Svět přeživších Židů – prameny a jejich výklad ****************************************************************************************** * Petr Sedlák ****************************************************************************************** The World of Jewish Survivors – Sources and Interpretation of Relevant Information Abstrakt The perspective of interpreting the past with the help of the subjective reflection of peo presents itself to be a possible key for understanding the given epoch, the historical pro background in their real form. This perspective seems to be able to answer what could be c be Anti-Semitism, and lends an approach to Jewish survivors after World War II generally a felt by these survivors themselves. However, this anthropological perspective carries with various tasks for the scholars involved. Firstly, the sources of information to be interpr are memories, diaries, letters or interviews, which are enormously subjective, since their the very record about the past that we are interested. Moreover, these records are created conditions and in different time periods. Secondary influences of composing memory are so there are several ways of its interpretation, not to mention the effort to use it for the reconstruction itself. Subjective information about the past still remains to be very impo isolated, could be used for the interpretation of how people of the past viewed the world especially how they reacted to the social processes in their everyday life, to the decisio and also how they identified themselves with the social milieu in the long term (group ide orientation, values and norms preference). However, such an interpretation also carries ri interpretations of the subjective reaction of Jewish survivors in the first years after th War in the Czech lands are based on the chronological or thematic perspective. Such an app to be problematic at least in two ways: first, the records are taken out of context and th is simplified. Authors of such types of interpretations can easily forget the diverse and secondary forms of subjective information, and also tend to narrate them very subjectively their personal point of view or to the dominant historical interpretation of the past. Thi on the condition of information resources that are available, and on the possibilities and their interpretation when it comes to getting to know the world of Jewish survivors in the lands, concretely. Klíčová slova Jewish survivors; subjective records about the past; anthropological interpretation Článek v PDF ke stažení [ URL "LM-866-version1-sedlak.pdf"] Při mých úvahách o tom, jak přistoupit ve své disertační práci k dějinám židovského obyvat zemích po skončení druhé světové války, jsem se neustále vracel k otázce, zda je možné věr tyto dějiny prostřednictvím zástupců tohoto obyvatelstva samotných. Na začátku svého studi nebyl jistý, jakým způsobem k látce přistoupím, zajímal jsem se především o životní osudy původu po jejich osvobození. Zamýšlel jsem se nad tím, jak mohl vypadat běžný život těchto se vrátili z koncentračních táborů či ciziny, za jakých okolností řešili konkrétní životní zejména jakým způsobem si vysvětlovali nové politické a společenské poměry a jak vzhledem své životní jednání a cíle. Postupně jsem uvažoval, zda není poznání vnitřního světa židovského obyvatelstva zároveň n prostředkem pro pochopení skutečné míry a podoby postoje a přístupu k tomuto obyvatelstvu československého státu a české společnosti. Podání toho, jakým způsobem vnímaly a hodnotil protižidovské projevy samotné osoby židovského původu, se zdálo vhodné postavit jako alter dosavadnímu výkladu postoje a přístupu vůči těmto osobám (Bednařík 2003; Čižinská 2006; Kr Meyer 1953; Nepalová 1999; Svobodová 1994). Řečeno konkrétně, porozumění dobovému vidění p přeživšími osobami židovského původu se zdálo být klíčem k poznání dobově působících okoln jejich životní osudy probíhaly a které je spoluurčovaly. Poznání role, intenzity a významu přikládaly případným protižidovským projevům samy osoby židovského původu, se zdálo být př na jejich dobově skutečné působení, tj. napomohlo by k věrohodnému poznání dobového antise Teoretickou možnost poznání světa přeživších Židů bylo nutné zvážit vzhledem k pramenům a které jsou pro případné poznání tohoto světa rozhodující. Jedině to představovalo možnost uvažovat o přenesení předmětu studia na samotné osoby židovského původu, to znamená, zda j teorie poznání oprávněné a metodologicky proveditelné. Záměrem textu je tudíž zvážit z his hlediska metodologické a teoretické východisko pro možnost pracovat s danými prameny. Prameny k poznání světa přeživších Židů Doklady o tom, jak osoby židovského původu vnímaly, vykládaly a zaujímaly postoj k vnějším osvobození v roce 1945, tj. jak se objektivní obraz světa otiskl v jejich subjektivním nit překvapivě takové doklady, které se vyznačují znatelně (auto)biografickou výpovědí. Přesto určujících povahu takových výpovědí celá řada, je možné je volně charakterizovat především tomu, kdo, jak a proč jejich zaznamenání inicioval, a vzhledem k době jejich vzniku. Texty jejichž vznik iniciovali přeživší Židé, vznikaly pochopitelně již v době bezprostředně nás války. Jednalo se zvláště o korespondenci nebo deníky. Výrazněji zatížené dobovou stylizac adresované úřadům jako dobrozdání, podobně výpovědi ve vyšetřujících a soudních spisech, t kterých tyto osoby líčí svoji osobní historii a poměry. Někteří z přeživších Židů přistoupili bezprostředně po svém osvobození k psaní vzpomínek n válečnou tragédii (Tůma 1946; Spilka 1945; Semecká 1946; Auředníčková 1945 aj). V takových nutně odrazilo nejen momentální poválečné psychické rozpoložení jejich autorů. Způsob a ná určoval též dobový příkaz vzpomínání na válku, platný tehdy v celé české společnosti - typ poválečných memoárů je větší důraz na faktografii a reprezentaci obětí rasového pronásledo ze složek politických bojovníků proti fašismu (srov. Procházková 2005). Z chronologického rozhodující pro poznání vnitřního světa přeživších Židů prameny podstatně mladšího data. P jsou jednak pořizovány a uchovávány rozhovory s pamětníky židovského původu (ústní prameny sami přispívají k významné publikační produkci memoárové literatury. Zvláštní skupinu pram je možné využít k nahlédnutí vnitřního světa přeživších Židů, představuje v českém prostře literatura. Doklady vzniklé bezprostředně po skončení války jsou méně četné, ale jsou o to cennější. P nejužitečnějším pramenem k poznání dobového světa jsou deníky a osobní korespondence. Oba nemohou být absolutně věrohodným (autentickým) odrazem autory vzpomínané dobové reality. P adresován druhé osobě, zvyšuje se sice míra vázání subjektivní introspekce jeho autora ke či dějinným skutečnostem, jejich reflexe je tak ale paradoxně tím více svázána sociální ko stylizace. V obou případech vznikají záznamy s určitým časovým odstupem a jejich věrohodno i jinak. Kvalitativní přednosti jsou však zřejmé. Zatímco v době deníkového zápisu jsou st doznívají mnohé psychologické, sociální a materiální okolnosti, za nichž k zaznamenávané s neplatí to pro prostředí, v němž vzpomíná pamětník na stejnou skutečnost s odstupem několi Možnost dokreslit svět poválečných českých Židů pomocí deníků či korespondence je však vel Množství těchto pramenů je mizivé nebo nejsou jako prameny značné osobní povahy jednoduše se, nejsou zveřejněny apod. Každopádně přece jen existuje jeden ,,neocenitelný pramen pro panující v židovské komunitě v Čechách a na Moravě krátce po osvobození", jak upozorňuje J (Láníček 2006: 132). Je jím deník Leo Herrmanna, jednoho ze sionistických činitelů v Pales na podzim 1945 krátce pobýval v Praze. Při porovnání Herrmannových záznamů s jinými podobn situačního či reportážního charakteru zároveň dobře vyplyne, jak silně může být obraz pová přeživších Židů v českých zemích zatížen. Zvláště pro zprávy o židovském společenství v Československu od zahraničních pracovníků ži organizací (reports) je typické přebírání dobově dominantního mýtu o mimořádně kladném a h stvrzeném postoji Čechů k Židům, po válce posílený vymezením vůči poměrům na Slovensku. Mý tito cizinci znají a sdílejí, v terénu jej očekávají a jsou-li nekritičtí, nachází pro něj Herrmann idealizovaná a povrchní konstatování nepřebírá a jeho záznamy jsou bohaté na subj i praktické detaily o životě zbylých pražských Židů (Láníček 2006: 132). Láníček během své pobytu v Jeruzalémě objevil též velice závažný a zajímavý autobiografický pramen: osobní k předsedy RŽNO Arnošta Frischera. Vedle deníků a korespondence je možné do jisté míry využít jako prameny různé druhy dokume různou měrou vzpomenuta tehdejší osobní situace přeživších Židů. Mohou to být doklady, kte připojují k úředním žádostem, dobrozdáním, a s nimiž se obracejí na státní či jiné úřady. naznačeno, cenné subjektivní výpovědi lze též dohledat v protokolech pořízených při úřední vyšetřování, zvláště přijde-li na objasňování a souzení zločinů proti Židům za druhé světo retribučního soudnictví (srov. Borák 2002). Osobní stopy též mohli přeživší Židé zanechat zachování státního občanství, o změnu příjmení, nahrazení válečných škod apod. Pokud jde o prameny mladšího data, tj. především rozhovory s pamětníky či jejich vzpomínky pakliže přesahuje chronologicky a tematicky do poválečného období - je nutné diskutovat bl okolností, za kterých vznikly. Stejně jako po válce, také současná nabídka vzpomínkové a m literatury odpovídá dobové poptávce a jejím požadavkům (Machala 2001: 33-46). Po listopadu hovořit přímo o publikační konjunktuře vzpomínek a všemožných svědectví. Je možné říci, že jako nikdy oslovováni, aby své paměti sepsali a zveřejnili (mezi jinými Gernheimová - Frie Stránský 2002; Erben 2003; Lahav 2003; Margoliová-Kovályová 2003; Shanfeldová 2005; Brod 2 Vzpomínkové publikace se na knižním trhu objevují nejen jednotlivě, nýbrž jako publikační soubor několika vzpomínek k vybrané dílčí dějinné tematice. Zájemce se může seznámit napří vzpomínkami osob osvobozených v květnu 1945 v dětském věku a následně shromážděných za úče takzvaných Pittrových zámcích u Prahy (Fierzová 1992; Kohn 2000). Novějším počinem je soub dalších osudů židovských vojáků a odbojářů (Bojovali 2007; Židé v boji 2007). Též odvysílá projektu o československých Židech žijících dnes v Izraeli Českým rozhlasem v říjnu 2006 l za odpověď na zájem laické veřejnosti nahlédnout minulost prostřednictvím osudů obyčejných každodenního života. Současní pamětníci židovského původu na poptávku po poznání jejich osudů reagují. Je přito že se přizpůsobují dominantním prvkům a žánrovým tendencím, které nakonec určují výslednou dalšího upřesnění lze tento důraz vysledovat na jednu stranu na větším prostoru, který věn osobnostnímu vykreslení vlastního životního osudu, na druhou stranu na pozorovatelném ztot sebe jako židovské oběti rasového pronásledování za války. Je však zřejmé, že posun v sebe pamětníků vůči staršímu období zakládá i řada faktorů spíše psychologické povahy. Současní pamětníci událostí druhé světové války se po listopadu 1989 posunuli do věkové ka sedmdesáti a více let. Pamětníci se proto svým psaním pomyslně ohlížejí za celým svým živo za jeho různě dlouhou částí nebo obdobím, jako tomu bylo bezprostředně po skončení války. věku mají tendenci svůj život rekapitulovat jako celek, a proto jejich podání minulosti mů jako existencionálně intenzivnější, přijde-li zvláště na traumatizující okamžiky, které pr ohledu též ztrácí pro pamětníka význam rekapitulovat společenská fakta a demonstrovat svoj příslušnost, přichází s osobním bilancováním a reflexí. V případě židovských pamětníků jde zvláště o zkušenost pronásledování nacisty za války a její význam pro život ,,poté". Pokud jde o zaznamenané rozhovory s pamětníky, tyto jsou úmyslně shromažďovány a katalogiz databázích a sbírkách. V případě židovských pamětníků je v tomto směru neocenitelná inicia muzea v Praze. Anna Hyndráková a Anna Lorencová, dvojice pracovnic muzea, shromáždily, zvl devadesátých let 20. století, na šestnáct set záznamů volně koncipovaných rozhovorů s lidm původu, narozenými především v prvních třech desetiletích 20. století v tehdejším Českoslo Podkarpatské Rusi (Lorencová - Hyndráková 1992: 53-63). Prvenství ve sběru a následném odb ústně šířených pramenů v oblasti dějin československých Židů zůstává Erichu Kulkovi, který hromadně pamětníky žijící v Izraeli v rámci akademického projektu již v sedmdesátých letec Pravděpodobně poprvé pracoval se záznamy rozhovorů s přeživší židovskou mládeží a dětmi je lidové demokracie při tvorbě své disertační práce Ota Klein (Klein 1948). Je zřejmé, jak v by byly v současné době tyto záznamy ve své původní podobě. Jeden z těchto záznamů/rozhovo zveřejnil jako přílohu své disertace. Autorem další práce, vystavěné z velké části na vzpo aktérů, je Tad Szulc (Szulc 1991). Szulc podává detailní obraz o každodenním fungování org v Československu a jejích zdejších činnostech ve věci židovských uprchlíků z Polska. Z pra autorů srovnej též práci prvního izraelského velvyslance v polistopadovém Československu ( V České republice se orální historie, do níž lze shromažďování výpovědí pamětníků a jejich zařadit, úspěšně ustanovila jak organizačně, tak rostoucí nabídkou publikací - platí to ja rozhovorů samotných, tak pro jejich výklad (o českých polistopadových projektech využívají orální historie, nevěnujících se ovšem židovské problematice, viz Vaněk et al. 2003: 13-15 odpovídá zájem o koordinované podchycení sběru a uchování autobiografických pramenů rozlič institucemi - sedm z nich, včetně Židovského muzea v Praze, se v polovině září 2006 dohodl svých vzpomínkových databází. Doplňujícím pramenem k poznání smýšlení a jednání dějinných aktérů vzhledem k panujícím hi okolnostem je literární fikce. Literatura přináší mnohé podněty k poznání minulých společe se stává materiálem pro poznání světa svých tvůrců. Alexandr Ivanovič Gercen, ruský autor pamětí ,,O tom, co bylo", v druhé polovině 19. století poznamenal, že beletristická díla z jsou vůbec sama o sobě zpovědí soudobého člověka o své době, ,,zpovědí moderního člověka, dějiny" (Parolek 1960: 615-623). Spisovatelé se mnohdy úmyslně snaží vylíčit postavy svých charakteristické zástupce své doby a jejich komunikaci jako dobově typickou - v tomto ohle třeba studium dobových dramat a parodií, respektive toho, jak a proč jsou líčeny a parodov charaktery. Literárněhistorický výzkum světa přeživších Židů v českých zemích může vyjít zvláště ze čt prací, které z něj rozličným způsobem čerpají historickou látku pro svůj příběh. Je to Dit Lustiga (Lustig 1962), kniha, která byla v šedesátých letech 20. století též zfilmována (1 Saxová, hlavní hrdinka Lustigovy prózy, je mladá a půvabná židovská dívka, která přežila n persekuci a vrací do Prahy. Zde se Dita pohybuje v židovském společenství jako chovanka v židovské dívky. Dita není schopna se vzhledem k prožité zkušenosti v poválečném prostředí a končí svůj život sebevraždou. Současná autorka Radka Denemarková rozvíjí ve dvou časovýc poválečný příběh navrátivší se Židovky do rodné obce a její vyrovnávání s traumatem této s pádu komunistické totality (Denemarková 2006). Podobně jako Lustig, také Denemarková předk pohled do vnitřního světa přeživší ženy prostřednictvím jejího vnitřního dialogu. Píše se Gita prožije brutální přijetí v rodné vsi, které reflektuje ve svých návratech tamtéž v př v roce 2005. Inspirativní biograficky-historickou rekonstrukcí je práce Helen Epsteinové N minulost(Epsteinová 2000). K mimořádným závěrům o provázání psychologických důsledků proná inklinace ke komunistickému hnutí, které se projevovalo u přeživších Židů, dochází ve své vzpomínkového charakteru Heda Margoliová-Kovályová (2003). Přístupy k vnitřnímu světu (českých) Židů Rozličnost autobiografických pramenů a jejich subjektivní zatížení znamená rozmanitá omeze historického výkladu. Paradoxně je to však subjektivní povaha těchto pramenů, bez níž by z zodpovídat závažné otázky vztahu člověka ke společnosti v minulosti v dané době a na daném omezena. Autobiografické prameny jsou proto předmětem zájmu též mnohých zájemců o soudobé Židů. Je dokonce možné uvažovat, že studium subjektivního světa židovských jednotlivců se jejich politických dějin jako příslušníků společenského celku, tj. Židů, nebo ho dokonce p Především studenti humanitních oborů projevují při tvorbě svých absolventských prací zájem výklad vlastních rozhovorů s židovskými pamětníky a hojně využívají sbírky vzpomínek v Žid Praze. Názvy studentských prací naznačují, že jejich autoři přistupují k pramenům výrazně autobio převážně bez historicko-faktografických ambicí. Předmětem jejich zájmu není rekonstrukce k dějinných událostí, obsah pramenů, ale způsob jakým si tyto události pamětníci pamatují a forma (viz např. Brychtová 2004; Hanková 2006; Pressburgerová 2003; Singerová 2003; Novotn 2003). Čeští studenti svojí volbou vyjadřují přímo či nepřímo následování současných tende politicko-společenskou minulost o její vnímání a praktické dotváření lidmi, kteří byli jej aktéry doby. Vzhledem k tomu, že v českém prostředí dosud nedošlo k reflexi formativního p diskutovaným pramenům a tento není příliš diferencován, lze k roztřídění a popisu jeho díl využít schéma význačného průkopníka orální historie, Christophera Browninga (2003: 37-39). Badatelé užívající první z přístupů usilují o poznání stylistické a významové formy vypráv narace, jakou pamětník ve svém vzpomínání zvolil, volí přístup textověanalytický. V praxi vyžaduje od badatele důkladný obsahový rozbor vzpomínky - omezuje proto počet rozhovorů s však vede důkladněji a třeba opakovaně. Typickou je v tomto ohledu práce Michaela Pollacka zkušenosti tří žen s jejich pronásledováním pro jejich židovský původ za války (Pollack 20 autor ve své historii nejenže představuje portréty pamětnic, s nimiž vedl několik mnohahod rozhovorů, ale snaží se o odhalení těch limitů - mj. kulturních narativních mechanismů - k brání plně vyjádřit jejich zkušenost, respektive podmiňují její výklad. Obdobným způsobem jako Pollack přistoupila k výpovědím čtyř přeživších českých Židů Helena Německá historička ve své studentské práci (Srubar 2002) rozlišuje mezi prožitým životním (subjektivní zkušenost historických událostí, tehdejší perspektiva) a vyprávěnými životním (verbální manifest paměti, dnešní perspektiva). Srubarová chápe způsob, jakým pamětníci v svoji minulost vykládají, jako proces psychologického usilování o osobnostní integritu vzh společnosti (výsledným stavem je identita). Studium procesu identifikace, respektive hledá identity je vlastní každému člověku a stylizace životního příběhu je jeho nedílnou součást a nosičem této identity. Identita je patrně nejčastěji užívaným a skloňovaným pojmem, přijde-li na definování předm absolventských prací českých studentů. Studenti, kteří mají zájem ve svých budoucích absol pracích studovat ,,židovskou identitu", mohou zvážit publikované závěry o formování identi první a druhou poválečnou generací československých Židů - jejich autorkami jsou Nora Hama a Alena Heitlingerová (2007). Předmětem zájmu Heitlingerové je druhá generace přeživších, židovského původu, které se narodily po válce a dospívaly koncem padesátých a během šedesá století.Heitlingerová, socioložka působící na kanadské univerzitě, která využila na dvě st osob, má k předmětu svého studia osobní vztah - narodila se v roce 1950 v Praze dětem rodi holocaust. Heitlingerová patří ke generaci poválečných dětí a mládeže, která navzdory asim a státní regulaci židovského společenství projevila v šedesátých letech zájem o židovství rámci něj spolčovacích aktivit. Další přístup k autobiografickým pramenům sleduje psychologické či filozoficko-etické spoj vyrovnávání se pamětníků s extrémní zkušeností pronásledování za války. Bohatým zdrojem ke skutečností je opět literatura. Jedná se především o některé literární a dokumentární prác židovských spisovatelů jako Primo Levi, Elie Wiesel, Jean Amery a další. Hlubší reflexe ho literatuře má svoji tradici též v české poválečné próze. Hned několik spisovatelů židovské vyložilo svoji válečnou zkušenost beletristickým způsobem. Vyrovnání s prožitou tragédií n beletrie je na první pohled nerelevantní přístup k poznání historicky objektivnějších skut souvisejících s přeživšími Židy, představuje však důležitý doklad o formování, jakkoliv os výpovědi člověka o jeho vidění světa odvisle od jeho zkušenosti. Co znamená literatura pro identity, se vypovídajícím způsobem svěřuje Levi: ,,kniha, kterou jsem napsal, pro mě fung jako ,paměť-protéza‘, vnější paměť, která se vsouvá mezi můj dnešní a tehdejší život. Nyní věci znovu prostřednictvím toho, co jsem napsal‘" (Belpoliti 2003: 58). K psychologii má n přenosu traumatu holocaustu z (ne)vědomí přeživších osob na jejich děti, tj. druhou genera i na jejich vnuky, třetí generaci. České veřejnosti představila problematiku na začátku de Helen Epsteinová ve své knize Děti holocaustu (Epsteinová 1994). Samotní tvůrci vzpomínek a spisovatelé se stávají předmětem historických výkladů nikoliv p výpovědi, ale formu, prostřednictvím které ji podávají. Vzpomenout lze v této souvislosti interpretace, pátrající v tvorbě autora po vlivech jeho sociálního a kulturního zázemí. Ně se ptají, proč a jak vzpomínky vůbec vznikly, tj. jaké k tomu vedly okolnosti. Předmětem z studia tudíž může být a měla by být samotná kvantita a kvalita vzpomínkové literatury žido před a po listopadu 1989. Bylo již řečeno, že autoři vzpomínek přejímají více či méně stop dominantního obrazu utrpení Židů za války a jejich historie vůbec, respektive jej ve svém Tento obraz se v českém prostředí výrazně posunul tak, jak se proměnila po listopadu 1989 hodnotově česká společnost. Je možné celou věc zjednodušit následovně: dříve bylo krajním pronásledování Židů za války jeho redukování na utrpení příslušníků českého (nebo německéh nacisty, kteří je pronásledovali z protičeskoslovenských a protidemokratických, tj. politi polistopadovém období je krajním obraz utrpení Židů jako příslušníků vlastního židovského jejich židovský původ, utrpení z jakýchsi osudových důvodů. Důraz na sebereprezentaci žido jako obětí nacistického pronásledování Židů dosvědčuje přejímání jeho označení hebrejským který znamená ,,smrt" (k roli holocaustu jako nástroje ztotožnění osob židovského původu v srov. Young 1990, 1993). Vzpomínání a výklad pronásledování Židů za války je v současnosti považován za jeden z klí kolem kterého se ztotožňují osoby židovského původu po celém světě jako příslušníci jedné jako Židé. Společná vzpomínka jednotlivců na pronásledování jako příslušníků jedné skupiny je přirozeně stmelujícím prvkem takové skupiny a její reprezentace mají na jejím posilován nebo přímo politický zájem. Ze stejného důvodu mají zájem na potlačení uzlů společné pamět - tak byly zvláště historicky mladší židovské dějiny soustavně vytlačovány z českého prost roku 1989. Výklad utrpení Židů za války jako ojedinělého, židovského, neměl být trpěn jako propaganda sionistů, kteří měli tímto výkladem citově vydírat okolí k ospravedlnění a upla politických zájmů. Polistopadový antikomunismus na druhou stranu umožnil rychlý průnik již sebeprezentace židovských pamětníků, který se rozvíjel v Izraeli a na Západě od šedesátých Mezi prvními, kdo začal reflektivním způsobem dekonstruovat formování obrazu utrpení Židů jejich minulosti za války jako prostředku ztotožnění a identifikace, byl v osmdesátých let Peter Novick (2003). Ve stejné době se k Novickovi přidali z různých perspektiv další, nap Appleby, Lynn Hunt, Margaret Jacob a patří mezi ně i Tom Segev (1993). Značně kriticky se druhům výkladu pronásledování Židů za války v současných židovských společenstvích Zygmunt Odvoláním na antisionistickou argumentaci běžnou během komunistického režimu se nedostává v českém prostředí hlubší reflexe takzvané instrumentalizaci holocaustu, anebo je dokonce stejně jako související komplikovaná a hodnotově vyčerpávající debata a spory o tom, jak b židovského utrpení a vůbec židovských dějin vykládán a vzpomínán. Tato skutečnost se dobře souvislosti s reakcí reprezentace židovského společenství v ČR, respektive jeho oficiálníh vydání práce jednoho z nejvýznamnějších kritiků tak zvané instrumentalizace holocaustu, tj současný obraz židovské minulosti je účelově vykládán vzhledem k politickým zájmům Státu I ke snaze jeho politického vedení o sjednocení a posílení sounáležitosti všech osob židovsk světě (Finkelstein 2006). Typickou ukázkou diskreditace argumentů protivníka jejich ztotož komunistů je článek Viktora Chába v Roš Chodeši (červenec 2006). Cháb v něm srovnává, či l apriorně a účelově přirovnává přímou textovou analýzou argumentaci komunistického antision argumentaci kritiků tak zvané instrumentalizace holocaustu. Konečně, může být paradoxní, že Browning jako znalec nefaktografických přístupů k autobiog pramenům svoji vlastní práci založil především na jejich vytěžení ke konkrétní historické, rekonstrukci. Je však třeba upozornit, že Browning s prameny subjektivní povahy pracuje na pečlivého srovnávacího studia velkého množství z nich, především soudních protokolů, které konkrétně vymezené dějinné skutečnosti, sledované téměř den za dnem. Browning argumentuje své nové studie o pracovním táboře v polských Strachowicích, k nimž existuje minimum insti pramenů, ale dochovalo se 173 vzpomínek pamětníků, ač vzniklých v různé době a za různých po skončení války (Browning 2003: 37-59). To není v případě poválečných osudů českých Židů nedostatečnému množství a volnější povaze dostupných pramenů možné a žádný autor se o to a Vedle ,,Browningových přístupů" lze jistě nahlédnout možnosti studia autobiografických pra způsoby. Většina studií využívá kombinace různých přístupů. Výklad vnitřního světa dobových aktérů - možnosti Možnost poznat, jak viděly poválečný svět samotné osoby, které se v něm pohybovaly, je sil Obraz vnějšího světa, vytvářený a sdílený lidmi své doby, je možné rekonstruovat prostředn autobiografických pramenů pouze vyrovnáním s řadou problémů, které vyvstanou, přijde-li na těchto pramenů. Vzato obecně, pořád lze uvažovat o následující skutečnosti: jsou-li vzaty druhotné okolnosti, za nichž vzpomínka mohla vzniknout, lze se dohadovat, za jakých prvotn tj. v jakém původním sociálně-kulturním kontextu její autor, pamětník, skutečně kolem sebe ve kterém žil, který byl jeho světem. Burke možnost studovat formu pramenů za účelem abstr obsahu, k němuž se tyto prameny vztahují, připouští. Burke na dekódování a interpretaci mý prostřednictvím nichž jsou tyto prameny sepsány, staví svoji práci o novověké Itálii, nebo že ,,obdobně jako výtvarné umění a literární texty, oficiální dokumenty jsou zasaženy před a mýty. Jakkoliv, tyto předsudky, stereotypy a mýty mohou velkým dílem poučit historiky ku sociálního dění, pokud je celé nestráví a nereprodukují ve svých vlastních pracích, ale na ptají, kdo dává nálepku komu a proč. Neměli by věřit všemu, co v dokumentech čtou, ale nem vše, co ve fikci naleznou" (Burke 1987: 75). Dle Burkeho vyžaduje odkrytí skrytého v pramenech obeznámení s lingvistickými pravidly, a obsahové analýze, ale též vzhledem k situacím, za nichž vznikly, pro koho vznikly apod.: , skrz sklenici spíše jasně než zamlženě, potřebujeme se obeznámit s vlastnostmi sklenice. J to platí pro jazyk. Jak říkával kanadský kritik Marshall McLuhan, ,médium je vzkazem‘. Pře užité médium, kód, rozličnost či zápis je zásadní částí vzkazu, jež posluchač, čtenář či n historik nesmí pustit ze zřetele" (Burke 1987: 9). Možnost dešifrovat otisk vnějšího světa dobových svědků jako reálný obraz tohoto světa, který jim byl jednou společný, nutně předp tyto záznamy s následujícím vědomím: vždy nutně originální zkušenost jednotlivce je možné či zevšeobecnit jako dobově typickou pro společnost jen do jisté míry a nikoliv jen jedním Orální historie jednoznačně upřednostňuje kvalitativní přístup k výpovědím pamětníků; mnoh její výsledky omezeny na soubory vzpomínek samotných. Podle Vaňka by měl mít historik stál orální historie je metoda kvalitativní, a proto je nutné ,,stavět se značně zdrženlivě ke se nabízejícím možnostem vyhodnocovat a srovnávat určité prvky v rozhovoru kvantifikujícím množství [frekvence] určitých prvků v rozhovoru vyvozovat zevšeobecňující závěry" (Vaněk 2 Jakkoliv je zdrženlivost vůči zobecňování pochopitelná, přeci jenom se mnozí nenechají odr dojít k některým obecnějším závěrům, to znamená charakterizovat dobové vzorce chování a je jako kolektivně typické či popsat charakteristické rysy té které sociální skupiny. Vůdčí p orální historie v České republice, Miroslav Vaněk, se dílčím teoretickým úvahám nebrání a přitom na závěry Trevora Lummise - podle něj je dokonce správné vyložení orálních pramenů správností poskytnutých informací o ,,historické zkušenosti", to znamená vystihnutí společ individuálních zkušeností v dané době a na daném místě (Vaněk 2004: 142). Vaněk v této sou od zahraničních teoretiků důležitou kategorii ,,osobní aspekt prožitku a zkušenosti", kter zároveň do určité míry ,,inkarnací události do kontextu, jenž se obdobným, byť nikdy ne st dotýká širšího lidského společenství" (ibid.: 14). Mnohé tematické pasáže, pojmy a obraty, opakují ve vzpomínkách českých Židů, dokládají, že tito sdílejí obdobné myšlenková schémat orientaci, přičemž některé skutečnosti mohou ve svém vyprávění viditelně vynášet a jiné na Například jedním z nejfrekventovanějších témat vzpomínek židovských pamětníků je vážnost, první Československá republika. Tato skutečnost má typický psycho-sociální rozměr. Vzpomín jednak s pozitivním vzpomínáním na bezstarostný dětský svět, který se s válkou nenávratně s individuální idealizací dětství, jednak se sdílením mýtu o předválečné československé re zemi bez antisemitismu a oáze demokracie. Spojení idealizace dětského světa s tímto mýtem gradováno snahou pamětníků zvýraznit zlom mezi starým světem a jejich pronásledováním za v Vaněk upozorňuje i na jiné společenské vlivy, které se odrážejí v autobiografických pramen rekonstruovat společnou zkušenost jejich autorů. Vaněk odkazuje mj. na metodu Samuela Schr všímá, jaké osoby vstupují do vyprávění pamětníků a jaký k nim tito pamětníci v průběhu ži postoj (Vaněk 2004: 149). Schrager sleduje argumentační příslušností jednotlivců k rozmani (národ, politická strana, zájmová skupina apod.), do jaké míry a jakým způsobem sdílejí v skupin pro ně typické vidění světa. Podobně lze opakování některých argumentačních motivů židovských pamětníků vysvětlit jejich častým opakováním v médiích, odborných publikacích a jejich společenstvích. Každé seznámení se vzpomínkami je nutně seznámením s fenoménem kolektivních mýtů. Kolektiv napříč společností mohou mít nejen primitivní podobu (rituální vražda), mohou být však vrc institucionalizace společnosti a politické legitimizace jejího vedení (slovanská holubičí Kolektivní mýty umožňují jedinci zjednodušit a formulovat zkušenost jako sdělitelnou ostat znamená, že člověk má tendenci hovořit ve prospěch těch, s nimiž se ztotožňuje a kteří pro zástupce skupiny považované za vlastní. Zároveň lze hovořit o kolektivních mezerách. Tende celé úseky minulosti mají skupiny obyvatelstva v tom případě, kdy je pociťují jako traumat či zkušenost, což se obvykle projevuje jako špatné svědomí. Vaněk upozorňuje, že kolektivn všimli němečtí historici v souvislosti se vzpomínáním, respektive nevzpomínáním na křišťál 2004: 156). Vzpomenout lze též Browningovy závěry o příslušnících Wehrmachtu, v jejichž po výpovědích sledujeme mnohé tendence účelově zlehčit svůj podíl na vraždění Židů. Též ze st pamětníků dle Browninga dochází ke zvýraznění vzpomínky spíše na spontánní nepřátelské akt sousedů než na systematické pronásledování anonymních německých okupantů (Browning 2002). V případě židovských pamětníků je jedním z nejtypičtějších projevů společného sdílení pamě vytěsnit, vysvětlit a obhájit své nadšení pro komunistickou stranu po skončení války. Napr komunizace země přeživší Židé vytěsňovali svoji vzpomínku na pronásledování za války. Souč hlásit se vědomě k sebeprezentaci jako (židovské) oběti stále nemusí znamenat individuální s prožitou zkušeností a je určen společností. Psychoanalytik Bruno Bettelheim potvrzuje, ž časem sice jakoby naučili vzpomínat na svoji tragickou zkušenost, a tudíž ji akceptovat ja života, avšak jakoby z kolektivního hlediska, jako na něco, co se stalo nám, Židům - zápor projevy pronásledování, tj. skutečnosti spojené s pomyslným nevyrovnáním se vzpomínkou na rovině, zůstaly však ve vzpomínání zakonzervovány (Bettelheim 1979: 39). Výklad vnitřního světa dobových aktérů - rizika Využití autobiografických pramenů k rekonstrukci dobového světa dějinných aktérů je kompli li nemožné. Jako problematický se ukazuje již základ dialektického modelu souvztažnosti ob subjektivního, v jehož intencích je o vnímání světa člověkem obvykle uvažováno. Je to slož diskutovaných pramenů a množství přístupu k jejich výkladu, které usvědčují jako rizikovou jakoby laboratorně oddělit a studovat objektivní a subjektivní, respektive jejich struktur mechanismy jejich spolupůsobení. Společenská realita je vždy příliš složitým fenoménem, ne odděleně studovat jedním způsobem její jednotlivé složky a nárokovat si jejich plné poznán obsah a forma, též objektivita a subjektivita nemohou figurovat odděleně, neboť se vzájemn jsou k sobě vztahovány, neustále, chaoticky, do čehož je zatažen jako subjekt i jejich zdá pozorovatel. Nakonec, tázání se po podstatě reálného v minulosti utvrzuje, že toto nelze z přímý objektivní výraz této reality, neboť reálné zakládá subjektivní proces zaujetí tohot objektivizace reality člověkem, čímž se proti sobě může objektivní a subjektivní dostat vz skutečnosti dokonce do zaměnitelného poměru. Carl G. Jung si v této souvislosti pokládá ot zkušenost získaná na objektu ochránit před subjektivní předpojatostí? Není snad každá zkuš nejlepším případě, přinejmenším z poloviny subjektivní interpretací? Na druhé straně je vš jakousi objektivní daností, je částí světa. A to, co pochází ze subjektu, pochází koneckon světa, stejně jako i nejzvláštnější a nejnepravděpodobnější bytost živí a nosí země společ A tak právě nejsubjektivnější ideje stojí nejblíže přírodě a bytí, a proto bychom je mohli nejpravděpodobnější" (Jung 1994: 28). Pomyslné dekonstruování druhotných okolností, za nichž svědectví člověka vzniklo, a propra dobově skutečně působícím sociálním okolnostem, za kterých tento ke svému svědectví dospěl to opět povaha zde diskutovaných pramenů a množství jejich uchopení, které zpochybňuje jin výkladová pojetí vztahu člověka a společenského prostředí, jak jsou známa ze současné soci autobiografických pramenů se ukazuje jako příliš abstraktní a odtržený od praxe třeba mode konstrukce reality. Model předpokládající výsledné lidské vnímání a jednání jako výsledek interakce mezi individuem a společenským okolím působí při snaze vyložit tyto prameny k po okolí jednak příliš konstruktivisticky, jednak jako příliš zevšeobecňující. Obsah a forma vzpomínek dokládají, že člověk, spíše než by volil pohotově dobově odpovídaj a témata ve správnou chvíli, je v jejich nalézání značně těžkopádný či je nalézá až ve chv společenská situace a tlaky nevyžadují. Problematickým je též studium komunikace člověka j symbolů, mýtů, kódů a sítí, prostřednictvím nichž navazuje vztah k sociální realitě. Sami snižují sociální význam jazyka tvrzením, že vztahy lidí a jejich společenské role nejsou n formovány a udržovány pouze sociální komunikací. Přestože mohou někteří autoři odkazovat n návody k jazykovým analýzám autobiografických pramenů (Hendl 2005: 264; Srubar 2002: 14), výběr, jenž umožňuje jedinci vyjádřit význam, který přikládá světu kolem sebe, a vede k vo a zjednodušeného výrazu spíše než očekávaného sociálně předepsaného tvaru (Fielding - Fras Dle některých autorů je role sociálně normativního v lidském vnímání a jednání oslabena vs tvořivosti. Obdobně je v každodenních sociálních situacích častější a závažnější než vědomý a sociálně zkušenosti takzvaná ,,předreflexivní interpretace", tj. automatické jednání a chování pomo instinktů. Jinými slovy, lidé své zkušenosti získávají a využívají odvisle od chápání svéh a role ve společnosti, jejich ukládání a vyvolávání pamětí se však děje automaticky a jeji či nesprávnost je stvrzována reakcemi druhých lidí jakoby mimochodem. Je to zvláště studiu identifikace jednotlivců s rozličnými skupinami, jež ve vzpomínkách pamětníků naráží na sp nejednoznačnost. Ze vzpomínek je mimořádně obtížné, ne-li nemožné posoudit, co v dané době životě dotyčného působilo zvnějšku jako příkaz kolektivního zařazení fakticky a jak se s t ztotožnil. ,,Normativa společenství je v dialektickém vztahu s osobní svobodou vyjádřenou Řečové společenství proto nedeterminuje chování individua, přestože ho ovlivňuje", glosuje Figueroa ( 1994: 59). Klasickým znakem moderního evropského myšlení se stalo direktivní zařazování osob do národ považovaných za primordiální jednotky organizace lidstva, a to podle zdánlivě objektivních kultura, politická a společenská organizace, školní docházka atd.) či přímo na základě ira imperativu (rasa, mentalita). Například Heitlingerová přejímá s odkazem na amerického soci tvrzení, že si stát legitimizoval monopol nejen na fyzickou moc, nýbrž též na ,,legitimní moc", tj. ,,určit, co je co a kdo je kdo" (Heitlingerová 2007: 243). Osoby židovského půvo z vnějšího donucení dle nacistického rasového pokrevního hlediska ,,Židy", aby je po osvob obnovené republiky rozstrkaly často jen podle jejich rodného jazyka mezi Čechy a Němce. V lze hovořit o vnucené (tradované) identitě a její architekty obvinit z jejího využití k je zájmům, jakkoliv důmyslně kolektivní příslušnost vysvětlili a oprávnili jako přirozenou. U identifikace se proto stává zvláště u osob židovského původu nelehkým úkolem. Znamená to rozlišit, jak (intenzivně) vstupoval do života člověka příkaz tradovaných národ zvnějšku, tj. tlak, kam by měl patřit, a zda on sám pociťoval potřebu kolektivního zařazen li se s nějakou skupinou a jak. Je nutné hlouběji prozkoumat nejen individuální potřeby ta patřit, ale především rozmanité sociální tlaky, jako třeba národnost sousedů či její rodin přirozeně to, jakou roli hrál židovský původ pro danou osobu symbolicky. Naplňování kolekt mezi tradovanou identitou a sebeuktovení lze v obecné rovině příhodně posoudit dle studie Coopera o současných významových konotacích pojmu identita. Autoři poukazují na to, že jed způsobů chápání identity je představa, že jde o něco, co mají všichni lidé nebo by mít měl tom pátrat, což platí jak pro jednotlivce, tak pro kolektiv (Brubaker - Cooper 2000). Pomyslné vychýlení identity ve prospěch tradovaného příkazu je jedním z důkazů, že vůči of institucionalizovaným formám kolektivní příslušnosti se formuje obraz sama sebe ze strany kteří volí své společenské preference vzhledem k momentálním, existencionálním zájmům. Něk antropologové si povšimli, že lidé sice upravují do jisté míry své vyjadřování vzhledem k společenským a tudíž konvenčním formám, může ovšem panovat značný rozdíl mezi tím, jak hov na veřejnosti, jak v rámci různých společenských vrstev a jak v soukromí. Lidé mnohdy užív sociálních schémat, to znamená i v řeči nebo psaní vzpomínek, platných v dané společnosti pokud se domnívají, že se to od nich očekává, nebo je naopak zneužívají k prosazení svých Konkrétních projevů konformity vůči oficiálnímu jazyku v nejširším slova smyslu si všímají sociolingvisté. Typická je dle nich například snaha veřejnosti vyjadřovat se - pokud vůbec a cizinci o celospolečenských hodnotách a normách v ideálních a abstraktních, tj. oficiáln Richard Johnson a Graham Dawson hovoří o ,,veřejné prezentaci" či ,,dominantní paměti", of kontrolovaném obrazu společenské reality, obvykle beroucí podobu ideologie, tj. symbolické prostřednictvím něhož je definován a vysvětlován hodnotový a normativní systém. Dominantní své fyzické prosazení v dané společnosti homogenem a jako její nositel je obvykle jmenován (Johnson - Dawson 1998: 75-86). Eva Broklová dokládá na výzkumech veřejného mínění, pořízených po skončení války, jak mnoh společnost zasažena v důsledku okupace ,,psychózou strachu" (Broklová 2003: 126-127). Rozp vlastním přesvědčením a zjevným chováním, případně jeho zneužívání, se začal stávat samozř Strach před obviněním z netolerovaného názoru a jednání nutil lidi k přetvářce a skrývaní mínění, jiní toho naopak využívali (srov. Haukanes 2004). Náznaků o rozporuplných stavech jednání v české společnosti po skončení války a jejich vygradování během čtyřiceti let tot proniklo do historických výkladů minulosti více, hlubší psychologická sonda ovšem chybí. P nepřekonatelným pohledem do poválečného světa obyčejných lidí téměř dobové svědectví Jana (Stránský 1951). Většina odborné literatury se ovšem spokojí se zavádějícím odkázáním na , společnosti, který dokazují projevy násilného a dravého chování mnoha jedinců po skončení tím však dramatické změny v okolnostech určujících smýšlení většiny pasivně jednající veře takového posunu v myšlení a jednání obyvatelstva v důsledku nacistické okupační politiky a válečného hospodářství se inspirativním způsobem zaobírá Nina Pavelčíková (1992). Dobová svědectví usvědčují jednotlivce, že své jednání volí především ve snaze o udržení n společenské existence a role tak, že se hlásí k nějaké kolektivní skupině z pocitu individ nebo z (ne)uvědomované potřeby prevence před tímto hypotetickým ohrožením. Jakkoliv lze ze pamětníků soudit o tom, jak tento vnímal své okolí a reagoval vzhledem ke společenským oko nikdy zapomínat na zásadní skutečnost: zdrojem a katalyzátorem tohoto vnímání a reagování psychika. Potřeba interakce se společností, tj. například kolektivní identifikace a přijet společenské role, je možná společenským příkazem, avšak sama o sobě je již dílem vědomé či o vyvážení vztahu k vnějšímu světu, tj. vzhledem k existenciální potřebě člověka adaptovat společnosti. Člověk není nepopsaným listem, na který může kultura psát svůj text, doplňuje Erich Fromm. člověka přizpůsobovat se je dle Fromma založena současně na ,,určitých vlastnostech jeho p které lépe odpovídají jeho vnitřním potřebám" (Fromm 1997: 23). Nakonec, úsilí pamětníka, neustále vyrovnáním jeho nitra se společenskou realitou, se promítne v obsahu výpovědi o j než vzhledem k sociálním pravidlům řečových schémat, pomocí nichž tak činí. Frekventovaný se s minulostí" není pamětníky a historiky užíván bez příčiny. Rozhodující pro výpověď pam jeho osobnostní dispozice, přičemž obsah a formu vzpomínky určuje převládající způsob, s n nahlíží a vykládá, tj. buď spíše citovost, intuitivnost, racionálnost nebo vnímavost, nehl introvert, nebo extrovert. Nakonec, individuálně psychologický základ dobových svědectví je charakteristickým znakem shromážděných Židovským muzeem v Praze. Mnohá ze svědectví jsou limitovány jakoby technick většina pamětníků si jednoduše příliš věcí nepamatuje či se skutečnost, na niž jsou tázáni jejich ,,zkušenostnímu horizontu" (Vaněk 2004: 156). Pamětníci nakonec vzpomínají na mladý je osvobození zastihlo, se značnou idealizací, což je jistě dáno vzpomínáním stárnoucích l Následně však i společenské události bývají hodnoceny jako něco, kdy jsme byli ještě mladí Je nutné vzít v potaz, že k zaznamenání vzpomínek došlo až po roce 1989 a týkají se osobit generace, jíž bylo po válce asi 15-35 let. Pamětníci, dnes ve věku přes osmdesát let, mají bilancovat. Sledovatelný rozdíl, i když není opět žádným pravidlem a směrem k současnosti je mezi vzpomínkami žen a mužů, což ovšem může být zároveň přičítáno jejich odlišné sociál získává na dokumentační hodnotě. Přímo osudům žen - přeživších Židovek po druhé světové vá Christa Schikorra (2004). Výklad vnitřního světa přeživších Židů v českých zemích Odborníci a zvláště studenti v České republice se zdají být s nutností vztahovat svědectví k subjektivitě jejich autorů dobře obeznámeni. Problematickým se ovšem ukazuje způsob, jak tuto skutečnost přímo ve svých pracích. Někteří z badatelů inklinují při využití autobiogr k jakémusi dynamickému či evolučnímu výkladu (Tuček 2003; Novotná 2003). Nejdříve badatelé rozkládají na jednotlivé tematické části podle jejich hrubé chronologické následnosti - po výpovědi přeživších Židů za účelem rekonstrukce jejich poválečného světa, může to být např do vlasti, styk s úřady, navracení majetku apod. Takové epizody jsou obvykle uvedeny na zá kompilace několika faktograficky určujících studií o poválečných židovských dějinách. Obvy práce Meyera (1953), Krejčové (1999) a Nepalové (1999). K těmto jakoby objektivním uvedením mohou následně přidávat asociačním způsobem odpovídají vzpomínek, které jsou vykládány jako příklady subjektivního vidění reálného světa samotným Židy. Je přirozené, že autoři takto koncipovaných studií docházejí příliš snadno k zevšeob závěrům, neboť mají tendenci nacházet a zpětně dokládat ve vyprávění pamětníků převládajíc a ignorovat ty, které jim odporují. Biografie k využití jako kvantitativního pramene skute Například sbírka vzpomínek v Židovském muzeu obsahující přes tisíc a půl přepsaných rozhov vemlouvá, jak skvělé by bylo posoudit to, kolik židovských pamětníků pochází z toho a tamt kolik jich mluvilo česky a kolik německy, zda zažili antisemitismus, či nikoliv apod. Jak rozbor demografických dat prvních šesti set ze vzpomínek za účelem jejich ,,přezkoumání" n - Hyndráková 1999). Ideální řešení nepředstavuje ani výklad svědectví pamětníků vzhledem k jednotlivým sociáln prostřednictvím nichž se čeští Židé po skončení války znova zařazovali do české společnost příkladem je úskalí sledování jejich politické a národnostní orientace. M. Hanková, která hledisko využívá ve své diplomové práci, si například na otázku po politické orientaci čes po válce odpovídá tak, že ji formovalo silné společenské klima a příklon k levici, víra, ž antisemitismus, atp. (Hanková 2006). Následně připouští, že vstup do KSČ mohla ovlivnit to a vliv blízkých osob. Pokračuje dále, že tento vstup mohl představovat internacionalistick nacionalismu, s nímž měli přeživší negativní zkušenost z války. Hanková tímto způsobem mechanicky shromažďuje bez hlubšího promyšlení dohromady různé typy které má k tematickému celku k dispozici. Tak je nejdříve upozorněno na důsledky hodnotové základního sociálního uspokojení, které zvýraznilo vykořenění tradičních kolektivních jist Hlubší psychologické příčiny těchto motivů, přestože si Hanková povšimla osobních vlivů (r přátelé), zůstávají nepostihnuty. Příklon doleva je dále přisuzován internacionalismu KSČ viditelně idealizované zdůvodnění politického zařazení typické pro pozdější bilancování pa Je sice pravděpodobné, že většina přeživších Židů zdůvodňovala vstup do komunistického hnu internacionalismem, paradoxně tak ale mohli činit pro snahu přesvědčit ostatní spíše o své internacionalismu. Komunisté židovského původu se sami v rámci strany - jednající v této d tak nacionálně jako ostatní - museli chránit před obviněním z cizosti a dobového spojování mentality" s národně neloajálním a kosmopolitním myšlením apod., jak o tom svědčí úsilí mn kombinovat komunistické zásady s vlastenectvím a přetrhat veškeré vazby k židovství. Zda j zapálení a zdůvodnění internacionalismem až druhotným projevem pragmatické snahy o bezpečn výrazem potřeby někam patřit, či nikoliv, je otázka. Každopádně zůstávají rozpaky, zda tem autobiografických pramenů nesměřuje k nebezpečí míchání různých faktických skutečností s v hodnotovými dohady. Hanková do svých odborně formulovaných tezí přejímá hodnotové závěry, prostřednictvím nich ke KSČ vyrovnávají pamětníci po listopadu 1989. Autorka opakuje ve svém výkladu jeden z ty argumentů, kterým ve svých vzpomínkách pamětníci vysvětlují a omlouvají svoji tehdejší pol - někteří z nich měli ,,prohlédnout" bezprostředně po Únoru 1948 a definitivně v souvislos a odsouzením Rudolfa Slánského a dalších komunistických funkcionářů židovského původu. Aut takového prohlédnutí dokládá příhodnou pasáží ze vzpomínky pamětníka. Se skutečností vstup Židů do KSČ, které jak známo pokračovalo i po Únoru, se Hanková vypořádává stručným odstav zvaných ,,aktivistech", podílejících se dle ní dokonce na stíhání jiných osob židovského p jejich radikálního postoje měly být podobně jako u příznivců ,,asimilačního hnutí či emigr antisemitismu a dalšího pronásledování". Omezení komunistické inklinace na ,,akční" motiv není blíže vysvětleno, přičemž autorka cí upozornit, že ,,Tím není bagatelizována skutečnost, že - podobně jako u řady ostatních obč být toto chování motivováno poválečnou konjunkturou, kariérními důvody, snahou o vlastní p Své závěry však následně snižuje nekritickým konstatováním: ,,Avšak žádný z orátorů, se kt hovořila, se nevydal touto radikální cestou" (Hanková: 167). Hanková však cituje úryvky ze prostřednictvím nichž demonstruje, že únorové události pro některé Židy žádný zlom znamena a zůstaly jimi nezaregistrovány. Hanková svá zjištění o politické orientaci přeživších Žid nekritickým konstatováním, totiž že ,,rokem 1948 začíná zcela nová kapitola v historii čes a ,,faktem zůstává, že čeští židé tak opět měli pocítit, že jsou občany ,druhého řádu‘" (i Hanková a ostatní mohou zdůrazňovat přístup k Židům po Únoru 1948 jako plošný antisemitism ze strany státu zasáhnout všechny Židy v Československu. Nezváženo přitom zůstává faktické židovského původu režimem pro tento původ samotný, neboť je přebírán úzus, že se tak od pr dělo obecně. Takové tvrzení není dosud doloženo archivními prameny různého původu, které b takového pronásledování dokládaly, a nepřipouští to nakonec ani někteří židovští pamětníci 68). Není tajemstvím, že některé osoby židovského původu, přestože se nacházely za války t Anglii, pokračovaly ve svých slibných kariérách, Například Leo Lederer nebo Pavel Reinman. Je možné poznání dobové reality poznáním vnitřního světa přeživších Židů? ,,Nemám chuť ani schopnost postavit se vně sebe sama do té míry, abych mohl skutečně objek na svůj vlastní osud. Propadl bych známé autobiografické chybě, že bych buď rozvíjel iluzi by to bývalo mělo být, nebo bych sepisoval apologii svého života. Člověk je koneckonců jak která sama sebe neposuzuje, nýbrž je spíše - ať je tomu jakkoli [for better or worse] - po jiných" (Carl Gustav Jung v Jaffé 1998: 111). Uvažovat o využití subjektivních výpovědí českých Židů k objektivnímu poznání jejich povál znamená ujasnit si, zda je k tomu historik dostatečně kvalifikován a povolán. Takové využi znamená pečlivé zvážení dobově skutečně působících skutečností, za kterých tyto výpovědi v jak sociální, tak psychologické povahy. Zároveň je důležité vyvarovat se při výkladu těcht nejvíce přebírání druhotných skutečností daných okolnostmi, které vznik těchto pramenů pod znát stejně tak dobře šedesátiletou historii a reálie prostředí, ve kterém se pamětníci po klade na historika dvojí nárok. Co více, přeživší Židé představují v prvních letech po sko vysoce diferenciované společenství asi třiceti tisíc jednotlivců, jejichž jediným kolektiv znakem příslušnosti k tomuto společenství může být tento židovský původ samotný. To znamen okolností, za nichž viděli minulost a zaznamenali ji, je nepřeberné množství. Složitě uzpůsobená a rozličná lidská společenství moderních dějin jsou odpovědí na to, pro historických studií usilujících o popsání subjektivního světa historických aktérů obrací r obdobím, případně vyhledává tyto aktéry pro studium jejich současné kultury v exotických o Kulturní atomizace či rozvolnění dominantní kultury spojené s modernizací přitom neznamená snížila četnost rituálů nebo stereotypů, tj. ustálených vzorců jednání a chápání, pomocí n orientují ve světě jako jim srozumitelném místě. Novější doba jim dodala pouze jiný, kompl (Burke 1987: 223). Každopádně pochybnosti o využití antropologických a sociologických přís v historické rekonstrukci nemají pouze zastánci tradičního dějepisectví, kteří varují před subjektivizací takové rekonstrukce a následnou hodnotovou relativizací minulosti. Využití podnětů z jiných humanitních oborů v historii je stejně jako celé pojetí antropolo studia dějin neustále kriticky reflektováno jeho zastánci samotnými. Například Alena Šimůn článku o historické antropologii upozorňuje na jednu z mnoha slabin zmíněného oboru, totiž historiků být ve svém teoretizování eklektičtí (Šimůnková 1995: 106). To znamená, že histo vybírat ze široké nabídky idejí a metod jednotlivých antropologizujících autorů a škol to, hodí k podepření jejich tezí, aniž by při jejich aplikaci rozlišovali mezi jejich rozdílný uvědomovali si jejich časté protiřečení. Typickým způsobem se to projevuje v hodnotovém odsuzování a popírání faktického působení t historických skutečností, které považují historici za společensky překonané a za nástroj d politického či jiného nátlaku. Zvláště charakteristickým je přehodnocení kategorie národno příslušnosti. Benedict Anderson hovoří o národech jako ,,imagined communities", tj. jako o je reálné jen v představě lidí, nemá však objektivní oporu ve skutečnosti, je něčím umělým diskvalifikován jako nástroj účelové legitimizace mocenských nároků elit a jsou vůči němu společenství obyčejných lidí, k nimž by Johnson a Dawson vztáhli svůj pojem ,,tiché kultur sociálním dekonstruováním může ovšem dojít k pověstnému vylití vaničky i s dítětem. Dieter Schallner připomíná, s odkazem na klasiky sociální konstrukce reality Bergera a Luc mít neustále na paměti, že jakákoliv identita je vlastně dialektickým fenoménem, tj. proce spolupůsobení rozličných skutečností individuální a sociální povahy. Schallner uzavírá, že utváří během sociálních procesů. Jakmile je vytvořena, je udržována, obměňována, dokonce i sociálními vztahy. Sociální procesy, jež se podílejí na formování i udržování identity, js strukturou. Identity vytvořené vzájemným působením organismu, individuálního vědomí a soci zpětně danou sociální strukturu ovlivňují, udržují, obměňují, a dokonce ji i přebudovávají 2005). Schallner tak činí v recenzi knihy Kateřiny Čapkové o židovském společenství mezi s (Čapková 2005). Deklarovaným předmětem práce autorky je formování identit všech osob židov Autorka se záměrně vymezuje proti modernistickému výkladu dějin, když kritizuje vnucování příslušnosti nejen Židům - Židem je dle jejího obecného uvedení ten, kdo se jím cítí být. Jak podotýká Schallner, Čapková však ve své studii na vymezení faktorů, které o výsledném ztotožnění u Židů ve sledované době nakonec rozhodovaly, sama rezignuje s odkazem na jejic obtížnost jejich určení. Kdyby k němu ovšem přistoupila, musela by přece jen zvážit vnější nacionalismu a vnucování kolektivní příslušnosti. Nucená příslušnost buď k Židům, Němcům č její přikazování ze strany české či německé veřejnosti, státních orgánů i židovských elit, znamenalo jeden z nejdůležitějších faktorů, který mohl přivést samotné osoby židovského pů jakkoliv nestálému a nepřesvědčivému rozhodnutí o vlastní národní přináležitosti - které o prokázat a prokázaly během meziválečného období minimálně dvakrát: při sčítání lidu v roce Přístup ke společenské realitě, který se vyznačuje její dekonstrukcí jako sociálně založen teoretického rizika. Mnozí autoři projevují tendenci přebírat současné závěry pamětníků o kolektivní nebo názorové profilaci, neboť je považují společně s nimi za hodnotově překona ponaučení. Tím ovšem obě skupiny odmítají respektovat v dané době skutečně přítomná myšlen jako fakticky působící skutečnosti. Pro pamětníky a příslušníky dané skupiny je proměna je světa pochopitelným prostředkem pro jeho uchopení, které se děje odvisle od jejich individ a vzhledem k daným okolnostem, tj. představuje nezbytný identifikační a kolektivní tmel. P historiky, může je tento postoj přivést k ignorování toho, co formovalo svět tehdy, a zapo jej formuje nyní. V praxi posiluje takový postoj vidění poválečných a novějších dějin česk prizmatem jejich válečné tragédie, tj. dějin (dnes) nepochopitelného příkoří. Přejímání sv historického výkladu se vyznačuje posilňující tendencí a zpětnou vazbou. Tento důraz může židovských pamětníků posílit jejich sebeprezentaci jako židovských obětí rasového pronásle svedených socialistickou vidinou lepšího světa. Je spravedlivé připustit, že pokusy studovat historické reálie prostřednictvím toho, jak j samotní přeživší Židé, jen odrážejí teoretické a metodologické limity antropologického pří Na váze získává například upozornění historika Jana Horského, že je možné pojetí zkoumané skutečnosti teoreticky konstruovat sice rozmanitě, avšak pokaždé nemusí být badatelsky pří uchopitelné. A právě v případě rekonstrukce ,,životní zkušenosti lidí určitého místa a dob teoreticky konstruovat jakési ,uzlové body‘ těchto zkušeností, možnosti historického výzku končí - a těžko tomu může být jinak - u rozboru kulturních kategorií, tj. nástrojů prožívá aktérů, nepronikají však k jejich prožitkům samotným." Proto dle Horského může snaha o his pramenů zachycujících subjektivní procesy dobových aktérů vést k tomu, že popisované dějin získají podobu pouhé kvantifikace či popisu sociálních praktik (chování), jež jsou považov těchto procesů (Horský 2004: 69-70). Na omezené možnosti využití dobových svědectví dějinných aktérů poukazuje ve svém teoretiz historiků, kteří hodnotí možnosti historicko-antropologických disciplín. Podle Iggerse nep průkopníci italské mikrohistorie za dostatečný ,,model dějin každodennosti" vypracovaný v sedmdesátých letech 20. století Ferdinandem Braudelem, neboť se ,,omezoval na vnější popis podmínek života, aniž by pronikl k tomu, jak lidé tyto podmínky vnímali". Podobně se zastá dějin všedního dne, inspirující se podle Medicka v americké kulturní a sociální antropolog svým přístupem nevyhnuli problému, neboť jejich metoda (zhuštěný popis): ,,nám neposkytuje životu individua, nýbrž pouze ke kultuře, která ho obklopuje ... Ani etnolog ani historik Geertze a Medicka bezprostřední přístup ke zkušenostem a prožitkům lidí, které jsou předmě zkoumání" (Iggers 2002: 96, 98). Nakonec, výklad dějin z pozice jejich účastníků může být motivován nikoliv jako metodologi nýbrž jako exhibice dějinných zajímavostí a kuriozit, přístup, který jednoduše reaguje na tj. chce být atraktivní. Radim Marada hovoří v doslovu ke klasické sociologické práci Berg v souvislosti s analýzami sociálních konstrukcí identit v posledních dvaceti letech dokonc který spojuje s politickou objednávkou (Berger - Luckmann 1999: 204). Závěr tohoto textu n překvapující. Studium subjektivního světa člověka v minulosti by mělo zůstat předmětem výz pro historiky kvalifikované jednak širokými znalostmi ze sociologie, antropologie a psycho důkladně obeznámené s dobovým a současným společensko-politickým rámcem. Bez znalosti obou možné k dokladům o tomto světě správně přistoupit a s odstupem je věrohodně vyložit. Petr Sedlák je postgraduálním studentem českých dějin na Filozofické fakultě MU v Brně, kd disertační práci o postoji a přístupu československého státu a české společnosti k přeživš letech 1945-1947. Autor se obecně zajímá o reálie spojené s poválečným Československem a j je postihnout v samostatné monografii motivy smýšlení a jednání osídlenců, kteří přicházel pohraničí v letech 1945-1947. Autor je pracovníkem projektu Migrace a transformace a člene Prameny a literatura Auředníčková, Anna. 1945. Tři léta v Terezíně. Praha: A. Hynek. Bauman, Zygmut. 2003. Modernita a holocaust. Praha: Sociologické nakladatelství. Baumgarten, Elisheva. 2000. As Families Remember. Holocaust Memoirs and Their Transmission in Contemporary Jewry XVI. Oxford: Oxford University Press. Bednařík,Petr. 2003. Vztah žid společnosti na stránkách českého tisku v letech 1945-1948. Disertační práce na Fakultě soc Praze, rkp. Belpoliti, Marco. 2003. Hovory s Primo Levim. Praha - Litomyšl: Paseka. Berger, Peter L. - Luckmann, Thomas. 1999. Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociol Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Bettelheim, Bruno. 1979. Surviving and Other Essays. New York: Knopf. Bojovali. 2007. Bojovali na všech frontách. Vzpomínky židovských vojáků a odbojářů z druhé Praha: OS Magen. Bondyová, Ruth. 2002. „Minulost neuplynula. Vliv terezínského ghetta na život jeho bývalýc 49-62 in Terezínské studie a dokumenty. Praha: Institut Terezínské iniciativy. Borák, Mečislav (ed.). 2002. Poválečná justice a národní podoby antisemitismu. Postih prov před retribučními soudy a komisemi ONV v českých zemích v letech 1945 - 1948 a v některých Evropy. Praha - Opava: ÚSD AV ČR. Brod, Toman. 2007. Ještě že člověk neví, co ho čeká. Života běh mezi roky 1929-1989. Praha Broklová, Eva. 2003. „Názory obyvatelstva po druhé světové válce v kontextu doby a nástup Pp. 124-130 in Spory o dějiny IV. Praha: Masarykův ústav AV ČR. Browning, Christopher R. 2002. Obyčejní muži. 101. záložní policejní prapor a ,,konečné ře Praha: Argo. Browning, Christopher R. 2003. Collected Memories. Holocaust History and Postwar Testimony University of Wisconsin. Brubaker, Rogers - Cooper, Frederick. 2000. „Beyond ‚Identity‘." Theory and Society 29, 20 Brychtová, Michala. 2004. Identita členů ŽNO v Karlových Varech - pamětníků holocaustu - v Bakalářská práce na Fakultě humanitních studií UK v Praze, rkp. Burke, Peter. 1987. The Historical Anthropology of Early Modern Italy. Cambridge: Cambridg Press. Čapková, Kateřina. 2005. Češi, Němci, Židé? Národní identita Židů v Čechách, 1918 - 1938. Paseka. Čižinská, Markéta. 2006. „Nástin reflexe holocaustu československých židů v politickém myš poválečného Československa." Střední Evropa 20, 2006: 102-130. Denemarková, Radka. 2006. Peníze od Hitlera. Praha: Host. Epsteinová, Helen. 1994. Děti holocaustu. Praha: Sefer. Epsteinová, Helen. 2000. Nalezená minulost. Praha: Sefer. Erben, Petr. 2003. Po vlastních stopách (vzpomínky). Praha: P. Kalina. Fielding, Guy - Fraser, Colin. 1978. Language and Interpersonal Relations. The Social Cont London: J. Wiley. Fierzová, Olga. 1992. Dětské osudy z doby poválečné. Záznamy ze záchranné akce přátel Milí Praze. Praha: Spolek přátel mládeže a družstva Milíčův dům. Figueroa, Esther. 1994. Sociolinguistic Metatheory. Oxford: Elsevier. Finkelstein, Norman G. 2006. Průmysl holocaustu. Úvahy o zneužívání židovského utrpení. Pr Fromm, Erich. 1997. Člověk a psychoanalýza. Praha: Aurora. Gernheimová-Friedmannová, Ráchel. 2002. Jak jsem přežila. Praha: G plus G. Hamar, Nora. 2002. „O etnicitě a konstrukci židovských identit v životních příbězích." Pp. Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno: Fakulta sociálních studií MU. Hanková, Monika. 2006. Kapitoly z poválečných dějin židovské komunity v Čechách a na Morav Diplomová práce na Filosofické fakultě UK v Praze, rkp. Havelka, Miloš. 2007. „Poznání - paměť - identita a několik obecnějších úvah." Dějiny-teor 2007: 256-268. Heitlingerová, Alena. 2007. Ve stínu holocaustu a komunismu. Čeští a Slovenští Židé po roc plus G. Horský, Jan. 2004. „Dějepisné porozumění a ospravedlnění." Soudobé dějiny 11, 2004, 4: 66- Hendl, Jan. 2005. Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál. Haukanes, Haldis. 2004. Velká dramata - obyčejné životy. Postkomunistické zkušenosti české Praha: Sociologické nakladatelství. Cháb, Viktor. 2006. „Ještě k novému antisemitismu. Ad. Finkelsteinova argumentace nenávist červenec 2006: 15. Iggers,Georg. 2002. Dějepisectví ve 20. století. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Jaffé, Aniela. 1998. Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga. Brno: Atlantis. Johnson, Richard - Dawson, Graham. 1998. „Popular Memory. Theory, Politics, Method." Pp. 7 History Reader. London - New York: Routledge. Klein, Ota. 1948. Vliv koncentračního tábora na ethický charakter židovské mládeže. Disert Filosofické fakultě UK v Praze, rkp. Kohn, Pavel. 2000. Kolik naděje má smrt. Brno: L. Marek. Kraus, Ota - Schön, Erich. 1946. Továrna na smrt. Praha: Čin. Krejčová, Helena. 1999. „K některým problémům židovské menšiny a český antisemitismus po r 65-78 in Židé v české a polské společnosti. Praha: Filosofická fakulta UK. Lahav, Jehuda. 2003. Zjazvený život. Bratislava. Láníček, Jan. 2006. Ing. Arnošt Frischer a jeho činnost v letech 1941-1945. Diplomová prác fakultě UP v Olomouci, rkp. Lorencová, Anna - Hyndráková, Anna. 1999. „Česká společnost a židé podle vzpomínek pamětní in Terezínské studie a dokumenty. Praha: Institut Terezínské iniciativy. Lorencová, Anna - Hyndráková, Anna. 1992. „Systematic Collection of Memories Organized by in Prague." Judaica Bohemiae 28, 1992: 53-63. Lustig, Arnošt. 2007. Dita Saxová. Praha: A. Šťastný. Machala, Lubomír. 2001. Literární bludiště. Bilance polistopadové prózy. Praha: Brána. Margoliová-Kovályová, Heda. 2003. Na vlastní kůži. Praha: Academia. Meyer, Peter (ed.). 1953. The Jews in Soviet Satelittes. Syracuse (USA): Syracuse Universi Nepalová, Šárka. 1999. „Židé v českých zemích v letech 1945-1948." Pp. 314-336 in Terezíns dokumenty. Praha: Institut Terezínské iniciativy. Noseková, Jana. 2006. Přežilo peklo. Portréty Izraelců z Československa, kteří přežili hol Druhé město. Novick, Peter. 1999. The Holocaust in American Life." New York: Houghton Mifflin Company. Novotná, Hedvika. 2003. Soužití české společnosti a židů v letech 1945 - 1948 ve světle rů Diplomová práce na Fakultě humanitních studií UK v Praze, rkp. Parolek, Radegast. 1960. „Gercenovy paměti jako dílo umělecké." Pp. 615-623 in O tom, co b SNKLHU. Pavelčíková, Nina. 1992. „Změny v rozmístění a sociální skladbě obyvatel českých zemí za o souvislosti s poválečným vývojem." Slezský sborník90, 1992, 1: 1-10. Pollack, Michael. 2000. L´Expérience concentrationnaire. Paris: Métailié. Pressburgerová, Eva. 2003. Členky židovských organizací v Praze. Koncepty vlastní identity na Fakultě humanitních studií UK v Praze, rkp. Procházková, Lucie. 2005. Židovský holocaust v moderní polské, české a slovenské historiog práce na Filosofické fakultě UK v Praze, rkp. Salner, Peter. 2000. Židia na Slovensku medzi tradíciou a asimiláciou. Bratislava: Zing Pr Schallner, Dieter. 2005. „Jak psát o českých Židech." Lidové noviny, 8. 10. 2005: iii. Schikorra, Christa. 2004. „Židovské reemigrantky v Československu v letech 1945 - 1948." P Terezínské studie a dokumenty. Praha: Institut Terezínské iniciativy. Segev, Tom. 1993. The Seventh Milion. The Israelis and the Holocaust. New York: Owl. Semecká, Irma. 1946. Terezínské torzo. Praha: A. Vlasák. Shanfeldová, Yveta. 2005. „Židovka z Prahy v Americe (vzpomínka na pražskou Židovskou obec Archivu Ministerstva vnitra 3, 2005: 421-424. Singerová, Silvia. 2003. Vývoj židovskej identity v Košiciach po holokauste. Diplomová prá fakultě UK v Praze, rkp. Soukupová, Blanka - Novotná, Hedvika. 2005. „Profil osobnosti pracovníka menšinového hnutí českožidovské menšiny v letech 1876 - 1939 a 1945 - 2000." In Vývoj a utváření osobnosti v etnických kontextech. Brno: Fakulta sociálních studií MU. Spilka, Bořivoj. 1945. Terezín-ghetto. Praha. Srubar, Helena. 2002. Juden in der Tschechoslowakei-eine Analyse lebensgeschichtlicher Int Ost-Europa Institut. Stránský, Jan. 1951. East Wind over Prague. New York: Random House. Stránský, Oldřich. 2002. Vzpomínky na osudy Židů od doby Rakouska-Uherska až do současnost Susa. Svobodová, Jana. 1994. Zdroje a projevy antisemitismu v českých zemích 1948 - 1992. Studie ČR. Šimůnková, Alena. 1995. „Ke vztahu historiografie a antropologie. Perspektivy aplikování a přístupů na historický výzkum." Český lid 82, 1995, 2: 99-111. Szulc, Tad. 1991. The Secrete Alliance. The Extraordinary Story of the Rescue of the Jews II. New York: Farrar, Straus & Giroux. Tuček, Martin. 2003. Svědectví o genocidě jako součást kolektivní paměti. Diplomová práce sociálních věd UK v Praze, rkp. Tůma, Mirko. 1946. Ghetto našich dnů. Praha: J. Salivar. Vaněk, Miroslav - Svobodová, Jana - Urbášek, Pavel - Barteček, Ivo. 2003. Orální historie. Olomouc: Filozofická fakulta UP. Vaněk, Miroslav. 2004. Orální historie ve výzkumu soudobých dějin. Praha: ÚSD AV ČR. Wehle, Kurt. 1984. „The Jews in Bohemia and Moravia 1945-1948." Pp. 499-533 in The Jews of New York - Philadelphia: Society for History of Czechoslovak Jews. Yegar, Moše. 1997. Československo, sionismus, Izrael. Praha: Victoria publishing. Young, James E. 1990. Writing and Rewriting the Holocaust. Narrative and Consequences of I Bloomington: Indiana University Press. Young, James E. 1993. Holocuast Memorials and Meanings. New Haven: Yale University Press. Židé v boji. 2007. Židé v boji a odboji. Rezistence československých Židů v letech druhé s Praha: OS Magen. Dosavadní studie zaměřené na dějiny poválečných osudů přeživších Židů spíše historicko-pol mého soudu potýkají nerozhodně s rozporem ve výkladu postoje československého státu a česk proti židovskému obyvatelstvu, kdy na jedné straně uznávají jeho četné kladné projevy, na poukazují na četné projevy antisemitismu. Takové úvahy podmiňují dvojí rozlišení antisemitismu: 1) antisemitismus jako politicko-děj analyzovaný později (v současnosti) k danému místu a době; ptáme se, od čeho a proč se pří protižidovské smýšlení daných subjektů odvíjelo, tj. jak se projevovalo například v tisku potom lze hovořit o předpokládaném či zhodnoceném antisemitismu; 2) antisemitismus jako zá utvářena v dané době a místě osobou židovského původu v jejím vědomí, pokud jej sama považ jev, tj. působící antisemitismus. Tyto doklady je proto možné souhrnně označit též jako ,,autobiografické prameny", případně či ,,ego-prameny", ,,subjektivní prameny" apod. Posun ve věrohodnosti a výpovědní hodnotě je dobře pozorovatelný ve vzpomínce Kurta Wehleh vzpomenutém sborníku The Jews of Czechoslovakia v osmdesátých letech 20. století, v níž se poměry v poválečné židovské organizaci. Posun je patrný vůči záznamu rozhovoru s jeho osob devadesátých let pro Židovské muzeum v Praze (Wehle 1984; Židovské muzeum v Praze, oddělen vzpomínky pamětníků, spis 151; k osobnosti Wehleho srov. Soukupová - Novotná 2005). Frischer napsal několik dopisů své přítelkyni, patrně důvěrné přítelkyni, během války a po Z dopisů lze usuzovat o charakterových vlastnostech Arnošta Frischera a dohadovat se tak o způsobech jeho politiky, jak ji prosazoval ve své roli člena Státní rady v Londýně a v pov Frischer sám se k této politice několikrát vyjadřuje. Archiv Jad Vašem v Jeruzalémě, 0.59/ též korespondenci Frischera a jiného sionistického činitele Ullmanna v Centrálním sionisti Jeruzalémě, A320/25. V Archivu MV Praha viz například fond 425-1-189, osobní svazky osob židovské národnosti, k vystěhovaly v letech 1945 - 1949. Ibid., 425 -221-1(-2, 4-5), korespondence osob zasílanýc Izraele v letech 1945 - 1948 a zpět v roce 1952. K projektu Českého rozhlasu viz: II. světová válka http://www.rozhlas.cz/wwii/portal/ (pří 2008). Jedna z autorek ztvárnila osudy přeživších holocaust fotograficky komparativní meto 2006). Eliševa Baumgarten jmenuje hned několik bezprostředních popudů, které mohou vést pamětníky životních výpovědí a které většinou působí spojitě: mimo zmíněnou (ne)zamýšlenou psychoter potřebu to může být návštěva rodného místa po dlouhých letech, potřeba sepsání toho, co js mnohokrát, žádost rodiny či vliv smrti blízkých osob, s nimiž válečnou zkušenost pamětníci (Baumgarten 2000: 265). Pamětníci mají navíc v současnosti k disposici nejen potřebný záje také dříve nevídané technické a publikační možnosti. Židovské muzeum v Praze, Oddělení holocaustu, Vzpomínky pamětníků. Oddělení holocaustu umo do anotovaného seznamu vzpomínek na CD-ROM v knihovně muzea. Ústav pro soudobé židovstvo v Jeruzalémě, The Oral History Division of the Hebrew Universi of Contemporary Jewry, Jerusalem. Projekt číslo 72, Jews in the Czechoslovak Armies in Wor Kulka je nové jméno, které si zvolil po válce spoluautor významného faktografického předst Židů v Osvětimi, Erich Schön (Kraus - Schön 1946). Jako člen nové ,,České asociace orální historie" Židovské muzeum v Praze ovšem není na web této asociace vedeno. Česká Asociace Orální Historie http://www.oralhistory.cz (přístup če Knihu mi představil pro neznalost francouzského jazyka Tomáš Hejda. Získat vlastním úsilím jako se podařilo Pollackovi, předpokládá však opakované a důkladné vedení rozhovorů s vybr (Pollack provedl s pamětnicemi celkem dvacet mnohahodinových rozhovorů). To samozřejmě kla vysoké nároky na jeho erudovanost a v neposlední řadě hlubší známost s takovými pamětníky, nejmladším je dnes osmdesát let. ,,Hlavní pozornost je věnována mezigeneračním rozdílům i podobnostem, stejně jako vztahům generace; měnícím se historickým a politickým podmínkám československého státního socialis které formovaly vědomí a identitu jednotlivce jakožto žida, asimilovaného Čecha, Slováka n případně jakožto vystěhovalce nebo přistěhovalce" (Heitlingerová 2007: 13). Politicky a ideologicky motivovanou diskusi o možné institucionalizaci, respektive instrum holocaustu je nutné pojímat jako samostatnou problematiku. Srovnej konstatování tehdejšího historika Václava Krále: ,,Od roku 1967 zneužívá izraelská pronásledování židů za II. světové války k jakémusi ,morálnímu ospravedlnění‘ izraelské ag sousedním arabským národům" (Procházková 2005: 110). Může jít například o vzpomínku na selekci prováděnou po příjezdu do Osvětimi Mengelem nebo osídlování pohraničí o stále teplé jídlo na stolech a rozestlané postele, jak je zanechali domech vyhnaní Němci. Pravděpodobnost skutečného prožití obou skutečností byla velmi malá vzpomínání pamětníky se zdá být typickým příkladem přejímání vzorové kolektivní vzpomínky, V české historiografii se projevuje přístup ke složité problematice určení identity osob ž příkladně v psaní slova Žid/žid, tj. buď s velkým či malým počátečním písmenem. Zatímco pr pravopisu o jejich odlišném užití hovoří jasně - ,,Žid" jako příslušník národa, ,,žid" jak náboženské skupiny - stává se rozhodnutí mezi psaním ,,Židé" či ,,židé" pro české historik dějin dilematickým. Petr Sedlák [ URL "LM-336.html "]