Carlo Ginzburg: Benandanti. Čarodějnictví a venkovské kulty v 16. a 17. století ****************************************************************************************** * Jana Kružíková ****************************************************************************************** Carlo Ginzburg: Benandanti. Čarodějnictví a venkovské kulty v 16. a 17. století, Argo, Pra Religionisticko-historická monografie Carlo Ginzburga je význačným příspěvkem ke studiu ná postojů nižších (lidových) společenských vrstev v 16. a 17. století v Itálii ve Furlansku. studie spočívá nejen v tom, že se věnuje do té doby neprozkoumané náboženské „sektě" benan sektě benandantů je asi přesnější hovořit o lidových pověrách spjatých s benandanty či o k nýbrž především v metodě, jíž Ginzburg užívá. Autor se totiž pokouší rekonstruovat šíření „čarodějnictví a venkovských kultů v 16. a 17. století" (jak zní i podtitul studie) ve Fur základě přepisů protokolů inkvizičních procesů vedených s benandanty. Přestože přepsané in poskytují o lidovém kultu a lidovém náboženském chování obraz, který je schematicky učenec mučením a sugestivním způsobem dotazování, jsou podle Ginzburga cenným pramenem. Nesoulad a odpověďmi, tj. mezi obrazem o lidovém náboženství, venkovských kultech a čarodějnictví v inkvizitory a obrazem vytvářeným obžalovanými, svědčí o dvou rozdílných sociálních, kultur světech a umožňuje za učeneckým obrazem, který si o lidovém náboženství a pověrách vytváře alespoň částečně zahlédnout, jak svůj náboženský svět reflektovali sami venkované. Kdo byli benandanti? Benandanti čtyřikrát do roka o čtvrteční noci o všech tzv. „suchých d bojovali s čarodějníky a čarodějnicemi o úrodu: čarodějnice a čarodějníci přitom bývali oz z prosa a benandanti lodyhami fenyklu. Benandanti s čarodějníky a čarodějnicemi bojovali o „jednou bojujeme o obilí a ovoce, jindy zase o dobytek, a někdy o víno: a takhle se čtyřik o všechny plody země, a když vyhrají benandanti, je bohatý rok." Jednalo se tedy o rolnick plodnosti, který se řídil střídáním období zemědělského roku a pocházel pravděpodobně ješt rolnického kalendáře, benandanti se ovšem prohlašovali za obránce Kristovy víry. Tvrdili, ve jménu a ve prospěch Krista narozdíl od čarodějníků, kteří bojují ve jménu ďábla: bojují za „lásku k osení" a jednak „ve jménu Krista". V benandantech se tak spojovaly dvě vrstvy pravděpodobně starší rolnický kult a určité prvky křesťanské. Uvedených bitek se účastnil benandantů: o příslušných nocích upadali benandanti do hlubokého spánku, tělo zůstalo leže vyšel z nich jejich duch a účastnil se boje s čarodějníky na předem dohodnutém místě. Z vý vyplývá, že minimálně z počátku tvořili skutečnou sektu, vojensky organizovanou kolem kapi mlčenlivostí a utajením: toto pouto však bylo slabé, protože benandanti je neustále porušo upovídanosti nebo z důvodů vychloubání. K tomu, aby se člověk stal benandantem, byl předurčen již při svém narození tím, že se nar košili, tj. zabalen v amniotické bláně. Jistá předurčenost (vyjadřovaná těmito ekvivalenty se v košili", „narodit se oblečený", „narodit se pod planetou") a upadání do mrákot (při k upadá do hlubokého spánku a duch ho opouští) spojuje benandanty „zemědělské" či „rolnické" pojednávali dosud, s benandanty „pohřebními". Především ženy benandantky totiž vypovídaly, dnech upadá jejich tělo do mrákotného stavu a duše toto tělo opouští, aby se odebrala na p ženy benandantky tak poměrně často vypovídaly, že vidí mrtvé. V čele nočních procesí mrtvý ženské božstvo (Frau Selga nebo Abundia či Satia, Diana, Perchta Holda, Venuše apod.). Z t spatřuje Ginzburg určitou souvislost mezi benandantským „pohřebním kultem"a starším mýtem v jehož čele výše uvedené bohyně povětšinou stávaly. Schopnost léčit oběti čar a kouzel a schopnost rozpoznat čarodějnice jsou dva prvky, jimiž počátku 17. století obě formy benandantů vyznačovaly v očích sedláků a řemeslníků, kteří t klientelu. Jelikož hlavní činností benandantů a benandantek bylo léčit očarované a uhranut hlavní charakteristikou benandantů měl být boj s čarodějníky o úrodnost polí, se mezi vesn neprosadilo), hrozilo jim reálné nebezpečí, že budou zaměňováni s čarodějníky a čarodějnic též stávalo, a to nejen v očích venkovanů, ale především ze strany kněží a inkvizice. Ginz ukazuje, jak furlanští inkvizitoři usilovali o to vřadit doznání benandantů a benandantek dělení podle svých demonologických traktátů. Sugestivním vedením výslechů se inkvizitoři s přiznání benandantů, že jsou čarodějníci a že se účastní sabatu. Po padesáti letech intenz polovině 17. století se jim to podařilo: benandanti bojující „za lásku k osení" a „ve jmén pod nátlakem inkvizitorů postupně získávat charakteristické rysy čarodějníků včetně účasti proces proměny benandantů v čarodějníky usnadňovala zvláštní dvojakost, která se ve výpově objevovala. Na jedné straně totiž benandanti tvrdili, že bojují s čarodějnicemi a čarodějn že léčí oběti jejich maleficií, na druhou stranu uváděli, že do záhrobí či na bitky dojížd nejrůznějších zvířat (kozlů, koček, zajíců). Úplné proměně benandantů v čarodějníky, překr víry v benandanty inkvizitorským obrazem čarodějnictví, předcházela přechodná fáze. V této benandanti a benandantky sice připouštěli, že se účastní sabatu, nicméně se od čarodějnic na sabatu ještě výrazně distancovali: většinou uváděli, že na sabatu nečinili neřesti, han nepošlapávali kříž, nehanobili Krista ani svaté atd. Po několika desetiletích činnosti ink posléze benandanti vypovídat, že se sabatu účastní aktivně, čímž se stávali těmi, kterými chtěli mít. Ginzburgova práce je nejen cennou studií o furlanském venkově v 16. a 17. století, nýbrž t příspěvkem k dnes opět značně oblíbené problematice podob, šíření a potlačování té vrstvy lidové zbožnosti, jež je obvykle souhrnně označována čarodějnictví. Jakkoliv je tato Ginzb stejně jako mnohem známější a populárnější Sýr a červi - často vynášena pro novátorskou a s prameny, je třeba upozornit, že tato metoda současně představuje z jiné perspektivy též celé knihy: v poutavém narativním podání celé problematiky se pro nepoučeného čtenáře do j fakta získaná z výslechových protokolů a jejich následná interpretace propojená s širšími amplifikacemi a úvahami, jež pak lze na základě pramenů doložit již jen dosti obtížně: v t může práce sice posloužit religionistovi jakožto vhodné exemplum (např. pro zkoumání paral jiné lokalitě a jiném období), nicméně po mém soudu již obtížněji jako pramen např. k post souvislostí neortodoxní lidové zbožnosti dané doby. C. Ginzburg, Benandanti, Praha: Argo, 2002, s. 26. Tamt., s. 33. C. Ginzburg, Sýr a červi, Praha: Argo, 2000. Jana Kružíková [ URL "LM-229.html "]