Dana Bittnerová, Mirjam Moravcová a kolektiv: Kdo jsem a kam patřím? ****************************************************************************************** * Marek Řezanka ****************************************************************************************** Dana Bittnerová, Mirjam Moravcová a kolektiv: Kdo jsem a kam patřím? Sofis, Praha 2005, 45 Publikace Kdo jsem a kam patřím? je sborníkem textů věnovaných problematice etnických menš republiky se zaměřením na romskou komunitu. Té se věnují především Helena Nosková s Mirjam (Struktura etnických menšin a imigračních skupin v České republice - vývoj let 1918-2001), Bittnerová, Štěpán Bolf, Markéta Hajská, Petra Sedláčková, Lenka Budilová a Lucie Hrdličko etnické identity Romů v České republice). Různými jinými menšinami v České republice se za Klípa (polskou), Hedvika Novotná a Pavlína Brzáková (ukrajinskou), Helena Nosková (maďarsk Němcová (řeckou), Mirjam Moravcová s Danou Bittnerovou (bulharskou), Petra Jeřábková („čín „nigerijskou"), Michaela Šmídová („běloruskou"), Zuzana Odstrčilová („albánskou"), Zuzana („makedonskou" - z bývalé Jugoslávie) a Martina Jirasová s Jitkou Slezákovou („vietnamskou přitom dávám etnika, jež podle platné legislativy nemají status etnické (národnostní) menš klasifikace Úřadu vlády ČR by totiž šlo pouze o romskou, slovenskou, německou, polskou, ma rusínskou, židovskou, ukrajinskou, řeckou, bulharskou, chorvatskou a srbskou menšinu a roz „seznamu" o další národnostní menšiny vyžaduje vysvětlení a metodologické ukotvení, které sborníku bohužel postrádám. Hned v úvodu text sice naráží na tři podstatné faktory, které nelze opomíjet při analýze j „etnika", ale jejich rozpracování není dostatečné. Jedná se o (1.) historický faktor: vliv a poválečných událostí došlo na českém území k výrazné proměně národnostní skladby populac metodologický faktor: ve sčítáních lidu došlo k posunu od spojování národnosti s mateřským (nevhodnost tohoto spojení bude rozvedena dále v textu) až po sebedeklarativní charakter n tohoto postupu budou také zmíněna). V roce 2001 tak byli do sčítání lidu zahrnuti i cizinc na území ČR nad 90 dní, přičemž zahraniční pracovníci, ale i čekatelé na pracovní azyl moh zahrnuti i pod obyvatelstvo s trvalým pobytem (tímto metodologickým problémem se v ČR zabý Siwek z Ostravské univerzity); (3.) faktor míry homogenity: je takřka nemožné považovat ja menšinu za homogenní celek, záleží vždy na tom, jaké kritérium je ke stanovení menšiny pou nemůže jít o vyčerpávající popis. Poměrně zavádějící je proto už sám nadpis předmluvy celé Dany Bittnerové „Sebepojetí etnik v ‚otevřené‘ české společnosti" (s. 5). Sebepojetí (sebe totiž hlavní předpoklad při udávání národnosti, zatímco společný etnický původ se odvíjí o jazyka, společné historie a kultury. Mateřský jazyk ovšem zdaleka nemusí být dostačujícím pro určení příslušnosti k etniku. Může se stát, že člověk, který se jinak s daným etnikem (sebedeklarace), má za mateřský jazyk jinou řeč než dané etnikum. To je častým případem ro (kromě romštiny je zde mateřským jazykem často čeština, slovenština a jiné). V některých p větší roli než mateřský jazyk jiné aspekty, například náboženství; jako další příklad lze Mazuřany v Polsku, kteří sice ve sčítáních lidu ve dvacátých a třicátých letech dvacátého svůj mateřský jazyk uváděli polštinu, ale přesto se s Poláky neztotožňovali. U mnohých etn problematické vymezení společné historie. Recenzovaná kniha si vytkla poměrně složitý cíl, zmapování etnických menšin v České republ však došlo k základnímu metodologickému opomenutí, protože v knize chybí vysvětlení stěžej jako „etnická menšina", „národnost", „národ" nebo „cizinec". Text pracuje především se tře s národnostními, etnickými a imigračními skupinami, aniž je nějak výrazněji odlišuje. Je s že u dat ze sčítání lidu z let 1921 a 1930 je v případě národnosti v textu poznámka, že ta odvíjejí zejména od mateřského jazyka, v textu však takto vymezená národnost není dostateč novodobé definice založené čistě na sebedeklaraci. Pokud je tedy „etnikum" vymezeno neměři historií a mateřským jazykem, „národnost" je určena sebedeklarativně a pouze kategorie „ci definici, je prakticky nemožné pracovat s těmito pojmy jako s homogenním celkem. Sporné je národnostních menšin, jak je prezentováno na stránkách Úřadu vlády ČR pro národnostní menš u chorvatské a speciálně srbské národnostní menšiny by se o společné historii na území ČR diskutovat, ale stejně tak například i u menšiny bulharské či řecké. Vědecký text by přito nedostatky reflektovat, zatímco ve skutečnosti sám zaměňuje pojmy etnikum a národnost, pra imigrace, stejně jako nebere ohled na historické imigrační vlny, jež daly základ národnost území ČR. Sborník využívá metody individuálních biografií ke zobecňování na skupiny příslušníků náro naprosto nepřípustné je však srovnávat data z nesrovnatelných zdrojů. Příkladem jsou tabul straně 265, věnované sečteným osobám deklarujícím bulharskou národnost v roce 1991 a osobá občanstvím Bulharska s délkou pobytu nad 1 rok (jedná se tedy o celkové počty cizinců včet to bez cizinců s vízy nad 90 dnů, kteří podmínku délky pobytu nad 1 rok nesplňují. Cizinci pobytu jsou zahrnováni do populace ČR - škoda, že se tato poznámka v textu neobjevila).Jed ještě ani kategorie osob s cizím státním občanstvím pobývajících na území ČR déle jak rok především deklarativní údaje ze sčítání nelze kombinovat s pevně danými údaji státního obč sčítání lidu a z Cizinecké a pohraniční policie ČR jsou naprosto nesrovnatelná. V této sou než zavádějící tvrzení poznámky pod textem, že „Bulhaři, kteří mají české státní občanství skupinu v rámci bulharské komunity v České republice" (s. 264). Na místě by byla formulace se v censu přihlásily k bulharské národnosti a zároveň udaly české státní občanství (opět paměti, že data za státní občanství ze sčítání lidu nekorespondují s daty z jiných zdrojů) poměrně malou část všech osob hlásících se ve sčítání lidu k bulharské národnosti. Autorům připočíst, že se nepokusili spojit podíl osob se státním občanstvím z dat Cizinecké a pohr s podílem osob hlásících se k bulharské národnosti ze SLDB. Ovšem řazení tabulek 1 a 2 na data ze sčítání jsou k roku 1991 a data z Cizinecké a pohraniční policie ČR k roku 2001, b varování, že jde o údaje nesrovnatelné, nedělá předkládané publikaci dobrou vizitku. Dalším problémem je, že ani v rámci statistik Evropské unie nejsou data za etnické menšiny Například v Německu nemají turečtí gastarbeiteři status národnostní menšiny, zatímco v ČR například ukrajinská národnostní menšina, třebaže se ve většině případů jedná také o ekono Navíc mezinárodní statistiky (hlavně v oblasti genderové statistiky se odvíjející od dopor indikátorů na Pekingské konferenci) přicházejí s požadavkem sledování různých faktorů za e (např. vzdělání) a často si neuvědomují metodologická úskalí v podobě různých definic etni (nemožnost srovnávání dat, zavádějící interpretace). Problematické je také zařazení skupin s ryze ekonomickými motivy migrace, jež jsou někdy zahrnováni pod pojem etnikum (vietnamšt devadesátých letech, čínští, mongolští a další imigranti). Vietnamská menšina například ne má však poměrně velmi početné zastoupení. Osoby s vietnamským občanstvím k nám totiž přich roku 1956, přičemž se jednalo o imigraci z důvodů válečného konfliktu ve Vietnamu (sirotci malé skupinky studentů) a zároveň o imigraci z důvodů zvýšení kvalifikace. Od roku 1967 do v českých podnicích úspěšně zapracovalo více jak 2 000 vietnamských praktikantů. Smlouva s roku 1974 umožnila příliv hlavně vietnamských učňů v devíti turnusech. Následné smlouvy z počítaly s novými učni, stážisty a praktikanty v různých oborech strojírenství, metalurgii průmyslu. Pobyt byl sjednán učňům na sedm let, stážistům na čtyři roky s možností jeho pro Nejvíce Vietnamců přicházelo počátkem osmdesátých let (tou dobou jich byly v ČR řádově des příchozími přitom téměř z 80 % převažovali muži), do konce osmdesátých let se počet přícho Po roce 1989 dochází k dalším vlnám imigrace osob s občanstvím Vietnamu, přičemž se jedná důvody. Již usazené osoby vietnamského původu, které zde získaly zaměstnání a často i vyšš se stávají základnou pro novou imigraci, představují pro tyto příchozí nepominutelný sociá Nová imigrace Vietnamců přichází ve dvou velkých vlnách (v letech 1990-1992 a v polovině d let). Vietnamské etnikum je dnes zastoupeno ve všech krajích České republiky a vyznačuje s uzavřenosti. Podobnou „ekonomickou vlnu přistěhovalých osob z Asie" představuje také relat uzavřená čínská komunita. V případě Vietnamců i Číňanů na území ČR je ale třeba si uvědomi i Číny přicházejí lidé z různých oblastí, příslušníci různých národnostních menšin, kteří homogenní celek. Otázka čínské etnické skupiny (s. 294-304) je proto velmi diskutabilní. Zde se autoři pro datovým údajům - a udělali dobře -, přesto jsou v textu některá velmi sporná tvrzení. V zá například tvrdí, že „Číňané odvozují svou identitu od výchozího etnika. Nejdůležitějšími p staví (stavějí) svou kulturu v České republice, jsou především strava, čínské tradice a ja Jenže čínská společnost je tvořena majoritními Chany jen zhruba z 90 %, ale jsou zde také například Čuangové, Mandžuové, Chuajové, Miaové, Vejvuerové, Iové (každé z těchto etnik má milionů osob, Čuangů je více než 15 milionů). Tato etnika mají různé demografické (plodnos sociální (úroveň vzdělání, úroveň vzdělání žen) a ekonomické charakteristiky. Navíc neexis čínský (mateřský) jazyk - je jich celá řada. Uvádět proto za nejdůležitější prvek tvořící stravu, je vzhledem k rozmanitosti plodin v závislosti na geografické poloze jednotlivých přinejmenším zkreslující, navíc strava jako identifikační prvek etnika neobstojí. Velmi problematické je také vymezení albánského národa: „jednotu etnickej identity Albánco miery komplikuje skutočnosť, že hranice albánskeho štátu nezahŕňajú všetky územia, ktoré s chápané ako etnicky albánské" (s. 236). Problémem je Kosovo, řecká Makedonie, ale i další neexistuje na světě precedens, kdy by jeden národ měl dva samostatné státy. Společný jazyk sloučení dvou států pod jeden (anexe) sloužil naposledy v době před druhou světovou válkou Německu připojeno Rakousko. Etnické menšiny žijící na území jiného suverénního státu jsou evropské historii častým jevem. Tyto menšiny se mohou hlásit ke svému kulturnímu odkazu, k ale nemohou vydávat území jiného suverénního státu za své. Tím by vznikl precedens pro jak kdekoli na světě (a rozhodně v tomto počínání nelze spatřovat proces vzniku národních stát století - tam se menšina nehlásila k většinové populaci v jiném státním útvaru, ale početn se hlásila ke svým historickým kořenům a svému historicky danému území). Ve výčtu problémů pokračovat. Například u nigerijské etnické skupiny jsou sice vyjmenovány kmeny, které jsou zastoupeny (celkově se zde tyto osoby pohybují pouze v desítkách osob), i fakt, že se tito území (údajně) hlásí ke křesťanství, ale přesto se zde objevuje nálepka „nigerijské etnick 315). Pokud se bere v potaz náboženství, je nutné zmínit, že početná část nigerijské popul islámu a „nigerijské etnikum" je vzhledem k velké etnické diferenciaci a etnickým konflikt zeměmi (Čad) stejně problematickým termínem jako etnika čínská či vietnamská. Přes všechny tyto nedostatky bych však chtěl předkládanou publikaci vyzvednout, a to hlavn pro její neocenitelnou výpověď o životě romské populace v ČR, i z hlediska různých regionů předložený text vytkl za cíl toto a nepouštěl se do všemožných jiných problematik, jež pak či polovičatě zpracované, mohl to být jedinečný příspěvek k romské problematice v České re ohledu publikaci rozhodně doporučuji studentům humanitních oborů i jako podklad pro vědeck termínům národ, národnost, etnikum. V ostatních případech snažení autorského kolektivu a o bohužel nepřineslo dostatečné výsledky. Marek Řezanka [ URL "LM-331.html "]