Zemřel profesor Jan Heller ****************************************************************************************** * Dalibor Antalík ****************************************************************************************** V sobotu 26. ledna 2008 proběhlo v evangelickém kostele u Salvátora v Praze smuteční shrom se nejbližší rodina, přátelé, bývalí kolegové a studenti, představitelé akademické obce, d členové Českobratrské církve evangelické, stejně jako zástupci širší ekumenické veřejnosti emeritním profesorem Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy Janem Hellerem. Již těch, kdo se při této příležitosti sešli, je zřejmé, nakolik široké bylo působení, nasazen směřování jednoho z mých bývalých učitelů. Jan Heller se narodil 22. dubna 1925 v Plzni. Vystudoval protestantské bohosloví, filosofi Praze a ve švýcarské Basileji. Pouhá životopisná data však nevypovídají o míře jeho erudic s lehkostí sobě vlastní byl takříkajíc „doma" i v diskursu religionistiky, tzv. staré orie semitské a klasické filologie či srovnávací lingvistiky. Byl zkrátka příslušníkem patrně p encyklopedicky vzdělaných učenců. A především, jako dítě z kantorské rodiny, byl obdařen n zúročovat dosažené vědomosti nejen v rámci vědecké práce, ale možná ještě výrazněji při sv činnosti na platformách oficiálních i neoficiálních a při nespočetných přednáškách, na něž zván (nejen) českobratrskými sbory a spolky. Jan Heller začal působit na někdejší Komenského evangelické bohoslovecké fakultě (současná teologická fakulta UK) od podzimu roku 1950. Jen o několik měsíců později zde obhájil svou Mesiášská tradice efrajimská (1951). Asistentská léta strávil výukou biblických jazyků, zp hebrejštiny, k níž posléze přibyly též řečtina s latinou. Plody období, kdy setrvával na t staly jeho opakovaně editovaný a studenty teologie hojně užívaný Hebrejsko?řecko?latinsko? pro bohoslovce (1955; 21956; 31995) a Přehled hebrejské gramatiky (1958). Vrozené jazykové přivedlo do komise, která od roku 1961 připravovala nový ekumenický překlad Bible do češti roce 1979. V politicky uvolněnějších šedesátých letech minulého století Heller obhájil hned dvě habil První z nich byla předložena katedře Starého zákona v roce 1963 a týkala se gramatických a ekvivalentů v hebrejském a řeckém textu křesťanského kánonu. Jmenování docentem se však dí obstrukcím ze strany režimních úřadů vleklo ještě další tři roky. Druhé habilitační řízení teologie náboženství - pozdější religionistiky - proběhlo podstatně hladčeji, během několi se totiž rok 1968. V tomto Habilitationsschriftu Heller zpracoval a předložil několik svýc studií, v nichž formuloval originální, tzv. responzivní hypotézu o původu náboženství, kte skloubit důrazy protestantské neoortodoxie s pozicemi „pravého" křídla existencialismu. Ob tištěné podobě zpřístupněny širší veřejnosti teprve o mnoho později, v upravené podobě. To z jejich obsahu čtenář nalezne ve stati „Překladatelský postup Septuaginty" (Studie a text s. 7?53) a v monografii Vocabularium biblicum septem linguarum (2000) v případě první z ni v teoretické části pověstného Nástinu religionistiky: Uvedení do vědy o náboženstvích (s M 1988;22004) v případě spisu druhého. Díky pilnému publikování odborných článků v němčině vzrostlo Hellerovo renomé koncem šedes mezinárodní úrovni. V roce 1966 přichází pozvání do Berlína, kde další dva roky přednáší j docent na Humboldtově univerzitě (tehdejší Německá demokratická republika) a na Kirchliche (někdejší Západní Berlín). Úzké kontakty s akademickými a církevními kruhy v této tradičně zemi pak udržuje prakticky až do smrti. Kromě spolupráce s berlínskou Biblickou společnost edice «Altes Testament mit Erklärungen», tedy komentářové řady ke Starému zákonu, a dalšíc psaných článků o tom svědčí i několik Hellerových monografií publikovaných místními naklad tschechische Alttestamentler S. Daněk (1885?1946) (1968), An der Quelle des Lebens (1988), zum Wort (1990) a další. Po návratu z Berlína se na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě ujal vedení katedry nejprve jako docent, od roku 1970 jako profesor. Nadlouho se tak stal jediným vysokoškolsk v celém Československu, který byl do funkce oficiálně jmenován soudobými, rozvíjení daného nemarxistickém duchu nepřejícími úřady. Kromě všeobecné teorie náboženství se v tuto chvíl obírat náboženskými kulturami starověkého Předního východu, k nimž měl - vzhledem ke svému zaměření na problematiku Starého zákona - odborně nejblíže. V monografii Starověká nábožen systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu (1978; 21988) - studenty občas přezdívané „H seznam bohů" - se mu podařilo nastínit ucelený obraz náboženské situace ve východním Střed nástupem helénismu. Rozvoji staré orientalistiky v našich zeměpisných šířkách a délkách pa jeho literárně zdařilé prvopřeklady různých významných starosemitských textů do češtiny. A religionisty ho však nikdy neopouštěla snaha řešit otázky motivované teologicky. Zřetelné pokusů porovnávat stěžejní důrazy jednotlivých světových náboženství, jimž zasvětil nejen a popularizačních článků, ale zejména své fakultní přednášky a seminární četby. V tomto oh mezi jejich posluchači pověstná především Hellerova „slabost" pro komparování biblické tra taoismem, nepochybně inspirovaná obdobným usilováním židovského filosofa Martina Bubera, k coby teolog náboženství opětovně hlásil (srov. doslov k M. Buber: Já a Ty, 21995). Od roku 1977 začal Jan Heller působit na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě jako katedře Starého zákona. Jmenování do této funkce mu umožnilo plně se věnovat oboru, k němu nejvřelejší vztah. V roli biblického teologa byly pro jeho odbornou činnost příznačné zejm prvé řadě rozvíjel osobitým způsobem podněty, které mu prostředkoval zakladatel protestant Karl Barth (1886?1968). Heller se s tímto „Tomášem Akvinským kalvinismu" znal osobně, běhe v Basileji měl příležitost navštěvovat jeho přednášky a semináře. Skalním barthiánem se př nestal; bytostné, z reformačních důrazů vyrůstající přesvědčení, že „biblická zvěst člověk svobodou vůči jakékoli předposlední autoritě", mu pomáhalo zachovat si střízlivý, vpravdě přístup i k velkolepým konstruktům křesťanské věrouky. Jinými slovy, v jeho optice musela heslusola Scriptura trvalý primát i nad sebezdařilejší dogmatickou reflexí víry. S tímto p pak úzce souviselo i to druhé, co bývalo typické pro Hellerovu práci starozákoníka: uplatň škály odborných vykladačských postupů se snažil nechat promlouvat zvěst (kérygma) biblické Metodickým úsilím tohoto typu se bránil jednak pokušení zužovat daný obor na pouze histori náboženskou, literární, strukturálně?analytickou či jinou kritiku, jednak svodu zjednodušo exegeta na prvoplánový naivismus fundamentalistů. Celoživotním vodítkem na této cestě mu b jeho učitele a zakladatele tzv. pražské školy starozákonní vědy Slavomila Ctibora Daňka (1 Hellerových česky psaných děl zasvěcených biblistice lze upozornit kupříkladu na jeho přeh Praktická znalost Písma I. Starý zákon (1974; 21998 s M. Prudkým a P. Slámou pod názvem Př zákona), na monografie Zákon a Proroci (s M. Mrázkem, 1984), Bůh sestupující: Pokus o chri zákona (1994), Tři svědkové: Mojžíš, Izaiáš, žalmista (1995) a další. Po svém emeritování v roce 1992 pokračoval Jan Heller ještě nějaký čas ve výuce, a to neje mater, nýbrž mj. i na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Právě tohot které je v ovzduší panujícím mezi hlavními církevními denominacemi v Čechách vskutku ojedi vážil. Kromě pedagogické činnosti se v rámci rozsáhlého výzkumného projektu, podporovaného agenturou Akademie věd České republiky, navíc věnoval časově náročnému zpracovávání materi slovník biblických jmen (2003). S neutuchající pílí připravil k vydání též několik popular prací. Širší veřejnosti je znám jako autor neotřelých výkladů biblických textů vydaných ve orat s čertem (2005), Stezka ve skalách(2006), Obtížné oddíly knih Mojžíšových (s M. Prudk rozhlasových zamyšlení nad nedělními biblickými čteními k bohoslužbám (částečně publikován Znamení odkazující k nebi, 2007). Jan Heller zemřel po dlouhé a vysilující nemoci, které statečně čelil, 15. ledna 2008 časn svými blízkými. Vzhledem k jeho hluboké zakotvenosti v křesťanské tradici, jíž prostupoval citlivost vůči posledním otázkám lidského bytí, mohu snad právem mít za to, že ukončením s nebyl zaskočen. Snad se nemýlím příliš, domnívám?li se, že i k této situaci by se profesor prostřednictvím výroku Jana Amose Komenského, který s oblibou opakoval při různých příleži sponte fluant, absit violentia rebus! neboli „Všecko ať volně plyne, buď násilí vzdáleno v Dalibor Antalík [ URL "LM-94.html "]