David Nicholas: Urban Europe 1100-1700. ****************************************************************************************** * Jaroslav Miller ****************************************************************************************** David Nicholas: Urban Europe 1100-1700. Palgrave Macmillan, Basingstoke - New York 2003, 2 Nová kniha amerického medievisty a urbánního historika Davida Nicholase, který je emeritní Clemson University, je příspěvkem do diskuse o povaze a vývoji urbánního života ve středov raněnovověké Evropě. Studie především rozvíjí a hlouběji promýšlí některé autorovy teze fo dvoudílné monografii o středověké urbanizaci z roku 1997. Knihu tak lze chápat jednak jako teorie o kontinuálním vývoji středověkých a raněnovověkých měst a jednak jako vynikající u univerzitním posluchačům urbánních dějin, středověké a raněnovověké kultury a hospodářství uspořádaný text totiž poskytuje vynikající vhled do mikrokosmu města a nepochybně bude zař povinná četba v seminární výuce především na evropských a amerických univerzitách. Důvod, proč recenzovat Nicholasovu studii, tkví právě ve specifickém pohledu na vývoj evro struktur. Nejméně v jednom ohledu se totiž analyzovaný text liší od obdobných syntetických urbánní problematiky vztahujících se k výše uvedenému období, ať již máme na mysli studie anglosaských (Alexander Cowan, Christopher Friedrichs), německojazyčných (H. Schilling, H. frankofonních (J. L. Pinol). Dlouhý časový záběr šesti století autor vysvětluje kontinuáln a městských společností v Evropě. Podle něj „dělicí čára, kterou obvykle rýsujeme mezi ,st a ,raněnovověkým‘, je pro studium urbánních struktur v podstatě irelevantní. ... Ve vývoji hospodářských, sociálních, kulturních a administrativních forem a etických struktur spatřu průběhu těchto staletí zásadní kontinuitu" (s. viii). Tento braudelovský modus operandi do otevírá nové dimenze výzkumu spočívající v pohledu na město nikoliv jako na původce modern protoindustrializačních procesů, nýbrž jako na konzervativní, pasivní a v ideálním případě se entitu, jež reagovala vesměs chladně a nepřátelsky na podněty a impulsy přicházející zv uvedená teorie, podpořená dlouhodobým archivním výzkumem, rozhodně nepostrádá legitimitu. Nicholasovy argumenty do značné míry konvenují tezím autora této recenze rozpracovaným v j studiích (viz především J. Miller: Uzavřená společnost a její nepřátelé. Město středovýcho - 1700, Praha 2006). Potíž s prameny však obvykle spočívá v tom, že umožňují několik - ve své potměšilosti čast protichůdných - konstrukcí reality. V tomto konkrétním případě lze konstatovat, že argumen tezi o diskontinuitním vývoji jsou stejně přesvědčivé jako opačné vývody Davida Nicholase, průběhu 12.-17. století došlo k významným transformacím, které měly hluboký vliv na strukt vývoj městských společností, ať již máme na mysli evropské reformace, raněnovověkou urbani předmoderního státu, první globalizaci hospodářství či protoindustrializaci. Všechny tyto století téměř zničily středověký charakter evropského města založený na komunitním princip utkvělý tragický pocit bezmoci vůči převratným a nežádoucím změnám lze nalézt v mnoha dobo pramenech městské provenience. Jeden příklad za všechny. Na prahu 18. století ustavila hab v očekávání vyšších daňových výnosů, Komisi pro povznesení měst v Čechách, jejímž cílem by opatření vedoucí k revitalizaci městské ekonomiky zruinované v průběhu bouřlivého 17. stol rozesílaném Komisí do českých královských měst byly městské rady požádány o analýzu příčin stagnace a zároveň měly zformulovat návrhy na progresivní řešení. S pozoruhodnou svorností mužové měst lék v nevratné minulosti a jednohlasně dovozovali, že „naše štěstí a bohatství našich privilegiích, propůjčených nám mnoha milostivými králi a císaři. Na míli cesty od h nikdo jiný provozovat ani řemeslo ani obchod, na míli cesty nesměl stát pivovar, sladovna hospoda ... Teď však: v okolních panských vesnicích a městečkách je více řemeslníků než ve vesnice se stává město a z města vesnice. Proto mnozí z měšťanů vzdychají, když si vzpomen kdy královská města stála v takovém rozkvětu, jak to četli ve starých knihách a privilegií od svých dědů" (cit. v J. Klepl: „Královská města česká počátkem 18. stol." Český časopis 1932: 489, 492). David Nicholas si je ambivalentního charakteru pramenů zřejmě vědom, nebo studii charakterizuje 14.-16. století jako období transformace evropské společnosti (D. Ni Transformation of Europe 1300-1600, London 1999), čímž do značné míry relativizuje vlastní pohled prezentovaný v recenzované monografii. Je nicméně velmi pravděpodobné, že cestovateli v roce 1700 by se naskytl téměř stejný obrá dejme tomu, jeho předchůdci v roce 1400. Hypotetický vnější pozorovatel, který by měl možn ze začátku 15. století se stavem na přelomu století 17. a 18., by nejspíše došel k (mylném města zůstala statickými a změnám nepodléhajícími organismy. V roce 1400, stejně jako v ro dominantním prvkem urbánní architektury opevnění, nezpochybnitelný symbol městskosti. Trad městské rady, řemeslnické cechy či městské právo, nejenže stále existovaly, ale vesměs si středověkou organizační strukturu. Dávné městské rituály, festivity a obyčeje, především t instalací nových konšelů a se životem cechů, zůstávaly nedílnou součástí městské kultury j republikánského politického zřízení, městské autonomie a v první řadě historické kontinuit případů však tyto rituály stále více tvořily pouhý nátěr, který sice mohl zmást vnějšího p přesvědčit ho o neměnnosti městského života, avšak nemohl nic dělat s korozí postupných i změn, jež se nezadržitelně šířila uvnitř městského organismu a rozežírala principy, na kte prakticky od svého založení. V rychle se měnícím ekonomickém, politickém a kulturním prost Evropy se však tytéž rituály postupně stávaly formálními a obsahově prázdnými výrazy lpění naznačuje, že transformace urbánního života byla spíše funkční než strukturální, protože s instituce a obyčeje nadále existovaly, avšak přestávaly plnit svůj původní účel a jejich p smysl se postupně vytrácel. V rámci habsburské monarchie prošel takovým vývojem například proces obnovování rad, tradi na principu rotace nebo alespoň částečné obměny osob v nejvyšších patrech městské samosprá (formální) volby a zpravidla prováděný za osobní přítomnosti zeměpanských úředníků. Tento rituál symbolizující republikánský charakter městského politického zřízení a autonomii měs důsledku expanze státní moci a racionalizace správy stával spíše formální záležitostí. Od 17. století se totiž v rostoucím počtu měst začal prosazovat princip doživotního členství obnova, obvykle prováděná již pouze písemnou formou, většinou spočívala v obsazení uvolněn zemřelých konšelech nebo osobách neschopných z důvodu věku či nemoci dále vykonávat úřad. Čechách byl tento stav de iure potvrzen císařským reskriptem v roce 1737. Také cechy ve vě měst obhájily svou existenci, ale po ztrátě svého politického vlivu postupně přicházely i postavení v hospodářství ve prospěch postupně se vzmáhajících manufaktur, byť jejich zavád kladly houževnatý odpor. Zároveň se však v některých odvětvích (v českém prostředí předevš a plátenictví) pozvolna stávaly pouhými servisními organizacemi v rámci nákladnického syst ovládaného velkými obchodními společnostmi. Pokud jsme konstatovali, že argumentaci Davida Nicholase lze nahlížet jako bezesporu inova ohledu jeho studie zůstává spíše tradiční, neboť stejně jako jiné syntetické práce o urbán nezohledňuje, řečeno s Fernandem Braudelem a Immanuelem Wallersteinem, její periferie. Nic knize bohužel následuje nenásledováníhodného příkladu většiny západoevropských a americkýc kteří opírají své závěry pouze o studium pramenů vztahujících se k městským společnostem n britskými ostrovy a německými zeměmi, nizozemskými provinciemi a jižní Itálií. Naopak v mn vývoj urbánních struktur ve Skandinávii, střední Evropě či na Balkáně nebyl autorem téměř kanadský urbánní historik Christopher Friedrichs v roce 1995 doufal, že „za pět či deset l možné citovat mnoho zásadních anglickojazyčných prací věnovaných urbánním dějinám Polska, Uher a Balkánu" (C. Friedrichs: The Early Modern City, 1450 - 1750, London - New York 1995 jeho naděje zůstala nevyplněna. Systematické studium vývoje urbánních struktur v širším ko pohledu přitom může vést k dílčím revizím některých obecně přijímaných názorů. Například v Evropy se kapitalistické podnikání začalo prosazovat na venkově a na šlechtických panstvíc konzervativním městském prostředí. Podobně Nicholasovo tvrzení, že „v roce 1300 byla urbán v podstatě dotvořena" (s. 13), snad odráží, byť s určitými výhradami, situaci v západní Ev však hluboce mylné, zahrneme-li do Nicholasovy urbánní Evropy Polsko a především Litvu, kd procent všech městských lokalit vniklo až v 16.-17. století. Jaroslav Miller [ URL "LM-258.html "]