Regine Kather: PERSON. DIE BEGRÜNDUNG MENSCHLICHER IDENTITÄT ****************************************************************************************** * Jan Sokol ****************************************************************************************** Regine Kather: Person. Die Begründung menschlicher Identität (Osoba. Založení lidské ident Darmstadt, 2007 Kniha freiburské profesorky je věnována filosofickému založení lidské osoby se zvláštním z ochranu lidského života v jeho okrajových fázích. Právě převratné technické možnosti souča a biotechnologie kladou otázky kolem lidské osoby s novou naléhavostí, a to zdaleka ne jen prostředí akademické filosofie. Skutečnost, že celá lékařská a biotechnologická etika se d prakticky výhradně o pojem lidské osoby a jejích ústavních práv, staví zdánlivě akademické a rozsahu lidské osoby do zcela nového světla, jaké si starší filosofie sotva dovedla před tkví také mimořádná aktuálnost knihy, kterou její autorka napsala právě pro širší než odbo publikum Tím ovšem není řečeno, že by knize něco chybělo na odborné úrovni, jak o tom svědčí důklad aparát a rozsáhlá bibliografie (přes 350 titulů) na konci knihy. Knihu tvoří dvě hlavní čá řečeno historická a systematická, doplněné stručným přehledem etických postojů hlavních sv náboženství a závěrečným shrnutím. V úvodu autorka představuje svůj záměr a zdůvodňuje i rozvržení knihy. Zatímco pro starší tradici panoval samozřejmý konsensus v tom, kdo je a není osoba, přičemž řada autorů pod t zahrnovala kromě lidí i bytosti čistě duchovní, počínaje Lockem se naopak začíná rozlišova a osobou. Základem pro toto rozlišení jsou jisté mentální a intelektuální schopnosti - zej a vědomí sebe a času. Lidské bytosti, jimž tyto empiricky zjistitelné schopnosti dlouhodob podle Locka osobami. Němčina navíc dovoluje rozlišovat mezi Körper a Leib (tj. zhruba mezi tělem) a podporuje tak podle autorky tendenci zkoumat hmotné tělo pouze z perspektivy třet perspektivu prvé osoby vztahovat pouze k živému, prožívanému tělu (Leib). V protikladu k t rozšířenému trendu autorka podává vlastní pracovní výměr osoby, opřený hlavně o Maxe Schel „jednota v mnohosti aktů, jimiž se sama vyjadřuje" (str. 10). Historická část knihy představuje vývoj pojmu osoby na řadě exemplárních postojů a názorů, tří skupin: 1. od antiky po raný novověk, 2. novověké odtělesnění osoby a konečně 3. tři c postoje současnosti. V prvé skupině nejprve stručně představuje prehistorii pojmu osoby, z pozoruhodnou etymologii latinské persony a s mimořádným pedagogickým talentem pak vykládá u Augustina, Boethia, Tomáše Akvinského a Mikuláše z Kusy. Na příkladu dalších čtyř myslit Leibnize, Goetha, Bergsona a Whiteheada, ukazuje novověký vývoj myšlenky individuality a j Ve druhé skupině začíná výkladem vzniku novověké matematizovatelné a empirické vědy, Desca pokračuje jeho rozvinutím u Locka a Kanta, včetně důsledků, které z tohoto postoje plynou osoby. Konečně do třetí skupiny si vybrala jako představitele tří velmi rozdílných přístup Martina Bubera, Maxe Schelera a kontroverzního současného amerického etika Petera Singera. V systematické části knihy autorka nejprve vysvětluje své (a Schelerovo) pojetí osoby jako momentu rozmanitých aktů sebevyjadřování a v polemice se soudobým reduktivním mentalismem provenience ukazuje celou šíři projevů a modalit osoby od vlastního sebevědomí přes vědění technické Verfügungswissen až po sociální a dokonce „existenciální" inteligenci, včetně sc úsudku. Ve druhé části (kap. III.2.) autorka přesvědčivě dokládá nezbytnou souvislost mezi tělesností. Popisuje moderní znovuobjevení biologických základů osoby a ukazuje, jak jsou osobního jednání a vyjadřování podmíněny právě tělesností, zejména smysly, časem a výrazov člověka. Krátká kapitola, věnovaná soudobým náhledům tří velkých světových náboženství - j a buddhismu - na problém osoby, stručně referuje postoje čelných představitelů těchto nábo otázky ochrany života a experimentů s životem. Kniha je velmi srozumitelně napsána a zejména v historické části dokládá autorčin pedagogi Autorka dokáže názory a postoje velkých postav západního myšlení nejen pregnantně a stručn ale nachází mezi nimi velmi zajímavé návaznosti a dokáže je někdy i překvapivě aktualizova čtenáře, který se nepodívá na odkaz, to může ovšem někdy svést k tomu, aby referovanému au přisoudil názor podstatně pozdější (např. na str. 92, v oddílu věnovaném M. Schelerovi, vý souvislosti člověka se živočichy). Protože jde o knihu velmi potřebnou a vcelku zdařilou, rád bych závěrem upozornil alespoň Při výkladu latinského pojmu persona, který se prosadil do všech západních jazyků, autorka na první pohled překvapivý původní význam „maska", vzápětí však cituje Senecu, který jako intelektuál rozumí maskou jen cosi, co pravdu osoby či věci skrývá (str. 14). Tím se ovšem falešnou stopu, neboť už Seneca původní význam nechápal. Náboženská i později divadelní ma hercovu osobu neskrývá, ale naopak mu dovoluje, aby říkal věci daleko závažnější, jaké smr říkat nepřísluší. Je to jeho role či maska, která si zaslouží divákovu pozornost, nikoli v nahodilého herce. Tento význam se zachoval v divadelním úzu (dramatis personae) až do 19. autorčině erudici je škoda, že zde neupozornila na pozoruhodnou skutečnost, že v diskusích ve 4. a 5. století se východní tradice shodla na označení hypostasis (podstata), kdežto la jako ekvivalent pojem pro nás téměř protichůdný, totiž „maska" - persona. Přitom právě ten „osoby" sehrál v tradici západního personálního myšlení rozhodující úlohu a bez hlubšího p významu „masky" mu nelze vůbec porozumět. Výklad tohoto teologického pozadí pojmu osoby by knihy asi neměl chybět. Hlavním a průběžným tématem systematické části je polemika proti dualismu, z něhož všechny problematické názory konec konců vycházejí. Jeho neudržitelnost si ostatně uvědomoval už D se tento dualismus obvykle přisuzuje. V červnu 1643 píše královně Alžbětě: „Protože Vaše v je snazší připsat duši hmotu a rozlehlost než jí připisovat schopnost pohybovat tělem a bý bez hmoty, prosím, abyste hmotu i rozlehlost bez obav připisovala duši, neboť to neznamená myslet její jednotu s tělem". Např. u H. Blumenberga si lze nyní přečíst, jak málo by z oblasti duchovního při důsledném všech smyslových aj. obsahů vůbec ještě k myšlení zůstalo: vedle Cogito patrně jen idea čí tedy autorčin náhled přesný, bohužel ji znovu a znovu zrazuje jazyk a tak se jí často vrac jako (zájmy a významy) „jsou vlastní lidskému duchu" (str. 140), pohybuje se „tělo" (Leib, „vztah těla a ducha" (Körper und Geist, str. 149), „život není jen fyzicky-vitální, nýbrž duchovní" (str. 186), „mezi přírodou a kulturou zprostředkuje tělo" (Leib, str. 206) aj. Jazyk jako analytický systém, který fenomény rozkládá do pojmů, má k takovému dělení neodo Kdo nechce přijmout radikální (a poněkud násilné) řešení Heideggerovo a mluvit důsledně je či existenci, musí si dávat velký pozor, aby jeho formulace nesváděly k ontologickému poch člověka. Proto je možná radno pojmy těla a ducha používat velmi šetrně, a to spíše z pedag Jinak řečeno, dualismu v řeči se nelze zcela vyhnout, měl by však zůstat - jako u Descarta popisu či metody, kdežto sám fenomén lidské existence, „jak ji člověk sám zažívá" (Descart podle autorky v perspektivě první osoby, dělit rozhodně nejde. Jan Sokol [ URL "LM-362.html "]