Národní identita a běloruští političtí emigranti ****************************************************************************************** * Michaela Šmídová ****************************************************************************************** Tématem mého příspěvku je etnická identita politických emigrantů Bělorusů, tedy velmi poče úzké skupiny lidí, žijících v České republice, kteří jsou azylanty, nebo o azyl žádají. Jd analyzovat jejich výpovědí, které se týkají celého spektra souvislostí, asociací a obsahů být Bělorusem nebo Běloruskou. Každý člověk má svůj vlastní pohled na národní či etnickou identitu, kterou projevuje, dek trochu jinak. Tato psychologická či osobnostní podmíněnost je pro prožívání národní identi se ukázalo i na rozhovorech s respondenty. Právě tyto rozhovory dokazují velkou různorodos základě se Bělorusové sebe-identifikují, jaké používají výrazy, jakou vyjadřují emociální Národní či etnická identita je jednou z mnoha identit, jejichž vystoupení na povrch má sit v různých okamžicích je důležitá jiná identita. A stejně jako ostatní identity není ani ta Sebe-identifikace člověka jako příslušníka národa či etnika prochází určitými proměnami. J proměn, které bych se chtěla věnovat na tomto místě, je vynucena životem v emigraci, tedy známý či z hlediska identity sdílený prostor, kde lidé vědí, kam kdo a ke komu patří. Emig vybudování nové existence v „cizím" prostředí a vyvolává odezvu také v rámci národní (etni Její proměna úzce souvisí se zemí nynějšího pobytu. Zahrnuje hledání struktur, institucí č základě je možné národní identitu udržovat i v cizím prostředí, kde skupina tvoří jen velm majoritou téměř nepostřehnutelnou menšinu. S touto složitou situací se vyrovnávají i Bělorusové, kteří na přelomu 20. a 21. století o a žijí v České republice. Přesídlení do České republiky nepředstavuje sice absolutní kultu a vyrovnávání se s naprosto jiným životním stylem, ale přesto je náročné. Co se tedy děje identitou na neběloruské půdě, jak vypadá její struktura a jak se mění? Případně, jaké jso obavy nebo naděje? V České republice v současnosti žije v současnosti kolem 200 lidí původem z Běloruska, kte o azyl a nebo zde studují a právě přibližně šestina z nich jsou respondenty mého výzkumu. prováděn formou polořízených rozhovorů, které se týkají zejména adaptace Bělorusů na nové respondentů se pohybuje od zhruba 20 do 55 let, jejich vzdělání je převážně vysokoškolské probíhající). Většina z nich žije v Praze nebo jejím blízkém okolí, jen menší část pobývá ČR. Do České republiky začali přicházet v polovině 90-tých let 20. století. Jako jednotliv se nacházejí v situaci, která výrazně pozměnila jejich sociální status. Azylant či žadatel jenom právní kategorie, ale má své zásadní dopady na každodenní život a sebehodnocení každ Pro charakteristiku skupiny respondentů je ale zásadní také skutečnost, že jsou to lidé, k případů nějak aktivně vystupovali proti současnému režimu, měli s ním problémy a volali po nezávislém Bělorusku. A průvodním znakem takové skupiny je specifická podoba národní (bělo Většina z nich se i na území České republiky snaží více či méně aktivně zasazovat o změny či o jejich propagaci. Národní identita této skupiny, na rozdíl od velké části lidí, kteří zůstávají, je silně motivovaná a determinovaná, mají zájem ji udržet nebo i dále rozvíjet. Ioffa z Radfordské univerzity, který se problematikou „běloruství" zabýval mimo jiné v člá Identity (2002), je zjevné, že ani v současnosti neexistuje jednotná běloruská identita a země jsou rozděleny na pro-Západní (přičemž se vnímají jako potomci litevského velkoknížec pro-ruskou orientací. Předchozí obecnější charakteristiku lze dále rozšířit o konkrétní fakt, že někteří respond výpovědích mluvili také o svém postupném a tak trochu opožděném uvědomování si toho, že js Samotný původ jejich rodin, nebo země, ve které se narodili (tj. Bělorusko v podobě Běloru socialistické republiky), pro ně zpočátku nebyli dostatečným důvodem pro osobní pocit bělo identity. Ke běloruské identitě došli svým vlastním způsobem: porovnáním se a získáváním o zkušeností s dalšími národy bývalého SSSR ať už z hlediska kultury či mentality a také v s postupným uvědomováním si složité situace Běloruska, která vyžaduje jejich osobní particip utváření jejich národní identity, která se později stala velmi silnou, by se dal přirovnat náboženskému obrácení se na víru i proto, že má svůj do jisté míry duchovní či přinejmenší rozměr. Vyskytl se také zcela specifický případ respondenta, který uvedl, že rozdíly mezi Bělorusy si uvědomil až tady, tedy mimo Bělorusko. Ve výpovědích respondentů si lze povšimnout dvou základních strategií vyrovnávání se s poz opustil rodnou zem. První a nejčastější je snaha o upevnění běloruské identity navzdory ne prostředí. Konkrétní podoby takové strategie jsou různé a velmi se liší v souvislosti se s respondentů ( jde především o úspěšnost jejich pracovního i rodinného života i schopností novými podmínkami). Naprosto ojedinělou se zdá být druhá strategie a to vědomé nebo spíše deklarované potlačov identity ve prospěch mnohem širší a mimo kategorie etnicity či národa se pohybující identi (vyjádření : jsem člověk, není důležité, jestli jsem Bělorus nebo někdo jiný). V jakých charakteristikách se tedy vyjadřují o svém „běloruství" dotazovaní respondenti, k republice ve většině případů v pozici azylantů nebo žadatelů o azyl. První oblast identity o níž bych se chtěla zmínit a na níž se respondenti výrazněji shoduj identifikace geografická. Právě identita založená na společném prostoru funguje docela sil jednoznačné vyznění. Vztah k zemi je deklarován zejména na základě porovnání běloruské s č a klimatem. Obecnější vyjádření popisují krajinu Běloruska jako dost jinou než jaká je v Č (převládající nížiny, listnaté lesy) a také dodávají, že zde panuje jiné počasí (hlavně zi chladnější). K vědomí společného prostoru Běloruska se přiřazuje také silná identifikace n Výpovědi respondentů dokumentují silnější vazbu na konkrétní území nebo město (spíše než h objektem takového stesku města jako Vitebsk nebo Grodno) na teritoriu Běloruska. Druhým charakteristickým a často zmiňovaným základem „společného" je pak historie. Respond značné míry shodují na tom, že existuje několik důležitých historických událostí či údobí, existenci běloruského národa. Často zmiňují s velkou hrdostí Litevské velkoknížectví. Práv až 16. století, kdy byla upevňována jeho moc i na území dnešního Běloruska, je považováno prvopočátek běloruského národa. Někteří respondenti dokonce deklarují, že to vlastně nebyl první běloruský státní celek. Takový pohled na historii dokládá, že politickou orientací p k těm aktivistům se spíše prozápadním nacionálním cítěním. Dalším zmiňovaným historickým obdobím byla polská nadvláda vedoucí ke vzniku Rzeczpospolit respondentů vnímá tuto dobu mnohem negativněji a považuje ji za velmi složitou pro obyvate běloruském území. Období ruské nadvlády respondenti příliš nezmiňovali, a když pak jen v záporném slova smys národ nepředstavovalo samoděržaví vhodnou půdu k vlastnímu sebeuvědomění. Největší důraz je však dotazovanými kladen na období vzniku první nezávislé běloruské repu vyhlášena 25. března 1918. Přestože se této republice nikdy nedostalo mezinárodního oficiá fakticky nezačala existovat (ať už jsou důvody pro tuto situaci jakkoliv politicky složité symboly jako jsou červenobílá vlajka a znak zobrazující rytíře na koni - Pahonja (znak je Litevským velkoknížectvím, ale také s poněkud kontroverzním zneužitím ze strany Němců v rá války), jsou těmi, ke kterým se viditelně hlásí na svých internetových stránkách, jednotli ve svých domácnostech. Oficiální státní znak a vlajku považují za „nepravé" a patřící k so také k Lukašenkově diktatuře. Rovněž osobnosti spojené s touto dobou jsou pro běloruské re společné identity. V podstatě nikdo z respondentů neuvedl jako důležitou součást běloruské identity nábožensk Neznamená to samozřejmě, že dotázaní respondenti jsou nevěřícími, naopak náboženství pro v hraje poměrně důležitou roli, ale z jejich hlediska je to osobní a vnitřní záležitost a ni charakteristik národní identity. Ti, kteří jsou nábožensky zaměření nebo alespoň deklarují jsou jak pravoslavní tak katolíci. Podle možností navštěvují bohoslužby dané církve, ale v případ, že věřící pravoslavný chodí do katolického kostela. Takový poznatek potvrzuje jist institucionální podobě víry a zdůrazňuje její individuální charakter. Funkce běloruského jazyka jako nositele národní identity je velmi nejasná a komplikovaná n situaci jako je emigrace, ale i v samotném Bělorusku. Běloruština není pro významnou část mateřským jazykem. Platí také, že v Bělorusku možnost používat běloruštinu byla a je do zn omezená, nebo je její užívání dokonce společensky nevýhodné. Přesto však je jazyk důležito identity, je totiž prostředkem k tomu, aby lidé mohli nahlédnout do své historie, kultury. každá nová generace - jako budoucí nositelé „běloruství" - poznat kam patří, seznámit se s hudbou, zvyky atd., které představují to společné v daném národu či etniku. V tuto chvíli jasné, jestli úlohu takového jazyka plně převezme běloruština nebo ruština. Respondenti si své děti chtějí seznámit s běloruštinou, ale zároveň připouštějí možnost, že je pro ně nez rusky. Život mimo rodnou zemi tedy jazykové dilema respondentů v podstatě neřeší. V každém případ právě jazyk - v tuto chvíli je jedno jestli jde o ruštinu nebo běloruštinu -, který předst odlišnost. Přes evidentní jazykovou blízkost (ať už je mateřským jazykem ruština nebo bělo patrné, že právě jinojazyčné prostředí s sebou nese problémy v komunikaci. Na jedné straně se česky s většími či menšími problémy domluví (přičemž záleží i na jejich schopnostech, t kontaktů s českým prostředím, ale i na osobní ochotě učit se), ale zároveň svůj mateřský j používat jen ve své rodině nebo v krajanské komunitě. Pro velkou část respondentů, kteří m problém jazyka nabývá další důležitosti. Jejich děti se v prostředí české školy či školky naučí česky mnohem lépe než rodiče, někdy jsou dokonce nazývány rodinnými tlumočníky nebo opravují. Pro respondenty jsou takové úspěchy dětí v tomto smyslu jak zdrojem hrdosti na j na druhou stranu důvodem k obavám z příliš rychlé adaptace. Je skutečně otázkou do jaké mí co podmiňuje národní identitu běloruských emigrantů. Jako důležitou součástí širší etnické identity se při rozhovorech ukázala také příslušnost národům.Často zdůrazňovaná slovanská vzájemnost Bělorusů s Čechy je jednou z možností, jak se skutečností emigrace či dlouhodobého pobytu mimo Bělorusko. Z výpovědí vyplývá, že práv byla jedním z důvodů, proč si Bělorusové vybrali právě Českou republiku. (Pokud lze v konk mluvit o možnosti výběru, někteří sice otevřeně hovořili o tom, že by raději žili ve Švýca ale nikdo z nich nedeklaroval např. možnost života v Německu, to je dokonce spíše odmítáno a příliš vzdálené.). Možná, že jde o dodatečné zdůvodnění současného stavu, možná je tato opravdu podmíněna i touto okolností - tedy pocitem slovanské vzájemnosti. Důležitým zdrojem blízkosti mezi Bělorusy a Čechy je také období první československé repu době ze Sovětského svazu přicházelo do Československa mnoho obyvatel ruského, ukrajinského původu. Jednalo se zejména o tu část společnosti, kterou je možné nazvat intelektuální a č politickou elitou. Přestože běloruská emigrace směrem do Československa nebyla zdaleka tak ruská a ukrajinská, pro respondenty představuje významný způsob jak se identifikovat se zd bez toho, aby tato identifikace „ublížila" běloruské identitě. V očích zdejších Bělorusů j emigrační vlna spojena s první nezávislou běloruskou republikou. O významu emigrace běloru pro současnou běloruskou generaci přistěhovalců svědčí i každoroční návštěvy Olšanských hř pohřbeni jak důležití představitelé běloruské exilové vlády BNR, tak i kulturní osobnosti, a působily (politici Pjotr Antonovič Krečeuvski, Vasil Zacharka, zpěvák Michas Zabejda-Sum tyto návštěvy se konají právě při příležitosti výročí 25. března - tedy ke dni vyhlášení n Dalším spojovacím článkem mezi českými zeměmi a Běloruskem, je pak osoba Franciska Hěorhij Renesanční (15./16. století) humanista, lékař, překladatel Bible a snad také zahradník na zmíněn takřka všemi respondenty. Pro respondenty je zdrojem určité hrdosti, že oni žijí v působil. Tuto spojitost dávají viditelně najevo starostí o připomínky Skarynovy činnosti v pamětní desku v areálu Klementina a také o sochu Skaryny na Brusnici. Neméně viditelným do důležitosti je také krajanské sdružení, které nosí jméno této osobnosti.Takové propojení, smysl a význam a je dalším dobrým důvodem, proč žít zrovna v ČR. Skaryna jak vyplývá z výz provedl výše zmíněný Grigory Ioffe by se také mohl stát kulturní osobností, která má poten národ sjednotit (byl nečastěji zmiňovaným významným Bělorusem - kolem 60 % zúčastněných) a národní ikonou, takže jeho pozice mezi národně uvědomělými běloruskými emigranty není zdal jen skutečností, že Skaryna působil v českých zemích. Respondenti také nacházeli hojné symbolické paralely mezi Bělorusy a Čechy. Kromě samozřej podobnosti jazykové a kulturní vyplývající právě z výše zmíněného společného slovanského p zdůrazňování podobnosti národního příběhu. Jeho hlavním hrdinou je velikostí spíše nepočet 10 miliónů) a obsahem jsou zejména pohnuté osudy malého a utlačovaného národa vedle silnýc „národů-obrů" - Německa a SSSR na české straně a Ruska respektive SSSR a Polska na bělorus dotázaných velmi osobně a emotivně právě tuto zkušenost popisovali a připisovali v histori národa, který vždy a za všech okolností trpěl a byl ze strany svých sousedů uzurpován. Pro slov nechtěli přestěhovat například do Polska, které je jinak v podobné situaci jako ČR (j a na oficiální úrovni podporuje běloruskou opozici a k tomu je blíže i zeměpisně - je tak hlediska ideálním státem pro emigraci), ale z hlediska historie běloruského národa viděné pohledem respondentů nehraje příliš pozitivní roli. Takový postoj ale charakterizuje jen č jiní v kontaktech s Polskem a Poláky nevidí žádný problém. I z tohoto pohledu je patrné ro které má patrně své historické i geografické důvody, které byly naznačeny výše v textu. V každodenním životě uprostřed české společnosti, která se ne vždy chová k příchozím z výc vstřícně, se místo pro běloruskou identitu hledá jen těžko, jsou naléhavější i aktuálnější Nicméně „běloruství" se dostává do popředí v okamžicích, kdy respondenti cítí zvýšenou pot patřit a utvrzovat se ve správnosti svého počínání (např. v době voleb v Bělorusku, připom v Černobylu atd.). Jejich snaha o udržení identity tohoto druhu je nepochybně podmíněna i budoucí návrat, kterou vyslovují v podstatě všichni, i když vhodné okolnosti pro tento kro nejasné. Jako skupina se respondenti shodují v jednotlivých oblastech (prostor, historie, atd.), přetrvávající ambivalentnost a různorodost názorů je patrná u tématu jazyka jakou s identity. Ale konkrétní výpovědi Bělorusů mají specifickou podobu a jsou velmi ovlivněny i každého z nich. Literatura: Řezník, Miloš (1997). Běloruský národ - novum nebo tradice? In.: Historický obzor č. 5-6, Řezník, Miloš (2003). Bělorusko. Libri, Praha. Ed. Sokolová, Františka (1992). Francisko Skoryna v díle českých slavistů. Národní knihovn Ioffe, Grigory (2003). Understanding Belarus: Belarusian Identity. In. Europe-Asia Studies pp. 1241-1272 Konec Litevského velkoknížectví nastal v okamžiku uzavření polsko-litevské unie v roce 156 Miloš Řezník píše o existenci nacionalisticky orientovaném hnutí (90. léta 20. století), k snaží oživit národně historickou tradici tím, že se ztotožňuje se státností Litevského vel přisvojuje si některé kulturní veličiny jako byl Kosciuzska nebo Mickiewicze a dokonce i D zároveň připomíná, že takové snahy jsou ve velké menšině, protože pro většinu Bělorusů zač Bělorusko úplně od nuly až po rozpadu SSSR. (Řezník, 1997) Je ale pravdou, že v 19. století se podobně jako jinde v Evropě zvedla určitá obrozenecká nezasáhla společnost v celé její šíři. (např. Řezník 1997) Současný spisovný jazyk se začal formovat teprve na začátku 20. století, i když kořeny běl vystopovat už do 13. a 14. stol. a na venkově používaná běloruština se dost lišila od spis úpravy běloruského pravopisu proběhly v roce 1918, kdy Branislav Taraškěvič napsal Bělorus pro školy. Další pokusy probíhaly v průběhu 20. let, ale Taraškěvičova verze se používala až do roku 1933, kdy byla reforma schválena Lidovým komisariátem BSSR. V Západním Bělorusk verze Taraškěvičova upravená lingvistou Jankem Stankěvičem, který žil v Praze. Po druhé sv byly tendence směrem k vzájemnému a záměrnému přibližování běloruštiny k ruštině nepochybn byla schválena Pravidla běloruské ortografie a ta platí dodnes. Přesto, že v letech 1993 a oficiální snaha o změnu běloruského pravopisu. Nový prezident Lukašenka však práci k tomut komise odmítnul. (Řezník, 1997 a 2003) Tento pro emigranty v ČR tak důležitý svátek se v Bělorusku vůbec neslaví. F. Skoryna: narozen 1490 (1486) v Polocku, vystudoval v Krakowě, cestoval po celé Evropě ( Praha, Královec, Vídeň atd.) žil v Čechách mezi lety 1517-1519 a v Praze, kde byla mnohem atmosféra než v Krakowě, postupně vydával bibli cyrilským písmem. Konkrétně jde o Starý zá překladu z Vulgaty a jeho redakci použil českou tzv. Benátskou bibli a důsledkem toho jsou bohemismy. (Ed. Sokolová 1992) O významu Skaryny pro Bělorusy obecně svědčí i to, že hlavní ulice v Minsku nesla jeho jmé je však již přejmenovaná na Třídu nezávislosti), je důležitý také pro jiná střediska bělor např. ve Velké Británii je běloruská knihovna pojmenovaná právě po něm. Základní podmínkou je nepochybně konec vlády prezidenta Lukašenka, ale respondenti si záro samotný jeho konec neznamená automatické nastartování demokratizačního procesu v Bělorusku obavy z ruských zájmů). Michaela Šmídová [ URL "LM-393.html "]