Richerson, P. J. – Boyd, R.: NOT BY GENES ALONE. HOW CULTURE TRANSFORMED HUMAN EVO ****************************************************************************************** * Jan Sokol ****************************************************************************************** Richerson, P. J. - Boyd, R.: Not by genes alone. How culture transformed human evolution, Autoři knihy, environmentalista Richerson a antropolog Boyd, oba profesoři Kalifornské uni otázkou evolučního chápání kultury zabývají už mnoho let. Před dvaceti lety na sebe upozor Culture and the evolutionary process (Chicago UP 1985), ovšem jen užší resp. velmi úzkou o veřejnost: kniha je totiž napsána podle současných kritérií „pravé vědeckosti", tedy s důk matematickým aparátem a popisem modelů, na nichž autoři své modely ověřovali. Zato knihou Not by genes alone se konečně obrátili i na nás ostatní a dávají nám nahlédnou výsledků. Začínají tím, že obhajují a vysvětlují rozhodující význam kultury ve vývoji člov přitom pro ně „informace, schopná ovlivnit chování jednotlivců, kteří ji získávají od jiný druhu učením, nápodobou a jinými druhy společenského předávání" (str. 5), a musí se tedy - jako biologický vývoj - studovat na celých populacích. To ovšem neznamená, že by pro jedno podstatná - právě naopak. Autoři se vymezují proti mylné diskusi nature versus nurture a k vrozené a získané se na lidských rysech nedá nijak oddělit; ovšem ani genom není přesný pl recept, který se ve fenotypu teprve interpretuje. Na řadě příkladů demonstrují podstatný a trvalý podíl kulturních rozdílů, které nelze vysv selekcí ani prostředím. Lidské chování zkrátka závisí na chování druhých, podobně jako jaz nebo nástroje. Autoři přitom konstatují známou věc, že rozdíly mezi jedinci bývají ovlivně však rozdíly mezi populacemi. Připomínají i neobyčejnou schopnost kulturní adaptace při ad referují výzkum dětí, zajatých v 19. století indiány: jejich adaptibilita závisela jen na u indiánů přijaty. Autoři připouštějí „vrozené prekoncepce", jak je pro jazyk postuloval C namítají, že pro kulturu je tím nejpodstatnějším schopnost kumulovat adaptace, a to i přes (str. 45). Autoři pak zkoumají vývoj kultury a ukazují jeho specifické rysy. „Lidské volby mění prost vede k dalším, jiným volbám" (str. 59). Nabízejí zajímavou klasifikaci „sil", které kultur 1. síly nahodilé, jako mutace a drift; 2. síly s rozhodováním, jako řízená variace a zaujatý přenos (biased transmission); zaujet může dáno buď obsahem, převládajícím výskytem anebo jako nápodoba vzorů; 3. přírodní výběr na individuální i skupinové úrovni (str. 69). V kulturním vývoji se zřejmě předávají i získané vlastnosti a naopak tu není nic, co by se „recesivním genům" - přesněji řečeno, takových „recesivních" variant může být mnoho, jak u „znovuvzkříšených kultur". Cavalli-Sforza nebo Dawkins sice popisují zaujatý přenos jako „ výběr", jenže kulturní předávání na rozdíl od genetické dědičnosti řídí lidé sami. Autoři kritizují Dawkinsův koncept „mémů", který kulturní obsahy nepřípustně atomizuje a svádí k reprodukují nahodile jako geny. Nejčastější případ „zaujatého přenosu" je běžný konformismus - přebírání toho, co je v oko uznávané. Kulturní přenos ale může být i nezaujatý a překvapivě přesný, jak ukazuje příkla indoevropeistů lze i po nejméně 240 generacích a tedy 480 odlišných předáních stále ještě podobnosti mezi indoevropskými jazyky (str. 88). Důležitý rozdíl je i v tom, že zatímco genetická dědičnost musí být „diskrétní" (nespojitá neboť jinak by se varianty zprůměrovaly a zmizely, rozdíly v kulturních „mutacích" jsou da průměrování je spíše výhodné. Autoři to předvádějí na individuální výslovnosti samohlásek migracím jazykových prvků, např. v kreolech a svazech. Darwinistický pohled na vývoj kultu abychom ji rozsekali na oddělené kousky, ale může pochopit i vývoj velkých a složitých cel Autoři potom obhajují svůj postup a metodu, a to na obě strany. Tak vůči historikům hájí u zjednodušených modelů, na nichž se dají odhalit i velmi skryté chyby v uvažování. Hlásí se metodě „tvrdých věd" a hlasitě plédují pro radikální zjednodušování, které je podle nich p jistého - byť i hrubého - poznání. Jejich postoj si zaslouží doslovný citát: „Žádný rozumn nemyslí, že by se složitost organického či kulturního světa dala shrnout pod pár základníc vtěsnat do pár experimentů. „Redukcionismus" evoluční vědy je ryze taktický. Děláme, co um děsivé rozmanitosti a složitosti." (Str. 98) Autoři soudí, že kultura je především adaptací, a to adaptací kumulativní, a všímají si ro mezi šimpanzi a dětmi. Zatímco mladí šimpanzi viděné „emulují" (tj. dělají trochu jinak), dovedou přesně napodobovat; nejsou možná chytřejší, ale určitě pozornější. Darwinův great ještě větší, než si myslel on sám (str. 110). Ve společnostech vzniká „stabilní směs" těch učí a „produkují informace", a těch, kdo napodobují. To je pro složité kulturní obsahy pat schopnost nápodoby nelze podle autorů podceňovat: jen tak vzniká výlučně lidská „řízená va variation, str. 116). V dalších pasážích autoři resumují celkový průběh lidské evoluce a ukazují, že složitá náp naučeného vyžadují také velké populace. Kultura je podle nich adaptivní, protože poskytuje rozmanitém a proměnlivém prostředí, protože snižuje náklady individuálního učení a dovoluj přebírat podněty zvenčí (str. 145). Kultura je ovšem také maladaptivní: „Například právě t místo abyste se starali o potomstvo", říkají provokativně autoři (str. 149). Jenže v lidsk se lze „starat o potomstvo" i jinak - např. jako učitel, kněz nebo šéf, který má vliv na j V kulturní evoluci spolu soutěží dvě strategie: jednak „obsahové zaujetí", které se chce s vybrat si s porozuměním, a naproti tomu mnohem méně nákladná nápodoba nebo setrváním u osv (konservatismus), které lépe odpovídají přibližným potřebám života. Mezi „maladaptace" poč současný demografický pokles a ukazují, že konzervativní náboženské skupiny mu podléhají p (např. američtí Amishové nebo islámské skupiny). V této souvislosti autoři zkoumají optimální velikost homogenních skupin a význam instituc že „instituce je pokus proměnit charisma v rutinu" - nesmírně důležitý kulturní výkon. Ani vyhnout otázkám skupinové loajality, legitimity a důvěry, na které se v moderních společno obtížněji odpovídá (str. 233). V závěru autoři parafrázují známý Dobzhanzkého výrok - „kul smysl, leda ve světle evoluce" (str. 236). Živě a přístupně napsaná knížka, přímo nabitá pozoruhodnými postřehy, musí zaujmout každéh kulturou a jejím vývojem zabývá. Humanitně orientovaný čtenář by si mohl říci, že z hledis lidských společností se tu žádné převratné novinky nedozvěděl: konservatismus nebo skupino jejich podmínky přece už dávno známe. Neměl by ale přehlédnout, že Richersonův a Boydův po konceptům podstatně určitější podobu a i když jejich vysvětlení se mohou zdát příliš zevše nebo povrchní, nabízejí zajímavé opory vůči různým postmoderním svodům a módám a mohou při podpořit naše přesvědčení, že ani humanitní vědy netápou tak docela ve tmě, nejsou tak úpl Vřele doporučuji! Jan Sokol [ URL "LM-362.html "]