Krzysztof Michalski (ed.): Conditions of European Solidarity. Vol. 1. What Holds Europe Together? Vol. 2. Religion in the New Europe. ****************************************************************************************** * Zdeněk R. Nešpor ****************************************************************************************** Krzysztof Michalski (ed.): Conditions of European Solidarity. Vol. 1. What Holds Europe To Religion in the New Europe. Central European University Press, Budapest - New York 2006, 1 Málokdo pochybuje o tom, že Evropská unie prochází zásadní proměnou, ať už z důvodu organi jako bylo největší rozšíření v roce 2004, doplněné později i o přijetí Bulharska a Rumunsk započatá diskusí o (nepřijaté) „evropské ústavě", nebo kvůli dlouho neřešeným, o to však p vystupujícím problémům začlenění (převážně muslimských) imigrantů a připojení Turecka, kte s mediálně vděčným tématem islámského fundamentalismu a terorismu vyvolávají odpor i ve sp jež ušly velký kus cesty k multikulturalismu. Tato i další témata vyvolávají otázky, co je nadnárodního společenství, kam směřuje, na jakých principech bude fungovat či jakými prost získávat a udržovat loajalitu „svých" občanů, otázky které nejsou neznámé ani v českém pro text Karla B. Müllera v Sociologickém časopise / Czech Sociological Review 43, 2007, 4). Evropští intelektuálové už dlouho upozorňují na to, že Unie nemůže být klub založený pouze výhodnosti, ovlivňující také právní a správní oblast, nýbrž měla by začít generovat kultur společenství překračující hranice národních států. A protože devadesátá léta paradoxně ved „re-nacionalizačním" tendencím, projektu budování společné evropské identity se v souvislo rozšířením a ústavou chopilo i vedení Evropské komise. Romano Prodi v roce 2002 vyzval víd für die Wissenschaften vom Menschen k ustavení poradního výboru dvanácti prominentních mys diskuse měly přispět k pozitivnímu vymezení Evropy a jejích hodnot. Šest z nich téma refle samostatných studiích, které byly publikovány ve vídeňské revui Transit a zároveň tvoří pr dílu recenzované práce (s. 5-92), společným výstupem se pak stala „Evropská studie", již p Kurt Biedenkopf, Bronislaw Geremek, Krzysztof Michalski a Michel Rocard (s. 93-102). Tuto komentovalo devatenáct dalších vybraných akademiků a politiků, tentokrát nejen z Evropské Spojených států a zemí na východ od unijních hranic, jejichž krátké příspěvky tvoří posled „evropském lepidle". Protože „Evropská studie" věnovala poměrně značný prostor veřejnému působení náboženství, odmítla negativní sebevymezování Evropy proti islámu a současně aby podtrhla konstitutivní náboženských hodnot pro utváření evropské civilizace a kýžený cíl, že „evropská náboženstv spojovat Evropany" (s. 101), druhý svazek se zaměřil výlučně na tuto oblast. Je uveden fil studií Charlese Taylora a sociologickou studií José Casanovy, načež následují tři texty o židokřesťanském dědictví a sekularismu z per Dani?le Hervieu-Légerové, Davida Martina a Pe a čtyři příspěvky o muslimech a islámu v Evropě (T. Modood, B. Parekh, N. Göle a O. Roy), signifikantní, že mezi těmito prominentními akademiky jsou čtyři imigranti a další tři (na Američané, takže vlastní evropskou vědu o náboženství zastupují pouze Hervieu-Légerová a M nedeklarovaný, ale zjevný požadavek „obzvláštní excelence" navíc vedl k tomu, že byli vybr z nichž většina je v důchodovém věku, případně akademickou dráhu vyměnili za politickou (L členem britské horní sněmovny). Výsledky tomu namnoze odpovídají, stejně jako v případě ně „intelektuálního dýchánku", který dal vzniknout první části. Šest studií první části knihy, jejichž autory jsou B. Geremek, K. Biedenkopf, E.-W. Böcken Grabbe, J. M. Kovács a J. Rupnik, má povýtce akademický charakter, bohužel leckdy i v nega Jde o eseje, v nichž intelektuálové diskutují to, co sami považují za podstatné, většinou na praktické politiky uplatňování a někdy i s malou oporou v datech. Často si navíc protiř zatímco třeba Geremek a Böckenförde zdůrazňují integrativní úlohu náboženství, Biedenkopf zatímco Böckenförde podtrhuje společné historické dědictví, Kovács a Rupnik připomínají vz i ve velice nedávném vývoji. Zůstává tedy otázkou, k čemu má taková „diskuse" vlastně vést (opětovné) prezentaci vlastních názorů a intelektuální povýšenosti. Podstatné závěry jsou známé: evropská solidarita koroduje a Evropa stále zůstává spíše projektem než dosaženým c při jejím negativním vymezení vůči „těm druhým" hrozí podstatné problémy jak s neuspokojen jejích hranicích (Turecko, případně i země někdejšího Sovětského svazu a Jugoslávie), tak minoritami uvnitř. Za zvláštní zmínku snad stojí jen důkladná (a také nejdelší) studie Jánose Matyáse Kovácse mimochodem potvrzuje charakter následující diskuse, že pojem (evropská) solidarita má úpln na „Západě" a „Východě", v rámci EU-15 a mezi postkomunistickými zeměmi začleněnými v roce (s. 54-85). Komparativní rozbor politických rétorik a jejich aplikace v (před-)vstupních j totiž ukazuje, že zatímco postkomunistické země „solidaritu" chápaly „romanticky" ve smysl redistribuce v jejich prospěch, západní Evropa byla „pragmatičtější", altruismus spojovala všechny a jako předpoklad solidarity požadovala synergii, nikoli redistribuci. Víme dobře, státy se podle hesla „ber, nebo nech být" musely nolens volens přizpůsobit, Kovács však oč bezprostředně po jejich začlenění jim už původní členové EU vyjdou vstříc, což se nestalo. studie ukazuje, jak dalece akademické prostředí postrádá smysl pro Realpolitik, i když si stejně jako ostatní příspěvky tematizující Evropskou ústavu - které nakonec vyšly až poté, původní (už tak kompromisní) verzi z nezbytí dána k ledu. Byly-li studie o (neexistující) evropské solidaritě málo přínosné pro svůj intelektuálský, a politiku často (implicitně) odmítající charakter, „debata" deseti akademiků a skoro stej politiků a novinářů (včetně polského prezidenta) nad „Evropskou studií" zase ukázala, že v která se má dobře a nic jí nechybí, ale sama se ukřivděně považuje za neuspokojenou, se dá donekonečna a hájit přitom téměř jakékoli názory. Pragmatičtější západní autoři, akademiky ptali, má-li smysl rozšiřovat působnost Evropské unie do sociální a kulturní oblasti, když jako „ekonomický klub", zatímco Lech Kaczynski opětovně zaujal stanovisko, že Západ přičle k Unii mnohem víc získá než dá, prokázal protiněmecké cítění a navrhnul, aby byla „privile NDR (spočívající v německém spojení) oproti ostatním postkomunistickým zemím rychle zrušen zavinili druhou světovou válku. Jiné „perly" do svého komentáře zabudoval konzervativní Já který autoritativně požadoval začlenění božího vedení do Evropské ústavy a posílení tradič zatímco autoři ze zemí, které do Unie (zatím) nebyly pozvány, očekávatelně připomněli nebe „evropské pevnosti". Náboženští myslitelé podtrhovali význam religiozity, protináboženští případného nárůstu jejího vlivu, historici kladli důraz na dějiny, sociální vědci a politi chtěli udělat tlustou čáru. Nihil novi sub sole. Ačkoli autor těchto řádků není příliš nadšen bruselskou byrokracií a způsobem přerozdělová EU, přeci jen má za to, že kdyby Evropská komise finančně nepodporovala podobné projekty, by příslušné prostředky mohla utratit lépe. Úvahy a diskuse tohoto typu přinášejí minimáln naopak ukazují humanitní a sociální vědce (i politiky) v jednoznačně negativním světle, ja příživníky, zvlášť jsou-li financováni z veřejných zdrojů. Tím ovšem nemá být řečeno, že ž komentářů nepřinesl nic pozitivního a nového. Například německý žurnalista Michael Mertes svého příspěvku vyložil témata, za něž by mu akademici mohli být vděční, od zpochybnění ve evropské identity, přes poukaz na přetrvávající boje mezi religiozitou a sekularismem, až exkluzi Turecka z „evropského klubu", založenou nikoli na údajné skryté evropské křesťansk ale na divergenci v základních hodnotách týkajících se nacionalismu, antisemitismu, role ž sexuality (s. 157-164). Vzhledem k celkově vynaloženým prostředkům je to však přece jen tr se nelze zbavit dojmu, že brilantními analýzami využívajícími i existující mezinárodní pos měli spíše disponovat vědci, nikoli „pokleslí novináři". Druhý svazek o Náboženství v Nové Evropě nabízí přece jen užší, konsistentněji a vědečtěji Nevýhodou je jen to, že moderní akademický provoz inklinuje k „recyklaci", takže téměř vše publikovali na různých jiných místech, často mnohokrát, a ke spolupráci byli přizváni pro rámci náboženských studií, nikoli kvůli zájmu o problémy evropské integrace. Studie tak si čtenáře) leckdy výstižně postihují náboženskou (a sekulární) situaci současné postkřesťans její vztah k muslimům, „vnějším" i „vnitřním", jejich navázání na první díl recenzované pu citelně slabší. Jenom americký sociolog rakouského původu Peter L. Berger si dovolil (nebo být natolik upřímný, aby příspěvek o zmínění náboženství v preambuli „Evropské ústavy" uza na to žádný názor a, upřímně [řečeno], ani mě to nijak zvlášť nezajímá" (s. 93). K čemu te kolegium dospělo? Přestože to tvrdily sekularistické teze ve vědě a zůstává to součástí evropského veřejného modernizace nutně nevedla k odnáboženštění, jež (v církevním smyslu) přinesla v západní Ev moderní evropský sekularismus jen jedním a nikoli nestranným hráčem na světové náboženské dojde na islám, sekulární Evropané ukazují limity a předsudky moderní sekulární tolerance" s. 36). Navíc ani v Evropě sekularizace nevedla k úplnému odnáboženštění, nýbrž především subjektivizaci a zneplatnění etablovaných církevních autorit, ačkoli pro většinu společnos v extrémních situacích fungovat „zástupně" a Západoevropané si (alespoň občas) uvědomují s křesťanské kořeny. Čtenář se tedy nedozvídá nic nového, než co již dříve publikoval Casanova (Public Religion World, Chicago 1994), Hervieu-Légerová (La Religion pour mémoire, Paris 1993; Le Pélerin e Paris 1999), Martin (A General Theory of Secularization, New York 1978) či v tomto svazku avšak hojně skloňovaná Grace Davie (Religion in Modern Europe, Oxford - New York 2000), av uvedené sociology náboženství také bránit. Jejich díla svého času opravdu nová byla a jsou dodnes, přinejmenším proto že veřejně artikulují nezjevná témata, respektive taková, jež s postosvícenského sekularistického diskursu nejsme většinou s to připustit. Užitečné je tak převládajícího evropského sekularismu a náboženskosti Spojených států, do něhož se pustili Casanova, nebo angažovaný postoj Hervieu-Légerové navrhující využít existujícího potenciál židokřesťanského dědictví nikoli k nostalgickému vzpomínání na dávno mrtvou minulost, nýbr redefinice individuální autonomie ve prospěch solidarity a odpovědnějšího přístupu k příro 62). Zařazení speciálního oddílu věnovaného muslimům je chvályhodné, i když začíná poněkud zbyt dvou britských autorů, kteří se svorně mylně domnívají, že rozbor postavení muslimů v ostr ukáže, jak jejich situaci řešit na kontinentu. Tariq Mamood tvrdí, že je ještě třeba uděla ke skutečnému multikulturalismu, a deklarativně požaduje zrušení jakékoli diskriminace, st jako mají jiné víry (přičemž „zapomíná", žeChurch of England má stále postavení státní cír inkluzi. Naopak Lord Parekh optimisticky soudí, že muslimům se ve Spojeném království vede všechna potřebná práva a jsou integrováni do britské společnosti, upozorňuje však na skute především sami muslimové mají k multikulturnímu postoji daleko. Realita je někde mezi tím. dva příspěvky muslimských učitelů z pařížské EHESS naopak znějí unisono a naléhavě: (evrop prodělává stejné změny jako evropské křesťanství, projevuje se v něm například subjektiviz autority tradičních vůdců, sekularizace i fundamentalistické tendence. A posledně uvedené nejsou nějakým anachronismem, nýbrž vysoce moderní reakcí na modernizaci západního střihu, sekularismus. Vzhledem k tomu, že k podobným závěrům dochází i řada dalších renomovaných a Juergensmeyer:Teror v mysli Boží, [2000] česky Brno 2007), měly by evropským politikům, in veřejnosti stát za důkladné promyšlení. Ke skutečné, mnohovrstevnaté diskusi o palčivých problémech evropské integrace i mnohem ob vymezení Evropy a evropanství však dosud valně nedochází a přes dílčí přínosy dvou svazků solidarity, jež jsem se snažil maximálně vyzdvihnout, k nim mnoho nepřispívá ani tato knih šance promarněná kvůli tomu, že moderování diskuse se ujali nesprávní lidé na nesprávných - ruku na srdce - je přece jen lepší mezi sebou planě diskutovat než válčit, což Evropané dobře. Jak totiž připomněl Berger, je poněkud ironické, je-li náboženství zmiňováno jako e faktor, když jeho úloha většinou spočívala nanejvýš v integraci jedněch proti druhým a „ze náboženské dějiny přetékají krví" (s. 83). Zdeněk R. Nešpor [ URL "LM-269.html "]