Grace Davie: The Sociology of Religion. ****************************************************************************************** * Zdeněk R. Nešpor ****************************************************************************************** Grace Davie: The Sociology of Religion. Sage, Los Angeles - London 2007, 283 s. Málokdo dnes již pochybuje, že náboženství v celosvětovém měřítku opět vstoupilo do veřejn politiky a dalších oblastí. Jak už na počátku devadesátých let napsal francouzský politolo Bůh se nám „pomstil" - sekularizaci začala vyvažovat desekularizace a societální diferenci snahy o nalezení jednoty, přičemž tyto procesy se uplatňují i v hodně protinábožensky orie Evropě, o zbytku světa nemluvě. Znamená to, že je třeba odvrhnout veškeré dosavadní teoret náboženství, jež některé formy sekularizace a diferenciace nacházelo už v evropském středo religiozitu jako důležitou kategorii ekonomie, politologie, mediálních studií a podobně? Najdou se akademici, kteří se těmito cestami vydávají, je však otázkou, nenahrazují-li pou - téměř absolutní nezájem moderních společenských věd o náboženství - druhým, stejně jedno Náboženstvím je třeba rozumět a k tomuto poznání nestačí sledování novinového zpravodajstv vzpomínky na vlastní religiozitu v dětství. Je třeba odstranit „odloučení a odtržení" soci náboženství od obecné sociologie, o kterém hovořil James Beckford, protože jedno nejde bez současné projevy (staro-)nové religiozity přímo vyzývají k adekvátnímu sociologickému stud proto, že sama sociologie náboženství nadlouho selhávala a nebyla schopna pochopit současn minulé náboženské procesy. Proto nijak nepřekvapuje, že i v Evropě se v poslední době nábo dostávají do popředí a Sociologie náboženství exeterské profesorky Grace Davieové byla dlo Nedávná předsedkyně příslušného komitétu Mezinárodní sociologické asociace, jež má za sebo skvělých a vysoce citovaných knih, přitáhla pozornost už dopředu. Davieová svoji knihu rozdělila na dvě části. Prvních pět kapitol pojednává teoretické a me otázky subdisciplíny, pak následuje výklad některých klíčových otázek současnosti - mainst minoritních náboženství, fundamentalismu, globalizace a náboženské každodennosti. I když j nutně subjektivní a omezený rozsahem knihy, právě z nich můžeme poznat, jak dalece sociolo odstoupila od někdejšího paradigmatu „sociologie farnosti", které bylo jen rubovou stranou teorie, a dotýká se témat daleko přesahujících rovinu marginalizovaného podoboru, čemuž od žeň citované současné literatury. Tím spíš, že ani při výkladu základů oboru Davieová nezů pouhému „převyprávění klasiků". Kromě takřka povinného „marxování, durkheimování, weberování a simmelování", které je snad krátké a tudíž velice zjednodušující, Davieová věnuje pozornost především velice rozdílným sociologickým školám, jejichž diferenciaci spojuje s odlišným institucionálním fungováním v jednotlivých zemích, a problému (neexistence) překladů. Ukazuje, že pro sociologii nábož důležitý jen francouzský a německý mainstream, pokračující po druhé světové válce ve Spoje ale i řada méně známých škol, jejichž význam je odkrýván teprve v současnosti - kromě fran katolické sociologie religieuse autorka uvádí kanadská, německá a východoevropská studia, doplnit (přinejmenším) o skandinávské a italské badatele. Tyto společné základy, respektiv zmíněná redukovaná podoba, však byly rozvíjeny dvojím rozdílným způsobem. V (západní) Evro sekularizační teze, zatímco pro Spojené státy má dnes podobný význam mnohem mladší teorie (náboženské) volby. Diskrepance mezi náboženským vývojem na obou březích Atlantiku ve druhé polovině 20. stole ne/zájem o rozvíjení sociologie náboženství autorku vede k přijetí Eisenstadtovy koncepce Evropská osvícenská ideologie, která předpokládala automatickou sekularizaci v důsledku mo procesů, přestává být „jedinou možnou" interpretací, stejně jako západní Evropa přestala b vývoj jiných kultur. Závěry, které z toho plynou, sice nejsou nijak zvlášť nové, umožňují pochopit silné i slabé stránky obou dominantních paradigmat sociologie náboženství, včetně plynoucích z jejich přílišné generalizace. I zde však recenzent může vznést kritické námitky. Teorie racionální volby je skutečně rel tak mladá, že většina americké sociologie ještě před několika dekádami také patřila do „se tábora", a naopak v současných diskusích bychom měli slyšet mnohem víc hlasů než jen (teor volby namnoze uměle vytvořenou) opozici mezi „starým" a „novým", tedy jejich vlastním para Zjednodušování, které je vlastní celé posuzované knize, je zkrátka příliš značné a projevu následující kapitole o zdrojích a metodách sociologie náboženství. Davieová interpretuje d sice kriticky, ale jen nedostatečně, protože jí vlastně neslouží než jako odrazový můstek vlastních, ne vždy obecně sdílených názorů. To sice lze po právu cenit, je však otázkou, p způsob práce do prolegomenálních knih. Typickým příkladem, jímž již přistupujeme k druhé části Sociologie náboženství, je popis z náboženské situace jako „víry bez přináležení", „zástupné" funkce náboženství a důsledků c (postmoderního) posunu od závazku ke spotřebě, což jsou témata dobře známá z dřívějších kn socioložky. Ačkoli jde o přístup, který je osobně blízký i autorovi této recenze, neznamen přijetí a bylo by třeba dát slovo také jeho kritikům, ať už z řad „pohrobků sekularismu" ( teoretiků racionální volby. Je příliš jednostranné, kritizujeme-li americké sociology za v (ekonomistických a náboženských) hledisek do vědy, aniž bychom jim dali možnost obrany a b jejich pozice. V tomto případě jde například o to, že zatímco teorie racionální volby (zde ve shodě se se odsuzuje „zástupnou" funkci náboženství jako odklon od religiozity, Davieová ji naopak cen že takto lidová religiozita z velké části fungovala vlastně vždy. Máme však na takové hodn nakolik odráží skutečný stav, minulý i současný? Nejde jen o jakousi podobně aprioristicko už proto, že potřebujeme „dokázat" existenci evropské religiozity či si udržet/nově získat z toho plynou pro náš obor? Naopak lze ocenit, že Davieová (a většina současných sociologů že dřívější zájem o nová náboženská hnutí naprosto neodpovídal jejich skutečnému významu a politicky (případně církevně) ovlivněný, a mnohem důležitějšími současnými náboženskými me měly být studovány, jsou imigrantské faith communities a vztah majority k nim. Jedna z nejlépe zpracovaných kapitol je věnována fundamentalismu, který Davieová jednak ch pozdně moderní fenomén, ačkoli se sám odvolává na své údajné dávnověké kořeny, a za druhé mnohem širší oblast, než je náboženství. Eisenstadtova studie o „jakobínské dimenzi modern vidět fundamentalistické rysy v osvícenských ideologiích pokroku a sekularismu a podobné d ní mají také (například) některá hnutí na obranu práv zvířat nebo určité typy feminismu. „ nejistoty v pozdně moderním či postmoderním světě [vytváří] situaci, v níž náboženská hnut jedinými, která podlehla fundamentalistickým tendencím" (s. 199) - důležitější závěr než p některým upřílišněnostem radikálních představitelek gender studies, jehož jsme také svědky v pochopení pozdně moderní dediferenciace. Náboženství i další symbolické výklady světa si nárokují holistický význam a zároveň je nelze studovat bez přihlédnutí k širším společensk Zde snad mohu připomenout starší důraz téže autorky, že zájem a participace na organizovan náboženství v Evropě upadal stejně jako účast v odborech, politických stranách a zájmových jinak řečeno, že tzv. sekularizace byla projevem mnohem obecnější tendence, která s nábože takovým neměla co do činění. Z podobných velice aktuálních perspektiv Davieová přistupuje i k dalším tématům, jako je g transnacionální fungování velkých náboženství, včetně signifikantních posunů mezi „Severem nebo nově zvýznamněné fenomény náboženské každodennosti vedoucí k rekonceptualizaci vzájem demografických charakteristik a religiozity či etablování death studies, které dnes už vla subdisciplínu o sobě. Z makrosociologického hlediska je přitom nejvýznamnější poznání, že (západní) Evropě etablované církve fungují prostřednictvím dvou odlišných a ne vždy slučit „první z nich se orientuje na narození a křest a rychle se mění ... jde o model volby. Dru ke smrti ... a ukazuje přetrvávání zástupné [funkce] náboženství" (s. 242). Tím je rozšíře francouzské socioložky Dani?le Hervieu-Légerové, mimochodem úzké spolupracovnice Grace Dav stranami moderní religiozity jsou „konvertité" a „poutníci" - ti, již se k religiozitě při ti, pro které představuje jakousi poslední záchranu, znovu však připomeňme, že ani v jedno jít jen o tradiční, substanciálně definovaná náboženství. Všechna naznačená témata a perspektivy ukazují klady i nedostatky Sociologie náboženství. kniha otvírá obzory, které současná sociologie náboženství poskytuje, referuje o významnýc i projektech a neostýchá se ukázat partikulární postoje své autorky a v neposlední řadě tv promyšlený a vzájemně provázaný celek. Přesně takto by měly vypadat skvělé vysokoškolské p sociologie náboženství, přednášky studentům, kteří už z tohoto oboru leccos vědí a četli k na které se pouze (z určitého úhlu pohledu) odkazuje. Má tak ale vypadat úvodní kniha? Nen jednostranná, i když se na první pohled tváří opačně? Druhá, související, výtka spočívá v sociologa, který soustavně sleduje aktuální vývoj oboru a práce Grace Davieové zvlášť, jej náboženství vlastně nepřináší mnoho nového. Podstatné části knihy již byly vydány časopise monografiích autorky, aniž by dlouho očekávaná publikace přinesla nějakou inovativní synté skutečný úvod do disciplíny. V souvislosti s touto knihou však stojí za zmínku ještě jedna věc týkající se českého pros sociologie náboženství je relativně mladá, po roce 1989 nemohla (a namnoze ani nechtěla) n marxistického „vědeckého ateismu" a vzhledem k institucionálním omezením se rozvíjí dost n Srovnáme-li však některé její výsledky s dílem Grace Davieové, které patří mezi oborovou š měřítku, není se až tolik za co stydět. Příkladem mohou být britskou socioložkou připomína smrti a souvisejících fenoménů, jimž se soustavně věnuje Olga Nešporová, která také českou reprezentovala na klíčové konferenci Death, Dying & Disposal, nebo podnět, aby se „energic znalostmi obdařený doktorand" vydal etnograficky studovat pouť do Santiaga de Compostela, tvoří jeden z nejzajímavějších příkladů současné evropské religiozity (s. 125). Posledně u se totiž věnovala Kateřina Vrbová ve své bakalářské práci na Fakultě humanitních studií UK ne špatnými. Co jsme ztratili v minulosti, zdá se být alespoň částečně nahrazeno, a proto přát, aby naši sociologové náboženství rychle vstoupili do skutečně mezinárodních diskusí, středoevropské transformační předstírání vědy. Alespoň někteří z nich rozhodně mají co říc publiku. Zdeněk R. Nešpor [ URL "LM-269.html "]