Marek Jakoubek: Vojvodovo: historie, obyvatelstvo, migrace ****************************************************************************************** * Gabriela Fatková ****************************************************************************************** Článek v PDF ke stažení [ URL "LM-886-version1-recenze.pdf"] Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2012, 199 s. Marek Jakoubek a Lenka J. Budilová se zabývají tématem českého osídlení bulharské vesnice v letech 1900-50 již přes deset let. Výsledkem jejich úsilí je řada publikací a nespočet č představovaná publikace je v pořadí již čtvrtou monografií v etnologické řadě vydavatelstv téma Vojvodovo. Jedná se o edici textů samotných Vojvodovčanů, kterou autor teprve obsáhlý zpřístupňuje čtenáři mimo okruh lidí zabývajících se tématem Vojvodvova. Nejnovější knihu čtenáři doporučit až po přečtení monografií předcházejících. Význam prezentovaných textů b patřičného komentáře zapadl a možná by byly místy i nesrozumitelné. Přestože by bylo možné že tato kniha jen pokračuje v trendu nastoleném tou předchozí (Vojvodovo: kus česko-bulhar tentokrát převážně očima jeho obyvatel. CDK, Brno 2011), v jedné věci ji přeci jen překrač bych zde především kapitolu nazvanou velmi trefně Prolomení ticha, která je založena na te Klepáčka. Klepáček zde svou velmi kultivovanou rétorikou a vyspělou argumentací vyvrací dř a reprodukovaný mýtus o harmonickém životě na Vojvodově. Dalo by se říci, že zatímco ostat doplňují drobné střípečky do mozaiky, Klepáčkův text nastavuje celé mozaice zrcadlo ve vel úhlu. Klepáček se snaží ukázat, že „i toto soužití mělo svou odvrácenou tvář a bolestná mí Podobně jako v předchozích Jakoubkových knihách má čtenář možnost nahlédnout do antropolog Inspirativní je zejména Jakoubkova flexibilita vzhledem k terénu. Co tím konkrétně myslím? reaguje přesně na to, co mu terén jaksi v danou chvíli nabídne. Zpočátku psal odborné text sám. To trvalo do té doby, než došlo k jakési „terénní iniciaci“ a informátoři uznali jeho problematiku za dostatečně vážný. Pak začali spolupracovat a přispívat také svou troškou d vlastní memoárové texty a nakonec i vést s autorem diskuzi. Vrcholem této diskuze je právě Klepáčka. Jeho text je vlastně svébytným postkoloniálním autobiografickým antropologických je insiderem – zkoumaným „domorodcem“, který ovšem vytváří svébytné texty a také je interp tak, že zkoumaná populace už dávno není jen pasivním objektem zájmu antropologa, tedy obje pozorován, popisován a tím může být i (nejen) symbolicky ovládnut. Klepáček ukazuje, že „d bez antropologa klidně obejdou a nejenže jsou schopni psát o sobě sami, ale jsou schopni i chytit za slovo a opravit ho. Klepáček nejen vytvořil prezentovaný text, ale ještě revidov Jakoubkův úvod k němu. Zde vidíme spoluautorský vztah informátora – výzkumníka par excelle Petr Klepáček svým textem zdvihá prst a ukazuje sociálním vědcům, že lze studovat společen Vojvodova deset let a teprve pak se začnete dobírat tzv. „umlčených hlasů“. Jeho text nazv pokračování vzpomínání a vyprávění o Vojvodovu - tentokrát pohled na jejich vzájemné souži k víře, Bibli, Bohu ... poukazuje na to, že předchozí líbivý obrázek Vojvodova vytvářeli p informátoři, kteří pocházeli z bohatších, úspěšnějších a tedy mocnějších rodin. „Je třeba množství těch, co paměti psali nebo jinou formou zaznamenali, v poměru k těm, co z jakýchk mlčeli. Ti, co měli štěstí a jejich paměti jsou zachyceny, měli ve vojvodovské komunitě ně Ten se promítal do jejich podání dějů“ (s. 109). Lepší dekonstrukci předchozího autorem zp obrazu vojvodovského společenství si jen těžko můžeme představit. Jako druhý důvod zkresleného obrazu Vojvodova uvádí Klepáček v místním hodnotovém systému neochotu mluvit o nepříjemných věcech (pomluvy, podvody, manipulace, zlomyslnosti, vydírán informace o vojvodovské religiozitě o časovou dimenzi a na základě víry několika generací ukazuje, že za pouhých 50 let soužití česky hovořících evangelíků v obci Vojvodovo došlo v k výraznému posunu. Především cenné jsou však jeho výpovědi o jedincích, kteří ve Vojvodov o moc nad druhými a této moci zneužívali k vlastním účelům. „Přijímali rozhodnutí, která n stranila bohatším a poškozovala slabší“ (s. 124). Rozkol uvnitř vojvodovské komunity (jedn o již mnohokrát popsané rozdělení metodistického sboru, odštěpení darbistické větve) je pa obsáhle a přesvědčivě objasnit ve sféře ekonomické (boj o půdu), náboženské (posun od nite k „povrchní“), politické (protekcionismus nejbohatších vojvodovských rodin spravujících ži a církevní (misionářská činnost různých hnutí, působení různých kazatelů). Takovouto kriti vojvodovské historie už asi nikdo ze čtenářů předchozích Jakoubkových knih nečekal. Působi ještě důsledné podložení výroků příběhy ze života vlastních předků. Další oddíly knihy představují texty spíše kratšího rozsahu. V první kapitole Jakoubek pře vzpomínkový text Ljubomira K. Stojanova, jehož matka a babička byly vojvodovské Češky. Důs Stojanovova textu odkrývá zajímavou skutečnost, a to že do Vojvodova nepřicházeli česky ml jenom ze Sv. Heleny a jiných vesnic z rumunského Banátu, ale i z území Maďarska (příkladem babička – Marie Skaláková s rodinou). Následuje kapitola obsahující životopisy dvou bulhar Vojvodova – Toška M. Stančeva a Rajny D. Janevy. Oba popisují své dětství v tehdy ještě vý hovořícím Vojvodovu. Jakoubek na základě obsahu obou textů opět potvrzuje existenci pravid endogamie. Třetí kapitola je založena na krátkém vzpomínkovém textu dcery prvního českého Vojvodově Jana Findeise. Zde Jakoubek věnuje dostatečný prostor medailonku této pro Vojvod významné osobnosti. Čtvrtá kapitola se liší od předchozích tím, že se nezabývá textem, kte retrospektivně. Předmětem této kapitoly je rukopis „Cesta do Prahi“, který napsal coby ces Dobiáš, když spolu s delegací dalších vážených Vojvodovčanů jeli v roce 1946 „prozkoumat m Vojvodovských do vlasti svých předků“ (s. 72). Čtenář se zde dozví více o reemigraci Vojvo a okolnostech jejího vyjednávání. V poslední kapitole autor představuje a rehabilituje výz mezi vojvodovskými přesídlenci na jižní Moravě realizovaný na začátku 70. let. Představuje „reemigračních karet“, na něž Heroldová zaznamenávala uskutečněné rozhovory s informátory postřehy nebo výpisky z literatury. Obzvláště cenné jsou tyto zápisky především proto, že informátory byli i pamětníci narození na konci 19. století na Svaté Heleně, tedy generace, Jakoubkovi a dalším současným badatelům nepřístupná. Kniha Vojvodovo: historie, obyvatelstvo, migrace organicky dotváří již započatou Jakoubkov trilogii. Jakoubkova tvorba výrazně narušuje zaběhlý způsob uchopování zkoumané populace i jako jednostranného tvůrce textů určených výhradně ostatním výzkumníkům. Jeho role autora do role komentátora vlastních vojvodovských literárních aktivit. Formát pramenných edic př samoúčelně nebo se záměrem usnadnit si práci, ale z toho důvodu, že je mezi samotnými akté kniha vypovídá, velmi oblíbený. Natolik, že autorova předchozí publikace byla záhy po vydá vyprodána. O tom se mnohým autorům publikujícím v oblasti sociálních věd (včetně autorky t jen zdát. Jsme přitom svědky fenoménu, který není na poli antropologie moc obvyklý. Klasic zvyklý zkoumat cizí populace a potom o výzkumu publikovat monografie nebo výzkumné zprávy akademické obce. Publikoval tedy ne za účelem potěšit, zviditelnit nebo informovat zkouman ale za účelem získat výhody ve vlastní profesní sféře. Klasický antropolog mladší generace populaci cizí, ale třeba subkulturu populace vlastní. Ovšem v tom případě si většinou vybe skupinu, která i tak vykazuje co největší znaky cizosti (exotičnosti) – může se jednat o b cigány, obyvatele sociálně vyloučených lokalit, uživatele drog nebo třeba pěstitele kaktus těchto societ obvykle jakákoliv antropologická literární produkce o nich samých nezajímá. přečtou, vytknou možná nepřesnosti, ale tím jejich participace na textové produkci obvykle Jakoubkova dlouholetého výzkumu se zkoumaná populace nejen podílí na vzniku odborných text výrazným podílníkem jejich recepce. Gabriela Fatková [ URL "LM-145.html "]