Ernst Jünger: POLITISCHE PUBLIZISTIK. 1919-1933 ****************************************************************************************** * Ernst Jünger: POLITISCHE PUBLIZISTIK. 1919-1933 ****************************************************************************************** Ernst Jünger: Politische Publizistik. 1919-1933, k vydání připravil, okomentoval a doslov Berggötz, Stuttgart: Klett-Cotta, 2001 Ernst Jünger (1895-1998) je známý spíše jako literát, a pokud i jako myslitel, pak na zákl Der Arbeiter. Herrschaft und Gestalt (Dělník. Hegemonie a figura) z roku 1932. V ní E. Jün proměnu „ducha doby" vzešlé z bitevních plání první světové války, která proměnila lidství co E. Jünger nazývá figura dělníka (Gestalt des Arbeiters). Jüngerova antropologická studi témat techniky, politiky, umění, jež slouží proměněnému lidství k tomu, aby dosahovalo pla své figury, která udílí celku jsoucího neboli skutečnosti významovou ražbu, tj. tato figur jsoucno jako jsoucí již jen tak, jak to odpovídá základnímu ontologickému významu figury d je co do jejího smyslu určována „prací". Práce je ontologický titul a odpověď na základní, formulovanou otázku metafysiky: co činí jsoucno jsoucím? Bytí neboli ustavičná přítomnost figury dělníka prezentuje a podává již jen tak, že je prací neboli stanovování mocenských disponování vším jako pouhými prostředky a zdroji (včetně či především zdroji lidskými), k vším jako libovolně nahraditelným materiálem. Jüngerova antropologie je v Dělníkovi výsled pozice a dosvědčuje svou metafysickou fundaci a příslušnost k metafysice. Jüngerova antropologicko-metafysická koncepce se však formovala a vyvíjela na základě jeho činnosti během dvacátých let 20. století, kdy se E. Jünger vrhnul na dráhu „politického" p extremisticky pravicovými názory. Ernst Jünger aktivně absolvoval celou první světovou vál řádPour le Mérite) a po jejím skončení čelil se sobě rovnými naprosté deziluzi, frustraci z celkového vývoje. Proto se rozhodl literárně působit, aby kritizoval přítomnou situaci a radikální politické postoje nacionalismu, který se obracel na a oslovoval především aktivn války, frontové vojáky. Mohutná, více než osmi set stránková kniha, která shrnuje veškerou „politickou" publicistiku z let 1919 až 1933, kdy E. Jünger ustal časopisecky publikovat a nemilost národně-socialistického režimu, je unikátním obrazem jistého proudu duchovních dě výmarského Německa a z tohoto hlediska je nutným pramenem pro všechny historiky a politolo zabývají principy pravicového extremismu v meziválečném Německu. Kniha je vybavena detailn aparátem, který specifikuje dobový a osobnostní kontext, jmenným rejstříkem, přehledem zák literatury k tématu Jüngerovy publicistiky a vydavatelovým doslovem, který uvádí do proble ožehavá témata Jüngerova pravicového extremismu, který se nutně musel dříve či později dos národně-socialistickému hnutí Adolfa Hitlera, respektive antisemitismu. Z hlediska Jüngerova myslitelského vývoje je pak pozoruhodné sledovat, jak se profiluje je pojmu „dělník", kdy po celá dvacátá léta zastává pojetí, které pak bude v Dělníkovi kritiz že dělník je tzv. „čtvrtým stavem"; jak pomalu dospívá k fixování představy o pojmu „figur jak se vyvíjí jeho postoj vůči technice. Pro Jüngerovo stanovisko je ideologicky nejpodsta že neustále předpokládá blíže nespecifikovanou diferenci mezi materialismem a idealismem s pozici idealismu, které však počátkem třicátých let překoná postojem nazývaným „heroický r první formulace je zde zveřejněna. Jüngerův „idealismus" je jednak inspirován vágně pochop „vůle" u A. Schopenhauera, jež se slepě a s osudovou nutností projevuje a prosazuje v čase jednotlivém; jednak je inspirován o to vágněji pochopeným konceptem „vůle k moci" u F. Nie představuje dynamický, hybný, pro Jüngera „revoluční" moment skutečnosti. E. Jünger neustá hovoří o „ideji", pro kterou je třeba bojovat, žít i umírat. Idea je Jüngerovi vším, je vn života udílející tomuto životu smysl. Je to nutnost předpokladu „ideje", která ospravedlňu jako dějinnou událost - pro Jüngera - kultického řádu, ale především válku prohranou. E. J i ostatním frontovým vojákům zdůvodnit, že jejich úsilí a utrpení nebylo zbytečné, že mělo bylo jedině správné. Idea je předobrazem pojmu „figura", je hermeneutickým klíčem k interp jsoucna jako jsoucího, je tím, co skutečnosti udílí její význam, je světlem, ve kterém sku jakožto významuplná. Idea jakožto ontologickýaspekt skutečnosti (celku jsoucího) funduje j interpretace pravdy jsoucna), tak etický (motiv jednání a utváření jsoucna) aspekt významo lidství člověka se skutečností. Spolu s touto ideou, která se uskutečňuje v dějinách - což než Schopenhauera, či dokonce Nietzsche - Jünger vyhlíží i příchod vůdce, silné vůdčí osob strhne na svou stranu masy, na něž bylo lidství redukováno banalizujícím, demoralizujícím, relativizujícím liberalismem parlamentní demokracie, kterou zastupuje lidství ve formě „ob Ideou, kterou E. Jünger prosazuje, je idea nacionalismu, který stojí na pilířích krve čili autoritativní diktatury, společné příslušnosti k této ideji. To musí Jüngera přivést k nut s hnutím NSDAP, se kterým až do roku 1927 sympatizoval, byť nikdy nebyl jejím členem. E. J Hitlera, se kterým se měl dvakrát za zprostředkování J. Goebbelse setkat, k čemuž však nik ze největšího německého rétora, byť ho ani na okamžik nepovažoval za onu výjimečnou osobno spíše považoval Mussoliniho. Avšak v průběhu roku 1927 se Jünger distancuje od národně-soc hnutí, které považoval za pouhé kupce voličských hlasů, jimž vposled nejde o uskutečnění r E. Jünger začal být ihned stran národně-socialistických koryfejů napadán a po uchopení moc socialistů byl jeho berlínský byt okamžitě prohledán gestapem a Jünger perzekuován tak, že Tohoto se dotýká i diskuze o antisemitismu: Jüngera samotného toto téma nezajímá, nikdy se žádného programového antisemitského výstupu. Jeho jediný, nikoliv z vlastní vůle sepsaný p se židovství dokonce ústí v to, že E. Jünger sympatizuje s židovstvím, které se plně hlásí a nepokouší se o žádnou formu kulturní asimilace. Co Jüngerovi je odporné - ale nejen u ži každého národu - je právě snaha předstírat něco více, než čím národ je. Proto v článku, kt na zadanou anketu, odpovídá tak, že vítá židovství, pokud bude skutečným nacionalistickým pokud se bude snažit být židovstvím v Německu, což neznamená, že by chtěl Židy z Německa v že Židé si nemají hrát na Němce, jelikož idea Německa a idea židovství jsou dvě odlišné, b ideje, ve kterých přichází k projevu stejná osudová vůle. Jenomže vposled se ukazuje, že na Jüngerovo „politické" publicistice není nic „politického že se jedná o pouhý romantický až naivně anarchistický protest bezradného lidství, které z ukotvení v tradici, jež už není a které nevidí žádný smysluplný směr v tom, co je právě ak E. Jünger, když ani minulost, ani přítomnost neskýtají oporu, emfaticky vzývá budoucnost, - což mu zůstalo po celý jeho předlouhý život - až mystagogicky introdukuje bizarní předst mnohdy si protiřečícího idealismu, decisionistického voluntarismu a vitalismu, jež jsou je předestilovaným, zcela vyčpělým, zplstnatělým a vágním (ne)pochopením myšlenek F. Nietzsch nestačí přetáčet v hrobě. Naivita, bezradnost a protiřečení si tak maximálně vede k pozoru a rétorickým formulacím, v čemž se profiluje Jüngerův čtivý literární styl. Jünger zajisté co se co do smyslu odehrává epochou figury dělníka, aniž by však plně - pokud vůbec - cháp touto epochou co do jejího smyslu odehrává. Nutno poznamenat, že k tomu nedospěl ani - či své vrcholné studii Dělník. E. Jünger totiž nemá žádnou představu „politična" ani v zásadě žádná politická témata, u nichž by nadhazoval otázky a snažil se nacházet odpovědi či doko takže samotný editor svazku v doslovu vyslovuje tezi, že E. Jünger je nepolitickým autorem bytostně utopické představy. E. Jünger prezentuje pouze své domněnky, mínění a postoje, kt vyvíjejí a vyvracejí tak jeho předchozí, ranější formulace a názory. E. Jünger jen vyslovu či dojem (Gefühl) své myšlenkově bezradné doby, na které odpovídá jen dalším pocitem či do Svazek zároveň zveřejňuje první verzi Jüngerovy studie Die Totale Mobilmachung (Totální mo roku 1930. Ve studii Totální mobilizace chce E. Jünger určit skrytou povahu války, která j nejpůsobivější událostí této doby". Válka je pro E. Jüngera zpřístupňující zkušeností se „ která je „při díle", tj. „skutečná" ve smyslu účinná, činná, působná a působící na způsob Jünger totiž určí jako ontologický model určování smyslu bytí jsoucího, práce je pro Jünge na Aristotelem formulovanou základní úlohu první filosofie: nakolik jsoucno je jsoucí a co takovému přísluší. Práce je pro Jüngera charakterem bytí jsoucího. A proto válka, jakožto pracovního nasazení, není ničím lidským, příliš lidským, takže Jünger se zdráhá hledat jej sféře lidského jednání. E. Jünger spíše válku řadí mezi události „kultického rázu". Světov charakter „světové revoluce" a představuje „událost kosmického druhu", zcela ve smyslu tra „kosmos" jakožto celku všeho jsoucího, takže válka se dotýká určení smyslu bytí všeho jsou uskutečňováním první filosofie, válka je metafysikou in actu. Jünger blíže konkretizuje sv že hledá „skryté popudy" pro „typicky pokrokové pohyby", jež ovšem „vedou k výsledkům odpo vlastním tendencím"; hledá „vlastní morální faktor této doby", který utváří atmosféru pokr podle něho musela nutně vyústit ve válku. Tímto „skrytým popudem" a „vlastním morálním fak je pro Jüngera pojem „totální mobilizace". Pojem „totální mobilizace" E. Jünger analyzuje odlišením oproti pojmu „částečné mobilizace Mobilmachung). Tuto E. Jünger charakterizuje jako „všeobecnou" a spojuje ji s monarchistic politickým řádem. To však neznamená, že úvahy o „totální mobilizaci" jakožto uskutečňování sklouznou do politických úvah, že by metafysika byla fundována politikou. Naprosto ne; pol je vnějším projevem, čili „zdáním" (Erscheinung), což je termín, který Jünger nabije význa následujícím spisu Dělník. Nicméně zní v tom explicitní odkaz na Nietzscheho určení povahy jakožto Schein - zdání; avšak nezapomínejme ani na Hegelovu vnitřní dynamiku sebe-ukazován je svou vlastní fenomenologií. Politika jakožto projev mobilizace uskutečňuje aktuální hyb kterou jsou všechna jsoucna proměněna v rámci „totální mobilizace". Mobilizace částečná je spjata s monarchií i s občanským zřízením, zatímco totální mobiliza panství dělníka, který překonává veškerá státní zřízení a společenské řády tím, co Jünger nazývá „organická konstrukce" (organische Konstruktion) vykazující rysy „absolutního režim mobilizaci se podle Jüngera podílí lid, rozpočet a společenský duch, objem nákladů a výdaj vypočitatelný, v částečné mobilizaci se odráží ještě určitý svérázný státní zájem dokument dobrovolníků rukujících do válečných vojů. Pro částečnou mobilizaci je tedy charakteristic to že probíhá na určitém území, týká se určité společenské roviny, sleduje provinciální zá Oproti tomu totální mobilizace podle Jüngera vyniká neomezeností lokalizace, týká se všech společenských tříd. Branná služba „již není povinností a výsadou pouze vojáků z povolání, úkolem (Aufgabe) všech, kdo jsou schopni nést zbraň". Totální mobilizace stírá jakékoli zá a vazby. Jejím smyslem totiž je „rostoucí přeměňování života v energii". Proto musí rušit temporální rámce, které jsou platné ještě pro částečnou či všeobecnou mobilizaci. Válka, j totální mobilizaci, podle Jüngera nabývá charakteru „gigantického pracovního procesu", ve o „absolutní uchopení potenciální energie". V tom zní dvojí: jednak definitivní vyhrocení promyšlené souvislosti ontologického modelu dynamis-energeia (potentia-actualitas) do podo jakožto dynamismu určování charakter bytí jsoucího; jednak odkaz na Nietzscheho, který raz „dělníci by se měli naučit vnímat jako vojáci. Honorář, žold, ale žádný plat! Žádný vztah výkonem! Nýbrž nastavit individuum vždy podle jeho způsobu tak, aby mohlo podat maximální jeho dosahu." Jedná se tu o proměnu určení jsoucna jako jsoucího, jehož výkladovým modelem se stává „prá o proměnu určení lidství člověka, jehož výkladovým modelem se stává „figura dělníka" (die Arbeiters). Jünger proto v souvislosti s určením smyslu totální mobilizace jakožto „absolu potenciální energie" hovoří o „začátku epochy práce". K tomu, aby veškerá energie mohla bý je podle něho „zapotřebí zbrojení", kterým se totální mobilizace primárně vyznačuje. Váleč vztahy se tak promění na vazby pracovní, v nichž je nárokováno každé (lidské i nelidské) j (Bestand) potenciální energie. Jsoucno je jakožto jsoucí nastaveno na to, aby bylo připrav k dispozici bez ohledu na lokačně-temporální určení: stát kdykoliv okamžitě k dispozici pr Stelle zur Stelle) se stává „jsoucností" (úsia) jsoucího, tj. Jüngerovo odpovědí na aristo E. Jünger v pojmu totální mobilizace zahlíží proměnu ontologického výkladového rámce, jeho stránkou je technika: „Totální mobilizace je výrazem nutkavého nároku, jemuž podléhá náš ž mas a strojů. A tak dochází k tomu, že každý jednotlivý život se stává životem dělníka". T pro Jüngera mechanismem totální mobilizace, je prostředkem jejího uskutečňování a tedy i p vztahování se k ní a disponováním jí. Technika je tím, co vzhledem k člověku proměněnému v Jünger nazývá připravenost (Bereitschaft) pro totální mobilizaci. Připravenost pro ni a di jejími prostředky podle Jüngera rozhodují o vítězství a porážce ve válce. Připravenosti je „automatičnosti", který vykazuje akt mobilizování, tj. rys „stát okamžitě k dispozici", ta aktu mobilizace nedá vyhnout. Proto mluví Jünger o „nutkavosti nároku" a o „podléhání" tom Přijde-li řeč na legitimnost tohoto nároku totální mobilizace, ukazuje se tato jako „regul organizatorického myšlení", které disponuje „svou vlastní zákonitostí". Konečným a hlavním - smyslem totální mobilizace, který legitimuje ji samotnou a její prostředky (technika, vá veřejnost), je totiž úsilí o planetární hegemonii (Erdherrschaft), což Jünger naplno rozvi Dělník a co explicitně odkazuje k Nietzscheově koncepciNadčlověka jakožto smyslu Země. Tot je děním, jímž se uskutečňuje práce jakožto ontologický model určení bytí jsoucího ve smys uchopení a nasazení potenciální energie za „účelem" vlády nad Zemí, čemuž člověk odpovídá na tento nárok ve smyslu proměny v dělníka. Totální mobilizace je jednotou celkového záměr jsoucího v celku (svět ve smyslu disciplíny metafysiky speciální: cosmologia specialis) ve jakožto smysl bytí jsoucího" a rámcového záměru připravenosti člověka na mobilizaci (duše disciplíny metafysiky speciální: psychologia specialis) ve smyslu „dělníka" přitakávajícíh (technika) dosahování planetární hegemonie. Totální mobilizace jako jednota těchto paralel je jakožto první filosofie metafysikou obecnou (metaphysica generalis), je nejvyšším a prv udílení smyslu, čemuž z tradičních speciálních disciplín metafysiky odpovídá theologia spe Jünger hovoří o tom, že totální mobilizace je kultovního rázu. Onto-theo-logický ráz metaf Jüngerovu koncepci totální mobilizace, kdy logos je sama technika, kterou dělník používá j dosahování planetární hegemonie, theos je sama totální mobilizace jakožto střed celého kom logické metafysiky; a rysem on hé on, rysem onto- je práce jako „absolutní uchopení potenc „rostoucí přeměňování života v energii". Onto-theo-logický charakter metafysiky ve smyslu vnitřní jednoty totální mobilizace, práce ukotven v pozici „vůle k moci", která je permanentním, tj. časový smysl určení bytí jsoucí sebe-překonáváním se, cílícím k naprosté hegemonii za současného přitakání prostředkům toh více než doposud". Jünger nejmenuje Nietzscheho, ale vědomě se pohybuje v rámci jeho metaf završující dějiny západní metafysiky. Totální mobilizace naplňuje Nietzscheův požadavek „v zakládajícího „velkou politiku". Nicméně pojem totální mobilizace se tak musí nutně týkat předpokladu metafysické pozice „vůle k moci", motivu nihilismu. Nihilismem je nepochopení si zdrojů stát k okamžité dispozic pod nárokem totální mobilizace, nikoliv - jak by se moh na planetární hegemonii figury dělníka, užívajícího techniky jako prostředku k jejímu dosa je vzpírání se onto-theo-logickému základu metafysiky jakožto vnitřní jednotě totální mobi figury dělníka. Nihilismus je příčinou prohrané války, je to samotná porážka. Válka je tot „tím vlastním prubířským kamenem hegemonie", obzvláště pak válka prohraná. Pojem „totální Ernsta Jüngera je tak oním dlouhým stínem, který na nás - hluboko do 21. století - vrhá Ni metafysika, a v němž jsme doposud zahaleni. Pro českého čtenáře je zajímavý fakt, že E. Jünger v roce 1928 recenzuje Haškova Švejka (s a vyslovuje se k povaze češství. Samotná postava Švejka a styl Haškova románu je podle Jün idiotie, pokleslého humoru a zlomyslné inteligence samotného Haška (str. 439). Češství se jakožto bezmezně parazitická pohodlnost, jako nihilismus nejhrubšího zrna (str. 442), kter ukazuje na to, jak bylo češství dlouhodobým utlačováním zbaveno vší vnitřní samostatnosti a proto musí již jen parazitovat bez jakéhokoliv nasazení svých bytostných sil. Pro Haška, E. Jünger prohlašuje za český národní epos, a pro jeho ikonickou postavu Švejka má E. Jüng pohrdání. Svazek „politické" publicistiky E. Jüngera lze číst jako literární, duchovědný, historický dokument, který vyslovuje více, než čeho si byl jeho autor vědom. A je to tak snad i dobře Ernst Jünger: POLITISCHE PUBLIZISTIK. 1919-1933 [ URL "LM-695.html "]