Příspěvek ke studiu náboženských poměrů na ledečském panství na přelomu 16. a 17. s ****************************************************************************************** * Eva Mirošovská ****************************************************************************************** A Contribution to the Study of the Religious Situation on the Ledeč Estate at the Turn of Centuries Abstrakt The article shortly describes the character of the religious conditions at the Ledeč estat in East Bohemia. It especially deals with the era at the turn of the 16th and 17th centuri era in Ledeč, associated with the Lobkovic administration and reign, was namely one of the of religious tolerance for Non-Catholics. The „Post-White Mountain” era then brings on the Catholicization, chiefly affecting those inhabitants who were subjects. For Non-Catholics, the involuntary acceptance of the Catholic religion or unwanted emigration. The article cl archival sources and analyzes the edited Religious Order of the Ledeč Estate dating from 1 at that time was headed by Ladislav Lobkovic (senior). The order was addressed to subjects endeavored to point out its non-Catholic character, even though presented by the editor, J Catholic order. The article also touches upon the epoch of the reign of Trčka family in th highlighting the outstanding persona of Jan Rudolf Trčka of Lípa. Klíčová slova Bohemia, 16th – 17th century; religious tolerance; re-Catholicization; popular religion Na základě několika pramenů se v této studii pokusím charakterizovat rychle se měnící konf jejich dopad na obyvatelstvo ledečského panství na přelomu 16. a 17. století. Ledečské pan polovině 17. století město Ledeč a 32 vesnic, jeho převážně zemědělský charakter dokládá e v níž jsou údaje o poddaných za pána Adriána z Enkefurtu z 6. března 1654 (Beneš 1953: 185 se po téměř třicetileté vládě Trčků v roce 1598 dostalo do rukou Lobkoviců, jejichž vláda posledním obdobím náboženské tolerance pro ledečské poddané. Sledovaný krátký úsek histori pro ledečské poddané ve znamení náboženských proměn a zároveň ukazuje, že poddaní byli ti, museli podřídit vůli své vrchnosti a být poslušni jejích nařízení. Pro poznání náboženských poměrů na ledečsku se z dobových textů jeví jako nejnosnější edit náboženské instrukce Ladislava staršího z Lobkovic a na Ledči ke svým poddaným z 2. září 1 1893-95: 153-158). Jedná se o celkem obsáhlý náboženský řád, který se budu snažit charakte hlediska náboženského, tak z hlediska historického a poté dojít na základě dostupných mate pochopení konfesijních poměrů na ledečské faře. Text této náboženské instrukce je zajímavý obecných kulturních dějin a z hlediska dějin náboženství. Právě vydání náboženské instrukce Ladislavem z Lobkovic v roce 1599 určené jeho poddaným b chápat zároveň jako projev určitého kulturnědějinného procesu, který podle názoru hned něk započal již v průběhu 16. století. Například Carlo Ginzburg hovoří o druhé polovině 16. st předělu mezi dvěma obdobími (Ginzburg 2000: 159-160). První bylo charakterizováno jako obd skrytých výměn mezi vysokou a lidovou kulturou, které uzavíraly osobnosti, jako byl Rabela Následné období bylo podle Ginzburga poznamenáno stále striktnějším rozlišováním mezi kult tříd a kulturou řemeslníků a venkovanů a zároveň jednosměrnou „indoktrinací lidových mas." Ginzburg za reakci na selské bouře a novokřtěnskou komunu v Münsteru, po které vyvstala nu znovuzískat lidové masy, u nichž hrozilo nebezpečí, že se vymknou jakékoli formě kontroly ke změně poměru mezi vzdělaneckou a lidovou kulturou. O podobném nátlaku „vládnoucí kultury" na kulturu podrobenou, kulturu lidu, hovoří napříkl Dülmen (1993: 62-102, 194-225), když mluví jednak o určitém náboženském „umravnění" sňatku pohledu na pohlavní život a dále pak o „racionalizaci" lidové kultury, jejímž projevem byl důsledného odsudku čarodějnictví. Zlom v poměru kultury vládnoucí a kultury lidové dává Dü i Roger Chartier (1992: 44-78), do souvislosti s „procesem civilizace", o kterém hovoří No jako o zniternění zákazů na základě původního nátlaku státní moci. Rozhodující zlom podle v 16.-18. století. Podle historiků však tento tlak na široké sociální vrstvy nevyvíjel pou stát, ale z velké míry i vrchnost a církve. V této souvislosti je nutno zmínit i proces ko neboli úsilí katolické a protestantských církví, zejména v období mezi lety 1525 a 1648, o život laiků byl prostoupen nejen náboženskými, ale přímo konfesijními postoji (Horský 2007 2002; Fätkenheuer 2004: 11-48). V některých rysech pak konfesionalizace splývá s procesy d zcírkevňování života (Dülmen 1993: 16-61, 194-235). Instrukci poddaným z roku 1599 je rovněž možné dát do souvislosti s vývojem poddanských po předbělohorskou dobu je v literatuře konstatována snaha (některých) vrchností začít vydává norem upravovat poměry na svých panstvích. Jde jak o záležitosti poddanského (majetkového práva a povinností (Krofta 1949: 87-286; Maur 1976), tak o snahu upravovat na svých panstv poměry vydáváním církevních řádů a popřípadě i věroučných textů pro jednotlivá panství. Ta druhé polovině 16. století nejprve na Moravě a postupem času se částečně přenesla i do Čec 1939; Hrejsa 1938). K vydání instrukce Ladislavem z Lobkovic došlo na sklonku 16. století, na ledečském panství zároveň objevují zmínky o morové pohromě. Z textu instrukce pak vyzní zkažeností a nemravností lidu, kterou se snažila vrchnost „umravnit." V tomto náboženském religijně zdůvodňovanou disciplinační rovinu, tedy snahu vrchnosti prosadit určitý řád v c poddaných. Nakonec i ze samotného církevního prostředí vycházely v 16. století texty, kter zkaženost světa a nabízely nápravu v podobě nábožensko-etických norem (např. Halama 2004). Náboženské poměry na ledečském panství Z historických dokladů vyplývá, že pokud jde o náboženské stanovisko ledečského obyvatelst století tu našlo odezvu jak u ledečské vrchnosti, tak i u poddaných. V Kronice husitské Va (1893: 369-370, 531-532) se dozvídáme o střetu uhlířů, přijímajících z kalicha, s vojskem roku 1420 a následně i o Zikmundově ničivém průchodu Ledčí roku 1421. O tomto tažení se zm Palacký ve svých Dějinách (Palacký 1926: 581). Náboženské poměry v českém státě druhé poloviny 16. století byly zmatené a složité. Husits první reformační bouří, pokusem vrátit křesťanství hloubku, prvotní ideály, odejmout církv majetky, zbavit učení evangelia „nálezků lidských". O sto let později, vystoupením Martina pokus o nápravu církve opakoval, tentokrát v celoevropském měřítku. Luterská reformace ved protestanty a katolíky. Luterství si sice vymohlo právo na existenci, ovšem velmi omezenou nemohl své vyznání svobodně volit, nýbrž musel ve víře následovat svého pána. Tridentský k skončil v roce 1563, sice přišel s programem rekatolizace Evropy, ale od záměru k jeho usk zatím daleko. Trvalo ještě desetiletí, než se nepřátelské tábory, katolický a protestantsk současně však i vzájemně rozeštvaly natolik, že to vedlo k nové srážce, ke třicetileté vál polovina 16. století byla jakousi přípravou k tomuto konfliktu světových rozměrů. Ideologi katolicismu s protestantismem byl pro tu dobu ústředním a odrážel se významně i v našich d Ideje reformace, ať už v luterské, kalvínské, českobratrské či (novo)utrakvistické podobě zemích získávaly sympatie i půdu, znovu na všech stranách „vzkvétalo kacířství", a ať klér instituce vyvíjely sebevětší tlak, většina národa zůstávala věrná husitským tradicím. K ne pravověrných katolíků náleželi též ortodoxní kališníci, stoupenci starých představ o všesp přijímání pod obojí. Od katolíků se v podstatě lišili pouze obřadem kalicha. Většina ostat však přejala ideje protestantské a stanula v táboře reformace, ujal se pro ně název novout jako v Evropě se tedy i u nás křesťané rozpoltili na dvě křídla, „papežence" (katolíci a s protestanty (luteráni, novoutrakvisté, čeští bratří a některé náboženské sekty). Naprostá národa, téměř devadesát procent, přitom vyznávala v podstatě reformační, protestantské nau českých náboženských poměrů bylo, že oficiální pravomoc řídit věci víry náležela katolíkům absolutní většina věřících se hlásila k protestantským vyznáním. Náboženské poměry na Ledečsku měly v pohusitském období celkem poklidný ráz. Po předchozím přijetí kališnické víry nastalo dlouhé období bez větších náboženských proměn (podrobněji Utrakvismus tu mohl dobře zakořenit díky příhodným podmínkám, na kterých měla velký podíl vrchnost. Většina poddaného lidu se hlásila k víře pod obojí, což bylo možné právě díky po Duchovní správa po husitské revoluci přešla do rukou kališníků, utrakvistů, a ti ji drželi do třicátých let 17. století. Z pozdějšího hlediska viděno, existují o Ledči 16. století z městě novoutrakvistickém s duchovními správci evangelického smýšlení. Pro přítomnost utrak hovoří i Hrejsova interpretace: „Roku 1578 bylo z 41 děkanů jedenácte novoutrakvisty, a to Pardubicích, ... Ledči" (Hrejsa 1912: 34). Z toho tedy vyplývá, že Ledečsko bylo oblastí, novoutrakvistického směru hájila spíše odluku od katolické církve a byla ovlivněna německo reformací, což je patrné především pro období správy Lobkoviců. Z hlediska dějin náboženství by mohl být zajímavým příspěvkem k problematice rozšíření „lu Čechách jednak rozbor dějinných okolností vydání instrukce ledečským poddaným a pak poměrn farářů a děkanů na ledečské faře na přelomu 16. a 17. století. Při podrobnějším zkoumání v jednotlivých ledečských farářů dojdeme k poznání, že jejich věroučná, byť evangelická stan sebe mohla určitým způsobem lišit. V celkem rychlém sledu se na ledečské faře vyměnili nov duchovní, avšak jeden ordinace srbišťské (1600-1602) a druhý ordinace wittenberské (1606), znamenat, že každý z nich náležel k jinému proudu luterství - první spíše k melanchtonském k výlučnému. Oba jsou však uváděni na ledečské faře v období správy lobkovické vrchnosti, dokladů setrvávala patrně v evangelickém podobojí s jasným vymezením proti kalvinismu, což závěti Magdaleny z Lobkovic, hraběnky ze Salmu, z roku 1598. Protikalvínské smýšlení lobko mohlo být až v rozporu s názory duchovního melanchtonského proudu luterství, který se v té Ledči objevil. Nezajímavá není ani otázka, do jaké míry byli poddaní schopni vnímat věrouč různých proudů evangelické reformace, když na ledečské faře docházelo k rychlému střídání náboženských postojů. A jaký byl asi poměr mezi náboženským smýšlením tamního sboru a věro děkana či faráře? Lobkovicové na Ledči Krátké období vlády Lobkoviců na Ledči vyžaduje zvláštní pozornost jako doba nadlouho posl tolerance a zároveň v souvislosti s již zmiňovanou náboženskou instrukcí Ladislava staršíh z roku 1599, dále s textem závěti Magdaleny Lobkovicové, hraběnky ze Salmu, z roku 1598 (V následně s věroučnou orientací některých doložených ledečských farářů. Podrobnější rozbor pak pomůže lépe charakterizovat konfesijní poměry a jejich následný vývoj v období spojené Lobkovicovu instrukci vydal J. K. Hraše (1893-95), který se v krátkém úvodu snaží přiblíži staršího z Lobkovic a atmosféru náboženských poměrů na jeho panství. Hned z jeho první vět že tu uvádí život úplně jiného Ladislava z Lobkovic, který sice žil ve stejném století, al panstvím neměl vůbec co do činění a v době vydání ledečské instrukce byl již patnáct let m koho Hraše uvádí jako horlivého katolíka, který okázale nenáviděl protestanty, byl Ladisla z chlumecké linie Lobkoviců, tedy strýc našeho Ladislava staršího z Lobkovic, který pocház zbirožské. Hraše touto svou mýlkou dává vlastně celé náboženské instrukci charakter katoli textu samotné instrukce není jednoznačně uvedeno, k jakému náboženství se vztahuje. Sama instrukce obsahuje osm článků, které vymezují některé náboženské povinnosti poddaných Ledči i po všech gruntech panství Ledeckého, což jsem to na jineych statcích panstvích svý mezi poddaneymi svými, tento řád nařizuji a z důležité potřeby vedle povinnosti své pobožn vyhlašující k zachování a zdržení jich neproměnitedlnému pod skutečným trestáním přístně a Důležitou potřebou, kterou tu Ladislav z Lobkovic uvádí, jsou „žalostné dny", které podle poddané, kdy hyne láska a víra a dochází k nepravostem a mnoha hříchům a kdy zvláště „nyní rány Boží morové" vydává Lobkovic své nařízení, kterým chce přetrhnout řád od neřádu a dos spasení pro své poddané. Z textu je patrné, že konec 16. století byl pro ledečské obyvatel morové nákazy, což dosvědčuje i městská kniha (Pleva 1996: 33). Roku 1599 řádil mor ve měs 21. listopadu poslali jihlavští konšelé dopis do Ledče a Humpolce, ve kterém upozorňují, a nejezdili na jihlavský výroční trh (1. prosince) kvůli možnému rozšíření nákazy (Doubek 19 Morová epidemie se však netýkala v této době pouze Ledečska. Eduard Maur ve své studii pop od konce 16. století do roku 1650 jako období, které se vyznačuje zcela mimořádnou intenzi už šlo o epidemie posledních předbělohorských desetiletí, nebo epidemie a hladomory třicet způsobené především masovými pohyby nepřátelských armád (Maur 1999). Tuto etapu demografic zahajuje u nás, stejně tak jako jinde v Evropě, krutý mor, který postihl Čechy v letech 15 v roce 1599 se šířil po celých Čechách, šlo o dýmějový mor, jehož projevem byly „hlízy a p se počtu obětí týče, Maur uvádí, že například v Kutné Hoře a na Kaňku prý zemřelo na 3000 tehdejší kultury si lze představit, že lidé věřili, že morová epidemie je božím trestem, k poslán. V tomto smyslu pak můžeme rozumět důvodům, jež uvádí ledečská vrchnost pro vydání snaze o napravení zlých časů bezbožnosti, hříchů a nepravostí. O tom se můžeme přesvědčit apokalyptického úvodu, kde Ladislav z Lobkovic popisuje stávající žalostné dny jako ty, kt den soudný (skoncování světa). Instrukci lze tedy chápat i jako snahu o bližší připoutání a jejich odvrácení od bezbožnosti a hříchů, jako snahu o „umravnění." V Čechách bylo vydávání podobných instrukcí vrchnostmi poměrně běžnou praxí, a to hlavně v vzniku České konfese (1575) až do vydání Rudolfova Majestátu z roku 1609 (Hrejsa 1912: 348 jednání evangelicky smýšlejících vrchností bylo důsledkem toho, že v zemi nefungovala žádn struktura evangelické církve, neboť dolní konsistoř utrakvistická se stala od roku 1571, k čela nastoupil Jindřich Dvorský, velice prokatolickou a starokališnicky orientovanou a eva (novoutrakvisté) s ní nechtěli mít nic společného. Podle Hrubého lze v této praxi, kdy vrc panství vydávají církevní řády a instrukce, spatřovat určitou snahu o přenesení modelu „ze z německého prostředí do prostředí moravského a později i českého; rozdíl byl však v tom, vznikaly takovéto církve z vůle zeměpána (knížat a vévodů), zatímco v moravském a českém p vznikat na úrovni jednotlivých panství (Hrubý 1934-35: 308). Abychom se dopátrali celkové povahy instrukce, je zapotřebí osvětlit některé historické as souvislosti v životě Ladislava staršího z Lobkovic (1537-1609). Z hlediska náboženského je jeho sňatek s Magdalenou, hraběnkou z rodu rakouských Salmů, v roce 1565. Pod vlivem své m konvertoval od původně katolické víry k protestantskému luterskému vyznání. V jeho politic důležitým rok 1580, kdy se dostal do zemské vlády císaře Rudolfa II., a to spolu se svými Jiřím Popelem a Mikulášem, a zastával úřad prezidenta české komory. Lobkovicové se jako ma do Ledče již sňatkem Marie Magdaleny ze Salmu, dcery Ladislava st. z Lobkovic, s Janem Rud z Lípy. Trčka prodal zadlužené panství své tchýni Magdaleně Lobkovicové, hraběnce ze Salmu Ledče se tedy roku 1598 stává manželka Ladislava st. z Lobkovic. Její manžel byl v té době ve vyhnanství a v nemilosti císaře. Přímým pánem na Ledči se tedy mohl stát až v roce 1608 na přímluvu arciknížete Matyáše povolen návrat. Ve stejném roce pak potvrdil městu jeho vý náboženská instrukce byla však vydána již v roce 1599, můžeme se tedy domnívat, že ji vyda svou manželku. V Ledči v té době byli obyvatelé většinou protestantského vyznání a začínal početná obec židovská. Ze závěti Magdaleny Lobkovicové z roku 1598 (Vlasák 1863), kterou po své smrti odkazuje dě manželovi, je patrné, jaké náboženské stanovisko zastávala její rodina: „Co se náboženství synové i dcery její při tom náboženství vedle nařízení samého Krista Pána pod obojí způsob přijímajících, jakž jsou od ní i od otce vyučeni, setrvali: Jestli-žeby pak některý z synů víry odstoupil, a v které odchován jest se svesti dal, buď kalvinskou, neb nějakou jinou v tak nezůstal, jak sám Kristus Pán naříditi a ustanoviti ráčil, tedy nemá žádného dílu v to míti, než který by bratr stále v té víře zůstal, ten má druhému bratru vydávati každého ro kop míšenských, pakliby oba přestoupili, tedy má veškerý statek na obě dcery připadnouti, po 600 kop míšenských vypláceti mají". Je zřejmé, že v této době náboženských sporů nebyla tak jako její vrchnost, katolická. O reformačním úsilí Magdaleny z Lobkovic se zmiňuje i J (1977: 61-81), který uvádí, že roku 1599 provedla Magdalena z Lobkovic reformaci v kostele předměty sloužící k vnitřní výzdobě kostela vystavila v oknech svého hradu v Ledči, což vy v katolických kruzích i u arcibiskupa. Ledečská paní se se svým manželem však již nesetkala, neboť zemřela v Ledči roku 1607. Lad císař návrat až v roce 1608, ale majetek mu vrácen nebyl a měl povoleno pobývat pouze na z O jeho brzké smrti se zmiňuje Mikuláš Dačický: „L. 1609 umřel také v Praze pan Ladislav z věku sešlého, kterýž mnoho těžkostí přetrpěl, a do Ledče, sídla svého, k pohřbu dovezen" ( 1878: 222). Okolnosti Ladislavova dlouhého pobytu mimo Čechy byly hlavně politické. Jeho b katolík a ctižádostivý politik Jiří Popel, zatáhl Ladislava do svého spiknutí proti císaři II. K vlastnímu konfliktu s císařem došlo na zemském sněmu na jaře roku 1593. Jiří, aby zí zájmy podporu stavovské obce, přijal jako předseda sněmu k projednání stížný list Šebestiá který upozorňoval na některé nesplněné sliby a povinnosti císaře. Stavové dali králi na sr že nebudou o jeho požadavcích jednat dříve, dokud nebudou splněny body stížného listu. Rud neustoupil a sněm se rozešel. Všechno to zorganizoval Jiří Popel se svým bratrem Ladislave byl stížný list sepsán. Z protestní akce českých stavů se tak stala aféra bratří Lobkoviců vyšetřováním a Ladislav měl předstoupit před soud. Tím, že narychlo uprchl ze země, se vla vyšetřování příčin stavovského odporu na sněmu ztratil Šebestián z Vřesovic odvahu, a aby před císařovým hněvem, obvinil Ladislava jako hlavního původce stavovského stížného listu sněmovní opozice. 26. ledna 1594 byl rozsudkem zemského soudu Šebestián z Vřesovic podle o udavač zproštěn viny a Ladislav z Lobkovic odsouzen ke ztrátě života, cti a majetku. Přest odsouzen v březnu i Jiří Popel, pobýval až do své smrti střídavě ve vězeních. Charakteristika a věroučný rozbor některých náboženských prvků instrukce Samotná náboženská instrukce Ladislava staršího obsahuje osm článků: o modlení v rodině, o Páně, o přijímání a kázání, o návštěvě hospod v čas bohoslužeb, o nestřídmosti, o svatbách ženštinách a o lání a zlořečení. V článcích se na mnoha místech vyskytuje trest pro poddan a nerespektování vymezených náboženských povinností v podobě pokuty dvou grošů českých. Jd druhý článek, o nepřítomnost hospodářů či čeládky při bohoslužbě, kde měly být dle nařízen (na vsích rychtářové), které měly v těchto věcech dohlížet na své sedláky, podruhy i čelád od nich pokuty. Pokud by někdo nezaplatil, měl být uvězněn a propuštěn, až zaplatí. Podobn článku je rychtář uváděn jako osoba, která má dohlížet nad tím, aby se lidem ve dny neděln v čas služebnosti církevní nedávalo v šenkovních domech a na ryňku víno a pivo. Výjimkou t a pocestní. V pátém článku se trestá pokutou a vězením noční přebývání v šenkovních domech zvonění, což se zdůrazňuje i pro zámeckou čeládku, výjimku pak tvoří přespolní lidé. Trest přílišnému svatebnímu veselí a povyku v šestém článku a stejně tak i přechovávání lehkých měli dohlížet ve městě konšelové a na vsích rychtářové, kteří o tom měli spravovat vrchnos článku sedmého. Pokutou se hrozí i v posledním, osmém článku jako trestem za zlořečení, ro toulání a hromování. Je zřejmé, že ledečské vrchnosti šlo o důsledné dodržování vyměřených povinností poddanými snažila dosáhnout skrze peněžité tresty a vězení, které mělo lidi odrazovat od nedodržován z Lobkovic svým apokalyptickým úvodem a naříkáním nad nemravností a bezbožností lidu vzbuz muselo jít o velice nábožensky uvolněné období plné hříchů a nepravostí, které měla do jis jeho instrukce. V 16. a 17. století je však možné nalézt texty, v nichž jsou nářky vrchnos je nutné považovat je spíše za projev určité stylizace než za popis skutečného stavu na ko Text instrukce z roku 1599 tedy spíše zapadá do onoho kulturnědějinného procesu, který Ric označuje jako „disciplinaci" lidového (poddanského) prostředí vrchnostmi či jako „zcírkevn (Dülmen 1993: 16-61, 194-235). Jak již bylo řečeno, v samotném textu instrukce není nikde jasně uvedeno, zda jde o instru katolického, či nekatolického. J. K. Hraše (1893-95) jí svým mylným komentářem připsal cha katolický, toho se však není možné držet vzhledem k již zmíněným historickým nesrovnaloste vycházet ze skutečnosti protestantského zaměření lobkovické vrchnosti v té době držící led S předpokladem nekatolického rázu instrukce se pokusím odlišit a vymezit náboženské prvky, jejím náboženském charakteru. Nejdůležitějším bodem v tomto odlišení bude hlavně třetí člá o přijímání a kázání. Na tomto místě se hovoří o požívání večeře Páně a přijímání svátosti Pána Ježíše Krista, o vyznání víry a absoluci (rozhřešení). Co se týče lidu města Ledče, j na to, aby k těmto úkonům chodili, a zvláště pátečního dne po kázání slova božího mají ti, požívati velebných svátostí, zůstat v chrámu Páně k vyznání své víry a přijetí spasitelnéh rozhřešení. Vesnický lid má být potom vyslechnut po kázání při nešporním čase dne nedělníh uvádí: „jeden každý člověk z města i vesnic všeliký křesťan čtyřikrát do roka, to jest kaž k správci svému jíti, jemuž víry své vyznání učiniti, od něho naučení i rozhřešení svaté p svátosti večeře Páně požívati má". I toto je stanoveno povinně pod hrozbou trestu a dodatk této povinnosti zanedbával a svátosti potupoval, nemá být pohřben jako křesťan se zvoněním bohoslužbou, ale ku příkladu a výstraze pro potupu slova božího a velebných svátostí. Svátost večeře Páně (těla a krve) je jak pro katolíky, tak pro nekatolíky nejdůležitější z které uznávají. Zatímco pro katolíky byla Lateránským koncilem (1215) určena povinnost při večeře Páně alespoň jedenkrát za rok, stejně tak jako povinnost svátosti pokání (zpovědi), velikonoční, v textu instrukce je jasně uvedena povinnost úkonů zpovědi a přijmutí rozhřeš večeře Páně nejméně čtyřikrát do roka. Na začátku třetího článku pak čteme, aby k přijímán své víry a absoluci lidé častokrát chodili. Instrukce jde tedy svým požadavkem nad rámec k doporučení. Uvážíme-li, že téma častého přijímání jednak prostupuje českou reformační trad sklonku 14. století (např. Matěj z Janova) a jednak je i součástí protestantského postoje, instrukce považovat za znak její nekatoličnosti. Vedle toho je třeba si uvědomit, že katol pod jednou způsobou, tzn. oltářní svátost jen v podobě chleba, a nekatolíci pak pod obojí oltářní svátost v podobě chleba a vína. V instrukci o tom zmínku sice nenajdeme, ale v cit Magdaleny z Lobkovic je uvedeno: „pod obojí způsobou Tělo a krev přijímajících". Svátosti přijímání předchází pokání (zpověď neboli vyznání víry), po kterém následuje udíl Větší pozornosti si zde zaslouží slovní spojení „rozhřešení svaté", které se v instrukci n objevuje. Pokud bychom totiž „svaté" chápali ve smyslu „svátostné", pak by to byl doklad s nebo starokališnického rázu, kde jednou ze sedmi svátostí je právě pokání, svátost ve form se knězi, lítost a vyznání hříchů, načež je kajícníkovi uděleno rozhřešení, neboli odpuště V instrukci se však uvádí povinnost alespoň čtyřikrát ročně před svátostí přijímání vykona následně získat rozhřešení. Nekatolický ráz tu tedy má právě povinnost účastnit se přijímá oltářní nejméně čtyřikrát do roka. V edici Čtyř vyznání (Čtyři vyznání 1951; Bratrské a Če vzešlo z reformace české, Augsburské je vyznáním luterských církví a Helvetské církví kalv jsem se snažila najít záchytný bod pro spojení „rozhřešení svaté" a zjistit, zda není v té uváděno v některém ze čtyř evangelických vyznání. S ohledem na protestantské luterské nábo ledečské vrchnosti Lobkoviců bylo možné vyloučit Helvetské vyznání, které se týká církví k typu. Protikalvínský postoj Lobkoviců na Ledči je patrný z již citované závěti Magdaleny z 1598, kde se o kalvinismu přímo zmiňuje. Náboženské smýšlení Lobkoviců by spíše odpovídalo (1575), které do značné míry čerpalo z Augsburského (1530). V obou se však nikde o svatém nemluví. Ve článcích o pokání a zpovědi nalezneme v obou dosti podobné zásady: zpověď je v dobrodiním, které přináší rozhřešení a potěchu zděšenému svědomí. Svá provinění nelze jazy všechna, je zde zdůrazňována role svědomí. Záchytným bodem se stalo Bratrské vyznání (1535), kde se mluví o pokání: „Za poznáním hříc všechněm hříšníkům učiti se přepotěšené pravdě, pokání svatému, bez kteréhož není spasení dí: Nebudete-li pokání činiti, všickni zahynete (Luk.13,3)" (Čtyři vyznání 1951: 133). Jak Hanák, bratrský teolog Lukáš Pražský rozlišoval dvojí pokání, svátostné a obecné. Obecné b podkladem a podmínkou a lze ho ztotožnit s habrovanským zrozením z Ducha svatého (Hanák 19 Pokání svátostné pak v podstatě odpovídá pokání, které uznávají habrovanští a které se skl vlastního hříchu, lítosti, předsevzetí nápravy a nápravy samotné. Jak je vidět, i bratří ( církev v době vydání svého vyznání uznávající již pouze dvě svátosti) se zmiňují o „svatém s pokáním, přestože jsou nekatolíky. To, že se v instrukci Ladislava z Lobkovic uvádí poje svaté", tedy ještě nemusí být nutně dokladem jejího katolického rázu. Zároveň upozorňuji, nikterak o dokládání bratrského vlivu na Lobkovicovu instrukci, nýbrž pouze o prokázání sk že adjektivum „svaté" není možné v souvislosti s pokáním (či rozhřešením) považovat za zna jednoznačně vypovídal o konfesijní orientaci rozebíraného textu. Z obsahu závěti Magdaleny z Lobkovic z konce roku 1598 vyplývá jednak náboženské stanovisk vrchnosti (tedy luteránská protestantská víra) a potom také protikalvínský postoj. V rámci novoutrakvismu tedy zastávali buď střed nebo pravé křídlo přísného luteránství. Co se nábo instrukce týče, katolický charakter dává celé instrukci jednak komentář autora edice Hraše formulace některých náboženských prvků uvedených ve vlastním obsahu instrukce, které by na mohly vypovídat právě o katolickém či starokališnickém zaměření. Když uvážíme již nastíněn aspekty života Lobkoviců na Ledči, pak není důvod, proč by měla ledečská vrchnost luteráns vydat svým poddaným instrukci katolického charakteru. Z období jejich správy máme také zmí správcích, kteří byli, z dnešního hlediska vzato, zaměřením novoutrakvisté. Historické oko nejsou dokladem toho, že by se mělo jednat o instrukci katolického rázu. Pokud se blíže podíváme na zmiňované duchovní správce na ledečské faře v tomto období, doj zajímavým skutečnostem. V této době proslul svým kazatelským uměním, a to nejen na Ledečsk Žalanský (latinsky zvaný Phaeton). Byl horlivým knězem pod obojí, o čemž svědčí mnoho jeho kterých poukazoval na zkaženost doby, stavěl se proti uctívání svatých, náboženským obřadů O Žalanském, který byl ledečským farářem od roku 1600 do roku 1602, se však dozvídáme i ně informací, které přibližují jeho věroučný postoj. U Hrejsy v České konfesi (Hrejsa 1912: 3 Martínkově a Hejnicově Rukověti humanistického básnictví (Martínek - Hejnic 1973: 158-159) o tom, že Žalanský byl jako evangelický duchovní ordinován roku 1592 v sasko-anhaltském Sr té době chodili pro ordinaci stoupenci melanchtonsko-luterského (filipistického, tj. toho, označuji jako levý) proudu českého novoutrakvismu na rozdíl od stoupenců výlučného (flacci luterství, kteří se ucházeli o ordinaci ve Wittenbergu, Lipsku či Drážďanech. Hrejsa Žalan přirovnává k Pavlu Kyrmezerovi (Hrejsa 1912: 372), který byl dokonce některými autory pova „reformovaného", tzn. za kalvinistu. Hrejsa je však oba řadí spíše k „mírnému", tj. vlastn (ve smyslu otevřenosti vůči švýcarské reformaci) luterství filipistického směru. Když uváž zmíněné závěti Magdaleny z Lobkovic z roku 1598 je jasně patrné její protikalvínské smýšle roky poté, v roce 1600, na Ledči objevuje Phaeton, tedy podle Hrejsy člověk nakloněný kalv se zdát, že jejich věroučná stanoviska byla až neslučitelná. Otázkou však zůstává, do jaké Phaeton za svého poměrně krátkého působení na ledečské faře zdejší poměry a nakolik lze či základě Hrejsovy poznámky o jeho podobnosti s Pavlem Kyrmezerem. Vedle Havla Žalanského existují také zmínky o Václavu Fabriciovi, který byl ledečským děka (Hejnic - Martínek 1966). Téhož roku je v Bílově podání uváděn ve spojitosti s některými n na ledečské faře. Místní učitelé si na něj stěžovali, neboť jim prý dával chatrnou stravu, na faru chodit (Bíla 1976-94: 62). U Hrejsy (1912: 471) dále najdeme zprávu, že Fabricius ve Wittenbergu. Není však jasné, zda to bylo ještě předtím, než tamní učiliště ovládli výl Nicméně děkan Fabricius jen potvrzuje, že ledečská lobkovická vrchnost zastávala buď melan nebo výlučné luterství. Náboženská instrukce Ladislava staršího z Lobkovic spadá do posled tolerantních desetiletí před nucenou rekatolizací. Ledečské panství za pana Jana Rudolfa Trčky z Lípy Pro zadluženost museli Lobkovicové roku 1616 celé ledečské panství prodat Janu Rudolfu Trč čímž se dostalo podruhé do rukou trčkovského rodu. Trčka byl pánem na Ledči až do roku 163 a skutky jsou poměrně zásadní pro náboženskou proměnu na ledečském panství. Událostí, kter Hoře, se obyvatelé Ledče nezúčastnili, a stejně tak to bylo i s jejich pánem Janem Rudolfe bylo vytýkáno protestantskými stavy. V roce 1618 došlo k pražské defenestraci a velká část šlechty si zvolila za českého krále Fridricha Falckého. I přes svou příslušnost k protesta zůstal Trčka věrný císaři Matyášovi a jeho bratranci Ferdinandu II. Ledeč však neuchránil kterou byl přechod císařského vojska pod vedením hraběte Karla Bonaventury Buquoye de Long v roce 1618. Vojsko mělo namířeno do Čáslavi, kterou obsadil Jindřich Matyáš Thurn se stav Ledči došlo k drancování, když císařští ustupovali od Čáslavi před stavy. Trčka, který nec proti císařskému vojsku, ale ani podporovat vojsko stavovské, otevřel brány ledečského hra Na hradě po vyloupení císařští zanechali část své munice a dali se na ústup až k Pelhřimov v listopadu k bitvě, v níž stavy zvítězily. Po ústupu císařských z ledečského hradu byl hr tentokrát stavovským vojskem Adama Jiřího z Roupova, který odtud odvezl císařskou munici d Po bitvě na Bílé hoře se v roce 1620 Čechy staly poraženou zemí. Jan Rudolf Trčka byl na z ze vzpoury v únoru 1621 obviněn. Na rozkaz knížete Karla z Lichtenštejna byl zajat v Němec držen v domácím vězení. Mocným listem z 11. září 1621 byl však omilostněn, protože se zjis s odbojnými stavy nic společného. Trčkové byli jedním z nejbohatších rodů v Čechách a po B statky dále rozšiřovali. Trčkova manželka Marie Magdalena z Lobkovic využila bělohorské ka útěku šlechty do ciziny a skupovala jejich zkonfiskované statky. Trčka i s rodinou, ač ner roku 1620 na katolickou víru, ale přestože tak učinil, setrvával ve svém nitru v původní v důvodu ani své poddané nenutil, aby se vzdali svého vyznání. Proto byl 13. května 1624 nap knížete Karla z Lichtenštejna, aby na svých panstvích nepřechovával evangelické predikanty všech far. Na stejnou věc byl upozorněn i hejtmany čáslavského kraje. Trčka však stále váh královským místodržícím 3. listopadu 1625 nařízeno ihned vyhnat všechny predikanty ze svýc musel uposlechnout a dne 9. listopadu 1625 vydal v Náchodě hejtmanům svých panství rozkaz nařízení, což znamenalo vyhnat z far kněží pod obojí. Toto nařízení však nebylo naplněno h duchovních bylo málo, a proto zůstaly některé fary neobsazené. Co se týče ledečského panst pozemkových knihách ještě v roce 1631 uvádí protestantský děkan Tobiáš Faber Telecký a jeh Politicky a hospodářsky silný Trčka měl vedle dcer dva syny, z nichž Adam Erdman vedl tajn Thurnem a dalšími protestanty. O Trčcích se vědělo, že jejich přestoupení na katolickou ví oko. Proto si to císař Ferdinand II. vykládal jako odboj proti sobě a roku 1634 nechal v C vedle Valdštejna a dalších „spiklenců" také Adama Erdmana. Jejich majetek měl pak připadno Erdmana byl ten problém, že část majetku měl stále ve správě jeho otec Jan Rudolf. Manželk roku 1632 a rok poté i oba synové. Trčka proto zůstal sám jako poslední mužský člen rodu a musel čelit ještě několika nepříjemným skutečnostem. Císař usiloval o jeho majetek a 20. ú patent o konfiskaci trčkovských statků. Proti tomu Trčka mnohokrát protestoval svými listy jej ujišťoval svou trvalou věrností Habsburkům. V červnu sepsal závěť, podle níž měla Lede Ferdinandu Rabenhauptovi ze Suché na Třemošnici a Janu Humpoleckému, ledečskému hejtmanovi nebyla císařem Ferdinandem II. uznána a celé ledečské panství mělo být zkonfiskováno. Trčk Vídně 5. května 1634 povolán k výslechu do Prahy, kde se měl zodpovídat z účasti svého syn spiknutí. K tomuto výslechu se však již nedostavil, protože ho 29. září 1634 v Německém Br smrt. Jeho smrtí vymřel tento slavný a bohatý rod po meči. Ledečské panství bylo zkonfisko majetku byl pověřen Florián Třebechovský. Přestože Trčka zemřel, konal se proti němu soud v Praze, kde byl obviněn, že se v letech 1 na stranu povstalých stavů, které podporoval radou i penězi. V zemských deskách je tento z za kralování Fridricha Falckého byl zemským sudím, ačkoli za pardon mu udělený císaři věrn zachovati slíbil, přípověď tuto zrušil a s manželkou tajně pod ochranu a správu svou přijí Trčka a jeho manželka věděli o nevěrnosti Albrechta z Valdštejna, knížete z Friedlandu, ja zrádném vyjednávání s králem švédským, ano i Valdštejnovi k tomu radili a napomáhali, pak manželky své vědomost měl o spiknutí knížete z Friedlandu, v Plzni proti císaři zosnovaném Valdštejn v Království českém uvázati se zamýšlel a podporoval, konečně že Trčka na újmu a mnohé statky, klenoty a jiné věci královskému fisku náležející za sebou podržel a zatajil" hejtmané byli zajati a podrobeni výslechu, čímž se potvrdilo, že se Jan Rudolf Trčka stýka a že často mluvil o Valdštejnovi jako o nástupci na trůn. Trčka byl usvědčen a rozsudek na ve třech jednáních u soudu v roce 1635. Památka Jana Rudolfa Trčky z Lípy a jeho manželky za prokletou a veškeré jmění bylo vyhlášeno za propadlé královské komoře. V červnu byla ze vymazána Trčkova závěť a Ferdinand II. začal rozdávat trčkovská panství jako odměny svým p Ledečské panství daroval císař „za věrné a platně prokázané služby" baronu Adriánovi z Enk datovanou 5. června 1636 v Linci. Nastává období rekatolizace, které je nejen zásadní proměnou náboženskou, ale také velkým poddaného lidu. Po Bílé hoře vzrůstal útlak nekatolíků, byla vydávána nařízení o vypuzení kněží z far a kostelů a obyvatelstvo se muselo zříkat své původní víry. Příkladem toho byl přestože Trčkové po svém přestupu ke katolictví byli k poddaným, co se náboženství týče, d tolerantní, i oni byli nuceni vydat nařízení potlačující protestantismus a tím vlastně pod rekatolizace. Trčka dokonce na radu své ženy daroval v roce 1627 svůj dům v Kutné Hoře jez si zde zřídili kolej a začali s rekatolizací okolí Kutné Hory. Poslední ledečský protestan Tobiáš Faber Telecký je však v pramenech uváděn ještě v roce 1631, tedy ještě šest let pot vydal své nařízení. Prvním doloženým katolickým děkanem v Ledči byl až Jeremiáš Albín z Hr nastoupil 5. listopadu 1634, nedlouho po Trčkově smrti. Od něj pochází první ledečské matr se podepisoval pod latinizovaným jménem jako Hieronymi Jeremias. V Ledči nastává rekatoliz kteří nepřijali katolickou víru, z Ledče odcházejí. Ti, kteří zůstali, museli konvertovat budoucnosti, která s sebou mimo jiné nesla i další útrapy způsobené průchody císařských i rámci třicetileté války. Vedle zpráv prvního doloženého katolického děkana v roce 1634 je velice významným dokument Ferdinanda II. z 9. listopadu 1635, která potvrzuje městu Ledči všechna dříve udělená priv a je udělena jako odměna za to, že všichni obyvatelé Ledče přestoupili ke katolické víře. jasně říká, že všechna privilegia se potvrzují pouze pro obyvatelstvo katolické: „K jichžt poddané prosbě milostivě nakloněný jsouce a prohlídaje, že jsou oni Ledečtí k víře svaté k přistoupili a chtíce, aby se po tak prodloužilých a vystalých obtížnostech vojenských tím živiti a zrůst bráti mohli s dobrým rozmyslem, naším jistým vědomím, s radou věrných našic královskou v Čechách již jmenovaná privilegia obdarování, majestáty, svobody a výsady jich obnoviti a potvrditi ráčili ... Však přitom tomu milostivě chtíti ráčíme, aby se táž Confi toliko na ty měšťany a obyvatele města Ledče, kteří by nadepsaného náboženství římského ka vztahovala a žádný kdoby téhož náboženství nebyl jich nyní i na budoucí časy užíti nemohl Podobnou listinu pak vydávají rok na to 29. července 1636 nový pán na Ledči Adrián z Enkef 1637 i nový císař Ferdinand III. Ve všech třech listinách je jasně formulována platnost pr příslušníky katolické církve. Pozdější rekatolizační vývoj Můžeme předpokládat, že v Ledči a okolí zřejmě zůstalo několik obyvatel, kteří katolictví údajů ze Soupisu poddaných podle víry (1999: 242-297) jsou však už všichni obyvatelé ledeč Adriána z Enkefurtu uváděni jako katolíci. Výjimku zde tvoří z celkového počtu 2 777 podda lidé, u nichž se uvádí písmeno (l), tedy zřejmě luterství. Přesto se však můžeme domnívat, počet tajných nekatolíků. Rekatolizace Ledečska pokračovala likvidací zakázaných knih a na byl dokonce jako zarputilý kacíř apelačním soudem odsouzen sedlák Václav Pospíšil z Michal mu byl rok nucených prací v poutech na obecních pracích v Ledči; tato forma trestu vycháze nařízení Karla VI. z roku 1725, šlo o nové kruté tresty, které se týkaly poddaných usvědče (Krofta 1949: 189-190). Po dvaceti letech však u něj byly opět nalezeny zakázané knihy. Ex nekatolíků dokládají i některé zprávy z šedesátých let 18. století (Hrejsa 1921: 146-147), například děkan v Ledči oznamuje, že v jeho farnosti si mlynář Jan Moravec koupil několik knih". Obdobně je hlášen držitel kacířských knih z farnosti Zahrádka u Ledče a z farnosti Ledče je hlášeno dokonce tajné přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou. A poté, co r Josef II. vydal toleranční patent, se mnoho lidí z vesnic i z měst na Ledečsku přihlásilo evangelickému. Eva Mirošovská vystudovala bakalářské studium humanitní vzdělanosti na FHS UK v Praze (200 historickou regionalistiku na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem (2003). Od roku 20 UK v doktorském studiu antropologii a současně od roku 2004 pracuje v Národní knihovně v P se zaměřuje na studium tajného nekatolictví v raném novověku, publikovala několik studií v Použité prameny a literatura SOkA Havlíčkův Brod, Pamětní kniha města Ledče nad Sázavou, založena r. 1873, kronikář Fra SOkA Havlíčkův Brod, listiny ze 17. století: Ferdinand II., 9. 11. 1635, Vídeň, LI./23 St. Adrián z Enkefurtu, 29. 8. 1636, Ledeč n. S., LI./25; Ferdinand III., 24. 8. 1637, Vídeň, Mgl.-Ia-5; T. F. Telecký, 1627, C1, 302, 1. Beneš, František (ed.). 1953. Berní rula. Čáslavský kraj I. Praha: SPN. Bíla, Bohuslav. 1976-94. Ledečsko v minulosti I.-II. Rukopis v archivu Městské knihovny v Sázavou. Čtyři vyznání. 1951. Čtyři vyznání. Vyznání Augsburské, Helvetské, Bratrské a České. Praha Dačický z Heslova, Mikuláš. 1878. Paměti Mikuláše Dačického z Heslova I. Praha: Matice čes Doubek, Eduard. 1957. Z historie města Ledče n. Sáz. Ledeč nad Sázavou: MNV. Dülmen, Richard van. 1993. Gesselschaft der frühen Neuzeit. Kulturelles Handeln und sozial - Köln - Weimar: Böhlau. Fätkenheuer, Frank. 2004. „Lebenswelt und Religion. Mikro-historische Untersuchungen an Be Franken um 1600." Pp. 11-48 in Veröffentlichungen des Max-Planck-Instituts für Geschichte, Göttingen: Vandehoeck & Ruprecht. Ginzburg, Carlo. 2000. Sýr a červi. Svět jednoho mlynáře kolem roku 1600. Praha: Argo. Halama, Jindřich. 2004. Sociální učení českých Bratří 1464-1618. Brno: L. Marek. Hanák, Jan. 1928-29. „Bratří a starší z Hory lilecké." Časopis Matice Moravské 52, 1928: 3 1-44. Hejnic, Josef - Martínek, Jan. 1966. Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Morav Academia. Hejnic, Josef - Martínek, Jan. 1973. Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Morav začátku 17. století IV. Praha: Academia. Horský, Jan. 2007: „Příspěvek k problému sebetematizace českých tajných nekatolíků." Pp. 3 R. Nešpor (ed.): Čeští nekatolíci v 18. století. Mezi pronásledováním a náboženskou tolera Labem: Albis international. Horský, Jan. 2007a. „Možnosti historicko-antropologické a kulturnědějinné interpretace čes nekatolictví 18. století." Pp. 412-443 in Zdeněk R. Nešpor (ed.): Čeští nekatolíci v 18. s pronásledováním a náboženskou tolerancí. Ústí nad Labem: Albis international. Hraše, J. K. 1893-95. „Pana Ladislava staršího z Lobkovic a na Ledči nad Sázavou instrukcí r. 1599." Památky archeologické a místopisné XVI.: 153-158. Hrejsa, Ferdinand. 1912. Česká konfesse, její vznik, podstata a dějiny. Praha: ČAVU. Hrejsa, Ferdinand. 1921. „Čeští kacíři dvacet let před tolerancí." Reformační sborník 1921 Hrejsa, Ferdinand. 1938. „Luterství, kalvinismus a podobojí na Moravě před Bílou horou." Č historický 44, 1938: 296-327. Hrubý, František. 1934-35. „Luterství a kalvinismus na Moravě před Bílou horou." Český čas 40, 1934: 265-309; 41, 1935: 1-40, 237-258. Hrubý, František. 1938. „Luterství a novoutrakvismus v českých zemích v 16. a 17. století. historický 45, 1939: 33-44. Chartier, Roger. 1992. Die unvollendete Vergangenheit. Geschichte und die Macht der Weltau Frankfurt am Main: Fischer. Palacký, František. 1926. Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě. Praha: B. Kočí. Janáček, Josef. 1977. Ženy české renesance. Praha: Československý spisovatel. Janáček, Josef. 1997. Rudolf II. a jeho doba. Litomyšl: Paseka. Krofta, Kamil. 1949. Dějiny selského stavu. Praha: J. Laichter. Maur, Eduard. 1976. „Geneze a specifické rysy českého pozdněfeudálního velkostatku." Acta Carolina - Phil. et His. 1976, 1, (Studia historica XIV). Maur, Eduard. 1999. „Demografické krize." Pp. 61-77 in Přirozená měna obyvatelstva českých 18.století. Praha: SOU AV ČR. Novotná, Eva. 2000. Příspěvek ke studiu náboženských poměrů na ledečském panství v 16. a 1 Rukopis, bakalářská práce na IZV UK Praha. Pleva, František. 1996. Ledeč nad Sázavou. Dějiny města. Ledeč nad Sázavou: Město Ledeč na Soupis poddaných. 1999. Soupis poddaných podle víry z r. 1651. Čáslavský kraj I.-II. Praha Ohlidal, Anna. 2002. „Konfesionalisierung. Ein historisches Paradigma auf dem Weg von der zur Kulturwissenschaft?" Acta Comeniana 15-16, 2002: 327-342. Vavřinec z Březové. 1893. Kronika husitská Vavřince z Březové. Ed. J. Goll. Praha: Nadání Palackého. Vlasák, A. N. 1863. „Ledeč nad Sáz. a jeho okolí." Památky archeologické a místopisné V.: Srov. APA 1578-1580, fol. 28 a 29. Ledeč je tu uváděna jako město, které se vytrhlo z přís konzistoře a kam dosazovala městská rada vhodné faráře v evangelickém duchu a před touto k chránila. Autor edice uvádí, že instrukce se nalézá v knize XV. archivu města Náchod na listech 10-1 doslovně. Originál, který se podle Ludewigova seznamu z roku 1827 nacházel v knize XV. (kn nálezů založená v roce 1540), je od roku 1965 ztracen. Dříve než v Čechách se vydávání instrukcí vrchnostmi objevuje na Moravě, kde je nejstarším náboženský řád pana Vojtěcha z Pernštejna z roku 1558 vydaný pro jeho statky v okolí Prost 1938. Katolíci uznávají sedm svátostí, zatímco nekatolíci pouze dvě, a to svátost křtu a svátost Pokud bychom uznali pokání jako svátost, bylo by to v souladu jak s katolickým, tak se sta pojetím. Doporučení přijímat svátost večeře Páně častěji než alespoň jedenkrát za rok by b nesouladu s katolictvím, ale nebylo by v rozporu se starokališnictvím. V 16. století se česká církev pod obojí (tedy kališníci, utrakvisté) rozdělila pod vlivem a Melanchtonovým na dva proudy: konzervativní staroutrakvisté se vlivu Luthera uzavírali, basilejských kompaktátech vrchol a přidržovali se více církve katolické, zatímco novoutrak pod vlivem německé reformace dále, žádali odluku od katolické církve a jejich věroučný výv roku 1575 v Českou konfesi. Pod touto společnou konfesí se sešly české nekatolické směry, zastávalo smýšlení melanchtonsko-luterské, pravé křídlo bylo rozhodně luterské a levé kříd kalvinismu. Poněkud stranou pak stála Jednota Bratrská. Havel Žalanský je autorem spisů Knížka o nemocech duše a těla z r. 1612, Knihy dvoje o sku Ježíše Krista z r. 1617, Kázání o velkých bludích modlářských z r. 1620. Hrejsa uvádí, že k levému křídlu náležející kalvínsky ortodoxní kazatelé zastávali svůj úř evangelických farnostech přidržujících se České konfese či Augsburského vyznání a projevov dogmatické stanovisko ve svých kázáních, ale jejich farnosti přesto zůstávaly ve svém dřív k České konfesi či Augsburskému vyznání. Na tomto místě pak Hrejsa odkazuje na P. Kyrmezer kalvínského smýšlení, ač jeho sbor v Uherském Brodě byl novoutrakvistický a mírně luterský i Havel Žalanský v Praze u svatého Jiljí. Listiny z let 1627-1787 týkající se církevní správy jsou uloženy v SOkA Havlíčkův Brod, C1 302-1. Eduard Doubek (1957) se zmiňuje, že kněz Tobiáš Faber Telecký a jeho žena Ludmila j kupních smlouvách roku 1628 a 1631 (Kniha městská: fol. 84, 85 a 88). Jan Rudolf Trčka byl už za císaře Rudolfa II. císařským radou, komořím, zemským sudím a če místodržícím. V roce 1615 byl králem Matyášem jmenován komisařem zemské obrany a dozorcem hradu Karlštejna. Roku 1629 byl pak Ferdinandem II. jmenován říšským hrabětem, komorníkem místodržícím a zemským soudcem. DZ 622-J 17. Ledečské matriky se v současné době nalézají ve Státním oblastním archivu v Zámrsku (matri 1634-1854, matriky oddaných 1635-1853 a matriky zemřelých 1634-1856). SOkA Havlíčkův Brod, LI/ 23, St. sig. Mgl. -I- a -4. Eva Mirošovská [ URL "LM-259.html "]