Kroje, svéráz, secese a Renáta Tyršová: Výstava svérázu v Obecním domě 1915 ****************************************************************************************** * Irena Štěpánová ****************************************************************************************** Folk costumes, Svéráz, Art Nouveau and Renáta Tyršová: Svéráz exhibition in Municipal Hous Abstrakt “The revived movement after Svéráz … in the second year of the war was the first bolder ma of the Czech national longing,” Renáta Tyršová describes the exhibition of Svéráz. It was several points of view. Beginning of the war had aggravated and intensified perception of national and, of course, also social and cultural conditions. It was an uncertain period a severe deprivation, but also period of hope. Often, ethnography is perceived, in such tens on a symbolic level. In the Czech context (as well as the European one) there were years o with ambitious interpretations of folk culture demonstrations. As if the interest in folk social climate and escalated at times of crises or on the contrary euphoria. Both extreme resulted in a seemingly similar effect, need to publicly accept the legacy of past generat one’s own Czech national feeling. One of the favorite, even traditional forms of such demo wearing of “national folk costumes”, or rather costumes that could be considered, in urban national folk costumes. To put it differently, they were more less reasonably stylized clo by folk costumes. It is natural that public’s attention, since the beginning of the war, r to roots and that, at times of generally forced cultural stagnation, the exhibition of cos in folk tradition, had a predetermined and guaranteed following and success. So much the m was an exhibition for women who had to shoulder the weight of unaccustomed responsibility war effort. This event, although limited to Prague and its immediate vicinity, was thus a professional, artistic and cultural, but also political and to certain extent also emancip organizers and authors were predominantly women. Kroje, svéráz, secese a Renáta Tyršová: Výstava svérázu v Obecním domě 1915 „Obnovené hnutí po svérázu (...) v druhém roce války bylo u nás prvním smělejším projevem toužení", charakterizuje Renáta Tyršovávýstavu Svérázu. Byla zvláštní z několika hledisek. Začínající válka zjitřila a zostřila vnímání politických, národnostních a samozřejmě i soc kulturních poměrů. Byla to doba nejistoty a těžkého strádání, ale také doba naděje. Etnogr v takto vypjatých situacích často chápána v symbolické rovině. V českém (stejně jako v cel kontextu byly s ambiciózními interpretacemi projevů lidové kultury letité zkušenosti. Jako lidovou tvorbu kopíroval celospolečenské klima a stupňoval se v obdobích krize nebo naopak krajní situace vyvolávaly vnějškově podobný efekt, potřebu veřejně se přihlásit k dědictví generací a manifestovat své češství. Jednou z oblíbených, dokonce se dá říci tradičních fo projevů, bylo oblékání „národních krojů", respektive toho, co mohlo být za národní kroje v prostředí považováno. Jinak řečeno, šlo o více nebo méně přijatelně stylizované oděvy, ins kroji. Je přirozené, že pozornost veřejnosti se od počátku války opět obracela ke kořenům a že v vynucené kulturní stagnace měla výstava oděvů, vycházející z lidové tradice, předem zaruče úspěch. Tím spíš, že to byla výstava pro ženy, které musely nést nezvyklou tíhu zodpovědno zázemí. Taková akce, byť omezená na Prahu a její nejbližší okolí, byla tedy počinem nejen uměleckým a kulturním, ale také politickým a do jisté míry i emancipačním. Organizátorkami převážně ženy. „My, kdož jsme tehdy výstavu onu k místu přivedly, nesly jsme se tou snahou, aby svéráz v vyvozen z přilnutí k význačným prvkům kmenově československých krojů lidových. Nechtěly js vymýšlení nějakého uniformního národního kroje. Chtěly jsme k tomu nabádati, aby těch prvk bylo užito, které se přimykají ku rázu módy právě běžné". To je velmi výstižné vyjádření s vycházejících z pozitivních stránek tohoto hnutí, ze studia lidové kultury, ze znalostí dě širšího uměleckého (i politického a sociálního) kontextu. Citovaná Renáta Tyršová ve svém působení spojovala všechny tyto aspekty a navíc byla i zku spoluautorkou a autorkou řady výstav lidového umění, respektive textilu, doma i v zahranič samozřejmě sama, ale ostatní spolupracovnice na ni mohly právem spoléhat. Právě ona byla z profesionálního zvládnutí výstavního záměru. Připravovaná expozice měla být v jistém smyslu duchovním navázáním na tradici starších výs textilu, výšivek a krojů. Duch Renáty Tyršové se nepochybně projevil i v tom, že zahájení na květen. Končit měla v polovině měsíce, což bylo datum téměř magické, svázané s pražskou poutí, která pravidelně přiváděla do města zástupy venkovských poutníků, kteří tak mimoděk obecenstvo nejrůznějších kulturních akcí. Obě velké výstavy posledního desetiletí 19. stol a Národopisná, byly zahájeny o svatojánských dnech. A tak první válečné jaro snad alespoň zájemcům zpříjemnit nepříliš velká, ale jistě zajímavá výstava. Pozoruhodné bylo totiž už samotné prostředí, kde se konala, Obecní dům. Svéráz, inspirujíc tradicí a akcentující národ, v prostorách secesní novostavby, vycházející převážně z kosmo uměleckých proudů. Z obecného pohledu nebylo na podobném spojení moderní architektury a in reáliemi lidové kultury nic tak převratného, protože už v prostorách Průmyslového paláce n se v 90. létech předešlého století odehrávalo něco podobného. Problém byl soukromější, int Renáta Tyršová, hlavní osobnost, na které spočívala většina odpovědnosti, byla vedle svých zájmů rovněž nezpochybnitelnou odbornicí v dějinách umění (i když její názory byly v té do konzervativní) a jednou z prvních bojovnic za záchranu staré Prahy. Nesmírně těžce prožíva Obecního domu, která potlačila a zastínila historický objekt Prašné brány. Navíc to byla s ona osobně neměla ráda. Vnímala ji zpočátku jako ohrožení svébytných národních uměleckých lidového umění i těch uměleckých a architektonických směrů, které se v poslední třetině 19 obracely k lidové kultuře jako ke svému inspiračnímu zdroji. V průběhu doby se ovšem ukázalo, že oba proudy nemusí nutně stát proti sobě, že se mohou n ale i vzájemně obohacovat. Klasickým příkladem je především Alfons Mucha, který takové sla dokonalosti. Jeho práce se nikdy nestala terčem umělecké kritiky Renáty Tyršové. Muchovo d nepochybně k tomu, že její prvotní nesmiřitelný postoj k secesi i k vlastní budově Obecníh otupoval a slábnul. A nejen to. Žákyně pokračovací školy vypracovaly podle Muchových návrh dohledem inspektorky škol pro ženská povolání Renáty Tyršové garnituru závěsů a záclon pro místnosti Obecního domu. Když začala válka, měli k sobě lidé blíž a hledali spíš to, co by je mohlo spojit. Alespoň řada intelektuálů a umělců. Obecní dům se v této situaci zdál i Renátě Tyršové blízkým a p prostředím, pro realizování výstavy příhodným. Byla-li doba konání výstavy tradiční, tradiční bylo i propojení autentických lidových kroj se soudobou oděvní a textilní produkcí, inspirovanou lidovým projevem. V tomto případě vša o školní dívčí práce, ale o představení současné oděvní tvorby z ateliérů několika mladých které ve vystavované kolekci použily jako základní výchozí ideu lidové kroje, jejich mater barvy i výzdobu. Záměrem vystavovatelů bylo konfrontovat tuto módní linii, vycházející z p „reformované" módy, která odvrhla korzety a kostice a snažila se zdůraznit zdravotní a hyg šatu, s lidovým oděvem. Byla to jedna z možných, dokonce tradičně využívaných inspirací. T hledaly takové tvary, které by vyhovovaly momentální uvolněnější siluetě postavy a mohly s kosmopolitním antickým nebo orientálním předlohám, případně vyvážit trend sportovních kost jasně vycházejících ze soudobé pánské módy. Je samozřejmé, že připravovaná výstava měla také svůj ekonomický aspekt a v českých poměre že současně s vystavováním lidové kultury, respektive tvorby, která s lidovou kulturou sou okamžitě myslelo i na výrobu, na „povznesení českého průmyslu". Ve válečné době to bylo dů spíš, že práce s textilem byla prací ženskou a na ženách teď více než kdy jindy spočívala zabezpečení rodin. Dva týdny před otevřením výstavy píše architekt Jan Koula, letitý spoluautor všech významn akcí, souvisejících s propagací lidové kultury: „...Mám za to, že kdyby mělo celé hnutí (s I.Š) jíti do takové šíře, aby mohlo aspoň poněkud čeliti cizím vlivům, muselo by si vybudo nějakou publikační základnu, kupříkladu nějakou přílohu k ženskému časopisu módnímu se vzo i výrobními... Muselo by se snad vedle ruční práce hleděti k tomu, aby několik firem tkalc dodávati látky, jež by našim účelům se hodily - zejména nyní, pro letní dobu - vzory házen i páskové, mohly by míti drobné i velké motivy našeho rázu v mono i polychromii, prosté i skládáním a sestavováním dá mnoho variací a k takovým pak národním látkám dodaly by opět j tkalouny, pásky a portky, které podobně rázovité by měly býti. To platí i o fantazijním šp i o ozdobách na klobouky... V každém pádě by se mělo sondovati, zdali takové živly bychom které by reálně co podobného mohly sledovati...". Výstava mohla být impulsem k podobným ak bylo jasné, že ve stísněných válečných poměrech je něco takového jen velmi obtížně uskuteč Zatím šlo o vlastní expozici, o zajištění prostor a libreto výstavy. Sedmého dubna drží Re ruce oficiální povolení k propůjčení výstavních sálů, podepsané Láďou Novákem, předsedou J umělců v Praze. V krátké době jsou pronajaté salonky přeměněny v přehlídku lidových krojů tvorby nadaných začínajících výtvarnic, spolupracujících se Zádruhou. Je to klasický způso volné propojení lidové tradice s novodobou produkcí. Toto spojení je ověřeno mnoha předcho Veřejnost je na něj zvyklá a ani neočekává nic jiného. Uspokojuje i osobnosti z řad přední „ Dlouho jsem čekal na probuzení této myšlenky a proto jí také ze srdce přeji bohatého roz života. Netřeba, abych podotýkal, že podle svých sil vždy a s největší ochotou všeho učiní snahám na prospěch", píše Renátě Tyršové „v dokonalé úctě zcela a upřímně oddaný Alfons Mu Praktické provedení expozice vycházelo, jak už bylo řečeno, z tradičního schématu. Vedle z autentických lidových krojů zde bylo zastoupeno jako určitý spojující článek i „oddělení l průmyslu", reprezentované Zádruhou, Moravskou ústřednou a Lipou slovenskou, vystavovaly tu Skutče a Litomyšle a krajkářky z Rožnova. Vlastní „svéráz" byl prezentován kolekcí soudobý oděvů. Vystaveny byly obleky dámské a dětské pro nejrůznější příležitosti a příznačné je, i dva návrhy oděvů spolkových. V tomto oddělení se sešlo více než 140 exponátů. Od výstavy uspořádané na umělecké půdě je očekáván katalog. Hlavní organizátorka Renáta Ty něj postarala, přestože ve válečné době to jistě nebylo jednoduché. Je autorkou zásadní st příznačně „Co chceme?" Je v ní obsaženo něco jako „vyznání" svérázu v jeho vysoce kultivov studiem podepřené formě. Pochopitelně nejde o pouhou oděvní kulturu, ale také, v zastřené politiku. Politický podtext byl ve svérázových aktivitách přítomen vždy a válka jeho působ umocnila. Už samo vystavení jakýchkoli lidových krojů z našeho území, všeobecně chápaných národní kultury by bylo dostačující. Tady však došlo k promyšlenému prezentování krojů čes a slovenských, pojímaných jako „naše" kroje. Toto spojení, jasně čitelné, vyjadřující douf v budoucí poválečný vývoj, není samozřejmě nikde explicitně zdůrazňováno, ale vnímání obec krizových obdobích mnohem citlivější, reaguje na náznaky, jinotaje a symboly. „Co chceme?" ptá se autorka a odpovídá: „Nechceme se přimlouvati za to, aby se v městech n kroje. Selské kroje jsou článkem v jednotném celku lidové kultury, jsou výplodem určitého jen v tomto prostředí mohou přijíti k plné platnosti...Chceme-li připravit nyní nové utvář obleku, na ty motivy ve střihu, úpravě a okrase lidových krojů navazujeme, které považujem nejcennější, rázovité a nejoriginálněji české". Je opatrná, dokonce skeptická, nejistá, ja textu je velmi mnoho otazníků. Ukázalo se však, že okamžitý ohlas byl příznivý. Veřejnost opravdu projevila značný zájem. navštívilo výstavu přes 6 tisíc lidí. To bylo mnohem víc, než organizátoři očekávali. Záje také soutěž, protože všechny vystavené návrhy módních oděvů byly vyhodnoceny odbornou poro z výtvarníků a zástupců Sdružení pro svéráz krojový. Také ohlasy v tisku byly vesměs pozit deníků se nejpodrobněji zabýval výstavou Ženský svět a jeho redakce také vyzvala Renátu Ty obsáhlejšího populárního příspěvku o svérázu. Tato studie je pojata jinak než text v katalogu. Je obecnější a je na ní vidět, že autorka uspokojení z úspěchu expozice. Probírá tady už zmíněnou stránku ekonomickou, sociální, dok jasné demokratické tóny, vidí výchovné kontexty, všímá si kulturních souvislostí, estetiky ve druhém plánu, je stále přítomna lidová tvorba jako pramen inspirace i jako národní embl kteří akcentují hospodářské souvislosti při vytváření svébytné národní módy, argumentují p Tyršová se k nim přidává. K vytváření české módy, vycházející z domácí krojové tradice jsou potřeba suroviny, které („i když úplně to možné není"). Budou zpracovávány tady, doma, českýma rukama, v českých p je mimo jiné zabezpečena obživa pro tisíce lidí. Kdyby česká společnost přijala svéráz obe by to „uvedení elementu prostoty do odívání zámožnějších vrstev". To je právě (ale nejen) důležité, „neboť u nás v Čechách se vždy nejlépe dařilo myšlenkám a počinům, které se obra široké. Nepředstavuji si hnutí po svérázu jako hříčku výlučnějších kruhů". S výchovou ke s třeba začít v útlém věku, ve škole, jen tak bude možné vyvarovat se laciné podbízivosti a důležitý je v tomto smyslu přínos Uměleckoprůmyslové školy a dívčích průmyslových škol a s dlouho udržovaná tradice výstav lidového umění, odborné časopisy, aktivity muzeí, přednášk která poučeně a kompetentně seznamuje veřejnost s lidovou kulturou. Autorka, která sleduje svérázových snah už nejméně třetí desítku let, si velmi dobře uvědomuje určitou „sinusoidu poklesy veřejného zájmu o lidovou kulturu a tím i o svéráz. Čtenář si domyslí, co je příči nebo útlumu tohoto zájmu: „Snahy po utvoření národního kroje, ať jinde, ať u nás podniknut ztroskotaly, potrvaly jen tak dlouho, dokud je nesl na vzedmutých vlnách proud nálady, kte Je jasné, že taková nálada vládne právě nyní, ve vypjaté válečné době. Jde však i o prakti vlastní provedení návrhů oděvů, o jejich „nositelnost" vzhledem ke stylu soudobé módy a ta šťastně propojuje právě panující styl s formální i výzdobnou stránkou archaických typů slo oděvu. Slovenský akcent je zároveň vysoce politický. „Letošní móda se přimyká mnohými zvlá motivům krojů slovenských a není divu, že slovenské vrapované sukně a rukávce slovenské, d rukávy, slovenské kordulky, jsou velice užívaným motivem na všech oblecích, kterými výstav Možná, že jiné období by přineslo zas užití jiných motivů, ale Slovensko - po mém názoru - pramenem podnětů krojových, které vytříbenému vkusu jsou nejmilejší." Je příznačné, že slo považuje za kroje „kmenově českého rázu" v jejich čistší podobě, než jak se zachovala v Če je jistým mezníkem, možná začátkem, navedením na „cestu, kterou možno se bráti", uzavírá o autorka, vědoma si ovšem toho, že pouhé nadšení nestačí, že „bude nyní záležeti na další o činitelů, aby slibně zahájené hnutí neutuchlo, aby se rozvinulo v šíř i dál." V roce 1915 se opravdu zdálo, že se konečně uskuteční vize společensky přijatelné národní Alespoň intelektuálové, kteří měli blízko k výtvarným kruhům nebo k lidové kultuře, o tom a mohli zakusit pocit zadostiučinění z dobře odvedené práce. V novoročním blahopřání k nas 1916 píše Renátě Tyršové Karel Stibral, ředitel Uměleckoprůmyslového muzea: „ Pro Vás, slo minulý rok nekončí bez úspěchu. Možno říci, že se oblíbená myšlenka Vaše - svéráz - uchyti možno, snad, i budovat dále. Alespoň pro dětské šatečky a halenky (blousy) myslím, že je v a dáme si v Zádruze záležet, aby věc zůstala živou a neklesla ze svého niveau. Naše slečny Suchardová, Kvěchová atd., dodávají stále pěkné návrhy, které provádíme a které se líbí... Zájem opravdu „neutchnul", ale ubíral se poněkud jinou cestou, než si představovali organi Válka, paradoxně tak příznivá pro oživování dědictví lidové kultury, vybudila ohlas téměř však v jiných intencích. Nebyly prostředky (ani vůle) vytvářet sofistikované a po všech st módní návrhy, které by snad, kdyby existovalo lepší a větší technické zázemí, mohly zlevni „demokraticky", ale zatím nic podobného nebylo možné, takové vybavení na počátku první svě neexistovalo. Existovala ovšem velmi silná potřeba manifestovat názorovou orientaci pomocí oděvních symbolů (a ta by se zcela jistě prosadila i bez svérázové výstavy). Osvědčeným a znakem byl „národní kroj", přišel tedy opět do módy. Pochopitelně, že zdroje, odkud tyto oděvní komplety pocházely, měly dosti různorodou úrove jako znalosti a vkus jejich nositelek. Od skupování krojů v oblastech, kde se dosud nosil, mohla dovolit jen hrstka vyvolených, přes vytváření naprosto věrných kopií podle autentick nevelkým, výtvarně profesionálně zvládnutým kolekcím Zádruhy, až po nejrůznější, pokud mož „lidovou tvořivost". A tak po válce, v období nadšení z nového samostatného státu, což je opět výborná živná pů hodnotí Renáta Tyršová uplynulé období s odstupem: „Staly se pokusy, ale nezakotvily (...) některé umělecky vzdělané navrhovatelky a zručné odborně školené síly výkonné se ujmuly s a přivedly k místu obleky vkusné a slušné, zapadla snaha po svérázné úpravě obleků městský úplně; snad byla tím vinna i nepřístupnost a drahota látek v třetím a čtvrtém roce války. svéráznými výšivkami zdobené, jednak v střihu rukávcům slovenským podobné, jednak moderně udržely a ujaly. Lépe dařilo se s obleky dětskými...". Svéráz vychází z lidové kultury a v jistých obdobích se stává obecným statkem. V těch dobá podobně jako lidová kultura sama, je skutečně lidový a žije svým vlastním životem, ať už j současných i budoucích odborníků jakékoli. Závěr Příspěvek se zabýval kratičkým momentem v dějinách českého svérázu a folklorismu, výstavou uspořádanou na počátku 1. světové války v květnu 1915 v pražském Obecním domě. Tuto malou připravilo Sdružení pro svéráz krojový, výrobní družstvo Zádruha, několik mladých oděvních skupina pražských intelektuálů a umělců. Jednou z hlavních osobností byla Renáta Tyršová, kunsthistorička, publicistka, inspektorka škol pro ženská povolání, autorka výstav lidovéh i v zahraničí. Zásadní princip svérázu (folklorismu) vychází z lidové kultury, inspiruje s nové artefakty, vhodné pro fungování v městské kultuře. Zpravidla zde bývá přítomen akcent (lidová kultura je synonymem kultury národní). Lidové kroje jsou vděčným objektem pro svér Válečný kontext umocnil symbolické působení výstavy, složené jednak z autentických krojů, svérázových návrhů. Tyto návrhy respektovaly současný módní styl a zároveň se inspirovaly kroji ze Slovenska, přičemž tyto slovenské kroje byly interpretovány jako původní, už zani Politický podtext (vize budoucího Československa) byl jasný a srozumitelný. Návrhy módních avšak veřejnost dala přednost krojům lidovým (autentickým i živelně vytvářeným levným krea úrovně), které fungovaly jako slavnostní oděv vlastenecky cítících žen. Tato studie vznikla v rámci výzkumného záměru UKFF, MSM:J13/98:112100004, Vývoj společnost kontextu evropských a světových dějin, Úkol Ženy v české společnosti Obrazová příloha (převzato z publikace R. Tyršové a A. Kožmínové Svéráz v zemích českých, obr. 1: dámské letní šaty s živůtkem - vestičkou obr. 2: dvoudílné dámské letní šaty obr. 3: dětský kabátek s výšivkou a aplikací obr. 4: dívčí letní komplet R. Tyršová, A. Kožmínová, Svéráz v zemích českých, Plzeň 1918, s. 78. Materiální kultura byla takto užívána od 80. let 19. století. Takový přístup u nás zakotvil nejméně od dob Národopisné výstavy, která znamenala obrovsko lidové kultury. Zároveň ovšem vyvolala i reálné nebezpečí jejího travestování. Oficiálním pořadatelem výstavy bylo Sdružení pro svéráz krojový, Zádruha a skupina výtvarn spolupracující. Vedle vůdčí osobnosti R. Tyršové zde působila L. Bráfová, Ž. Felbrová, B. P. Jirotková, M. Suchardová, M. Kvěchová, M. Teinitzrová, A. Slavíková, A. Jehličková, V. M. Gebauerová, R. Bíbová, A. Nesá, M. Benešová, L. Fučíková, L. Hálková, A. Müllerová, A. Votočková, T. Červinková, O. Fastrová, O. Stránská, rada F.A. Borovský, arch. J.Fanta, dr. J. Koula, malíř K. Štapfer a někteří další. R. Tyršová, A. Kožmínová, c.d., s. 78. (Není náhodou, že autorka užívá plurál ženského rod První velkou akcí, na které participovala, byla česká chalupa na Zemské jubilejní výstavě kde byly lidové kroje poprvé instalovány na figurínách, což mělo u veřejnosti až nečekaný v následujícím roce se stala společně se Z. Braunerovou autorkou české prezentace lidového Výstavě ženských umění v Paříži, pomáhala s výběrem kolekce manželů Náprstkových pro světo Chicagu 1893, podílela se na expozici české síně, otevřené v Národním muzeu ve stejném roc přípravě chodské krajinské národopisné výstavky (přestože od pražské Národopisné výstavy s r. 1902 organizovala českou část Mezinárodní výstavy oděvů a oděvních doplňků v Petrohradě společně s Libuší Bráfovou angažovala na vídeňské výstavě domácího průmyslu a lidového umě v následujícím roce 1906 byla hlavní autorkou českého zastoupení na průmyslové výstavě v L Pozůstalost R. Tyršové, Tyršovo muzeum tělesné výchovy a sportu (dále jen TMTVS), karton 3 Je to tradice opravdu úctyhodná a souvisí i s dějinami etnologie. Stalo se zvykem pořádat výstavy lidového umění, především textilu, o svatojánských dnech roku 1896 bylo například Národopisné muzeum atd. Zřejmě nejvyhraněnější stanovisko vůči právě nastupující secesi formulovala ve stati Seces kterou přetiskl z Národních listů 1900 v Českém lidu 15, 1906, s. 113-115 pod rozšířeným n „Ježíšek" a národní vyšívání, podobně naladěný Čeněk Zíbrt. Škola dokonce nestačila pokrýt poptávku zájemců o textilie buď v čistě „národním" nebo nov stylu. Vypracovala například výbavu pro lóže nového divadla v Pardubicích, ale množily se církevních kruhů na bohoslužebná roucha a textilie. Pozůstalost TMTVS karton 20, - Školy. Společné vystavování těchto artefaktů, tedy lidové produkce a výrobků žákyň dívčích škol, relativně volně podle lidových předloh, se stalo běžným v 90. létech 19. století. R. Tyršo tradici zasloužila zřejmě nejvíc ze všech organizátorů. Je pochopitelné, že zdaleka ne všechny typy (svátečního) lidového kroje vyhovují právě těm uvolněné siluety a svobodného pohybu. Takové myšlenky vyslovila například už Božena Němcová, jsou jasně přítomny na první výstav textilu a výšivek, uspořádané roku 1880 Českým průmyslovým muzeem manželů Náprstkových, ob dámského odboru Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci atd. Provázejí přirozeně i obě v let. Od „české chalupy" byl J. Koula stálým spolupracovníkem, autorem výtvarné a technické strá záměrů prakticky všech velkých prezentací pořádaných doma i v cizině. Viz pozn. 5. Dopis R. Tyršové ze 14. dubna 1915, archiv TMTVS, k. 31 - Výstavy. Povolení limituje trvání výstavy obdobím mezi 1. a 17. květnem. Archiv TMTVS, tamtéž. Dopis z 2. května 1915, poslaný ze Zbiroha, archiv TMTVS, tamtéž. Cvičební a výletní stejnokroje sokolek a kroj českých skautek. Dosti podrobný popis expozice přinesl Ženský svět XIX., 1915, Aktuality (šifra Rs,) s. 138 O rok později, v roce 1916, vydává R. Tyršová v Topičově nakladatelství první syntézu lido stejně vymezeném území, Lidový kroj v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Slovensko v titulu důvodů chybí, ale právě ono tvoří téměř celou první polovinu textu. Katalog výstavy Svérázu, Obecní dům, květen 1915. R. Tyršová nebyla členkou této poroty, která udělila první cenu návrhu M Suchardové za čer s vrapovanou sukní, sametovým vyšívaným a prýmkovaným živůtkem a vybíjeným páskem „ve styl slovenském". R. Tyršová, Několik slov o otázce svérázu v odívání, Ženský svět XIX., 1915, č. 8. a 9. R. Tyršová tuto ideu důsledně ve svém pedagogickém působení uváděla do praxe jako ředitelk Pokračovací školy i jako inspektorka dívčích škol. Dopis z 31. prosince 1915, archiv TMTVS, tamtéž. Něco takového se stalo alespoň částečně v dalším období, opět neobyčejně příznivém pro odě předvečer druhé světové války a v jejím průběhu. Viz M. Moravcová, Svéráz v oděvní kultuře města. Dvacátá a třicátá léta 20. století, ČL 73, 1986, s. 157-166, 210-219. To se praktikovalo na skutečně odborné úrovni například na dívčích školách v Táboře pod ve Renáty Tyršové, ředitelky Marie Prunerové (která se rovněž zúčastnila výstavy Svérázu návr letních šatiček). R. Tyršová, A. Kožmínová, c.d., s. 78 a 80. Irena Štěpánová [ URL "LM-395.html "]