Welt, Umwelt, Lebensraum: Uexküll, Lorenz a Gehlen: spor o světě člověka a světech ****************************************************************************************** * Marco Stella ****************************************************************************************** Welt, Umwelt, Lemebsraum: Uexküll, Lorenz and Gehlen - Dispute over human world and animal Abstrakt Today, we often encounter attempts to overcome the hiatus between natural sciences and hum speak of a principal impossibility of such a step and point at (maybe even rightly) to the manner of such attempts. When Charles Percy Snow (1905-1980) in the 1950s took note of the of “two cultures”, humanities and natural sciences, he noticed their mutual grudge and unw to communicate that he explained by lack of common language. Since when is this gap eviden intellectual history? Was Snow’s, almost anthropological, discovery of two science culture reflection of existing phenomenon or was is a brand new condition? We shall show, using a example of relationship between three personalities in history of science and philosophy, Jakob von Uexküll, philosopher and anthropologist Arnold Gehlen, and etologist Konrad Lore first half of the 20th century was a period of agile “inter-cultural” contact in the above sense. In conclusion of this article, we shall evaluate contributions and negative impacts contact. One of the topics and at the same time means of this inter-cultural contact was t theory of “umwelt” (Umweltlehre) that we shall attempt to examine here as a theme. Additio this article is also to outline attitudes of intellectuals in the first decades of the 20t regarding the relationship and differences between “humanities” and “natural sciences” of society, human matters on one hand and natural laws on the other. In order to depict the s the theory of “umwelt” that in the first decades of the 20th century existed as an autonom social intellectual tradition, we must at least briefly mention the strong trend in histor thinking that is, as we shall show, closely related with this topic. This trend is Darwini most influential intellectual fashions of the end of 19th and beginning of 20th centuries. Welt, Umwelt, Lebensraum Uexküll, Lorenz a Gehlen: spor o světě člověka a světech zvířat V současnosti se často setkáváme s pokusy o překonání hiátu mezi přírodními vědami a human Mnozí hovoří o principielní nemožnosti takového kroku a poukazují (snad i oprávněně) na di takových pokusů. Když si Charles Percy Snow (1905-1980) v 50. letech povšiml existence „dv humanitní a přírodovědné, pozastavil se nad jejich vzájemnou nevraživostí a neochotou komu vysvětloval neexistencí společného jazyka. Odkdy však tato propast provází západní intelek Byl Snowův takřka antropologický objev dvou vědních kultur novou reflexí jevu již dávno ex šlo o popis zcela nového stavu ? Na historickém příkladu vztahů mezi třemi osobnostmi dějin vědy a filosofie, biologa Jakob filosofa a antropologa Arnolda Gehlena a etologa Konrada Lorenze, se pokusíme ukázat, že p 20. století byla dobou čilého „mezikulturního" kontaktu ve výše zmíněném smyslu. Přínosy a důsledky tohoto konkrétního kontaktu se pokusíme zhodnotit v závěru tohoto příspěvku. Jedn zároveň prostředků tohoto mezikulturního kontaktu byla tzv. nauka o umweltu (Umweltlehre), takto pokusíme tematizovat. Dalším z cílů příspěvku by také mělo být načrtnutí postoje int desetiletí 20. století k otázce vztahu a diference „humanitních" a „přírodních" věd, příro věcí lidských na straně jedné a přírodních zákonů na straně druhé. Aby však bylo možné vykreslit pozici nauky o umweltu, která v prvních desetiletích 20. sto jako svébytná biologicko-sociální intelektuální tradice, musíme se alespoň stručně zmínit v dějinách evropského myšlení, který s tématem, jak bude vyloženo níže, úzce souvisí. Tímt darwinismus, jedna z nejvlivnějších intelektuálních mód kolem přelomu 19. a 20.století. Zatímco v dnešní době bývá darwinismus spojován výhradně s biologií a jakékoliv pokusy o j např. v oblasti sociální teorie bývají dnes striktně odsuzovány jako „sociáldarwinismus" č biologizmus (k tomuto tématu se vrátíme ještě v závěru), již od dob samotného Darwina neby pouhou biologickou teorií. Velmi brzy po svém vzniku se stala nástrojem široké škály refor revolučních politických a sociálních hnutí. Darwinismus představoval teorii, jejímž ústřed byla historická změna, navíc byl mnohými chápán jako materialistické vysvětlení domnělé pl přírodě, do té doby vysvětlitelné jen stvořitelským principem. Konečně, také zcela změnil sebe samého. Po „Původu člověka" (1971) Charlese Darwina (1809-1882) již nemohl být člověk stvořeným odděleně od ostatních živých bytostí, ale jen jedním z členů velké rodiny všech podléhajících totožným přírodním zákonům. Na tomto místě není účelné zacházet příliš do de je třeba mít na paměti, že šlo vpravdě o revoluční vpád jak do biologických, tak do sociál Přesněji, šlo o jednotnou teorii pevně spojující obě tyto oblasti. Princip přirozeného výb mnohých stát i maximou zákonů společenských. V prvních dvou dekádách dvacátého století se nicméně darwinizmus mnoha evropským biologům překonaná koncepce (na rozdíl od oblasti sociálních věd, kde slavil úspěchy), zčásti vinou politikou a politicko-sociální angažovaností některých předních darwinistů (např. Ernst Ha Monistická liga, Francis Galton a eugenika, Wilhelm Schallmayer a rasová hygiena apod.), z nekompatibilitou s některými novými objevy (mendelovské zákony dědičnosti, mutacionismus a například biolog a filosof Emanuel Rádl píše v tomto smyslu o úpadku darwinizmu ve svém dí vývojových teorií devatenáctého století. Ilustrativní jsou rovněž řádky, které vyšly z per biologa Hanse Driesche: „Pro prozíravé lidi je darwinismus dávno mrtev; co se v těchto let obhajobu uvedlo, není ničím než pohřební řečí přednesenou podle zásady "de mortuis nil nis vnitřním přesvědčením, že obrana je předem marná." Jakob von Uexküll (1864-1944), jedna z nejvýraznějších postav kontinentální biologie první 20. století, poznamenává v úvodu 2. vydání své knihy "Umwelt und Innenwelt der Tiere" (192 ještě stále zakoušíme čerstvý dojem, který v nás všech vyvolal pád darwinizmu". Co tedy v a mnohých dalších mělo představovat alternativu k darwinismu? Taková teorie by nutně musel vyplnit všechny niky, které tak či onak obsadil darwinismus. Počátek 20. století byl v dějinách biologie (a jak uvidíme i daleko za jejími hranicemi) t charakteristický i zcela odlišnou vědní tradicí, která byla svým způsobem vlastní i osobno tento příspěvek bude zabývat. Tato tradice, souhrnně nazývaná „Umweltlehre", nauka o umwel méně známa, hrála velmi důležitou roli i mimo biologii a tu se nyní pokusíme alespoň částe Ačkoliv v souvislosti s politickým a společenským využitím biologických teorií se často ho (sociálním) darwinismu, jednalo se o obecnější charakteristiku tehdejší vědní kultury a po sociální aplikace se dočkala celá plejáda biologických směrů - a Umweltlehre nebyla výjimk Nástup „Umweltlehre" První dvě desetiletí dvacátého století lze charakterizovat jako období velké myšlenkové rů se o dobu, kdy se tábor darwinistů sváří na jedné straně s příznivci různě modifikovaného zpravidla neolamarckismu (Paul Kammerer), popřípadě psycholamarckismu (Ludwig Plate), na s s vitalisty (Hans Driesch). Reakcí na tento myšlenkový kvas je mezi jinými i Uexküllova ko "vnitřního a vnějšího světa" organismů, kterou roku 1909 představil v prvním vydání knihy Innenwelt der Tiere". Německé slovo „Umwelt" znamená v nejběžnějším smyslu prostředí či životní prostředí. Jakob však užil výrazu „Umwelt" ve specifickém významu. Hovořil o umweltu toho či onoho zvířete celoživotní bádání se pokusil o charakteristiku takto specifikovaných vlastních žitých svě forem živočichů. Mezi jeho nejčastěji zmiňované modelové organismy náleží zejména bezobrat pijavice, žížala, ježovka, hadice, krab, vážky ad.), v rámci obratlovců se pak jeho pozorn větší míře kromě psů také člověka. Uexküll se pokusil do biologického myšlení 20. století zavést chápání všech živých bytostí svébytných subjektů (průlom oproti darwinistickým objektůmpřírodního výběru je zřejmý). Tí mechanistickým stereotypům interpretace chování zvířat (Jacques Loeb, Ivan Petrovič Pavlov svrchovaně materialistickým vysvětlením vzniku a vývoje organismů, jakým byl darwinismus. klade důraz na autonomní povahu každé živé bytosti. Na straně druhé nás ponouká, abychom p patřičný význam vztahu daného organismu ke svému prostředí. Tento vztah, mezi organismem a obklopuje, určuje zděděný soubor vlastností (např. specifická morfologie a anatomie těla, apod.), tedy vše, co lze označit jako stavební plán (Bauplan). Stavební plán organismu zde nadřazenou instanci mající vládu jak nad světem vnitřním (Innenwelt) tak nad tím, co zde p označujeme jako umwelt. Vztah daného organismu k jeho prostředí má tedy vždy specifický charakter, neboť se jedná vnějšími podněty z okolí a vnitřními faktory organismu. Výsledkem takového střetávání vnit je umwelt příslušného organismu. Jednotlivé umwelty různých živých bytostí ovšem nejsou na oddělené a izolované, ba právě naopak se lze domnívat, že jsou téměř vždy v některých svýc sdíleny větším či menším počtem organismů. Můžeme tedy hovořit o vzájemné propojenosti nej umweltů. Uexküll si byl jako fyziolog a znalec neuroanatomie jistý, že tomuto schématu se člověk - lidské poznání, ba i poznání vědecké, je konstruováno na základě omezenosti lidsk Jak píše: „Co je to vědecká pravda? Omyl dneška." Tím nenarážel na vědeckou metodu jako ta Umweltlehre považoval za skutečný plod objektivního výzkumu), ale na sebejisté vědní směry sebe sama jako čistý plod dokonalého poznání a uchopení zákonů živého - např. právě darwin to právě jednoduchá a ve své podstatě mechanistická představa hrubě „otesávajícího" vlivu organismus, která Uexkülla pobuřovala - dokonce se o něm (a o jeho společenských dopadech) jako „Gorilla-Maschine", čímž narážel jednak na mechanický charakter přírodního výběru, je „lidovou" formu darwinismu degradovanou vesměs na tvrzení o tom, že „člověk pochází z opic V okolí toho či onoho organismu se nacházejí předměty, věci. Ty mohou být nositeli významu Tak například pro ježovku bude amfora pouze jedním z mnoha předmětů, které se povalují na Zcela jinak se ovšem bude k těmto předmětům vztahovat potápěč hledající zbytky nákladu ztr starověké lodi. Potápěč ihned takové předměty rozpozná mezi spoustou ostatních. Nejprve bu svým nálezem, pak zmíněné předměty vytáhne nad hladinu a ještě jim přisoudí náležitý význa případě například pro poznání kulturních dějin ve středomoří. Takto chápané předměty lze t za specifickou součást umweltu člověka-archeologa a zároveň se můžeme domnívat, že v umwel budou spíše hrát roli pouhé nespecifikované překážky v jejím pohybu. Podle Uexkülla může p libovolného organismu vstoupit do jeho vnitřního světa (Innenwelt) pouze jediným způsobem, transformaci tohoto předmětu do kombinace podnětů. Tuto transformaci autonomně provádí sám Dalo by se říci, že živá bytost sama rozhoduje, co do svého vnitřního světa propustí z oko Úkolem pozorovatele je zjistit, jaké komponenty z bezprostředního okolí mohou mít na daný zásadní vliv a jaký druh podnětu vlastně reprezentují. Ježovku nebude oslovovat lidský art mořském dně, neboť nepatří do jejího světa (myšlen umwelt); nositelem významu pro ni bude kterou se živí, jejíž význam pro člověka-archeologa není naopak žádný. Uexküll se snažil poukázat na svébytnost každé živé bytosti a s tím souvisejícím vztahován ke svému okolí. Okolí představuje v této koncepci cosi jako obecné schéma nebo mapu, která výskyt všech předmětů nacházejících se v prostoru obývaném živou bytostí. Lidský pozorovat znázornit okolí právě tak, aby tomu rozuměli pouze opět jiní lidé, nejedná se tedy o obecn například všem živočichům. Žádné objektivizované okolí přístupné všem druhům tak vůbec nee méně takové, které darwinismus zamýšlel jako ono selektující prostředí. Jak je tedy možné, Frisch byl schopen rozluštit vzkaz obsažený ve včelím tanci? Včelí tance představují vlast orientaci v okolí. Ale jak může člověk pochopit sdělení, které náleží a je produktem zcela než je ten lidský, či jinak řečeno, jak se vyznat v mapě okolí, která vznikla na podkladě zpracovaných vnitřním světem (Innewelt) tak odlišné formy života jakou představuje včela. částečný průnik do světa jiné živé bytosti možný. Uexküll hovoří o vzájemném prolínání umw Konrad Lorenz a baron Jakob von Uexküll Postavu Konrada Lorenze (1903-1989), jednoho z nejvýznamnějších biologů 20. století, zde z že v jeho osobě a díle se organicky setkal darwinizmus s myšlenkou umweltu. Lorenz Uexküll narozeninám věnoval svou habilitační práci „Kumpan in der Umwelt des Vogels" (1935), která za zakládající dílo srovnávacího výzkumu chování, etologie. Zcela zásadní roli v klasické zaujímá znalost rozdílnosti umweltů u různých druhů. Poznatek, že různé živočišné druhy vnímají a interpretují svět bytostně jinak než člověk ( i jinak než ostatní živočišné druhy), byl pro biologii a zoopsychologii v zásadě čímsi nov mít na paměti, že Uexküllův program i výzkumy jeho žáků včetně Lorenze byly primárně zaměř opozice vůči psychologizmům, které ještě během prvních desetiletí 20. století hrály ve výz a psychiky organismů prim. Zájem o celistvé vnímání mimolidských organismů byl dlouho práv zvířecích psychologů, kteří poněkud blahosklonně redukovali zvířata přinejlepším na „hloup člověka, či naopak po vzoru romantických básníků opěvovali jejich „ušlechtilost, krásu a d a také fyziologů (k nejznámějším patřil např.Jacques Loeb), kteří chování a vnímání organi mechanisticky jako soubor vstupů a výstupů. Uexküll a jeho škola (do které můžeme směle po nabídli k těmto zaběhlým pohledům alternativu - metodu, která prostřednictvím pozorování a neinvazivních experimentů umožnila nahlédnout do žitého světa mimolidských organismů. Lore jediným výzkumníkem, který se snažil zkoumat umwelty nejrůznějších organismů. Avšak jména Brock, Karl Friederichs či Georg Kriszat jsou dnes víceméně zapomenutá, na rozdíl od jména Lorenze. Tuto skutečnost lze vysvětlit tak, že zatímco zbytek Uexküllovy „školy" byl nedar (často antidarwinisticky) orientován, Lorenze jako zastánce nově vznikajícího syntetického vynesla tato vlna vzhůru, kde setrval až do svého skonu na konci 80. let 20. století. Lore tedy dělil nejen generační rozdíl, ale právě zmíněný rozdíl v názoru na darwinismus coby m kritizovaný světonázor. „Baltický baron přece nemůže pocházet z opice", zlehčoval Lorenz d učitele. Uexküllův chladný postoj k darwinismu byl však motivován jinak a ve skutečnosti j dvou zcela odlišných, svébytných a na jiné problémy se zaměřujících tradic v rámci biologi které Lorenz dokázal spojit. Tímto spojením vznikla etologie jako srovnávací, evoluční výz ovšem bez komponenty Umweltlehre by v této podobě pravděpodobně vůbec nebyl možný objev vě základních postulátů. Jak Uexküll, tak i Lorenz tvrdili, že umwelty jednotlivých druhů jsou poměrně diskrétní, d a dědičné. V Lorenzově pojetí je však selektivita vnímání adaptací na prostředí a slouží s morfologické struktury k přežití. Čím složitější je senzorický aparát organismu, tím více komplexita jeho umweltu. Neznamená to však, že by umwelty primitivnějších forem nějakým zp o menší úspěšnosti jejich nositelů. Každou fylogenetickou adaptaci lze podle Lorenze také kognitivnímu výkonu, neboť druh díky takové adaptaci získává novou informaci o svém prostř jsou umwelty organismů adaptací vzniklou přírodním výběrem (jak poznamenává Lorenz, opice, odhadne vzdálenost mezi dvěma stromy, je mrtvá opice), existuje mezi jedinci druhu variabi takovéhoto umweltu, jehož prostřednictvím organismus interaguje jak s neživým, tak i živým ukázal Lorenz např. při svých pokusech s husou velkou (Anser anser), je umwelt živočichů „ zaručuje adaptivitu jen tehdy, pokud živočich pobývá v „normálním" prostředí. K jejímu hní seděla na snůšce, donesl husí vejce. Husa vyšla z hnízda a v tom okamžiku Lorenz vejce opě z dohledu. Husa však došla k místu, kde vejce leželo a typickými kývavými pohyby hlavou im dotlačila zpět do hnízda. Pokud se totiž vejce vykulí z hnízda, zůstane za normálních okol - a tak se v umweltu husy, adaptovaném na „normální" svět, ve kterém není Konrada Lorenze „její" vejce z dohledu, nic nezměnilo a stereotyp chování určený pro výše popsanou situaci Jinak řečeno, organismy mají v Lorenzově pojetí poměrně přesně a instinktivně dáno to, co vnímat a jak se ke vnímanému budou chovat. Umwelt vzniká dle Lorenze přírodním výběrem a pokud přestane působit, je rovnováha mezi pr organismem narušena, dostavují se např. různé maladaptivity v chování (menší selektivita p pohlavního partnera, příjmu potravy, zhoršení kvality péče o mláďata apod.) - jde o druhý jinak adaptivní funkce umweltu, jak Lorenz velmi přesvědčivě ukazuje na srovnávacích studi domestikovaných jedinců týchž druhů (psi, husy, kachny, prasata a řada dalších). Lorenzovy práce se již od konce 30.let zabývají mimolidskými bytostmi jen jako odrazovým m další krok - totiž krok k člověku, na kterého bezezbytku aplikoval základní postuláty klas a to včetně koncepce umweltu. Aplikace Umweltlehre na člověka však nebyla ničím zcela nový autorů aplikovala tuto teorii v psychologii, psychiatrii, rasové antropologii, „Kulturbiol - unikátním krokem Lorenze v tomto ohledu bylo skloubení koncepce umweltu s autodomestikač vzniku a vývoje člověka, principem přírodního výběru a představou degenerace člověka vlive civilizovaného života. Vlivem odpadnutí selekce u civilizovaného člověka dochází k „rozost umweltu, který se projevuje úpadkem etických a estetických norem, tedy toho, co a jak může se ke vnímanému bude chovat. Protože se chování v evoluci mění rychleji než morfologie, et který není ničím jiným než degenerativní, víceméně psychiatrickou poruchou lidského umwelt malá míra selektivity při výběru partnera, rozpad rodiny - úpadek péče o potomstvo a další vede k úpadku fyzickému, tělesné degeneraci, protože přestávají platit i normy estetické, výběru partnera. Vznikají tak vulgarizované lidské formy připomínající v behaviorálních a rysech domácí zvířata, Lorenz dokonce hovoří o „Verhausschweinung" člověka. A protože méně vybíravé domestikované formy člověka se množí mnohem rychleji než lidé se zdravým umweltem a estetickými normami, je nutné sáhnout k jistým opatřením, aby člověk, podobně jako v Gob fatalistické vizi dějin civilizací, neupadl hned po dosažení toho nejvyššího civilizačního Tímto opatřením měla být simulace přírodního výběru v rámci společnosti - rasová hygiena. nalézáme velmi často v různých odměnách v dobové medicínské, biologické a antropologické l ve své podstatě tyto teze zastával až do konce svého života a za velkou částí jeho společe 70. a 80. let se skrývá tento modus uvažování. To samozřejmě neuniklo pozornosti celé řady a Lorenz se nevyhnul částečně oprávněné kritice, že jeho uvažování o společnosti a přírodě podstatě kryptonacistické. Snad výstižnější by bylo tvrdit, že Lorenz jako jeden z posledn myslitelů nepovažoval přírodní a společenské zákony za pouhá homonyma, ale druhé za speciá s tím specifikem, že společenské zákony mohou těm přírodním (ať již jsou jakékoliv) dočasn což je stihne trest. Toto rozvržení chápání vztahu přírodních a společenských zákonů bylo pro celou řadu politických hnutí - to je také důvod, proč se svého politického využití doč biologických škol - od vitalismu (jak jej nacházíme např. i v pozdějších spisech Rádlových verze lamarckismu (ten byl oblíben z pochopitelných důvodů např. v Rusku a Sovětském svazu umweltu, která byla kromě jiných biologických směrů zneužita německým nacionálním socialis Právě tato ideologie využívala a zneužívala různých poznatků biologie k vlastnímu ospraved nevídané nikdy před tím ani potom. Řada německých vědců z nejrůznějších oborů (často i cel špiček) se stala nadšenými následovníky tohoto hnutí, neboť v něm, zjednodušeně řečeno, sp společenský řád přiměřený z hlediska přírodních zákonů. Lorenz ve své přihlášce do NSDAP n biolog a německy smýšlející jsem byl samozřejměvždy nacionálním socialistou", čímž vystihl úzce pociťovaný vztah mezi „biologií", „němectvím" a nacionálním socialismem. „Nacionální politicky aplikovaná biologie", hlásal Hans Schemm, bavorský učitel a raný nacistický křik sepětí, které se ve stále větší míře ukazuje jako konstitutivní pro pochopení komplikované nacionálního socialismu, se pokusíme blížeji věnovat níže, právě na příkladu Umweltlehre. nacismem slýcháme často o sociálním darwinismu, avšak pozornost věnovaná tomuto tématu pon skutečnost, že zneužity byly i různé paralelní biologické tradice. Koncepce umweltu v Třetí říši Ve skutečnosti bylo sepětí Umweltlehre s řadou darwinistických pojmů, jaké vidíme u Lorenz poměrně běžnou právě v období po roce 1933, a to i přes jistou míru nevole samotného Uexkü jeho školy. Na tomto místě není možné jít příliš do hloubky (bylo tak učiněno jinde), budi že zatímco Umweltlehre naplňovala ideál bytostně německého směru myšlení (Uexküll kořeny s hledá vedle Karla Ernsta von Baera až u samotného Goetha), měl darwinismus jako směr konku Německa introdukovaný mnohem blíže k vizím nové technologie společnosti - německé rasové h integraci těchto dvou směrů v uvažování byla celá řada a Lorenzovy práce se vyznačují pouz autor proslul až po válce. V rámci nacisty protěžované biologie našli tito hybridi Umweltlehre s dalšími, často darwi orientovanými směry v biologickém myšlení široké uplatnění. Např. německý rasový antropolo v r. 1940 například komentuje vztah umweltu a dědičných vloh v knize věnované „ryze německ dědičné biologie člověka. Kritizuje mnohoznačné užívání pojmu „Umwelt" a usiluje o jednotn rámec, schopný obejmout širší oblast jevů. Rozlišuje mezi objektivním a subjektivním pojet Výraz „objektivní umwelt" lze jednoduše nahradit souslovím „vnější prostředí," neboť zahrn okolí, které na organizmy působí spíše běžným fyzikálním způsobem (chlad, vítr, horko apod tím kladl důraz na specifičnost vnímání působícího faktoru. Druhé, subjektivní porozumění inspirováno Uexküllovou koncepcí. Dále, Just aplikuje umwelt hierarchicky. Jednu úroveň, n lze představit coby umwelt pro úroveň vůči ní nižší, např. organely, přičemž úroveň buněčn na rovině nadřazené, která představuje její umwelt. Pokud zde budeme uvažovat objektivní u jedná o zcela banální vyjádření skutečnosti. Máme-li na mysli umwelt subjektivní, tedy poj od Uexkülla, znamenalo by to, že entity jakékoli úrovně budou mít specifický vztah k vlast (přičemž význam tohoto slova se zde postupně přechyluje k dnešnímu „prostředí"). V této po koncepce umweltu aplikována v oblasti genetiky včetně genetiky člověka a vývojové biologie rámci rasové hygieny na genetickém základě. Ani Uexküll sám se nevyhnul myšlenkám, které navozují dojem (zřejmě oprávněný), že s naciz zpočátku sympatizoval. V roce 1933 vychází druhé vydání knihy „Staatsbiologie - Anatomie, Pathologie des Staates," (1. vydání 1920). To je oproti vydání prvnímu doplněno o dobově s kapitolu „Parazitární onemocnění - vnitřní paraziti", v níž se Uexküll také zapletl do ras Problémem společnosti je podle něj rozdílnost „umweltu cizích ras a společensky vysoko pos obzvlášť pokud zastávají své tradice a trvají na svých zvycích", protože jejich umwelt „se přizpůsobuje". V tomto kontroverzním díle pojednává také o negativních důsledcích křížení o kterém sice tvrdí, že vědecky není dokázáno, nicméně dává k lepšímu dobový rasistický „b se smíchá pivo s vínem, jak odporný nápoj vznikne." Uexküll nicméně nebyl prvoplánovým zas rasy" ani antisemitou a jeho postoj k nacismu, stejně jako postoj nacistických špiček k ně dosti nejasný. Koncepce umweltu se však nakonec stala jedním z argumentů pro zdůvodnění méněcennosti cizí Židům bylo vytýkáno, že jim nenáleží žádná půda, žádná vlast a tudíž na ní nemohou ani být nemohou být harmonicky sladěni s umweltem německého prostoru jako domácí rasa. V tehdy sta nauky o dědičnosti čteme: „Všem předoasijcům je společný sklon žít jako menšiny mezi jiným Předoasijská rasa je spíše vyšlechtěna pro ovládání a využívání ostatních lidí než pro vyu přírody". Na některá cizí etnika bylo pohlíženo jako na parazity či domestikanty adaptovan a zneužívání ostatních národů. Tato víra ve vyšší úroveň umweltu nordické rasy, spolu s př všemocném působení přírodního prostředí a přírodních zákonů, vedla dokonce k představě jak geograficky lokalizovaného umweltu (prostředí); viz například práce o plavých formách brou moře a Baltu či severských a jižanských slepicích jako modelů lidské rasové psychologie. N „Umweltschutz" se nevztahoval pouze na ochranu přírody (krajiny, zvířat atd.), ale také na „subjektivního" umweltu, tedy „správného" světonázoru (který je s umweltem v řadě dobových ztotožňován), který vzniká právě v kontaktu se správným, tj. německým prostředím, krajinou umweltu, tehdy často chápaná v dnešním slova smyslu jako (zdravé) životní prostředí se tak populačně-politické koncepci životního prostoru,Lebensraum, který bylo třeba získat předev obývaném podřadnými hybridními populacemi se silným asijským vlivem (tj. Slovany). Různé a o „poněmčení" krajiny, obyvatel, zvířat a rostlinstva ve východních územích probíhající od let 20. století, na které byly vynakládány nemalé finanční i personální prostředky, mají z ideové kořeny. Budiž řečeno, že získávání nového Lebensraumu na východě se aktivně coby vo i Konrad Lorenz a jeho účast na kontrolách správného německého umweltu u obyvatel polské P Generalplan Ost jistě také nepatří k světlým stránkám jeho života. Pod vedením pozdějšího Pražské německé univerzitě Rudolfem Hippiem (1.p. Hippius) se coby spolupracovník Rasově-p úřadu NSDAP v roce 1942 účastnil psychologických výzkumů polsko-německých míšenců s účelem „poněmčení schopných". Arnold Gehlen a lidský svět Právě během tohoto období v roce 1942 psal Lorenz svou rozsáhlou a v mnoha ohledech klíčov „Angeborene Formen möglicher Erfahrung" („Vrozené formy možné zkušenosti"), kde také rozví výše popsanou koncepci potenciálně zkázonosných důsledků rozpadu lidského umweltu na člově civilizaci. Tento téměř dvousetstránkový článek je v prvé řadě třeba chápat jako kritickou filosofického antropologa Arnolda Gehlena (1904-1976) „Der Mensch" (1940). Lorenz se zde z o biologizaci nebiologických (tj. humanitních a v zásadě i společenskovědních) disciplín, Třetí říši podporována oficiálními místy. V tomto ohledu je třeba předeslat, že Gehlenova zaměřením a formou dobově velmi netypická a v zásadě politicky nežádoucí, zatímco Lorenzův než „politicky korektní." Gehlen, vzděláním náležící rozhodně do sféry humanitní (studoval filologii a psychologii) může být považován za příklad velmi plodného kontaktu přírodních sféry, obzvláště svým projektem filosofické antropologie jako přístupu integrujícího řadu člověka, včetně pohledu biologického. Projekt s podobnými ambicemi, pokoušející se o integ (v tomto případě darwinistického) a humanitního pohledu na člověka se takřka současně poko i Konrad Lorenz. Orientace obou projektů byla velmi odlišná, nicméně pojítkem obou projekt Umweltlehre a její antropologické využití. Osudy Lorenze a Gehlena se protnuly již v roce 1940, když Lorenz opustil vídeňskou univerz postu řádného profesora na katedře psychologie tehdy prestižní „kantovské" univerzity ve v Královci. Naopak Gehlen, který toto místo zastával doposud, se přesunul do Vídně. O důvode profesorů" lze jen spekulovat, nicméně tyto rošády byly v rámci univerzitní politiky Třetí a velmi často se týkaly straníků, kterým tak bylo umožněno obsadit lépe honorované a prest (Gehlen byl členem NSDAP od roku 1933, Lorenz od roku 1938). Např. Lorenzovým posláním v K být vybudování institutu zabývajícího se integrací biologie a filosofie a také jiných huma celkového rámce přírodních věd. Podezření (hraničící s jistotou) z politického oportunizmu mnohem více na místě u Lorenze než u Gehlena, který se ocitl ve značné politické nelibosti slavné knize a jeho odsunutí do Vídně bylo pravděpodobnou následkem této kritiky. A byla t umweltu a způsobu, jakým ji Gehlen používal, která k této kritice vedla. V dobovém kontextu lze program filosofické antropologie chápat jako výraz narůstající nesp s vyhrocenou a takřka úplnou a plochou biologizací antropologie. Gehlenova filosofická ant jednak mohla být chápána jako pokus o ochranu a konzervaci některých tradičně německých úv před introdukovanými, cizími směry (biologizací antropologie je zde třeba chápat především různých forem darwinismu, která i přes setrvání jiných tradic začala stále více převládat) také snahou o pohled na člověka v jiném než úzce biologickém a hereditárním rámci, který v nacistickém Německu dominoval. Přitom německá biologická tradice, Uexkülla nevyjímaje, se svou snahou chápat sebe sama spíše jako podobor filosofie a také na významné osobnosti fil navazovat. Takto byl např. Kant a novokantovství velkým inspirátorem Uexkülla. Lorenz se s úzké propojení jím sledované biologické tradice naznačit a revitalizovat ve své práci „Kan Apriorischen im Lichte gegenwärtiger Biologie" (Kantova nauka o apriori ve světle současné Gehlen jako reprezentant humanitního světa a kultury tak ve své době představuje poměrně o o „invazi" bytostně humanitního projektu na pole tehdy takřka zcela ovládaného biologií. Z tradičnějších, nedarwinistických biologických teorií se v první části své knihy snaží vytv antropologii ojedinělý obraz člověka jako bytosti svou podstatou zásadně odlišné od tvorů výslovně brojil proti „bestializaci" člověka. Kráčel evidentně opačným směrem než jeho pol či dokonce politicky „spolehliví" kolegové, snažící se v té době o maximální možnou biolog části darwinizaci) humanitních disciplín a antropologie. Člověk, či lépe, humanitní obory společenskovědní) a oblasti jejich zájmu měly být dle oficiální linie tematizovány pouze v věd včetně biologie. Gehlen v úvodu své knihy „Der Mensch" (1940) vyvrací tradiční psychologickou představu sca vyslovuje několik obecných charakteristik psychologie zvířat (zaměření na aktuální situace zaměřené životní cykly, svázanost instinkty, vitální účelovost a druhová specifika). Násle že jde o aplikaci „pravého biologického pojetí, které bylo prosazováno pod Uexküllovým ved podle Gehlena ukázal, že struktura umweltu živočišného druhu odpovídá jeho morfologickým a určením a jeho pudové a smyslové výbavě. Zvíře je do svého přirozeného prostředí zcela a p a interaguje právě jen s těmi jeho „výseky", které odpovídají jeho životním podmínkám a kt zastoupeny v jeho orgánové výbavě. Ihned však dodává, že pro člověka těchto pět výše zmíněných charakteristik obecné psycholo neplatí, protože člověk nemá umwelt, ale „svět" (Welt) - lidské vnímání okolního světa nen spojeno se specifiky lidské morfologie, člověk stojí tak říkajíc stranou obsahu pojmové tr umwelt-prostředí. Tuto lidskou zvláštnost odvozuje Gehlen od lidské „nehotovosti", jeho bi nespecifičnosti, kterou přičítá na vrub lidské neotenizaci. Člověk je proto schopen sebevý zušlechťování (Selbstzucht). Vyčítá Uexküllovi a jiným biologům, že tento zásadní rozdíl m a zvířetem neuvádějí, podle Gehlena k velké škodě antropologie. Pokud člověk má cosi podob jde vždy jen o „vlastní svět" (Eigenwelt), což je pojem zavedený jedním z Uexküllových žák druhově nespecifického, a přesto vlastního světa každého člověka. Uexküllovi vytýká jeho s teorii umweltu na lidské bytosti - lidé předjímají objektivní svět a mají schopnost vcítěn pocitů druhých, což v případě druhově specifického, pevně daného umweltu podle Gehlena nen co Uexküll považuje za umwelty, jsou pro Gehlena ve skutečnosti různá „kulturní milieu v r světa". Právě zde můžeme tedy hledat jeden z kořenů Gehlenovy definice člověka jako „Mange nedostatku a nejistoty ve svém konání - nemá umwelt, pouze svět, není veden instinktem a t světu je nebezpečně zranitelný. Gehlen také napsal samostatný článek, ve kterém se zabývá aplikovatelností koncepce umweltu v rámci antropologie. Gehlenův důraz na lidskou otevřeno a jeho principielní odlišnost a jedinečnost v rámci živočišné říše jej v době, kdy antropo determinismus dědičnosti, stavil do pozice outsidera vystaveného neustálé kritice ze stran poplatných oficiální linii. Takto ostrého odmítnutí se Gehlenově knize dostalo např. od Lo od celé řady politicky angažovaných osob na stránkách předních stranických časopisů, jako neblaze proslulý časopis Volk und Rasse. Lorenz (1943) a celá řada dalších pronacisticky o autorů vykresluje člověka jako bytost osudově vázanou na správnou funkci instinktů získaný biologické evoluce (které se mohou mezi jednotlivými skupinami lidí lišit) a také na dané prostředí, které se u různých lidských ras a Völker liší. Gehlen naopak hovořil o člověku, či rasách. Člověka vykreslil jako kosmopolitní, univerzální bytost, kulturní bytost bytost na antropologicky konstantních rysech kultury a jejích výdobytků. Postavil se tím proti do často usilujícím o obnovení spojení člověka s jeho rodnou hroudou (Darrého „Blut und Boden jeho animality, snahy o jeho „znovuzdivočení" (Hitlerova „krutá, brutální mládež") a další do jaké míry se Gehlenovy snahy střetávaly s oficiální linií, nasvědčuje kromě jeho stažen univerzity i to, že dva roky po vydání své knihy (tj. v roce 1942) je z pozice řádného pro univerzity přesunut na pouhé úřednické místo na pražském úřadě pro vojenskou psychologii. Závěr - umwelt na misce vah Uexküllova koncepce umweltu měla zpřístupňovat na první pohled skryté aspekty žitého světa Odhalovat způsoby komunikace jiných forem života na základě vlastností vyplývajících ze sp uspořádanosti jejich biologické podstaty. Život měl být nahlížen jako doména harmonických Zkoumání kontextuální proměnlivosti významové struktury světů živých organismů lze považov přínos Uexküllovi Umweltlehre. Umwelty jednotlivých organických forem vytvářejí komplexní souvislostí. Tento příznivý aspekt Umweltlehre, jež vyzařuje z většiny Uexküllových textů, novou bázi pro teoretické uchopení života: teoretickou biologii opírající se o analýzu výz skutečnosti. Ozvěny myšlení o umweltu nacházíme například v díle Adolfa Portmanna, konecko etologie znamenala v rámci biologických disciplín zcela zásadní průlom, který dal vzniknou „alternativních", avšak progresivních vědeckých směrů (etologie člověka, kognitivní etolog a řadě dalších). Nemalý byl i význam koncepce umweltu pro Gehlenovu antropologii, jak jsme ukázat. Nejsou to však pouze kladné aspekty, které se pojí s koncepcí umweltu. Např. paralely a pr propojení vývoje „Umweltlehre" s dobovým nacistickým programem „Blut und Boden", lze v jis velmi snadno vypozorovat. Otázkou zůstává, zda je například na Konrada Lorenze oprávněné p jako na lotra skrz naskrz infikovaného nacistickou ideologií, kterou navíc podle některých v poválečné době prostřednictvím svých biosociálně laděných populárních knih. Lorenz se pr a sociálně-vědní intelektuály stal příkladem neoprávněné a diletantské biologizace sociáln ergo pokusu o aplikaci přírodních, biologických zákonů na společnost. Řečeno obecněji, v p po zkušenosti s nacismem se podobné pokusy (včetně těch Lorenzových) setkávaly se stupňují ze strany sociálních věd i humanitních disciplín až se nakonec stala takřka jakákoliv „bio rámci sociálních věd i humanitních nauk spíše čímsi neslušným, nepřípustným. Pokácet celý tomu, že na jedné z jeho větví vyrostlo zrůdné ovoce,nemusí být vždy jediným správným řeše syntéz sociálních a biologických teorií byly obzvláště v druhé polovině 19. a první polovi velmi běžné, ba všudypřítomné a tvořily zcela relevantní žánr využívaný celou plejádou pol ideových směrů. Jejich význam lze spatřovat nejen v tom, že jde o úrodnou a nepříliš probá vědní a sociologicko-vědní oblast. Proč se také nepokusit pohlížet na různé současné pokus nezaujatě, bez zbytečných předsudků a otřepaných floskulí? Kritika ze strany sociálně-vědn intelektuálů se velmi často zakládá na jejich pouhé nejistotě v základních principech biol věd obecně, paušalizujícímu odporu vůči nim a především nezájmu o různá hraniční témata a časté upozorňování na souvislost různých „sociálbiologizmů" s fašismem, nacismem, rasismem a podobnými neblahými směry zastírá fakt, že tytéž, vágně řečeno, „sociálbiologizmy" stojí vznikem společenského a ekonomického liberalismu, marxismu či tradičně protirasisticky zam antropologie Boasovy školy, zastírá důležitost těchto „biosociálních" pojetí z hlediska dě Podobné syntézy je pak třeba, alespoň na poli vědy, posuzovat jednotlivě z hlediska jejich spíše než z povrchně „estetického" hlediska či politicko-sociálních důsledků. V dnešním sv rozšiřující snowovské propasti, kdy je komunikace téměř nemožná i pokud se obě strany sejd objektem výzkumu (alarmujícím příkladem je např. antropologie, věda o člověku v současnost na několik nekomunikujících částí) se však zdají být podobné pokusy odsouzeny předem k zán třeba zopakovat, že není rozumného důvodu proč považovat různě orientované pokusy o syntéz ( a společenskovědních) koncepcí s přírodovědnými (a tedy i biologickými) za a priori špat ideologicky zanesené či jinak nepřípustné v závislosti na uplatněném kritériu. Některé z n samozřejmě byly a jsou, ovšem lze jen stěží tvrdit, že ve větší míře než některé „čisté pl jedné či druhé straně propasti. Zpět však k příkladu vývoje nauky o umweltu, která bezesporu k takovým koncepcím na pomezí věd a humanitních nauk patří. Jak jsme viděli, byla tato koncepce vytvořena a rozvíjena ko a koncepcí jak výsostně biologických (fyziologie), tak filosofických či obecněji, humanitn polích pod jejím vlivem vyrostly plody vnímané dnes jak jako víceméně blahé či lépe řečeno vědeckého hlediska (Gehlenova definice člověka jako bytosti otevřené světu, na druhé stran tak velmi neblahé - ideologizované, pavědecké, nemorální (rasová psychologie na základě te ideologické i praktické zneužití této myšlenky nacismem). Dvě snowovské kultury tehdy v mnoha ohledech existovaly již ve zmíněné době. Podstatné je zatímco předválečná éra (až hluboko do 19. století) se vyznačovala poměrně bujarou komunik ní (ať její plody chápeme jako jakkoliv neblahé), éru poválečnou lze charakterizovat vzáje a významným mlčením. Zatímco relativistické přístupy sociálních věd se staly nástrojem ke a tím i bagatelizaci (přírodo)vědeckého poznání, přírodní vědci často sociální a humanitní do jednoho pytle s náboženskými fundamentalisty, zastánci inteligentního designu, New Age obskuranty. Tento stav, domníváme se, nemůže vést k ničemu nebo aspoň k ničemu dobrému. Pr existence „dvou kultur", nýbrž jejich neochota komunikovat. Důležitost komunikace pak snad tehdy, pokud se blížeji zaměříme na historii vztahů „dvou kultur". Publikace vychází s podporou grantu GAUK 113607/2007 a částečnou podporou výzkumného záměr Za všechny zmiňme knihy Brockman, John (1995): The Third Culture. Simon & Schuster, New Yo Edward O. (1999): Konsilience. Jednota vědění: o nezbytnosti sjednocení přírodních a human Nakladatelství Lidové noviny, Praha. Snow do této množiny započítával i společenskovědní obory. Snow, Charles P.(1959): The two cultures and the scientific revolution. Cambridge Universi York Rozhodli jsme se používat poněkud počeštělý výraz „umwelt" (s malým „u") namísto překladu K tomu nás přivádí hned několik důvodů. Za prvé, nejsme si jisti, zda „osvětí", zažité pře fenomenologii se kryje s významem umweltu u Uexkülla (byť zde existuje historická souvislo výraz umwelt (někde dokonce i s plurálem umwelten) se vžil i v řadě evropských i neevropsk v angličtině, francouzštině, estonštině, korejštině atd.). Konečně za třetí, výraz „umwelt zažil už i v Čechách, jak o tom svědčí i vznik stejnojmenného sborníku (viz pozn. pod čaro Stella, Marco, Kleisner, Karel (2006): Odvrácená strana umweltu aneb o čem se nemluví. In: Kleisner, Karel (eds.)(2006): Umwelt. Koncepce žitého světa Jakoba von Uexkülla. Nakladate Červený Kostelec:str. 123-159. Barrow, J.W. (2004): Krize rozumu. Evropské myšlení 1848-1914. Centrum pro studium demokra Brno: str. 45 a dále. Za všechny zmiňme jen monografii Hawkins, Mike (1997): Social Darwinism in European and Am 1860-1945 : nature as model and nature as threat. Cambridge University Press, Cambirdge, N shrnuje literaturu. Za klasické knihy studie sociálního darwinismu jsou považovány i Gasma 2004): The Scientific Origins of National Socialism. Transaction Publishers, New Brunschwi Hofstadter, Richard ([1944]1992): Social Darwinism in American Thought. Beacon Press, Bost Darwin, Charles (1871): Descent of Man, and selection in relation to sex. John Murray, Lon Rádl, Emanuel (2006): Dějiny biologických teorií novověku. Academia, Praha: str.301 a dále Driesch Hans (1902): Kritisches und Polemisches. Biologisches Zentralblatt, vol.22: str. 1 Uexküll, Jakob von (1921): Umwelt und Innenwelt der Tiere. Julius Springer Verlag:str. 1. Politické implikace měl např. vitalismus a holismus, viz Harrington, Anne (1996): Reenchan Holism in German culture from Wilhelm II. to Hitler. Princeton University Press, Princeton prostředí lze jako jistou politicko-společenskou aplikací vitalismu chápat první část Rádl filosofie"(1946, Čin, Praha). Využití nalezla i celá řada dalších směrů, na tomto místě vš jimi zabývat. Uexküll, Jakob von (1921): Umwelt und Innenwelt der Tiere. Julius Springer Verlag, Berlin: Uexküll, Jakob von (1926): Gott oder Gorilla. Deutsche Rundschau, no. 208: str. 232-242. Příklad ježovky pochází z populárně-naučné knihy Uexküll, Jakob von, Kriszat, Georg (1934) durch die Umwelten von teren und Menschen. Julius Springer Verlag, Berlin. Lorenz, Konrad (1935): Der Kumpan in der Umwelt des Vogels. Journal für Ornithologie, vol. str.137-215, 289-413. Část německé zoopsychologie byla silně ovlivněna romantismem přelomu 18. a 19. století a p i postoje k živým bytostem. Toto spojení pravděpodobně pochází od švýcarského romantického Scheitlina, který byl zároveň autorem první rozsáhlé německé monografie o zoopsychologii: (1840): Versuch einer vollständigen Tierseelenkunde. J.G.Gotta Verlag, Stuttgart und Tübin Podle Wuketits, Franz (1995): Die Entdeckung des Verhaltens. Eine Geschichte der Verhalten Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt: str.110. Mildenberger, Florian (2005):Worthy Heir or Treacherous Patricide? Konrad Lorenz and Jakob Rivista di Biologia/Biology Forum, vol.98, no.2:419-434. Tato Lorenzova myšlenka dala dokonce vzniknout celému jednomu myšlenkovému směru, evoluční (R. Riedl, G. Vollmer as další). Lorenz, Konrad (1943b): Angeborene Formen möglicher Erfahrung. Zeitschrift für Tierpsychol no.2: str.235-409. Lorenz, Konrad (1940): Durch Domestikation verursachte Störungen des arteigenen Verhaltens angewandte Psychologie und Charakterkunde, vol.59, no.1/2: 2-81 a další. Petermann, Bruno (1935): Das Problem der Rassenseele. Vorlesungen zur Grundlegung einer al Rassenpsychologie. J.A.Barth, Leipzig; Petersen, Hans (1937): Die Eigenwelt des Menschen. Leipzig a další. Bleuler, Eugen (1921): Naturgeschichte der Seele und ihres Bewusst-werdens; eine Elementar Julius Springer Verlag, Berlin a jinde - Eugen Bleuler (1857-1939) ,jeden ze zakladatelů m psychiatrie (zavedl mj. termín schizofrenie atd.) od Uexkülla celkem organicky přejal jeho rozvíjel Lorenz 1943b:Orga; Vzhledem k doběm kdy Lorenz tyto práce psal, je poněkud tristní, že zře období považoval za onen největší civilizační vzmach. Föger,Benedikt, Taschwer, Klaus (2001): Die andere Seite des Speigels. Konrad Lorenz und d Nationalsozialismus. Czernin Verlag, Wien: str. 79, 214. Stella, Kleisner (2006); Harrington (1996). Just, Günther (1940): Die Grundlagen der Erbbiologie des Menschen, Springer, Berlin. Uexküll, Jakob von (1933): Staatsbiologie: Anatomie-Physiologie-Pathologie des Staates. Ha Verlagsanstalt, Hamburg: str.75. Tamtéž :str.74. Blíže viz Stella, Kleisner (2006). Baur, Erwin, Fischer, Eugen, Lenz, Fritz (1936): Menschliche Erblehre und Rassenhygiene. L München: str.729. Netolitzky, Fritz (1936): Blonde Insektenrassen in Nord- und Ostseeraum. Forschungen und F vol.12, no.8: str.103-104. Jaensch, Erich R. (1939): Der Hühnerhof als Forschungs- und Aufklärungsmittel der menschli Rassenfragen. Zeitschrift für Tierpsychologie, vol.2, no.3: str.223-257. Föger, Benedikt, Taschwer, Klaus (2001): Die andere Seite des Speigels. Konrad Lorenz und Nationalsozialismus. Czernin Verlag, Wien: str. 124 a dále. Ostatně, Gehlenův zájem o různé směry biologii je patrný již z toho, že disertační práci p Theorie der Setzung und des setzungshaften Wissens bei Driesch u nikoho jiného než u samot vitalisty Hanse Driesche. Blíže k lorenzově královeckému působení viz Föger, Taschwer (2001) a také Leyhausen, Paul Köngisberger Jahr. In: Kotrschal, Kurt, Müller, Gerd, Winkler, Hans (eds.)(2001):Konrad Lo verhaltensbiologischen Konzepte aus heutiger Sicht. Filander Verlag,Fürth :str.93-101 Lorenz, Konrad (1941): Kants Lehre vom Apriorischen im Lichte gegenwärtiger Biologie. Blät Philosophie, vol.15: str.94-125. Gehlen, Arnold (1940): Der Mensch. Seine Natur und seine Stellung in der Welt. Junker und Berlin: str.19. Gehlen, Arnold (1940): str.19. Gehlen, Arnold (1940): str.20. Petersen, Hans (1937):Die Eigenwelt des Menschen. J.A.Barth Verlag, Leipzig. V tomto bodě se Gehlen dopustil jisté nedůslednosti - výzkum umweltů by nebyl možný, pokud možno alespoň částečně překročit jejich hranici - Uexküll si byl vědom toho, že i to, co v objektivitu, je lidským, subjektivně vnímaným umweltem (viz výše). Gehlen, Arnold (1940):str.71; Uexküll naopak anticipoval u různých ras různé umwelty a k t přikláněla např. i značná část dobové rasové psychologie (Viz Stella, Kleisner 2006). Gehlen, Arnold (1941): Der Begriff der Umwelt in der Anthropologie. Forschungen und Fortsc no.4/5: str. 43-46 Schwanitz (1942): recenze Gehlen (1940). Volk und Rasse, vol. 17, no.2.: str.58. V českém jazyce je zatím dostupný pouze sborník Portmann, Adolf (1997): Ke 100. výročí nar Portmanna (sborník textů Adolfa Portmanna). Scientia & Philosophia 7, 8. Nakladatelství Mi Jůzová, Praha. Za všechny zmiňme Lorenzovo „Odumírání lidskosti", Osm smrtelných hříchů civilizovaného li nejznámější „Takzvané zlo". Přesvědčivě to ve své polemické knize dokazuje např. Bannister, Robert C.(1979): Social Da Science and Myth in Anglo-American Thought. Temple University Press, Philadelphia. Spory o „sociální darwinismus" společenskou filosofií konzervativismu a snahy o zachování status q volnomyšlenkářství a ekonomicko-společenského liberalismu se vedou podnes a lze říci, že d strana oproti minulým desetiletí v této debatě vítězí. Zirkle, Conway (1959): Evolution, Marxian Biology, and the Social sScene. University of Pe Philadelphia. Viz např. první kapitoly o boasovské antropologické škole v monografii Freeman, Derek (198 Mead and Samoa: the making and unmaking of an anthropological myth. Harvard University Pre Williams J.Vernon (1996): Rethinking Race. Franz Boas and His contemporaries. University P Lexington a další. Zmiňme zde ty nejvýznamnější, tj. Foucaulta, Lacana, Latoura, Derridu, Harawayovou a další Blíže viz např. Marks, Jonathan (1996): The Anthropology of Science, Part I: Science as a Evolutionary Anthropology, vol.5: str.6-10. O politicky motivovaných útocích akademické le vědu" (a také reakci na ně) poučně píší i Gross, Paul R., Levitt, Norman (1994): Higher Su Academic Left ant Its Quarrels with Science. John Hopkins University Press, Baltimore. Marco Stella [ URL "LM-369.html "]