Peter Auer: Jazyková interakce. ****************************************************************************************** * Marek Halbich ****************************************************************************************** recenze v PDF ke stažení [ URL "LM-803-version1-recenze.pdf"] Peter Auer: Jazyková interakce. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2014, 305 s. Autorem této knihy je dnes již velmi renomovaný německý lingvista Peter Auer (nar. 1950), jedním z předních současných sociálních vědců, kteří usilují o překonání staršího přístupu jazyka ovlivněného zejména Ferdinandem de Saussurem. Podle tohoto švýcarského lingvisty je izolovaným systémem, který lze studovat nezávisle na jeho uživatelích; znamená to, že mezi není žádný vztah (jazykový systém a řeč jsou oddělené proměnné). Konkrétněji: podle této d představy, která začala být napadána poprvé již někdy ve dvacátých letech minulého století různá výslovnost hlásky r mluvčími různých sociálních vrstev ve Spojených státech americký práce Williama Labova) byla interpretována zřejmě jako jev, který vychází z nitra jazykové na jehož podobu nemají mluvčí žádný vliv. Příznačná je v tomto smyslu metafora, s níž přiš Saussure: jazyk přirovnává k pravidlům šachové hry, jež jsou neměnná, nehybná, zatímco řeč partie, může mít nekonečné množství podob, je variabilní. Ale tuto variabilitu v zásadě ne (mluvčí), je determinována systémem (pravidly). Saussurovské pojetí je tedy prosté jakékol mezi jazykem a řečí, o interakci mezi jednotlivými řečovými a jinými aktéry ani nemluvě. V budu snažit v nutné zkratce upozornit na některé, a jak doufám, v českém kontextu zatím ne reflektované pojmy, přístupy, teorie, s nimiž ovšem sociální vědci v různých zemích běžně jimi nechávají inspirovat. De Saussurova ústřední idea týkající se možnosti analyzovat jazyk jako formální systém růz ohledu na neuspořádanou dialektiku okamžité produkce a porozumění začala být zpochybňována po jeho smrti (1913), a to jak na poli lingvistiky, tak na poli sociální antropologie. V r vyšla práce The Meaning of Meaning, v níž autoři Charles K. Ogden (1889–1957) a Ivor A. Ri 1979) saussurovský přístup ostře napadli, když mluvili v souvislosti s ním a jeho stoupenc „jazykové tyranii“. V podstatě se ale dále saussurovskou jazykovědou nezabývali a výzkum p k symbolickému interakcionismu, který byl ovšem systematicky pojednán jako vlastní paradig později severoamerickým sociologem Herbertem Blumerem v knize Symbolic Interactionism: Per Method (1969). Hlavní Blumerova teze, podle níž lidé jednají ve vztahu k věcem na základě pro ně věci mají a tyto pak vznikají v procesu interakce, však již byla ve zmiňované práci anticipována. Pro nás je zajímavé, že na tuto skutečnost upozorňuje sám jeden z otců zakla sociální antropologie Bronisław Malinowski (1884–1942). V prvním Dodatku knihy najdeme Mal esej O problému významu v primitivních jazycích, který je jakousi etnografickou reakcí, do revizí některých stěžejních myšlenek Ogdenovy a Richardsovy knihy, zatímco o saussurovské tady již nenajdeme ani slovo. Malinowski na základě svých bohatých zkušeností z terénního výzkumu mezi trobriandskými domorodci dospěl k závěru, že jazyk je především způsob akce ( není ratifikací myšlenky (countersign of thought), manipulace se slovy je ritualizována a ovlivňována společenským kontaktem (speech in social intercourse). Jazyk je tak ve své pod zakotven v kultuře svých mluvčích a nemůže být pochopen bez neustálého poukazování na širš slovního výrazu. Malinowski pak na základě toho formuloval nový typ lingvistického užití, fatickým společenstvím nebo fatickou komunikací (phatic communion), která je základním typ užití. Slova v takovémto typu společenství podle Malinowského primárně neprodukují význam, je především sociální. Jazyk se tak jeví nikoli jako nástroj přemýšlení, ale jako způsob č slovy: lidé mezi sebou nekomunikují převážně proto, aby si sdělovali významy, ale zejména a udržování kontaktu (blíže k Malinowského koncepci jazyka a jejímu srovnání s Wittgenstei jazyka srov. E. Gellner: Jazyk a samota. Wittgenstein, Malinowski a habsburské dilema. CDK Malinowski tuto svou hlavní tezi zřejmě zamýšlel aplikovat i na moderní společnosti, jelik pouze v některých specializovaných případech v civilizovaných společnostech je jazyk užívá koncipoval a vyjadřoval myšlenky, čímž měl patrně na mysli různá vědecká pojednání, filoso a podobně. Ačkoli dnes víme, že Malinowského chápání funkcí jazyka bylo příliš úzce vymeze značně modifikované (v Auerově antologii reflektované a rozšířené Romanem Jakobsonem), lze za pionýrský počin v tom smyslu, že nejspíš jako první sociální vědec poukázal na širší vý či přesněji lidské komunikace v každodenním životě a je proto oprávněně považován také za zakladatelů moderní lingvistické antropologie a výzkumů v oblasti jazykové interakce. Malinowskému jsem věnoval více pozornosti především proto, že Auer ho ve své knize opomíjí nastiňuje limity svého výběru a Malinowského přínos pro zkoumání jazykové interakce nezpoc jako například příspěvky Jürgena Habermase, Gregoryho Batesona a některých dalších. Jejich výzkum jazykové interakce nicméně klade níže než význam těch, které do svého textu nakonec účelem této recenze zpochybňovat výběr autorů, ten je vždy nutně subjektivní, ani se analy všemi dvaadvaceti texty „klasiků“, ale spíše upozornit na některé zajímavé přesahy zejména antropologie a na jejich, podle mého názoru, obohacující, ač často polemiku vyvolávající, Sérii svých esejů o autorech zabývajících se jazykovou interakcí a jednáním (v knize jsou méně synonymní) začíná Auer kapitolou nazvanou Komunikace, v níž rozebírá komunikační mode přišel severoamerický matematik Claude Elwood Shannon (1916–2001). Ten sice není v českém prostředí příliš známý, avšak jeho matematická teorie komunikace z konce čtyřicátých let m počátcích velký význam. Otevřela totiž hlubší interdisciplinární spolupráci mezi informati psychiatry, odborníky na neverbální komunikaci a v padesátých a šedesátých letech ovlivnil lingvistiku. Zároveň můžeme najít určitou vývojovou linii mezi behavioristickou psychologi matematickým komunikačním modelem a kognitivním přístupem. Spojení mezi nimi je ovšem spíš a do určité míry patrně náhodné. To, co je určitým způsobem spojuje, je jejich společná or mluvčího, avšak každý z těchto přístupů ho vnímá odlišně, respektive s jiným akcentem. Ran přístup reprezentovaný Leonardem Bloomfieldem (1887–1949) je založen na významu jazykové f definována jako situace, v níž mluvčí jazykovou formu vysloví, a reakce, kterou to vyvolá Shannonův model pokládá zprávu za jakousi mentální entitu, která je uložena v hlavě mluvčí a takto je vysílána k posluchači, na němž je zcela nezávislá. Naproti tomu se později obje teorie, s níž přišli Dan Sperber a Deirdre Wilsonová (v práci Relevance. Communication and Blackwell, Oxford 1986) a která je v podstatě možným kompromisem mezi oběma předcházejícím v behavioristickém přístupu je více méně stejný důraz kladen na mluvčího i posluchače, v m modelu je rozhodující podíl vysílače (mluvčího). Zprávy jsou podle něj po jazykové stránce a posluchač je tak může přesně dekódovat. Kognitivní teorie relevance (relevance theory) n předpokládá větší či menší míru aktivity posluchače. Ten se s redundantností a neurčitostí informací poskytovaných mluvčím vypořádává tak, že v něm relevantní informace vyvolá změnu nepředvídatelná, a tudíž založená na konkrétním kontextu. Posluchač tak v podstatě neustál svou pozornost a selektivně reaguje na informace vycházející od mluvčího, jehož role je ta předcházejícím modelům slabší nebo méně důležitá a jejichž význam se neustále mění. Ačkoli modelem Clauda Shannona dnes ti, kteří se zabývají interakcí, nepracují, má přinejmenším z otevření mezioborové spolupráce, která v dalších desetiletích vedla k novým a přesnějším t jazykového jednání i sociální interakce v širším slova smyslu. Zjevný přesah do antropologického myšlení najdeme rovněž u Romana Jakobsona (1896–1982). J formování strukturalismu v podání Clauda Lévi-Strausse je dobře známý, ačkoli z ruských čl lingvistického kroužku měl na jeho metodu největší vliv Nikolaj Trubeckoj (1890–1938), kte překladatelé příliš pozornosti nevěnovali. Auer se pochopitelně věnuje především stručnému funkcí jazyka, z nichž jednu (fatickou) převzal od Malinowského, ale výrazně ji zredukoval pouze s kanálem; fatické jsou tedy pouze ty znaky, které zajišťují pozornost adresáta a ma jeho chování. Řadí sem ale i tzv. small talk (v překladu označovaný jako „povídání jen tak vlastně fatická funkce jazyka v původním Malinowského chápání tohoto způsobu komunikace. J funkce jazyka nebyla v Jakobsonově pojetí zdaleka nejdůležitější. Tou byla funkce poetická charakteristické sdělení vztahující se samo k sobě. Tuto funkci pak zkoumali empiricky při výzkumech někteří představitelé tzv. etnografie komunikace, kteří byli ostatně školeni jak antropologii, tak v lingvistice (v Auerově výběru je zastupuje její asi nejznámější předst Hymes, jehož pojem performance byl a je terénními etnografy a lingvistickými antropology p Jedním z nich je emeritní profesor antropologie a lingvistiky z University of Texas v Aust Ten v rámci svých etnografických výzkumů mezi panamskými Kuny studoval Jakobsonovo časté n souvislost mezi gramatikou a poezií (třebaže závěrečná bibliografie je neobyčejně rozsáhlá poezii gramatiky a gramatice poezie z roku 1968 překvapivě chybí). Sherzer toto spojení na gramatiky (poeticization of grammar), podle níž mají gramatické prvky (například sufixy) v pozicích významnou roli přesahující jejich čistě strukturální charakter. Změní-li se napří –mai na –nai, může mít silný, nebo dokonce rozhodující sémantický efekt v magickém jazyce, písních, rituálních pokřicích a jiných řečových situacích. Je však třeba alespoň velmi str Sherzer byl částečně inspirován také jiným lingvistou, totiž Émilem Benvenistem (1902–1976 výpověď (énonciation) Auer v knize rozebírá v páté kapitole. Základní charakteristika Sher Benvenistem snad vyplývá z kontextové závislosti jazykových znaků, jak jsem výše letmo naz Velký interdisciplinární rozsah a přesah má nepochybně řada prací Michaila Bachtina (1895– kromě vlastní lingvistiky a literární vědy také do sémiotiky, filosofie či historické a ku antropologie (o bachtinovských inspiracích v postmoderní etnografii srov. studii Františka Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica 7/1991, s. 99–114). Sociální vědci nej s bachtinovskými pojmy, jako je intertextualita (tento pojem je sice do Auerovy knihy zařa formulace je ale připisována francouzské sémiotičce Julii Kristevě), polyfonie, heteroglos V antropologii byly všechny tyto pojmy více využívány přibližně od osmdesátých let, od chv část antropologické obce začala také více věnovat antropologické praxi, tj. etnografii, je součástí je psaní a je tudíž také jedním (zvláštním) literárním žánrem. Tento přístup může jako určitou sebereflexi antropologie spočívající v uvědomování si spornosti politických, literárních aspektů v mnoha etnografických zprávách (srov. James Clifford – George E. Marc Culture. The Poetics and Politics of Ethnography. University of California Press, Berkeley Clifford opírá svou kritiku etnografických reprezentací o Bachtinovo rozlišení mezi monolo (před Cliffordem však již s těmito pojmy v antropologii více pracoval kupříkladu Dennis Te že terénní etnografové (například Clifford Geertz, abych alespoň zmínil dalšího sociálního v recenzované knize svou kapitolu) přes veškeré dovolávání se aktérské perspektivy postupu tzn. že „čtou kulturu aktérům přes rameno“. Třebaže Cliffordovým ideálem je dialogické par nemůže být realizováno bezvýhradně, například proto, že informanti zpravidla již nezasahuj úprav etnografa. Jednou z možných podob aktérské dialogičnosti (etnograf vs. informant) je směrem k polyfonii, který může spočívat například v odlišném chápání etnografického textu nebo ve zkoumání intertextuálních vztahů s jinými texty. Etnografické, cestopisné, publici texty jsou tak, a v tom snad spočívá jeden z Bachtinových odkazů, vřazeny do širšího liter v jehož rámci jsou různými způsoby („mnoha hlasy“) interpretovány a dekódovány. Nicméně bu Bachtinem inspirované Cliffordovo dialogické pojetí etnografického výzkumu bylo záhy kriti poměrně ostrou polemiku prezentovanou na stránkách renomovaného časopisu Current Anthropol např. Michal Tošner: „Dialog a heteroglosie: příklad James Clifford.” Pp. 18–27 in L. Lenk eds.: Argonauti za obzorem Západu. V. Králová, Plzeň 2005). Zabýval jsem se v této recenzi spíše méně známými inspiračními přesahy do sociální a kultu či etnografie a některých jiných sociálněvědních oborů, jelikož se domnívám, že pojmy jako knize spojované s Maxem Weberem), kultura (Clifford Geertz), diskurz (Michel Foucault) neb trh (Pierre Bourdieu) jsou dnes českému poučenému čtenáři již natolik známé, že by bylo po dříví do lesa obšírněji se jim na tomto místě věnovat. Jejich přínos pro řadu disciplín je nezpochybnitelný. Nicméně i v jiných kapitolách knihy (Schützova každodennost, Goffmanův ř Gumperzova kontextualizace aj.) najdeme řadu inspirativních momentů, s nimiž jako sociální sociologové, etologové či historici pracujeme, ale jejichž bližší rozbor by byl již nad mo této vskutku interdisciplinární knihy. Právě v důrazu na interdisciplinární interakci, mez spolupráci a možnosti podnícení hlubšího mezioborového výzkumu v českém kontextu, jak si v překladatelé, spatřuji největší přínos knihy Petera Auera, s jehož přístupem ke studiu jaz nyní, díky velkému úsilí Jiřího Nekvapila a jeho spolupracovníků (Petr Kaderka, Marek Neku Ivo Vasiljev a Marián Sloboda), poprvé seznámit i čeští čtenáři. Marek Halbich [ URL "LM-162.html "]