Tělo a katastrofický stav: Efekt patologična v Havlíčkových Petrolejových lampác ****************************************************************************************** * Josef Fulka ****************************************************************************************** Body and catastrophic state... Abstrakt The writer Jaroslav Havlíček is undoubtedly one of the great authors of the 20th century, Artaud, Beckett and others who have taught us about the organism and its fragility at leas not better than theoretical thinking which explicitly examines the issue at hand. However, Havlíček’s Petrolejové lampy (“Kerosene lamps”) is a great novel about the pathological me ourselves dangerously close to some kind of cliché. Not only because such a statement expr an obvious fact, instantly clear to everyone that might simply leaf through the book, but the issue of what is normal and what is pathological enters the theoretical reflection per persistently and – we need not fear to say - it increasingly shows some sterility. In Havl we find something which, in connection with this issue, can be regarded as a most unusual that can certainly add some strength and curiosity to the reflection: an organism is exami described - in terms of the effect of the pathological. We talk about the effect because a state does not only determine the situation and the behaviour of a particular organism but all, the interaction with other organisms. Říci, že Havlíčkovy Petrolejové lampy jsou velkým románem o patologičnu, znamená ocitnout blízko jakémusi klišé. Nejen proto, že takovým výrokem vyjadřujeme pouze očividný fakt, zř pohled každému, kdo tuto knihu třeba jen zběžně prolistuje, ale také proto, že problematik a patologického do teoretické reflexe dvacátého století vstupuje snad až příliš setrvale a tohoto tvrzení se můžeme bez obav odvážit - vykazuje jistou sterilnost. U Havlíčka však ob co lze v souvislosti s otázkou této problematiky pokládat za nanejvýš nezvyklé východisko, dotyčné reflexi dozajista dodat na síle a zajímavosti: organismus je zde zkoumán (zkoumán, popisován) z hlediska efektu patologična. Mluvíme o efektu, protože patologický stav neurč pouze situaci a chování jednoho určitého organismu (organismu syfilitika hejtmana Maliny, konkrétní, jehož postupná dezintegrace a katastrofický rozpad tvoří v pravém slova smyslu poloviny Havlíčkova románu), ale také a především interakci s ostatními organismy: patolog v Petrolejových lampách nestabilní prostor komplikované „interkorporeity", jeho vnitřek, a hranice. Nejde o to říci, že tento prostor sám by byl patologický, a tedy abnormální, ale vymezen, zabarven efektem patologična, jenž je dán patologickým stavem jednoho konkrétního se v jeho nitru nachází; právě proto je nestálý, proměnlivý, hodnota a povaha vztahů mezi neustále transformují v závislosti na tom, jak se mění stav i vzájemný poměr jednotlivých jej obývají. Z téhož důvodu je třeba zdůraznit jednu pozoruhodnou skutečnost: patologično je nutno u Ha chápat zcela opačně, než jak bychom k tomu měli tendenci, kdybychom za východisko našeho u zvolili normalitu jakožto imaginární invariant a abnormalitu či patologično jako více či m kuriózní variace. „Zdravý rozum" (není ovšem těžké nahlédnout, že zdravý rozum není nakone než jistým typem konvence) nás vede k tomu, abychom patologický stav pokládali za odchylku Georges Canguilhem (u nějž se z metodologických důvodů musíme pozastavit) nesčetněkrát cit výrok, v němž se takovéto pojetí beze zbytku soustřeďuje: „Zdraví je život v tichu orgánů. něco takového, zdraví se implicitně vyjeví jako stav stability, pevnosti a stálosti tělesn přičemž „hluk nemoci", lze-li se takto vyjádřit, dotyčnou stabilitou otřásá, narušuje ji v patologické nejistoty. Jako by zde patologické stavy - tedy jakákoli forma nemoci - byly j se mohly navracet k normě nebo se naopak zvrátit k absenci jakékoli normy, jakou je zánik jako by choroba byla předurčena k přechodnosti a bezvýznamnosti odchylky. Nic však není mé než právě takové pojetí normy: „Termín «normální» označuje jednak určitý fakt, který lze p statistickým registrováním - průměrnou hodnotou měření, provedeného na jistém charakteru v jistým druhem, přičemž pluralita jedinců vykazuje tento charakter v souladu s průměrem ane odchylkami pokládanými za nepodstatné -, a jednak určitý ideál, pozitivní princip posuzová prototypu či dokonalé formy." Oba rejstříky - idealita a průměrnost normy - spolu v rámci rezonují, jakkoli je samozřejmě nelze směšovat. Patologický jev potom nutně hraje roli odc může nebo nemusí být pokládána za zanedbatelnou; ovšem čím více se vzdaluje normě, tím neg nádechu každopádně nabývá) nebo překročení meze, která je přijatelná ohledně empirického „ oné esenciální ideality, která ze samé své podstaty nemůže být žádnému reálně existujícímu bezvýhradně přístupná a jíž se může organismus pouze asymptoticky přibližovat: eidos nikdy „ztělesněn" ve své čistotě - fantasma této věčné oscilace mezi eidetismem a empirismem pro konců filosofii již od starověku. Tyto dvě myšlenkové linie jistě nejsou totožné: důležité patologično je zde v každém případě fenoménem suplementárním či parazitním, vymezeným nega vzdáleností od normy, že se stává nedostatkem či privací zdraví. Radikalita Canguilhemova přístupu, jak bylo ostatně již mnohokrát zdůrazněno, spočívá v to hierarchii - zdánlivě paradoxně, ale ve skutečnosti zcela logicky - převrací. Normalita ne není ničím stálým či neměnným; je vratkým stavem, jehož nestabilita je dána tím, že skuteč jedinec „je schopen přijmout několik norem, že je více než normální." V tomto více se sous jádro celého problému: normalita musí být nad-normalitou, neboť sobě in potentia zahrnuje aniž by se kdy mohla přiklonit k některé z nich bez toho, že by přestala být normalitou. Z skutečnosti setrvalým rizikem, imaginárním (protože vždy nestálým) středovým bodem virtuál norem, permanentním oscilováním mezi hrozbou přijetí jediné normy, jež by nevyhnutelně zna „Stabilita" zdravého jedince, o níž se tak lehkomyslně bez přemýšlení hovoří, je ve skuteč nestabilitou, protože v jisté perspektivě není než skloubením svých vlastních odchylek a v se nedá říci, že na ni pouze doléhají nebo že ohrožují její „zdravé" jádro: normalita je v smyslu vytvářena nestálým kolísáním mezi potenciálními formami patologična - „hrozba nemoc základních konstituentů zdraví." Vztah mezi normálním a patologickým se zde vskutku obrací již není charakteristikou patologična, nýbrž naopak normality. Patologický stav je stavem narůstá tou měrou, v jaké se „odchyluje" od normy): je takovou formou života, která již - zdraví - nemůže přijímat jinou normu než tu, ve které se ocitá. Přestože to může znít absu jedinec podstupuje mnohem větší riziko než jedinec nemocný: jestliže zdraví je indetermina jiné normy, nemocný již naproti tomu může akceptovat jen jednu normu, totiž normu své nemo je luxus, spočívající v tom, že člověk může onemocnět a uzdravit se." Lze-li nedeterminova charakterizovat jako jistou „metastabilitu", tedy jako krajně nerovnovážný stav, nemoc je její saturaci, jako naplnění jedné z jejích potencialit, jejímž důsledkem je nevyhnutelně ostatní potenciality zmizí a nemohou se navrátit jinak než oklikou přes uzdravení. Právě toto východisko je avant la lettre i východiskem Havlíčkovým: jeho mapování patologi organismu - a jeho interakce s organismy jinými - není dáno jejich charakterem „odchylky" nýbrž jejich zvláštním o-sobě; odchylka zde přestává být odchylkou, stává se konfrontačním který nás o normalitě může poučit právě proto, že sám normální není. Havlíček velmi pozoru „literárním" způsobem zformuloval to, co později u Canguilhema najde své vyjádření na rovi Nezvratnost patologického stavu, jehož pozvolné vyhrocování se nese ve znamení narůstající a nikoli nerovnováhy, ostatně není jen tématem Petrolejových lamp, ale i následujícího rom Neviditelného, a to s pomocí stejných prostředků: konfrontace zdravého jedince s jedincem patologičnost je v Neviditelném chápána podle modelu dědičného zatížení -, určeného střete determinovaným zdravím a geneticky determinovanou chorobou: na jedné straně Petr Švejcar, zdůrazňující „švejcarovskou" zdatnost a genetický vklad, na straně druhé Soňa Hajnová, hys nešťastný uzlíček vlhkého a nehezkého stvoření": stojí zde „inteligentský hajnovský strach švajcarskému zdraví", a mezi nimi zdravé tělo služky Katy, jehož svěžest a jakási „surová" Švajcara nikdy nepřestane vzrušovat. Zdravý jedinec - přičemž je třeba mít na mysli vratko jímž je pojem „zdraví" u Havlíčka obtížen - je chtě nechtě přinucen zakoušet patologično, je nemocný partner či partnerka, jako nezměnitelnost a osudovou neodvratnost. Tato fatalit důsledná - Švajcar, zplodiv syna, který vzdor veškeré snaze neunikne mentálnímu postižen, konci románu stále ještě prohlašovat - tatáž generalizující či genetizující formulace -, ž neprchají z boje", ale to čtenáře nemůže nechat na pochybách: závěrečná věta románu, prone Švajcarem, který se tolik chlubil svým zdravím a robustností, co do svého výraziva až nápa právě onen patologický stav, ve kterém v první polovině knihy setrvale nacházela Soňa: „Na neuslyším než hučení únavy a znění nervů v rozbouřené hlavě!" To nás dovádí k zásadnímu bodu: autoreferečnost patologična (daná, jak již bylo řečeno, ja fatalitou, existencí jediné normy) není nikdy u Havlíčka vymezena na základě sebe samé, al konfrontačně či interaktivně. Patologično je pouze sebou samým, na rozdíl od normality, je existencí několika potenciálních norem, které normální, zdravý jedinec může přijmout (slov však klíčové: nemůže je přijmout všechny najednou, a jakmile přijme jednu z nich, přestane Normalita neexistuje nikde jinde než v této dimenzi potenciality, která se nemůže stát sku normalita zmizí), ovšem toto patologické o-sobě vyvstává vždy na pozadí střetu s něčím, čí totiž s indeterminací normality, do které zasahuje a kterou samo omezuje. Paradoxně řečeno získává svou autoreferenční hodnotu díky konfrontaci s tím, co je vůči němu jiné. Fatalita jakožto fatalita objevuje z hlediska normality: závěr Petrolejových lamp je v tomto ohledu „Počala chápati, že člověku nezbývá, než přijímati události bez trpkosti a bez zoufalství jdou, ať jsou sebe krušnější. Na minulosti nelze nic změniti. Život letí stále vpřed, pořá Dvojí osudovost, dvojí, na sobě závislá fatalita: fatalita normality, které nezbývá než př fatality patologična i s její absencí jakékoli indeterminace. Normalita přitakává fatalitě jakožto fatální a nezměnitelné skutečnosti. Konfrontační pojetí normálního a patologického leccos napovídá ohledně Havlíčkova pohledu přesněji řečeno samo nás k němu automaticky dovádí. Organismus nikdy není izolovanou jedno která by byla odříznuta od svého okolí a v jejímž rámci by se její identita rodila sama od charakteristiky (a tato skutečnost určuje i perspektivu, ve které je organismus u Havlíčka interakce s tím, co ho obklopuje. Do tohoto interakčního prostředí patří především nějaký ale spolu s ním i celý složitě strukturovaný „normální" umwelt, jehož je tento organismus zároveň pouze jedním z prvků. Setkání normálního a patologického tedy není prostým setkání organismů, ale daleko spíše dvou organických životů „zapuštěných" do svého okolí. Soňa z N jistě patologickým organismem, ale tato její charakteristika vyvstává na pozadí struktury Hajnů (nezapomínejme, že jakýmsi spouštěcím mechanismem Soniny choromyslnosti je „nevidite Cyril), která nemá jen roli nějaké kulisy, ale jakéhosi živlu, v němž se organismy jejích nabývají nových rysů, mění či udržují své specifické rysy. Toto okolí je objektivně vzato jedno a totéž - oba se nacházejí v tomtéž světě -, ale každý z nich se k němu vztahuje jin různých modalit tohoto vztahu se nyní musíme zdržet. Je pozoruhodné, nakolik zde havlíčkovská perspektiva rezonuje s teoretickým gestem, které metodologický postup díla, jež se, co se týká problematiky vztahu mezi normálním a patolog vskutku prací kanonickou. Máme zde na mysli Aufbau des Organismus od Kurta Goldsteina. Gol explicitně poznamenává, že jeho pojednání je neobvyklé tím, „že vychází z patologických sp normálních jevů. [...] Patologické jevy nám toho mohou více odhalit. Tím samozřejmě nechci bezprostředně zaručují skutečné pochopení podstaty organismu. Pokud se však na patologično jako na kuriozitu způsobenou nemocí, nemůžeme doufat, že jeho studiem pokročíme v poznáván jevů." Základním východiskem pro Goldsteinův holistický přístup k organismu - organismus p chápat jako souhru či překřižování komplementárních, ale navzájem oddělených funkcí, ale j každý patologický symptom se potom vztahuje k celému organismu, a nikoli jen k té či oné j právě skutečnost, že organismus nachází svou hodnotu ve vztahu k prostředí, které ho obklo v souvislosti s Goldsteinem velmi přesně Renaud Barbaras: „Naplnění identity živé bytosti vztah k prostředí." Organismus v tomto smyslu nabývá identity a svébytnosti pouze na zákla „debaty" s prostředím, přičemž patologické jevy nám ohledně povahy této interakce mohou po více informací než „neproblematické" jevy normální, a to proto, že právě jistá roztržka v vyjevuje podmínky možnosti jejího plynulého fungování. Dotyčné soužití se světem může být nebo disharmonické, v závislosti na tom, nakolik se organismu daří naplnit určitou základn kterou Goldstein vymezuje jako „vyrovnávání se" (coming to terms with) se světem. Neměli b to, že tu máme co do činění s mechanickým determinismem; vztah organismu a okolí je třeba termínech souladu či harmonie: nejde jen o to říci, že okolí určuje identitu organismu - t žádnou soustavou imperativů ze strany prostředí. Pokud se organismus ke světu vztahuje tak (performances) jsou v souladu se základním tíhnutím, jakýmsi conatus, který se svým vztahe prostředí snaží naplnit a který Goldstein označuje jako seberealizaci, je možno tuto inter za „normální". Goldstein však umisťuje těžiště svého zájmu primárně do sféry patologických která se ihned nastoluje, zní tedy následovně: jak je tomu v případě, kdy je tato harmonie narušena? Prostor interkorporeity, tedy prostor konfrontace patologického organismu s umweltem norma centru (a to centru významovém, ne vždy prostorovém) stojí jiný, tentokrát normální organi Havlíčka téměř vždy charakter konfliktního střetu, střetu, který poznamenává setkání dvou organismů, ale následkem toho také onen prostor sám. Tuto konfliktnost jsme na začátku nav efektem patologična - tímto termínem jsme se snažili vyjádřit ono napětí, jímž je interkor Havlíčka vymezena v samé své podstatě. Tím vůbec nechceme říci, že by tento prostor byl vy vztahem těchto dvou organismů (Štěpky a Maliny v Petrolejových lampách, Soni a Švajcara v jedná se o něco velmi složitého a proměnlivého, o prostor, v němž je struktura a identita vyznačeno komplikovanou a nerovnovážnou sítí vztahů k organismům jiným. V Neviditelném vst všichni členové domácnosti Hajnů (Petr Švajcar, hrající svou strategickou hru, si to dobře a to mnohdy způsobem zcela klíčovým, ať už je to služka Katy, továrník Hajn, teta Hajnová strýček Cyril - traumatický střet s ním ostatně způsobí Soninu psychózu; V Petrolejových l osazenstvo statku a v posledku i celé město. Na rozbor těchto takřka nekonečně rozvětvenýc však chybí prostor. V Petrolejových lampách se setkáváme s toutéž situací jako v Neviditelném: Štěpčino „statn tělo" nemůže s postupně chátrajícím tělem Petra Maliny udržovat jiné vztahy než vztahy byt v nichž se seberealizační tendence obou těl nevyhnutelně míjejí, aniž se mohou kdy protnou němž se tato dvě těla setkávají, je nutně prostorem disharmonickým, charakterizovaným nepř napjatostí, jež není ničím jiným než tenzí povahového rozdílu mezi indeterminací normy a p vyhrocující fatalitou patologična. Toto vzájemné míjení vkládá do samotného nitra onoho pr dimenzi absence či nedostatku: identita organismů je proto vždy nezavršená, je určena nemo koherencí či koincidencí organismu se sebou samým, jež je dána neadekvací a posunem v jeho touze. V počátcích manželského soužití (pokud můžeme vůbec tohoto výrazu použít) Štěpky Ki Maliny je, pravda, konfliktnost tohoto mezitělesného prostoru nedořečena, je jí přiznán po jakéhosi naznačení. Štěpčin vklad do tohoto disharmonického umweltu je vkladem tělesné žád reprezentované touhou po muži a později touhou po dítěti: „Měla muže, již ho skoro měla, t a neustále jí unikajícího muže - teď jí ho již nikdo nevyrve." Jejich svatební noc ohlásí zatím však pouze tušené - disonance, která se bude do konce románu stupňovat, až nakonec d naprosté dezintegrace. Malinova slova - pro Štěpku zatím nepochopitelná - jsou symptomatic k tomu, aby byla přeslechnuta: „«Vím - cítím - jsem starý člověk, Štěpko - - těš se, že bu vdovou...» - a pokusil se o krvavý úsměv. Snad jen tato slova byla napojena jistým citem - nesrozumitelná slova, která promluvil - to další byla už jen pustá komedie. Bohužel však - tak často - člověk často přeslechne významné pro bezvýznamné. Štěpka poslouchala, nerozumě [...] Cosi hrozivého vystoupilo z pozadí, cosi se blížilo, co bylo v myšlenkách protivníko dosud jasně vysloveno. Bláhová Štěpko - nebylo vysloveno, a ani dnes ani zítra, ani v nejb vysloveno nebude." Oproti tomu, s čím se později setkáme v Neviditelném, jsou charakterist - jakkoli je jeho forma identická - symetricky obrácené: přetvářka a vypočítavost se zde s straně patologického organismu, a nikoli organismu normálního (vNeviditelném tomu bude prá Na základě této citované pasáže, v níž explicitně vyvstává ona náznaková disonance, která normálního a patologického (jež se zatím jako takové neprojevuje) nadlouho určovat, jsme n přesnější charakteristiky dotyčné konfrontace: ztělesněním normality je tělo, snažící se n ze základních seberealizačních funkcí organismu, totiž funkci pohlavního uspokojení (skute románu se mluví především o touze po vdavkách, se samozřejmě nesmíme nechat zmýlit): „V Št nikdy nebylo opravdové lásky k tomuto chlapíku, byla jen bláznivá touha vdáti se a opojení vyplňuje. Vše ostatní bylo jen její vlastní tělo." Touha v Havlíčkově pojetí není touhou s nýbrž daleko spíše organickou. Jde vskutku oseberealizaci v silném slova smyslu, o conatus snažícího se dospět k vyrovnání s okolím prostřednictvím sexuálního uspokojení. Patologick vztahu je naopak reprezentován tělem, které této seberealizační snaze uhýbá; otevírá se zd zabraňující seberealizační tendenci obou organismů: seberealizace prvního, zdravého organi právě patologickým charakterem toho, co by mělo sloužit jako sám prostředek jejího naplněn organismu. Podivné a nepředvídatelné reakce Petra Maliny, nesoucí se ve znamení setrvalého Štěpčinou touhou, jsou ovšem dány tím, že samo jeho „vyrovnávání se" se světem je disharmo (prozatím skrytou) chorobou. Efekt patologična proniká prostorem interkorporeity právě dík absenci seberealizace: seberealizace patologického organismu i seberealizace organismu nor Vzhledem k této komplikaci, dané souhrou dvou na sebe odkazujících disharmonií, můžeme říc organismus jménem Malina poznamenává svou abnormalitou i celé prostředí, do nějž vstupuje vztah. Tato počáteční tenze, postihující zprvu pouze sféru sexuality, se však záhy stává n projeví se jakýmsi strukturním převrácením vztahu obou členů: „Žena nestala se ženou ani p žádné noci tohoto dlouhého, uměle nudného týdne. [...] Podivné bylo jeho chování, když se den ode dne krotší, připravovala na lůžko. Jako by to byl on, jenž se stal ostýchavou nevě seč byl, aby nemusel hleděti na kypré půvaby, nabízející se jeho očím." Stejným uhýbáním M Štěpčinu touhu po dítěti, v souvislosti s níž se situace vyhrotí do té míry, že se nelze v kvazi-přiznání: „Nebudeme mít děti - možná, že nikdy je nebudeme mít, marně ode mě žádáš, manželsku žil, protože nejsem schopen pohlavního života, rozumíš? Nejsem schopen." To, co se zprvu mohlo projevovat jen jako nevinná a překonatelná disharmonie v sexuální so nabývat charakteru skutečné katastrofy. Slova „katastrofa" zde nepoužíváme náhodou: Když K odpovídá na otázku, kterou jsme zde již zmínili a která se týká ne-normálního vztahu organ prostředí, nalezneme u něj právě tento termín. Disharmonické soužití (patologického) organ je charakterizováno jako „katastrofický stav" či „katastrofická situace". Jestliže normáln vyznačuje uspořádaností, organismus, který je tak či onak poškozen, se ke světu vztahuje „ jeho úkony jsou deficientní, nedospívají k uskutečnění toho, k čemu mají původně směřovat, a prostředím, ve kterém se nachází, se otevírá propast nesouladnosti: „Katastrofické reakc neadekvátní, ale také neuspořádané a nekonzistentní [...] Individuum v takových situacích vztahující se nejen na jeho vlastní osobu, ale i na okolní svět." Tuto neuspořádanost kata reakcí bychom neměli chápat jen jako nějakou viditelnou chaotičnost či viditelnou úzkost. je třeba jí rozumět ve smyslu jakékoli formy neadekvace mezi činností organismu a elementy nějž má tento organismu za normálních podmínek získávat svoji svébytnost a identitu. Právě je narušena tehdy, když organismus přestane být s to uskutečňovat svoje možnosti, které mu podmínek mají bytostně náležet. Uspořádané i neuspořádané chování organismu nepředstavují formy jeho fungování: je třeba je definovat vzhledem k oné základní tendenci, jíž je seber Selhání procesu, v němž organismus z prostředí získává skrze své úkony všechny podstatné c znamená ohrožení jeho identity, a tedy i jeho existence jako takové. „Neuspořádanost je st se jedinec kvůli vnějším či vnitřním podmínkám nedokáže vyrovnat s vytčeným úkolem tak, ab seberealizaci," píše Goldstein. To neznamená, že každý katastrofický symptom by byl nezvra takového by odporovalo základní schopnosti organismu, totiž schopnosti uzdravovat se. I no plný drobných „katastrof", které lze ovšem zneutralizovat obnovením rovnováhy mezi organis jedná se o katastrofy nastávající, lze-li to tak říci, v rámci normy. Skutečná abnormalita když se z katastrofického stavu stane „všeurčující síla" (all-determining force), narušují stav celého organismu. Pro romány Jaroslava Havlíčka je symptomatické, že žádný takový „ekvalizační proces" u něj katastrofa, postupně pronikající do prostoru interkorporeity, který nakonec zcela ovládne, vystupňovat - touto neodvratností se Havlíčkovy prózy přibližují antické tragédii nebo rom Hardyho. Tělo hejtmana Maliny, jehož katastrofická reakce postupně vyplňuje celý prostor, jeho dosahu, a poznamenává všechny vztahové linie, které v něm vstupují do hry, prochází s vyúsťující až do zrušení jakékoli zóny indeterminace (včetně té, jež je dána schopností mo ovládání vlastního těla) a do nevyhnutelného přijetí jediné normy. Viděli jsme, že tato in postihuje sexualitu. Následující pozoruhodnou pasáž, v níž se „sexuální" neadekvace explic jakousi all-determining force - v tom smyslu, že deficience Malinových úkonů se neomezuje vztah ke Štěpce, ale zaplavuje celý prostor interakce obou těl - stojí za to ocitovat celo míti obav, že se prozradí bezvýsledností a marností milostných hříček a stal se i navenek byl uvnitř, totiž zkaženým, perversním, impotentním chuďasem. Štěpce bylo v tomto období, hrozilo trváním na celá léta, mnohem hůře, než v kterémkoli jiném období jejího života. Ča smyslnými doteky, muchlaná a vyčerpávaná bezvýchodně milostnými hrami, vydražďovaná do nem jako dobré těsto, stala se popudlivou, bezohlednou a pánovitou k své ruině, která se pesko jistým zalíbením. Přihodilo se jednou - a Štěpka bledla hnusem ještě po týdnech, kdykoliv - že se bránila nehty proti dotěrným dotekům. Hejtman, kterému vytryskla krev, místo aby s ji téměř úpěnlivě, aby jen pokračovala v své divné lichotce. Štěpka pochopila, že jejínedu rozkoš v malé bolesti, nemoha ji nalézti jinde, a umínila si, že již nikdy se nedá vyprovo více mu nedopřeje takových pochybných rozkoší. Štěpčin poměr k muži stal se poměrem ženy k a bezmocné opici." Co se nejprve jevilo jako přijatelná katastrofa, vyvstávající daleko na obzoru v podobě ne náznaku či ospravedlnitelného odmítnutí, teprve nyní nabývá explicitního charakteru. Malin je v silném slova smyslu explozivní: jistě, na určitou neadekvaci mezi jeho organismem a o narazili již dříve, ale jednalo se o neadekvaci v jistém smyslu skrytou či negativní. Jest mezitělesný prostor tím, že Štěpce docela prostě zabraňovala v seberealizaci, zde se vystu míry, že jí předkládá karikaturu této absence seberealizace: karikaturu oné svatební noci, nekonala. Efekt patologična již není jen tím, co vnáší tenzi do soužití těla a prostředí ( i jiné tělo, kterému je v důsledku této tenze rovněž vnucován katastrofický stav), nýbrž p co tuto tenzi v jakési hrozivé parodii explicitně zvýrazňuje. Patologično se stává zvrácen Toto karikaturní zvýraznění neadekvace nyní určuje základní charakteristiky i meze interko prostoru jako takového: teprve teď, když byly všechny zábrany odsunuty stranou, se tento p jako něco, co je samo neadekvátní. Není zde již dvojí neadekvace, dvojí all-determining fo tím, že seberealizace Malinova a seberealizace Štěpčina se navzájem míjí, nýbrž neadekvace determinující samotný vztah mezi těmito dvěma organismy jakožto vztah katastrofický (jde t katastrofu druhého stupně, k níž nedochází v rámci vztahu mezi organismem a okolím, ale je dvou takovýchto primárních katastrof - Malinovy, a následkem toho i Štěpčiny, neboť Malina prvkem prostředí obklopujícího Štěpku a naopak). Neadekvace je všeobjímající, neboť je vla vztahu obou členů, a ne pouze jednoho členu a jeho okolí: nic zde již není takové, jaké to nemůže být obnovena a každý úkon musí být nutně deficientní, protože nezavršenost a nestab interkorporeity je dána míjením dvou neuskutečněných seberealizačních tendencí (navzájem s se míjí samo se sebou: říci, že tento mezitělesný prostor je určen základním nedostatkem č znamená stále ještě říci příliš málo), které si toto míjení explicitně uvědomují: katastro je naprostá a stává se vnitřní limitou interkorporeity, omezující všechny aktuální i poten jejím rámci. Věci však nejsou tak jednoduché: nemůžeme se samozřejmě domnívat, že zmiňovaná globální ka byla syntézou dvou rovnocenných dílčích katastrof, že mezi oběma katastrofami - Štěpčinou by existoval vztah symetrie. Malinova katastrofa je primárnější a je dána skutečnou chorob Štěpčina seberealizační tendence vykazuje neadekvaci s prostředím výhradně potud, že jední prostředí (prvkem nejvýznamnějším, byť ne jediným) je právě Petr Malina. Mezitělesný prost k tomu, aby záhy nabyl jiné povahy a aby si v něm našly místo jiné vztahové struktury. Doj brzo, v podstatě v okamžiku, kdy jeho uspořádávajícím principem přestane být ona „symetric deficientních operací vztahujících se na sexualitu. Úměrně s tím, jak se Štěpka vzdává své a věnuje se zvelebování statku, dezintegrace Malinova organismu začíná postihovat i motori „«On - on tak divně chodí,» přiznávala se děvečka nad kupou prádla, které počala přebírati by dobře nemohl.»" Zároveň přichází i poznání - ze Štěpčiny strany - skutečné povahy Malin která začíná nabývat očividných a nepřehlédnutelných rysů: tělesná dysfunkce na jedné stra na straně druhé. Interkorporální prostor, implikující zpočátku jen tělo Štěpčino a Malinov neprotnout s prostorem veřejným: „Tak se obyčejná cesta Štěpky Malinové na matčin svátek z křížovou [...] Nyní jdu málem tichá a zmučená. Vleču po svém boku cosi nepodobného člověku zlý oheň tomu sálá z očí, je to však ubohé a nekonečně ztracené. A i já jsem ubohá a ztrac hltalo nevyslovená slova. Rozumělo dobře. Zažívalo zasloužený triumf." Vztah Štěpky a Maliny, jehož katastrofická povaha je nyní zviditelněna před prostorem glob celého města), nabývá nové konfigurace: jakýsi rezignovaný návrat k normalitě (i nadále vš stupňující se dezintegrací Malinovou: jedná se o jiný typ normality, v němž je Malina urče jako jakýsi patologický přívažek) na straně Štěpky; nezvratná cesta k jediné normě - totiž nehybnosti, jejímž krajním bodem je nehybnost mrtvoly, na straně Maliny: „Dokavad se plouž žije, myšlenky se hýbaly, on se hýbal jakž takž. Jakmile usedl, aby si odpočal, nastalo ti ticha nyní bál. Býti tichý - toť tolik, co býti mrtev." Na tomto místě by bylo možno měřit vzdálenost, jaká Havlíčka dělí kupříkladu od Samuela Becketta. Podobně jako Havlíček i Bec je však organismus zpravidla osamocený) ztotožňuje ticho a smrt - mlčet u Becketta znamená aNepojmenovatelný ostatně explicitně prohlašuje, že nikdy nebude mlčet. Na rozdíl od Havlí u Becketta setkáváme s důslednou disociací pohybu a myšlení: nehybnost neznamená zánik myš naopak - čím jsou Beckettovy postavy blíže nehybnosti, tím intenzivněji myslí, jako by je vyrušoval. Koextenzivita života a pohybu nás však u Havlíčka nemůže překvapit: pohyb či mo tu není ničím jiným než onou indeterminací, umožňující aktivní interakci s prostředím (moh vyhledávat to, co odpovídá mé seberealizační tendenci, a naopak se vyhýbat tomu, co jí sta překážky), a tedy i onu potencialitu několika norem, jak jsme ji charakterizovali v souvis normality. Nehybnost je jedinou normou, pasivitou ve vztahu k prostředí, ústící v posledku jakékoli normy, vyznačující konec života. Předzvěst této absence nalezneme na konci románu jistoty, že se sám nezvedne - a co víc, že se bez její pomoci nedostane ani o píď dolů. Ch podpaží mocnýma rukama a postavila ho na nohy jako papírového panáka - běda však, postavit sotva ho pustila, již se jí zase řítil zpátky. Nemocné nohy a chlad - prostě měl okončetin Zároveň zde velice jasně vyvstává ona nová konfigurace vztahu těchto dvou organismů, konfi rýsovala již dlouho předtím: nejsou zde již dvě deficience, ale naprostá bezmoc na jedné s síla na straně druhé. Síla, paradoxně nabytá přijetím fatality patologického stavu druhého se v posledku musí proměnit na fatalitu smrti. Právě tato skutečnost určuje závěrečný pato přesto, anebo právě proto, že musí jednou skončit, tak jako skončil život Petra Maliny. Tato stručná úvaha si pochopitelně nekladla za cíl vyčerpat všechny základní aspekty Havlí normality a patologična. Šlo především o vyznačení některých jeho linií, jistě ne všech, a těch, které pokládáme za klíčové. Neviditelný i Petrolejové lampy jsou mimo jiné i pozoruh studiemi o normě a abnormalitě: východiskem - to je třeba opět zdůraznit - je zde patologi svébytnost a zvláštní stabilita. Jakým způsobem tato stabilita - či postupující stabilizac nestability normy? - to je základní otázka, procházející oběma prvními Havlíčkovými romány však rovněž naznačit následující fakt: Jaroslav Havlíček je nepochybně jedním z velkých au století - spolu s Artaudem, Beckettem a dalšími -, kteří nás o organismu a jeho křehkém st stejně dobře, ne-li lépe, než teoretické myšlení, které si tuto otázku explicitně stanovuj svého zkoumání. Literatura: Barbaras, R.: Le désir et la distance, Vrin, Paris 1999, Vnímání (Esej o smyslově vnímatel Praha 2002 Canguilhem, G.: Ecrits sur la médicine, Seuil, Paris 2002, La connaissance de la vie, Vrin normal et le pathologique, PUF, Paris 1999, Goldstein, K.: The Organism, Zone Book, New York 2000, Selected Papers, M. Nijhoff, Hague Havlíček, J.: Neviditelný, Mladá fronta, Praha 1963, Petrolejové lampy, Levné knihy Kma, P Merleau-Ponty, M.: La structure du comportement, PUF, Paris 2002 Simondon, G.: L'Individu et sa gen?se physico-biologique, Millon, Grenoble 1998 Hned na začátku je třeba upozornit na to, že slova „interkorporeita" tu používáme jen z ne výrazu. Rozhodně tím nechceme říci, že organismus není ničím jiným než tělem; právě naopak je třeba vymezit jako syntézu tělesných a mentálních aspektů (právě takto je chápán u Kurt kterému se budeme za okamžik věnovat). Termín „interorganismický prostor" však zní více ne Abychom se vyhnuli nedorozuměním a předešli možné výtce, totiž obvinění z toho, že chceme redukovat na tělesnost, rovnou poznamenáváme, že prostor interkorporeity zahrnuje i všechn aspekty vztahů, které se v jeho rámci nastolují. Uvidíme ostatně, že korelátem tělesného p je u Havlíčka šílenství - tedy mentální patologický stav. V tom se Havlíček na jisté rovin Artaudovi: když Artaud mluví o těle, má tím na mysli důsledně vzato především organismus, mentální a tělesné jevy odpovídají a jsou nemyslitelné jeden bez druhého. Georges Canguilhem, La connaissance de la vie, Vrin, Paris 1998, str. 155. Tamtéž, str. 165. G. Canguilhem, Le normal et le pathologique, PUF, Paris 1999, str. 217. K tomu viz G. Canguilhem, Le normal et le pathologique, cit. dílo, zejména str. 119-120. G. Canguilhem, La Connaissance de la vie, cit. dílo, str. 167. Tyto termíny přejímáme od Gilberta Simondona. Viz jeho pozoruhodnou knihu L'individu et se biologique, Millon, Grenoble 1998. „Měla sebrat všechnu odvahu a zeptat se vás poctivě a přímo, když už jí to leželo v hlavě, po tomto přiznání ucházeti se o dítě - jak bych to řekl? Nu, o dítě ze zatížené rodiny," ř inženýru Švajcarovi, jeho budoucí tchán továrník Hajn (J. Havlíček, Neviditelný, Mladá fro str. 94). Teorie dědičnosti duševní poruchy, již nám Havlíček v Neviditelném prezentuje, j se sociálními konotacemi: Soňa, Švajcarova mladá manželka, pochází z továrnické rodiny a j vypravěče zprvu nepůsobí nijak podezřele. Jako bychom před sebou měli potvrzení Canguilhem níž je tělo „současně daností i produktem." (G. Canguilhem, Ecrits sur la médicine, Seuil, 59). Když Canguilhem mluví o danosti, má na mysli danost ve smyslu genotypu, kdežto tělo j vymezeno přináležitostí k určitému prostředí. Havlíček, Neviditelný, cit. dílo, str. 134. Tamtéž, str. 130. Tamtéž, str. 432. Tamtéž, str. 433. Soniny migrény byly v Neviditelném charakterizovány právě touto „neuropa terminologií. J. Havlíček, Petrolejové lampy, Levné knihy Kma, Praha 2000, str. 306. Citováno podle anglického překladu - K. Goldstein, The Organism, Zone Books, New York 2000 R. Barbaras, Vnímání (Esej o smyslově vnímatelném), Filosofia, Praha 2002, str. 49. K pozo Goldsteinovi viz též Barbarasovu knihuLe désir et la distance, Vrin, Paris 1999. Seberealizace organismu je u Goldsteina vymezena jako „realizace všech schopností organism způsobem, a to tak, aby byla zaručena jeho «existence»." (K. Goldstein, Selected Papers, M 1971, str. 471). Petrolejové lampy, cit. dílo, str. 114. Tamtéž, str. 185. Tamtéž, str. 197 - 198. Tamtéž, str. 215. A není asi třeba dodávat, že další polohou této disharmonie je Malinův naprostý nezájem o jehož je Štěpčino tělo znakem: „Když konečně jaro nadešlo, neprojevil ani nejmenšího zájmu stodoly, o dobytek." (Petrolejové lampy, str. 215). Tamtéž, str. 202. Tamtéž, str. 209. K. Goldstein, The Organism, cit. dílo, str. 49. Úzkost je u Goldsteina jednou ze základních reakcí organismu na katastrofický stav. Viz Th dílo, str. 55-56. K. Goldstein, Selected Papers, cit. dílo, str. 425-426. Tamtéž, str. 415. Tamtéž, str. 410. Petrolejové lampy, cit. dílo, str. 211. Tamtéž, str. 231. Tamtéž, str. 243. Tamtéž, str. 269. Což ovšem platí i pro Malinu: „Stalo se mu nutným sám sobě něco hlasitě vyprávěti." (Tamté Myšlenka, podle níž je život charakterizován pohybem (myšlení i řeč, jak je patrné z výše jsou zde pokládány za jistou formu pohybu), Havlíčka přibližuje tomu, co v nedávné době fo zmiňovaný Renaud Barbaras na rovině filosofické: viz kapitolu „Vnímání a pohyb" in: Vnímán str. 48-54. Mluvíme zde zejména o trilogii Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný. Stupňující se nehy nebrání myšlení v důslednosti a mnohdy i neobyčejné pronikavosti: vzpomeňme si například, Molloy - a to na základě čistě myšlenkového postupu - řeší problém s „cucacími kamínky". Petrolejové lampy, cit. dílo, str. 287. To platí jak pro Malinu z Petrolejových lamp, tak pro Soňu z Neviditelného: jejich zhoršuj postupnou stabilizací, a nikoli destabilizací. Josef Fulka [ URL "LM-151.html "]