméně však tvrdí, že veškerá a vnímání přesahuje, zejména aktivita racionální, nese otisk této originární přináležitosti, filosofie si musí tento úděl co nejradikálněji uvědomovat" Barbaras, R., Vnímání. Esej o smyslově vnímatelném, Praha 2002. Cit. dílo, str. 38. Cit. dílo, str. 40. Ovšem platí i opak, „vnímané (...) ani zdaleka nepoukazuje k nějakému vnímajícímu subjektu vlastní podmínce - možnost vnímajícího subjektu je vepsána do vnímaného jakožto Bytí a naš je v jistém smyslu faktem Bytí"(cit. dílo, str. 60). Opak, který by však v Barbarasově řeč či alternativou, ale tímtéž. „Po vzoru Berkeleyho můžeme říct, že esse est percipi, ovšem podmínkou, že tím již nerozumíme, že věci jsou nějaké percepce, ale že bytostný smysl Bytí vnímatelnosti" (cit. dílo, str. 60). Cit. dílo, str. 53. Cit. dilo, str. 56. Cit. dilo, str. 58. Cit. dilo, str. 63. Cit. dilo, str. 45. Mimochodem skutečnost snad ani není předmětem otázky po smyslu, pravidelně jím však bývá b proto, že skutečnost je přeci jenom spíš slovem běžného jazyka odkazujícího do univerza bě pro takové otázky není místa, kdežto bytí je filosofickým pojmem kdysi zavedeným. K tomu v Ke vztahu tropů a filosofie, v: Podmínky volby, Praha 2003, str. 159 - 177. Cit. dílo, str. 60. Cit. dílo, str. 63. Jan Brabec [ URL "LM-513.html "]