Adam Fox – Daniel Woolf (eds.): The Spoken Word. Oral Culture in Britain 1500-185 ****************************************************************************************** * Petr Janeček ****************************************************************************************** Adam Fox - Daniel Woolf (eds.): The Spoken Word. Oral Culture in Britain 1500-1850. Manche Press, Manchester - New York 2002, 286 s. Zájem britských kulturních dějin o problematiku folkloru - tedy ústně šířených tradičních přináší několik převážně terminologických paradoxů. Ačkoliv samotný termín „folklor" vznik britských sběratelů popular antiquities (poprvé jej použil v roce 1846 William Thoms, zřej k v té době již dávno etablovanému německému pojmu Volkskunde; k pozadí vzniku pojmu nejno (ed.): International Folkloristics. Classic Contributions by the Founders of Folklore, Oxf a v druhé polovině 19. a na počátku 20. století patřili britští folkloristé k předním svět situace se velmi brzy změnila. Termín „folklor" i samotná disciplína jej zkoumající (etabl různých podobách v kontinentální Evropě a ve Spojených státech) upadly později v Británii nezájmu a živořily na institucionální periferii britské akademické obce. Signifikantním př relativní marginalizace budiž fakt, že zřejmě nejlepší přehled britské viktoriánské folklo americký folklorista Richard M. Dorson (Peasant Customs and Savage Myths. Selections from Folkloristics, Chicago 1968; British Folkloristics. An Intellectual History, Chicago 1968) Cultural History v sedmdesátých letech 20. století, snažící se uchopit problematiku oralit historicky orientovaných badatelů (viz např. P. Burke: Lidová kultura v raně novověké Evro s sebou díky absenci relevantní aktuální terminologie přinesl výše zmiňované terminologick Absence solidní domácí britské vědecké tradice, spojená s relativní rezistencí vůči koncep folkloristiky, vedly britské kulturní historiky mimo jiné k terminologickým eklekticismům gramsciovsky či marxisticky akcentované) reanimace viktoriánského „starožitnického" pojmu culture (za „starožitníky" byli označováni sběratelé popular antiquities v 18. a v první p století - předchůdci folkloristů zabývající se kulturními jevy stojícími mimo zájem nově e historie, jako byly balady, pohádky a pověry). Běžné používání tohoto termínu, který v sed letech 20. století považovali středoevropští etnografové a folkloristé (vycházející z něme Volkskunde/Europäische Ethnologie), ale i američtí etnografií komunikace ovlivnění folklor problematický, nepředstavovalo pro Burkeho ani další britské kulturní historiky větší meto a lidová kultura tak byla pochybovačným středoevropským etnografům takřka znovu „vnucena" dějinami (srov. G. Kiliánová: „Rozhovor s Konradom Köstlinom."Slovenský národopis 47, 1999 Kromě těchto v některých případech poměrně anachronicky působících, ale pro určitý typ stu nezbytných výpůjček (srovnej např. diskuzi o definici lidové kultury v předmluvě k přeprac Burkeho Lidové kultury: 18-27) se ale objevila i snaha o terminologickou a metodologickou odlišných disciplínách, nejšťastněji a nejplodněji zřejmě v bohaté domácí tradici sociální afrikanistiky. Recenzovaný sborník osmi studií je podařenou prací čerpající především z druhé výše zmiňov tradice, ale aktivně reflektující i dědictví „tradiční" anglické folkloristiky. Terminolog kulturnědějinných výzkumů orální kultury se sborník snaží úspěšně překonat obsáhlým úvodem základní terminologii používanou ve všech obsažených studiích. Rámována v anglosaských kul již paradigmatickými interdisciplinárními výpůjčkami ze sociální antropologie, afrikanisti (Ruth Finnegan, Jack Goody, Jan Vansina), představuje rozsáhlá úvodní část sborníku (s. 1- teoretické uvedení do kontextu problematiky přenosu informací orálními, psanými a tištěným interakce. Nebývale teoreticky bohatý úvod definuje základní termíny, s kterými pracují je eklekticky čerpající z rozsáhlého korpusu prací sahajících od teorie médií Marshalla McLuh britské sociální antropology až po americkou performanční školu. Příspěvek Daniela Woolfa Speaking of history: conversations about the past in Restoration century England (s. 119-137) ilustrativní formou naznačuje diskurs orální recepce historio zdůrazňuje význam ústně přenášených historiografických informací v různých sociálních kont Anglii raného novověku, tedy „kdo" a „jak" četl historická díla v daném období. Oproti sou historie jako převážně textualizované formy byl dle autora v raném novověku poměr mezi psa formou přenosu historiografické informace vyrovnaný (s. 120). Ačkoliv Anglie postrádala, o a tržištím kontinentální Evropy (především Itálie), silnější tradici veřejného čtení, souk čtení historických prací bylo velmi častým jevem. K domácímu předčítání historie byli např speciální gramotní služebníci, velmi rozšířeným fenoménem bylo domácí předčítání manželek v několika pramenech vnímaná jako nezábavná a nepopulární. Historiografie byla ženami zprv neatraktivní žánr, o století později se však preference v šlechtických kruzích zřejmě změn se stala populární čtenářskou alternativou k poezii a novelám (s. 123). Další aspekt studi na roli ústní tradice při dobové propagaci historických děl v době, kdy byla inzerce i čas ještě v počátcích, a intelektuálové se o nových knihách dovídali ústní cestou v rozličných kontextech. Znalost „důležitých knih" tak nesloužila jen k abstraktnímu progresivnímu rozv vědy, ale primárně jako nástroj konverzace (s. 133). Studie Richarda Suggera Vagabonds and minstrels in sixteenth-century Wales (s. 138-172) se velšských minstrelů v dobovém sociálním kontextu. Oproti tezi Petera Burkeho o panevropské putovních hudebníků snadno překračujících politické a kulturní hranice (P. Burke: Lidová k Sugger konstruuje koncept spíše lokálních umělců svázaných se specifickou orální kulturou rapidních společenských a kulturních změn. Na základě převážně anglickojazyčných právních příběh o pokusech byrokratické elity disciplinovat minstrely, nejdříve jejich registrování licencí, později s pomocí Vagrancy Act (1572) jejich redefinicí (společně s ostatními neli komedianty) jako „vagabonds" (s. 139). Státní zásah proti minstrelům souvisel dle autora n dobovým procesem disciplinace a byrokratizace, ale též s tím, že minstrelové byli nositeli velšského jazyka, zvyků a kultury a tím i specifické lokální identity. Minstrelové se tak tudorovské sociální a mravní reformy zaměřené převážně proti hostincům s jejich specificko podezřelým cizincům, hrám, nedovolenému shromažďování a distribuci buřičských proroctví, p týkaly všechny výše uvedené charakteristiky (s. 147-148). Autor samozřejmě neopomíná ani p deskripci minstrelské subkultury s její terminologií, specializacemi, dobovým konceptem mi jako „daru" (s.142-143) a rozdílu dobové velšské a anglické hudební tradice (důraz na mluv doprovodu harfy vs. používání tanečních instrumentů jako dudy a housle), přičemž instituce a comortha konceptualizuje jako nástroje státního podchycení minstrelské subkultury - mimo předpokládaným daňovým únikům (s. 156-157). Alexandra Walsham v příspěvku nazvaném Reformed folklore? Cautionary tales and oral tradit modern England (s. 173-195) polemizuje s tradiční historiografickou představou protestanti využívajícího knihtisk a psané slovo vůbec v boji proti ústně šířeným „papeženským pověrám tak marginalizaci a do značné míry zánik tradičních forem ústně šířené kultury Británie ra Autorka se snaží představit kontrast protestantské kultury opírající se o autoritu psaného katolické kultuře spočívající na tradici jako příliš zjednodušující - protestantské hnutí naopak některé aspekty orálně přenášených forem kultury revitalizovalo. Ačkoliv se toto hn ztotožňovalo s dobovým konceptem racionality v opozici proti katolické venkovské ignoranci tradicionalismu, anglický protestantismus vytvořil svůj vlastní folklorní repertoár, opíra o starší tradici (s. 187). Tento specifický žánr, autorkou v textu nejednotně označovaný j tales", „edifying legends", „Protestant exempla", „anecdotes of providental justice" (kont folkloristika by nejspíš hovořila o legendární pověsti či Warnesagen), motivicky čerpal př středověkých souborů kazatelských exempel a lze jej označit za typicky protestantskou form pomezí literatury a orality, jakási „protestantská exempla". Některé formy tohoto žánru, č z tradičních souborů exempel, ale i neustále doplňované z jiných zdrojů, jako byly kramářs lokální ústní tradice, zachytily orálně tradované události i přes padesát let staré (s. 18 protestantismus tak dle autorky zcela neodkouzlil (Max Weber) lokální svět, i když to bylo jeho propagátorů, naopak - přispěl k podpoření vnímání světa jako „moralised universe", te vládne morálka a individuální odpovědnost za své činy před Bohem. Autorka analyzuje i vývo publikum si s postupem času začalo, podobně jako v případě katolických exempel, uvědomovat opakování motivických stereotypů; zprávy o nadpřirozenu, ať už se jednalo o protestantské tales" či katolické písně o zázracích, se od 16. století staly velmi lukrativním obchodem recyklovány, proto většina textů postupně začala být doplňována svědectvím údajného příméh události pro skeptické čtenáře. Útok proti mimobiblické církevní tradici v polemických traktátech, stejně jako ztotožňován s pověrou, však nebyl dle autorky vynálezem protestantů - jako nástroj určité degradace ne vrstev jej lze vysledovat již od 12. století. Specifickým přínosem protestantství k literá orality v anglickém kontextu je ale specificky antikatolické zaměření, stejně jako gendero doprovázející ostatně označování orální tradice dodnes (s. 178). Tento „útok" na věrohodno dle autorky nebyl izolovaným jevem, nýbrž součástí širšího dobového diskursu devalvujícího informací, vysledovatelného v dobovém právu a historiografii, tedy takřka univerzálního vz konceptu orální tradice daného období. Tento diskurs degradace orality byl britskými kultu interpretován různě - od třídní konceptualizace Daniela Woolfa až po nejklasičtější koncep (enstrangement) intelektuálů 18. a 19. století vedoucí je ke sběru prvků kultury, ke které vztah (Keith Thomas, Peter Burke). Dle autorky je však kořeny vzdělanecké fascinace oralit hledat již v konfliktech středověkého papežství s heretiky a koncily napadajícími jeho aut především ve zkoumaném protestantském folkloru. Navíc, na autory některých traktátů se můž na svého druhu prefolkloristy - i oni srovnávali, podobně jako Ginzburgovi inkvizitoři-ant (C. Ginzburg: „Inkvizitor jakožto antropolog." Kuděj 1-2/2005: 39-48), anglické katolické pohanským modloslužebnictvím předkřesťanské Anglie, a dokonce plánovali projekty typu vytv kazatelů vyšetřujících údajné zázraky a dosvědčujících tak jejich pravdivost (projekt plně severoamerických koloniích; s. 184). První folkloristé pak na existující koncept již jen n Množství motivů z autorkou zkoumaných „protestantských exempel" navíc posléze vstoupilo (p množství motivů středoevropských kramářských písní) do ústní tradice a bylo ranými sběrate Percy či F. J. Childe sebráno jako ukázka archaického anglického folkloru; jak ukázal již více než 80 % balad v těchto antologiích lze vysledovat až k tištěným kramářským písním př 185). Na první pohled zarážející akceptaci katolických motivů v protestantské kultuře vysv kombinací neoevolucionistického stanoviska Ronalda Huttona, vykládajícího je jako neopřeži prvky dokazující aktivní reakci a adaptaci anglické společnosti na reformaci (podobně jako zavržené katolické rituální praktiky proměnily v „lidové" sekulární slavnosti) a opačného Boba Scribnera, podle něhož nejde o katolické přežitky venkovských kultur, ale o hobsbawmo traditions" (s. 187). Kritika jinak podnětného konceptu autorky může směřovat zaprvé k nej i označení jí popisovaného žánru či motivického typu (autorka pracuje se čtyřmi žánrovými prameny používá strukturálně tak odlišné texty, jako jsou kramářské písně, ego-dokumenty a zadruhé k posunům při deskripci ústní transmise textů na příliš obecné úrovni - orální tra pouze a prioripředpokládána i v situacích, kdy stejně relevantní a často i pravděpodobnějš nabízí prostá literární výpůjčka. Studie Martina MacGregora The genealogical histories of Gaelic Scotland (s. 196-239) se za žánrem genealogických kronik sepsaných mezi polovinou 17. a polovinou 19. století v skotsk hovořící oblasti. Tento žánr, zabývající se dějinami specifického klanu (jehož je autor vě či přívržencem) a používající jako formální jazyk angličtinu, nenavazuje na svébytnou star tradici jako podobné žánry v Irsku, ale eklekticky čerpá jak z ústní, tak i z písemné trad vytvořený aristokraty s přístupem ke gaelské tradici a primárně reagující na zánik lokální vrstvy (aos dána) gaelsky hovořící společnosti a na sociální degradaci této společnosti v středověku jako celku, přesto dokázal vyprodukovat téměř padesát textů s četnými recenzemi (s. 199). Autor sleduje čerpání těchto kronik z ostatních literárních žánrů (s. 202) i orá 209), přičemž v případě druhém byl nejčastějším informantem aristokrat neobeznámený s klas a církevní tradicí, zato s obsáhlou znalostí genealogie vlastního klanu. Žánr je kladen do s dobovým rozmachem genealogického psaní historií v celé Evropě 17. století, ale i s ekono vlivy, neboť při ztrátě ekonomického statutu mohlo vlastnictví těchto textů radikálně zvyš prestiž příslušníků daného klanu (s. 216-217). Autor zmiňuje i možnost plodného využití tě pro folkloristické motivické a typologické studium - představují totiž první písemné zázna velkého počtu historických pověstí orální kultury gaelského Skotska, od 18. století až do sbíraných (s. 214 -215). Text Nicholase Hudsona Constructing oral tradition: the origin of the concept in Enlighten culture (s. 240-255) je zajímavý především pro dějiny folkloristické disciplíny. Autor v n sleduje genezi konceptu ústní tradice a jejího zvláštního významu pro evropské intelektuál „obligátního" Rousseaua, Herdera či MacPhersonova Ossiana, ale již od antiky. Na základě h pramenů kritizuje Derridovu tezi o „fonocentrismu" jako jednom z pilířů západního myšlení generalizující (J. Derrida: Of Grammatology, Dissemination; viz též C. Norris: Deconstruct Practice. London - New York 1982: 24-41). Původní středověká, z antické filozofie vycházej písma jej konceptualizovala jako rovnocenný „obraz" mluvené řeči (viz na Aristotelovi spoč a Boëthius). Nástup renesance a humanismu a vznik knihtisku však vztah psaného a mluveného prospěch toho prvního. Lingvistické studie a cestovatelské zprávy o nativních populacích ( či mimoevropských), renesance a 17. století ukazují oproti Derridově tezi přesný opak něja západního hodnocení ústní tradice - tato tradice byla vždy považována za nehodnotnou a dan proto za nedokonalé. V první polovině 17. století byly neliterární kultury obvykle hodnoce nevzdělaní „divoši" neměli historii, vládu, poezii, dokonce ani netvořili svébytnou společ roce 1741 popisoval John Oldmixon jazyky původních Američanů jako „ohavné" a „barbarské". prací naznačujících změnu přístupu byl v britském kontextu slovník Samuela Johnsona (1754) je poprvé napaden aristotelský model psaní jako „obrazu" mluvené řeči a psaní a mluva ozna komplementární způsoby komunikace. S tímto oddělením psaní od mluvené řeči byly dle autora koncepty svébytné literární a orální kultury. Idea svébytné hodnoty orální tradice byla sp s osvícenskou kritikou evropské společnosti, jednak s novým hodnocením poezie jako výrazu emocí. Tento koncept svébytné hodnoty orální tradice se výrazněji objevil v polovině 18. s s myšlenkou, že i společnosti bez znalosti písma mohou mít vlastní kulturu (jak se projevi Critical Dissertation on the Poems of OssianHugha Blaira z roku 1763). V závěru studie aut původní argument, dle kterého koncept orální tradice vznikl v teologických debatách mezi k protestantismem o autoritě zvykových a nepsaných praktik a náboženských doktrín. Esej Boba Bushawaye „Things said or sung a thousand times": customary society and oral cul England, 1700-1900 (s. 256-277), operující s pojmem „zvyková společnost", svojí metodikou vyhlížející drobnokresbou tradičních zvyků připomíná středoevropské Volkskunde studie 19. jen na první pohled. V Bushawayově studii, pokoušející se o celkovou analýzu venkovské kul období, zaujme především jeho teze napadající tradiční klišé disciplíny o postupném naruše zániku většiny forem tradiční rurální kultury během období od konce 18. do konce 19. stole populačního růstu, ekonomickými změnami, industrializací a pohybem obyvatelstva do měst. N období bylo dle autora pro britskou rurální kulturu, alespoň pro její tradované projevy fe revitalizace (s. 262). Nové formy kolektivní komunity jako svépomocné spolky reagovaly na a ekonomickou situaci, transformovaly staré zvyky a často i vytvořily zvyky nové. Autorovo stanovisko jen volá po aplikaci na středoevropské materiály: „The attack on customary ideo 1750 and 1850, associated with demographic, economic and industrial change, and the transf English rural society, illustrated that oral culture provided an affirming and a defining remaking of custom and customary consciousness in the second half of the nineteenth centur was both dynamic and progressive. A renewed and vibrant rural plebeian culture emerged as from being an example of degenerate survivalism or traditional culture in disintegration, English rural society provided a cohesive element to customary consciousness" (s. 266). Prezentovaný sborník představuje jednu z nejzajímavějších novějších prací v oblasti britsk orální kultury. Přestože materiálově nepřináší nové prameny, jeho interdisciplinární, kult rámovaný rozměr je vysoce inspirativní. Celkový koncept sborníku, a především snaha editor zakotvení všech obsažených textů, jsou rozhodně více než následováníhodné i ve středoevrop Petr Janeček [ URL "LM-193.html "]