Tomáš Pavlíček – Petr Píša – Michael Wögerbauer (eds.): Nebezpečná literatura? Antologie z myšlení o literární cenzuře ****************************************************************************************** * Zuzana Labudová ****************************************************************************************** Tomáš Pavlíček – Petr Píša – Michael Wögerbauer (eds.): Nebezpečná literatura? Antologie z literární cenzuře. Host, Praha 2012, 552 s. Článek v PDF ke stažení [ URL "LM-829-version1-recenze.pdf"] Proměnu vnímání a zkoumání fenoménu cenzury v posledních desetiletích zachycuje antologie historických studií z různých jazykových oblastí (německé, anglické, francouzské, ruské a jsou zařazeny studie Aleidy a Jana Assmannových, kteří cenzuru pojímají v kontextu kulturn respektive zabývají se kánonem a cenzurou jako kulturně-sociologickými kategoriemi, a Pier jenž se soustředí na základní struktury jazyka a diskursu. Právě Bourdieu spolu s Foucault vznikem tzv. nové cenzury (new censorship), která zahrnuje práce Judith Butlerové, Brooka Holquista nebo Richarda Burta. V antologii ale nechybí ani práce, jež některé prvky dekons směru studia společenské regulace literatury a umění kritizují (Beate Müllerová) nebo vych teorie komunikace (Andrzej Urbanski, Armin Biermann, Reinhard Aulich). V českém prostředí vychází uvažování o cenzuře z tradičního postoje binární opozice moci, uplatňována vůči literátům (toto vidění přitom, jak upozorňuje jeden z editorů antologie M Wögerbauer, se jen zřídkakdy uplatňuje na straně moci, zato slouží často sebelegitimizaci Českou literární historií se tak od doby osvícenství vine narativ literárních dějin tvořen jež literatuře pomáhaly, a zásahy, které jí spíše překážely, přičemž cenzura se obvykle po druhým. Antologie Nebezpečná literatura? staví ale na textech zahraničních autorů, kteří s binárního pojetí fenoménu cenzury zříkají. Samotný pojem „nová cenzura“ vychází z historic východisek a zkušeností lidí, kteří se s přímou a otevřenou cenzurou, jak ji známe z total včetně socialistického Československa, nikdy nesetkali. Proto spíše než s otevřenými cenzu pracují s modelem cenzury jako obousměrného a zároveň produktivního procesu. Přesto nelze cenzura je opakem razantní cenzury z nedemokratických režimů. Jde mnohem více o nový pohle regulace literární komunikace. Nová cenzura rozhodně není konkrétní metodou či metodologic ostatně texty zařazené do antologie vypovídají nejvíce o tom, jak různorodá, co se metodol týče, nová cenzura je. Zařazené texty jsou dvojího druhu: jednak jde o teoretické práce, druhou skupinu pak tvoří studie. Nejradikálnější jsou v novém pojetí fenoménu cenzury Pierre Bourdieu a Judith Butl zcela opouštějí model cenzury jako instituce řízené politickým či církevním systémem. Oba Heideggerovy analýzy, na jeho neurčité „ono se“ (das Man), které je tím, co je „společné“, inkvizitorské a nivelizující, tím, co se vyhýbá zodpovědnosti, vzdává se vlastní svobody, vážnosti a zjednodušování. Butlerová i Bourdieu popírají jednoznačný vztah mezi cenzurujíc subjektem, protože cenzuru spoluvytvářejí a zároveň jí trpí všichni. Bourdieu tuto všudypř zároveň neviditelnou cenzuru zasazuje do své teorie sociálních polí, v níž každý musí resp daného sociálního pole, pokud se chce účastnit činností v něm, přitom ale stejné manipulac manipulovaní, tak ti, kteří ono sociální pole udržují v chodu. Podle Butlerové je to právě forma cenzury, jež – sama nerozpoznána – teprve ono zjevné, v jistém smyslu deklarované pr vůbec umožňuje. Ani analytické rozlišení implicitních a explicitních forem cenzury však ne formy se mnohem pravděpodobněji pohybují na škále, jejíž středové hodnoty představují form ani nejsou v tomto smyslu rozlišitelné. A právě tyto nejvíce prchavé a skryté formy cenzur jsou svým matoucím působením politicky nejúčinnější. Cenzura se totiž stává napadnutelnou kdy činí své zásahy explicitními, a uniká pozornosti a kritice, když působí v obtížně post rozlišitelných podobách, například vytěsněním určitých druhů výpovědí. Podle Armina Biermanna je tak tradiční cenzura vždy symptomem příliš malé moci, protože ta funguje, je cenzura nadbytečná (Biermann zde hovoří o funkčním ekvivalentu). Cenzura totiž lépe, čím více je rozptýlená a svými objekty nezaznamenávaná. V takovém případě pracuje ve její znaky jsou však v praxi jen těžko postihnutelné. Marta Fiková posouvá cenzuru od trad ještě jiným směrem: situuje ji do role spoluautora díla, který se vlastně anonymně ztotožň či (u zahraničních děl) překladatelem. Lev Losev považuje metonymii, která se zrodila v dů sociálních a politických restrikcí, za zcela specifický typ, v tomto smyslu má tedy podle zásluhu na vzniku nové formy určitého literárního prostředku. Podobně Annabel Pattersonová vděčíme za naše pojetí literatury jako diskursu, který má svá vlastní pravidla. Vzhledem k zaměření antologie na tzv. novou cenzuru se na první pohled jeví jako poněkud z zařazení bibliografického přehledu bádání o cenzuře tisku a literatury v českých zemích, j souzní spíše s tradičním způsobem nahlížení na fenomén cenzury. I tento souhrn však přináš náhledy, zejména ze sociologie literatury třicátých a čtyřicátých let 20. století (Karel K Mukařovský) či zprostředkování fenoménu nové cenzury Jiřinou Šmejkalovou na přelomu tisíci Zuzana Labudová [ URL "LM-234.html "]