Jan Assmann: Monotheismus und die Sprache der Gewalt. ****************************************************************************************** * Milan Hanyš ****************************************************************************************** Jan Assmann: Monotheismus und die Sprache der Gewalt. Picus Verlag, Wien 2007 (4. vydání, 63 s. Opakovat že egyptolog Jan Assmann je v oblasti starověkých dějin, religionistiky a teorie z nejoriginálnějších a nejvíce diskutovaných myslitelů současného Německa, by bylo zbytečn slovy. Zatímco však jeho ústřední práce z teorie kultury (Kultura a paměť. Prostor, Praha dosti známá, jeho v zahraničí neméně diskutované práce o monoteismu jsou bohužel známy mén Recenzovanou knihu tvoří pouze jedna přednáška, kterou autor přednesl na podzim roku 2004 přednáškového cyklu pro vídeňskou veřejnost (tzv. Wiener Vorlesungen). Od roku 2006, kdy b vydána tiskem, se jí dostalo dalších tří vydání, což je v tomto případě zajisté nejenom od autora, ale také závažnosti textu samotného. Otázka vztahu monoteismu a řeči násilí často svádí ke zjednodušujícím interpretacím o nutn monoteismu a násilí, respektive k interpretacím monoteismu jako tzv. monomýtu, který ex de pluralitu interpretací a jiné světové názory, jež se tedy dostupnými prostředky pokouší el však své úvahy vede přece jenom přísnějším a přesnějším okem historika, který navíc svůj v buduje na již dříve vypracované teorii kulturní paměti a především na ústředním pojmu kult Tento pojem označuje „velká vyprávění", s jejichž pomocí se nějaká společnost orientuje ve a které se projevují v jejich fundujících mýtech, symbolech, obrazech a textech. Přednáška analýzou geneze motivu násilí v kulturní sémantice monoteistických náboženství. V první části se autor věnuje historickému kontextu vzniku monoteismu ve starověkém Izrael především souvislosti mezi sliby vazalské věrnosti, jimiž se zavazovali podrobení panovníc králi, který vyžadoval absolutní věrnost, oddanost a loajalitu. Řeč o Bohu, který chce, ab a na smrt vydal své nejbližší, pakliže nejsou věrni Bohu (např. Dt 13, 7-12), přitom kopír politické texty, v nichž panovník vyžaduje od podrobených králů absolutní loajalitu. Tuto věrnosti na sebe jistě museli vzít také judští králové v Jeruzalémě. Formule (1 K 9, 6-7), svému lidu vyhlazením za službu jiným bohům, je přenesením politického jazyka do sféry náb starověké říše, jako byla ta asyrská, jsou založeny na kulturní sémantice násilí a hrozeb, tehdejších představ jediná mohla sjednotit velké masy poddaných a vazalů v jeden panský sy na základě výkladů starozákonníka Othmara Keela předpokládá, že po rozpadu asyrské říše v vzniklo v Judsku mocenské vakuum, které se pokusili zaplnit teologové představou Boha jako vládce, jenž vyžaduje absolutní loajalitu a trestá jakoukoli nevěrnost. Biblický Bůh se ta bohem, který rozlišuje mezi přítelem a nepřítelem: hříchy svých nepřátel a odpadlíků proná třetího a čtvrtého pokolení, kdežto tisíce pokolení svých věrných zahrnuje milostí (Ex 20, podle autora nutnou komponentou monoteismu. V egyptských, babylonských, indických i antick setkáváme s představou jednoho Boha, jež by se dala podle Assmanna vyjádřit formulí „Všich Jedním". Tuto formu monoteismu, která není protikladem polyteismu, nýbrž z polyteismu vyrů polyteismy k ní v průběhu času směřovaly, Assmann nazývá inkluzivním monoteismem. Druhá fo by se dala vyjádřit formulí „Žádní jiní bohové kromě Boha!". Tato forma tzv. exkluzivního v dějinách poprvé objevuje v amarnské reformě faraona Achnatona. Je charakteristická tím, plynulým vývojem z polyteismu, nýbrž jako revoluční akt, v němž existence jiných bohů není však upřena jakákoli možnost vzdát jim úctu. Pouze tato forma monoteismu je spojena s řečí Klíčem k pochopení vztahu exkluzivního monoteismu a řeči násilí je právě biblický obraz žá který vychází z představy jeho vášnivé lásky ke světu. Z ideje žárlivého Boha totiž vyrůst straně myšlenka horlivého úsilí pro Boha a tím také ústřední příčina nábožensky motivované Hrozby, vyhrůžky, zlořečení a výstrahy před službou jiným bohům, jež se ve Starém zákoně o zaměřeny proti vlastnímu lidu, nikoli proti cizincům. Označení Kenaan, jak se vyskytuje v textech, je podle Assmanna šifrou pro pohanství ve vlastních řadách. Zatímco vzdálená nepř mohou být podle běžných válečných zvyklostí ponechána nezničená a jejich obyvatelé naživu, musí být úplně vybita a totálně zničena (Dt 20, 10-18). Kenaanská města totiž nejsou žádná to vlastní města, která ještě nejsou zapojena do nového jahvistického hnutí, jsou šifrou p pohanství", jehož se mají judští obyvatelé vzdát. Válečné právo obsažené v Deuteronomiu je čistou fikcí, jež měla vlažné vyznavače nábožensky a politicky sjednotit. Toto válečné prá stalo součástí kulturní sémantiky monoteistického hnutí, a tedy může být z této pouze text snadno aktualizováno v čin. To platí zejména pro kulturu, jež svoji kulturní vzpomínku kod textového kánonu, který se stává normativem veškerého života. Vzniká tak nová forma „citát níž je třeba pro každou životní situaci a životní rozhodnutí pouze najít to správné psané Všechna tři velká monoteistická náboženství současnosti spočívají na této performativní sk a požadují založení individuálního vedení života na kánonu svatých písem. S touto novou fo souvisí také další fenomén mučednictví pro Boha, respektive smrti pro zákon, se kterým nás poprvé konfrontují knihy Makabejské. Třetím fenoménem myslitelným v tomto horizontu exkluz (vedle kánonu a mučednictví) je fenomén konverze. K tradičním „pohanským" náboženstvím člo konvertovat, k náboženství exkluzivního monoteismu je však konverze nutná, neboť tato form není pouze otázkou kultu a světového názoru: uchopuje celého člověka, celý život, svátek i Jedinému uznávanému a uctívanému Bohu nesmí nic konkurovat, a proto tento exkluzivní monot sémantiku zlomu, vymezení se a konverze. Spolu s konverzí však vzniká nový fenomén -lítost konverze se neobejde bez uvědomění si hříchu, pokání a lítosti. Monoteistický Bůh nemá žád partnera v božském světě, jeho partnerem je pouze člověk. Lidské „já" se tak stává arénou nitrosvětské trestání, uzdravování a spásné jednání. Teologicky formulovaná představa mono vystupuje v antropologické perspektivě jako nová, vystupňovaná forma subjektivity, jež doc vyjádření v pojmu lítosti. Násilí jako takové podle Assmanna není nutnou součástí současných monoteistických nábožens vznik exkluzivního monoteismu ve starověkém Izraeli není spojen s násilím, nýbrž s řečí ná ze strachu z odpadlictví do předchozí formy života. Násilí se tím však stalo součástí kult všech monoteistických náboženství. Poznat okolnosti vzniku této řeči násilí však znamená o vzít tak fundamentalistům vítr z plachet. Assmannova přednáška je ukázkou brilantního myšlení a lze ji doporučit všem, které zajímá takových fenoménů, jako je svatá válka či nábožensky motivované mučednictví. Je těžko uvěř kontroverzní a přitom těžko přístupné téma se autorovi podařilo nereduktivně a srozumiteln přednášce. Vytknout lze - vzhledem k danému žánru je to však pochopitelné -, že autor více motivace judských teologů pro použití řeči násilí v jejich jahvistické agitaci, což činí v bodu poněkud méně plastickým. Mohu zde pouze doplnit svůj názor, totiž že exkluzivně-monot judských teologů byla pravděpodobně motivována službou jeruzalémskému královskému dvoru, j oslabení jak Asýrie, tak Egypta naskytla příležitost vybudovat silný centralizovaný státní do té doby více méně nezávislá území a dokonce i oslabený stát Izrael. Jinou výtku lze vzn autorově klasifikaci biblického monoteismu jako monoteismu exkluzivního. Dle mého soudu na ve Starém zákoně texty, jež lze chápat jako reprezentaci inkluzivního monoteismu. Jedním z zpráva o stvoření (Gn 1, 1 - 2, 3), která namísto specifických etnicky zabarvených božích jmen užívá v západosemitském světě známé označení el, respektive elohim. Proč by v horizon monoteismu autoři použili označení, jež je známé a vlastní i tzv. pohanům a pohanským pant biblické texty tak spíše obsahují oba typy monoteismu; v deuteronomistické historiografii, centru zájmu autorovy pozornosti, však bezesporu převažuje typ exkluzivní. Milan Hanyš [ URL "LM-165.html "]