Anton Markoš – László Hajnal: Staré pověsti (po)zemské aneb Malá historie planety a ****************************************************************************************** * Jan Sokol ****************************************************************************************** Anton Markoš - László Hajnal: Staré pověsti (po)zemské aneb Malá historie planety a života Červený Kostelec 2007, 300 s. Pod lehce (a po mém soudu zbytečně) bizarním titulem vyšla velice zajímavá knížka známého Přírodovědecké fakulty UK, o počátcích života na Zemi - možná přesněji o tom, jak je domně života" neurčitá. Zatímco pro většinu biologů začíná život na Zemi buňkou nebo virem, Mark ještě hloub a ukazuje, jak „živá" je už tektonika naší planety i chemie různých „anorganic Mendělejevovy tabulky. Markoš začíná Velkým třeskem, o němž z definice nic nevíme, zato můžeme vědět, co po něm z energie a 26 prvků, z nichž se tvořily hvězdy. Některé svým zářením pohánějí své okolí a p Jiné končí jako supernovy a při jejich explozích mohly vznikat i další prvky, včetně těch které pak tvoří poměrně přesné hodiny ustálených, více méně uzavřených vesmírných těles. Z „popela") vybuchlých supernov se před 4567,2 (+/- 0,6) miliony let - kdo nevěří, ať tam bě sbalovat naše Země a během pouhých 30 milionů let byla vlastně hotová. Ještě jedna vesmírn srážka s podobným tělesem, z jejího povrchu vyrazila Měsíc - bohužel příliš malý, než aby mohlo něco zajímavého dít. Zato Země - planeta ve všech ohledech „tak akorát", a to až s n přesností svých fyzikálních a chemických podmínek - začala svůj nepostřehnutelný planetárn na tektonickém proudění. Oběh hornin, které se tu zanořují pod pevninské kry, v hloubce př „recyklují" a jinde zase vyvěrají v oceánských rýhách. Až na časové měřítko je to oběh jak poháněný energiemi zemského jádra. Hlavní záhada, kterou chce Markoš zkoumat, spočívá v tom, že za neuvěřitelně krátkou dobu se na ní objevují pevné struktury a výměny úplně jiné úrovně, totiž na úrovni buněčného ži mikroskopické stopy lze najít v mořských sedimentech už pár set milionů let od geologickéh Kde se vzaly? Z čeho mohly vzniknout? Markoš nejprve popisuje typická prostředí bakteriáln jeho složitých symbióz, jak je můžeme pozorovat dnes. Bakterie a archea sice nevidíme, tvo převažující objem živé hmoty na Zemi. Autor pak popisuje hlavní chemické procesy, jimiž ži „usměrňují" toky energie, a představuje celkový model postupného přelévání energie mezi pr volné energie - slunečním zářením - a různými etážemi organického života až po dále nepouž Organismy fungují v jeho metaforickém modelu jako jakási kaskáda vodních mlýnků, které zdr energie a jedny druhým ji podávají, ovšem ve stále méně „stravitelné" podobě. Po přehledu spíše neúspěšných pokusů o definici života autor stručně vykládá genetickou re variaci a dospívá ke klíčové otázce: kde a jak mohl tento neuvěřitelně složitý, účinný a p emergentní systém vzniknout? Pokud mu správně rozumím, soustřeďuje se na tři nezbytné před vývoj stále dokonalejších struktur: stálost, replikaci s možností variant a vznik soutěže. pak podle něho pozoruhodně dobře splňují například jíly, kde se nahodilé nepravidelnosti m reprodukovat, jak krystaly rostou, a kde „soutěž" spočívá snad jen v rychlosti či spolehli Nakonec - po pěkném výkladu problematiky složitosti a sítí - dojde na globální pohled a „h Jejího autora Markoš nejdřív zkritizuje, ale nakonec pochválí - vymyslel snad někdo něco l závěrečné části se dost filosofuje a třeba citáty z Kanta jsou vybrány opravdu dobře. Poto Bergson, jak by se dalo čekat, nýbrž hned Heidegger, a to rovnou Grundbegriffe der Metaphy rozsáhlého díla skutečně to, co se o živé a život aspoň trochu zajímá. Knížka je to bohatá znalostmi, informacemi i nápady a už kvůli tomu opravdu stojí za přečt si však nezasloužil svůj (virtuální) chleba, kdyby na knížce nenašel nějaký chlup. Nemohu že mi to Markoš až příliš usnadnil. Jako kdyby se neustále styděl za to, že je vědec, nasa masku jakéhosi postmoderního baviče - a to ještě dost nešikovně. Hned od úvodu tak čtenáře informuje a vzdělává - a vzápětí až křečovitě dává najevo, že je to jen takové povídání, „ skřítcích". Korunu tomu nasazují rádoby „etnografické" mezihry, spíše cucané z prstu a odp jak si „ušlechtilé divochy" představuje 21. století. V úvodu - který jsem si nechal na konec - autor zřetelně tápe a od „postmoderní" nezávazno („Bludiště...") se rovnou překlopí do překvapivě „tvrdého" postoje vědce („není žádný Stvo „Hra a Místo", a ta hra se „nehraje o žádný výsledek"), přičemž obojí je málo přesvědčivé zcela zbytečné. Kdyby se o nic nehrálo, neměl by autor o čem psát. Oba postoje představují jedné straně „existenciální" pohled človíčka, který se cítí ztracen v Bludišti, a proti to vševěda, který chce svět vzít do ruky a prohlížet si ho jako globus na stole. Jen takový v mohl dovolit soudit, o co se „ve světě hraje"; smrtelník to z definice vědět nemůže. Zato - a více méně trvalými - výsledky tohoto domnělého „hokeje" (sic!) se dnes a denně pohybuj jedním z nich je. Zde - zdá se mi - lze vystopovat i genezi autorových rozpaků. Začíná nen osudovým ztotožněním myšlenky stvoření s „kreacionismem" v technickém slova smyslu, tj. s výkladem prvních kapitol Bible. Jako kdyby autor se všemi scientisty sdílel jeden zásadní že redukcí na příčiny by se problém světa nějak zjednodušil, záhada původu a počátku vyjas funkce stvořitele vyprázdnila. Prostě řečeno, pokud život vznikl z neživého, je stvořitel skutečnosti je to právě naopak: čím důmyslnější se ukazuje být svět ve svém vznikání jako všech organismů", tím záhadnější je jeho orientace i počátek, kam redukcionisté nevědomky vážné otázky. Autor si dobře uvědomuje, že představa naplánovaného scénáře, který se od záhadného a nevi už jen „sám" odvíjí, jak si to naivně představují jak kreacionisté, tak mnozí evolucionist neodpovídá našemu vědění o světě. Proto hledá jemnější vyjádření pro to, co se na světě a kroky evoluce nejsou vymyšleny předem, nýbrž „sjednávají" se zde a nyní, na jedinečném Mís které jediné je skutečné. Jenže ani to neodpovídá skutečnosti, jakou žijeme a jsme: ta se zděděným, tradovaným a kumulovaným, čili kulturou. A to, co ji i nás pohání a orientuje, B vital, nemůže působit zezadu jako klasická vis a tergo, nýbrž jedině „zepředu" jako Platón nebo „přitažlivý pól Vesmíru", jak to trochu básnicky, to jest přesně a zřetelně, vyjádřil Ne nadarmo je v tolika starých mytologiích až po Platóna její metaforou Slunce, ovšem neje energie, ale zároveň také orientace. Jan Sokol [ URL "LM-362.html "]