Sto let od narození Jana Szczepańského ****************************************************************************************** * Zdeněk R. Nešpor ****************************************************************************************** Článek v PDF ke stažení [ URL "LM-883-version1-zpravy.pdf"] Obávám se, že jméno Jana Szczepańského většině dnešních českých sociálních vědců nic neřek a současně nelichotivé svědectví o stavu naší akademické obce. I kdyby Szczepański už nemě odborný význam, což si rozhodně nemyslím, nepochybně patří mezi nejvýznamnější polské soci století a jeho vliv na obnovenou českou sociologii v šedesátých letech byl zcela zásadní. Szczepański se narodil 14. září 1913 v tehdy ještě rakousko-uherské Ustrońi, v selské rodi byla dvojí minoritou. Ve většinově katolické společnosti se hlásila k evangelictví a souča mezi „šlonzáky“, cizorodě vnímané jak německým a českým, tak také polským etnikem – a jeji buditeli. I když tato část českého Slezska po první světové válce připadla Polsku (definit 1920), jazykově a etnicky nevyhranění šlonzáci se v něm rozhodně necítili být „doma“, obzv hlásili k luterské konfesi. Szczepański si z tohoto marginálního postavení učinil výhodu, výjimečný pozorovací a sociálněkritický talent, takže polskou společnost mohl nahlížet zár jako vnější pozorovatel. Jeho kultivaci jistě napomohlo i studium filosofie a sociologie u polské sociologie, Floriana Znanieckého v Poznani (doktorát obhájil v roce 1939). Další Szczepańského osudy byly pro středoevropského intelektuála 20. století příznačné. Ja v období nacistické hegemonie určen k likvidaci, nasazen na nucené práce v Rakousku. Proto podařilo přežít, vrátil se k vědě a v roce 1949 se v Lodži habilitoval. Jenže to už byli u kteří sociologii považovali za „buržoazní pavědu“, jíž chtěli učinit přítrž. Szczepański s věnovat filosofii a jiným společenským vědám, marxismus však nepřijal jinak než čistě dekl to jen na chvíli. Na univerzitě proto směl zůstat, získal profesuru (1951 mimořádnou, 1963 se dokonce jejím rektorem (1952–56). Komunistické tažení proti sociologii v Polsku navíc t kratší dobu než kdekoli jinde, takže Szczepański v roce 1957 spoluzakládal filosofický a s polské Akademie věd a stal se – zpočátku spolu s manželi Ossowskými a několika dalšími – s obnovené polské sociologie. Na rozdíl od mladých marxistů (Z. Bauman, M. Hirszoviczová, J. přitom rozhodně nepodnikal pokusy o vytvoření nějaké marxistické sociologie, nýbrž snažil sociologii do společnosti standardní západní vědy. Szczepańského snažení bylo úspěšné, i když je třeba připustit, že pro tehdejší světovou ak byli zajímavější právě stoupenci marxistické sociologie (z nichž se ovšem mnohdy vyklubali V letech 1966-70 byl předsedou Mezinárodní sociologické společnosti a současně vydal někol významu: učebnici dějin sociologie Sociologie: rozvoj problematiky a metod (1961, slovensk nástin předmětu sociologie Základní sociologické pojmy (1963, česky 1966) a populární přib výzkumných témat Spektrum společnosti (1965, česky 1968). Základní sociologické pojmy přit bezmála deseti jazycích a dosáhly celkového nákladu půldruhého milionu výtisků, což z nich z největších sociologických bestsellerů všech dob. Spolupůsobil tu hlad po poznání ve vých donedávna zakázaném, bez autorovy skvělé akribie a současně schopnosti přístupného výkladu jistě neobešlo. Právě z této a dalších Szczepańského knih se ostatně učili amatérští zájem v tehdejším Československu, z nichž se záhy stali vynikající sociologové: domácí oborová t vzdálená a nedostupná, stejně jako (alespoň zpočátku) přímé kontakty s dobovou západní věd Konstitutivní význam Jana Szczepańského pro českou sociologii (připomeňme, že se v roce 19 konference ve Špindlerově Mlýně a o rok později předsedal československo-polské konferenci dotvrzený v květnu 1969 udělením čestného doktorátu brněnské univerzity, skončil stejně ry začal. S nástupem tzv. normalizace ustaly jakékoli oficiální kontakty, polská sociologie z považována za nebezpečné „hnízdo revizionismu“ – vzhledem ke Szczepańskému poněkud neopráv jako nemarxistický sociolog byl ve skutečnosti ještě něčím horším. A to přesto, že současn lidovědemokratické zemi dosáhl nejvyšších akademických i politických met. V letech 1968–76 filosoficko-sociologického ústavu a 1969–80 viceprezidentem polské Akademie věd, zároveň b poslancem Sejmu (poprvé poslancoval již v letech 1957–61). Do „pravověrného“ Československ jeho pozdější díla (Úvahy o Republice z roku 1971, o deset let mladší Spotřeba a rozvoj čl monografie O individualitě z roku 1988) zde měla nulovou odezvu. Na Szczepańského se tak r ačkoli obnovu české sociologie v šedesátých letech si bez přispění jeho děl lze sotva před když byl spíš prvním iniciátorem, než vzorem hodným napodobování (ke skutečné spolupráci n inteligence či sociální stratifikace, jimž se tehdy věnoval, již totiž nedošlo). Szczepańs Varšavě 16. května 2004 – v Polsku uznáván jako jeden z nejvýznamnějších sociálních vědců obdržel druhé nejvyšší státní vyznamenání), v České republice prakticky zapomenut (nekrolo vzpomněl jen znalec polské sociologie Jan Sedláček). Zatímco v šedesátých a sedmdesátých letech Szczepański přes všechny úspěchy představoval s proud meziválečné sociologické esejistiky, jehož význam v kontextu dobového akademického m upadal, právě tato „selská tvrdohlavost“ zajistila jeho dílu životnost dodnes. Vedle řady spíše antikvovaných (i když rozhodně nikoli nezajímavých) akademických děl totiž napsal ně vynikajících esejů, jimž nelze upřít hloubku a dlouhodobou platnost. Ať již jde o kulturně miniatury z rodného Těšínska, nebo o obecnější zamyšlení nad fungováním polské společnosti k poznání reálného sociálního provozu přispěly mnohem víc než velká část sociální vědy v ú Analogie se Simmelem je vskutku na místě a týká se ostatně i významu obou velkých intelekt sociální vědy ve 20. století. Jestliže se tedy dnes i u nás v záplavě nejnovější americké občas vracíme k Simmelovi (mnohem méně často, než by si skutečně zasloužil), nezapomínejme Szczepańského, jehož blízkost českému prostředí činí ještě mnohem zajímavějším. Nebudou-li sociální vědy dbát o své klasiky, nebudou-li je (kriticky) číst a revidovat jej odsouzeny k povrchnosti a po právu ztratí význam ještě rychleji, než na ně stačily zapomen Zdeněk R. Nešpor [ URL "LM-269.html "]