Karel Hynek Mácha v iniciačním procesu ****************************************************************************************** * Kateřina Václavů ****************************************************************************************** Karel Hynek Mácha in an initiatory process Abstrakt I have borrowed the notion of “initiatory process” from anthropology, however I do not fee to describe it in detail here. These are land mark, transitional and dangerous periods tha themselves in probably every human live, when something old dies and something new is born into a girl, changes into a woman, gets married, becomes a mother, dies and becomes an anc turns into a boy, changes into a man, maybe an important man in his community, dies and be ancestor. The above “becomes” and “changes” is just that initiatory period, trial and tran can be managed or mismanaged by infinitely human manners, however in a single direction, o simple circuit with endless number of variations. You kill the biggest bison, kill the mos friend, become top model, publish your first book, start taking drugs and get over it. And fight, the one that remains always the same and does not have to manifest itself at all in as a heroic act, is surely awaiting someplace deep inside. Deep inside where something is is so difficult to see - hear and keep in plain sight, where all questions and answers awa together. When he was about 25 years old, Karel Hynek Mácha also entered his inner field a earth started to shake under his feet. And here I enter and so does my eye yearning so muc temples of live are built, my eye in my head that just wants to nod in agreement when read However, Mácha dies at the age of twenty six (and now we can start speculate what was the germs, virus - typhus, cholera, stomach flu - who knows -), after he published his first c just a few days before his planned wedding. He leaves behind only his adolescent poetry an that sometimes make my head just marvel motionlessly. Život ducha Karla Hynka Máchy „... - podkuď smyslové tvoji oučinkují, musíš v smyslném světě žíti, neboť věčný jestiť ro jak smyslů, tak Ideálů i obrazotvornosti, a vždy ten vítězí, kterého oučinkováním žijeme. již velký díl ztratíš světa smyslného; - pak bude lze tobě vznésti se v Ideálů říši; - můž že ne," doložil ousměšně, „že tou mírou, kterou bude zacházeti svět smyslný, tou měrou zah tvoji." I. S Máchou třicátých let 19. století se ocitáme v čase a prostoru, který nese výrazné rysy b příslibu spásy, rysy protikřesťanské, s kterými se začíná hroutit tradiční rozlišování pře smyslového a nadsmyslového. Nepřesvědčivý způsob myšlení nadsmyslového ničí i svůj protikl a nebo lépe obráceně - nedostatečná orientace v smyslovém světě, dává nedostatečnou přesvě „ideálů". Začíná tedy doba vcelku rychlého umrtvování tradiční představy Boha jako symbolu říši a to již nejen v hlavách intelektuální elity, ale v každé hlavě, schopné zabývat se d aktivitami. Kant k tomu poznamenává, že tak nastává nejlepší doba v dějinách církve, neboť autority přestává být překážkou pro vnitřní rozvoj a duchovní život člověka a jen tak, skr člověka, je možné budovat na zemi viditelné představení neviditelného království Boží. „Modlení, uvažované jako výslovná niterná bohoslužba a prostředek milosti, je pověrečnou i (fetišismem), neboť jde toliko o projevené přání." Nechci se zde věnovat západoevropskému duchovnímu dějinnému vývoji, který v 19. století za nutně a hlouběji do jeho nitra, ke kořenům vůle, k principům rozumu a negaci jako prostřed Západoevropští romantikové pod vlivem Herdera a Fichteho se často pouští do svatořečení ná jeho vůdce. Království nebeské Otce, Syna a Ducha svatého přístupné jen v podobenstvích a celoživotní zkušenosti jak individuální tak ve společenství církve, nahrazuje stát jako vě povznesený útvar, přesto se zemí pevně spjatý, „vnitřní práci" individuality přeskakující. čele s vůdcem, který bude mít všechny Kristovy atributy (Novalis). „Romantikové tedy politizují a sekularizují chiliasmus prostého lidu. .. Během několika má Herder, Schiller, Fichte, Baader a Böhme stávají učiteli Východu, pronikají do Polska, Rus Balkán a předávají tamnímu podzemí ideologii, jež ve 20. století přichází do Afriky a Asie Více než nutnost historického vývoje mě však zajímá, co se děje s tou vnitřní zkušeností, - romantika chcete-li, který se, ať přejímá vlivy z vnějšku sebevíc, ať žije v době počátk rapidní proměny jedné prastaré tradice, nemůže vyhnout vlastnímu životu vlastní dimenze a konstantními... Věta „Bůh není.", tak, jak v 19. století stále častěji spatřuje světlo svě nenaplní. Bůh není vynálezem vědomí, které je fylogeneticky i ontogeneticky sekundární. Ří znamená nanejvýš zaujetí opačného postoje - implikuje-li nové jméno popírání; a naopak poz nepoznatelného má za účinek, že v nás navozuje příslušný pozitivní postoj (Jung) . „Já miluju květinu, že uvadne, zvíře - poněvadž pojde; - člověka, že zemře a nebude, poněv zhyne navždy; já miluju, - více než miluju - já se kořím Bohu, poněvadž - není." Mladý muž, mladý romantik, Karel Hynek Mácha žil také vyslovováním negativní věty o Bohu a hledali v jeho poezii špetku optimismu. Jak málo tedy stačí, chtělo by se hned dodat. Na d mladý muž není stará žena, která, ač vysloví tu samou větu, přesto „ví" víc, neboť její ži Matky Země uprostřed nekonečného plození a umírání „ví" beze slov, že „Bůh také je". Mladý pětadvacíti let vyslovujíc tak náruživě větu „Bůh není.", a právě proto toužíc ho v sobě s ní vstupuje do své osobní iniciační zkoušky, ze které vyjde buď jak bojovník -nezapomenute básník, nebo vyjde krokem zpět a přeci jinam - k dítěti, trápenému a lehce utrápitelnému. Jak dopadla tato zkouška přerodu u Máchy? Umíral v šestadvaceti letech „s otevřenýma očima nebo zůstal vystrašeným, a proto tak panovačným jinochem? „Zapřísahám vás, nebem a čím vám je nejsvětější!, proč mi nepíšete? - Což je vám to žert? v outerý psaní, tedy se vám také co nejsnadněji zblázním! ... Vy nemáte svědomí! Což je vá žert?" Zajímají mě tedy právě úskalí a nepřekonatelné překážky osobního vývoje předního českého b u něj rodila vnitřní tichá a „velmi" smrtelná rozhodnutí. Zajímají mě docela obyčejné věci „může dovolit" umřít dva dny před svou plánovanou svatbou, proč jedná se svou přítelkyní j osobní potřeby, proč píše básně stále o tom samém... A snad bych se na úvod měla nejspíše všechna svá radikální proč a hledat jemnější odpovědi a to také u někoho fundovanějšího. II. Již v první kapitole studie Život ducha nastiňuje Hannah Arendtová něco velmi příznačného Být živý znamená včlenit se jako již ohraničený do světa, který každého jednotlivého člena přetrvává, znamená to být určen poměrně krátkým časovým rozpětím dané epifanie. Ohraničeno odchodem určuje nejen životní očekávání, ale také způsob zakoušení času. Nevidím tak, jako kritici, důvodu nevěřit Karlu Hynku Máchovi, že je také schopen svým vnitřním vyladěním an odchodu, když nás o tom snad v každé básni přesvědčuje a nakonec svou smrtí v šestadvaceti času přesvědčí. Jako dva velmi blízké magnety jsou data jeho narození a smrti, a je to jeh způsob života a básnění, daný právě „velmi krátkým" časovým rozpětím epifanie, kterak inte pomíjejícnost všeho světového. Příklady naleznete opravdu v každé básni (Mé radosti, Budou nesmrtelná, Aniž křičte, že vám stavbu bořím). „Lépe by bylo přirovnati zrození lidské ku polednímu než k jitru; tichosť polední a pak po dne; tak večer tušení a touha po tém, co jsme viděli odpoledne; noc nevěry a zoufání, s ji slunce a porád větší ticho, až v poledne člověk ztichne, slunce stojí nejvýše..." „Avšak my jsme z tohoto světa a nikoliv pouze v něm; ... jsme dobře vybaveni k tomu, abych s tím vším, co se nám jeví, a abychom se podíleli na hře světa. Tyto vlastnosti nemizí, kd duchovními aktivitami..." Tak i když uděláme základní krok nutný pro duchovní aktivity, když se odvrátíme od světa, k „já", očekáváme, že se nám něco zjeví, a ať chceme či ne, musíme se do světa zase sami j vracet. Mácha očekává, a to „kupodivu" lidsky velmi přirozeně, od tohoto nikdy nekončícího zase zpět „příliš", očekává jistotu jedinečných pravd, kterých by bylo možné se pevně drže nich jednat. A skutečně pro sebe nějaké jistoty nachází, lépe snad řečeno sám si je vytvář deníku místy až srší svéhlavost s jakou je schopen jednat, a to narážím především na jeho Mácha na toulkách přírodou a po zříceninách, kontemplující malíř, dobrodruh po nocích v le s Lůnou na jediný smrtelný způsob - tedy nutně muž a jeho aktivity ve vlastním duchovním s se do velkého úkolu myšlení, do toho pohybu v kruhu, který na jednu stranu odplácí člověku která může vyústit až do beznaděje, na druhé straně se tento kruh stává vždy jedinečným a autenticitě života. Mácha si bere toto závaží na vlastní bedra a dobře ví, že se tak vskut jeho jedinečný vnitřní svět, a že záleží vždy na něm, co se v něm bude dít. Jako jedinečný světa, nejen v dlouhém kabátci a červené čepici tak, aby se každý za ním otočil, ale také jednáním. Příznačné je, že s blížícím se koncem života se jeho panovačnost stupňuje. „Ona tak jedná, nevědoucí, že neslušně jednala - pro ni není nic neslušného. - Ona nevěděl krajina, poněvadž nikdy nevyšla z města. - Charakteristika. Poráde v domácnosti netouží ve „Když jsem fikal, chtěla, abych šel ven, aby ji to nelochtalo, a vtom mi to vyšlo, a jí ne [srát]..." „Vypadá to, jako kdyby bytí, jakmile se jednou ukáže, ovládlo jevy - až na to, že se dopos nepodařilo žít ve světě, který by se sám od sebe neukazoval." Z druhé strany nutnost jevit se ve světě a vystavit tak sebe na odiv si žádá budování naší Ta však neukazuje náš vnitřní základ, který máme nakonec všichni stejný a je možné, že och co se skrývá, je dokonce nejdůležitější funkcí jevů - tedy i obalu individuality. Pocity, stejně jako vnitřní orgány podporují a uchovávají život a stejně jako ty se nemohou bezpro součástí světa. Každé jejich ukázání se děje jen díky jejich vysoce individualizované form abnormalitou. Duše tak na rozdíl od ducha „přečnívá" do těla, je v něm ukotvena a my máme bodu možnost volit, jak se budeme jevit druhým, aniž bychom skutečně ukázali něco z našich sklonů. III. Patřil-li Karel Hynek Mácha „k rodu romantických rozervanců, kteří by nejraději chtěli lás svět..." , pak to však nebyla láska, co se rozhodl ukazovat. Nebylo to ani radostně-bolest starosti o druhého, ani touha „rozplynout se v druhém", ani žádný z tisíce jiných způsobů, toto naprosto jedinečné pojítko mezi námi, chce-li se ukázat, umí převléci. Dokonce mi chy stopa po reflexi vlastních skutků, když se již „podaří" druhého zranit. Najděte mi jedinou která vás přesvědčí, že se rozhodl pro lásku ve vší její nádheře a s každou její boulí. Já opravdu jeho básně „od srdce", které mě přesvědčily o tom, že o ní věděl pramálo, že jeho dřímala... Aniž tvůj že jsem, že lásku mocí dusím? Ó ne! - jinám vždy byla touha moje!! - Mně nestačila krása, láska tvoje: někdy jsem sice tvůj, však ach! jen že musím... Má děva ještě dřímá; tam, kde se v jitru kostel rdí, kde přes zeď křížků mnoho zří, chladný hrob ji objímá. Na její hrob si zajdu; tamo pod lípou stinnou pokaždé na jejím hrobě čekati chci v noční době milenku já si jinou. I kdyby ho skutečně přišla oslovit jeho ztělesněná anima, Mácha ještě nebyl ve stavu uslyš je, že tu, o které píše v dramatické zkratce Márinka, potkává krátce před její smrtí, kter Blesk lásky z nebe, očarování, jen ne žádnou pozemskou práci pro ni. Postava Hynka také ut naleznuvší jediné, jen co dozpívá svou žalostnou píseň, a aniž by odpověděl na její vyznán od ní odchází navždy, navštívit přítele, v kterémž čase Márinka zemře. Je to Mácha, neschopen naznačit své vyvolené, kudy vede nějaká pro ni schůdná cesta do jeh to počátečný bojovník, toužící získat sebe, sám a sám jediný v boji, avšak ne bojovník kon ztrácí ve jménu té a ve jméně Jediném. ...tím se K. H. Mácha zařadil mezi „věčné buřiče světa", kteří „revoltují neustále", neboť sebe vidět svůj svět, vyplněné své slovo, cítit kolem sebe svůj vzduch, v němž jedině je j Rozhodne-li se někdo otáčet dovnitř a zase ven se snahou při tom dobývat sebe a tak trochu na opravdový vztah k druhému, lépe řečeno na vztah k obrazu opačného pohlaví zakódovaném v (anima-animus, viz. C. G. Jung), jak potom takové dobývání vypadá, není tak navždy odsouze Nutno podotknout, že pravé přátelství rovného s rovným - muže s mužem Máchovi jistě nebylo svědčí upřímnost jeho dopisů nejbližším přátelům, ale jeho vztah k Lori byl jedním slovem intimní deník). Skutečně s ní zacházel jako s věcí, s opovržením a absolutním opomenutím t duši - ne nebes se dotýkajícího básníka, duši pozemské ženy. Mácha chtěl být uvnitř silný, venku jako silný, ale opomněl to, že pravá síla roste i z přijetí slabosti nejen druhých, té vlastní. Vstoupil do bludného kolotoče, v kterém rostla jeho individualita pancéřového nedobytná. „Proč ses opovážila jednat proti mému příkazu a šla dolů k svému otci! Proto jsem Tě vzal Chceš nakonec všechno zkazit? - Pro mne je to lehké! - Vezmu šaty a jdu z Litoměřic. - Kam nedozvíš, budeš-li ještě jednou jednat proti mému rozkazu. -Rozkazu říkám - a už mě nikdy IV. Naše „vnitřní já" je vlastně neustálým tokem vnitřních jevů a nemůže nám tedy poskytnout t co si svět žádá, nemůže setrvat v klidu, v nějakém „setrvávajícím já". Podle Kanta je čas, nic stálého, vlastní formou našeho vnitřního názoru - spíše tak jde o absenci jakékoliv fo názoru. Opakování je tím jediným, co je schopna naše vnitřní zkušenost podržet k rozlišení přinejmenším připomíná realitu stálého toku nálad duše. V krajnosti se však opakování může trvalým rysem jako nepřerušovaná přítomnost jedné nálady, jednoho počitku - euforie maniak melancholika. S Kantem se také znovu dostáváme k určité modifikaci rozbroje světů, neboť b „ideou rozumu", a spekulovat o onom světě tak náleží k lidskému myšlení. Transcendentální důvodem všech jevů světa a imateriální duchovní život patří do tohoto světa jiného řádu, n stává soběstačným a vyděluje se od našich záležitostí ve světě. Tak vlastně vzniká jeden z omylů, či lépe řečeno zdání rozumu - věcí o sobě. Ano, čisté myšlení je soběstačné, dává zapomenout na tělo, žije zcela v jednotném čísle a aktivity myšlení je pro reflektující já velmi silná. „Ale ... [ten], kdo chápe bezčasové p [nepotřebuje] být bezčasový." Silná je také touha našich poznávacích aktivit nalézat ve světě jistoty něco setrvávajícíh dokonce tak silná, že nám umožňuje provádět redukce vjemu na myšlení vnímání. S tímto proc se dokonale ztrácí skutečnost sama, ta nepoznatelná skutečnost, která je zde jako kontext, existujeme my ohraničení mezi vším ostatním jevícím se. Snažíme-li se rozložit myšlením, t neustálým houpáním se v pochybnosti, právě skutečnost samu, jak je dána našemu šestému smy běžného rozumu, uvázneme buď v jejím přitakání nebo negaci. Jak vypadal tedy Máchův „rozbroj světů", rozbroj, kterým začíná touha po vědění, když se n místo, kde nemůže být vyřešena? A že je to u muže na přechodu k dospělosti touha vycentrov tom není pochyb, a že silně excentrický a dominantní Mácha nutně narazil také proto, že zt aktivity s čistou aktivitou ducha - pravdu a smysl - a nedokázal se v tomto ztotožnění pře díle nacházím jen střípky po „samotné práci myšlení" jako touze po pravdě, která se musí r pochybnostech a pohybovat se v jejich otevřeném prostoru, který dává smysl. Mácha „ví", v každým svým sebevědomým skutkem ví, že jistot nemožno nalézti, s čímž si však tuto nemožno dosazuje jako jistotu poznání, a tak vlastně žije a jedná v obrnění proti nejistotě. Nejis platí pro čistou aktivitu ducha, ne pro člověka samého, jednajícího a do světa „smysluplně S Aristotelem řečeno se pak tato smysluplnost projevuje zálibou ve smyslových vjemech, v n libuje pro ně samotné, a to je vskutku také Máchova záliba. Jeho rozbroj tedy vzniká právě z jeho velké snahy přijmout nejistotu jako výsledek pro běž jako nutnost aktivity samotného ducha, neboť na druhou stranu je tento mladý muž velmi sen všechny smyslové vjemy, které mu mohou dokazovat, že svět je vlastně v pořádku a on, který užívat sexuální hrátky a toulky po lese v jeho vůních a barvách do něj smysluplně patří. „ a vyrazí-li do světa, vždy je schopen „ulovit" v něm vynikající momentky pro obrazotvornos velký cit pro kontrast (Máj, Cikáni), synchronicitu jevů (Márinka) a souznění napětí a uvo příroda i lidská společenství nabízí. Je velmi obratný, když si ohmatává některé hranice v prostřednictvím světa (například prostřednictvím Lori), začíná se však jevit neobratným, k a dvacátá báseň je tak naléhavě stále o tom samém, aniž by se skutečně otevřel prostor pro myšlení, neboť tu hlavu nikdy nelze vypnout tak docela a v každé básni se přeci jen otiskn neobratným, když z jeho tvorby prosvítá přespříliš noci a luny a smrti a marnosti, a za je přespříliš paličatosti a dětského podupávání si. Jako čtenářka od svých básníků neustále o body zlomů, body svítání a i Mácha se umí samozřejmě rozsvítit, ale zní vždy jen jako krou zlomu, kterého nemůže dosáhnout svou vynikající obrazotvorností, ale sám, celý sám - zlome nalézající. V. Můj základ okrajem! Pravý div, pravím, neboť kdo si není jist, že být měl? Buď se to zdá, protože to je, aneb to je, protože se to zdá. Tam se právě nevyspím nikdy. Máme-li něco očekávat od zdánlivě neužitečného myšlení, pak, ještě jednou s Kantem, pouze odstraňovat zábrany, které si rozum vytváří sám. Je vskutku záhodno snažit se této možnost uvědomíme-li si, že na neviditelném životě ducha nakonec závisí principy, dle kterých jedn dle kterých soudíme v životě viditelném. A je to každodenní nutnost, která si od nás žádá mravy a zvyky, tedy na předsudky. Základ pro jednání leží přesně mezi každodenní nutností Vášně jsou také neviditelné, ale na rozdíl od čisté aktivity ducha mají výrazové prostředk způsobovány vnějšími událostmi, které působí na duši, vyvolávajíce její pasivní stavy a ná působivému zdání stability a ztotožňování duše a ducha a Karel Hynek Mácha je člověk přede Duše, která zajišťuje identickou kontinuitu skrze zkušenosti, představy a vzpomínky a vášn žije, a které ho ničí. Jeho výbušná až patologická žárlivost je toho zářným důkazem a jeho až zajetí ve vlastní duši se mi jeví zřetelné také v nepochopeném použití archetypu pouste - archetypu ducha jako existenciálního stavu, kdy sám sobě dělám společnost samotou, která osamělostí duše. Dlouho žil tam, po čas dlouhý neustále lkal, že mu lásky tiché štěstí osud nedopřál. Dlouho chtěl on zapomenout, že je sám a sám, že ho mílka odsoudila k poustce, samotám. Jaká to mílka odsoudí někoho k poustevnické samotě? A i kdyby na počátku stálo zklamání z světa k tomu, není odpovědí poustevnictví jako vězení, v kterém se po zbytek života vzdych ducha s léčivou mocí nad všemi marasmy. Je-li náš duchovní svět konstruován dle principu s s tím, že se skutečně začne otevírat až v obratu od svého vzoru, pak na samotném obratu mu definitivního. Základ pro bolest je pokládán, když se z duchovního světa vracíme „nepoznam našem jednání nezanechá ta neviditelná práce uvnitř (ne)viditelné stopy. Mácha opouští kře a zbývá mu „velké nic", ve kterém se natrvalo zabydluje. „Velké nic" je důležitý krok na c ale krok nutný k „překročení", neboť zabydlení se v něm dává jen velkou moc pro svévolné j pro rozpínavou duši bez základu. Není to jednání na cestě dokonaného kruhu, o kterém přeci nebo mnich něco „vědí". Máchovi se skutečně otevírají dveře do duchovního světa, ale jeho pouze z hlasitého Máchy, nikoliv z tichého poustevníka. V hlasitém dni naplnitelném aktivi muže je vskutku velmi obratný a nuda, či volná chvíle (volná především pro přemýšlení) nem Student filosofie a práv, dobrovolný herec, básník, malíř, hráč na kytaru, výletník a milo - i většina jeho sexuálních styků s Lori zaznamenaných v deníku se odehrává za dne). To, ž více než k noci, je patrné již na jeho vyzbrojení přírodou k tomu, aby se „dobře jevil". C vášnivého pohledu, mohutného vzrůstu a extravagantně přioděn. A co se literární stránky tý jak již bylo řečeno, v zachycování přírodních i lidských momentek. Ale co s tou skutečnou je potřeba otevřít se neznámému a přiznat i možnost vlastní slabosti v ní? Myšlení samo jako by patřilo více noci, neboť naše běžné aktivity ochromuje, potřebuje vol (scholé agein), aby se mohlo „do světa" vydat jinou cestou - cestou „jiné smrti", kdy něco nepřítomného je přítomno! Není mi vnadou zlatý slunce blesk, utěší zář mě jenom bledé Lůny, mě vábí k sobě hvězd jen stříbrostrůny, útěchou je mi, hromový když třesk lekaje tvory daleko řve nocí, mně slast je bouř, když bije v pustý štít, jen v sobě samém nebeský mám třpyt, a vzdoruje ti, hrůzostrašná noci, jsem Boha ve svých ňádrech skleslý byt. VI. „Není ale pravda, že „z lidského jednání vzniká něco jiného, než co zamýšlejí a čeho dosah než co ... vědí a chtějí?" Smysl celku se neukazuje v samotném jednání, je však možno nalézat ho pozorováním, a to tí co je mlčící a nezaangažované. Mácha ale nemlčí a nechce mlčet, jedná stejně dramaticky ja prožívá... „... - holky mé matka zemřela, strašlivá přísaha se složila s půlnocí u rakve její ----- a pravda - a já - hahaha! - Eduarde? já jsem se nezbláznil - ale řádil jsem ... bude-li to h z toho bude Mefistofeles --..." Je to velký herec vlastního jeviště, může se otevřeně „rouhat", protože jeho jeviště jaksi divadla, chybí zde závaznost „hraní" pro diváka. „... Ale jak lhostejný jest mně nyní člověk jeden každý, jak malicherné jeho jednání! Nic nic mne nepotěší - Eduarde! kdybyste byl zde!" Jak je tíživé silou zemskou toto „samoherectví", jak bludný kolotoč to je, Mácha dobře ví, i trýznivou potřebu pouštět se do tak dramatických a vyhraněných situací (v dalších dopise Již zemřel můj prokletý syn?). V každé z nich svým rouhavým voláním touží po klidu té nevi umístěné nikde, ale je to stále panovačné volání a stále větší oddalování se a zvětšování ozvěnu vlastního hlasu. Pevněji tak „koření" v sobě vybudovaném a hranice, na které nebo z mohl setkat s vlastním základem se, jak se mi zdá, nadobro ztrácí. On sám to snad také něk se, že své básnictví zakládá v této vlastní a pracně budované prázdnotě. Má v sobě velikou svět a tak málo trpělivosti k opatrování dobytého. Jeho myšlení samotné je dobyvačné, rych bourá v kruhu marnosti, ale stále je to myšlení, které zůstává pevně připoutáno ke světu. je trpělivý, kde je třeba rodit se a růst a pracovat a umírat a - dělat další „a". Mácha n oslepuje (se) a umírá v šestadvaceti letech... O co víc by byla jeho poezie čtivá a přitažlivá, kdyby se jeho vnitřní ustrojení pevněji d obrazech, konkrétního myšlení raději než diskurzivního, které slovy ospravedlňuje v uspořá řetězu - u Máchy především typu: tak jsme se narodili, tak zemřeme, tak odkvétá květina, z a vychází Lůna. Tak to je marnost nad marnost. Konkrétní myšlení kombinující představy v b opticky a ano, v takových básních je Mácha opravdu excelentní a pro čtenáře přitažlivý, na stupňováním napětí v Máji. I když na druhou stranu v próze, v dramatických zlomcích vyznív oslovování příliš zdlouhavě a k představování, alespoň pro mě, je příliš náročné až uspáva částečně také proto, že jazyk, který nemá definitivní slovník pro potřeby ducha, není tak myšlenkovou aktivitu jako obraz pro vidění. VII. Jazyk je ve své podstatě metaforický: Každá metafora objevuje „intuitivní vjem podobnosti Je mostem při zdánlivě nemožném přechodu ze stavu myšlení do stavu, kdy jsem jevem mezi je analogie jsou nereverzibilní a tvoří jednu jedinou: Já si uvědomuji vlastní smrtelnost a j nešťastný, tak jako musí být nešťastná květina a celý svět, že odkvétá a umírá. V slzích se zhlíží hvězdný svit, jenž po lících co jiskry plynou. Vřelé ty jiskry tváře chladné co padající hvězdy hynou kam zapadnou, tam květ uvadne. Ale je nutné zde zdůraznit, že analogie, jako možnost souladu nepodobného, odkazuje k jedn všechny protiklady pramení. „V metafoře vyjádřena ireverzibilita vztahu; ukazuje svým způsobem primát světa jevů a pos důkaz mimořádnosti myšlení, toho, že je stále mimo řád. ... Neexistují dva světy protože m spojuje". Je to zrak, který dává smyslový základ pro ideu věčného, tak jak je duch schopen ji pojmou především zrak dokáže vytvořit bezpečnou distanci mezi subjektem a objektem. Nejvzácnější nemají jeden konkrétní obraz, přizpůsobený některým ze smyslů, a jasně se ukazují jedině s (logos) v našem dialogu sami se sebou. Mácha tento dialog jistě vede, nejlépe při tak čast směrem ke zříceninám hradů, avšak když se z cest zas vrátí domů, co mu zbývá pro papír? To přirozený problém pro každého, kdo ví o moci mohutnosti myšlení, a přesto se pokouší vyslo nejvlastnější - kruh ducha, který je sám beze slov. Většina z Máchových prozaických a dram je nedopsaná, jako by jen načrtával snad s tím, že někdy „až bude více času", na stará kol dodělá. Toto ustrnutí v půli by snad samo mohlo být dobrou paralelou k nekonečnosti a nedo práce ducha a důkazem, že si toho byl vědom, nehledě na to, kolik toto zjištění zaselo do neklidu. Ano, mohlo by být, ale zůstává-li prim na straně jevů, na straně světa, je nutné položit na papír zároveň duši i ducha. Do kruhu ducha vtisknout vývoj duše... Máchova próz Ne fragmentální, neboť fragment v sobě svým způsobem zahrnuje otisknutý celek, je to drama a navždy zmatené duše, která se jako neprohlédnutelná proběhla po papíře. Začíná se podrob krajiny, vystoupí postava, hrdina ztepilé konstrukce a zachmuřeného pohledu, a vše se skon hrobu, nejlépe vlastního hrdiny. Jsou to útvary neustále se vnitřně tříštící bez pokusu uzavřít se, spojované Máchovým oblí „Uprostřed byl kostel, do něhož několik stupňů zvýší velké dvéře vedly; po obou stranách v zavřený vchod dovnitř kláštera. Na stupněch kostela seděly ženské atd. Ouzkými vraty na pr dvora vkročil poutník..." Právě to „atd.", které nepřekáží v deníku, při zachycování dojmů z cest (do Itálie), dává znamení, že nebude vytvarována v nějaký kompaktní útvar, kompaktní tedy jako próza čitelný ucelující spojnicí je u Máchy osudová předurčenost, která protíná například Márinku a Ciká VIII. Psát ze samotné duše nestačí, je zapotřebí ducha (nús), který vnímá její kruh a je zapotře otázek a odpovědí tak, aby mohl „vyšlehnout oheň poznání (fronésis) o každé jednotlivé věc plný světla." Mácha je věčným sběratelem dojmů z cest, ponořen do světa, ze kterého se nemůže či nechce se „duchem", neboť zná svou jedinou a definitivní odpověď: „Přicházejícím v život mohlo by se říci nechte vši náději za sebou; kdo náději v nás budí, nejnešťastnějšími nás činí, kdo v nás vzbudil náději nesmrtedlnosti." Mít ve vědomí vlastní smrtelnost není málo, je to již jedno velké vítězství neboť cesta k si nebyla zadarmo, ale tato odpověď smrtelností je málo na to, aby se někdo mohl stát skut Sebe přesahujícím, nesmrtelným - chtělo by se mi dodat. Všechny Máchovi sny se právě s jej jako odpovědí na celý život stávají nesněné a je to vskutku Lůna, která ho celého zajme. ... pode mnou tak ačkoli hrob zívá, síla poslední ve mně umírá, v svět má duše ouzkostně se dívá, duch ve náruč vlasť ještě sevírá; i ač poslední strach prsa ouží, jednou ještě v svět duch touží; však již darmo a darmo se souží. Pravda se odehrává v posloupnosti, a proto nemůže nikdy skončit v názoru, který je výsledk kognitivních schopností. Vše co je možné uzavřít slovy, již nemůže dosáhnout k tomu, čím j kontemplace - cílem o sobě. „Myšlení není v pořádku, protože hledání smyslu nevede ke konečnému výsledku, který přetrv který by byl smysluplný poté, co aktivita došla ke konci. ... Jediná možná pochopitelná me ducha je pocit být naživu." Pocit být naživu - jak málo pro život, ve kterém je možná i otázka „A to má být jako všech Pocit být naživu - jaký to nikdy nekončící život v prameni, jaká to nádherná báseň, zůstan pocitem. Život ducha je vskutku místem setkání. Vstup a rychle vystup, chceš-li něco, vstu nechceš-li, a budeš obdarován .. „Mefisto se také směje - ne světu, jak se myslí, -- ale svému v sobě trápení - atd. ... A trápení ducha, že hledám to, o čem vím, že to není." Toto je jedno z mála míst, za které bych se na Máchu ráda upřímně usmála, místo ve kterém se s ním setkat. Je-li většina jeho poezie pro mě málo čitelná, je to nejspíš proto, že má takové tušení, pro co se na vrcholu své epifanie rozhodl. Pro trpkost vlastního úsměvu, kt hodit kamenem po pocitu „být na živu", pro vlastní rozhodnutí se jedinou otázkou a jedinou mu samozřejmě nemohlo býti odepřeno. Bohové si možná brzy volají ty, které milují, ale něk zavolají ty, kteří se příliš smějí, ty s tím „atd." v pocitu. Karel Hynek Mácha, Rozbroj světů, svět smyslný, str. 99, Dílo I., ČS, Praha 1986 I. Kant, Die Religion innerhalb den Grenzen der bloßen Vernunft, 1793, 3. Stück, Reclam, s Friedrich Heer, Evropské duchovní dějiny, Vyšehrad, 2000, str. 618 Tamtéž, str. 620 Tamtéž, str. 620 parafráze C. G. Junga z Vzpomínky, sny a myšlenky - A. Jaffé Intimní Karel Hynek Mácha, str. 34, Český spisovatel, Praha, 1993 dopis z 28. října 1836, (9 dní před smrtí), z Intimní Karel Hynek Mácha, str. 131 Tamtéž, str. 29 H. Arendtová, Život ducha, I. díl Myšlení, str. 34 -35, Aurora, Praha, 2001 Intimní Karel Hynek Mácha, str.36 Tamtéž, str. 85 H. Arendtová, Život ducha, str. 38 B. Mráz, Karel Hynek Mácha: Hrady spatřené, str. 18, Panorama, 1988 Aniž tvůj že jsem, Dílo I., str. 298 Má děva ještě dřímá, Dílo I., str. 236 citace J. Mahena v Karel Hynek Mácha: Hrady spatřené, str. 23 Lori, 2. listopadu 1836, psáno německy, Intimní Karel Hynek Mácha, str. 134 H. Arendtová, Život ducha , str. 57 citace W.H. Audena v Život ducha (H. Arendtová), str. 74 Intimní Karel Hynek Mácha, str. 40 Poustevník, Dílo I., str. 75 H. Arendtová, Život ducha, str. 99 Mé radosti, Dílo I., str. 135 H. Arendtová, Život ducha, str. 110 dopis Eduardu Hindlovi, 8. června 1836, Intimní Karel Hynek Mácha, str. 116 Tamtéž Tamtéž (Eduardu Hindlovi, 9. října 1836, rodičům 18. října 1836, rodičům a Lori 24. října H. Arendtová, Život ducha, str. 117 Máj, Dílo I., str. 17, ještě lépe však tamtéž v Intermezzu I. Půlnoc, kdy se celý svět obt hrdiny. H. Arendtová, Život ducha, str. 125 Valdice, Dílo II., str. 93 citace Platona, zde z Život ducha (H. Arendtová), str. 133 Intimní Karel Hynek Mácha, str. 31 Umírající, Dílo I., str. 255 H. Arendtová, Život ducha, str. 139 Intimní Karel Hynek Mácha, str. 98 Kateřina Václavů [ URL "LM-406.html "]