Melanie Morisse-Schilbach: Diplomatie und Europäische Aussenpolitik, Europäisierungs im Kontext von Intergouvernementalismus am Beispiel von Frankreich und Grossbritan ****************************************************************************************** * Marek Řezanka ****************************************************************************************** Melanie Morisse-Schilbach: Diplomatie und Europäische Aussenpolitik, Europäisierungseffekt Intergouvernementalismus am Beispiel von Frankreich und Grossbritannien. Nomos, Baden-Bade Recenzovaná publikace je věnována otázkám společné evropské zahraniční politiky. Společnou obrannou a zahraniční politiku autorka vnímá ve dvou rovinách - jako režim, kde stát je hl (racionalistické pojetí), nebo jako normu (konstruktivistické pojetí; s. 37). Otázkou je, společnou obrannou a zahraniční politiku pojímat. Zda v rámci EU, kde nejsou zastoupeny na a většina zemí Balkánu či Ukrajina? Nebo v rámci NATO, kde je i Turecko? Autorka se specia konkrétní evropské mocnosti - Francii a Velkou Británii. Časté jsou ovšem rovněž zmínky o tyto státy prošly, tak jako konečně celý integrační proces EU, významnými proměnami. Autor možno doplnit o postřeh, že bývalý spolkový kancléř SRN Gerhard Schröder, stejně jako i ny Angela Merkelová, usilují o co největší míru integrace, jaká je jen dosažitelná. Ztrácejí podobě Francie (obava z islámského Turecka, nacionalistické vášně) a je otázkou, zda ho na Anthonyho Blaira, Gordonu Brownovi. Předkládaná publikace se zabývá hypotézou, zda je něco jako jednotná evropská zahraniční p vůbec realizovatelné, a tuto hypotézu se autorka snaží potvrdit či vyvrátit prostřednictví zahraničních politik Francie a Velké Británie. Uvědomuje si, že obě tyto evropské mocnosti podobným liberálnědemokratickým systémem, hrají podobnou roli v OECD i v NATO, obě země js industrializované a jsou zároveň i velmocemi jadernými. Současně správně poukazuje na fakt země byly dlouhou dobu největšími koloniálními mocnostmi (s. 57). V čem se obě země liší, cíle obou států, ale jejich vnitřní struktura, společnost a její problémy. Autorka však ví problémy zaměřila pozornost na modelové příklady zahraniční politiky Francie a Velké Britá v omezeném časovém kontextu. Jako faktory zkoumání si vytyčila organizaci (prostředí, v ně pohybují, normy, vztahy, pevná organizační struktura), komunikaci (formování postoje vlády státu, zaštítění se „národními zájmy", interakce mezi jednotlivými státy) a kulturu (formo jako sociální skupiny „sui generis"; s. 63). Německo patří spolu s USA k největším a nejvy ekonomickým mocnostem současnosti. Zároveň však stojí před sociálními problémy spojenými s východního Německa, kde po zrušení mnoha průmyslových podniků ubyly pracovní příležitosti. skutečnosti sice autorka ve svém textu naráží, možná by je však mohla ještě více rozebrat následků a souvislostí. Autorka se v případě Velké Británie zaměřuje především na období premiérství M. Thatcherov vládní období charakterizuje z pohledu ovlivňování evropské zahraniční politiky jako význa společné evropské zahraniční politiky" se stal důležitým nástrojem při naplňování národníc Británie (s. 136). Ačkoli politika T. Blaira se od politiky M. Thatcherové v mnoha ohledec lišila, zaměření na „národní zájmy" v zahraniční politice bylo i zde patrné. Má-li být EU na mezinárodněpolitickém poli, je zapotřebí se zamyslit i nad sociální integritou zemí EU. mi v recenzovaném příspěvku poněkud chybí. Úpadek modelu „sociálního státu" pociťují i jeh představitelé. Nacionalismus a nesnášenlivost vůči cizincům roste i v zemích, jako je Švéd Nizozemí, kde se navíc k moci dostávají často silně nacionalisticky zaměřené vlády, v příp separatistickými tendencemi. Tento fenomén však není typický pouze v západní Evropě. V pos tento jev pozorovat i v České republice, v Polsku, v Maďarsku, na Slovensku a v dalších ze východní Evropy. Při pohledu na diplomacii každého státu jako na jakýsi stát ve státě, kde diplomaté předst sociální skupinu „sui generis" (s. 51), je jasné, že koncept společné zahraniční politiky realizovatelný. Kromě jistých tlaků plynoucích z nedůvěry „Východu" k „Západu" a naopak (j podtrhl konflikt v Iráku, kdy došlo k nálepkování Evropy na „novou" a „starou"), čelí Evro otázce - v jaké podobě bude existovat a jakou roli bude na mezinárodněpolitickém poli do b Jakou roli bude Evropa na poli mezinárodní politiky hrát, je vlastně již mnohokrát řešená Ruska a Evropy, nově pak Číny a Evropy. Je škoda, že tuto otázku autorka neřeší, i když je to by bylo téma na samostatnou analýzu. Čínská ekonomika je již silně propojena s ekonomik států, s jejichž ekonomikou zase úzce souvisí ekonomika evropská. Můžeme pozorovat masovou kde hlavními rysy jsou levná pracovní síla bez sociálních výhod a do jisté míry rezignace zboží (hlavním cílem je kvantita). Čínská zahraniční politika je velmi efektivní. Jednak j jejích zájmů asijské trhy, hlavně v Indočíně (Laos, Vietnam, Kambodža, Thajsko), své zájmy v Evropě, usiluje o ruskou surovinovou základnu a využívá slábnutí vlivu USA v zemích Stře Ameriky. Orientuje se zde na země disponující nerostným bohatstvím, hlavně ropou - např. V strategické pro obchod - např. Panama a na země strategické svou polohou - např. Kuba. V c zájmu jsou i nerostné zdroje v afrických zemích, kde se svůj vliv Čína snažila uplatnit ji letech 20. století (např. v Tanzanii), ale tyto projekty tehdy končily neúspěšně. Jaká je však současná situace v procesu sjednocující se Evropy? Evropské unii se doposud n začlenit všechny balkánské země. Situace v Kosovu je více než kritická (uznání druhého alb třebaže jen menšinou členské základy OSN, znamená do budoucna další nároky Albánců na územ Ukrajiny je spíš hypotézou než čímkoli jiným a začlenění Turecka vypadá v současnosti jako třebaže turecká společnost vysílá ve volbách signál, že se radikalizace své země obává a s přibližujícími Turecko západoevropským zemím souhlasí. Přitom všechny zmíněné země jsou z geopolitiky klíčové. O vliv na Ukrajině svádějí na dálku boj hlavní velmoci, země má vážné problémy, rozdíly mezi východem a západem jsou propastné, a přitom kromě geopolitického vý i zdroje nerostného bohatství. Do zvláštní situace se dostává Polsko, jež má určité mocens tradičně se vymezuje vůči svým sousedům (na něž má špatné vzpomínky ještě z doby trojího d - Německu a Rusku. Jako strategického spojence volí USA, vyznačuje se však také značnými s ekonomickými problémy a stabilita polské vlády není nijak valná. S jakými bezpečnostními riziky tedy musí Evropa počítat? Při nejpesimističtější variantě v že dojde ke konfliktu na Ukrajině, že bude do válečného konfliktu zataženo Turecko a že do se ještě nestačí plně integrovat do EU (včetně Srbska a hlavně problematického Kosova), hr Unie bude (dočasně) rozbit. Nevznikne žádná evropská ústava, jednotná evropská bezpečnostn politika nebude ani na papíře a v celé Evropě (bez ohledu na světové strany) mohou propukn sociální bouře, jež měly zatím svou předzvěst pouze ve Francii. Optimističtějším scénářem nejbližší době dojde alespoň k nejnutnějšímu rozšíření Unie, a to o balkánské země. Srbsko eskalací konfliktu. Významným krokem by bylo přijetí Albánie i Srbska do EU, neboť obě zem době asi nejrizikovějšími strategickými regiony na Balkáně. Evropská unie by svým rozšířen Balkán konečně stabilizovala důležitou geopolitickou oblast a posílila svůj vliv. Nejdůlež zda se podaří řešit vnitřní sociální problémy a nenechat je dojít do stadia otevřených nás To ale znamená překonat rozpory mezi jednotlivými členy Unie, což je v současnosti cíl ješ V teoretické rovině pak je zřejmé, že v Evropě stále dominuje pojem národní stát, jenž v e i v současnosti hraje významnou a podstatnou roli a ovlivňuje evropskou diplomacii i bezpe politiku, a ty s ním pak stojí a padají (s. 180). Autorka rozhodně není odpůrkyní jednotné její zahraniční a obranné politiky. Vcelku realisticky si však uvědomuje bariéry, na něž k zahraniční a bezpečnostní politiky EU naráží, pojmenovává je, do jisté míry je analyzuje a rozboru je určitý skeptický pohled na vznik takové politiky. Zjednodušeně se dá shrnout, ž Evropě budou prosazovat jednotlivé nacionalistické tendence, které si jsou velmi podobné v znemožňují spolupráci jednotlivých států, nebude Evropa ostatním světovým velmocem vážným Text recenzované knihy je vhodným doplňkem k diskusi o podobě a dalším směřování EU na aka a motivuje k hledání dalších faktorů formujících něco, co lze v čistě teoretickém modelu o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU. Je zřejmé, že zkoumání jakékoli zahraničn neobejde bez komplexního přístupu. Tak jako jsou dnes již velmi úzce provázány ekonomiky n velmocí, ale vlastně všech států světa, jsou provázány i koncepty jejich zahraniční politi unitární státy a federace mají často vnitřní problémy s udržením své integrity, EU, jež st podobu, má problém přesně opačný: najít společnou identitu, rozhodnout se, zda a do jaké m integrace možný a na jakém základě ho uskutečnit. Při hledání odpovědí na takovéto otázky text nabízí jako jeden z mnoha užitečných materiálů. Autorka přistupovala k danému tématu velmi precizně - jen seznam použité literatury, rozdě dokumenty, primární a sekundární literaturu, čítá dvaadvacet stran a mezi primárními prame jména jako A. Juppé, F. Mitterrand, D. Owen či M. Thatcherová, v sekundárních pramenech au Bourdieu, E. Cohen či W. Wallace. Je jen trochu škoda, že se možná až příliš zaměřuje na p a Francie a přehlíží některé pro evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku důležité sou francouzskými politiky v seznamu literatury by například neměl chybět V. G. d´Estaigne a v srovnání a vývoj myšlení tvůrců francouzské zahraniční politiky). Melanie Morisse-Schilbac všímá, že ústředním zájmem francouzské zahraniční politiky byl (a stále je, i když tento z markantní) Blízký východ (s. 104). Tato oblast je přitom tradičně (opět z hlediska geopoli pro všechny světové velmoci. Marek Řezanka [ URL "LM-331.html "]