Sociologická práce jako věc svědomí. K devadesátým narozeninám dr. Eriky Kadleco ****************************************************************************************** * Květa Jechová ****************************************************************************************** Článek v PDF ke stažení [ URL "LM-827-version1-recenze.pdf"] Pracovat v oboru společenských věd bývá v časech nesvobody velice nebezpečné. Člověk se mů služebníkem utlačovatelského režimu, může se stát nástrojem ohlupování jiných, může rezign poslání a přežívat sám jako „mankurt“. Existují však vzácní lidé, kteří vykonali významnou práci navzdory nepříznivé době. Jednou z nich je Erika Kadlecová. Erika Kadlecová se narodila 20. června 1924 v korutanském městě Spittal an der Drau, vyros kde také ukončila střední školu s výborným prospěchem. Protože to bylo za německé okupace, čekala ji po maturitě otrocká práce (Totaleinsatz) ve zbrojním průmyslu. Za štěstí se tehd nebyla poslána do Říše, ale do továrny v Kuřimi. Po válce se s nesmírnou energií věnovala současně studovala nejdříve na Filosofické fakultě UK v Praze, potom aspiranturu na Akadem věd v Moskvě. Její vědecká práce byla zaměřena na otázky společenského vědomí. Po návratu ze Sovětského svazu se stala členkou Kabinetu pro filosofii (později Filosofick kde se zprvu věnovala aktuálním propagandistickým tématům. Záhy však obrátila svoji pozorn religiozitě, jejíž výzkum v roce 1963 ve Filosofickém ústavu prosadila. Stala se představi sociologického studia náboženství v tehdejším Československu. Připravila, organizovala a p empirický výzkum religiozity Severomoravského kraje, který je dodnes oceňován i v mezináro Tento výzkum, stejně jako pozdější komparativní výzkum religiozity mládeže, poukázal na pr a neefektivnost komunistické proticírkevní politiky. V téže době navázala Kadlecová kontak a religionisty z dalších zemí východního bloku a zapojila se do koordinace jejich činnosti uspořádala v Mariánských Lázních konferenci východních i západních marxistů a křesťanských svobodném světě vysoce ceněnou. Koncem šedesátých let, v čase tzv. oblevy, Kadlecová přešla od teoretického bádání do poli roce 1967 se stala zaměstnankyní ministerstva kultury, kde byla v dubnu 1968 pověřena vede pro věci církevní. Během několika měsíců se jí podařilo radikálně změnit politiku státu v církvím. Tento výkon dokázali dosud ocenit spíše odborníci v zahraničí než doma (např. G. ve sborníku Institutu slavjanovědenija Ruské akademie věd, Moskva 2013). Srpnová okupace u misi do praktické politiky, ale hluboký zájem Eriky Kadlecové o otázky svobody vyznání, ná svědomí nepřerušila. V týdnech naprosté nejistoty, kdy jiní zvažovali, kde a jak se ukrýt nové totality, Erika Kadlecová nerezignovala, ale moudře zachraňovala stopy reformních pro svobodného myšlení. V prosinci 1968, ještě pod hlavičkou Sociologického ústavu ČSAV, uskutečnila dotazníkový p se obracela na všechny duchovní, kteří působili v českých zemích. Dotazník byl zaměřen na polednové církevní politice. Otázky měly zachytit jejich starosti a potíže církví. Na přil který byl do zpracování průzkumu zahrnut, bylo možné vyjádřit se k dalším problémům, které dotazníku zahrnuty. S ohledem na změněnou politickou situaci se autoři dotazníku rozhodli osobní údaje respondentů. Potom byly dotazníky dvacet let pečlivě ukryty a za úspěch se po za výzkum nebyl nikdo postižen. Násilná likvidace „obrodného procesu“ znamenala pro Eriku Kadlecovou nejen odchod z minist Sociologického ústavu ČSAV, vyloučení z KSČ, ale i nemožnost získat jakékoli kvalifikované když si vydělávala na živobytí prací jako účetní v obchodních organizacích, nepřestala se veřejné. Spolu s manželem, významným ekonomem Miroslavem Kadlecem, byla mezi prvními signa Stejně jako ostatní z těch několika set statečných lidí, byla podrobena státní šikaně, dom výslechům i věznění. Dnes s úsměvem vzpomíná, jak vyšetřovatel při jednom z řady výslechů manžela ze závislosti na nikotinu a naznačil jim, že i přes tuto závislost lze člověka ovl se Erika i Mirek rozhodli, že s kouřením přestanou, a přestali naráz a definitivně. Když o na své tehdejší rozhodnutí oprávněně hrdá: i když byli dále pronásledováni, cítili se více nekuřáci se zbavili své závislosti. Erika Kadlecová spolupracovala na přípravách dokumentů Charty 77 (dokument o stavu vězeňst spolupracovala s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. U soudů se zastávala lidí, kte pronásledováni za své náboženské aktivity. Sledovala například spor evangelického faráře J který ztratil státní souhlas k duchovenské činnosti za to, že organizoval společná setkání anebo soudní proces v Olomouci, v němž byl za svoji činnost v katolickém samizdatu souzen Se znalostí věci dokazovala, že to, co bylo (v roce 1986!) označováno za trestný čin mařen církvemi a náboženskými společnostmi, trestný čin pobuřování či podvracení republiky, byla občanská aktivita, zaručená paktem o lidských právech. V samizdatu vyšla její stať o vzest náboženství v české společnosti, zúčastnila se práce na samizdatové učebnici nejnovějších napsala kapitolu o situaci náboženství a náboženských institucí ve 20. století (dílo vyšlo i knižně: V. Mencl – M. Hájek – M. Otáhal – E. Kadlecová: Křižovatky 20. století. Světlo n nejnovějších dějinách. Praha 1990). V čase „glasnosti“ mezi červencem 1987 a únorem 1988 Kadlecová přistoupila ke zpracování v z roku 1968. Úschovu přežilo 1089 vyplněných dotazníků. V úvodu studie vysvětluje: „Proč v snímek, momentku starou 20 let? Protože je to nesplněný závazek, to za prvé. Slib se musí pozdě než nikdy, živým i mrtvým. Dále proto, že podle mého názoru má i určitou poznávací h historie. Jsou zde autentické prožitky a pocity jedné skupiny obyvatelstva. Škoda, že nemá způsobem zachyceny i jiné společensky angažované skupiny – španěláky, účastníky protifašis Obraz padesátých let i obraz ledna [1968] by vystoupil ještě plastičtěji. Často stačí jedn kterou stojí zkušenost člověka, charakterizovat dobu: ‚Když zastaví před farou auto, tak v nejdou‘; ‚Mám už zase vlast.‘ Je ještě jeden důvod, proč se k lednu vracet. Ne proto, že ž dělali, ale že vládnou ti, kdo jej likvidovali. Jejich legitimita, jejich právo vládnout n ani z milosti boží, ani z vůle lidu, ale ze zásluh na potlačení ,kontrarevoluce‘, z ,překo situace roku 1968‘. Proto musí trvat na zatracení všech a všeho, co jim páchne reformou, d a svobodou slova. Není to nostalgie ,mužů ledna‘, ale noční můra konzumentů srpna, pro kte nechat minulost minulostí a jít dál.“ Studie Eriky Kadlecové, přestože zpracovávala dvacet let staré dotazníky a přestože byla n než dvaceti lety, dodnes neztratila na aktuálnosti. Píše se v ní třeba to, že „[p]ro větši se stal církevní tajemník symbolem a ztělesněním všeho negativního, nepřátelského a despot navíc má nad ním neomezenou moc a proti čemu se není kam a ke komu odvolat.“ „Pocit bezmoc umocňoval fakt, že prováděcí nařízení a směrnice k tzv. církevním zákonům nebyly veřejně p pověstná ‚fialová knížka‘, která je obsahovala, byla v ruce církevního tajemníka, který ji vykládal.“ Nová linie v politice vůči církvím a křesťanům byla schválena vedením KSČ v bře tudíž do doby ankety mohla působit méně než tři čtvrtě roku. Zajímalo nás, do jaké míry vů „dolů“ přes všechny filtry zděděných aparátů, stereotypů v hodnocení, předsudků na obou st praktik a navyklých přístupů. Navíc, aby bylo dosaženo významnějšího obratu, nestačilo vyd musela ji pochopit nebo alespoň tolerovat veřejnost – jak stranická, tak nestranická. Duch na faře byl tím konečným adresátem změn. Kladnou odpověď dalo 999 duchovních, tj. 92?% res opravě se zřetelem na menší zastoupení ŘK [římských katolíků] a ČSL [duchovních Církve čes (husitské)] ve vzorku zůstává 91?% pozitivních odpovědí, 5?% kategoricky záporných a 3?% z s vyjádřením nadějí do budoucna. Když duchovní vypovídají o tom, jak se leden odrazil v je zaznívá nejvýrazněji pocit svobody reálné a realizované, prožitek lidských práv ve všech o v oblasti svobody svědomí, víry, slova, uplatnění vlastní osobnosti.“ Dnešního čtenáře mohou překvapit některé odpovědi na otázky, kterými byla hodnocena politi režimu vůči církvím před reformním časem: „Vnější tlak, jemuž byly společně vystaveny všec také ke sblížení mezi nimi, staré třenice a nevraživosti byly překlenuty nově vzniklou sol „Obtížná situace se odrazila i na mezilidských vztazích uvnitř kléru jednotlivých církví. určitému procesu demokratizace, sociální a společenské rozdíly se podstatně zúžily, služeb musela být v mnoha ohledech nahrazena uvědomělou dobrovolnou kázní“ (ŘK); „Kněz se dostal a dělníky“ (ŘK); „Politický, hospodářský a společenský útlak semkl církve do jednoho houfu bližší“ (ČSL). Pozoruhodné je, že nemálo odpovědí hodnotilo kladně zestátnění církevního majetku (pozemků podniků): „Duchovní byli zbaveni starostí o hospodářství – polnosti“ (ŘK); „Socializace pů Církvi by kromě výjimek byla v podstatě vítanou“ (ŘK); „Církev se stala takovou, jakou měl chudou“ (ŘK). Reformní politika, která v roce 1968 nastolila dialog církví se státní mocí, velmi pozitivně: „Vrátila život důstojný člověka, vdechla nový život do svobody slova Boží tisku, vrátila duchovním i mnohým věřícím radost z práce a chuť k ní a sblížení všech vrst Osobně cítím, že z toho bude mít zisk především naše vlast, stát“ (ŘK); „Ano, svobodná, po důvěra ve státní a stranické vedení“ (ČSL); „Oficiální proklamace KSČ v Akčním programu, ž křesťany v tomto státě jako s rovnými partnery na společném díle, dává pocit uvolněnosti v práci“ (EV = evangelík). Spolu s pocitem svobody byl vyzdvihován návrat zákonnosti, přítom řádu: „S velikým zadostiučiněním jsem pocítil, že jsme osvobozeni od strachu – že se nám k důvěřuje a že se izolace dost uvolnila“ (ŘK); „Pocítil jsem vnitřní ulehčení mnohaleté tís se bezpečnější, zdá se mi, že mě bez důvodu nezavřou nebo nepošlou do PTP. Mám pocit, že n právní jistota“ (ŘK). S pocitem svobody a jistoty se vrátil i pocit osobní důstojnosti a p plného občanství – dva nejpočetnější bloky odpovědí vyjadřujících určité obavy měly společ Nevyjadřovaly obavy z polednové politiky, ale naopak o ni. Nejčastěji byl vyjadřován strac stavu před lednem: „Pokud obavy, tedy jen aby to nové demokratické vydrželo“ (EV); „Obavy, církevní politice nebylo zabráněno“ (ČSL); „Obava, zda vše vydrží“ (ŘK). Obrodný proces trval příliš krátce. Erika Kadlecová však svůj výzkum po mnoha letech dokon poznání zůstala věrna. I pro vědce je kontinuita postojů znakem pevnosti charakteru. Dnes žena v ústraní, ale zůstává pozitivní. S moudrým nadhledem sleduje zvuky okolního světa, j její oči nepostřehnou. Byla vždy skromná, neočekává oslavu svého životního jubilea, ale by uznávat výsledky její práce, které jsou stále aktuální. Květa Jechová [ URL "LM-195.html "]