Pamětní zápis sepsaný v měsíci srpnu 2005 u příležitosti obšírné úpravy kunštátského chrá ****************************************************************************************** * Ludvík Kundera ****************************************************************************************** Commemorative record written in August 2005 for the occasion of extensive arrangement of t cathledral in Kunštát Abstrakt In 2005, an extensive arrangement of Saint Stanislav’s cathedral was carried out in the Mo Kunštát. At this occasion, the so called balloon, spire cupola, situated under the cross p spire was opened. Inside, caskets containing contemporary documents and objects have been type of find happens roughly once every century and the documents and objects are usually inform future generations about town’s (locality’s) conditions at time of the last arrange of the church. The latest documents and objects from the caskets opened in Kunštát in 2005 1890, the oldest commemorative document is dated 1687 and is related to the magnanimous tr the original gothic church into a baroque building. The final act of the Saint Stanislav c repair in 2005 was resealing of the balloon into which the old caskets were returned and a added. Its most important part was the so called Commemorative record which is a historici Kunštát development between 1890 and 2005. Readers of the Urban People revue are lucky sin now, at least one hundred years ahead of others when they carefully open the caskets durin restoration of the cathedral. The Commemorative record is, apart from its fascinating form résumé, also interesting because of the extraordinary name of the author, namely Ludwik Ku “prince of Moravian poetry”, honorary citizen of Kunštát and important playwright and lege It might be worth it to find out how many balloons of Czech, Moravian, and Silesian church past two centuries contain a “message for future generations” that was written by contempo their lifetime renowned poet, novelist, historian, teacher or priest whose significance ex parish borders of a given church. Pamětní zápis sepsaný v měsíci srpnu 2005 u příležitosti obšírné úpravy kunštátského chrám V roce 2005 došlo v moravském městě Kunštát k obšírné úpravy chrámu sv. Stanislava. Při té byla otevřena tzv. makovice, věžní báň, umístěna pod křížem na věži kostela. Byly v ní nal s dobovými listinami a předměty. Tento typ nálezu se opakuje zhruba jednou za stolení a li jsou obvykle koncipovány tak, aby sdělily budoucím pokolením, jaký byl stav města (lokalit poslední úpravy či opravy kostela. Poslední listiny a předměty ze schránek otevřených v ro z roku 1890, nejstarší z pamětních listin je datována rokem 1687 a vztahuje se k velkorysé gotického kostela ve stavbu barokní. Finálním aktem opravy střechy chrámu sv. Stanislava v roce 2005 bylo znovuuzavření makovice, do které byly vráceny staré schránky a k nim přidán nejvýznamnější součástí je tzv. Pamětní zápis, což je historizující resumé vývoje města Ku 1890 do roku 2005. Čtenáři revue Lidé města mají to štěstí, že si s minimálně stoletým pře to, co jejich potomci budou opatrně otvírat až při další velké opravě chrámu. Na Pamětním fascinující formy neprolhané zkratky, mimořádné jméno autora. Je jím „kníže moravské poezi města Kunštát, významný dramatik a legendární překladatel Ludvík Kundera. Možná by stála z do kolika makovic na českých, moravských a slezských kostelech napsal za poslední dvě stal pro budoucí generace" žijící a za života proslulý básník, prozaik, historik, pedagog či kn přesahoval hranice církevního okrsku toho kterého kostela. • • • Ve věžní báni (makovici) byly nalezeny i schránky s dobovými listinami a předměty, nález t opakovaný zhruba jednou za stolení a určený budoucím pokolením. Poslední listiny ze dvou s z roku 1890, od dávných pergamenů dělí nás tedy plných 115 let. Věnujme se zprvu listinám ještě mnohem starším, které pamětnímu zápisu z roku 1890 předchá 1. Nejstarší z pamětních listin je datována rokem 1687 a vztahuje se k velkorysé přeměně p kostela ve stavbu barokní. Latinsky psaný text vzdává hold Kašparu Fridrichovi z Lamberka, předtím. Byl to pán laskavý a se stavbou kostela úzce spjatý. Zpět do báně vrácen jen v ko 2. V latinských listinách z roku 1790, kdy Kunštát již byl v držení rodu Honrichsů, zaznív z válečnických Turků („porta ottomanica"), houstnou odvody mládeže na vojnu, monarchie je změnou na nejvyšších místech: po smrti Josefa II nastupuje Leopold II. V textu listin se j charakterizuje jednou větou málem rok od roku a nečekaným střihem se na závěr zaznamenávaj stříbrné a měděné mince co dárek „štastnějšímu potomstvu". Zpět do báně vrácen jen v kopii 3. Desítistránkový, již česky psaný, listinný soubor z roku 1874 slibuje sice úvodem zpráv místních, zemských a říšských, zůstává však hlavně u těch kunštátských. Žije se, praví dok poměrech dosti trudných po ztrátě válek roku 1859 s Itálií a 1866 s Pruskem, v kterémžto r sem dorazil a zde od 13. července do 15. září 1866 potrval". Oprava kostela „děje se na út To zní v takovéto zkratce poněkud dobrodružně, ale budiž. Dvoutřídní škola přechází ve čty O kulturnosti svědčí „Čtenářskopěvecký spolek Jiří z Poděbrad", spolek divadelních ochotní knihoven, například farní a školní...Velkým lidovým shromážděním se ve dnech 9. a 10. září oslavy čtyřstého výročí úmrtí krále Jiříka z Kunštátu a Poděbrad (v tehdejším legendárním „místního rodáka"), jichž se zúčastnilo „více než 5 tisíců lidu sokolského a mnoho spolků jiných". Listiny zaznamenávají i vzmáhající se místní řemeslo, jímž je hrnčířství přecháze takzvané měkkoty na výrobu „tvrdého zboží". Množí se hlasy o budoucím rozkvětu keramiky, h měly pravdu. Z 2. září 1874 je německá, takzvaným kurentem psaná listina, podepsaná faráře Hallou. Další podepsaní: patron kostela Kuno svobodný pán z Honrichsu, jeho sestra Leopold Mistrovský, Elizabeth Coundenhove. Přítomni byli i mladší členové rodiny a baron Kuno vlož schránce další peníze. 4. O šestnáct let později, roku 1890, bylo shledáno, že „krytba plechová a pod ní celá vaz dalece sešlá, že věž, od samého zdiva počínaje, snešena a novou nahražena býti musí". O té která se realizovala na návrh a žádost zdejšího velkostatkáře (!) pana Kuneše (!) z Honric tehdejším kunštátským starostou Petrem Čáslavským česky psaná zpráva nazvaná „Památka naši Je to detailní odborný popis celé „věžní problematiky", navíc s věcnou „přílohou" nazvanou a nákladů. V pamětním textu vyšlo Petru Čáslavskému ještě místo i pro zaznamenání kunštáts ruchu v těch letech, výskytu „nové nemoci" zvané chřipka (influenza), o velkých povodních nechybějí pozoruhodné politické postřehy ani „vzkazy budoucím": „Politické a národnostní p nanejvýše rozhárané: Němci chtí udržeti stůj co stůj nadvládu jak v říši, tak v jednotlivý počtu například na Moravě pouze jednu čtvrtinu obnášejí, a přece zemské zastupitelstvo ve My pak (Čechové) jsme rozštěpeni na dvě strany, totiž staro- a mlado-Čechy čili jak posled stranou svobodomyslnou. Kterýmžto rozštěpením mnohá dobrá věc politickému boji podlehnouti boj bratr proti bratru se vší bezohledností vedou a jedna strana druhou na pranýř staví. D abyste se vy, milí potomkové, lepší a pokojnější doby dočkali, k čemuž vám zplna srdce vše prosíme vás, abyste nás v motlitbách nezapomněli..." To bylo psáno 20. listopadu 1890. Tot pod třístránkovým latinským pojednáním, které je z valné části podrobným soupisem duchovní osobností, jakož i kunštátských občanů zaslouživších se nepřímo či přímo o přestavbu koste Překlenout dějinnou epochu od roku 1890 po rok 2005 je úkol ozlomkrk. Jak se dvě světové v okupace, roztodivné změny režimů promítly do života někdejší dědiny, pak městyse, posléze události rozčeřily hladinu let, byly nezajímavě běžné a nebo se lišily od průměrného dění? hnutími procházela obec, jaký byl vztah zámku a podzámčí? Kam směřovala ctižádost Kunštátu za prací, kam do škol? Co tu bylo, co tu je mimořádné? Prokleslil se nějak ošidný pojem po bylo, co tu je centrem dění? Kostel? Politické strany, spolky, kultura? Jaké osobnosti se Kunštátu? Vytvářela se tradice? Jaká? Dosti otázek. Nechť nás trvale zneklidňují, nutno však odpovídat. To jest probírat a kupit Především: rok 1890 je předěl jen zdánlivý. Události předznamenávající novou epochu začína dříve, totiž roku 1868. Tehdy vznikla myšlenka postavit králi Jiřímu v Kunštátě pomník! Je sledovat úsilí chudých sběratelů, kteří po sedmnáct let obětavě na pomník skládali... Když pro postavení pomníku sebralo již 500 zlatých, bylo to v roce 1881, vydalo provolání (pode Novotným, Antonínem Šamšulou a Petrem Čáslavským), v němž se jmenovitě obrací na „vůdce ná vlastence", „družstva a spolky", „rolnictvo naše" i „studentstvo jaré", aby podpořili dobr necelých pět roků jsou věci tak daleko, že družstvo zve na 15. a 16. srpen 1885 „ctěné spo pěvecké, sokolské, průmyslové i politické jednoty, spolky záloženské, hasičské a vůbec vla i vlastence zemí koruny svatováclavské vůbec, aby ony přítomností svou poctily odhalení po velikánu". Nikdy dosud Kunštát neviděl takovéto spousty lidu jako v tyto dva dny. Sjelo a 000 - 12 000 lidí (podle jedné zprávy dokonce 14 000!). „Starožitné, útulné městečko Kunšt praví v jedněch novinách, stalo se dějištěm nezapomenutelné vlastenecké slavnosti. Zprávy, události zůstaly zachovány, se ustalují na těchto charakteristikách: velikolepé, povznášej krásné, vzácné... Nebyla to zdaleka jen místní kunštátská záležitost, nýbrž celonárodní ma všem trvale utkvěla. „Již v předvečer slavností odělo se město kunštátské rouchem slavnost novinách. Při odhalení pomníku promluvili na přeplněném kunštátském náměstí zemský poslane Ivančic, předseda družstva pro postavení pomníku Jan Novotný a tehdejší starosta Petr Čásl byly zhusta přerušovány výkřiky jako: Výborně! Sláva! Tak jest! Za zaznamenání ještě stojí Sokola přijeli až z Brna na bicyklech a jedouce Kunštátem, byli předmětem všeobecného podi jenž něco podobného viděti neměl příležitosti", a že spolků, které na odhalení přijely, „b trvalo skoro půldruhé hodiny, než se průvod seřadil". Postavení pomníku králi Jiřímu je čin obrozenský; ve srovnání s jinými kraji, zvláště níži trochu opožděný. Nutno si však uvědomit, že národní obrození pronikalo do odlehlých končin vysočiny, do míst méně zalidněných a bez železnice izolovaných, poněkud později, ohlas je intenzivní. Od té doby se dá mluvit o kunštátské jiříkovské tradici. Kromě několika drobný jednoho básnického, vyšla k odhalení Jiříkova pomníku roku 1885 také skutečná kniha o 132 městečka Kunštátu, prvý a zatím jediný soustavný spisek tohoto druhu. Autorem je budoucí k (1863-1936) a je to dílo dodnes výjimečné; opírající se o důkladné bádání a jdoucí „ad fon původním listinným pramenům. Navíc si zaslouží chvály i jazyk tohoto spisu, jazyk půvabně přesný, některá místa se čtou jako z románu, například historka o tom, jak Kunštát „hostil Slavkova oddíl poražených Francouzů. Je radostí ocitovat kousek z Tenorovy předmluvy, úryv pro tento pamětní zápis z roku 2005: „Není mi nikterak tajno, že snad některé stati mohly býti důkladnější a úplnější, kdybych nakvap spisek tento sepisovati, a kdyby mi možno bylo i z jiných ještě pramenů čerpati; út jest a omluvou mi buď, že aspoň z pramenů, které mi po ruce byly, jsem se jak moha snažil, správně události,o nichž jsem jednal, vylíčil, spoléhaje jen na zprávy věrohodné a zaručen jsem si i zpráv nejmenších všímal." Hrnčířská Když si poněkud popílím, chci si drobet zazpívat o tom hrnčířském řemesle chci maličko chválu vzdát. (:Všechny pány hrnčíře, mistry, též tovaryše, podle hrnčířského zvyku chci všechny pozdravovat:) Počátek tohoto řemesla byl jest zemský tvor v ráji, kteréhožto páni mistři na svých štítech nosejí. (:Sám Bůh první hrnčíř byl, Adama z hlíny stvořil a to hrnčířské řemeslo velmi krásně ozdobil:) Umělé jest to řemeslo, každý uznati musí, neb se o něj žádný fušař nikdy pokusit nesmí. (:Jak náš výrobek zkazí, žádný jej víc nespraví, radujte se, páni bratři, uděláme zas jiný :) Též pro pány pijalisty jsme velice potřební, neboť oni naše džbánky vždy velmi rádi vidí. (:Jak si do něj nalít dá, pije až dno uhlídá, od večera až do rána se džbánkem se obírá :) Obzvláště my od kamnového jsme velice potřební, mládenec i také panna, oba kamna milují. (: Když je mládenci zima na špacír zapomíná, nechá pannu na ulici, u kamen se ohřívá :) Pročež páni hrnčířové z toho se nic nermuťte, že ve vašich všedních šatech zamazaní chodíte. (: Ve všední den při hlíně a ve svátek při víně, radujte se, páni bratři, každá panna vás přijme :) Ptala se dnes Katrlinka Andulinky dychtivě co to včera tancovali za chasníci v dvoraně. (: To byli švarní hrnčíři, chasa jak oficíři, s těmi bych si vinšovala zítra jíti k oltáři :) Píseň vyšla v Kunštátě na jednolistovém letáčku v 80. letech 19. století. Dána do tisku mi Pětou ze Sychotína. Z komentáře V. Pražáka: „Tento kunštátský zápis této hrnčířské písně je pozoruhodný tím, ž jaký vůbec známe, neboť ani předtím ani později nikde v Čechách nebyla zaznamenána. (...). cenným dokumentem hrnčířské písně staršího typu a jednou z nejstarších písní toho druhu u Byla to také hrnčířská píseň tou dobou nejznámější a nejrozšířenější; zpívala se nejen v Č na různých místech Moravy a pronikala odtud i na Slovensko. Patrně to byla píseň v hrnčířs velmi oblíbená, dostalo-li se jí takového rozšíření. Nemalý význam kunštátského tisku tkví uchoval její text v nejstarším nejúplnějším znění..." Mezi nejstarší výrobky kunštátské hrnčířské oblasti patří: kuchyňské nádoby, různé typy hr másláky, zadělávačky, plucárky, pekáče, dále pak různé ozdobné formy na pečivo, bábovky, b na pivo a na mléko. Převládaly výrobky vytáčené na hrčířském kruhu z volné ruky. Později s odlévaly, formovaly a „táhly". S novými kameninovými výrobky začal na Kunštátsku nebývalý výroby, hrnčířství bylo v té době jedním z nejlépe placených povolání. Tehdy vznikly nové Kunštátě a Sychotíně, ale i ve Zbraslavci, v Újezdě a Drnovicích. Vrcholu dosáhla hrnčířsk 1875-1895. O kunštátském hrnčířství psal v roce 1900 vídeňský týdeník Solidarita v kuriózn „...Zaměstnavatelé si stáli velice dobře a jeden druhému přeplácel dělníky. A jaký kus se byl dobrý, jen se křičelo: dělejte hodně, ať můžeme vyhovět obchodníkům." V 17 kunštátskýc podnicích se vyrábělo zboží ročně za 160 tisíc korun. Tato konjunktura však koncem 90. let se projevovat konkurence porcelánu a kovového zboží. Namísto denního platu se zavádí práce se snižují. V zimním období se začíná hromadit neprodané nádobí, které se dostává na trh t V té době se výdělek hrnčířského dělníka-kruhaře snížil o třetinu až polovinu, a to za nej sil, při němž - jak se doslova píše - „dělník musí do kruhu, na kterém hrnce točí, kopnout Nadto hrozila stále výpověď, neboť smlouvy na delší dobu se s hrnčířskými dělníky neuzavír se hrnčíři organizovat a brání se stávkami. Po prázdninách roku 1905 byla slavnostně otevřena nová budova měšťanské školy chlapecké. M se zúčastnily, jak se praví ve školní kronice, školní dítky, učitelstvo, duchovenstvo, c.k úřednictvo vrchnostenské, obecní výbor, obě místní školní rady, veškeré zdejší spolky, spo Braslavce a přečetné zástupy lidu domácího a okolního. O rok později čteme v kronice zápis „Místní školní rada podala odůvodněnou žádost, aby omezený počet děvčat mohl býti přijat j posluchačky; žádosti nebylo vyhověno, což vyvolalo v Kunštátě samém trpké zklamání." Roku 1914 vypukla první světová válka. Kunštátská Pamětní kniha o tom píše: „Jako všude, t se její neblahé následky. Veškerý život veřejný utuchl, neboť většina mužů byla povolána d kteří zde zůstali, museli zapírati svoje přesvědčení, poněvadž i zde vyskytlo se několik j jež byly ochotny udati každého, kdo stále nekřičel: Ať žije válka - Zachovej nám Hospodine Rusům a Srbům. Ve všem větřilo se nebezpečí a zrada. Krabičky od sirek se slovanskou triko podobné věci, vše musilo býti odstraněno, vše mohlo býti pro majitele nebezpečno. Záložna svou firmu, poněvadž kol červené desky byly obruby modrobílé. Ze všech školních učebnic by všechny články a básně, jež mohly povzbuditi národní vědomí, a místo toho dávány tam věci Rakousko. Bylo to smutné podívání, jak ten tlak působil na mnohé lidi. Nebylo lze nikomu d dostavil se nedostatek, nastaly rekvizice - potraviny i vše ostatní bylo vydáváno na lístk si mimoto pomoci, jak mohl. To svedlo mnohé rolníky a obchodníky; chudák se u nich neobeše měl však hodně peněz, dostal vše. Lichva bujela v nejvyšší míře a lichevní soudy proti tom valné ceny." Školní kronika doplňuje tyto řádky o podrobnosti takřka bizarní: „Dítky byly vyzvány, aby novinový papír na pořizování ponožek, náprsenek, rukávů, nákolenic pro naše vojsko. Jeví s uzavření našich zemí nepřítelem a nedostatku dovozu k nám nedostatek vlny, bavlny, čaje, č Zakoupeno bylo školou 48 kg novinového papíru. Úřadu pro válečnou péči do Vídně odesláno b pytlích a v dřevěné bedně celkem 1400 párů ponožek a 1800 párů podešví papírových, jež dle děvčaty obou škol byly zhotoveny. Na zakoupení náhradní ponorky za ponorku nepřítelem poto bylo 39,60 K, které odeslány byly 4. května 1916." Kunštátský kronikář končí svůj záznam velmi drsně: „Velikou zhoubou pro mnohé a konečně i podpory, jež dostávaly ženy narukovavších vojínů. Většina z nich utratila ty peníze hříšný Podpory byly tak značné, že mnohá nikdy předtím neměla tolik peněz a proto také netoužila jí navrátil." Za první světové války nastal v hrnčířství nový vzestup výroby;válečný průmysl potřeboval i omezovala se výroba plechového nádobí a narůstala poptávka po zboží hliněném. Přestože k nedosáhla dřívější výše, dělali zaměstnavatelé dobré obchody a i dělnictvu - pokud nebylo dařilo lépe. První vyučovací den v československém státě - úryvky ze slohové práce Antonie Jaškové, žák měšťanské školy v Kunštátě: „28. října 1918 po čtyřleté válce světové a dlouholetém boji za českou svobodu prohlášen b československý stát. Hluboké vzrušení vzbudil tento den v českých městech a vesnicích a vů bilo české srdce. Po celé Moravě a Čechách konány byly nadšené slavnosti. Vše vzalo na seb Úřady zaváděly se české, rakouští orli shazováni. Všude zářily prapory v českých barvách z barvou podzimní přírody. (...). Já právě nechodila jsem do školy, poněvadž naše měšťanka v zavřena pro četné případy ‚španělské chřipky‘. Asi za týden bylo vyučování. Toho dne ráno jak obyčejně do školy. Zde bylo všechno jaksi tajemné, děvčata šeptala si, že bude nějaká nedočkavostí očekávali jsme osmou hodinu. Konečně zazvonilo. Vyhrnuli jsme se na chodbu, k všichni páni učitelé i pan ředitel. Vedli nás do tělocvičny. Sestoupili jsme se do půlkruh ředitel nadšeně přednášel o československém státě. Mluvil o jeho bývalé slávě, o jeho pohř hoře, o jeho zmrtvýchvstání. (...) A končil tím, abychom byli platnými a sebevědomými obča státu. Pak, hluboce vzrušeni, přísahali jsme věrnost naší české vlasti. Nato přednesl pan krásnou báseň Tisíc nesmrtelných. Pak rozcházeli jsme se do svých tříd s novými sny, ideál duši. Den ten nevymizí mi nikdy z paměti." Organizovaný boj proti požárům začíná u nás rokem 1785, kdy Josef II. vydává tzv. Ohňohasn dobrovolný sbor hasičský vzniká v našich zemích roku 1864 ve Velvarech. Kunštátský sbor by roce 1875. Prvním starostou byl Jan Novotný, prvním náčelníkem Petr Čáslavský, prvním jedn Kafka. Při založení měl sbor 24 činných členů. V obecním rozpočtu se každoročně pamatovalo hasičské výzbroje. Kromě pravidelných „hasičských bálů" pořádal sbor i ochotnická představ pochází památný spolkový prapor. Největší požár je zaznamenán 27. listopadu 1921 na kunštá s požárem tehdá trval 36 hodin bez přestávky. Ochotnické divadlo v Kunštátě dosáhlo opravdového rozkvětu a dramaturgického i uměleckého po roce 1918. Tehdy se divadlo stalo záležitostí celého Kunštátu a jeho okolí. Pozdě večer představení bylo vidět na kopcích kolem Kunštátu malá mihotající se světýlka. To se do Tou Hlubokého, do Rudky i do Rozseče vraceli návštěvníci divadla, kteří často prošlapovali vys Tento neobvyklý zájem o činnost kunštátských ochotníků probouzel chuť k další práci a přis úrovni kunštátských ochotnických představení, na niž i po delším časovém odstupu může být Když byl v Kunštátě postaven Lidový dům, vytvořila se další skupina ochotníků. Kunštát žil velmi rušným životem, který neohrozilo ani otevření biografu. Názory o výtvarné hodnotě Rolínkových soch v umělých pískovcových jeskyních u Rudky se jis a různí se. Je také rozdíl mezi jeho ranými, ryze samouckými pokusy, které imponují monume mají to, čemu se říká „kouzlo nechtěného", kouzlo tzv. naivního umění, a mezi jeho pozdním zřetelně přechylují k vážnému umění. Sotva započaté dílo naznačuje nevšední talent. Zůstáv k nimž narůstaly předpoklady. A zůstává i tragický osud člověka, jemuž se umění stalo úděl slabých sil, vždy znovu nabíral dech, byl uměním přímo uhranut a dokázal za finanční podpo Buriana téměř nemožné. Stanislav Rolínek nikdy neviděl lva, a přece mu dokázal dát věrnou podobu. Vytesal ho z ka sekerkou a za ním v jeskyni, kterou střeží, odpočívá šestnáct blanických rytířů... Šestnác spí v této umělé jeskyni. Někteří jsou nehotoví, protože smrt byla přece jenom rychlejší n Rolínek vyměnil za svou původní sekerku. Na Slavín, s podobami našich velikánů už čas nest Stanislav Rolínek (1902-1931), pochází z Bořitova u Černé Hory. Vyučil se čalouníkem, záhy objevily příznaky tuberkulózy. Po prvním léčení se v něm probudil aktivní zájem o umění. S tesal v okolí Bořitova; např. v lese u Chlumu sousoší Jana Husa, Jana Žižky a Prokopa Holé velkorysých realizací se mu dostalo koncem dvacátých let v umělých pískovcových jeskyních Kunštátu. Na jejich základě byl v roce 1929 přijat na pražskou Akademii výtvarných umění, u prof. Španiela. Vydržel tam však jen rok. Poté, stále víc sužován chorobou, chtěl vyřeši vyzdobit celou rudeckou jeskyni. Jeho snem byl podzemní Slavín se sochami velikánů našich jezdeckou sochu knížete Václava, rytíře u vstupu i řadu blanických rytířů. Ty už však nedo Pohnutý byl osud Rolínkova nejnáročnějšího díla, monumentální pískovcové sochy T. G. Masar okupace bylo jisté, že ji nacisté odstraní. Rolínkovi podporovatelé sochu proto pilami roz ve sklepích. Ale i tam gestapo jednotlivé kusy vyslídilo a zničilo. Zbyly mohutné boty, „M Staly se pojmem, vešly do dějin... Roku 1938 přijíždí František Halas poprvé na letní pobyt do Kunštátu. Ubytování zprostředk Klement Bochořák, kunštátský rodák. Halas je Kunštátem fascinován a po svém zvyku zve přát této radosti podíleli. Kromě „kunštátských" (Bochořáka a Jana M. Tomeše) přijíždějí z Prah Kamil Bednář, Zdeněk Urbánek a z blízkého Zboňku dávný kamarád Theodor Hejl, z Brna Ivan B První Halasův „kunštátský kruh"!Smyslným smíchem nesmyslným čaruje večer za dědinou. Kdysi lidé tolik necestovali, drželi se více svých domovů. Cesta z Kunštátu do Olešnice by zážitkem na celý život. A proto se znaly důvěrně jen ty obce, které ležely nejblíže, kam s rok jezdívalo na pouť, k vzdáleným příbuzným nebo za potřebným, ale řídkým řemeslem, např. nebo barvířem. Středem domova, „naší" krajiny, byla rodná obec, a čím dále od ní, tím matn o vesnicích i lidech. Za prstencovitým obzorem domova ležela již jen velká města, neznámé země. Mnohý o nich snil a překročit kruh, rozhosťující se kolem jistoty domova, znamenalo do Čech, na Hanou, do Rakous. A zvláštní věc: krajinu domova netvoří jen známé tvary vsí, polí, nýbrž tvoří ji též jména, která k těmto tvarům patří. Jsme doma tam, kde nám jsou ná bližší a přirozenější než znění spisovná, kde nářečí vnímáme jako součást kraje, jako prve dějin. Řeknu-li Hliboký, vím že je to právě jen u nás a nikde jinde. (Rudolf Šrámek). Velkou zásluhu na rozmachu loutkového divadla v Kunštátě měl pan Šimek, majitel kolotočů, střelnice a loutkového divadla. Přijíždíval do Kunštátu dlouho před poutí a zůstával dlouh Večer pořádal loutková divadelní představení, která byla četně navštěvována. Pan Šimek sám loutky a hrál zpaměti všechny hry. Vystupovalo-li na jevišti více loutek, pohybovaly se je mluvily, ostatní zůstávaly strnulé v nejnemožnějších pozicích. Loutky byly z doby Matěje K na repertoáru byla také jeho hry: Doktor Faust, Loupežníci na Chlumu, Don Šajn, Oldřich a Posvícení v Hudlicích atd. Pan Šimek si texty také sám upravoval. Všechny osoby mužského r podle starobylého tvaru „to kníže". Byla to nezapomenutelná rčení: „Příteli neznámé, buďte pomožte mně z tohoto lésa, neboť nemohu vytrefit." „Buďte mně vítané v majestátnosti komná bych já ho nenáviděla, když já ho tak mileráda návidím.". Po ukončení každého představení za návštěvu, zval na další hry a loučil se slovy, jejichž obsah byl nepochopitelný, která utkvěla natrvalo: „Prosím, diváci, jestli se stala chyba v prozřetelnosti, ať mi odpustí." později prodal základní loutky kunštátskému loutkovému divadlu, jehož záslužným principále učitel Krasický. 22. června 1941, v den, kdy fašistické Německo napadlo Sovětský svaz, scházejí se poprvé u přátelé, účastníci první světové války: Marek, Vošlajer, Křížek, Antonín, Jan a Leopold Ša dříve se takto nesešli, ale náhle si rozuměli, věděli, o co jde a co je nejen jejich zájme spoluobčanům i povinností. Zde se diskutovalo a poslouchal se cizí rozhlas. Každý ze jmeno další známé a přátele, takže hodnověrné zprávy o situaci se šířily dále. Původní skupina n rozšiřována, ale kontakty měla dobré a stále lepší. A především měla dokonalý přehled o zb byly po Kunštátě uschovány na nejrůznějších místech. Tato skupina se v posledním roce válk scházet u Marků a zvolila si dům u Vošlajerů, který byl více na okraji obce. Zároveň se př většina zbraní do dobrých podzemních úkrytů ve Vlčí zmole. V podkrovní místnosti u Vošlaje před koncem války ustaven revoluční národní výbor, který se chopil moci ve dnech ústupu na Kunštátsko leželo na partyzánské trase, po níž přecházely skupiny partyzánů z Českomoravsk Bystřicko na východ na Boskovicko, Prostějovsko a dál třeba až do blízkosti německo-sověts 2. ledna 1945 se po této trase přesouvala na Vysočinu partyzánská skupina Jermak. Vezl ji dopravce J. Havelka z Protivanova. Partyzáni po částech vystoupili u Sudic a u Rozseče a p některých místech v okolí Kunštátu byly během roku 1944 vybudovány partyzánské zemljanky. na Hradisku u Nýrova obklíčilo 11. ledna 1945 protipartyzánské jagdkomando vedené úředníky gestapa a partyzány pobilo. Po udání postihlo v lednu 1945 zatýkání obec Újezd u Kunštátu. partyzánů bylo odvlečeno a umučeno pět újezdských občanů. Nejmladšímu z nich, Janu Bednářo tehdy patnáct let. Od října 1944 denně nosil partyzánům do lesa potraviny a informace. Zah 1945 v Dachau. Mezi památná místa partyzánských bojů na Kunštátsku náleží rovněž Zbraslavec. Partyzánskou tam byl mlýn Antonína Porče. V noci 12. února 1945 přišla do mlýna skupina partyzánů veden Jermaku. V době pobytu partyzánů u Porčů obklíčilo stavení protipartizánské jagdkomando. V sice partyzáni unikli, avšak manželé Porčovi byli zatčení a 10. dubna 1945 popraveni v ply koncentračního tábora v Mauthausenu. V Kunštátě prováděla tzv. Todtova organizace poslední zoufalá opatření k záchraně Německa. pomoci místního obyvatelstva byly zataraseny čtyři příjezdové cesty, a to v nynější ulici Brněnské, Rudecké a Halasově. Překážky byly sroubeny ze silných kmenů, uvnitř byly vyplněn a udusanou hlínou. Ve vozovce byl ponechán průjezd jen pro jedno vozidlo. Objet překážky n poněvadž přiléhaly až ke zdem domů nebo byly přímo zapuštěny do zdiva. V posledních válečn vešli odvážní obyvatelé nejbližších vesnic v přímý styk s partyzány, kteří se sem většinou Drahanské vrchoviny. V lesích se stavěly bunkry, ale došlo i k několika tragédiím, na jeji udavači. Tři týdny před koncem války obsadilo restauraci „U Ševčíků" v Rudce likvidační ko esesáků. Měli už i neobvyklé starosti: „zajali" místního krejčího, aby jim šil z dodaných šaty, které jim měly usnadnit plánovaný útěk na západ. 26. dubna 1945 padlo Brno, konec války byl na dohled. Německá armáda ustupovala v chaosu a zanechávala na polích a v lesích děla, tanky, vozy, auta a různý vojenský materiál. Do ryb padaly zbraně všeho druhu, na kunštátském náměstí volně pobíhali koně, do toho vysílal mís zprávy z BBC. Podrobně jsou události těchto dnů popsány v kronice obce Újezdu u Kunštátu. Zkráceně vyjím den hřmí na všech stranách detonace, to ničí vojáci zbraně, polévají benzínem auta a zapal vkládají nálože a vyhazují do vzduchu. (...) V lese Boří měli značné sklady střeliva, a ta úterý dlouho do noci Boří otřásalo se výbuchy ničeného střeliva (...) 8. V. úterý, vojáci v obci. Přijeli osobním autem naši četníci z Kunštátu, zatkli a odvezli občana, který byl podezření, že zrazoval a udával partyzány gestapu v Letovicích. Středa 9.V. Celou noc a ce hodiny večerní byla silnice přeplněna auty, tanky, povozy, jezdci, dělostřelectvem a pěším německým vojskem. (...) Kolony vojska prchaly nejen po silnici, ale i polmi, lesy, vše bez západ. (...) Podél silnice zanechali Němci mnoho vozidel s potravinami, sádlem, masem, tex atd. (...) Mnoho opuštěných koní po cestách a v polích bylo schytáno. (...) Toho dne, vyče blahým vědomím, uléhali jsme ke spánku. Opravdu, život každého, zvlášť v posledních událos vlásku. Situace mnohdy byla tak zlá, že byly obavy o osud celé obce..." Začalo se i organi německých a hlavně maďarských vojáků. Na něm se podíleli hlavně mladší občané. Zajato bylo vojáků, kteří pak byli soustředěni v Rájci. To už byla jedna z prvních prací revolučního n který začal pracovat v době, kdy se Kunštátem ještě valila ustupující nacistická vojska. R výbor, takzvaný desetidenní, vyhlášený během 9. května místním rozhlasem, měl toto složení dělník Karel Vošlajer; členové: učitelé Josef Zejda, Josef Sedlák, Josef Koláčný, zvěrolék Kubíček, okresní soudce dr. Vilém Hanák, klempíř František Stria, dělník Leopold Šamšula, Mareček, František Punčochář a Josef Marek, lesní správce Antonín Studený, stolař Karel Šm Antonín Musil, hrnčíři Vilém Vítek ml., Arnošt Unčovský a Karel Koukal, farář Jaroslav Šaf Truhlář a Josef Mareček, úředník Stanislav Dvořáček, stolař Karel Kubec. 19. května pak by prozatímní volby a došlo ke změnám národního výboru. Předsedou se stal Josef Zejda, místop Kubíček, tajemníkem dr. Vilém Hanák Josef Zejda píše: „Po osvobození v roce 1945 jsem byl předsedou prvního národního výboru v této funkci jsem se poprvé setkal s Františkem Halasem také oficiálně. Kunštát udělil Fran čestné občanství, které jsem mu předával na slavnostní schůzi. Byl to první čestný občan K k udělení čestného občanství nevyšel ode mne. Bylo to poděkování velkému básníkovi za vzta a ke kunštátským lidem. Když jsem Františku Halasovi předával diplom čestného občanství, b rozpačitý a poděkoval tak prostě, jak to uměl jenom on: Vaše pocta mě dojala a mám z ní op Slibuji vám, že neudělám nikdy Kunštátu hanbu." Františku Halasovi bylo uděleno za básnick cen a vyznamenání. Největší radost však měl z udělení čestného občanství Kunštátu. Již sám neobvyklý. Byl to originál symbolické kresby brněnského malíře Františka Kalába s postavou houslemi a s puškou, na jejíž hlavni zpívá pták. Ať přiblížíš se ke Kunštátu z kterékoliv strany, z polních dílců od východu či z lesních s vždy máš ty, jenž přicházíš jako host, pocit malého chlapce, který se dostal na pouť, tak připadá slavnostní, nedělní. A marně budeš pátrat po příčině tohoto pocitu. Je to povědomí stezkou, jež tudy vedla od pravěku, si chodili vyměňovat zboží snad už lidé cromagnonské k starokamenní lovci mamutů? Či ti paměť předvede obraz Mikoláše Alše, na němž pan Jiří z Ku triumfuje nad havraním synem bělehradského hrdiny Hunyady Jánoše, nad legendárním králem U Korvínem? Anebo tě rozbolestní reminiscence na velkého rapsóda lidu v haleně, na Františka se ti pod katafalkem na náměstí naříkající polský básník Galczyński?...Nebudeš moci si dův nejspíš to budou všichni ti velcí, jež tato země a toto město daly národu. (Z textu Jaromíra Tomečka) Sporá, kamenitá půda, pokud mu vůbec zůstala, obyvatele neuživila, a tak se hledalo vždy n Nejdéle se v Kunštátě udrželo hrnčířství - po pět set let! Návštěva všech kunštátských hrn vždy velkým potěšením a pomalu jsme se spřátelili se všemi kunštátskými hrnčíři. Jeden z n nám ukazoval nejen své umění, ale i - hvězdy! Za jasných srpnových nocí vodil nás se svým za Kunštát na vrch mezi Kohoutovem a Vlčí zmolou, kde jsme dlouho do noci zůstávali a posl zajímavý výklad. Také k panu Dvořáčkovi do družstva hrnčířů jsme vodili své návštěvy a hrn úsměvem ukazovali taje často nás vybízejíce, abychom si sami zakroužili... (Ze vzpomínek Libuše Halasové) Po první světové válce procházelo kunštátské hrnčířství podobnou krizí jako v době předvál nebyla jen opětná konkurence plechového a smaltovaného nádobí, ale i zmenšená odbytiště; v Československé republiky a zřízením celních přehrad odpadly dřívější trhy v Rakousku, Uhrá zůstal jen trh domácí. Ale i ten se podstatně zmenšil. Bylo třeba výrobu přeorientovat. Ne stalo v dílně Petra Brablece, jehož synové Petr a Karel, začali vyrábět užitkovou, dekorat keramiku, která za výtvarného vedení sochaře Huberta Kovaříka dosáhla pozoruhodné úrovně a se exportovala do zámoří. Některé kunštátské hrnčírny se pokoušely dostat se z krize tím, na výrobu hospodářské kameniny, např. odpadních rour. Krize však trvala. V těch letech hrn odcházeli po vyučení „na zkušenou", protože u mistra pro ně nebývala práce. V roce 1927 do opět ke stávce. Jejím výsledkem bylo zavedení osmačtyřicetihodinového pracovního týdne a ú I stávka v roce 1930 byla úspěšná. Existenční poměry hrnčířského dělnictva se však ani tak Zboží se hromadilo ve skladech, odbytová krize dosáhla hrozivého stupně. A tak jednoho dne dělníci - Vilém Vítek, Josef Štěpán a Arnošt Unčovský - začali uvažovat o založení družstv nebylo daleko k činu: 1. října 1932 bylo v Kunštátě založeno Výrobní družstvo dělnictva hr Přihlásilo se 12 členů, kteří složili podíl, najali dílnu a pustili se do práce. Předseda Dvořáček přispěl značnou finanční výpomocí a vyřizoval korespondenci. Překážek však nebylo bylo těžké prosadit se proti místním soukromým hrnčířům, kteří už měli svoje odběratele a je udržet různými výhodami. Ještě horší doba však družstvu nastala, když po dvou letech by kapitál spotřebován. Tehdy se projevila houževnatost a obětavost zakládajících členů a jej správnost počatého díla: dobrovolně se zřekli části své mzdy, aby mohla být ostatním praco mzda neztenčená. Časem se družstvu podařilo rozšířit si odbytiště a v roce 1938 obdrželo z vystavené v Bratislavě diplom a zlatou medaili. Trudné začátky byly překonány a družstvo s producentem hrnčířských výrobků na Moravě. V Kunštátě se v létě 1945 rýsuje Halasův „druhý kruh". Ke „Kunštátským" v něm přibyl místn Zejda, Halasův věrný protektorátní pomocník. Objevuje se Oldřich Mikulášek, Ludvík Kundera nechybějí výtvarníci (Vilém Reichmann, Bohumír Matal) a další. Ukaž ty mně / kde se ptáci Roku 1947 vychází 1. vydání Halasovy básně v próze Já se tam vrátím. Vyjde jich ještě mnoh hold Kunštátsku, óda, bez stopy patosu, sugestivní evokace toho, co bylo nazváno prakrajin Kunštátska", „tuto cestu z Nikde", jak zní jedno z věnování, si básník sám definoval jako jednoho místa". Aniž budeme sáhodlouze vypočítávat, co vše to v totálně znejistělé době, v vznikala, mohlo znamenat, připomeňme si pouze běžný fyzikální zákon, že bez opory pevného nelze se dostat ani výše ani dál. Závěr básně: Už aby bylo po tom pekelcování místy, kam nepatřím. Ať svítí světla milovaných chalup, ne v dálce, ale betlemsky radostně a vytrvale. Všechny cesty vedou do Kunštátu, do Zboňku a d Hranečníky zarazilo dětství. Toho skřípání kol na cestách křizujících se v mém srdci! Ať s do prázdna, ať si jen letí, jen když zbude jistota jednoho místa, místa posledního, místa Chci ho mít tam, jen tam u nás. Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se t vrátím. V létě 1947, za dlouhých procházek k Podchlumí a za Rudku a pod Dianaberk, začal František rozvíjet myšlenku dát „pod střechu jedné knížky" hlasy básníků a spisovatelů, kteří se kol „nějak ochomejtli". „Ať z toho ten Kunštát aspoň něco má!" říkal František Halas. Jednoho u Březinů dostala tato myšlenka konkrétnější křídla: vzali jsme dokonce papír a začali jsm těch, kdo přicházejí v úvahu. Jmen bylo mnoho a různých, autoři by se často nebyli navzáje věděli jsme, že se shodnou na Kunštátu... K uskutečnění tohoto nápadu - tohoto „holdu Kunš lidem z Kunštátu a Kunštátska - v tempu a zvratech doby nedošlo, přestože nikdy nebyl zcel Mezitím počet básní a próz, které mají vztah ke Kunštátu, narostl, a není divu, že to jsou Kunštát" holdy Františku Halasovi. Nastal tedy čas uvést tento záměr, tento sen, ve skutek které se v průběhu let nashromáždily, přibyly další, které vznikly nebo byly dodatečně urč tuto knihu, pro tyto Kunštátské akordy. Jistěže: hledisko úplnosti nepřicházelo v úvahu. N příspěvky z autorů páčit nebo zachytit každou zmínku o Kunštátě (či o Františku Halasovi v krásné literatuře. A bylo také nutno udělat jednou za tímto rukopisem tečku. S vědomím, že pod dotykem Kunštátu vznikají už zatím básně nové. Do knihy, která je už po vzácností, přispělo nebo bylo zařazeno 35 autorů básní a vzpomínkových črt. Vedle českých jmen figuruje tu i šest básníků cizích: Francouz Pierre Seghers, Polák K. I. Galczyński a Erich Arendt, Peter Huchel, Günter Kunert, Reiner Kunze. Fotografiemi básnické krajiny Kun knize podílí muž světového jména: Vilém Reichmann. Krákání Jiří Orten Vykrákej srdci není k ničemu v tlučení těchto dnů vykrákej tichu není k ničemu v koncertu hafanů Vykrákej smrti opozdila se je pozdě volat ji vykrákej smrti opozdila se a žij žij raději! Vykrákej slunci špatně svítí a je mu namále vykrákej slunci špatně svítí na kolotoči zoufalém Protože točit se je málo když chybí zastavení Na někoho se nedostalo A někdo tu již není 5.VII.1939, Kunštát Mezi oběma válkami byla kunštátská tělovýchova soustředěna v Sokolu a Orlu. Cvičilo se v t v adaptované jízdárně v Palackého parku a v Lidovém domě. Činnost vyvíjel tzv. SK Kunštát, hráli kopanou nejdříve na hřišti pod nynějším hotelem Rudka, potom v Chocholíku. Hokej se školy, později na kluzišti před sokolovnou. Po protektorátní pauze v tělovýchovné činnosti splynuly tělocvičné jednoty Sokol a Orel v jednu a od roku 1945 už také společně cvičily, přestože k oficiálnímu sjednocení došlo až Počátkem padesátých let se ze Sokola stala Jednota Tatran (závodní jednota Hlinodolů), ale reorganizaci a sjednocení tělovýchovy je to od roku 1957 opět TJ Sokol. Za školou vzniklo fotbalové hřiště, které slouží i školní mládeži a kolem něhož se zvolna buduje rozsáhlý sp s tenisovými kurty a s volejbalovými a dětskými hřišti. Počátkem roku 1980 byla u Hlubokéh výstavba lyžařského vleku s osvětlením sjezdovky. V 90. letech pak vzniklo vedle zatravněného fotbalového hřiště ještě druhé, se škvárovým p šest tenisových kurtů a sportovní hala s možností uplatnění všemožných sportů. ZDE SPÍ ŠŤASTEN ŠTĚSTÍM SVÉ SMRTI FRANTIŠEK HALAS 5. 10. 1901 27. 10. 1949 ŽIL TEHDY CO ZATÍM DRUZÍ BYLI MRTVI ZAŽIVA ČEST TVÉ PAMÁTCE! F.H.ST. V roce 1950 opatřil básníkův otec hrob mramorovou tabulkou s fotografií a nápisem, v němž oslovoval syna. Míníl to jako krátké provizorium. Protáhlo se však až do roku 1964, kdy po Bohdana Laciny byl na hrob dopraven bludný kámen z Rozseče a koncipováno řešení s mohylkou předpokládá osázení pouze lučním nebo lesním kvítím. Kunštát v dešti Heinz Czechowski Kdo ví, zda mračna už táhnou pryč, zda vítr odkrývá nebesa nebo zda déšť omývá mezníky - kdo ví? Hovory o podstatách, čaj znalecky zpařovaný v šálcích - po lžičkách krade se pravda v noc a v nic. Jako o zabitých lípách i o nás už rozhodla budoucnost: Nemůžeme jinak než mluvit o Halasovi. Pohlednice z Kunštátu rozmazaná deštěm Wulf Kirsten Náhrobní kámen básníkův byl zcela zarostlý do mlčení, a poklidná melancholie naplňovala k večeru úbočiny pahorkatící se země a čekanka opět vzkvétala z modré básně polní cesty, a po Rolínkových rytířích vtesaných před obcí do skalní stěny, zbyly jen kamenné nohy, z nichž vyrážejí vějíře kapradí, a dva domkáři kopili seno, když se nebe hrozivě zatáhlo, a šero pletlo vrbové košíky ze slov, naplněných otavnými přáními, a noční déšť začernil švestkové chrastí, a byli jsme ukryti, a kolem domku fičel vítr, jemuž jeden z nás dal jméno Jaromír. (přeložil L.K.) Výjimečnost kulturní krajiny Kunštátska vedla odborníky ze státní ochrany přírody a z Geog Čs. akademie věd v Brně k tomu, aby zpracovali důvodovou zprávu pro vyhlášení klidové obla Kunštátsko. Posláním klidové oblasti je zachování přírodních a kulturních hodnot vyvážené krajiny s optimálními podmínkami pro pěší rekreaci v přírodě. Zvláštní ochraně se na tomto chráněná naleziště „Mramorka" a „Halasův kout", krajinná rezervace Hluboké a zámecký park zámku. Vyhlášení Halasova Kunštátska klidovou oblastí bude teprve začátkem dlouhého a nesn Cílem je, aby halasovská krajina byla stejně vábivá pro nás v současnosti jako v budoucnu Zpráva o návštěvě básnické krajiny Jan Lacina Prošel jsem a procítil mnoho krajin a stále si - úmyslně - schovával jedinou. Právě tu, kt téměř za humny a ke které jsem tíhl celou bytostí. Vábil mě totiž do ní básník z nejmilejš Halas. Ta krajina mi byla zapovězena slovíčkem „až" a rozhodně bych si ji schovával k nejz ještě dlouho, kdyby mě do ní nenasměrovaly služební povinnosti. Vyzbrojen znalostí básnick veršů svého podzimního básníka, octl jsem se začátkem září tam, „kam vedou všechny cesty". - Kdysi jsem vcházel do každé nepoznané krajiny se vzrušenou vnímavostí Kolumba. Odborné z naučily být střízlivější. Naučily mě vnímat především to, čím si člověk svou krajinu zbyte Proto jsem se - opouštěje zastávku autobusu na kunštátském náměstí - trochu obával. Nezkla básnická krajina? Najdu v ní ještě její „mateřské znaménko" svízel? Budu moci pokleknout k „obrušuje srdce do samé něhy"? A naopak - „nepoplaším" já ten kraj? Nebude mi pěnkava nadá přede mnou varovat? - Třešňovými sady jsem stoupal „na Milenka", jak se tu říká. Strniště náhorní plošině dosud voněla parným létem, ale na mezích už podzimně zkrvavěly svídy. Ořeš ptáci nejvyšších poloh Vysočiny, nedočkavě křižovali oblohu nad lískovými keři. Sklonil js zokrovělých trav k modrým brvám podzimního hořečku. Mezi rostlinami, které Halas důvěrně o vyznání krajině domova, hořeček sice chybí, zato však figuruje přímo v názvu jedné z básní Hořec. Z opukových Milenek jsem zamířil na kopec Kulíšek. Tady, na chudém rulovém podloží, usedl k slzičkám, svízeli a třeslici. A také k mateřídoušce, do které jsem - podle návodu ústa. Když jsem se probral z opojení, zjistil jsem, že tento kraj má dosud horizonty modra mnoho, a že je nezbytné jejich barvu zachovat. - Do smrákání zbývalo ještě tolik času, že do vrchů, které prudce stoupají nad studánkou zvanou Mramorka. V neposečených otavách trče ocúnů. V lánu brambořiště hořce voněla zhnědlá a seschlá nať. Usedl jsem do proužku pastvi do smrkového a březového lesa. Tráva pode mnou trošičku plakala, modraly se v ní hořečky j blížící se noci. Beránky nad hlavou s houstnoucím šerem podzimně fialověly. - V té chvíli sedíme spolu, můj básníku. Dokonce „v dolících, vytlačených hlavami dívek". Každý jsme měl jsme se o sebe zády, a třebaže jsme se každý dívali na jinou stranu, ani vy, ani já jsme s krajiny nabažit. Ta krajina byla totiž člověkem moudře rozdělena na odpovídající díly lesů Netrčely z ní ani tovární komíny, ani stožáry vysokého napětí, ani silážní věže. Místo nic lukách dosud rozptýleny nádherné solitéry stromů. Byla to přesně taková krajina, jakou kaž potřebuje ke svým konejšivým toulkám. - Vydrželi jsme spolu sedět „na vrších" dlouho a já závanům z brambořiště - se zase jednou hluboce vcítil do vašich veršů: „Podzime ve své tes mne dolehni - „ Ta oblažující podzimní tesklivina se mě držela ještě dlouho po návratu do dokud jsem si neuvědomil, že vůně a seschlost bramborové natě byla předčasná, že jsem byl začátkem září omámen podzimem díky chemickému postřiku brambořiště z letadla. Kostel... S varhanami byly v Kunštátě potíže. Muzikální farářové asi trpěli. Teprve roku 2 nové. Darované. Ale z Heidelbergu: zvuk bude tedy romantický... Oltářní fresku namaloval r Husák z Lelekovic. Je to přemýšlivý muž a vskutku: freska je stále předmětem hovoru a otáz přesný výklad snad není nutný: obrazy mají rozviřovat fantazii do mnoha směrů. Malíř ale r autentickým výkladem: inspirací je archeologický nález z doby Velkomoravské. A na něm stoj - světlo - vítězství. Ježíš vstává z mrtvých, vrací se k životu, toť dar světla. Čtvery ži jsou zřetelné, jen s tím vítězství si nevím rady. Co na to básník? Když stínem krví světla zbroceno / a tmí se chvíle světlá /neříkej ztraceno... Věžní hodiny ukazují čas do čtyř stran světa. A ještě budou roku 05 vylepšeny... Někdy záhy po roce 1945 lezlo několik horolezců vysoko na věž. Ale makovici neboli Turmkno knoflík, tehdá zřejmě neotevřeli. Měli tam práci nebo prostě exhibovali? Buď jak buď: Pták svoboda Pták prostor. O zvonech nemám valné ponětí, přestože jsem jeden pokřtil. Jenže ve Žďáře. Ty kunštátské s Básník zřejmě nehodlal vyzvánět. Průmysl... Velmi frekventované bývalo kunštátské slovo Karborundum, později hovorově Brusk ukrytá v údolí, jež vede ze Zbraslavce k zámku, plod takzvané poúnorové iniciativy a vyjim aspoň, plod šťastný. Neboť Kunštát se odevždy vyznačoval tím, že v něm nevznikaly továrny, musili jezdit do Boskovic, do Svitávky, do Blanska, do Letovic, do Brna; po zahájení provo měli do práce autobusem pár minut. Co se tam vlastně vyrábělo? Inu: brusivo. Nebo přesněji čili SiC. Bruska byla filiálkou centrálního závodu z Benátek nad Jizerou, výrobky byly bro všech velikostí a podob. Výroba vzkvétala a drží se nad vodou i dnes ještě, přestože někde cifra 400 zaměstnanců poklesla slabě pod 100. Továrna s málem filozofickým názvem Hlubna vzešla z někdejšího hrnčířského družstva a rozm „chemické výrobní družstvo" v nových provozovnách na svahu nad Kopaninami. Specializovala technickou keramiku, tj. infrazářiče, topné desky, žároměrky, kelímky. Kromě keramiky se t i chemodrogistické zboží. Ale dnes už Hlubna není Hlubnou, nýbrž je pod jménem Eurokov na tak jako Lidokov, jehož původního majitele Rudolfa Techeta vzpomeňme aspoň jako obětavého badatele-amatéra v minulosti Kunštátu. Též „Keramika Kunštát" Stanislava Halase je na dně. starobylé hrnčírny Petra a Karla Brablecových se zrodivší Moravská ústředna a z ní pak Ker populární kdysi za Jiřího Kemra, se má doslova k světu, přejímá i roztodivné zakázky, fung tam netrhnou... Arciť pod firmou Kunštátská keramika - Sedlák - Moravia art... A zdá se, ž keramických dílen a dílniček si nestěžuje na nezájem. Je to poznat vždy v září na každoroč keramickém jarmarku (pod pojmem „kunštátská keramika" se zahrnují i výrobky dílen z okolní „Všem těm, kteří jakkoli pracovali o povznešení městečka Kunštátu, budiž paměť vděčná i vě i dále všichni, kteří z Kunštátu pocházejí nebo kteří tam bydlí, jednosvorným působením sv snaží, by dobré zvučné jméno, kterým Kunštát po vlastech našich zaznívá, zachovali, by vžd drahou pravého pokroku, a tak ať Kunštát vzkvétá vlasti naší ku prospěchu a chloubě!" naps roce 1885. Body, drobničky, setkání Za války počátkem čtyřicátých let se rozkřiklo, že Němci budou kvůli výrobě zbraní strháva měděný plech. I namíchal se černočerný dehtový nátěr, aby zeleň na kopulích nebyla tak vid se, věž zůstala neporušena, jen po všech bouřkách vyhlížíme, jestli černoty ubylo. Ještě d zelenější už věž je. Po roce 1945 bývával kastelánem na zámku Dalibor Tichý, laskavý, vzdělaný a svérázný muž, dost anekdot. Ta nejněžnější: Pan Tichý jednou rozrušeně obcházel všechna místa, kde se v zastavil, a naříkal, že ztratil svazek přemnohých zámeckých klíčů. Když se zchváceně vráti si před zavřenými dveřmi sundat boty. Ejhle: klíče byly v holínce. V červnu roku 1948 bylo v Kunštátě velké pozdvižení: pod okny zámku bylo nalezeno mrtvé tě Hudcové, původem Němky, jejíž muž, „odborník na vysílání televizního signálu", se nevrátil švýcarského symposia. Nahoře v bytě ležel její devítiletý syn usmrcený sekyrou. Probíraly zavraždila Hudcová v pominutí smyslů synka a sama pak skočila z okna? Nebo: byla Hudcová z pachatelé se pak zbavili i dítěte? Třetí varianta: byl napřed zabit synek a pak „žena emig si případem moc nelámaly hlavu a přijaly první verzi. Kunštátští občané věřili druhé varia pozadím: Opatrně se uváděla jména dvou „poúnorově" vysoce angažovaných mužů... Jediná jist případu bylo „jaksi příliš nápadné"... Když po únoru 48 v Kunštátě zrušili pobočku soudu, berní úřad, notářství, katastrální úřad všude reptání. Zas kvůli pár papírům jet do Boskovic, ne-li do Blanska! Jisté je, že vše s vleklo, loudalo. A byrokratismus bujel mocným květenstvím. I v Kunštátě se v 50. letech prováděla drsná „reforma zemědělství". Uměle se vyráběli „ven nahánělo se do JZD (tj. Jednotného zemědělského družstva). Z těch dob nám zbyla jen rodinn jsme hektar sadu, i museli jsme v týdnech senoseče kupovat a odevzdávat vajíčka... Přišel potomek rodu Coudenhove-Honrichsů. Na zámku nebyl s to se domluvit. Nic nechtěl, žá dokonce dárek: několik starých a neznámých dokumentů...Vzpomněl jsem si, že v Tenorových D se nejméně dvakrát mluví o laskavých zámeckých pánech, méně laskaví asi byli spíš správcov Skromný Kunštátský zpravodaj s věcnými zprávami a vyhláškami vycházel v Kunštátě už v 60. jedenkrát se tento bulletin pozvedl k vyššímu útvaru: k letáku. To bylo v prvé dny sovětsk Po listopadu 1989 se sem tam ozývalo nabádání: Založte noviny! S jarem pak se sen uvedl ve malý vesnický zázrak! Sametově vlídné ovzduší Občanského fóra takovým počinům přálo, Kunšt vydržely s prvním dechem čtyři roky bez jednoho měsíce, tedy do dubna 1994, poté sice změn i ráz: opět se přiblížily bulletinu staré ražby. Dva mladší učitelé, nejtalentovanější a n spolupracovníci, se nestali redaktory: manželky s novinářskou „kariérou" nesouhlasily. Sovětští vojáci v roce 1968 do Kunštátu nepronikli. Jen jeden polský voják jezdil na motor polních cestách kolem Kunštátu. Roku 1973 vyšel - hlavně díky iniciativě plukovníka Jana Sýkory - na 36 stránkách čtvercov spisek „Kunštát na Moravě - průvodce krajinou", sešit navazující na rozebrané Kunštátské a Průvodce byl však za několik málo měsíců Okresním národním výborem v Blansku zakázán. „Dův mihla jména tří lidí (dvou moravských básníků a jednoho místního občana) vyloučených z jed strany a reprodukována byla fotografie botů zbylých v Rudce po Rolínkově soše T.G. Masaryk prý se šíří „škodlivý masarykovský kult"... Co na to říct? Snad jen: Ať nás pámbu při zdra zachovati ráčí! Více než tisíc zbylých výtisků bylo tehdá zabaveno a uskladněno ve sklepě archivu. Kolem roku 1989, po šestnácti letech!, se přece jen podařilo dopravit zbytek nákl Myši sice pytle nesežraly, ale na výtiscích citelně zapracovala vlhkost. Zachovalejší část dostala do prodeje, na turisty se už nedostalo. Roku 1980 slavil Kunštát narozeniny. Sedmisté! Národní výbor chtěl oslavit slavný den hoto jenže přípravy jaksi zkiksly. Dobré duše si vzpomněly na mne, tehdy zcela zapovězeného, i se toho ujmu, byť na zapřenou. Pomohli různí přátelé a vznikla ideální, patrně předpotopní spolupráce s tiskárnou, s použití nejedné anticenzurní lsti; včas posléze vyšly čtyři seši které se spoustou fotografií obsáhly celý ten Čas od roku 1280 do roku 1980. Povolení byla všelikými příkazy, neprodávat jednotlivá čísla, nevyrábět společnou obálku atd., to vše se pravý opak, navíc jsme zásluhou Boh. Marčáka použili poznámkového aparátu na tzv. kuléru n stránky se vymkly cenzuře a nějaké to přehnané budování byl jen pominutelný ústupek dohlíž honorář jsem sice žádný nedostal, ale zaredigoval jsem si přímo velkolepě a dokonce i mé j kdesi na konci octlo. Po pětadvaceti letech mě ten výkon docela těší. I kunštátský zámek ještě skýtá možnost objevů. V 90. letech našli vědci (hledajíce něco ji gotickým povrchem podloží románské. Znamená to, že zjevení kunštátského hradu, umístěného nutno posunout ještě o nějaké to století dozadu. A rázem je Kunštát mezi hrstečkou nejstar sídel! Ve vědě zní to „nej" hrdě. Ve vzduchu kolotá jen otázka: A co dál a co více? 27. listopadu 1989 velké shluknutí na náměstí. Uprostřed kruhu koktá poslední komunista. T nejsou. Sváteční pocit... 2. prosinec 1989: Kunštát je jaksi jiný: Hlavy kolem oken se mihají, z úlomku mluvy popis s Klárou na Suché louce. I příroda je jiná. Dokonce budí vzácné nadšení. Jezírko vzniklé po málem půlstoletém otálení kolem roku 1992 za Sychotínem ve směru k Mako koupání, ale otvírá scenerii, která je půvab sám. A zavede nás také k Mramorce, nejhezčí s znám. Z kunštátských farářů jsem poznal nejprve pátera Šafáře. Na jedné příbuzenské svatbě jsme jazyk, zjistil jsem, že důstojný otec umí skvěle vyprávět vtipy a že se rád nenápadně směj ho zhusta, jak fičí na motocyklu. Jen ten konec, připisovaný snad nějaké komunistické bojů šokuje: drát natažený v prudkém sjezdu přes silnici! Skoro k nevíře, tudíž pravděpodobné. Pan profesor Krátký byl vtělená moudrost, ale trvale v časové tísni, takže platil um lakon jednoho halasovského výročí mluvil o básníkovi velezasvěceně ve hřbitovní kapli, výtečný ř kazatel?), proslov si natáčel, řeč to byla pečlivě připravená, perfektní. Když z Kunštátu rozloučil jsem se s ním dlouhým dopisem. Slovácká duše pátera Baťky mě vždy naladila téměř podomácky, o výtvarném umění jsme se tak zato hodně o víně. Nezapomenutelná koštování, s doktorem Škvařilem co třetím. Kněz, lékař rozuměli, o věcné poznámky nebyla nouze. Když se pak otec Baťka navrátil na milované Slová jsme ho tam jednou, vyslechli jsme několik kouzelných „velkomoravských" historek, pochváli vinohrad (tuším 200 hlav?), přidali pár mincí do mechem obrostlého sklípku - a bylo nám do obři tisknou kořen révy. Na kašnu na náměstí byla vypsána soutěž. Vyhrál ji rakouský sochař profesor Hans Muhr, jeh vskutku profesionální. Kašna má příznivce i odpůrce. Těm druhým se zdá, že náměstí je přeh je umístěna mezi cukrárnu a Panenku Marii a k hospodě je to pár kroků. Já kašnu chválím, a horkého léta, kdy vyzývá automobilisty, aby se opláchli, a jejich děti, aby se cákavě rozd Tento zápis, sestavený v měsíci srpnu roku 2005 panem Ludvíkem Kunderou a z ochoty na počí paní Ivou Pavlů, navazuje na poslední obdobný záznam z roku 1890 a načrtá události a dění okolí, a to v časovém úseku plných stopatnácti let. Tento text je tedy nutně fragmentární: dvacátého století plynulý řád je takřka nemožné, obrozenské doznívání devatenáctého stolet pádu rakouskouherské monarchie je nesnadno zpodobnitelné, vstup do století jednadvacátého rozryvností. Dáváme nejednou slovo pamětníkům, jejichž smysl v dobách válek, okupací, hroucení režimů a rozrušení kolotala mezi vírou a hněvem, mezi láskou a nenávistí, mezi spokojenou nečinnost vzněty a vzepětími. Nechť budoucí možný čtenář těchto stránek zváží, co bylo pomíjivé a co přetrvalo. Nechť sn - o světě Dobra, nechť ho neopouští Laskavost a Naděje... Potomci následovníci! Vám dík a pozdrav a vzpomeňte si někdy na Kunštát roku 2005 a na jeh obyvatele. Ludvík Kundera [ URL "LM-232.html "]