50 let Římských smluv. Supranacionální instituce a transnacionální prostory zkušen ****************************************************************************************** * Zdeněk Nebřenský ****************************************************************************************** Padesát let po podepsání Římských smluv uspořádalo ve dnech 16. a 17. března 2007 Berlínsk pro srovnávací dějiny Evropy (BKVGE) ve spolupráci s Italským kulturním institutem v Berlí Svobodné univerzity diskusní setkání na téma supranacionálních institucí a transnacionální zkušeností. Zasedání nabídlo bilancující ohlédnutí za půlstoletím vytváření evropského bez hospodářského a kulturního prostoru, zaměřilo se především na poměr mezi politickou instit společenským ukotvením evropské integrace. Na úvod představil Arnd Bauerkämper (BKVGE) hla kterým nebylo rekonstruovat dějiny evropské integrace nebo je dokonce retrospektivně legit nýbrž uvést do vzájemných vztahů působení, jednotlivé posuny a krize politických institucí občanské každodennosti. Cíl zasedání dále rozvedla Marina Mezzasalma (IKIB). Zdůraznila, ž integrace Evropy by měla být chápána především jako neuzavřený proces sociálního a kulturn si určitých společných hodnot. Jednání si dále dalo za cíl prodiskutovat vzájemný poměr in společenských a kulturních faktorů, jak se projevují v rozporech mezi účelově racionálním společenskou participací proevropských elit. Projekt politické intergrace Evropy je samozř ambivalentně a mnohovýznamově, například jako projekt naoktrojovaný „shora", jako projekt hranice občanské společnosti, jako soubor ekonomických komplementarit, společenské odpověd konvergence a divergence. Vycházejíce z těchto cílů, se přednášející věnovali následujícím okruhům s interdisciplinárními přesahy: zakladatelským institucím evropské integrace; tran výměně a Evropě jako projektu proevropských elit; vlivu národních a kulturních sil setrvač evropskou integraci; změnám národních a sociálních politik v procesu evropského sjednocová dimenzím, kulturním reprezentacím a kolektivním identitám v evropské integraci a účinnosti síle občanského angažmá ve veřejném prostoru. V úvodní přednášce „Evropa mezi politickou institucionalizací a socio-kulturním osvojování Bo Str?th (EUI Florencie) tezi, že Maastrichtská smlouva z roku 1992 představovala spíše s vyvrcholení jedné epochy než nějaký zlom, který by jasně odděloval evropskou integraci zam na její tržní funkci od federální politické Evropy. Od konce sedmdesátých let charakterizo konec francouzského veta proti britskému členství v EHS po odstoupení de Gaulla, Wernerův evropské měnové unie a nadnárodní hospodářské politiky, stejně jako uzavření Davignonova p společnou bezpečností politiku. Tyto vynořující se velkolepé integrační projekty se však z teprve v devadesátých letech, a to hned mezi několika konfliktními oblastmi současně: (a) a institucemi, (b) mezi prohloubením a rozšířením a konečně také (c) mezi tržněekonomickou Evropou. Po krizových událostech začátku sedmdesátých let se zpomalila dynamika vývoje a s jednání. Evropská komise připravila zprávu pro Evropskou radu o prvním stupni zavádění Wer aby později zjistila, že jednotlivé členské státy neprovedly smluvní kroky v koordinaci sv politiky. Rozšíření, které následovalo, by se mělo chápat v kontextu „realpolitiky" George ve vztahu k francouzským obavám z německé „Ostpolitik" Willyho Brandta. V této době se stá legitimizace politické moci argumentativní posun od státu blahobytu k tržní ekonomice. Naproti tomu Wolfram Kaiser (University of Portsmouth) v druhé zahajující přednášce interp integraci Evropy podstatně pozitivněji. Ve svých úvahách se zamýšlel z perspektivy dějin h nad otázkou, proč jsou dějiny Evropské unie v rámci soudobých dějin na okraji badatelského nejsou chápány jako proces evropského zespolečenštění. Německojazyčné dějiny společnosti s do devadesátých let zaměřovaly ve své úzce národněhistorické orientaci především na dlouho a strukturní podmínky vzestupu nacionálního socialismu. Komparativní přístupy zůstaly přev na srovnání Německa s třemi „modely" západních demokracií - Francií, Británií a Spojenými sociálních dějinách Evropské unie by mělo být více prostoru věnováno interakcionistickým p komparace by měla zahrnovat takové země jako Belgie, Nizozemí a Lucembursko. Také marxisti dějiny společnosti chápané jako dějiny struktur a reprezentované vzdělanými kulturními eli hlavní skupinou historických aktérů se v době, kdy se prosazují historická zkoumání komuni interaktivního jednání, zdají být problematické. Nakonec ani koncept charismatického panst není pro vedoucí exponenty intergrace, jako byli například Schuman nebo Monnet, příliš nos své přednášky se Kaiser zabýval koncepčními přístupy, prostřednictvím kterých by mohly být Evropské unie kombinovány s inovovanými dějinami evropské integrace. V této souvislosti na koncepty: (a) společenské instituce se v europeizaci přizpůsobují a učí z odlišných zkušen vzorů chování, (b) důležitou roli v europeizaci hrají neformální, transnacionální sociální sociální sítě vytvářejí společné komunikační prostory. Na závěr plédoval Kaiser pro studiu dějin evropské integrace, které akceptují otázky a koncepty dějin sociálních a hospodářský Po dvou zahajujících přednáškách následovaly diskusní příspěvky, které byly na zasedání pr pěti sekcích: prví sekce tematizovala migraci a prostory sociálních interakcí, druhá kultu třetí sociální participaci, čtvrtá sociálněpolitické intervence evropských institucí a záj hospodářských svazů a nakonec pátá reprezentaci a symboliku evropských institucí. (1.) Mig interakcí. Své úvahy a badatelské výsledky na téma „Etnicity a migrace v poválečné západní představil Leo Lucassen (Leiden University). Ptal se, jakým způsobem se etnicita v západní druhé světové válce stávala sociálně viditelnou a zda byla strukturována jinak než ve Spoj Rasistické postoje vůči migrantům byly ve většině západoevropských zemí a měst na přelomu a dvacátého století méně silné než ve Spojených státech; specifickým druhem rasismu, zaměř skupinám obyvatelstva integrovaným do „vlastní" společnosti, však zůstával antisemitismus. jejíž aktéry charakterizovaly fenotypické odlišnosti, se objevila v Evropě po roce 1945. V etnicity v Evropě ve srovnání se Spojenými státy se projevovala v oblasti náboženství. To být vysvětleno mnohem větší sekularizací Evropy, neboť náboženství v západní Evropě bylo v konzervativní relikt minulosti. Georg Kreis(Universität Basel) se zabýval souvislostmi mez Evropského společenství a dekonstrukcí koloniálních impérií. Naznačil přitom jistou ambiva smluv (1957) ve vztahu ke kolonialismu a konstatoval deficit evropského vědomí vzhledem k politice. Elity v metropolích očekávaly propojení politiky evropského sjednocení s postkol zeměmi. Avšak poté, co se vlády Lucemburska a především SRN postavily proti takovým inicia proevropské elity úsilím urovnat poměr západoněmecké vlády k NDR. Římské smlouvy mimo jiné základy pro pozdější rozvojovou pomoc Evropského společenství v roce 1963, která měla omez institucí evropského sjednocování na postkoloniální oblasti. Přes to všechno bývají v hist evropská integrace a dekolonizace nadále pojednávány nezávisle na sobě. Sekci (2.) Konzum a kultura představoval jediný příspěvek, ve kterém Detlef Siegfried (Uni of Kopenhagen) zkoumal významy, které byly spojovány s vytvářením konzumní společnosti v E poválečné době. Konzum chápal jako sociální praxi, která si osvojuje transnacionální regul spotřebitelů kloubí s neoliberálními koncepty. Zatímco „otcové zakladatelé" EHS nekonkreti představy, které by se vyjadřovaly k postavení a ochraně spotřebitele, rozvíjely se inicia ochranu spotřebitelů formou zájmových družstev, svazů žen v domácnosti a odborových centrá K rozdílnosti jejich národních variant přispíval dynamický transfer. Teprve v roce 1975 od EHS na nátlak nezávislých svazů spotřebitelů z jednotlivých národních států první program spotřebitelů. V osmdesátých letech pak již vycházely iniciativy na ochranu spotřebitelů té Bruselu a jen ojediněle z podnětů národních vlád. Poté, co téma ochrany spotřebitelů zakot úrovni, rozšířily se spotřebitelské iniciativy „zdola" do politického pole. (3.) Sociální Ve své přednášce o „Evropské veřejnosti a politické participaci" informoval Klaus Eder (Hu Universität Berlin) o výsledcích dosavadních metologických sporů a teoretických diskusí ko veřejnosti. Zabýval se otázkou, k jakému komunikačnímu vzoru se „Evropa" vztahuje, v jakém se politická komunikace odehrává a která masová média se v této komunikaci navzájem střetá z předpokladu, že evropská veřejnost reprezentuje v mediálním diskursu evropskou společnos evropské veřejnosti je zastoupení stejných témat ve stejném čase v mediálních diskursech o jeho zkoumání ohraničují kritéria sémantické a narativní koherence mediálního diskursu. Ed doposud probíhající pouze normativní diskusi o evropské veřejnosti a vyzdvihl také politic která je vždy úzce spojena se svými nositeli. (4.) Na cestě k sociální unii? Sociálněpolitické intervence evropských institucí a zájmová hospodářských svazů. Ve svém příspěvku se Stephan Leibfried(Universität Bremen) zajímal, z potenciální prostor pro vytvoření sociálního státu na úrovni Evropské unie. Ve federálních se rozvíjel stát blahobytu buď jako dodatečná sociální intervence nebo jako cílená regulac vedle státního rozpočtu. Leibfried si položil otázku, jakým způsobem mohou být federální z přeneseny na víceúrovňový systém Evropské unie. Pro rozvoj sociální politiky chybí Evropsk finanční základna. Unie také nemá žádné kompetence pro samotný výběr daní a příspěvků. Eve mimorozpočtových nástrojů přebírá mnohé z Bismarckova modelu sociálního zabezpečení, což n zemí s odlišnými sociálními systémy příliš atraktivní. Sociální systém financovaný prostře příspěvků je zase problematický vzhledem k těžké situaci, která panuje v oblasti zaměstnan prostor pro vytváření sociálního státu na úrovni Evropské unie se nabízí v regulativních s Nicméně nové celoevropské antidiskriminační zákonodárství narůstá velmi pozvolna. Bernd Sc Planck-Institut für internationales Sozialrecht, Mnichov) referoval o evropském sociálním společenství bylo od začátku nejen hospodářským, ale také právním společenstvím. V první f integrace od konce padesátých let do začátku sedmdesátých let zůstávala sociální oblast př hospodářské politiky. Druhá fáze evropské sociální politiky začala v roce 1972 v Paříži př programu sociální politiky a končila s přistoupením k právu na pracovní ochranu na konci o let. Teprve ve třetí fázi se prosadilo posílení sociální dimenze prostřednictvím Charty sp základních sociálních práv zaměstnanců z roku 1989. Ve čtvrté fázi, kdy 1. května 1999 vst Amsterdamská smlouva, se Evropská unie a její členské státy shodly na úkolu sledovat sociá cíle. Schválení Evropské ústavní smlouvy a rozšíření Evropské unie na dvacet pět, popř. dv členských zemí může být nahlíženo se svými sociálněpolitickými důsledky jako pátá fáze evr politiky. Béla Tomka (University of Szeged) pojednal ve své přednášce „Evropská integrace politika z východoevropské perspektivy" problém konvergence a divergence evropských sociál jedné straně dosud Evropská unie nekodifikovala žádné sociální právo, na základě kterého b přijímat sociální dávky od Evropské unie. V rozpočtu Evropské unie neexistuje žádné sociál a žádné příspěvky sociálního pojištění, z kterých by mohly být financovány sociální systém unie nemá žádné právní prostředky, aby mohla sociální politiky implementovat bez aktivní r států. Na jedné straně disponuje Evropská unie obecně, a např. Evropský soudní dvůr zvlášt regulativními kompetencemi k ovlivňování národních sociálních politik. Avšak středoevropsk systémy zažily během postsocialistické transformace masivní sociální dekapitalizaci, která k sociální solidaritě a skupinové kohezi. Potud sociální systémy v Evropské unii nekonverg ve vystoupení na téma „Evropa podnikatelů. Koncepty národních a evropských svazů" se Werne Mnichov) ptal na vztah podnikatelských svazů k institucionální a žité Evropě ve třech ohle podnikatelské svazy zastávaly aktivní nebo pasivní roli v integračním procesu, (b) jaké tr sítě svazy vytvářely a (c) jakých podob nabývalo plédování podnikatelských svazů pro Evrop konstatoval, že podnikatelské svazy se často obracely proti evropské integraci. Nicméně ně dokonce na celoevropské úrovni jako reakce na zakládání evropských institucí. Nejintenzivn budovaly národní svazy německých a francouzských podnikatelů s občasnými vazbami k Itálii. vztahy se vytvářely na základě exkluzivních osobních známostí a pocitů inferiority, které proti osobám spojovaným s hospodářskými pořádky druhé světové války. Na evropských podnika neprojevovali zástupci podnikatelských svazů žádné velké nadšení pro evropskou integraci. o ekonomicko-technické otázky. (5.) Instituce Evropy - jejich reprezentace a symbolika. „Znovuoživení regionů v kontextu a integrace Evropské unie" vedlo Rolfa Petriho (University of Venedig) ke dvěma otázkám: ( způsobem regionální politika, kterou prováděla Evropská unie, souvisí se znovuoživením reg aktuálních zájmových a identitních politik? Na tuto otázku odpověděl Petri empirickým přík kterého politika Evropské unie poskytuje vedle známých efektů globalizace také podněty k z regionální sféry. Jedná se o prostory jednání a komunikace, posunů hranic, vytváření mocen regionálního formování moderního národa a metaforický přístup k pomyslnému národu. V návaz Petri ptal, (b) jakou měrou odpovídalo znovuoživení regionů po roce 1989 šířícím se diskur náboženství a Evropě? To, co říkali regionální politici o regionu a Evropě na lokálních sl představovalo spíše pokus, aby evokováním domněle starších, etnicky a historicky založenýc získali politické výhody. Ve svém příspěvku „Kulturní reprezentace v Evropě" pojednala Ann Autissier (Université Paris VIII) roli kultury v dnešní Evropské unii. Ačkoli kultura patř občanského vědomí, sociální solidarity a koheze, dosud zůstává na okraji procesu evropské a žádným způsobem nereprezentuje sama sebe. Je proto těžké evropskou kulturu definovat. He latinizace, christianizace byly evropské procesy. Kromě toho se židovské kulturní dědictví německým. Nakonec je možné evropské kultuře přičíst vlivy orientální a arabské provenience a východoevropská kultura byla v západní Evropě marginalizována a pomalu vyloučena z její koloniálních impérií se posunula viditelnost evropské kultury k důrazu na odlišnost a jina v sebereprezentaci evropské kultury by měla posilovat takové iniciativy, které sdílejí děj intelektuálního a kulturního dědictví s radikálně pluralitními obrazy. Bilanci dvoudenního setkání shrnul Hartmut Kaelble (Humboldt-Universität Berlin) a ptal se společnost a kultura ovlivnily projekt evropské integrace jako projekt elit, (b) jak na dr evropská integrace formována institucionalizací? Na základě příspěvků přednesených na zase rozlišeny dvě protikladné pozice: zastánci první pozice postrádají evropské působení na so evropská integrace podle nich nevytváří konvergence, nýbrž divergence, například dichotomi katolický, Západ-Východ, pozvaná a široká veřejnost atd. Druhá pozice silně zdůrazňuje eur politických, společenských a kulturních procesů založených na evropských sociálních sítích komunikaci. Evropská integrace měla silný vliv na neokolonialismus, působila na regiony, n sociální politiky a také v západní Evropě stejně jako v Maďarsku na rozvoj evropského soci oblasti působení evropské integrace na společnost a kulturu byly diskutovány dva různé pro konzumu vytvářela sociální sítě, hnutí spotřebitelů a byrokratů; naproti tomu podnikatelsk převážně reaktivní. Ačkoli evropská veřejnost působí na politiku, neptá se aktérů, jejichž Na zasedání nebyl také zastoupen žádný významný argument pro slabé nebo silné působení evr Budou proto zapotřebí další výzkumy, které na tuto otázku odpoví. O dnešní činnosti Evropské unie neexistuje žádný konsensus. Na jedné straně jsou dějiny Un prezentovány jako vrchol plánování a vizí budoucnosti. Na druhé straně je analyzována kriz integrace jinak z historické a jinak ze společenskovědní perspektivy. Pokud evropské integ jako projektu elit, měli bychom se dále ptát, kdo mezi tyto elity patří konkrétně, jaké js a metody, kterými projekt evropské integrace prosazují. Zdeněk Nebřenský [ URL "LM-267.html "]