Leonard Bernstein a New York ****************************************************************************************** * Petr Čenský ****************************************************************************************** Abstrakt As a composer, Leonard Bernstein revived worldwide interest in works of the Austro-Hungari (as well as a conductor) Gustav Mahler (1860–1911). Bernstein felt to be strongly related considered himself as his reincarnation. However, if we examine closely both these creator we realize how they differ in one significant aspect of world perception: Mahler was a com and countryside, whereas Bernstein composed music about a city. Both of them spent their l and large cities: Mahler spent his childhood in Jihlava and later worked as a composer, am in Prague, Budapest, Hamburg, Vienna, and finally in New York. Bernstein was born near Bos chose New York as his home. Yet, their view of a city was dramatically different. In one o Mahler writes: “When I came to Zahlendorf, that is the name of this place, and searched fo pines and spruces totally covered with snow, everything was quite rural, nice church joyfu winter sunrays, at that moment I felt elated and I saw how one suddenly becomes free and f he returns from unnatural and restless babble of a big city to the quiet house of nature”. says about New York: “This city got me in its grips. No wonder I compose music about it ag (…) Everything is so dramatic, so full of life”. Leonard Bernstein jako dirigent oživil celosvětový zájem o díla rakousko-uherského skladat dirigenta) Gustava Mahlera (1860-1911); cítil se s ním silně spřízněn, dokonce považoval s převtělení. Podíváme-li se ale blíže na oba tvůrce a jejich díla, zjistíme, že se od sebe významném aspektu vnímání světa liší: Mahler byl skladatel přírody a venkova, kdežto Berns městě. Oba žili celý život ve větších a velkých městech: Mahler dětství strávil v Jihlavě a poté působil mj. v Praze, Budapešti, Hamburku, Vídni a nakonec v New Yorku, Bernstein se narodi Bostonu, ale poté si za domov zvolil právě New York. Přesto se na město dívali dramaticky jednom z dopisů napsal: „Když jsem přijel do Zahlendorfu, tak se to místo jmenuje, a hleda jedlemi a smrky, jež byly úplně pokryté sněhem, všechno zcela venkovské, hezký kostel rado v zimním slunečním svitu, tu se mi zas rozedmulo srdce, a viděl jsem, jak je člověk ihned radostný, když se z nepřirozeného a neklidného kolotání velkého města zas vrátí do tichého Kdežto Bernstein o New Yorku: „Tohle město mě pořád drží. Žádný div, že o něm znovu a znov (...) Všechno je tak dramatické, tak plné života." Též Vídeň byla za doby Mahlerova dirige ve Wiener Hofoper (dnes Státní opera, Staatsoper) „dramatická a plná života", svou vládu n elektřina začala proudit dráty, do ulic vyjely první automobily a elektrické tramvaje - př právě proto Mahler vždy o divadelních prázdninách utíkal do rakouské horské přírody, aby v skládal symfonie. Člověk bydlí, pokud se může orientovat ve svém prostředí a identifikovat se s ním, tj. zak prostředí jako významuplné: „...bydlení především předpokládá identifikaci s daným prostře píše Norberg - Schulz. Identita člověka závisí na jeho přináležitosti k místům, tj. základ existenciálního prostoru, mentálnímu obrazu, který si člověk utváří v interakci s konkrétn prostředí. Každé místo má svůj jedinečný charakter, obecnou celkovou atmosféru, která je u věci jsou. „Všechna místa mají charakter a charakter je základním způsobem, jakým je nám s „Charakter vždy spočívá v korespondenci mezi vnějším a vnitřním světem a mezi tělem a duší v souladu, člověk se s místem identifikuje, říká, že se cítí doma, že k místu přináleží, s má emocionální pocit jistoty a bezpečí. A důvěrně zná jeho genia loci, který se může pokus uměleckých dílech, protože ty konkretizují svět, naplňují jej významem a pomáhají člověku Gustav Mahler tvořil v lůně přírody s jezerem, lesy a horami: nejprve to bylo v Steinbachu obklopeného strmým, rozlehlým a lysým pohoří s divokou přírodou Höllengebirge, později si v Toblachu u Wörthersee v jihotyrolských Dolomitech. Tam poznával symbolickou sílu přírody „...osamělost, svobodu, klid a volný dech pod žehrajícím nebem." Mahler to vášnivě miloval svých skladbách dovedl zachytit genia loci daných míst, protože „tam byl doma". Stačí se z Šesté symfonie a moll, kde se do tichých trylků fléten a smyčců, doprovázených celestou, t rozezní kravské zvonce, a vnímavý posluchač tak může prostřednictvím hudby na chvíli zakus pocit rakouských horských pastvin, po kterých se Mahler často a rád v létě procházel. V Bernsteinových skladbách také uslyšíte kravské zvonce, ale nikoliv pro jejich symbolický pro zvukovou kvalitu; je to jen jeden z početných bicích nástrojů v bernsteinovském orches je již samozřejmým obyvatelem moderního a proměnlivého prostředí, megapole New Yorku, kter genia loci a je možné se s ní identifikovat, třebaže v úplně jiné kvalitativní rovině prož případě rakouského venkova. A i takový současný svět nemusí být nutně jen odcizený a dokon duševní síly, jak nám ve svém díle dokázal právě Leonard Bernstein: jenže místo hudby a zv strání uslyšíme třeba blues z newyorského klubu... Leonard Bernstein (25. srpna 1918 - 14. října 1990) Leonard Bernstein nepochybně patří mezi nejviditelnější a nejvýznamnější představitele ame kultury 20. století. Tento všestranný umělec výrazně zasáhl do mnoha hudebních oborů a kul Jitka Slavíková Bernsteina charakterizuje v programové knize k inscenaci Candide ve Státní (2006) takto: „Skladatel, dirigent, klavírista, pedagog, filantrop, filozof, pacifista, te osobnost renesančních rozměrů, s nekonvenčními názory a neuvěřitelným charismatem." Zcela fenoménem je pak Bernsteinův vztah k New Yorku, jenž byl jeho „hlavním městem života" a kt zdrojem námětů a inspirace pro řadu jeho skladeb. Bernsteinovo hlavní povolaní bylo dirigování. Mezi americkou veřejností se však nejvíce pr televizní popularizátor a autor několika „nesmrtelných" písňových hitů (např. America, Mar West Side Story). Cenný je i jeho skladatelský odkaz v oblasti vážné hudby, dodnes mnohé j nejvýznamnější orchestry z celého světa. Dirigent a klavírista Bernstein po obvyklé klavírní výuce v dětství (ale až od desátého roku věku) nejprve absol obory (harmonie, orchestrace, kontrapunkt) na Harvard University (22. 6. 1939), poté studo dirigování a orchestrace na Curtis Institute of Music ve Filadelfii (dirigentský diplom zí 1941). V roce 1940 dále studuje pod vedením dirigenta Serge Koussevitzkého (Sergej Alexand v Tanglewoodu, berkshirském letním středisku Boston Symphony Orchestra, a posléze se stává asistentem. Od září 1943 působí jako dirigentský asistent u New York Philharmonic, 14. 11. chvíli fenomenálně zaskakuje za onemocnělého Bruna Waltera; touto událostí se odstartovala dirigentská kariéra, která skončila až jeho smrtí. V letech 1945-1948 působí jako Music Di York City Symphony Orchestra a po smrti Koussevitzkého 5. 6. 1951 se stává na mnoho let ve dirigování v Tanglewoodu. 15. 10. 1956 je jmenován jedním ze dvou šéfdirigentů New York Ph v září 1958 zahajuje působení na veleprestižním postu hudebního ředitele, kde zůstává až d přičemž za tu dobu oddiriguje rekordních 831 koncertů. Poté dále u orchestru často hostuje „Laureate Conductor"; kromě toho až do své smrti diriguje u nejvýznamnějších orchestrů (Bo Orchestra, Israel Philharmonic Orchestra / ??????? ??????????? ????????/, London Symphony Philharmoniker a desítky dalších), operních domů a na hudebních festivalech po celém světě jednou z nejzářivějších dirigentských hvězd 20. století; byl to vůbec první dirigent s čis vzděláním, který se mezinárodně prosadil. Svou misionářskou horlivostí oživil celosvětový zájem o díla Gustava Mahlera a Charlese Iv advokátem hudby 20. století. Třikrát dirigoval Českou filharmonii, a to 16. 5. 1946, 24. 5 1990: v Praze zahájil a ukončil své dirigentské působení v Evropě - svou mezinárodní karié Protože Bernstein byl též výborným pianistou (v době studií pomýšlel na kariéru klavírního v některých skladbách vystupoval jako „dirigent od klavíru": jeho parádními čísly byly Rha George Gershwina a Ravelův Klavírní koncert G dur. Občas také vystupoval jako koncertní kl při premiéře své Druhé symfonie pro klavír a orchestr). Popularizátor (vážné) hudby Bernstein se na veřejnosti velmi proslavil svými televizními popularizačními pořady o hudb vážné, ale věnoval se i jazzu). Tyto pořady, které získaly snad všechny americké televizní 11 Emmy) a vysílaly se také v mnoha desítkách zemí světa (i u nás), z něj v 60. letech udě hvězdu a jednu z nejvýraznějších kulturních osobností Ameriky. Byl to právě Bernstein, kdo jednu generaci Američanů k vážné hudbě; jim a poté i milionům lidem po celém světě dokázal cestu k vnímání (nejen) vážné hudby. Bernstein měl veliké charisma a navíc dokázal vysvětl hudební vědy srozumitelným a laikovi - ba dětem - přístupným způsobem (scénáře k pořadům s jejich následná knižní vydání se stala bestsellerem). Vše začalo pořadem Omnibus, který měl v letech 1954-1961 10 dílů. Poté, co se Bernstein st Newyorské filharmonie, uskutečnil 15 programů pro dospělé (1958-1962) a především 53 progr s názvem Young People's Concerts with the New York Philharmonic (1958-1973), které byly z pořadů nejpopulárnější. Ve všech těchto programech Bernstein na televizní obrazovce zasvěc diváky do různých tajů a „záhad" hudby a představoval významné skladby a skladatele. Skladatel Bernsteinovo skladatelské dílo není příliš rozsáhlé a je pro ně charakteristické, že se za na orchestrální skladby, a to jak pro koncertní pódia, tak pro divadlo; naopak komorních d Bernstein poměrně málo. Divadelní tvorba zahrnuje „dvojoperu" A Quiet Place, muzikály On the Town, Wonderful Town, West Side Story, balety Facsimilie, Fancy Free, Dybbuk a „muzikálové oratorium" Mass. Mezi orchestrální skladby patří tři symfonie (Jeremiah, The Age of Anxiety, Kaddish),Chichester Serenade, Songfest, Concerto for Orchestra, Halil, Symphonic Suite from „On the Waterfront velmi populární je skladba pro jazzový ansámbl Prelude, Fugue and Riffs. V jistém smyslu lze považovat Leonarda Bernsteina za „postmodernistu": svojí hudbou, osobn mediální hvězdy je představitelem nového řádu světa a kulturního diskurzu. Více než kdo ji ve sféře umění důsledně odmítal dělit hudbu na „vážnou" a „populární", ale dával přednost a „špatná" - čímž vyděsil a pohoršil kulturní konzervativce, a možná proto za svou tvorbu Pulitzerovu cenu. Bernstein byl syntetik a „eklektik": velmi dovedně dokázal míchat různé hudby, a to třeba i v rámci jediné kompozice: v artificiálních skladbách, v zásadě tonální nebo aleatoriku používal čistě z funkčních důvodů, vždy ve vztahu k tonalitě), používal ja výrazný rytmus (synkopování, střídavé a kombinované rytmy, nesouměrné metrum) a barvitou i (časté využívání klavíru, vysoké polohy žesťů, virtuózních početných perkusí); muzikálovou pozvedl na vysokou úroveň (např. jazzová fuga v písni Cool z West Side Story) a znovu doká populární kultury mohou být zároveň velmi hodnotná. Pomyslným vrcholem tohoto úsilí o poly multižánrovou syntézu je „muzikálové oratorium" Mass (Mše), do něhož zahrnul nezvykle širo znějícího světa, od chrámové a symfonické hudby po rock a elektroniku. V Bernsteinovi byla světskost, velmi silná spiritualita, vyvěrající z jeho židovského původu, a proto náměty s často duchovní a přímo reflektují svět, v němž jejich autor žil a tvořil: hledají víru ztr době nebo třeba opěvují radovánky a vyjadřují problémy soudobého New Yorku. Řada kompozic vícejazyčná, zcestovalý polyglot Bernstein často naprosto nenuceně mísí angličtinu, hebrej další jazyky včetně latiny (Mass). Leonard Bernstein v New Yorku První významnější kontakt Bernsteina, rodáka z Lawrence v Massachusetts (pocházel z přistě židovského obchodníka z carského Ruska - Ukrajiny), s New Yorkem se udál v listopadu 1937, Bernstein poprvé vstoupil na newyorskou scénu - dostal se díky známým na večírek, uspořáda narozenin Aarona Coplanda, na němž bylo mnoho kulturních prominentů. Další kontakt nastal květnu totiž absolvoval Harvard University, a tak se vydal do New Yorku, aby si během léta Společně s přítelem Adolphem Greenem, o tři roky starším zpěvákem, dramatikem a textařem, byt na Deváté ulici, ale vybavený klavírem značky Steinway. Přes den hledal Bernstein zamě večerech komponoval první náčrtky toho, co se později stalo jeho symfonií Jeremiáš. Práci po prázdninách New York opouští a studuje na Curtis Institute of Music. Bernstein se do New Yorku přestěhoval v roce 1942, po uzavření Tanglewoodu kvůli válce, a prosadit, protože New York byl a je jedním z nejvýznamnějších center (kulturních, hospodář Spojených států. Přes své špičkové vzdělání však měl těžké začátky: v hudebním nakladatels aranžoval jazzové skladby, zapisoval do not jazzové improvizace z nahrávek, psal užitkovou si kupoval nejlevnější lístky na Lewisohnův stadion, letní sídlo New York Philharmonic, kd sám dirigovat (1944). Bernstein se přestěhoval do suterénního bytu na Dvaapadesáté ulici a začal rychle pronikat uměleckého prostředí. Na začátku 40. let byl newyorský svět umění, hudby a literatury prop omezený, i když do něj začali přibývat uprchlíci z válečné Evropy, takže zvítězit u jednoh členů znamenalo možnost seznámit se se všemi důležitými lidmi. Bernstein takové známosti m vlivných skladatelů Aarona Coplanda a Marka Blitzsteina nebo přítele Adolpha Greena. Proto hrát jako klavírista nebo příležitostně dirigovat v Museum of Modern Art, kde také zažil s debut se Sonátou pro klarinet a klavír (1943). Bernstein se brzy důkladně seznámil s ruchem a tepem New Yorku. Na západní Dvaapadesáté by Onyx Club, Dizzy Club), ve kterých tehdy zpívala Billie Holidayová, a „Faisan d'Or byl hne Šesté avenue". A v muzikálových divadlech na Broadwayi byl doma stejně jako v Carnegie Hal V roce 1943, když nastoupil nový šéfdirigent Artur Rodzinský, byl Bernstein na základě Kus doporučení jmenován pomocným dirigentem New York Philharmonic. Při té příležitosti se přes ateliéru v Carnegie Hall, ale vůbec mu to nebránilo pořádat v něm bláznivé večírky, na kte hvězdou. Tuto důležitou součást svého života nevyřadil, i když už působil jako šéfdirigent životním stylem bořil jak romantické mýty o „božské aureole Umělců", kteří žijí jaksi mimo smrtelníků, tak postavil na hlavu všechny představy o tom, jak se má chovat správný ředite instituce . Po mimořádně úspěšném záskoku za Bruna Waltera se Bernsteinovi otevřela cesta k závratné k skončila až jeho smrtí. Během jediného roku se z bezejmenného asistenta, kterým byl v roce nepřehlédnutelná postava newyorského kulturního života: dirigoval filharmonické koncerty, balet Fancy Free na Broadwayi, byl hvězdou večírků a oslav. Zapojil se do politických (pod program zdravotní péče) a kulturně-organizačních aktivit. Po úspěšném muzikálu On the Town ikonou New Yorku, která ve slávě konkurovala Franku Sinatrovi; měl i vlastní fanklub. V následujících letech se Bernstein několikrát stěhoval (Greenwich Village, ateliér na Bro té době městu New York připadla do vlastnictví zchátralá budova na Pětapadesáté ulici, Mec Město ji zrekonstruovalo a udělalo z modlitebny New York City Center of Music and Drama. P nově sestavený New York City Symphony Orchestra a Bernstein se stal jeho šéfdirigentem. Ne života Bernsteinovi ale zůstal: po koncertech se obvykle pořádaly večírky, jež se často ko secesním restaurantu Russian Tea Room na Sedmapadesáté; tyto návštěvy se staly tradicí a s nich bouřlivá společnost. „Pak si zašel k Reubenovi na sendvič s tatarským biftekem a dvoj do kina na půlnoční představení, nebo šel na nějaký večírek a hrál tam boogie-woogie, doku neodtrhli násilím." Na jaře roku 1948 odstoupil z pozice hudebního ředitele New York City Symphony Orchestra. Yorku mizí, diriguje v nově utvořeném státě mladý orchestr Israel Philharmonic, u něhož dá jako doživotní Laureate Conductor, a jezdí po Evropě a USA na dirigentské maratony. Na pod Bernstein, teď už s rodinou, manželkou Felicií a dcerou Jamie, usadí v devítipokojovém byt domě Osborne na rohu Sedmapadesáté ulice a Sedmé avenue, úhlopříčně naproti Carnegie Hall, následujících 10 let. Je to pěkná budova ve stylu americké renesance z 90. let 19. století umělci; byty mají vysoké stropy, krby, elegantní rozměry a zejména tlusté vnitřní zdi, což hlasité zkoušení. V té době Bernstein cestoval po světě jako hostující dirigent, ale přede Yorku a pilně komponoval muzikály a koncertní skladby; v létě si pokaždé na měsíc odskočil pobýval ve svých letních sídlech. Na podzim roku 1956 byl Bernstein jmenován pro sezónu 1957-58 druhým dirigentem New York P kterou vedl Dimitrij Mitropoulos; v roce 1958 se pak na 10 let stává šéfdirigentem, což pr v rámci jedné sezóny dirigování abonentních koncertů, nahrávání, víc než tucet televizních Nicméně svůj životní styl nemění. Běžné pracovní den vypadaly například takto: „Obvykle vs (...) a ještě před snídaní dvě hodiny studoval partitury. Potom často snídal s nějakou org právě uvažovala o tom, že mu udělí cenu. Pak se vypravil na dopolední zkoušku, kde dával t s cigaretou zavěšenou v koutku úst a neuctivě prokládal Pašije podle svatého Jana úryvky f podobném dopoledni následoval oběd s předsedou představenstva orchestru, pak nabité odpole hraním s dětmi, poradami o příštím turné, poskytováním rozhovorů, diskuzemi o nových filme nabídek na dirigování orchestrů či psaní show pro Broadway," případně nákupy v luxusních o avenue. Po 18. hodině povečeřel, převlékl se a absolvoval večerní koncert. K půlnoci ještě nebo do kina. V roce 1961 se Bernsteinův životní styl rozvinul do výlučné okázalosti: přestěhoval se s r a najal si dvoupodlažní apartmá se šestnácti pokoji na Park Avenue. Byt byl vybaven luxusn směsí starožitného a moderního nábytku a uměleckými předměty, které kupovala manželka Feli níže měl Bernstein pracovnu a tam skládal. Potom se Bernsteinovi znovu přestěhovali, tentokrát na roh Central Park West a Dvaasedmdes obytného bloku Dakota; tento pseudogotický dům, postavený v letech 1880-84, je adresou tzv Bernstein zde až do smrti obýval luxusní dvanáctipokojové apartmá, za sousedy měl Lennonov dodnes žije). Bernsteinovi měli secesní jídelnu pro dvacet stolovníků, knihovnu v tmavě še barvě s rudým cembalem, všude byla spousta knih, obrazů a gotických oblouků. V roce 1976 nastala mezi manželi Bernsteinovými krize. Maestro se po 25 letech společného odstěhoval do bytu na Cental Park South za homosexuálním mladíkem Tomem Cothranem, kterého láskou. Leonard Bernstein byl totiž bisexuál a jeho soukromý život byl poznamenán napětím ke své rodině a homosexuálními sklony; v průběhu svého života, a to i během manželství, st přednost mužské nebo ženské lásce. V dubnu roku 1977 se sice manželé usmířili a Bernstein zpět do Dakoty, ale Felicia už o rok později umírá. V této době se však už i Maestrovi rap zdraví, a proto je pozoruhodné, že nadále pobýval v New Yorku (samozřejmě stále dirigoval celém světě a přes léto pravidelně pobýval v Tanglewoodu či ve své usedlosti ve Fairfieldu poněvadž newyorské ovzduší nebylo zrovna příznivé pro jeho zdravotní stav, který už tak by astmatem, jímž Bernstein od dětství trpěl. Přesto přese všechno Maestro žil v New Yorku až do své smrti a je zde také pohřben na Gree Brooklynu. New York byl vždy hlavním městem Bernsteinova života, a proto se stal zdrojem i pro jeho uměleckou tvorbu. New York v tvorbě Leonarda Bernsteina ernstein se ve svém díle zabývá mnoha stránkami New Yorku. Velmi dobře znal genia loci jed míst města a jednoznačně se s ním identifikoval. Tep města byl jeho vlastním tepem; sám Ne symbolem nového řádu bytí, moderního megapolis, a Bernstein byl jeho samozřejmým obyvatele být představitelem nového diskurzu kultury, který s sebou doba přinesla; Bernstein nemá v rustikálního, lidového či přírodního, a proto New York, rušné a moderní velkoměsto 20. sto přirozeným domovem, což se odrazilo i v jeho tvorbě. Bernsteinova hudba je dokonale vernakulární, „domácí", a američtí posluchači se s ní mohou identifikovat, mohou mít „k té hudbě vlastnický poměr, ... zdá se jim, jako by ji byli sam jí dává americký ráz? Je to především jazz, který je dle Bernsteina „...naše vlastní lidov rafinovaná, vzrušující." Byl to právě jazz, který „pronikl tak hluboko do našeho hudebního změnil od základu ráz naší hudby." Například synkopy, charakteristický znak jazzového rytm americké vyznění, aniž by nutně musela znít typicky jazzově: staly se její přirozenou souč takovou hudbu píše Bernstein. Také v Bernsteinových tématech dýchá Amerika poloviny 20. století: lidé, městská společnos tempo, nevázané radovánky, nostalgie, strach, osamělost, duchovní prázdnota... A tak nás M svých skladbách zavede do tančíren, ve kterých mladí lidé holdují životu v latinskoamerick zakouřených barů, kde se do ranních hodin v alkoholu a v melancholickém blues utápí smutek láskou a životním neštěstím, ale také do newyorských ulic plných nejen žlutých taxíků, ale nepřátelství mezi gangy domorodé i přistěhovalecké mládeže, do newyorského přístavu, kde v metody loďařů, nebo třeba na zdánlivě idylická předměstí, kde se pod slupkou spokojeného r skrývá frustrace, deprese a životní prázdnota. Tato a další témata si Bernstein vybral pro my díky tomu můžeme nesměle nahlédnout do svébytného a jedinečného newyorského světa 40. a klady i zápory. Bernstein ukazuje New York takový, jaký je, nejprve s přídechem sentimenta dotýká nepřikrášlené, drsné „sociální" reality. Sám Bernstein o své newyorské inspiraci v souvislosti s komponováním West Side Story řekl: pořád drží. Žádný div, že o něm znovu a znovu komponuji. Žiju tady tak dlouho, někdy už to a pak zas otevřu oči, a proboha! Všechno je tak dramatické, tak plné života. Jako tehdy, k po Henry Hudson Parkway. Dumal jsem nad hudbou k West Side Story a myslím, že jsem zabloud stál pod mostem přímo u řeky někde kolem Stopětadvacáté ulice. Všude kolem mě si hrály por s tím typickým newyorským křikem a jeho drsností. Ale přitom ten most byl klasický, s pilí Ten kontrast mě fascinoval. Obsahoval vlastně celé témaWest Side Story." Mezi skladby s newyorskou tematikou lze zařadit 2. symfonii The Age of Anxiety (Věk úzkost the Town (Ve městě), Wonderful Town(Kouzelné město) a West Side Story, hudbu k filmu On th přístavu) a balet Fancy Free (Volný jako pták). „dvojopera" A Quiet Place(Klidné místo) se víceméně nepřímo, protože pojednává o předměstích amerických velkoměst obecně, a ne tedy k Yorku, avšak pro úplnost se o této kompozici zmíním také. Fancy Free (1944) Námět a choreografie Jerome Robbins, scéna Oliver Smith Balet Fancy Free byl po 1. symfonii druhou větší skladbou Leonarda Bernsteina. Choreograf přítel Jerome Robbins přišel s námětem na balet o třech námořnicích na krátkém výletě v Ne válečné době, kdy byla velká města plná vojáků a námořníků v uniformách. Námět se ujal, Be hudbu, Robbins udělal svou první choreografii a vznikl balet Fancy Free. So you cry What's it about, baby? You ask why Blues had to go and pick you So you go Down to the shore, kid's stuff Don't you know There's honey in the store for you, big stuff Let's take a ride on my gravy train The door open wide Come in from out of the rain So you stare Call it despair, baby Don't you care I'm on the square about you Let's have a try It maybe that you're my guy (píseň Big Stuff) Balet začíná hudbou ve stylu jukeboxu, naříkavou písní zpoza opony (bluesová píseň Big Stu nahraná Billie Holidayovou). Balet se odehrává ve válečném New Yorku, v horkém letním veče Opona se zvedá a my vidíme roh ulice s lampou, zeď baru a siluetu mrakodrapů. Tři námořníc scénu. Mají 24hodinovou dovolenou, kterou hodlají prohýřit ve městě, a proto číhají na děv dívky a uspořádají mezi sebou taneční soutěž o to, který z nich zůstane bez partnerky. Kaž zatančí své číslo, aby získal přízeň vybrané dívky, ale zároveň tím odhaluje svou osobnost stále nemohou vybrat, soutěž se ukončí a dívky odejdou. Námořníci společně pokračují dál, potkají třetí dívku, začnou se o ni opět hádat, ale ona mezitím zmizí... Příběh baletu je jednoduchý, ale vypovídá o postojích mladých Američanů ve válečné době. S má v podstatě symfonickou hudbu, plnou složitých rytmů a rozmarných jazzových témat a skvě která byla podle kritik dobře integrovaná s Robbinsovou choreografií. Dílo dirigoval Bernstein sám; představení se hrálo ve Metropolitan Opera House, staré budo opery, mezi Devětatřicátou a Čtyřicátou ulicí na Broadwayi. Dílo je pozoruhodné i tím, že realizaci sešlo několik mladých talentů, kteří později výrazně ovlivnili americké divadlo: a Robbinse to byl ještě scénograf Oliver Smith; všichni tři byli ročník 1918. On the Town (1944) Scénář a texty Adolph Green a Betty Comdenová, námět a choreografie Jerome Robbins, režie Muzikál On the Town byl prvním Bernsteinovým počinem na poli zábavného hudebního divadla a slušný úspěch (462 repríz), který skladateli zajistil dostatečnou slávu. Bernstein se doži nastudování v roce 1971 (další bylo v roce 1998). Zápletka, nikoli hudba, vycházela z baletu Fancy Free, který byl na Broadwayi uveden před Autorská dvojice Green s Comdenovou si uvědomili dramatický potenciál baletu, a tak s Bern úplně nové představení. Děj muzikálu vypráví o třech námořnících. Nevyléčitelně romantický Gabey, vážný Chip a bez jsou na jednodenní dovolené v New Yorku. Jedou podzemní drahou, Gabey se zamiluje do vítěz Miss Metro Ivy Smithové, jíž zahlédne na plakátu, a všichni tři se vypraví tuto dívku nají miliony newyorčanek. Druzí dva námořníci se zamilují do děvčat, která potkají během hledán taxikářku, která trpí nadměrným nadšením, jehož zdrojem je právě Chip, Ozzie se v Museum o setká se studentkou antropologie Hildou a Gabey najde svou Ivu v Carnegie Hall, kde se učí se námořníkům nachýlí čas a oni se musejí vrátit na svou válečnou loď, která s nimi odplou budoucnosti. „Ve městě je plné písní a tance, špásování a přemetů na cestě od Central Parku k Přírodově Carnegie Hall na Times Square, z nočních podniků na Coney Island," psali Comdenová a Green Muzikál ještě lépe než balet zrcadlí nejistotu válečných let a mládeže, která se pokoušela zkušenost celého života do jednoho dne, která chtěla prožít toho co nejvíc a nechat se str a zábavy, protože neměli záruku, že je válka o další dny života a potěšení neoloupí. Ozzie: We‘ll find the romance and danger waiting in it Beneath the Broadway lights; But we‘ve hair on our chests So what we like the best are the nights Gabey, Chip, Ozzie: Sights! Lights! Nights! Muzikál je taktéž romantickou oslavou „všeho, co je tak úžasné na New Yorku, kde „vychází hot dog koupíte za niklák, ulice jsou možná nebezpečné, ale ne smrtelně... a lístek na sho Ve městě, dostanete za 4 dolary a 85 centů (Green, Comdenová)". Bernsteinovi se podařilo n a jazzově opojnou hudbu plnou chytlavých melodií a z písně „New York, New York" vytvořil h města; ale stylový repertoár hudby zahrnuje i prokofjevovskou baletní hudbu nebo třeba lat jazz ve scénách z nočního baru. Gabey, Chip, Ozzie: New York, New York, a helluva town. The Bronx is up, but the Battery's down. The people ride in a hole in the groun'. New York, New York, it‘s a helluva town! (z písně New York, New York) Jak bylo tehdy „dobrým" zvykem, muzikál byl v roce 1949 úspěšně zfilmován společností MGM Sinatrou a Genem Kellym v hlavních rolích. Bylo tam ale tolik přepsané hudby od Saula Chap Edense, že Bernstein odmítl její autorství. Wonderful Town (1953) Scénář Joseph A. Fields a Jerome Chodorov, texty Adolph Green a Betty Comdenová, režie Geo Muzikál Wonderful Town je založen na scénáři J. Fieldse a J. Chodorova, který napsali podl činoherní komedie My Sister Eileen, mající základ „ve skutečné události", která se dřív s na Broadwayi. Úspěšný byl i samotný muzikál - šest cen Tony (Tony Awards) včetně kategorie 559 repríz, a to i přesto, že písně (Ohio, A Little Bit in Love, A Quiet Girl, My Darlin E jsou sice chytlavé a zábavné, ale bez skutečného hitového potenciálu, nehrály se totiž ani v rozhlasu, natož v jukeboxech. V roce 2003 měli diváci možnost na Broadwayi vidět nové uvedení muzikálu. Wonderful Town b posledním dílem (po Fancy Free a On the Town), líčícím prosťačka, který přijde do velkoměs slávu a lásku . Avšak tentokrát muzikál už nebyl taková nezodpovědně rozverná komedie jako autoři si totiž uvědomili, že romantizující a sentimentální pohled na život v New Yorku je Proto je v muzikálu více temnějších tónů a sociální kritiky a ukazuje, že umělecký život z idylický, že je velmi těžké se prosadit a udělat se pro to musí opravdu všechno. Bob Baker: A million kids just like you Come to town every day With stars in their eyes. They're going to conquer the city, They're going to grab of the Pulitzer price, But it's a terrible pity, Because they're in for a bitter surprise. At the fulton market now he yells "fish!" (z písně What A Waste) Děj muzikálu vypráví o dvou sestrách Sherwoodových z maloměsta v Ohiu, které v roce 1935 p bohémské čtvrti Greenwich Village v New York City za štěstím a slávou. Starší a odpovědná být spisovatelkou, ale je neustále zastiňována svou pohlednou mladší sestrou Eileen, jež m se hereckou hvězdou. Ačkoli je polovina 30. let a Amerika se zrovna nachází v hospodářské to mladým lidem, jako těmto dívkám, aby v New Yorku zkusili své štěstí. Dívky zde bydlí v je živo od půlnoci do šesti ráno, a nejprve potkávají zajímavé lidi ze sousedství. Když se hledat své štěstí, Eileen je díky svému vzhledu a šarmu všude vítána, avšak Ruth na každém obtíže. Na jednom večírku se dívky setkávají se třemi muži, které pozvala Eileen. Ruth pře z mužů, Boba Bakera, editora lokálních novin Manhatter, aby s ní udělal rozhovor a přečetl její práce; Baker jí ale řekne, že píše hrozně. Dalšímu z pozvaných hostů, novináři Chicku se podaří dát Ruth úkol, aby pořídila interview s mladými námořníky brazilské lodě, jež pr brooklynských docích. Brazilci sice umí jen tři slova anglicky: American, dance a conga, n ale spíš proto, že jsou okouzlení krásou Eileen; po cestě k Ruth domů společnost nepřiměře skončí, včetně Eileen, ve vězení. Bob Baker složí za Eileen kauci a zároveň se mu líbí, co napsala Ruth, ale když to jeho nadřízený smete ze stolu, Bob z redakce odejde. Protože jso Eileených fotografií, je jí nabídnuto kabaretní vystoupení v nočním klubu Village Vortex, slávu. A Ruth a Bob se do sebe nakonec zamilují... Bernstein napsal hudbu k muzikálu za pě mohl stihnout proto, že se tentokrát vůbec nepodílel na orchestraci, na rozdíl od ostatníc projektů. Nicméně i tak styl hudby nese Bernsteinův rukopis, najdeme zde charakteristicky tonálně proměnlivá sóla a duety, baletní ansámblová čísla, jazz doplňují latinskoamerické West Side Story (1957) Scénář Arthur Laurents, texty Stephen Sondheim, námět, choreografie a režie Jerome Robbins West Side Story je absolutní vrchol klasické broadwayské hudební show a jeden z nejhodnotn vůbec. Přesto - nebo právě proto - v roce 1958 získal jen dvě ceny Tony za choreografii a a návštěvnost také nebyla úplně nejvyšší (732 repríz). Kulturní fenomén se zrodil až díky zpracování z roku 1961, které získalo 10 Oscarů (Oscara v kategorii Music dostali upravova orchestrátoři Bernsteinovy hudby, soundtrack z filmu patří mezi nejlépe prodávané v histor Všechno začalo v roce 1949, když přišel Jerome Robbins za Bernsteinem a Laurentsem s ideou a Julie do muzikálové podoby. Příběh se měl odehrávat ve východní čtvrti New Yorku na poza napětí: židovský mladík se zamiluje do italské katolické dívky. Napětí mezi židy a katolík let však bylo jen okrajovou záležitostí, a tak námět zůstal ležet 6 let v šuplíku. V pol. 50. let se ale konečně našlo správné řešení, protože tehdy právě eskalovaly konflik omladinou z chudších vrstev a portorickými přistěhovalci. V New Yorku a dalších velkoměste Chicago, Filadelfie) tehdy řádily mládežnické gangy; ulice byly pravidelně devastovány typ bitkami zvanými „rumbles". V takovém rumblu proti sobě bojovaly desítky mladých řetězy, no podomácku vyrobenými pistolemi. Tyto bitky byly pečlivě naplánované o organizované s vojen V New Yorku si tyto gangy dávaly barvitá jména: Kobry, Korzáři, Apači atd. a bojovaly mezi nad „turfem", územím, na které si činily nárok. Tuto situaci Laurents přesně zachytil a br na příběh Romea a Julie. Riff: The Jets are gonna have their day Tonight Bernardo: The Sharks are gonna have their way Tonight Riff: The Puerto Ricans grumble, "Fair figur" But if they start a rumble, We'll rumble ‘em right Sharks: We're gonna hand ‘em a surprise Tonight Jets: We're gonna cut ‘em down to size Tonight Sharks: We said "O. K. no rumpus, No tricks." But just in case they jump us We're ready to mix. Tonight! (z písně Tonight /Reprise/) Děj muzikálu se odehrává v jedné z uliček čtvrti Upper West Side v Manhattanu. O životní p bojují dvě znepřátelené party - domácí Tryskáči (Jets) a přistěhovalci z Portorika Žraloci Tryskáči, opovrhující přistěhovalci, vyzvou Tonyho, svého bývalého vůdce, který už partu o řádné zaměstnání, aby pomohl novému vůdci Riffovi vypořádat se se Žraloky. Tony neochotně Anita, dívka vůdce Žraloků Bernarda, v obchodě se svatebními šaty připravuje přítelkyni Ma večerní tancovačku. Maria je sestra Bernarda, který doufá, že ji vdá za svého nejlepšího k večerní taneční zábavě pak Riff vyzve Bernarda k boji a Tony a Maria se do sebe na první p Druhý den při střetnutí mezi partami dojde ke rvačce na nože mezi Bernardem a Riffem, kter přichází na pomoc, ale Bernardo Riffa zabíjí a následně Tony zavraždí Bernarda. Z místa st uprchne do domu Marie, která byla již o neštěstí informována; přesto její láska překoná ne slíbí, že spolu utečou z města. Anita varuje Marii před Tonym, přesto souhlasí, že mu k Tr zprávu. Naneštěstí jí Tryskáči vyhrožují, a tak Anita prohlásí, že Chino zastřelil Marii. uslyší, vydá se za Chinem, aby se pomstil, ale ten jej chladně zastřelí právě ve chvíli, k Maria žije. A tak Maria zůstává sama jako memento tragicky nenaplněné lásky (ve finále fil usmíření obou gangů). Dominantními složkami tohoto na svou dobu převratně moderního a hudebně nesmírně progresiv (instrumentace zahrnuje i elektrickou kytaru) jsou dynamika, rychlost, rytmičnost. Je znám zlidovělým melodiím Somewhere, Maria, Tonight či America. Hudba je fúzí evropských a ameri z evropské operní tradice Bernstein používá složité vokální ansámbly, hudbu k posouvání př leitmotivy a melodickou stavbu založenou na jednotné ideji. Z Nového světa si bere idiomy latinskoamerické hudby. Kromě toho hudba přesně vystihuje charakter postav i situací a vzn tragické zuřivosti k něžnostem první lásky. Rovněž taneční složka je mimořádně důležitá a choreografie tak získává zcela novou úlohu, nevídanou. Na jedné straně působí jako dějová stylizace, na straně druhé se stává silně em prostředkem. Tanec je tak s hudební i dějovou složkou nedílně a kompaktně provázán. West Side Story znamenal průlom také pro Stephena Sondheima, mladého muzikálového textaře něhož to byla první profesionální show. Vystupoval zde v roli textaře (později si píše k v hudbu), který vybavil muzikál velmi kvalitními texty dobře vystihujícími jazyk newyorské o na místě děje narodil a vyrůstal). West Side Story je po všech stránkách dokonalé umělecké dílo, jež významným způsobem oboha americkou kulturu. Symphony No. 2 "The Age of Anxiety" (1949) Symfonie je napsaná pro klavír a orchestr a patří také k vrcholným Bernsteinovým kompozicí závažným příspěvkem k symfonické tvorbě 20. století. Skladba byla napsána podle rozsáhlé básně W. H. Audena The Age of Anxiety: A Baroque Eclog v roce 1948 dostal Pulitzerovu cenu za poezii. Symfonii lze popsat jako Bernsteinovo rozjí Audenovy básně, kterou byl nucen po jejím přečtení hudebně vyjádřit, jak prohlásil, protož korespondovala s jeho cítěním. Sám se identifikoval s hlavním hrdinou, který je ve skladbě sólovým klavírem. Báseň i symfonie pojednávají o hledání víry, smyslu a identity v moderním světě. Bernstein na scénu osamělých tří mužů a dívky, kteří v baru na Třetí avenue diskutují o etapách lids najít jeden druhého (téma je rozvedeno ve 14 variacích). Postavy během hovoru navazují vše partnerské vztahy, ale bezúspěšně, protože zjišťují, že nemohou najít pevný bod, na kterém své životy. Ve druhé části symfonie, když je bar už uzavřen, jede tato skupina taxíkem noč popíjet k dívce do bytu; sedí v taxíku a zpívají svůj žalozpěv nad ztrátou Velkého Otce, z auta ubíhá zdánlivě bezstarostný svět plný zářivých reklam... Následuje maškaráda v dívčin tito čtyři lidé tančí, pijí a hádají se. Na konci skladby se jejich cesty rozdělují, ale v prázdnotu svých životů a potřebu víry. Symfonie končí v jakési představě nového začátku. Dílo vznikalo v letech 1947-49 během Bernsteinových dirigentských cest: ve Filadelfii, v R Tel-Avivu, v Bostonu, v letadlech, vlacích, lodích a hotelech po celém světě. Široká palet prostředků sahá od improvizace dvou osamělých klarinetů, kterou skladba začíná, přes dvaná disonantní řady v orchestru až po jazzovou 5. větu (The Masque), napsanou jen pro klavír a harfou. Premiéra se uskutečnila v roce 1949 v Bostonu, Boston Symphony Orchestra dirigoval Serge K klavír hrál sám skladatel. V roce 1965 byla revidována poslední věta skladby (The Epilogue přidán klavírní part. Dílo bylo zpracováno i baletně Jeromem Robbinsem (1950). On the Waterfront (1954) USA 1954, 108 min, režie Elia Kazan, námět a scénář Bud Schulberg, hudba Leonard Bernstein Brando, Karl Malden, Lee J. Cobb, Rod Steiger, Eva-Maria Saintová Scénář filmu V přístavu je založen na skutečných reportážích novináře Malcoma Johnsona, oc Pulitzerovou cenou, o podmínkách na newyorském nábřeží, kde byli ti, co řekli ne průmyslov vražděni. Film kritizuje sociální poměry s ostrostí, jež nemá do té doby obdoby. Film, nat místech, vypovídá o jednotvárnosti života, která je živnou půdou pro zločin. Je to jeden z obrazů korupce, vyděračství a osobního heroismu, jaký kdy byl v Hollywoodu natočen. Není p film zapsal do historie a i ve své době byl velmi úspěšný, a to jak na straně kritiků, tak Bývalý boxer Terry Malloy (Marlon Brando), jenž pracuje v docích v přístavní čtvrti Hoboke se zaplete do neprůhledných intrik odborářského bosse Johnnyho Friendlyho (Lee J. Cobb), k ovládá s rozvětvenou sítí svých nohsledů přijímání i odmítání mužů do pracovního úvazku, a vraždu nepohodlného přístavního dělníka Joeya Doyla. S pomocí kněze Barryho (Karl Malden), přístavní čtvrti, a veden láskou k sestře zavražděného Edie Doylové (Eva-Maria Saintová), jak hluboko klesl, se Terrymu podaří zpřetrhat tíživé svazky s odborářskou mafií. A když j bratr Charley Gent Malloy (Rod Steiger) brutálně zavražděn, protože ho odmítl zabít, Terry bojovat proti Friendlyho podsvětí. Bernstein zkomponoval skvělý hudební portrét života a lásky v New Yorku: drsná až barbarsk perkusivní hudba se střídá s jednou z nejkrásnějších milostných melodií, jakou kdy Bernste výborně dokresluje atmosféru dané situace. Hudba byla velmi úspěšná a oblíbená a během jeh hrála jako symfonická suita, kterou vytvořil, aby zachránil aspoň část své hudby, jež na s rozkouskována a překryta dialogy a ruchy. Tento slavný film byl oceněn 8 Oscary (včetně kategorií Best Picture, Directing, Writing, rekordních 12 nominací, avšak na Bernsteina žádný nezbyl (byl pouze nominován), i když pod mínění jeho hudba byla toho roku nejlepší. A tak Oscar je (podobně jako Pulitzerova cena) hudebních ocenění, které Bernstein nikdy nedostal... Trouble in Tahiti (1952) / A Quiet Place (1983/84) Jedná se o dvě původně samostatné opery, které ale byly sloučeny do jedné „dvojopery". A p facto existuje jediná kompozice,A Quiet Place z roku 1984, dnes se můžeme v divadle i na n opět s Trouble in Tahiti jakožto samostatným dílem, protože jeho parametry a divácká příst jen trochu jiné než v případě „těžkotonážního" celovečerního opusu A Quiet Place. Trouble in Tahiti Libreto Leonard Bernstein, režie Elliot Silverstein Trouble in Tahiti (Zmatek na Tahiti) je 45minutová komorní opera se dvěma postavami a dopr jež v sedmi scénách líčí soudobé manželství z příjemného předměstí velkoměsta, ať už je to Boston, Los Angeles nebo Filadelfie, jaké bylo možné tenkrát spatřit v kterékoli reklamě n prostředky. Bílý dům s tyčkovým plotem, plně vybavená kuchyně, kachlíkovaná koupelna, posl novinky, rodinné auto lesknoucí se chromem, prázdnota a nablýskanost symbolizují maloměsts padesátých let. Trio: Six days of work, fun every Sunday, Golf with the neighbors next door. Suburbia! Suburbia Vitamin B, Chlorophyll toothpaste, Who could ask heaven for anything more? Lovely life, Oodles of culture over TV, Book-of-the-Month Club, musical tea, It's a wonderful life! Happily married, sweet little son, Family picture second to none. In the little white house, in the little white house (z písně Skid a lit day: Lovely Day) Úvodní jazzové trio ujišťuje posluchače, že toto je nejlepší ze všech možných světů. V dal Bernstein nikoho nenechá na pochybách, že jde o ironii: v parodii na milostné duety z Figa Fidelia ukazuje manželský pár, kterak se po deseti letech společného soužití hašteří u sní přes druhého a dává průchod své frustraci. Ta jeho (Samova) pramení z propasti mezi ním a se snaží napodobit, což je ideál bohabojného muže, jehož život je zasvěcen sebezdokonalová stoupá po společenském žebříčku. Sam pracuje jako úředník, který uzavírá ve své kanceláři po práci si jde zahrát házenou a proklamuje svou vůli a touhu po úspěchu, aniž by přitom v v téže době má jeho syn školní představení. Ona (Dina) si pořád na něco stěžuje, jde si ko k psychiatrovi a na povrchní filmový muzikál Trouble in Tahiti a stejně jako její manžel s se podívat na synovo představení. Večer, po návratu domů, se opět rozhoří jejich hádka, a aby společně zašli na film - nějaký nový muzikál o Tahiti. Dina unaveně souhlasí, a tak sp vyhledat zapomnění v umělém kouzlu stříbrného plátna, tak jako včera... Hlavním tématem opery je duchovní prázdnota. Bernstein zesměšňuje samou fasádu. K čemu být to vede k jalovému přijetí hodnot bezcenné kultury? K opeře (nebo snad „operetě"?) Bernste břitkou a pikantní, přitom vtipnou a duchaplnou, kombinující evropskou operní hudbu s jazz Opera Trouble in Tahiti byla Bernsteinův první pokus dokázat, že kořeny pravé americké hud divadla spočívají v jazzu a hudební komedii (muzikálu) a že z tohoto základu může vyrůst i umělecké dílo, obsahující mj. populární kulturu, operní tradici a sociální kritiku, podobn Německu z lidové hudby a singspielu zrodila opera a symfonie. Je zajímavé, že tuto operu psal Bernstein na své svatební cestě v Mexiku... a za rok už by vyfotografován ve dveřích pěkného bílého domku s bílým tyčkovým plotem, po boku své šťastn A Quiet Place Libreto a režie Stephen Wadsworth (revidovaná verze) A Quiet Place, tříaktová 150minutová opera, je pokračováním opusu Trouble in Tahiti, který revizi v roce 1984 integrálně včleněn jako dva flashbacky. Junior: Hey, Big Daddy, you drivin' me batty. You big bizniss, you ratty boo. You some cat, you so fat, you a rich city Daddy-boo. Hey, Big Daddy, then why you blue? Cuz you lady's dead, and you drove her to drivin' round the bend, and it's on you head. You a winnin' cat, but that's that, Big Daddy. Look out, here comes Bow-wow-wow! Look out... you a loser now. Wow! Sam, Dede, Francois: I don't believe this. Dede: Junior stop it! Some old mis'rable family! (z finále 1. aktu) Od doby děje Trouble in Tahiti se toho moc nezměnilo, nic nezmírnilo neurózy členů rodiny, více než dvě desetiletí. Příběh opery začíná na rodinném setkání po pohřbu Diny, která se evidentně záměrně. Mezi vystupující osoby patří jejich syn Junior, dcera Dede, její manžel bratr Bill. Sam je postaven tváří v tvář hořkým následkům toho, že kdysi vyhnal Juniora, k onemocněl. Dcera, rovněž zavržená, se vdala za muže, který jako homosexuál není fyzicky sc Postavy se vzájemně urážejí a obviňují a naříkají nad svým trápením. Ale nakonec se přece smířit: syn a dcera jsou schopni otci říct, že ho mají rádi, otec přijme nejen je, ale i s poprvé pocítí záchvěv sexuální lásky ke své manželce... Bernstein se v A Quiet Place pokusil o velký operní styl. Měl totiž už dost psaní pro broa producenty: už nikdy víc konvenční „čísla", hity pro zvýšení návštěvnosti, prázdné fráze; operu, americkou operu v americkém jazyce, která by ctila tradici hudby Nového světa stejn tradici evropské vážné hudby, a chtěl se zaměřit na rodinné vztahy v mezní situaci při set smrtí (Bernsteinovi zemřela manželka Felicia). V první verzi (1983) se dílo podle mnohých psychodrama, které snad mělo význam pro autory, ale ne už pro publikum. Také hudba, využív umělecké postupy, sklízela zdrcující kritiky, proto skladba byla revidována (1984): byla z se do ní dřívější díloTrouble in Tahiti. V této - úspěšnější - podobě se opera několikrát nahrála se pro Deutsche Grammophon; skladba sama i její nahrávka byly nominovány na Grammy Nicméně můžeme říct, že jak se Bernsteinovi podařilo napsat Velký americký muzikál (West S jeho snaha vytvořit Velkou americkou operu byla zřejmě neúspěšná. Mahlerův dopis Anně Bahrové- Mildenburgové. Z výběru Mahlerových dopisů v knize Walter, Br Mahler. Praha: Melantrich, 1958, s. 137-138. Secrest, Meryle. Leonard Bernstein. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996, s. 183. Norberg-Schulz, Christian. Genius loci: K fenomenologii architektury. Praha: Odeon, 1994, Ibid., s. 14 Ibid., s. 21 Blaukopf, Kurt. Gustav Mahler: Současník budoucnosti. Jinočany: H&H, 1998, s. 174. Oficiální web: http://www.leonardbernstein.com/ Wikipedia: http://en.wikipedia.org/wiki/Leonard_Bernstein Candide. Programová kniha k inscenaci. Praha: Státní opera Praha, 2006, s. 14. Podrobnější studie hlavně o dirigentu Bernsteinovi: http://www.classicalnotes.net/features bernstein.html Všechna přesně určená data v této části pocházejí z Candide, op. cit., s. 7--12 a z oficiá skladatele. Název Izraelské filharmonie v hebrejštině. Zdroj: http://www.ipo.co.il/ Případné zájemce o hudbu Leonarda Bernsteina odkazuji na fond Městské knihovny v Praze, kd uvedených skladeb vypůjčit na CD. Takto muzikologicky popisuje Bernsteinovu hudbu Jack Gottlieb v doslovu k jeho knize O hud Bernstein, Leonard. O hudbě: Koncerty pro mladé publikum. Praha: Nakladatelství Lidové nov 304-305. Některé myšlenky v tomto odstavci pocházejí z mého článku uveřejněném v časopise Hudební r 45. Hlavním zdrojem informací pro tuto část byla důkladná - a prý nejlepší, třebaže ne oficiál biografie: Secrest, Meryle.Leonard Bernstein. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996. Secrest, Meryle, op. cit., s. 86. Ibid., s 145. Ibid., s 237. Bernstein, Leonard. Hudbou k radosti. Praha: Supraphon, 1969, s. 30. Ibid., s 29. Bernstein, Leonard. O hudbě: Koncerty pro mladé publikum. Praha: NLN, 1996, s. 46. Podle Secrest, Meryle, op. cit., s. 183. Poznámky k tomuto a dalším muzikálům a jejich synopse lze najít na www.musicalnotesnmore.c přečíst na http://libretto.musicals.ru/index.php?language=1 a www.stlyrics.com Citováno podle Secrest, Meryle, op. cit., s. 114. Ibid., s 114. Podrobnější informace na http://en.wikipedia.org/wiki/Wonderful_Town Webová stránka muzikálu: www.westsidestory.com Toffler, Alvin. Šok z budoucnosti. Praha: Práce, 1992, s. 146. Podrobné informace o filmu: http://www.imdb.com/title/tt0047296/ a http://www.filmsite.org Viz Bernstein, Leonard. Hudbou k radosti. Praha: Supraphon, 1969, s. 28-30. Tuto teorii se pokusil dokázat v praxi svými skladbami - symfoniemi, koncertními opusy, operou; zdali se nechť posoudí každý posluchač sám. Petr Čenský [ URL "LM-126.html "]