ČTYŘIKRÁT HEIDEGGER ****************************************************************************************** * Aleš Novák ****************************************************************************************** Martin Heidegger: Gesamtausgabe III. Abteilung: Band 70: Über den Anfang (1941), k vydání Ludovika Coriando, Klostermann, Frankfurt a.M., 2005 Nejnovější svazek Heideggerových sebraných spisů „O počátku" doplňuje postupně publikovano pozůstalosti, která začala svazkem 65 Příspěvky k filosofii. Ohledně Ereignis, jež v heide představují radikální interpretační zlom. Do šesti fug rozdělený náběh myšlení přechodu z k počátku jinému mimo jiné přinesl radikální transformaci klíčových „pojmů" Heideggerova m Dasein a rozšířil tematický okruh o téma „nejzazšího boha" (der letzte Gott), jemuž čelí s těch budoucích (die Zukünftigen), jejichž postoj (Haltung) je charakterizován jako čekání Svazek 66 Besinnung, svazek 67 Metafysik und Nihilismus, svazek 69 Geschichte des Seyns pa úhlů dále rozvíjely rozvrh předestřený v Příspěvcích. Nejnovější svazek 70 pojednávající o snaží uchopit základní „motiv" Heideggerova myšlení - motiv prodlévavosti neboli „pravdy" - zachytit za pomoci „motivu" počátku, který je charakterizován svou počátečností (Anfängn Heidegger specifikuje ve smyslu Untergang - zánik a Abschied - odloučení, přičemž v posled zní motiv diference - Unterschied, jak ji Heidegger zavádí nejpozději v přednášce Co je me roku 1929. To všechno jsou pro Heideggera jen další specifikace „pojmu" Ereignis, jehož tl smyslu „počátek" je nejpozději tímto zcela explicitně legitimováno. V tomto manuskriptu z dokonce rozpracovává poválečný motiv transformativního pojetí lidského postoje nesmyslu Ar Gelassenheit - ponechanost, kteroužto Gelassenheit Heidegger dokonce vztahuje k veškerému že Gelassenheit vystihuje „vynesení z počátku" do samostatnosti náporu. Co oproti Příspěvk je naprostý odvrat od „tématu" božství a nejzazšího boha, byť v několik zmínkách se objeví marginální pozici, zatímco v Příspěvcích představovala fuga Der letzte Gott vrchol a svým středohor celého rozvrhu. Ve svazku 70 je tímto středobodem - a tudíž počátkem - samotný p počátečnosti. Současně se zde - podobně jako v případě svazku 67 - objevuje několik materi zahrnuty do druhého svazku tzv. „velkého" Nietzscheho, jenž vyšel ještě za Heideggerova ži k přednáškové práci odpovídá svazek 70 tématu zpracovaném v přednáškovém kurzu z letního s Grundbegrife (sv. 51), kde Heidegger mimo jiné vykládal Anaximandrův zlomek B1 (Diels); a obsahuje již zárodky výkladů k Hölderlinovi, jak je přinesly následující semestrální kurzy sleduje a hlavně promýšlí postupný vývoj Heideggerova myšlení tak, jak nám jej podávají ed spisů, naleznou ve svazku 70 upřesnění a především potvrzení nasazeného směru transformace transcendentálně-horizontálního rozvrhu ve spisu Bytí a čas, transformace, jež se postupně podoby motivu Součtveří Země a Nebe, božských a smrtelných, jejichž rozehrávající a sebíra a tj. počátkem je blížící blízkost (nährende Nähe). Do hry se výrazněji dostává „pojem" ná Jähe, jež míní samotnou počátečnost počátku jakožto celkovost podávání se temporality sebe se Bytí (Seyn), které se musí odpírat proto, že není žádným jsoucím. Dále se markantně vys jedinečnosti počátečnosti za současné plurality počátků, které jsou vůči sobě autonomní a tak, jako jsou vůči sobě samostatné a nesrovnatelné jednotlivé myslitelské pozice v rámci jelikož počátečnost počátku má v první řadě znamenat jeden každou zásadní metafysickou poz dějin Bytí (Seynsgeschichte), jak ji Heidegger konstruuje od prvopočáteční fysis až po vůl pozice není lepší nebo horší než jiná, tak jako jedno podávání se celkovosti času přinášej temporální dějiště či rámce (Zeit-Spiel-Raum) neboli světlinu (Lichtung) pro prodlévavost Bytí (Seyn) není „pravdivější" či „skutečnější" než jiné podávání se. Je-li počátek prodlé pravdou Bytí (Seyn), jíž je přeci čas, tak jedinečnost počátečnosti za současné plurality koncepci temporality jakožto vzájemně na sebe nepřevoditelných a neredukovatelných dimenzí není (přičemž role nicu - Nichts - a „není" je ve svazku 70 výrazně zmíněna), které si čel jednotě a usebranosti, jež dávají vystoupit do zjevnosti něčemu takovému jako nápor ustavi přítomného neboli jsoucího a zároveň tím kladou cosi takového jako Grund - základ, jenž mů být horizontem stability jevení se a uchopování na způsob noein, perceptio, representare, (představování), Feststellen (stanovování) - jak to odpovídá jednotlivým metafysickým pozi oproti svazku 66 Besinnung kupodivu - vzhledem k probíhající světové válce - se zcela vytr povahy techniky, kterou v této fázi svého uvažování Heidegger uchopil jako totální zhotovi Machenschaft, v níž zní jednak to, že vše lze machen - zhotovit, ale i Macht - moc, jež je neboli prodlévavosti Bytí (Seyn) na pozici určené „vůlí k moci". Svazek 70 nepřináší zásadní novinku v Heideggerově úvahách, ale svědčí o neúnavném sledová je zavázáno do nejzazších konsekvencí až na samu hranici sledovatelnosti. Není to hra: co vymyslet a zformulovat, nýbrž je to bytostná poctivost a vážnost, před níž nezbývá než sme údivu. Třeba se nám díky Heideggerovu svazku 70 Über den Anfang údiv opět stane počátkem m Martin Heidegger und seine Heimat, sestavili a k vydání připravili Elsbeth Büchin a Alfred Cotta, Stuttgart, 2005 Nakladatelství Klett-Cotta, které před pěti lety zahájilo publikování Heideggerovy korespo kterém bude i nadále pokračovat, připravilo zajímavý příspěvek pro heideggerovské badatele obsahujícím Heideggerovy nejranější zveřejněné práce od roku 1909. Hlavním motivem publika zvážení role domoviny a samotné osoby myslitele v rámci určitého druhu myšlení, který svou přísností těžko najde sobě rovného. Heidegger se nikdy netajil svou silnou vazbou k domovi tuto vazbu vyslovil v meditaci Der Feldweg (Polní cesta) z roku 1945. Role zakořeněnosti a určitému místu spolu se svérázným způsobem nahlížení na smysl věcí se sice může zdát být m nahodilou záležitostí zajímavou tak leda pro sběratele biografických „drbů" a kuriozit a l Laertios či Pausániovy Cesty po Řecku. Nicméně podle J.G. Fichteho si filosofii každý volí charakteru. A charakter je v první řadě determinován původem. A Heideggerův původ byl venk katolický. Zdůrazňování role katolicismu, Heideggerova nedokončeného teologického studia s celou knihou a především pak v obšírných poznámkách, které v nakladatelství Klett-Cotta na standardu. Kniha po obecném uvedení z pera A. Denkera, jenž od roku 1997 systematicky pracuje na Heid biografii, se rozděluje na část nejranějších Heideggerových publikovaných článků v lokální 1909-1915 (str. 35-115), pak na část nazvanou „Martin Heidegger v zrcadle lokálního tisku" kde je obsažena doba mezi lety 1903-1976, a konečně na třetí část „Předkové Martina Heideg 173-200), kde je Heideggerův původ vystopován až do roku 1649 a následně je vyhotoven celý z otcovy, tak matčiny strany. Závěrečná čtvrtá část (Dodatek, str. 201-242) jednak přináší Valerianu Kempfovi, jenž byl bratrem Heideggerovy matky a básníkem, jednak tato část přiná z rozhovoru o Martinu Heideggerovi mezi editorkou knihy a jedním Heideggerovými sousedem, úlitba dobové posedlosti tzv. „antropologického", jakože „autentického" rozhovoru s pamětn zbytečný. Kdykoliv Heidegger vždy když během přednášek hovořil o konkrétním autorovi, omezil se na l sousloví: Narodil se, žil a zemřel; jako kdyby tím chtěl říci, že osobnost autora není pod myslitel stojí pod nárokem Bytí (Seyn), které myslitelem promlouvá div ne jako na způsob o tomu však tak bylo, tak těžko pochopit Heideggerovo lnutí k rodné hroudě: „Das „Kuinzige" pohostinnou otevřenost vůči lidem a věcem, jako i ryzí starostlivost o ně; jde však o to, setrvat ve skrytosti, což může snadno být špatně pochopeno jako nějaká záludnost. Co toto to se odehrává v různých oblastech < lidského pobývání>až po oblast nejvyššího myšlení, ab případě označovalo hluboký vhled do toho, co je podstatné, hluboký vhled objevující se v t nepatrné a ne pouze zdánlivé, hluboký vhled přivádějící ve všem protikladnost k vyšší jedn neustále zůstávající v pohybu; to vše v hornošvábském způsobu vedení života, který buď mát Heidegger, GA sv. 16, Reden und andere Zeugnisse eines Lebenweges, Frankfurt a.M., 2000, s o komentář k pasáži z meditace Der Feldweg in: M. Heidegger, GA sv. 13, Aus der Erfahrung Frankfurt a.M. 1983, str. 90: V ovzduší polní cesty, jež se proměňuje se střídami ročních vědoucí rozjitření, jehož výzor často vypadá zasmušile. Toto vědoucí rozjitření je „das Ku střízlivost. Nenabude ho nikdo, kdo ho sám nemá. Kdo ho mají, mají ho díky polní cestě.) Je to snad právě tato zakořeněnost do svého původu, která Heideggera vedla k motivům jako „blízkost", důvěrná blízkost „věci" a zabydleného „světa" jako dynamické jednoty Součtveří božských a smrtelných, kdy první dvojici Heidegger chápe podle Hölderlina dikta jako „andě Heimkunft). Snad i „pojem" Dasein či přesněji: pozdější verze tohoto „pojmu" ve smyslu Da- významové tlumočení by mohlo znít „zabydlená blízkost" mají svou motivaci ve lnutí ke svém Heidegger sám prohlásil, že Zukunft blebt stets Herkunft: „Budoucnost vždy zůstává původem původu a ztráty původu se přeci prolíná celým Heideggerovými myšlením a jeho promýšlení po smyslu Ge-Stell jako pustošící nivelizace uniformní bezodstupovosti ústící v koncept Gelas proměněného lidského postoje ke světu a věcem snad čerpá svou motivaci a naléhavost z hlub počátku, který přiděluje každému to jemu vlastní (Ereignis). Ale nemá to znamenat, že každá myšlenka má své psychicko-autobiografické předpoklady (např Plótínos musel myslet Jedno, protože se kojil až do vysokého věku...) Banalizace tohoto ty snahou o konec myšlení. Ale jisté je, že každé bytostné myšlení musí zaujímat postoj zákla (Gestimmtheit) a v Heideggerově případě je to zakořeněnost ve svém původu. Pokud se ignoru základní naladěnosti, ztrácí se myšlení a začínáakadémicko-historizující filologie. To nep pro Heideggera, ale pro každého bytostného myslitele. A předkládaný svazek Heidegger a jeh příspěvkem k tomu, abychom si mohli udělat obrázek o postoji v základní naladěnosti charak myslitele Martina Heideggera. Martin Heidegger / Bernhard Welte: Briefe und Begegnungen, k vydání připravili Alfred Denk Zaborowski, předmluva Bernhard Casper, Klett-Cotta, Stuttgart, 2003 Slavné stuttgartské nakladatelství Klett-Cotta zahájilo - po převzetí nakladatelství Günth Pfullingen, kde Heidegger během svého života nejčastěji publikoval - ambiciózní program pu Heideggerovy korespondence mimo rámec sebraných spisů (Gesamtausgabe), které pořizuje fran vydavatelství Vittorio Klostermann. V současné době již vydalo tři svazky a v plánu je min jeden. Heidegger i Welte pocházeli z Meßkirchu, sdíleli katolické zázemí a výchovu, avšak záhy vlastní, nekonfesní cestou, byť spolu s Weltem sledovali podobný úděl „absence Boha" třeba se ptát, zda vůbec ještě můžeme v Boha věřit. K tomu Heidegger v dopise č. 31 z 28.3 „Můžeme se ještě odvážit / pronést božské / volajíc-oslovujícím Slovem? / Mluví-li ještě M Edice obsahuje 33 dopisů převážně formálního charakteru včetně vydatného poznámkového apar statí Bernharda Welteho pojednávajících o teologických aspektech Heideggerova myšlení. Je i pasáže Hölderlinových básní, které pronesl Heideggerův starší syn Jörg při pohřbu svého hrobem pronesl Welte smuteční proslov. Welte se pokouší o interpretaci těchto pasáží na st Welte se neustále snaží Heideggera dostat ke vztahu filosofie a teologie, jimž Heidegger v přednášku Phänomenologie und Theologie (Fenomenologie a teologie) z roku 1927, která musel nesmírně dopalovat, a tak se k tématu vztahu myšlení filosofie a myšlení teologie snaží vr Heidegger teologii upírá myšlení ve smyslu filosofického myšlení, řadě teologii mezi vědy, zpupně prohlašuje: „Věda nemyslí". V dochované korespondenci se však najde jen jediný dopi Heidegger k tomuto tématu vyslovuje, maje na mysli svou přednášku z roku 1927, aniž by se do věcné diskuse. Je to list č. 10 z 13.10. 1964 (str. 20): „Dialog mezi teologií a filoso dostává do plodné, věcné dimenze. Naživu zůstává přání, aby v mladé generaci bylo probuzen myšlení a hlavně, aby tomuto myšlení bylo přísně uvyknuto. Ve srovnání s dobou před čtyřic mnohé dnes připraveno a předestřeno. Avšak toto usnadnění a dnešní dovednost výřečnosti js velkým úkladem. Tomuto úkladu lze čelit jedině důkladným vedením k věcnosti". Mnohem více z korespondence mezi Heideggerem a Maxem Müllerem: „Stále častěji se setkávám s podivem na svého myšlení vypouštím židovsko-křesťanský ‚svět‘. Vůči tomu se tvrdí, že novověká filoso tohoto světa myslitelná. Avšak tento svět neurčoval filosofii, nýbrž řecká filosofie ovliv tohoto světa - zda ke vzájemnému prospěchu, či škodě, to bych nechal otevřené. Zde se otev - otázka po vztahu biblické víry a myšlení. Říká se: ve víře se rovněž odehrává jakési myš ale myšlení v jakém smyslu? To, že ve víře cosi míním - avšak co víra v tomto smyslu ‚mysl a nemůže to ‚myslet‘ ve smyslu myslícího myšlení - nesmí se ani snažit to myslet, jestliže sama sobě, tj. věří. Chtít proti sobě postavit ‚porozumění bytí‘ Starého Zákona a filosofi oslepováním. Víra nemá s porozuměním bytí vůbec nic společného ... Neexistuje žádná ‚křesť co se tak jmenuje, je teologie a je jí jen natolik, nakolik zůstává biblickou teologií, je věřící řečí, a proto ani nemá zapotřebí žádné filosofie jazyka". A nejen, že teologie není filosofií, ani filosofický jazyk není podle Heideggera neproblematicky převoditelný z jedn jak praví v dopise č. 28 z 22.12. 1975 (str. 42): „Překlad základních pojmu myšlení do rom obzvláště obtížný; neboť německá řeč myšlení je bližší řecké nežli římsko-latinské". Opravdu významným pokynem v záležitosti Heideggerova myšlení je však dopis č. 29 z 14.1. 1 kde Heidegger jinými slovy opakuje svou výzvu vyřčenou v protokolu ke slavné přednášce Zei a bytí), aby se tím, oč v myšlení běží (Sache des Denkens), stalo promýšlení vzájemného za věci, k čemuž je nejprve zapotřebí vzdát se ontologické diference: „Čemu Cézanne říká la r je ukazování se přítomného ve světlině přítomnosti - sice tak, že rozdvojení obého je přek ryzího záření jeho obrazů. Pro myšlení se to stává otázkou po překonání ontologické difere jsoucím. Překonání je však možné pouze tehdy, když ontologickou diferenci jako takovou nej promyslíme, což je zase možné jen na základě otázky po bytí položené v práci Bytí a čas. R po bytí vyžaduje zkušenost údělu bytí. Vhled do tohoto údělu bytí teprve připraví vykročen se zabydlí v prostém jmenování na způsob označování toho, co je vyšetřené, čemuž je myšlen několika slovech zde Heidegger vyslovuje celou svou tzv. „pozdní filosofii", nakolik cosi existuje. Pasáž o Cézannovi přitom odkazuje na závěr Heideggerovy přednášky Was heißt Denk interpretaci smyslu přítomnosti na příkladu Cézannovy hory Mt. Saint-Victoire. M. Heidegger a B. Welte byly velkými postavami německého intelektuálního života a byť jeji korespondence nepřináší tolik očekávaný věcný výsledek, přesto je dokladem neutuchající vá sledování klíčových otázek lidské existence, pojaté do neustálého boje o svůj smysl a důst Mein liebes Seelchen! Briefe Martin Heideggers an seine Frau Elfride. 1915-1970, vydala a Gertrud Heidegger, Deutsche Verlags-Anstalt München, 2005 Podle Friedricha Nietzscheho „ženatý filosof náleží do komédie". S tím je třeba bezmezně s právě na základě uvedené knihy a za současného předpokladu, že jste filosof a máte rodinu. Martina Heideggera adresovaná manželce Elfridě Petri může nicméně za jistých podmínek leck odpovědi na mnohé otázky, které se týkají ne zrovna jednoznačného obrazu tohoto německého Kniha sice nepřináší úplnou sbírků dopisů Martina Heideggera, ale podle slov editorky, Hei Gertrud, kritické a úplné vydání je v přípravě, byť s neurčeným datem. Editorka však zveře korespondenci z nejožehavějších let 1933-1945, které - jak řečeno - mohou leckomu zodpověd s tím Heideggerem vlastně bylo. Mohou, ale nemusí. K této sbírce korespondence a k jejímu aktérovi nelze přistoupit tzv. „objektivně" či „nez přistupuje k Heideggerovi nepřátelsky, uvidí Heideggera jako bezohledného sobce, posedlého a nikdy nezpochybněnou vírou ve své myslitelské poslání, který utíkal od rodiny a navazova jinými ženami. Kdo přistupuje k Heideggerovi vstřícně, pozná Heideggera vroucně oddaného s které mu jedině záleželo a to je zdůvodněním, byť ne ospravedlněním (jelikož něčeho podobn vůbec zapotřebí) mnoha kontroverzí. Každopádně lze ze sbírky nabýt dojmu, že k tomu, aby f skutečně naplnit a vytvořit významné a podstatné filosofické dílo (což je rozhodně více ne „působící"), nemůže mít rodinu. Heidegger s rodinou skoro vůbec netrávil čas. Buď byl v ro na todtnauberské „chaloupce" („Hütte"), nebo u kdejakých známých, aby se tam výhradně věno snadnému, ale o to závažnějšímu dílu, které nemá - minimálně v rámci 20. století - sobě ro Korespondence jednak silně zpochybní zdůrazňování Heideggerova katolického původu. Heidegg tématem, tj. s radikální kritikou katolicismu zabývá jen před první světovou válkou a běhe korespondence ukazuje ambivalentní postoj k Husserlovi, kterého sice na jednu stranu Heide a znemožňuje (Husserl vede do slepé uličky), ale na druhou stranu k němu a jeho práci (byť této práce) má veliký a nikdy neutuchající respekt. Ale vzhledem k charakteru manželky Elf mimochodem nedozvíme tolik, kolik od publikování korespondence očekávala a slibovala edito o Husserlovi a vůbec o tématech očerňujících Heideggera redukují na minimum. Totiž: o vzat národnímu socialismu. Co se údajného antisemistismu týče, Heidegger nesdílí Elfridin antisemitismus živící se z maloměšťáckého, vojenského původu. O Židech raději nehovoří a když, tak jen v dobrém (např Bergsona, od kterého se Němci mají co učit, protože o dvacet let dříve řešil témata, nad k ve své době žasnul). Co se národního socialismu týče, Heidegger nesílí Elfridiny sympatie tuto stranu za spolek primitivů, vysmíval se „teorii" „Blut&Boden", děsil se v roce 1938 m nesouhlasil s válkou, do NSDAP vstoupil jen pro forma v souvislosti s rektorátem. Pak je t mu jeho poválečné vysvětlení, že z NSDAP nevystoupil proto, aby to nevypadalo jako laciné „převlíkačů kabátů". Spíše však lze na základě korespondence, ze které krystalizuje Heideg usuzovat na to, že jako správně roztržitému a jeho dílu zcela oddanému filosofovi to Heide lhostejné a prostě na to buď zapomněl anebo se nepotřeboval nějakým gestem zbavovat členst pro kterou neměl sympatie a pro kterou nikdy nic neudělal. Heidegger nebyl ani kariérista, ani pokrytec: Heidegger je ryzím filosofem oddaným svému dílu, které nebere ohled na aktuá stav. Je velmi pravděpodobné, že ani nevěděl o internaci židovského obyvatelstva v likvida A je skutečně otázka, nakolik je filosof povinnen sledovat a „řešit" aktuální politické dě vyhlazování určitého etnika či skupiny lidí. Kolik filosofů se angažovalo např. v případě bombardování Jugoslávie? Je filosof zodpovědný za politickou malichernost, která ve své ne často bezmezné krutosti? Heidegger jenepolitický, spíše apolitický myslitel a hlavně člově sleduje jenom své filosofické dílo a nebere ohledy na nic, ani na dobu, na politiku, na vá rodinu. Ale jak řečeno, vzhledem k tomu, že jeho choť sdílela opačné stanovisko jak ve věc tak ve věci NSDAP, Heidegger se k oběma otázkám nevyjadřuje. Buď si to vyříkali přímo, neb dělat zbytečné problémy polemizováním v rámci permanentně napjatého vztahu. Ani po válce toto napětí nevyprchalo, jelikož nejpozději tehdy se do hry dostal aspekt Elf žárlivosti. Heidegger patrně často a rád navazoval známosti s jinými ženami, které byly in zdatnější, nebo přinejmenším úspěšnější nežli Elfride. Poměrně groteskně působí, když Heid poloviny třicátých let, kdy začal pracovat na Příspěvcích k filosofii, pojednávajících o E později za války píše v dopisech o jiném počátku, o nadcházejícím posledním Bohu, o tom, c atd., jelikož si není dost možné představit, že by tomu Elfride mohla rozumět, když tomu n akademičtí úředníci na katedrách a v ústavech. Jako zcela absurdní se pak jeví představa, když by zrovna byl s rodinou, po obědě či po večerech rozprávěl manželce o prolnuté celist Země a nebe, božských a smrtelných, které je opatrováno v nepatrnosti věcí prodlévajících smrtelných, kteří básnivě bydlí na této Zemi. Spíše se tím ukazuje trapnost manželského vz a ocitáme se někde v blízkosti Diogéna Laertského, který by jistě dokázal vyfabulovat mnoh trapnost vrcholí tehdy, když se na str. 382 Heideggerův syn Hermann, správce Heideggerovy přiznává k tomu, že není Heideggerovým synem, nýbrž potomkem Elfridina mimomanželského vzt Caesarem. Pokud tedy čtenář chce, dokáže Heideggera (snad definitivně) zprostit od nacismu. Avšak hl „poučením" z uvedené sbírky dopisů Martina Heideggera adresovaných manželce Elfridě je prá uvedené Nietzscheho diktum. Aleš Novák [ URL "LM-274.html "]