Naděžda Špatenková: Poradenství pro pozůstalé. ****************************************************************************************** * Tomáš Kotrlý ****************************************************************************************** Grada, Praha 2008, 144 s. Útlá kniha učebnicového charakteru Poradenství pro pozůstalé se zaměřuje na negativní vliv fyzické i duševní zdraví truchlících a hledá vhodné intervence, jež by pomohly těmto dopad Vydání této publikace potvrzuje narůstající trend, že smrti a truchlení se dostává mnohem odborníků než před deseti lety. Zásluhu na tom ostatně má i její autorka, která již dříve určené psychologům věnovala pozornost samotnému procesu truchlení (N. Kubíčková: Zármutek pozůstalým. Praha 2001) a nyní se do hloubky zabývá úlohou a praktickými problémy laického pro pozůstalé v nejkritičtějším období prvních třinácti měsíců po ztrátě blízkého člověka. autorka rozdělila do devíti kapitol, které vždy uvádí citát z letáčku bezplatné Poradny Al Města na Moravě. Jak se přitom podařilo překročit hranice teoretických popisů povahy zármu bezprostřednímu kontextu praxe a poskytnout čtenářům teoretickou bázi, na jejímž základě m potřebu terapeutické intervence, tzv. koncept „rizika" v situaci zármutku? V úvodu autorka stanovuje jasné hranice poradenské pomoci. Poradenství není odpověď na otá radit pozůstalým. Vztah mezi klientem a poradcem je cílená práce, náročná, časově omezená, psychická práce a pozůstalý, chce-li svůj zármutek „ošetřit", musí pro to něco udělat, ne že to přejde samo. Průvodce pro pozůstalé doprovází klienty při jejich výstupu na „horu ho svém zármutku nezůstali osamoceni (s. 8), s explicitní dohodou, že klient pracuje na změně o jednosměrný vztah pod dohledem supervizora. Na jiném místě autorka demonstruje, že zármu není jen problém (a už vůbec ne nemoc!), nýbrž také tajemství, a proto během jeho zpracová z velmi intimní cesty hledání a tázání (s. 102). Mění otázku, kterou si klademe při pohled truchlících - měli bychom se ptát, co je v jejich situaci v pořádku, za co jsou odpovědné a ne na to, co v pořádku není, co je špatně. Druhá kapitola je věnována otázce, „proč" je potřebné poradenství pro pozůstalé. Špatenkov na psychology, kteří se truchlení zmocnili a patologizovali ho: popsali jeho „fáze" a „pří co je zdravý a nezdravý zármutek a jaké jsou známky „zotavení". Díky různorodosti lidských každý obecný vzorec překonávání bolestného zármutku nebezpečný. Mnozí její klienti souhlas před a po zkušenosti zármutku se liší, a uvádí, jak je překvapil jejich vlastní zármutek n blízkého. Takovou ztrátu nelze očekávat, nelze ji „nacvičit", ani se na ni „připravit". Na kritickým úvahám autorka nežádá, aby se truchlení v současném sociokulturním prostředí vrá života v komunitě (s. 11). Kde se daří kultu krásy, mládí, zdraví a úspěšnosti, se podle a netruchlí snadno. V postoji k vlastnímu zármutku se u klientů odráží jejich širší sociální vlivů rodiny a náboženských a kulturních faktorů) i osobní historie ztrát, které již proži Třetí kapitola je věnována definicím poradenství pro pozůstalé, jeho obvyklému průběhu a z principům. Nezbytným předpokladem efektivity poradenského procesu je podle autorky porozum klientem i poradcem. V českém prostředí tomuto porozumění brání především nedostatek uznán protože pozůstalým není institucionálně zajištěno, aby mohli strávit nějakou dobu se zemře si, že smrt je opravdu skutečná - vidět zemřelého, dotknout se ho, rozloučit se s ním. Rea jakkoliv bolestivá, může být pro pozůstalé někdy přijatelnější než nejistota a nedůvěra (s pohřebních rituálů a rituálů truchlení ve společnosti, v níž truchlící žije, může znamenat dostatečnou útěchu, podporu nebo pokyny ve chvíli, kdy to nejvíce potřebují. Toto „vakuum" už při hledání způsobu, jak správně zaopatřit mrtvé tělo; z českých farností například vym Bdění u mrtvého, které se v anglofonních zemích i přes vytrácející se historicko-teologick označení stále ještě nazývá wake, je skutkem víry ve vzkříšení mrtvých a připomíná bdění „ z evangelia, které přinesly vonné masti k pomazání těla Pánova a staly se tak prvními svěd Čtvrtá kapitola recenzované knihy se zabývá povinnými kompetencemi laického poradce a jeho sama. Autorka upozorňuje na dlouhodobé zahraniční výcvikové programy, zvláště australský C kurz poradenství pro pozůstalé. Tuto kapitolu lze využít jako východisko pro tvorbu standa pozůstalé, například minimálního kvalifikačního a hodnotícího standardu nové dílčí kvalifi pozůstalé" dle zákona č. 179/2006 Sb., o dalším vzdělávání. Pátá kapitola má za předmět kl a autorka v ní zdůrazňuje, že k lidem je možné přistupovat jako k mrtvým ještě dříve, než Často k tomu bohužel dochází na základě sociálních charakteristik, jako je stáří, nízký ek mentální postižení nebo demence. Poradenství založené na principech poradenství pro pozůst vlastně kdokoliv, kdo prožívá signifikantní životní ztrátu (s. 42). Autorka přitom s troch představuje pozůstalého jako „vzdorovité dítě", které si svým provokativně nesnesitelným c ujištění, že je milováno. Většina lidí nepotřebuje ani tak poradenství, ale přátele, koleg kteří by jim naslouchali. Šestá kapitola, nazvaná Kdy probíhá poradenství pro pozůstalé?, nepředstavuje časové limit se mohlo na první podhled zdát, naopak prezentuje názor, že smutek neskončí nikdy, pouze v zemřelého už nepůsobí takovou bolest. Pozůstalý dostane „neschopenku", nějaké léky (na spa proti bolesti...) a vlastně i „nálepku", že je nemocen. Tato „nálepka" je ale z autorčina velmi nebezpečná - truchlení není nemoc, nedá se jen tak vyléčit (s. 52). Máme-li jít s au krajnosti, pak můžeme konstatovat, že úkoly truchlení jsou s naprostou jistotou splněny až smrtí pozůstalého, tedy tehdy, jestliže pozůstalý dokázal žít život po smrti svého blízkéh Modlitby a rituály před smrtí, obzvláště ty, které pomáhají umírajícímu soustředit se na B obrovské uspokojení tím, že napomáhají pozůstalým k vědomí, že naplnili své posvátné závaz věřící křesťané se již mnohdy nedokáží bez pomoci pastoračních asistentů, pracovníků hospi poraden vyrovnat s extrémní ztrátou. U některých lidí může péče o předky nabývat až kultov udržují místnost, v níž zesnulý člověk bydlel, v nezměněném stavu nebo cítí vinu, když nez na hřbitov navštívit hrob. Pro Špatenkovou jsou tyto projevy přetrvávajících vazeb velkou z těch jevů, které sama nemůže objasnit, jimiž však vysvětluje jiné nejasné věci. Kde by mělo poradenství pro pozůstalé probíhat? se ptá sedmá kapitola, v níž autorka neapl obecné poradenské principy, ale především své vlastní zkušenosti poradkyně v Hospicovém hn Krátkodobá péče o pozůstalé patří v České republice ke standardním službám všech hospiců, pozůstalých rodin přesto potřebuje nějakou formu další formální pomoci (M. Svatošová: Hosp doprovázet, 2003: 141). Prvním náznakem snahy o strategické plánování podpory pozůstalých vlády, která na začátku roku 2008 svým usnesením č. 8/2008 uložila Ministerstvu pro místní roku 2012 zpracovat koncepci péče o pozůstalé. V kompetenci tohoto ministerstva je totiž p tedy oblast, kterou Naděžda Špatenková považuje za primární stupeň každého modelu poradens pro pozůstalé. Proč by tedy provozovatel pohřební služby nebo krematoria nemohl provozovat sponzorovat či jiným způsobem podporovat poradenství pro pozůstalé? (s. 59). Pohřební služ už nemělo být lhostejné, koho pohřbívá, neměla by vystačit s tím, aby pohřbila co nejvíce ovšem je, nakolik je takováto transformace v současné české společnosti reálná. Otázka, jak vypadá poradenství pro pozůstalé v praxi, je tématem rozsáhlé předposlední kap ní přesunula pozornost od rizikových faktorů směrem k faktorům protektivním, tedy k tomu, být odolný tváří v tvář značným nárokům vyvolaným ztrátou blízké osoby. Současně však přip omyly a chyby poradců pro pozůstalé: používání eufemismů, práci s pláčem, fyzický kontakt, obřadu, plané útěchy, hraní si na spasitele apod. Její aplikace kreativních technik americ Lindy Van Dyke, pracující s modelem duálního procesu prožívání ztráty („orientace na ztrát na minulost a „orientace na obnovu" se zaměřením na přítomnost a budoucnost), prozrazuje v nejen v oblasti psychologie, nýbrž i v oblasti pastoračního doprovázení. Snažíme-li se por vztahů truchlících, musíme vzít na zřetel i jejich vztah k zemřelým. Například mezi věřící České republice se těší značné oblibě tzv. propouštění zesnulých (srov. Kenneth McAll: Uzd kořenů, Kostelní Vydří 2007; Elias Vella:Ježíš - lékař těla i duše, Kostelní Vydří 2006: 3 je nejčastěji používáno v případech dětí, které zemřely při potratu, aby se staly právopla rodiny. U starších lidí je jeho význam o to vyšší, že mohou trpět ztrátou velmi dlouhodobý nedlouho před koncem svého vlastního života. Ještě před zahájením poradenského setkávání j porozumění hodnotě náboženských přesvědčení a zvyklostí jako strategií zvládání zátěže. So autorka zdravě skeptická vůči zneužívání biblické víry a modlitby křesťana jako psychotera neboť ta není schopna sama o sobě řešit ty nejhlubší a nejpodstatnější problémy lidské duš Proto varuje, aby se poradny a svépomocné skupiny nestaly „ghetty pro pozůstalé", zaplněný se „zabydlí" ve své nové identitě pozůstalého. Konečně v deváté kapitole Špatenková koment přirozených zdrojů pomoci pozůstalým a vybízí jejich nejbližší, aby nepodceňovali zdroje f dobrovolníků a svépomocných skupin. Úkoly rodiny by však měl poradce pro pozůstalé převzít kdy si rodina potřebuje odpočinout, institucionalizované služby mají význam především pro kterým rodiny neposkytují potřebnou podporu nebo kteří jsou z nějakého důvodu obzvlášť „oh Kniha Poradenství pro pozůstalé je především křesťanskou odpovědí na kulturu odmítání veře kdy truchlení bývá i v katolickém prostředí něčím nepřijatelným a vyvolávajícím rozpaky. A to vyjádřil slovy: „Je omylem si myslet, že řádný křesťan nemá právo být smutný při ztrátě osoby (srovnej Ježíš u Lazarova hrobu - Jan 11,33-36!). Křesťan nemá být zoufalý nad věčno člověka, ale právem je smutný ze ztráty pozemské blízkosti druhého. Tento zármutek má práv odžít" (A. Opatrný: Pastorační péče v méně obvyklých situacích I., Praha 2001: 17). Podle nemají nečinně snášet svou bolest ze smrti bližního. Jejich touha po ukončení smutku je op Mnozí z těch, kteří se vyhýbají zármutku, se budou vyhýbat také poradenství. V žádném příp neměli dávat najevo, že pokud nebudou truchlit způsobem, jaký společnost uznává za vhodný, tím vážné komplikace. Nakonec se tedy zdá, že to, co lidé skutečně potřebují, je nalézt ro vyjádřením smutku a jeho potlačováním a skrýváním. Příliš mnoho nebo příliš málo obojího m problémy. Nepochybuji o tom, že kniha bude dobrým pomocníkem těch, kteří ve svém zármutku kvalifikovanou radu. Dobře může posloužit také začínajícím poradcům, pastoračním asistentů kaplanům, kteří se speciálně nevěnují pomoci pozůstalým, ale měli by o speciálním poradens případně studentům pomáhajících profesí. Z pohledu pozůstalých a jejich poradců je práce N první svého druhu v České republice; a k tomu rád blahopřeji. Tomáš Kotrlý [ URL "LM-222.html "]