Marta Kolářová (ed.): Revolta stylem. Hudební subkultury mládeže v České republi ****************************************************************************************** * Zdeněk R. Nešpor ****************************************************************************************** Sociologické nakladatelství (SLON) + Sociologický ústav AV ČR, Praha 2011, 264 s. Po sociálním zázemí alternativní hudby šedesátých až osmdesátých let minulého století - př R. Nešpor: Děkuji za bolest... CDK, Brno 2006) a rock'n'rollu (Miroslav Vaněk: Byl to jeno Academia, Praha 2010) - se systematické akademické pozornosti dostalo také novějším hudebn stylům, které do českého prostředí začaly pronikat nejdříve v osmdesátých letech a zmasově politickém převratu: punku, freetechnu, hip hopu a hudbě spojené s hnutím skinheads. Tento dozajista pozitivní (byť je z části jen důsledkem takového rozmachu akademického výzkumu, studovat prakticky úplně vše), v konkrétní podobě recenzované publikace s sebou nicméně ne dvě slabiny plynoucí z toho, že autorky a autor jednotlivých kapitol vycházejí prakticky v angloamerické literatury. To sice (1.) odráží tamní dlouhodobý rozvoj tzv. kulturálních st vede k pomíjení domácí produkce, která rozhodně není tak marginální (či absentující), jak naznačit. Signifikantní je, že necituje ani dvě výše uvedené syntézy, které zachycují velk literatury (byť o pouze analogických tématech), natož řadu především etnograficky orientov publikovaných například v Lidech města. Výhoda spočívající v dobré znalosti vývoje zahrani (hudebních) subkultur, která je přítomná především v úvodním textu Marty Kolářové, se tak rovněž svazující maskou, skrz kterou nejsou vidět odlišné přístupy - byť by se k nim autoř odmítavě. S tím souvisí i to, že (2.) západní (především opět angloamerický) svět je chápá zdroj exportu uvedených stylů, které jsou v českém prostředí nanejvýš dotvářeny. I to je j zapomíná se však na možné srovnání s dávnějšími obdobnými subkulturami mladých (kromě různ a rocku uveďme například ještě starší jazz nebo trampské hnutí, v prvním případě opět impo šlo o čistě českou záležitost), které s popisovanými fenomény vykazovaly mnohdy až překvap souvislosti. Jejich rozkrytí by nás možná přivedlo ke skutečné alternativní sociologii, ji Milan Petrusek (Alternativní sociologie. KOS, Praha 1992), zatímco takto se namnoze nejedn opakování zavedených západních vzorů. Úvodní kapitola Marty Kolářové vcelku přehledně, byť v nutné zjednodušující zkratce inform kulturálních studií (hudebních) subkultur, právě v ní - respektive v komparativním závěru autorky - se však nejvýrazněji projevují nedostatky způsobené výše zmíněnou jednostrannou Hudební subkultury tak jsou považovány za výlučnou záležitost pozdně moderní společnosti, jsou (podobně jako v případě studií sociálních hnutí) „automaticky" vyřazovány náboženské neméně automaticky se počítá s jejich stratifikačním základem atd. Příznačným projevem jso anglismy, v této kapitole například výraz „polní poznámky" pro to, co standardně označujem deník" (s. 41). Jádrem knihy jsou nicméně čtyři konkrétní studie vystavěné na analýzách kvalitativních int zúčastněném pozorování, proto se sluší věnovat větší pozornost právě jim. Vzhledem k autor která s sebou nese odlišné dílčí zájmy i vstupní teoretická paradigmata, přitom nemá smysl upozorňovat na jejich disparátnost, ta by měla být překonána teprve v sjednocujícím závěru Michaela Pixová, dcera kytaristy české punkové legendy Visací zámek, při svém výzkumu punk bohatě využila askribované důvěrné znalosti a akcentovala především předěl způsobený listo převratem. Historizující přístup, který je v knize spíše neobvyklý, má však i své slabiny idealizace předlistopadového hnutí odporu: například tvrzení o jeho oproštěnosti od komerc vědomí prodeje punkových artefaktů například na burzách poněkud přepjaté, třebaže k větší došlo nepochybně až v souvislosti s politickou, sociokulturní a konec konců i ekonomickou Pixová došla k závěru, že „v současné situaci velká část lidí ... účinně kombinuje subkult s běžnými normativními cíli, jako je vzdělání, kariéra či rodinný život" (s. 75), což více všech ostatních studovaných subkulturách. Jako hlavní výzkumnou otázku si tento problém položil rovněž Ondřej Slačálek, jehož kapito představuje teoreticky asi nejpromyšlenější text celé knihy: autor k analýze přistupuje pr „zdrojových" či „osových" pojmů (konceptů) autonomie, technologie, hédonismu a spiritualit závěru, že technaři nejsou „rebely proti autoritě otce a matky, ale důslednými dětmi liber „freeteknu tak můžeme rozumět jako reakci na hodnotové rozpory transformačního období deva [a zároveň] ventilaci případných omezení, časově limitovaný únik" (s. 103). Tomu odpovídá společnosti a jejím hodnotám, vnitřní mocenská hierarchie a do jisté míry i politická part se autor z vlastního zájmu věnoval podrobněji, ač musel připustit její v podstatě marginál zásadě tak přitakává Kellerovu soudu, že přes deklaraci odporu vůči mainstreamové společno alternativního konzumu, a nosná se jeví myšlenka jeho uchopení jako „specifického typu ind spirituality", ačkoli ji sám Slačálek vzápětí popírá tvrzením, že „v českém prostředí by b zavádějící popisovat freetekno jako nové náboženské hnutí" (s. 92) - to je jistě pravda, u emických kategoriích, funkcionalistický koncept implicitní religiozity však nic takového n mohl by se stát dobrým východiskem pro neotřelé analýzy i dalších (hudebních) subkultur. Dvě následující kapitoly, Anny Oravcové undergroundový hip hop a Petry Stejskalové skinhea kvalitativně slabší, příliš závislé na školních výzkumech a jejich prezentacích, z nichž v poskytují poměrně plastický obraz uvedených společenství, byť spíše v popisné než analytic Charakteristickým příkladem může být aplikace emického dělení hiphopové scény na mainstrea jehož druhý proud měl vylučovat elitářství (s. 139), ačkoli v rámci dané komunity právě dn klub Pantheon elitní charakter nepochybně měl, nebo „alternativní" vymezování hiphopových 143-144), které se ve skutečnosti příliš neliší od mládeže jako celku - zrovna těmto dvěma by se přitom šlo vyhnout, kdyby autorka využila koncepty a přístupy aplikované Slačálkem v kapitole. Také v případě kapitoly o skinheads se projevuje jistá idealizace (nepodléhají k a i kdyby, „o to ve své podstatě nejde"; s. 199) a především nedostatek kontextuálního roz podobě ztotožňování dnes již marginálních neonacistických forem s nacionálním socialismem by být explicitně uvedeno, že německým, protože dost odlišný nacionální socialismus existo - včetně Československa) nebo údajné „velké vlny přistěhovalců", která do českých zemí měl devadesátých letech (s. 167; ve skutečnosti šlo o pár desítek tisíc lidí). Vzhledem k tomu všech čtyřech případech) o začínající autory, kteří se nadto pustili do témat v českém pro nepříliš studovaných, lze tyto nedostatky snadno pominout, a naopak ocenit etnografický vh světa alespoň zdánlivě uzavřených komunit, který tyto studie poskytují (včetně kritické de deklarované odlišnosti od většinové společnosti a jejích hodnot). Závažnější výhrady mám naproti tomu vůči závěrečnému textu editorky knihy, protože místo o kontextuálního zarámování a analytického rozboru neposkytla víc než souhrn poznatků jednot respektive srovnání míry konformity jednotlivých subkultur s majoritou. Jejich apolitičnos politicky angažovanými proudy, absence generační revolty, faktická konformita vůči mainstr strukturace jsou až příliš jasné, než aby bylo nutné je opakovat bez případných dalších, h zatímco kategorie třídního původu byla ze západní literatury převzata zcela zbytečně, prot poměrech se v těchto kontextech nikdy neuplatňovala (na rozdíl třeba od prvorepublikového nebo naopak poválečného jazzu). Stejně tak sporné jsou i dva hlavní momenty, díky nimž stu údajně představují alternativu vůči mainstreamu: konzumace drog a neotribalismus (s. 231-2 dobře známo, že přinejmenším marihuanu vyzkoušely asi čtyři pětiny české mládeže a ani vrs nejsou ničím výjimečným. Analýzu by naproti tomu zasluhovalo implicitně náboženské fungová (i Kolářová ostatně hovoří třeba o „posvátném času", s. 227 - ovšem bez jakéhokoli hlubšíh jejich vztah k zahraničním zdrojům, jejichž přejímaným strukturám a artefaktům periferní r přikládají lokálně specifické obsahy či formy (tento problém je alespoň naznačen na s. 238 nedostatečnosti je Revolta stylem pouhým příslibem hlubšího sociologického i historického nebo zvolna pomíjejících hudebních subkultur české mládeže, i tak je to ale kniha podnětná daná společenství nepominutelná. Budiž autorkám i autorovi přáno, ať brzy překonají sami s provedený terénní výzkum doplní také neméně hodnotnou vědeckou analýzou, k níž se zatím ne Ondřej Slačálek. Zdeněk R. Nešpor [ URL "LM-269.html "]