Mistr Zhuang: SEBRANÉ SPISY ****************************************************************************************** * Aleš Novák ****************************************************************************************** Mistr Zhuang: Sebrané spisy, přeložil Oldřich Král, Lásenice: Maxima, 2006 S dílem Mistra Zhuanga (v dřívějším, počeštělém přepisu Čuanga) se český čtenář mohl sezná překladům profesora Krále, avšak teprve nyní je k dispozici úplný překlad všech textů přip tomuto originálnímu čínskému mysliteli. Soubor sjednocuje texty různého stupně autenticity nejautentičtější jsou shrnuty do tzv. „Vnitřních kapitol", u kterých lze s největší pravdě usuzovat na Zhuangovo autorství. Zbylé dvě části tzv. „Vnějších" a „Různých kapitol" předs parafráze a dále rozvíjené motivy inspirované tím „autentickým" Mistrem Zhuangem a hlásící myslitelskému odkazu. Jako ve všech svých překladech a výkladových pracích z posledních le profesor Král i v tomto svém počinu o důsledné zavedení celosvětové normy přepisu čínských yin, pročež pokaždé argumentuje velice sugestivně a přesvědčivě: „Praktikováním dnes jedin zápisu čínských slov respektujeme čínskou kulturní identitu a současně stvrzujeme i kultur vlastní. Patří k české gramotnosti psát Shakespeare a nikoliv Šejkspír, psát Don Quijote d nikoli Don Kichot de la Manča, Don Juan, nikoli Don Chuan. Považujeme to za samozřejmé min literární vzdělanosti i za tu cenu, že ne všichni řeknou ta ‚cizí‘ slova vždycky správně. totéž platit i pro ty ‚exotické‘ jazyky, jež přešly na hláskové písmo, naši latinku. Setrv gramotnosti jsou neomluvitelné." - Co se však závěrečné věty týče, měl by se pan profesor užívání interpunkce, které je v celém překladu naprosto frapantní až tristní, což v případ filologa působí groteskně až trapně. Anebo to je snad další důkaz toho, co jsem napsal v j slavným profesorů projde téměř všechno. Dílo Mistra Zhuanga se nikdy nestalo kodifikovanou naukou, jež by byla ideologií nějaké šk konfuciánů či moistů (dříve mohisté), anebo i samotných taoistů. Přesto (anebo právě proto trvalou a všudypřítomnou inspirací čínské imaginace a kreativity, nelze si bez něho předst čínskou poezii reprezentovanou nejznáměji básníky Du Fuem (dříve Tu Fu), Li Boem (dříve Li Yuanmingem (dříve Tchao Yüan-ming), ale ani teoretické spisy k umění malby a kaligrafie. O myšlenek se odrazilo i v otevření textového korpusu, který obsahuje texty parabolické, ale didaktické, synkretické, ale i zcela banální, nebo naopak pozoruhodně „odborné" (např. „ja kapitola XXVII Paraboly, str. 350-354) a obsahově zásadní, jako je např. závěrečná kapitol Podnebesí (str. 407-417), jež přináší neocenitelný historický přehled (s výjimkou konfuciá filosofických škol. Konfuciáni nebyli do přehledu zahrnuti pravděpodobně proto, že téměř c korpus je jednou velkou polemikou s učením Mistra Kong Qiu neboli Konfucia. Jím prosazovan a spravedlnosti pranýřuje Mistr Zhuang a jím inspirovaní následovníci jako porušení a zvrá - a to jak lidské, tak celkové. Oproti tomu „zhuangovci" postulují princip tlumočený jako který se rovněž objevuje v kanonické knize Dao De Jing od Starého Mistra Laozi. Ohled na n přirozenosti a uchování celistvosti, apel na spontaneitu, uvolněnost, otevřenost, ohebnost se prolíná celým textovým korpusem s téměř obsedantní vehemencí. Přičemž je pro západní me antropologií vychovaného čtenáře nesmírně pozoruhodné sledovat, jakou roli zde hraje samot Tělo a tělesnost se tu nepředstavuje jako pouhý komplement, či dokonce protiklad jakéhosi je oproti tělesnosti preferovanou entitou lidské bytosti, nýbrž jako samotná integrita lid „zhuangovcům" nejvíce a nejspíše záleží, a která do sebe a v sobě zahrnuje i toho slavného aspekty a metafory jsou užívány i s ohledem na samotný ontologický princip cesty-dao, na j projev ve formě síly-de celého podnebesí, jako i na eticko-antropologický aspekt lidské př je proto přirozeností tělesnou a „tělnatou". Pokud by se pro myšlení Mistra Zhuanga musela nutně hledat nějaká srovnatelná paralela v t myšlení, byla by to kombinace Hérakleita, Spinozy, Nietzscheho a (tzv. „pozdního") Heidegg kritičnost, nekompromisní upřímnost, nespoutaná otevřenost, jež si zamezuje jakékoliv defi zkostnatění myšlení do strnulého útvaru „nauky" (což ovšem neplatí pro Spinozu), nezájem o jakoukoliv „srozumitelnost", „přijatelnost" a „korektnost" - to jsou jen některé rysy Zhua korpusu, který si hleděl jen nikdy nekončící práce na své přirozenosti, jež není ničím jen lidským. Pracovat ustavičně na své přirozenosti znamená, že si ji neusnadníme tím, že se s nějakou prefabrikovanou naukou (pro Zhuanga to byla konkrétní hrozba Konfuciovy nauky; my všemožné psychologické, socio(bio)logické, antropologické, ekonomické, morální, náboženské ještě koncepty a projekty „lidskosti" člověka), která nám jasně a exaktně stanovuje, co je lidské, takže myšlení se takto lacině smíří a resignuje na svou činnost a potenci. Znamená stran úvah o „aktuálnosti", „akademičnosti", „užitečnosti" a „prospěšnosti" si budeme neus na čem nejvíce záleží a co je neužitečné a bezdůvodné (tj. svobodné!) jako sám život. Prot přirozenosti: právě to je sám život - a nic mimo to. Aleš Novák [ URL "LM-274.html "]