Mark Juergensmeyer: Teror v mysli Boží. Globální vzestup náboženského násilí. ****************************************************************************************** * Zdeněk R. Nešpor ****************************************************************************************** Mark Juergensmeyer: Teror v mysli Boží. Globální vzestup náboženského násilí. Překlad Tomá Brno 2007, 382 s. Napsal-li americký sociolog Peter L. Berger v rámci (sebe)kritiky sekularizační teze, že s „stejně výrazně náboženský, jako byl svět kdykoli dřív, a v některých oblastech dokonce je Desecularization of the World. Washington - Grand Rapids 1999: 2), myslel tím především mo deprivatizovaného náboženství a desekularizaci v řadě oblastí světa. Stejně dobře však moh obrovský rozmach nábožensky zdůvodňovaného násilí, které se díky globálnímu mediálnímu pok do povědomí sekularizované a vůči religijní deprivatizaci značně imunní české veřejnosti. bipolárně rozděleného světa v důsledku pádu železné opony v řadě případů vedla podle jinéh sociologa k „novým studeným válkám" mezi různými konfesemi a sekularisty (M. Juergensmeyer Cold War? Berkeley 1993) a současný náboženský terorismus ukazuje, jak rychle se z válek „ mohou stát „horké", přičemž množství (přinejmenším potenciálních) obětí si už bohužel v ni s „konvenčními" ozbrojenými mezistátními střety. Hlubšímu studiu (zdůvodnění) současného n terorismu Juergensmeyer věnoval knihu Teror v mysli Boží, poprvé vydanou v roce 2000, zatí čtenáři se dostává o tři roky novější vydání, upravené v souvislosti s děsivou zkušeností Jde přitom o zásadní vhled do argumentace (náboženských) teroristů a těch, kdo jejich jedn nebo alespoň schvalují, stejně jako o brilantní analýzu kontextuálního původu, forem i úči motivovaného násilí a jeho vztahu k náboženstvím, která prakticky vždy horlí po pravém opa se totiž nespokojuje s představou, že existuje jakýsi „terorismus sui generis", který se p náboženstvím, ale bere toto spojení mnohem vážněji, přestože se sám považuje za (většinové ne-militanta (s. 26). Mark Juergensmeyer svou knihu rozdělil na dvě části, přičemž v prvních pěti kapitolách (s. představuje aktéry - náboženské teroristy - prostřednictvím činů, které spáchali, jejich v (získaných rozhovory s nimi a okrajověji analýzou písemných i dalších pramenů) a zkoumání teologických zdůvodnění násilí v dané náboženské kultuře. Pro (americké) křesťanské prostř začíná protagonisty protiinterrupčního, homofobního a rasistického násilí v křesťanství, n militantní židé, muslimové (Hamás), sikhové a japonské (především buddhistické) náboženské Óm šinrikjó. Výčet militantů tím samozřejmě není ukončen, jistě by šlo zmínit také násilné indických náboženství (hinduismu), pravoslaví nebo i ekologického hnutí, v neposlední řadě stoupence sekularismu, jimž je násilí ze strany „obnovných" náboženských hnutí vyčítáno. P svrchovaně potřebné pro sekulární evropské čtenáře, kteří se domnívají, že náboženský tero „jejich záležitostí" (pokud v něm nevystupují jako oběti nebo „zhrození pozorovatelé"). Pr nepsal primárně pro evropské čtenáře, nelze mu tuto absenci klást za vinu, z názorů terori podporovatelů nicméně jednoznačně vyplývá jejich základní přesvědčení „Nejsme agresoři: js 104), které poskytuje nepříliš žádaný, nicméně reálný vnější obraz západního sekularismu, společnosti nebo i ideologie obecných lidských práv. Skutečnost, že tyto výdobytky západní leckdy považujeme za všeobecně platné a „vyvážíme je" mimo tento okruh, je - a v tom mají pravdu - výrazem euroamerického etnocentrismu a kulturního imperialismu. Čtyři kapitoly druhé části knihy (s. 155-271) podávají analýzu terorismu v náboženských sl jde napříč jednotlivými religijními kulturami. Autor tak podtrhuje skutečnost, že nejde o dědictví" nebo „původní formu" toho kterého náboženství - ač to všichni militanti v rámci sekularismu nebo „upadlých" majoritních forem religiozity tvrdí -, nýbrž o fenomén veskrze Lokalizace a načasování teroristických útoků podle jeho názoru svědčí o snaze po co největ v podobě zděšení a pohoršení „obecenstva", jež akcentují symbolické vyjádření (moci) teror tomu dovedně využívají také média. Jejich vlastní argumentace pak spočívá v obrazu „kosmic metafyzického boje mezi dobrem a zlem, ve které neexistuje možnost kompromisu a která zdův násilí, ačkoli se mu jednotlivá náboženství brání. Stejně jako by náboženský terorismus ne kdyby neměl své (nechtěné) diváky, nedostávalo-li by se mu tohoto ideologického ospravedln participace na „kosmické válce", mohl by (relativně) snadno skončit dohodou obou stran, po případě politických, nacionálních a sociálně-emancipačních hnutí, nebo by mu religijně zdů nenásilí mohl vůbec zabránit. Vrátíme-li se naproti tomu k mínění teroristů, „trocha násil cenou za možnost naplnit zákon Boží a ustavit Jeho království na zemi" (s. 52). K tomu, ab náboženstvími případně „náboženských obnovovatelů" se sekulární společností/vládou, která druhotným cílem (s. 224-226), bylo možné vměstnat do koncepce „kosmické války", musí podle splnit tři podmínky: je zakoušen jako obrana základní totožnosti a důstojnosti, aniž by by porážka, přičemž vítězství není v reálném čase a kontextu možné (s. 207-208). Právě a pouz situace se rodí náboženský terorismus, ať už jde o existenční úzkost nebo „jen" o boj prot [ještě nenarozených] dětí". Ospravedlnění násilí prostřednictvím „kosmické války" umožňuje i mučednictví až k fatálním stejně jako vyžaduje nalezení nepřítele, vůči němuž jsou aplikovány symbolické akty moci. může být kdokoli, ale Juergensmeyer správně připomíná, že (přinejmenším sekundárním) nepří příliš často stává „Amerika". Jistě má pravdu v tom, že k tomu vede globální sociokulturní vliv Spojených států, v němž se „Amerika" mnohdy stává spíše symbolem než skutečným hybate ale není to v tomto případě pravda celá: Spojené státy samozřejmě usilují o potvrzení své různých oblastech a ani jejich podpora politického sekularismu není obvykle tak nezištná, proti jiným náboženstvím nebo dokonce ve prospěch nějaké blízké formy (post)křesťanství. D toto interpretační „opominutí", u amerického a křesťanského autora ostatně pochopitelné, j původu „pocitu zmocnění", který náboženským teroristům dává jejich odhodlanost, i když je racionální rovině jasné, že aktuálně nemají šanci „řád světa" výrazněji vychýlit. Jurgensm před standardními sekulárními interpretacemi - podle nichž k radikálním náboženským postoj či potenciální existenční potíže a socioekonomická nebo symbolická marginalizace, třeba i (mužská) agresivní sexualita -, cenné na jeho práci je však především to, že tyto důvody n „Nedomnívám se, že zoufalství nad hospodářskou a sociální situací vede automaticky k násil úlohu hraje spojení různých faktorů a také dostupnost náboženských a politických výrazovýc jež pomáhají vzniklou frustraci náležitě vyjádřit" (s. 247). Zásadní rozdíl mezi politický terorismem přitom spatřuje v tom, jak značně nekonkrétní jsou požadavky druhého - koncept přímo svádí k přesvědčení, že kýženou budoucí společnost si zformuje samo transcendentno, se konkrétní politikou zabývat. V jedenácté, závěrečné kapitole (s. 272-308) se proto ptá, co na to Bůh/bůh, v jehož jménu pácháno? Zřetelně rozlišuje mezi náboženskými a jinými formami terorismu a zároveň oprávně že náboženští teroristé jsou uvnitř skupin věřících vlastně marginální, přičemž (nejen) sy je jednou z forem jejich zviditelnění a boje o moc, přímo poplatnou současnému globalizova uspořádání. Diskutuje pět možných scénářů, jak může tato „válka" skončit: nepravděpodobná úspěšná) silová řešení, ať už v nich zvítězí kterákoli strana, zaleknutí se vlastního jedn kompromisy, největší naděje však vkládá do „uzdravení politiky náboženstvím". Pro sekulárn jistě překvapivě a možná pohoršlivě, ne však neoprávněně, soudí, že teroristé možná mají p amorálnosti sekulární politiky, ekonomiky a společnosti v lecčems pravdu, takže „nejúčinně náboženské násilí se nakonec může stát obnovené uznání náboženství samotného" (s. 308). České vydání Teroru v mysli Boží je nepochybně záslužné, nejen proto, že jde o první knižn významného amerického sociologa náboženství a současně o hluboký vhled do fungování religi násilí, na kterém lze obzvlášť ocenit skutečnost, že autor „dal slovo" i samotným terorist výběr respondentů někdy poněkud sporný. Nejdůležitější je, že čtenářům uvyklým vlastní (po kulturní hegemonii pokládá nechtěné a leckdy i téměř „nemyslitelné" podněty, z nichž vyplý sekularismus rozhodně nemůžeme považovat za nestranného hráče v nábožensky se stále výrazn světě. Hlubším zájemcům kniha může být prakticky užitečná i tím, že rozděluje bohatý sezna literatury nejen podle témat, ale i podle jednotlivých sledovaných nábožensko-teroristický tvoří jejich bibliografii (s. 349-369). Ani v tomto případě však nemůžeme zůstat u pouhé c podnětného brněnského nakladatelství. Přes slušnou úroveň překladu do něj místy pronikly n zejména v případě převodu „nativních" termínů: setkáme se třeba s „Himalájemi" místo Himál „Krišnou" místo Kršny (s. 203) a především autor Al-farída al-ghá'iba je na mnoha místech transkribován jako „Farag", ačkoli L. Kropáček už dávno etabloval český přepis jeho jména Islámský fundamentalismus.Praha 1996: 46, 69, 119). Nejde přitom o okrajovou záležitost, n uvedené dílo má v moderním muslimském (nejen úzce teroristickém) myšlení odžihádu naprosto význam. Někde udělal chybu i sám autor, ať už pro nedostatečnou znalost partikulárních otá militantní islamismus rozhodně nesouvisí s kontrolou muslimských škol tradicionalistickými 113), naopak se spíše staví proti nim (kromě Kropáčka o tom českého čtenáře může informova Boží pomsta. Brno 1996) -, nebo kvůli chvatné úpravě knihy pro nové vydání. Zatímco totiž Afghánistánu stále ještě vládne Tálibán, což je zjevný „pozůstatek" popisu situace v době na s. 278 již byl díky americké intervenci poražen, ačkoli se v obou případech hovoří o so nevšiml-li si tohoto lapsu autor, mohl jej opravit alespoň překladatel. Tyto drobné vady n nesnižují význam Juergensmeyerovy studie nejen pro sociologii náboženství a mezinárodní po studia, případně pro výzkum terorismu jako takového, ale především pro hlubší a zdaleka ne informovanost české veřejnosti, nechce-li nadále podléhat zjednodušeným a mnohdy vyloženě informacím médií. Pro jejich fungování - ipso facto (nechtěné) napomáhání terorismu - je o v knize citované váhání amerických novinářů, mají-li publikovat texty teroristů a tak jim (s. 183), zatímco u nás by - obávám se - v honbě za senzací neváhal vůbec nikdo. Zdeněk R. Nešpor [ URL "LM-269.html "]