Witold Gombrowicz: KOSMOS ****************************************************************************************** * Jakub Češka ****************************************************************************************** Witold Gombrowicz: Kosmos, přeložil Erich Sojka, Argo, 2007 Z posledního románu Witolda Gombrowicze zaznívá neutuchající dialog s Formou. V románu Gom žánr detektivního příběhu. Co jiného je detektivní příběh než formování bezforemného světa rozvrženém neautorizovaném světě je jakákoli stopa dána fantazmatem pozorovatele, neboť di najít inscenátora událostí se stává sám inscenátorem a iniciátorem dění. Tento divák (čten tajemství, jehož hloubka je přinejmenším sporná, neboť za nejrůznějšími peripetiemi, událo nějaký úmysl. Stopování úmyslu se stává charakterem pohledu, není tedy vlastností nudného, nekomponovaného světa. Podobně jako je hlavní hrdina románu Witold jak objektem, tak i inscenátorem čtení nečitel tomu s četbou románu, jehož interpretace lze připsat na vrub rozdílných perspektiv, ve kte stává spíše zrcadlem interpretačních přístupů. Nelze v něm tedy hledat nějakou „hloubku", význam, místo, z něhož by bylo možné román vyložit. Nepřítomností „hloubky" však nemíním n románu, ale hodlám ji vykázat jako jeho charakteristický rys. Kosmos je tedy vystavěn na d povrchu a hloubky, bezvýznamných věcí a věcí, kterým hlavní hrdina sugeruje smysl (domesti je tomu s interpretací románu, která je na jedné straně vyznačena recitací románu, na stra formálních prostředků, ve kterých se zrcadlí prázdná, a přesto (či právě proto) sugestivní sebou přináší iluzi smyslu. Hlavní hrdina Witold se vydá do Zakopaného, aby si odpočinul od rodičů. Cestou potká svého úvodu románu jsou obě postavy vyznačeny odvratem, Witold od tísnivého prostředí rodiny, Fu dohled tváře svého nadřízeného Drozdowského. Cestou k penziónu najde Fuks v křoví oběšeného vrabce: detektivní vyšetřování naruby má od otázku, kdo pověsil vrabce. Witold (ústřední vypravěč románu) vidí v pověšení vrabce netak proporcí. Zde lze vidět zárodek dynamiky událostí, neboť tato urážlivost, netaktnost pověš ponouká Witolda ke komponování. Witold bude vyznačen komponováním urážlivé skutečnosti, kt bobtnat, což znamená, že se vzpouzí jakémukoli řádu. Aby bylo možné zachovat pokračování, nebo detektivního vyšetřování naruby, je třeba neustále hledat souvislost prvků nesouvislé Pro formování, komponování skutečnosti zvolil Gombrowicz (jak již bylo výše zmíněno) formu vyšetřování, snad proto, že v detektivním vyšetřování detektiv za nahodilými okolnostmi sm souvislosti svědčící o úmyslu. Stanou-li se objekty indiciemi v policejním vyšetřování, ož jejich lhostejnost, nedostupnost, urážlivost, neboť začínají poukazovat k události zločinu k úmyslu zločince (k onomu „zeza"). Detektivka je v tomto ohledu antropomorfní žánr, která (vytváří) lidský úmysl tam, kde pro něj není místo. V obdobném ohledu se Witold stává dete nesouvislého světa, kterému se snaží vnutit jistý řád. Obdobného postupu (žánru detektivky naruby) použil Gombrowicz už v rané povídce Úkladný zl vyšetřující soudce přijede na venkovskou usedlost za svým známým kvůli úřednímu jednání, a jej mrtvého. Nepochybné je, že zemřel přirozenou smrtí, což je však pro vyšetřujícího soud funkce urážlivé (vzhledem k jeho formě). Proto se vydá po smyšlených stopách zločinu, donu k „vraždě" mrtvého otce, jako i k úplnému doznání z vraždy. Vražda jakožto domestikovaná s jako něco, co patří k životu, jako něco lidského, neboť není dána nahodilými okolnostmi ži úmyslem. Obdobný postup nalezneme také v tomto románu, avšak žánr je karikován (či ohledáván) z jin již nepůjde o vraždu mrtvého, ale o nepatřičnost oběšeného vrabce. Pověšený vrabec je příz mrtvola, neboť není spojen s žádnou z postav, nepatří do lidského světa (oproti domácí zví jako absurdní záhada domestikovaného vrabce. Za další znak karikování detektivky lze vzít počáteční vášní ve vyšetřování smrti vrabce a závěrečnou lhostejností vůči původci smrti o Tehdy je Witold nutkavě přitahován temnou jámou viselcových úst, do nichž nakonec strčí pr kapesníkem. Na začátku „vyšetřování" vyloučí Witold s Fuksem z okruhu podezřelých děti (jako nezralou Úvodní otázka zní: kdo pověsil vrabce, jak se má pověšený vrabec k lidskému řádu, v jakém do jaké souvislosti smyslu je vetkán? Od této záhady vede cesta k „vyslýchání" nejen abnor k hledání dalších souvislostí mezi na první pohled nesouvislými předměty, výjevy (pověšený klacík, povychlípený horní ret, pokoj jako jáma úst, temná jáma příběhu, viselcova ústa, ú Na rubu výslechu nesouvislých prvků skutečnosti dříme nuda, nedokonavá permutace možností, události bez smyslu, okolí bez nápovědy. Neproblematická lineární osnova příběhu je tedy p ohledávání vztahů prvků skutečnosti, samo hledání souvislosti se stává tématem románu. Těž neleží tedy v trajektorii pohybu hlavní postavy, ale ve výslechu nesouvislých prvků skuteč k jejich komponování. Fuks se s Witoldem ubytuje v penzionu u Wojtysů (v blízkosti vrabce, třebaže měl Fuks zaml jiném penzionu). Witolda zaujmou ústa služebné Kataši, povychlípený ret, „něčím to připomí ta dobrovolná jako uhýbavá oslizlost odpuzovala plazím, žabím chladem, a přesto mě v tu rá neboť byla tmavým průchodem ke smyslnému hříchu s ní, k hříchu slizkému a hlenovitému." (s nahlíží ve vztahu k Leniným ústkům (dcera majitelky penzionu, mladá manželka Ludvíka) kont a cudnosti. Bylo by možné rekapitulovat scelování a komponování Witoldova světa na základě na stropě jídelny - hrábě, nebo šipka? Mířila šipka na stropě pokoje, kterou je třeba prod zahrady, k pověšenému klacíku? Rýmuje se pověšený klacík s pověšeným vrabcem (čtením těcht Witolda zmocňuje nutkavý dojem inscenátora, někoho na druhé straně, neviditelného diváka)? čte, a to na základě kontrastu, vztah Katašiných úst k Leniným ústkům... Avšak výčet dvojz (znaků), by byl jednak notně zdlouhavý, jednak bychom jím pouze dokládaly charakter Witold Nemám také v úmyslu číst tento román jako román o promeškané lásce Witolda a Leny (Lakis P Gombrowiczovské monografii), neboť tím by byla setřena ona hutnost racionálního formování fantaskního světa, tedy forma, která teprve zakládá dynamiku událostí a ukazuje ji jako př nutnou, ačkoli je hlavním hrdinou smyšlená a volně asociovaná. Omezil bych se na několik málo způsobů čtení: ironizace symptomatického čtení, dvojznačnos přirozeného/umělého, navzdory tomu však sugestivního, obsese předmětů - zejména obsese úst cesta k jejich tajemství, která je cestou příběhu. Witold jako interpret nesourodého světa do něj symptomatickým čtením vepisuje řád: povychl ret je pro něj příznak smyslnosti, čuňačinek, a to navzdory tomu, že jde pouze o „technick znetvořený ret má svůj původ v havárii omnibusu a v následné operaci. Není tedy ničím přir pouze nahodilou shodou okolností, havárií, nikdo jej neinscenoval. Přestože tyto okolnosti asociuje s tímto znakem smyslnost. Ve chvíli, kdy při šmírování a stopování objeví s Fukse Kataši před havárií, Katašinu tvář s neporušenými ústy, kouzlo na chvilku mizí, přesto vša doklad Witoldovi nezabrání, aby nadále kontrastně asocioval Katašina ústa s Leninými ústky Obdobně jako má deformovaný Katašin ret prosté vysvětlení, má prosté vysvětlení i pověšení Witold při šmírování Leny není schopen zakomponovat do řádu skutečnosti čajovou konvici, j zaskočen bobtnáním skutečnosti. Chvíli potom uškrtí Lenina kocoura Davídka a oběsí jej, ja vrabec, klacík v zahradě, teprve tak patří pověšený kocour do počtu. Uškrcení kocoura je s vyznáním lásky (tímto činem se stává citelnou součástí Lenina světa, jde o způsob, jak se kobylku, náhle mají společného kocoura), zde je však podstatné to, že se stává vyšetřovate kocoura. Třebaže jej sám zabil, nic mu nebrání v tom, aby se vydal spolu s ostatními po st Užívá si toho, že je na druhé straně, uvnitř událostí, jejich subjektem nikoli objektem, p čin čte jako symptom v řadě nesourodých událostí (pověšení kocoura je však něco jiného než neboť kocour je spojen s Lenou, Lena je důvodem smrti kocoura). Witold škrtící kocoura nen čtení nakonec pachatelem, neboť on je pouze vykonavatel fantómu věšení. Zde tedy můžeme vi se význam jednotlivých znaků láme do dvou řad, na jedné straně mají prostý původ, vysvětle omnibusu, Witold šrktí kočku), na straně druhé mají význam nejasný, fantomatický, přízračn smyslnost; věšení), a právě tento temný význam přitahuje Witoldovu pozornost a přivádí jej komponování. Zároveň je patrné, že v případě Witoldova uškrcení kocoura a jeho následného ocitáme ve Witoldově přízračném světě, který je nemyslitelný bez jeho vlastního idiolektu, ret před nehodou není ještě poznamenán Witoldovým pohledem, snad také proto se nestane sou světa. Obsese předmětů, záhadnost úst, vztah pověšeného vrabce k ústům, vzdálenost, cizí místo um fantomatičnost událostí, zvracející ústa, prst ve viselcových ústech otřený kapesníkem, po farářových ústech, takto bychom mohli pokračovat ve výčtu mezí Witoldova světa. Takové výj přitahují Witoldovu obsedantní pozornost, jsou temné, neprostupné, záhadné, pomrkávají sou nikdy není zřejmé, co znamenají tato temná centra jakožto meze Witoldova světa. Bylo by sice možné uchýlit se k symptomatickému čtení Gombrowiczova světa, avšak takové čt podobalo Witoldově posedlosti, temné vášni, rozechvělosti, se kterou strká prst do úst pov V poznámkách by bylo možné pokračovat, dílo Witolda Gombrowicze je napínáno do nejrůznější (filosofie, existencialismus, sémiotika...), sám autor poměrně hojně komentuje svá díla (D Testament). Abych zachoval Witolodovu asociativnost, tímto obdařil neforemný svět románu n (nejde tedy o nic jiného než o replikaci Witoldova gesta scelování), připomenul bych pasáž titulu časové koincidence (záznam pochází z roku 1962, z doby, kdy Gombrowicz pracoval na Gombrowicz popisuje paranoiu služebné: svět je dán úmyslem „zeza", forma se osamostatňuje, proto pořádá, formuje „něco jiného" a „cokoli". Není nakonec takto komponován Witoldův svě Jakub Češka [ URL "LM-128.html "]