Materiály k nejstarším dějinám Vojvodova, české obce v severozápadním Bulharsku ****************************************************************************************** * Marek Jakoubek ****************************************************************************************** Materials on the Early History of Vojvodovo, Czech Village in Northwestern Bulgaria Abstrakt The subject matter of the text is the history of the only Czech village in Bulgaria – Vojv Bulgaria, country of Vratsa). The study presents the results of research in Bulgarian arch of the Institute of Folklore of the Bulgarian Academy of Sciences, The Archive of the Czec “T.G. Masaryk” in Sofia, The National Archive, archive of the Vojvodovo Municipality and t the Evangelical Methodist Church “Dr. Long”) realized in 2006 and 2007. Included are four Police report about Czechoslovakian minority in Vojvodovo written in 1934; 2) The account- the foundation of Vojvodovo written by the mayor of the village in 1928 – the year of cele years from the death of Simeon I the Great; 3) The outline of the history of Vojvodovo wri scholar Bogdan Nikolov, and 4) The interview about the history of Vojvodovo between Bulgar Vladimir Penčev and the head of the last Czech family in Vojvodovo, Josef Kopřiva. Klíčová slova Vojvodovo; Czech village in Bulgaria; Bulgaria; Czech compatriots Vojvodovo bylo jedinou českou obcí v Bulharsku. Bylo založeno roku 1900 českými přesídlenc vsi Svatá Helena a jeho „české" dějiny v zásadě končí vystěhováním prakticky všech jeho če do Československa v letech 1948-1950 v rámci státem řízených migrací, jež měly za účel (d) vylidněné vystěhováním Němců po 2 světové válce. K významným okamžikům daného období patři 1928, kdy se řada vojvodovských rodin vystěhovala do Argentiny, a rok 1934, kdy došlo k se asi 15-ti rodin vojvodovských Čechů do turecké obce Belinci na Isperichsku v oblasti Deli- samotné obce pak představuje zaznamenáníhodný moment rok 1934, resp. 1935, kdy byla ve Voj pobočka Československého národního domu „T. G. Masaryk". Poté, co byly v roce 2006 publikovány Dějiny Vojvodova. Vesnice Čechů a Slováků v Bulharsk - Nešpor - Hirt 2006), by bylo nepřiměřené tvrdit, že historie této obce a jejích obyvatel Kniha seznamuje čtenáře s příběhem Vojvodova poměrně zevrubně a v bádání o této obci zname nepochybně významný milník. Bylo by však mylné se domnívat, že tato publikace představuje problematiky poslední slovo. V zásadě mimo zřetel badatelů zůstávaly doposud například arc týkající se Vojvodova a jeho obyvatel. Právě toto hledisko, tedy perspektivu archivních ma pokusíme čtenáři předložit na následujících stránkách. Archivní výzkum, jehož dílčí výsled níže, byl prováděn v průběhu dvou studijních pobytů, a to na Oddělení etnologie Balkánu Et institutu s Muzeem Bulharské akademie věd v Sofii (14.10.-14.11.2007) a na Institutu pro f akademie věd v Sofii (20.1.2007-16.2.2008), ve druhém případě pak společně s Lenkou Budilo období jsem navštívil následující instituce: Archiv Institutu pro folklor Bulharské akadem Československého klubu T. G. Masaryka v Sofii, Státní archiv, Státní statistický úřad, Stá archiv - pobočka Vraca, Archiv obecního úřadu ve Vojvodovu a Archiv Evangelické metodistic církve „Dr. Long". Ne všechny návštěvy však vedly k nalezení materiálů týkajících se Vojvo sice neznámé materiály přinesly, nicméně tyto dokumenty se týkaly velice specifických mome se za daného stavu bádání ke zveřejnění. V jednom případě (Státní statistický úřad) pak bá k nalezení značného objemu dosud neznámých dat, jejichž prezentace si ovšem vzhledem ke sp charakteru materiálu vyžádá zvláštní studii. Dalším ohledem pro výběr materiálů k publikaci bylo též žánrové ukotvení jednotlivých doku k často se překrývajícím informacím obsaženým v jednotlivých položkách jsem nakonec zvolil kompoziční pestrosti celého souboru tak, aby byly (v některých případech) identické inform v celkově odlišných kontextech a perspektivách. Výsledná kolekce tak zahrnuje jednak hláše policejním orgánem pro účely státní správy, dále pak v odpověď na plošnou státní výzvu spo výročí 1000 let od vlády Simeona I. Velikého zpracovanou dotazníkovou zprávu o obci Vojvod obecním zastupitelstvem, odborný historický exkurz lokálního badatele Bogdana Nikolova a n rozhovoru vedeného bulharským etnologem V. Penčevem s jedním z posledních Čechů, kteří ve po masových migracích let 1947-50. Co se samotného obsahu zahrnutých dokumentů týče, lze jej bez rozpaků označit za velice po Veškeré dosavadní zprávy o historii založení Vojvodova a nejbližších letech, které po něm o období, kam již nesahala přímá paměť /ex/vojvodovských obyvatel v době, kdy od nich byly informace získávány), totiž doposud čerpaly jen z několika málo, navíc často nepřímých, zd celá desetiletí se tak ve všech publikacích k danému tématu vlastně pouze recyklovaly již skutečnosti. Tento neproduktivní do sebe uzavřený kruh se přítomná edice snaží přetnout - naprosté většině dosud neznámé materiály obsahující informace nejen o nejstarších dějinách i o osudech jeho zakladatelů na bulharské půdě ještě dříve, než obec Vojvodovo spatřila sv zveřejnění daných dokumentů ovšem není nijak samoúčelný - smyslem tohoto publikačního poči těžko dostupné a doposud zcela neznámé materiály o dějinách Vojvodova (nejen) českým badat mohli dále použít jako nový a v mnoha ohledech velice bohatý zdroj pro svá bádání. * * * Vznik následujícího dokumentu, uloženého ve Státním krajském archivu - pobočka Vraca, je s převratem ze dne 19. května roku 1934 uskutečněným Vojenským svazem a politickou skupinou kterém byl nastolen autoritativní režim Kimona Georgieva a plk. Damjana Velčeva a kdy se n směrem oklešťování práv a svobod tradičně spojených s politickým systémem parlamentní demo Rychlík 2002: 310n.). Jednou ze součástí dané strategie přitom byla i přísná kontrola etni však bylo možno tuto kontrolu provádět, bylo zapotřebí získat o jednotlivých menšinách dos a aktuálních informací. V odpověď na nařízení Ministerské rady vyslalo 7. prosince 1934 policejní ředitelství do K policejního inspektorátu ve Vracech nařízení, aby sebral údaje o všech menšinách v kraji. nařízením byly vybrány ukazatele, které měly být brány na zřetel - počet příslušníků, menš sestava správních rad, aktivity cizích propagand. Nařízení bylo následně předáno k vyřízen správám v kraji. Ke konci měsíce se na krajské správě sešly podklady policejních inspektor okresů, na jejichž základě byl vyhotoven požadovaný dokument, který byl zaslán do Sofie po dne 27. prosince 1934 (Pelova 2000). Československá menšina V orechovském okrese se ve vsi Vojvodovo nalézá československá menšina čítající 690 osob - státních příslušníků. Tato menšina se v Bulharsku usadila již v roce 1898 a vyznává protes Tato pokojná a pracovitá menšina dodržuje veškeré vládní zákony a nařízení a státu nikdy n potíže. V roce 1927 založila skupina jejích příslušníků spolek „Československý národní dům který je odnoží daného spolku se sídlem v Sofii. Tento spolek byl oficiálně uznán rozhodnu krajského soudu č. 56 ze dne 24. 6. 1934. Spolek čítá 65 členů a má kulturně-osvětovou úlo je také sdružovat všechny krajany žijící v Bulharsku. Kromě toho má též za cíl sbližovat d národy - Čechy a Bulhary. Opoziční hnutí v této menšině neexistuje. * * * Následující dokument-dotazník byl vypracován obecní správou Vojvodova v roce 1927, tedy v 1000 let od smrti jednoho z nejvýznamnějších bulharských panovníků Simeona I. Velikého (89 Rychlík 2002: 58-61). Vypracování zprávy-dotazníku bylo po vojvodovské obecní správě požad výborem řídícím celé oslavy v daném regionu, který toto nařízení zaslal do všech obcí vrač * K rukám předsedy Okresního výboru oslav výročí 1000 let od Simeona ve městě Vraca V příloze Vám, pane předsedo, zasílám požadované informace, v odpověď na dopis č. 13, jak mi bylo nařízeno. Starosta - V. Dvorský Tajemník - Chr. P. Dimitrov Zpráva O vsi Vojvodovo, Orechovský okres, požadované k oslavám 1000 let od panování cara Simeona osvobození Bulharska Otázky Odpovědi 1. Odkdy je místo pravděpodobně osídlené? Od roku 1900, měsíce října. 2. Odkud pochází název obce? Protože před osídlením obce prošel dan nějaký vojvoda. 3. Existoval před osvobozením kostel, škola, čitališPřed osvobozením neexistovalo. Čitališ byly založeny? Kostel od r. 1904, škola od r. 1908. 4. Nacházejí se v místě nějaké památky a jaké se k nV době osvobození ves neexistovala. pověsti? Odkud a jak byla do osvobození získávána pitná voda? 5. Odkud se čerpá voda dnes? Ze studní. 6. Kolik obyvatel či domů existovalo v době osvobozeV době osvobození obec neexistovala. pokryto taškami či kamennými deskami a kolik hlínou a odpadem? 7. Jaká byla rozloha obdělávané země v době osvobozeV době osvobození půda obdělávána neby „státním pozemkem". Dnes činí obd okolo 4 000 dekarů. 8. Kam se chodilo na trh během turecké vlády? Během turecké vlády ves neexistovala. 9. Existovala před osvobozením revoluční organizace?Ne. 10. Jak Rusové organizovali první správu? Ves tehdy neexistovala. 11. Kdo byl ustanoven prvním starostou? Obecní správa neexistovala. 12. Kdy byl ve vsi poprvé člověk s ukončeným středníTakový člověk ve vsi nebyl a dodnes ne vzděláním vyšším? 13. Kolik osob ze vsi se účastnilo srbsko-bulharské V roce 1885 nebyla ves osídlena. zahynul některý z nich? 14. Kolik osob bylo mobilizováno během balkánské válMobilizováno bylo 40 osob, z nichž 8 z zahynulo? 15. Kolik osob bylo mobilizováno během evropské válkMobilizováno bylo 95 osob, z nichž 9 z zahynulo? 16. Existuje památník padlých v těchto válkách? Ne. 17. Jaký je počet obyvatel dnes? 713 osob. 18. Kolik škol, učitelů a žáků je dnes ve vsi? Škola jedna, bulharští učitelé 4, česk obecní úřad 1. 19. Kolik obecních, okresních a státních institucí dOkresní a státní instituce neexistují. existuje? existuje jediný. 20. Kdy bylo poprvé zřízeno ranhojičské či lékařské Takové středisko neexistuje. 21. Kdy byla poprvé zřízena telegrafní či telefonní Taková stanice neexistuje. 22. Kdy byla poprvé vybudována železnice? Železnice byla vybudována v říjnu roku 23. K jakým zaznamenáníhodným událostem došlo v osídK takovým událostem nedošlo. jeho katastru? Obec Vojvodovo, 26. prosince roku 1927. Starosta - V. Dvorský Tajemník - Chr. P. Dimitrov * * * Následující text je překladem rozšířené a přepracované verze noticky téhož autora z roku 1 poznámek k historii místa, kde leží dnešní Vojvodovo", s níž již měl český čtenář možnost (Nikolov 2006). B. Nikolov byl neúnavným badatelem ve vračanském regionu a svá zkoumání po knize Od Iskaru k Ogostě. Historie 125 vsí a měst bývalého Vračanského kraje, z níž také n věnované Vojvodovu pochází. Celý soukromý archiv B. Nikolova je dnes uložen ve Státním kra pobočka Vraca, pod názvem „Osobní fond Bogdana Nikolova". Vojvodovo (Gladno pole) Počet obyvatel: 1910 - 400; 1926 - 768; 1934 - 790; 1946 - 786; 1956 - 621; 1965 - 600; 19 475; 1992 - 411. Nalézá se 16 km jižně od Orechova a rozkládá se na rovné pláni nedaleko levého břehu řeky Jeho katastr má rozlohu o něco mně než 7917 dekarů a hraničí na jihu s katastrem obce Kruš západě s katastrem obce Sărbrenica (dnešní Sofronievo) a na severu s katastrem obce Bukjov Mizija). 3 km jihozápadně od obce se na místě zvaném Jordanovo nacházejí rozkopané thrácké v nichž se nacházely hliněné pohřební urny a bronzové šperky, které se však nedochovaly. Z od dnešního Vojvodova se nachází staré místo Gladno pole. V letech 1925 a 1935 zde byly na stříbrného thráckého pokladu datovaného do konce V. století před Kristem. Ve vědeckých poj nález znám pod jménem „Bukjovský thrácký poklad". 2 km jihozápadně od dnešní obce Vojvodov ves zvaná Gladno pole tatarlar. Roku 1877 čítala 30 domů. Tato ves byla založena roku 1865 a osídlena kolonisty z poloostrova Krym. Tataři žili v obci Gladno pole tatarlar někdy do poslední z nich odstěhovali do Dobrudže ke svým soukmenovcům. Turecká moc jim přidělila ve než 1000 dekarů obdělávatelné země. Tataři však nebyli dobří zemědělci a dávali zem do pod z Krušovice a Sărbenice. Tak přežívali ze dne na den. Před definitivním vystěhováním proda za babku místnímu velkostatkáři Jordanu Jonovi, který jí posléze draho a ještě dráže rozpr Vojvodovčanům. Osidlování vesnice Vojvodovo bylo velice dramatické. Stalo se to tak. Roku 1896 se velká s nezámožných Čechů a Slováků z Banátu po vzoru banátských Bulharů rozhodla přesídlit do Bul skupina přesídlenců sestávající ze dvaceti rodin vyrazila roku 1896 vorem po Dunaji a přis Než se vyřídí jejich usídlení, ubytovali se do podnájmů v plevenských vsích Asenovo, Mrtvi Podem) a Gorna Mitropolja, kde zůstali jeden rok. Druhá skupina českých přesídlenců sestáv rodin vyrazila na podzim roku 1897 parníkem po Dunaji. Se všemi dětmi, starci a majetkem p městě Orechovo. Potom se vozy přemístili do obce Gostilja, kde zůstali v nájmech, dokud se usídlení. Jak první, tak i druhá skupina přesídlenců byli Češi a Slováci z Banátu. Většina z obce Svatá Helena, z kraje Bjala Cerkva, a Slováci byli z Nadlaku a Kovačice. Z Banátu s době vystěhovalo z vesnic Baranda a Kovačička také zhruba dvacet rodin Srbů a také několik pavlikjanů. Na jaře roku 1889 byla otázka jejich usazení konečně vyřešena. Bulharská vláda usadit přesídlence na státní půdě Săsek, která se nacházela deset kilometrů severně od měs jednou tolik severozápadně od obce Dolní Lukovit. Jednalo se o pustou zem, místo před dávn tureckého panství opuštěné bulharské vesnice neznámého jména a osudu. Toto území pronajala vláda za velice nízký nájem vesničanům uvedených dvou obcí jako pastviny pro dobytek. Na t stará studna s roubením - dřevěným ústím vytvořeným z klád, které byly na koncích sesekány vazbu (săsek), aby v rozích dobře držely. Tímto názvem (săsek) byly v tomto kraji nazývány předtím, než se začal používat řecký název geran, který označuje vahadlo. Přistěhovalcům b dvory a parcely obdělávatelné země. Záhy si tito pracovití Evropané vybudovali truplované hliněné domy a odpočali si od dlouhého putování, které nebylo nijak zvlášť příjemné. Jednoho jarního rána roku 1899 však znenadání na místo jako zvěř vtrhla tlupa divokých ves Lukovitu a Kneži, ozbrojená holemi a krumpáči, a vesnici napadla. Začali bourat domy a vyh Státní moc vyslala proti násilníkům četníky, ale ti byli zajati a ves Săsek byla zbořena. obyvatelé Săseku se rozutekli. To vše se přitom stalo kvůli zemi a kvůli bulharské lačnost Tito zvěři podobní vesničané totiž dosud dané místo užívali za symbolický nájem jako pastv Jedna část vystrašených a poraněných obyvatel vsi Săsek se hned vrátila do Banátu a nikdy bulharskou krutost. Druzí se vrátili do obce Gostilja. Vytvořili komisi, která prozkoumala od Timoku až po Iskăr. Zastavili se na místě Gladno pole a šli do vesnice Krušovica zeptat Najdena Popova, neměl-li by nic proti, kdyby se tam usadili. Najden Popov je srdečně přiví V létě roku 1900 se přeživší Săsečané začali přesidlovat na Gladno pole. Tato země byla ta doby, kdy byla roku 1711 opuštěna ves Goljama Lăka, která se na daném místě nacházela (sro 164-166). Inženýři Boháček a Ivanov vyměřili každé rodině dvůr okolo dvou dekarů a okolo d obdělávatelné země na hlavu, ne méně než 30 dekarů, avšak ne více než 60. A tak se zde usa 70 rodin Čechů, Slováků, Srbů a Bulharů-pavlikjanů, kteří zde vybudovali novou vesnici naz daného místa Gladno pole. Od roku 1910 až dodnes se ves začala nazývat Vojvodovo, v paměť Christo Boteva, který roku 1876 nedaleko prošel. Ves Vojvodovo získala statut obce až po 3 svého založení. Statut mu byl přiznán dekretem č. 162 vyhlášeným 8. dubna roku 1931. Do ro Vojvodovo administrativně pod obec Krušovica, do roku 1934 bylo samostatnou obcí a posléze Bukjovci. Ke známějším českým rodinám, které se usadily ve Vojvodovu, patřili: Dobiášovi, Karbulovi, Pitrovi, Filipovi a Hrůzovi, u Slováků to byli: Benkovi, Voderovi, Kirolovi, Sakovi, Fabou a Jano Supek. Bulhaři-pavlikjani byli zastoupeni rodinami: Pírkovi, Kjurčovi, Radkovi a da zůstala jen jedna rodina Milo Božkova Miluševa, neboť ostatní se vrátili hned po tragédii část z nich se usadila na burgasku. V nově založeném Vojvodovu pak žili klidně a v míru a s velkým porozuměním Češi, Slováci, pavlikjani a Srbové. Vyznáním byli Češi baptisté, darbisté a metodisté - odnože evangelick byli nazareni a Bulhaři-pavlikjani pak byli katolíci. Srbská rodina vyznávala pravoslaví. později přišli do Vojvodova i Bulhaři ze vsí z podhůří a z hor. Jednalo se o rodiny Jota a z vesnice Skravena na botevgradsku, Georgiho Jančova ze Zlatarice na Elensku, čtyři rodiny na vračansku, rodina Bojadžijských ze vsi Dolna Gnoenica a v roce 1928 se z Ljuti Dolu na přistěhoval letopisec Vojvodova Neco Petkov Necov a dalších několik rodin. V roce 1919 se na bosilevgradsku přistěhovaly ještě další čtyři rodiny. Nová obec Vojvodovo si žila rytmi a kulturním životem. V roce 1905 zde byla postavena budova pro potřeby nově otevřené školy úřadu. V letech 1931-1934 byl za podpory z Československa a díky dobrovolné práci obyvatel dům „T. G. Masaryk", který slouží jako škola - jak základní, tak i jako progymnázium. Post dva kostely - baptistický a darbistický. Ve Vojvodovu hovořili všichni svým mateřským jazy si navzájem rozuměli. Ve škole se učili bulharský a mateřský jazyk. Jak říká letopisec Voj obec „se podobala mezinárodnímu azylu migrantů". Nejdříve se z Vojvodova vystěhovali banát pavlikjani, kteří byli katolíci. Přestěhovali se do vsi Bardarski geran, kde bylo více oby vyznání. V roce 1927 se 10 rodin vojvodovských Čechů vystěhovalo do Argentiny. Protože Češ nechtěli praktikovat socialismus podle asijsko-bulharského modelu, vystěhovali se v letech Československa (Vasileva 1985: 28 a násl.). Do konce roku 1952 se z Vojvodova do Českoslov dohromady 121 rodin Čechů a Slováků. V roce 1960 zde bylo již jen 5 domů obývaných rodinam místo vysídlených Čechů a Slováků přišli Bulhaři ze vsi Belica na ichtimansku a z vesnic G na kjustendilsku. * * * Následující rozhovor pochází z archivu Institutu pro folklór Bulharské akademie věd. Rozho 7. 1984 bulharský etnolog Vladimir Penčev, badatel, jemuž patří zásluha za „objevení" Vojv badatelského tématu a jeho uvedení na akademickou scénu, s Josefem Kopřivou - hlavou jedin rodiny, která po poválečném vystěhování Čechů a Slováků do Československa ve Vojvodovu zůs došlo během prvního Penčevova výzkumu ve Vojvodovu, který proběhl v období 2. června - 4. tedy 34 let po odchodu Čechů, i přesto však představují jeho materiály z té doby první dat rámci cíleného vědeckého výzkumu této (bývalé) jediné české vesnice v Bulharsku. Josef Kopřiva (JK): Nejdříve naši lidé přišli roku 1893 do vsi Sesek v lukovitském kraji. roky. Tam si postavili příbytky a zemljanky, ale místní je začali vyhánět, házeli jim tam kočky, čůrali jim na stěny, našich bylo málo a vydrželi to tři roky, začali jim umírat sta že místo je malarické, a nebyli dobře přijati, a tak se začali vracet do rumunského Banátu tomu říká. Vladimir Penčev (VP): A tihle přesídlenci z Banátu, odkud byli? JK: Byli z různých koutů Československa, jak Češi, tak Slováci. Slováci byli především z B Sremu, tyhle srbské vesnice, v Srbsku, odkud Bulharsko Srby vyhnalo. Támhleta ulice byla s zase slovenská. VP: A odkud přesně, z kterých oblastí byli Češi? JK: Češi byli ponejvíce z Moravy. Konkrétně náš rod je z Moravy, Valašský Klobouky se jmen Kopřivnice, kde se vyrábějí Tatry, blízko, já tam byl, odtamtud je náš rod. VP: A Víte, odkud byly ostatní rody? JK: Druhé rody ... už jsem všecko zapomněl. Měl jsme jednu takovou knížku, ale dělal jsem jsme ji v jednom kufru s dalšími knihami a myši je rozkousaly a nadělaly z nich salát. Tam - přišel s nimi kazatel, snad se jmenoval Kýška, jenom sem přišel a zase se vrátil domů do sem s nimi, když Jordan Ivanov jim dal tady, vymohl jim tohle místo, i když myslel, že tad říkalo se tomu tady Gladno pole a oni si tady udělali zemljanky a mysleli si, že tady ani nezůstanou, ale naši začali kopat studny a vykopali studny a po roce tudy jel vůz do Vrace záměrně řekl o vodu, a oni už měli na horní ulici studnu s velice dobrou studenou vodou, n že místo pěkně zorali, říká: nebudou se vysidlovat, tady zůstanou. VP: A jaký byl ten Jordan Ivanov? JK: Měl tady mlýn, tam, kde je teď Sukarno - byl to jeho mlýn. Dal tehdy Vojvodovu, prodal Vojvodovčanům, za groše, tam na jihu, dneska tomu říkáme Jordanovo, okolo 6-800 dekarů zem další k pronájmu za polovinu výnosu. A byli tady i jiní, Nikolaki Torbov - zase 600 dekarů našim lidem, za groše, za polovinu výnosu, potom tady taky měli půdu nějací veteráni, hned a ti ji prodali. VP: A existovaly ještě nějaké zachované zvláštnosti - v jazyce, v odívání apod. u Čechů, k Byli přeci z různých krajů Čech, ne? JK: Ne, byli to staří usedlíci v Rumunsku, byli smíšení, byli všichni stejní, měli stejné dělili na různé sekty, ale sem přišli především evangelíci a ti, kteří byli katolíci, se z z nich evangelíci; a byla tady jedna sekta - říkali jim darbisti. VP: A jaký byl rozdíl mezi evangelíky a darbisty? JK: Evangelíci křtili malé děti a darbisti dospělé. Tak to bylo. Nejdřív byli všichni zaje přišel jeden kazatel - Němec, byl z německé Lužice, nějakej Emil Koval se jmenoval, my jsm dozvěděli, že tady byl jako agent, placený, který s tímhle náboženstvím rozložil vesnici, VP: A on byl evangelík, anebo darbista? JK: Nejdřív byl evangelík, ale pak přestoupil k darbistům a vybudoval tady darbistickou já sekta tady ještě tehdy nebyla uzákoněná, tak se scházeli ilegálně, takže je honili, ale pa domech a pak si postavili ten horní kostel, tam, kde je teď kino. Bylo jich skoro polovina do Ameriky, já mám bratra, umřel v Americe, odešel v roce 1928. VP: A kam odešel? JK: Do Argentiny. V roce dvacet osm odtud odešlo šedesát rodin. VP: A vrátil se z nich někdo? JK: Vrátili se dva - Martin Gajan, nechal tady ženu a děti a vrátil se, matka a zeťové zůs jeden - Vasil Křivánek - žena mu zemřela, zůstal s malým děckem, a tak se vrátil, ještě ži Přerově. VP: A oba byli Češi? JK: To byl Čech - Křivánek a ten druhý byl Slovák. VP: A byla odtud ještě nějaká jiná vystěhovávání před lety 1949-1950? JK: Do Rumunska se jich spoustu vrátilo, na Svatou Helenu. VP: A kdy? Na začátku, anebo později? JK: Hned na začátku, ještě ze Seseku. Odtud se nevrátil nikdo. Během těch tří let na Sesek tam to bylo nehostinné a navíc je začali vyhánět, a tak se vrátili zpátky. Jinak se do Čec před padesátými léty - nevrátil nikdo, odtud ne. Ze Seseku přesídlili všichni sem. Chodili Helenu na návštěvy, to se rozumí, anebo prodat majetek, kdo ho ještě neprodal, ale jinak - přesídlili po válce - poslední transport byl v roce padesát. Ve čtyřicátém šestém odešli m dětmi, jeli parníkem. VP: Kolik rodin odjelo? JK: Odtud odjelo tak třicet rodin, parníkem, s vlečným člunem, celý měsíc jeli do Bratisla VP: A pak se usadili na Slovensku? JK: Ne, ne na Slovensku, tam jel jenom ten parník, odtamtud pak jeli těmi tahači, traktory kdo chtěl, zůstal na Slovensku. VP: Takže někteří přeci jen zůstali na Slovensku? JK: Ano, ano, ale hrozně málo. VP: A kde přesně se usadili? JK: Někteří v Trnavě, ve městě, a na vesnici byl jeden, ale ve které vsi přesně, to nevím, bylo, blízko. Všichni ostatní odjeli na Moravu - nejvíc do Mikulova, do Nového Přerova, pa Březí, potom zůstali ve Valticích, Novosedlech, tam zůstali. Trošku rozptýleně, ale nešlo VP: A ve kterém kraji to všechno je? JK: Něco je pod Břeclaví, kraj Břeclav, další spadají pod Brno - jako například Žabčice, t na sever. Potom taky Dolní Dunajovice a Perná, jsou roztroušeni tak v deseti vesnicích. A do západních Čech, do Mariánských Lázní. ... VP: A znáte nějaké další místo v Bulharsku, kde byli usazeni Češi? JK: Ne, teď už ne, pokud ještě někde zůstali, tak v Gorné Orjachovici, tam byl cukrovar, t Čechů. Jestli tam jsou i dneska, to nevím. V Mrtvici a Podemu zůstali Slováci, tam zůstalo VP: A kolik Čechů je dnes ve Vojvodovu? JK: Čistí Češi jsem jen já a moje žena. S českými rodiči jsou, řekněme, smíšení, ale jsou bych vám to vysvětlil, jsou to moji bratranci - jeden žil s Němkou a rozvedl se, měli dvě bratranec žil s Bulharkou, ale i ti se rozvedli. VP: Jak se jmenuje? JK: Česky se jmenoval Adolf, teď se přejmenoval na Jordana, protože to jméno... A druhý je VP: Franc, anebo František? JK: František, jojo, Franc, jojo, František, tak tak. Byl tady jeden Karol - už umřel, zůs jenom jeho dcery, jsou vdané za Bulhary, i on si vzal Bulharku, ona uměla česky, Bulhaři t protože tady byla česká škola ... všichni staří Bulhaři, kteří tady žijí, umí česky, všich VP: Zajímá mně, proč si vybrali k usazení právě tohle místo, proč se jim zalíbilo zrovna t tohle místo, anebo potom, co byli vyhnáni ze Seseku, šli hledat, kde by se usadili, a přip místo? JK: Oni prostě a jednoduše všichni mysleli, že se vrátí. Jordan Ivanov byl ministrem zeměd viděl, že tam pěkně obráběli zem - tady byla pustina - nabídl jim, ať se porozhlédnou, a k ať zůstanou. A oni přišli sem a líbilo se jim to tady, a tak tady zůstali. VP: A víte, kde se vzal název vesnice? Odkud pochází tohle jméno - Vojvodovo? JK: Vojvodovo pochází od Christo Boteva; tenhle vojvoda tudy prošel, a tak to tady nazvali VP: A nějaké pověsti se k tomuhle jménu váží? JK: Ne. Marek Jakoubek vystudoval obecnou antropologii na dnešní Fakultě humanitních studií UK a d studium kulturologie na Filozofické fakultě UK. Od roku 2001 přednáší na Katedře antropolo historických věd Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni, jako externista působ interkulturního vzdělávání Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Zabývá se cikánskými česko-(slovensko)-bulharskou krajanskou problematikou a obecně otázkami spojenými s teorie etnicity a metodologií společenských věd. Provádí četné terénní výzkumy v České a Slovensk v Bulharsku. Je autorem a editorem řady monografií k cikánské/romské problematice, např.Ro kulturologické perspektivě (Brno 2003, ed. s O. Poduškou), Romové - konec (ne)jednoho mýtu Cikánská rodina a příbuzenství (Ústí nad Labem 2007, ed. s L. Budilovou), a teorii kultury o multikulturalismus a politiku identit (Praha 2005, ed. s T. Hirtem). Spolu z T. Hirtem a připravil k vydání edici N. P. Necovových Dějin Vojvodova (Plzeň 2006). Použitá literatura Jakoubek, Marek - Nešpor, Zdeněk R. - Hirt, Tomáš (eds.). 2006. Neco Petkov Necov: Dějiny vesnice Čechů a Slováků v Bulharsku. Plzeň: Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje. Nikolov, Bogdan. 1996. Ot Iskăr do Ogosta. Istorijata na 125 sela i gradove ot bivšija Vra Sofia: Alisa. Nikolov, Bogdan. 2006. „Několik poznámek k historii místa, kde leží dnešní Vojvodovo." Pp. Jakoubek - Z. R. Nešpor - T. Hirt (eds.): Neco Petkov Necov: Dějiny Vojvodova, vesnice Čec Bulharsku. Plzeň: Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje. Pelova, V. 2000. „Malcinstvata v severozapadna Bălgarija prez očite na policija." Epochi ( 8, 2000, 3-4: 5-19. Penčev, Vladimir. 1988. „Njakoj problemi na adaptacijata na češkite zaselenci v Severozapa Pp. 480-492 in Vtori meždunaroden kongres po balgaristika. Doklady. Sv. 15. Sofia: BAN. Penčev, Vladimir. 2006. „Tempus edax rerum aneb O minulosti a současnosti vojvodovských Če in M. Jakoubek - Z. R. Nešpor - T. Hirt (eds.): Neco Petkov Necov: Dějiny Vojvodova, vesni Slováků v Bulharsku.Plzeň: Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje. Rychlík, Jan. 2002. Dějiny Bulharska. Praha: NLN Vasileva, B. 1985. Preselvane na čechi i slovaci ot Balgarija v Čechoslovakija sled Vtorat Sp. Vekove II. Sofia. Státní krajský archiv - Vraca, fond č. 1314, složka č. 123, list 54-56; Osobní fond Bogdan Tamtéž, fond 2 k, opis 2, archivní jednotka 40, list 435. Tamtéž, fond č. 1314, složka č. 123, list 54-56; Osobní fond Bogdana Nikolova. Tamtéž, fond č. 64 K, složka č. 92; Osobní fond Părvana Părvanova. Jméno je nejisté. Jméno je nejisté. Č. 724 správy obce Vojvodovo, Orechovský okres, knížectví Bulharsko, ze dne 27. prosince 1 Tj. 1878. Termín ponechávám, neboť v češtině neexistuje vhodný ekvivalent. Termín označuje obecně os na způsob kulturních domů s důrazem na společnou četbu a půjčování knih; nejedná se však p Informace o kostele a škole jsou připsány tužkou; zbytek celé zprávy je psán na stroji. 1 dekar = 10 arů (1000 m2). Tj. první světové války. Nejisté. Jméno je nejisté. Přeloženo z Nikolov 1996. 1 dekar = 10 arů (1000 m2 ). Český překlad se zde drží odpovídající české terminologie, která ovšem etymologicky neodpo termínu săsek, od nějž je pojmenování daného místa odvozeno. Originální text je poněkud komplikovanější avšak doslovně nepřeložitelný: „ ... dříve než řecký název geran (řec. geranos = jeřáb), který označuje vahadlo (žerav = bulharsky ´jeřáb vahadlo se podobá stojícímu jeřábu". Obecní úřad Vojvodovo, rukopis N. P. Necov: Letopis obce Vojvodovo; srov. Jakoubek - Nešpo 35. Bulharská akademie věd, Institut pro folklór, sekce Teorie a estetika folklóru, AIF, č. 19 materiály z obce Vojvodovo, mizijský okrsek, vračanský kraj; úloha: Studium bulharo-českýc zápisů: 2. června - 4. července 1984; zapsal: Vladimir Penčev; vědecký vedoucí: prof. T. I Uvedený výzkum dal posléze vzniknout celé řadě studií; za všechny uveďme např. Penčev (198 Josif Josifof Koprivov, nar. 1916 ve Vojvodovu, Vračanský kraj, vzdělání - II. třída, zamě zemědělec (důchodce). JK se po celou dobu rozhovoru stabilně drží výslovnosti Sesek, oficiální název však zní Să důvodu autenticity přidržujeme varianty Sesek. Partie vyznačená kurzívou je v jinak bulharském originále česky. V budově bývalého mlýna byla posléze otevřena restaurace pojmenovaná Sukarno, nacházela se papír, mezi městem Mizije a obcí Gložene, u řeky Ogosty. V originále „komiti" - účastníci v boji za osvobození, jimž bulharský stát přidělil půdu a Marek Jakoubek [ URL "LM-191.html "]