Mistr Jan Hus v zápase mezi Kristem a Antikristem. Duchovní člověk nebo intelektu ****************************************************************************************** * Zdeněk Pinc ****************************************************************************************** Předesílám, že jsem o Janu Husovi nepublikoval řádnou odbornou práci, nepokládám se za hus a tak jsem na Vašem učeném shromáždění možná spíše omylem. S postavou Jana Husa a jeho díl blíže seznámil v době hluboké normalizace na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let při pr o Emanuelu Rádlovi, jež pak byla publikována v exilovém pařížském časopise Svědectví. V Rá Čechů s Němci (1927) je větší část druhé kapitoly věnována Husovi a Dekretu kutnohorskému mne znamenala objev, protože se Rádlův výklad výrazně odlišoval od všeho, co jsem se o tém průběhu někdejšího studia filosofie a historie. Tehdy jsem měl jako domácký dělník na vše dost času a tak jsem přečetl nejen spisy Husovy, základní literaturu obou kolizních táborů, zejména obsáhlou monografii Novotného a Kybala protikladnou základní práci katolické strany od J. Sedláka. V bytovém semináři bratří Havl Engelsově nábřeží jsem pak proslovil sérii přednášek, které se šířily pomocí kopírovaných kazetách a měly tenkrát pozoruhodný ohlas, obdivný i polemický. Eva Kantůrková dokonce, ja z rozhořčení nad tím, co se z mých lekcí dozvěděla, napsala krátce na to - dle mého nepříl knihu o Janu Husovi, která žánrově kolísá mezi literaturou faktu a historickým románem a b samizdatově ale později i v tištěné podobě. Téma mělo živý ohlas v chartistických diskusích, zejména v souvislostech s dokumentem „Prá dějiny"(1984). Já pak stržen vírem života jsem poslední léta normalizace věnoval snaze uch novém řemesle programátorském a zajistit obživu své rozrůstající se rodině. Po více jak de mne překvapilo a potěšilo pozvání na vědecký kongres ve Vatikánu věnovaný Janu Husovi. Odm vystoupit, neboť jsem se oprávněně pokládal za nekompetentního, ale s úžasem jsem sledoval historického bádání, v tuzemsku i zahraničí, v obou znepřátelených historických táborech p který jsem v oněch patnáct let starých soukromých přednáškách naznačil. Otázka žurnalistů, katolická církev rehabilitovat Husa, zda započne proces o jeho uvedení mezi světce se - sp badatelů a to i těch z tábora katolického, protestantského či konfesijně nevyhraněných i h představitelů církve až po autoritu papežskou - řešila smírně. Husova snaha o nápravu a re byla shledána jako legitimní, vyjádřená lítost nad jeho osudem nebyla provázena snahou o r procesu. Z justičního hlediska dle dobových zvyklostí a práva je causa uzavřená a obtížně však nebrání respektu k Husovým pohnutkám, lítosti nad jeho krutým koncem a neupírá mu výz křesťanství. Moje dnešní promluva není příspěvkem k husovskému bádání. Jde o filosofický pokus ukázat H ve světle riskantní křesťanské tradice, jež dle mého přivedla Husa na hranici a znemožnila instituční řešení jeho pře. Jde o chiliasmus, důležitý rys křesťanské eschatologie, který apokalyptickou tradici a je úzce spjat s mýtem o Antikristu. Málo se ví, že tento mýtus má platónské kořeny, jde o myšlenku protichůdce, sofisty, který neliší od filosofa, ale tím, co přináší, je filosofovým opakem. Snad bychom mohli říci, že umí „učinit slabší důvod silnějším" a slibuje tak vyhrát i nespravedlivou při, filosof, du „činí silnější důvod slabším", jde, řečeno Patočkovými slovy, až na okraj skutečnosti, vid je temná, že ji nemáme v rukou, a toto poznání neváhá sdělovat druhým. Patočka v této souvislosti mluvil o zpáteční cestě do jeskyně. Pout zbavený zajatec smyslo poté co je vytažen na sluneční světlo a spatří, jak se věci skutečně mají, na rozdíl od „t projekce stínů, jež jsou zajatcům smyslového poznání promítány na stěnu jeskyně, se vrací poznanou pravdu sdělil ostatním. Ti jej však nechtějí poslouchat, poukazují na to, že v dů ztratil kompetenci předpovídat pravděpodobný sled promítaných stínů, a když filosof se svý klidu nepřestane, pošlou jej posléze na smrt. V tomto smyslu mluví prototypní duchovní člověk Sokrates o sobě Platónovým ústy jako o ová často ukazuje sokratovský příběh jako inkarnaci neolitického mýtu o „le bouc emissaire", o proklatci. Jinou verzí téhož syžetu je příběh Oidipův ve zpracování tragického básníka Sof proklatec je také z jiné tradice znám jako „obětní beránek", „který snímá hříchy světa". J že autoři evangelií znali diskurs sokratovských dialogů: Logoi Sokratikoi psali i jiné ško a že tedy evangelijní příběhy o Ježíši Kristovi jsou zpracovány touto mimetickou formou. Jan Patočka, v jedné ze svých posledních přednášek, někdy na podzim 1976, přerušil výklad poslední knihy „Kacířské eseje k filosofii dějin" v jednom z tehdejších bytových seminářů přednášku na téma „Duchovní člověk a intelektuál". Reagoval výslovně na sebekritiky Jiřího Bohumila Hrabala, kteří se touto formou pokoušeli získat od normalizační moci souhlas k pr spisovatelské živnosti, souhlas k publikování svých prací jinak než formou samizdatu. V je samizdatových vydání Kacířských esejů se přepis přednášky stal apokryfní součástí tohoto r z jehož knihy „Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové" přebírám myšlenku o platónském pův Kristus versus Antikrist, v této přednášce nesleduje apokalyptickou perspektivu, vidí však v tom, že by provoz duševní činnosti byl ztotožněn a posléze zaměněn se smyslem působení d člověka, filosofa. Proto je mu intelektuál, sofista, pouze stínem duchovního člověka, děla totéž, ale není to totéž. Evangelista Jan, z autorů Nového zákona nejvíce zasažený platonismem, zákonitě zakládá apo tradici. Epizoda Antikristova není obsažena pouze v Apokalypse sv. Jana, podobný motiv je Danielově, v epištolách sv. Pavla Soluňského, téma posléze počínaje Irenejem ve 2. století Lactantiem ve 4. století dostalo konečnou podobu. (Historickou materii přebírám, pokud nen od Jacquesa le Goffa, Kultura středověké Evropy, Praha 1991 s. 191nn) Významnou roli sehraje v této záležitosti židovská válka, velká krize římského světa ve 3. mor ve století šestém. Epizoda má tuto základní podobu: V předvečer konce času přijde ďábe sehrát roli dirigenta katastrof a pokusí se strhnout lidstvo do věčného zatracení. Antikri Krista a proti Antikristu se postaví jiná osobnost a pokusí se pod svou vládou znovu sjedn pokolení, aby je dovedla ke spáse - císař konce světa. Konečné rozhodnutí boje však přines návrat Krista na zemi. Postava Antikrista se tak stává privilegovaným tématem mystiků a te v Německu 12. století či v Itálii 13.století. Sv. Hildegarda z Bingen nechť poslouží jako vzmachu. Spatří Antikrista ve snu jako dvojníka satanova: „Zvíře s nestvůrnou hlavou, čern planoucíma očima, s oslíma ušima, jehož velké rozevřené čelisti byly ozdobeny železnými há mnich Joachim de Fiore dává tradici zvlášť nebezpečný a podvratný obsah - vliv jeho učení je navíc zcela nesporný. Joachimovo učení souvisí s eschatologickým členěním dějin. Oproti dělení na šest věků, zavádí Joachim epochy tři, ante legem, sub lege a post legem, věk Otc svatého, věk Starého zákona, který je naplněn, Nového zákona, který se naplňuje a „věčného ohlášeného Apokalypsou, které je před naplněním. I když předpověděné datum opětovného příc stanovené Joachimem na rok 1260 se nepotvrdilo, vliv učení se tím nijak nezeslabil. Zvlášť učení o prohnilosti církve, jež je spolu se světem odsouzena k zániku. Nahradit ji musí cí svatých, která se zřekne bohatství a nastolí rovnost a čistotu. Příchod věku ducha svatého smyslu vlastně vynutit, uchýlí-li se lidstvo jako celek do klášterů, jež budou oddělené po průběhu vlastně jedné generace, dějiny smrtelného lidského rodu skončí. (Nikita Chruščov, blahé, joachimovsky, byť patrně nikoli vědomě, říkával obdobně: „Ještě tato generace bude Žáci a následovníci nesledovali precizní teologické jemnosti Joachimovy ani jeho mysticism působilo ve svém proticírkevním, protifeudálním zaostření jako rovnostářské proroctví návr který neuznává žádnou vládu, žádné dělení na společenské třídy. Tak je nacházíme v chilias radikálních táboritů, tak je však formuluje i Jean de Meung v druhé části nejvýznamnějšího 13. století Románu o růži. V tomto rozsáhlém spise nabývá Joachimovo učení podobu chvály p založené na rovnosti, chvále přírody, skeptickém postoji k autoritě a diskreditaci chudoby tato vize od radikálního učení františkánů, jež cestu ke spáse spatřují právě v chudobě. Postavy Antikrista se nejpozději ve století dvanáctém zmocňuje velký reklamní žánr středov Goffův) náboženské divadlo a uvede ji ve všeobecnou známost. Ludus de Antichristo, Hra o A hrála v celém křesťanském světě. Tím se zřetelně ukázalo, že tato představa má bohaté využ i v politice a to nejen v časech středověkých. Oblíbeným Anikristem guelfů byl císař Fridr ghibelliny jím byl zase papež Bonifác VIII. Savanarola či Luther byli Antikristy pro své n označovali za Antikrista papeže. Tento inscenační styl nezmizel dodnes. Antikristem přítom nepochybně mohl být Usáma bin Ládin, George Bushe dokonce nedávno kdosi (Chávez) explicitn samotného satana. Nejinak tomu je i v druhé polovině 14. století v království českém. Celá Evropa prochází t vlna morových epidemií decimuje obyvatelstvo a přináší s sebou paradoxně prožitek zvláštní právě ve smrti. Církev je zmítána schismatem, po desetiletích relativního rozkvětu za spoř IV. země opět upadá do sváru a nepořádků. Ale i v časech „otce vlasti" se takový Milič z K Antikrista a nikoli náhodou mu jeho obraz splývá s figurou císaře Karla. Karel IV., to se nezdůrazňuje, byl do jisté míry, nepřímo, vinen i schismatem, když na samém konci své vlád papeže, aby ukončil desetiletí trvající pobyt papežského stolce v Avignonu a vrátil se do kardinálové si po odchodu papeže zvolili papeže vlastního, Karel IV. umírá, císařská moc j zkáze církevní autority jsou otevřeny dveře dokořán. V devadesátých létech 14. století se v pražském představení Hry o Antikristovi objevuje no nikoli protagonista, Jan Hus, mladý, bystrý mistr artistické fakulty, ohnivý, publikem mil v Betlémské kapli. Jeho role dlouho není nejen titulní, ale ani důležitá. Patří do skupiny stoupenců nedávno zesnulého a posmrtně za kacíře označeného oxfordského mistra Johna Vikle jsou v té době známi více: Stanislav za Znojma, Štěpán Páleč, později i Jeroným Pražský. L mladý Hus i mezi stoupence krále Václava IV. Viklef přece učí, že nápravu věcí církevních do rukou povolaného panovníka. V jednom z prvních zachovaných vystoupení se Hus postaví na Václava IV. i v ošemetné záležitosti Johánka z Pomuku: král zajisté má právo trestati neho Viklef přece učí, že církev nemá míti světské moci, že král jest Bohem posvěcený vládce na zákony jsou zákony božími. Král vládne i nad kněžími, má moc i nad jejich statky a má práv teologickou fakultu i proti papeži. Však se také Viklef proti církevnímu rozsudku odvolal v případě selhání královské spravedlnosti má Viklef nebezpečný opravný prostředek: „smlouv král nepromyšleně, neplatí", „daně, dříve, než jsou vypsány, musí být přijaty každým jedno nebo prostřednictvím jeho nadřízeného". Do Prahy přichází Viklefovo dílo již s nádechem zakázaného ovoce, ale zatímco na ostatních universitách se postupně prosazuje modernější nominalismus a Viklefovo dílo je zatraceno, universita ve vztahu k Viklefovu učení trvale rozpoltí a v důsledku toho zavládne zmatek, problematické řešení Dekretu kutnohorského, vede k secesi velké části universitních mistrů Husovu kostnickému procesu, k jeho smrti na hranici a k propuknutí husitské revoluce. Abychom tyto záležitosti mohli alespoň stručně vyložit musíme předeslat krátký výklad k za a statutům, jimiž se řídila. Již roku 1294 chtěl Václav II. založit v Praze universitu, al odpor domácí šlechty neuspěl. University, důležitý důsledek první evropské revoluce, za kt Harold J. Berman (Law and Revolution, HUP Cambridge Mass. 1983) papežský boj o investituru thesemi encykliky Dictatus papae z roku 1075. Církev je podle tohoto pojetí založena výhra papež je od té doby náměstkem Kristovým nikoli Petrovým, císař ztrácí veškerou posvátnou m proto je podřízen církvi i papeži. Později sice dojde konkordátem wormským (1122) k formul ale církev se od této doby pokládá za nezávislou, svobodnou instituci, jež v hlubším smysl teritoriálně. Obdobná je i původní idea vzniku universit. Většina těch starých je nezávislá na státní mo mezinárodní charakter. Jako příklad se uvádějí obvykle university pařížská, oxfordská či b vzniku však pražská universita spíše připomíná universitu neapolskou než pařížskou, jejíž často dovolává a s jejíž autoritou se srovnává (Rádl, c.d. s.39). Neapolská universita vzn 1224 na rozkaz panovníka Fridricha II. v jeho sídelním městě stejně jako pražská universit dokonce opsal ze zakládající listiny neapolské university slova, že založil universitu, ab chtiví obyvatelé království nemuseli „kraj světa obcházeti a cizích národů se prositi". Ro dokumentech je však zřetelný a významný. Fridrich II. svým poddaným studia v cizině výslov zatímco Karel IV domácím studia usnadňuje, cestovat na cizí university nezapovídá. Privile byla internacionálnost Karlovy university výslovně zaručena (citát: s. 40). Autonomie a internacionálnost universit se projevovala i zvláštní organizací universitní s Universitní úřady se volily ze svobodných spolků studentských a profesorských, které se jm (nationes). Na jednotlivých universitách byl národů různý počet a hlasovací pořádek i přís se rovněž lišila. V Paříži byly národy čtyři: gallský, pikardský, normanský a anglický. V dva: „severní" a „jižní". Ve Vicenzi tři, v Padově dokonce deset. Pražská universita dělil profesory na čtyři národy: český, bavorský, polský a saský. Do národa českého se počítali krále českého(nikoli tedy jen etničtí Češi), s dnešním Žitavskem a Kladskem, obyvatelé Mor Sedmihradska. K polskému národu patřili studenti a profesoři z Polska, Litvy, Lužice, Míšn a horního Saska, k národu saskému patřilo zbylé severní Německo, Dánsko, Švédsko, Finsko, bavorskému národu pak Bavory, Franky, Šváby, Rakousy, Korutany, Krajina, Tyroly, Švýcary, Porýní, Westfálsko, Hannoversko a Nizozemí. Pokud na universitu přišel student či profesor doby nazastoupeného, přidal se k tomu národu, jenž mu připadal nejbližší. Češi tak ve čtrn pařížské universitě patřili k národu anglickému, jenž však v té době byl tvořen většinou s německého, neboť Angličanů v té době již na studia do Paříže mnoho nejezdilo. Na pražské universitě tedy vznikl dlouhodobý spor o Viklefovo učení, jež bylo v té době ji tak pařížskou a ostatními universitami prohlášeno za kacířské. Spor o Viklefa je z hledisk středověké filosofie jednou z pozdních epizod sporu mezi nominalismem a realismem. Není př přednášky vyložit, že tento spor vznikl středověkou recepcí diskuse mezi Sokratovými žáky Platónovo stanovisko, ve středověku zvané realismus, že ideje představují opravdovou skute proti stanovisku kynickému, Antisthenovu, že ideje skutečné nejsou, jsou to jen označení, V jednotlivých cyklech diskuse obvykle převáží stanovisko kompromisní, aristotelské. Čtrná nominalistické a striktní realista Viklef je ozvukem starší doby. V Praze ovšem hlavní sch předchozích dvou století nemají tradici, universita existuje krátce a metody učeného hádán snad řekli akademického provozu, se rozhodně nechápou sine irra et studio. Příznačné je, že je velmi obtížné zjistit, jaké stanovisko jednotliví účastníci pražských zastávali. Rádl dokonce napsal: „Pozorovatel sporů na universitě má nepříjemný dojem, že W pro profesory jen heslem (jako jest dnes na př. komunismus), které dělilo dva nepřátelské a které házeli jeden druhému na hlavu, málo se starajíce, jak vymeziti učení Wyclifovo a j vlastní." (c.d.s. 53). Mezi Sedlákem a Novotným se vedl svého času spor o to, zda Hus zast nezastával remanenční učení. První byl katolickým knězem a hájil myšlenku, že Hus byl here odsouzený, druhý píše za stanoviska liberálního a hájí myšlenku opačnou. V důsledku nejasn stanoviska nelze rozhodnout, jak to vlastně bylo, a to nikoli pro odlehlost a nepochopitel transsubstanciační zázrak, který se odehrává při katolické mši pro dnešního člověka, ale p Husových formulací. Snad je to doopravdy tak, že sám Hus nevěděl, které stanovisko vlastně být v rozporu s učením církve, nechtěl a také neodsoudil učení Viklefovo. Rádl charakterizuje Husa (c.d.s. 55) jako žurnalistu a nemyslí to jako poklonu, žurnalistu své straně, který jest hlasatelem „veřejného mínění", nikoli mínění vlastního. Stará se sp kdo s míněním jeho strany souhlasí a kdo nikoli a v těch případech neváhá argumentovat ost neakademicky, dokonce ad hominem. „Odpůrci jeho mínění jsou mu nepřáteli ve všem. Jako věr věci má radost z každého útoku na nepřítele a hněvá se pro každý neúspěch strany své. Pro bojovným heslem a dost, jestliže se útočí proti theoriím jeho miláčka, vystupuje proti jas že hájí Wyclifa proti úhoně, že by mohl býti zván ‚kacířem‘, t.j. špatným člověkem, byly-l opravdu kacířské, pro to měl málo porozumění" (c.d.s. 56). Při tom nelze říci, že by teoreticky konsistentní stanovisko na Karlově universitě nezazně obou stran. Bylo však dosti výjimečné. Z tábora odpůrců viklefismu je zřetelně formuloval Betlémské kapli Jan Štěkna, který kázal proti remanenci a vyložil při tom obě stanoviska p li by kdo mínění opačného, věřím, že se po těchto slovech objeví a na ně odpoví!". Hus odp kázání a to tak, že zpochybnil způsob Štěknova osobního života, činil narážky na to, že má kuchařkou. Na akademické úrovni se na Štěknovu výzvu ozval jediný Jakoubek ze Stříbra, kte českoněmeckých tahanic a postavil se bez vytáček za Viklefa. Rádl o něm napsal, že měl odv hájil remanenční učení bez výhrad a odvodil z něho důsledek, že jest třeba přijímat pod ob Praze zavedl do bohoslužebného ritu (srv. c.d.s. 54-5). Pro pražské viklefisty se však situace neutváří příznivě. Stoupenci realismu a remanečního soustředěni do českého universitního národa, zbylé tři národy zastávají modernější nominal se odříkají. Hlasuje se nejprve uvnitř národů a pak podle národů, při čemž každý národ pra má jeden hlas. Takto nějak stojí fronty po více než patnácti letech sporů v roce 1409. Realisté vynesou p nečekaně, ale plně v intencích učení svého mistra. Trumf se jmenuje Dekret kutnohorský a r na něm je to, že ukazuje, jak může světská moc vyřešit duchovní spor. Iniciátorem akce byl Pražský, rovněž upálený v Kostnici, rok po Husovi. Excentrický světák, ohnivý řečník a dis letory přinejmenším ne zcela vyrovnané. Jeroným hrál za hádek na universitě patrně větší r Václav IV. potřeboval pomoc a autoritu university, aby se ještě na poslední chvíli pokusil korunovaci na krále římského. Tuto podporu mu Hus s Jeronýmem nabídnou a garantují a Václa právem dědice zakladatele a donátora university změnil universitní privilegia a statuta. P byť poněkud neslýchaně uplatňovaným, nepochybně nepromyšleně, což nepřekvapuje u vznětlivé u fanfarónského Jeronýma, nikoli však u Husa, který v té době už byl zkušeným akademickým kterého lze očekávat jistou míru úcty k akademickým tradicím. Dekret kutnohorský praví: „národ německý, nemající v tomto českém království žádného obyva osobil si ve věcech, o kterých se při učení pražském jedná, tři hlasy, kdežto národ český, dědic, má toliko jeden hlas". To král pokládá za neslušné a nespravedlivé a hlasovací řád tří národů mají nadále dohromady jeden hlas, národ český hlasy tři. Cesty k rozumné dohodě jsou záhy uzavřeny, cizinci se nepodrobují, královi úředníci násiln shromáždění všech mistrů university, sesadí zvoleného rektora a z vůle královské dosadí př jakéhosi Zdeňka z Labouně. Koncem roku 1409 profesoři a studenti cizích národů opouštějí u vzápětí založili konkurenční universitu v Lipsku. Spory o kacířství Viklefovo se utišit nepodařilo, rozkol na universitě se z prostředí náro jako spor mezi fakultou teologickou - protiviklefovskou a fakultou artistickou, jež i nadá hájí. Mezi Husem a Václavem IV. již není souladu, jeden stojí na straně artistů, druhý na Zatímco Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče odjedou vyjednávat ve věci obžaloby z kacířst církevním instancím a posléze nikoli bez komplikací a jisté újmy dosáhnou zastavení svých výzvu neposlechne, postaví se i proti králi a stane se vlastně teprve v roce 1411 předákem Na adresu Dekretu kutnohorského už jenom jednu poznámku. Námi popsané a shrnuté stanovisko české tradici zcela výjimečné. Historikové prakticky bez výjimky, včetně T. G. Masaryka až nedávné hájí Dekret kutnohorský a snaží se polemizovat s „cizozemským pohledem", který dek rozhodující krok k provincializaci UK a úpadku její vědecké úrovně. V době vydání Dekretu kutnohorského stojí Jan Hus na vrcholu své intelektuální kariéry. Je rektorem, mocní světští feudálové mu nabízejí pomoc a ochranu. Ohlas jeho kázání nepolevuj eschatologická očekávání věcí příštích a zásadních. Pravda, záhy se ukáže, že Václav IV., roli „císaře konce světa", tuto roli není schopen převzít. Vznětlivý, nevyrovnaný pijan s to byl Václav IV. odjakživa, ale Hus pro něj nikdy nenašel přísnějšího slova, nikdy neporo s nešvary církevními, jež tepat věru neváhal. Václav IV. však není schopen vytrvat ani ve společenství s Husem, jde mu jen o dobrou pově ztratí i poslední naděje na zisk římské koruny. Tu naproti tomu získá jeho mladší bratr Zi uherský, ba co více, stane se dokonce císařem... Je to troufalé a nemám pevnější doklad, n poučeného pozorovatele, přesto však soudím, že souvislost mezi glejtem, který Hus sjedná s cestu na kostnický koncil a chiliastickou ideou císaře konce světa bude nějaká souvislost. Hus nepřestal věřit, že pořádek ve věcech církevních může a musí zjednat kompetentní světs Václav to být nemůže, přirozeně se tedy naskýtá Zikmund. Ten se „liškou ryšavou" teprve st Antikrista jej nemine. Vždyť jsme hned v úvodu říkali, že obě figury jsou si k nerozeznání dobové i situační náladě je potom pochopitelně, že Hus na jedné straně dál opatrně lavíruj Jakoubka v roce 1411 děkan artistické fakulty vyzve, aby vydali jakousi přednášku podezřel Jakoubek ze Stříbra vyhoví bez váhání, Hus odmítne. Na straně druhé sílí i Husovo eschatol Jak v této souvislosti rozumět jeho odvolání ke Kristu, když kompetentní církevní instance rozsoudili v jeho neprospěch, protože se Hus k soudu odmítl dostavit? Já navrhuji brát tut vážně a protože z právního hlediska to arci možné není, zbývá jen hledisko eschatologické, Snad Hus opravdu počítal dny blížícího se příchodu Kristova, snad opravdu doufal, že se Kr slávě dostaví k tribunálu a změní jej z tribunálu inkvizičního na tribunál posledního soud Odpovědět na vstupní otázku naší přednášky není vůbec snadné. Mnohé by nasvědčovalo tomu, spíše intelektuál než duchovní člověk, nejméně věru to, že zemřel s potupnou kacířskou čep zplozenec Antikristův. Více snad to, že velký intelektuál 20. století, marxistický filosof publikoval v osudném - pro sebe i pro tzv. socialismus s lidskou tváří - roce 1968 v Liter úvahu, v níž se soustřeďuje na jedno místo z Husových listů zasílaných z Kostnice. Hus tam koncil nabídl, aby uznal, že má jen jedno oko, zatímco koncil má obě. Pokud tak učiní, bud nechť se pak učí, co chce. Husova odpověď: „toho nemohu učinit pro odpor svědomí" je pro K ze středověku do novověku. Středověký vzdělanec zde ustupuje modernímu intelektuálovi s in svědomím, středověký chiliasticky orientovaný katolík reformačnímu pojetí moderní zbožnost Když jsem se před lety probíral bohatým materiálem k Husovu procesu, nejvíc mne šokovalo, dočetl, že Hus si vezl do Kostnice soubor svých spisů, aby z nich mohl dokázat, že viklefs neučil. Proč si s sebou vezl důkazy proti sobě, ptal jsem se tenkrát. Neboť jasné navýsost že Hus viklefské bludy vyznával, vyučoval a šířil prostřednictvím svých spisů, byť on sám „poznanou pravdu" nikoli za heretické bludy. Pak jsem si ale uvědomil, že Hus do Kostnice knihy, ale rukopisy, které k tomu účelu nechal pořídit. To už jsem se přestal divit, že se odmítl zabývat a trval na věci z hlediska sporu zásadní: kde je kritérium pravdivosti v ná Je-li náboženství věcí soukromou, jako v sekularizované části moderního světa, je touto in Stává se oním novým božstvem, jež zavádí Sókrates, první evropská individualita ve vlastní je za to podle athénských zákonů potrestán smrtí. Rád ukazuji, že v Sokratově soudní při lze vysledovat zvláštní ironii. Po té, co Sókrates a stojí před úkolem sám si navrhnout trest, volí místo symbolické pokuty, kterou by navíc jiní, aby byl za trest doživotně hoštěn v prytaneiu na útraty obce. Chce, aby soud rozhodl zaživa prohlášen za předka. V prytaneiu totiž denně hodovalo s předky padesát losem vybran zastupovali obec a protože los byl chápán jako nástroj boží vůle, je zřejmé, že šlo o volb konvenuje. Kdyby soud Sokrata předkům vnucoval, nepochybně by to přineslo Athénám značné o tedy neměli na vybranou. Sokratově žádosti vlastně jakýmsi ironickým způsobem vyhověli, um se předkem urychleně a protože smrt si přivodil vlastním přičiněním, neměl důvodu chovat v zášť. V Kosíkově smyslu Hus znovu objevuje sokratovské daimonion a stává se tak snad dokonce prv individualitou v moderním smyslu slova. Pokud se hrubě nemýlím, opustila jej již v této ch žaláři naléhavá eschatologická, chiliastická očekávání a vidí, že nemá na vybranou. Odvola naděje, jež do něj vkládali krajané, jejichž mínění tak rád, upřímně a neprozíravě celý ži vyjadřovat. Nikdy by jeho odvolání nepochopili jinak než jako selhání ze strachu. Vždy i o smýšlení Štěpána Pálče či Stanislava ze Znojma jinak. I on však v této takřka poslední chv že ve společnosti, kde náboženství není soukromou věcí, musí být nefunkční autorita nahraz novou. Papežské schisma na dlouho diskreditovalo autoritu papežskou, světská moc v záležit náboženství je vždycky spjata s Antikristem a silami ďábelskými. Hus snad pochopil i to, ž vystavil ochranný glejt jako dobrý syn církve jinému dobrému církevnímu synu. A císař musí nově se rodící autoritu: učení o neomylnosti koncilu, jež se právě na kostnickém koncilu n zda Hus věděl, že jedním z důležitých spoluautorů projektu byl jeho pražský protivník, nom z Krakova, jeden z profesorů, kteří Prahu opustili po Dekretu kutnohorském, a prý i Štěpán na věci malý podíl. Koncil věru má dvě oči, zatímco prostá Hus jen jedno, tak to bude v ka platit téměř celou další polovinu milénia. Kdo toto nesnese pro odpor svědomí, musí církev nová církev bude „sola fide": existuje pouze potud, pokud věřím. První, kdo vykročí tímto naznačeným, se jmenuje Martin Luther. Ale Hus tudy jít nemohl a nechtěl. Byl dobrý katolík napravovat nikoli zrušit a tak neměl na vybranou. Zdeněk Pinc [ URL "LM-302.html "]