Lenka J. Budilová: Dědická praxe, sňatkové strategie a pojmenovávání u bulharských Čechů ****************************************************************************************** * Gabriela Fatková ****************************************************************************************** Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), Brno 2011, 268 s. Etnologická řada nakladatelství CDK byla v minulém roce rozšířena o další publikaci vztahu bulharských Čechů. Tentokrát jde o sólovou monografii Lenky J. Budilové, která se dlouhodo oblastí příbuzenství u bulharských Čechů. Autorčin text však vybočuje z řady podobných stu svou šíří. Příbuzenství bývalo často uchopováno skrze obřadnost spojenou s jednotlivými př etapami lidského života. Výzkumníci byli fascinováni folklorními specifikami křtu, svateb nám ale ukazuje Lenka J. Budilová, příbuzenství má mnohem širší rozměr. Právě autorčin odk folkloristických přístupů k příbuzenství je přitom velmi osvěžující. Stejně tak je nutné o se autorka nezastavila na tradičním členění témat antropologie příbuzenství. Na první pohl očekával, že studie venkovské komunity bude obsahovat kapitolu o descendenčních pravidlech aliancích, příbuzenské terminologii a zajisté i postmaritální rezidenci. Tyto čtyři oblast dobu pilíři studia příbuzenství v antropologii. Změna přišla teprve s moderním pojetím tématu zpochybňujícím tuto strukturu příbuzenských koncept příbuzenství. Příbuzenství jako organizační princip nemůže být dále nahlíženo jako tedy automaticky přítomné ve všech kulturách mimo tu naši. Není-li tedy příbuzenství autom není ani automaticky konstruováno stejným způsobem a za pomocí stejných komponent. Proto s antropolog příbuzenství musí nejprve zaměřit na to, jak jsou konstituovány vztahy, pomocí společenství integrováno. Na základě dostatečně dlouhého terénního výzkumu je tak výzkumní které principy jsou pro organizaci daného společenství nejdůležitější. Právě z tohoto důvo že první část recenzované knihy pojednává právě o „dědické praxi" a ne o descendenci. Práv zaměříme na proces dědění, vstupuje do analýzy další a doposud opomíjený aktér, a to jsou (s půdou se dále pojí např. stromy, které na daném pozemku rostou). Ekonomickou jednotkou Čechů bylo hospodářství či dům, které lze chápat jako systém sociálních pozic. Perspektiva vezme kromě příbuzenských vazeb descendence také movitý i nemovitý majetek, se zde tedy je relevantní. Dědickou praxi Budilová porovnává s nejrůznějšími dosud popsanými strategiemi. byla brána v úvahu praxe, kterou uplatňovali předkové zkoumané populace, když ještě žili v ve vesnici Svatá Helena. Dále autorka použila pro srovnání dědickou praxi známou z různých Balkánu. K pochopení dědické praxe na Vojvodově je velmi prospěšné rozdělení dvou typů dědictví - d a nedělitelného. Bulharskými Čechy ve Vojvodově a Belincích, stejně jako dříve v Rumunsku Heleně, byl uplatňován právě model dělitelného dědictví, jehož průvodním jevem je populačn model býval v jihovýchodní Evropě docela častý, ovšem v jiných aspektech dědických strateg organizace se bulharští Češi od modelu rozšířeného v jihovýchodní Evropě lišili. Jednalo s o strukturu domácnosti, kdy na Vojvodově a v Belincích nová rodina zakládala pro sebe nový dědění nemovitého majetku, který na Vojvodově narozdíl od zbytku Bulharska dědily i dcery. pečlivé analýzy se tak autorce podařilo identifikovat ty aspekty sociální organizace Vojvo s sebou bulharští Češi zřejmě přinesli ještě z Čech či rumunského Banátu a které byly ovli obyvatelstvem v Bulharsku. Majetkové poměry u bulharských Čechů jsou tématem velké důležitosti. Autorka je popisuje p rámci kapitoly o dědické praxi a odvíjí se od nich také kapitola o sňatkových strategiích Jako mohla být kapitola o dědické praxi fádní kapitolou o descendenčních pravidlech, tak i sňatkových strategiích mohla být kapitolou o svatbě. Tím by kniha nijak nevybočovala z dos krajanských populacích na Balkáně. Autorka však příznačně nabízí čtenáři širší rámec - sňa manželství. V takto široce vymezeném poli pak analyzuje témata jako pojetí manželství, dův absence či zániku, neplodnost, nevěru, panenství, pověst a samozřejmě i etické normy ukotv manželství u bulharských Čechů. V části o sňatkových strategiích pak samozřejmě věnuje i dostatečný prostor tématu námluv, uzavření sňatku, organizace svatby, převozu nevěstiny výbavy a následného dočasného pobytu v domě ženichových rodičů. Mezi lety 1890 a 1950 autorka zaznamenala i několik vln hromadn které byly uzavřeny hlavně pod vlivem politiky přidělování půdy mladým rodinám. První prob 1898, druhá roku 1928 a třetí těsně před reemigrací do Československa v letech 1949 a 1950 týkající se výběru manželského partnera je pak konstruován obraz společenství a vymezování „těm druhým". Právě na případu výběru partnera se tak ukazuje, že referenční skupinou bulh spíše „morální společenství evangelíků" (s. 141-160). Proto snad lze textu vytknout jediné neproblematizované užití kategorie „bulharský Čech". Podle autorčiných závěrů by totiž byl označení „Vojvodovčan" (které by ale na druhou stranu zas vylučovalo přesídleneckou vlnu d používá Jakoubek s odkazem, že informanti se tak označují sami (např. M. Jakoubek: Vojvodo krajanské obce v Bulharsku. CDK, Brno 2011). Třetí a nejstručnější část textu se zabývá jmény u bulharských Čechů. Jména jsou doposud z nikou v rámci tuzemské antropologie. Se jmény se to má podobně jako s brýlemi, máme je pří ale nic nás nevede k tomu, věnovat jim pozornost. Vzhledem k tomu, že po celá desetiletí b součástí terénního výzkumu sběr genealogie a takový sběr se bez tázání na jména informantů realizovat, je až s podivem, že významu jmen je doposud věnována tak pramalá pozornost. Od až v případě, kdy narazí na nějaké tabu spojené s vyslovením či prozrazením jména. Zářným výzkum Napoleona Chagnona mezi Yanomamy, kteří si díky takovému tabu vymysleli alternativn jmen, kterým pak výzkumníka po celých pět měsíců výzkumu mystifikovali (N. A. Chagnon: „Do among the Yanomamo." Contemporary Anthropology 1981: 11-24, zde s. 18-19). Lenka J. Budilová nejprve - po vzoru Lévi-Strausse - pojímá jména jako sociální instituci, průsečíkem dvou protikladných tendencí, na jedné straně individualizace, na straně druhé ú jedince do pletiva sociálních vztahů. Téma pojmenovávání u bulharských Čechů opět autorka systému jmen a představ spojených se jmény v různých regionech, zejména však v Bulharsku. jména u bulharských Čechů představovala spíše etnický marker a také projev hodnot spojenýc protože bylo zvykem dávat jméno po babičce a dědečkovi, příjmení odkazovalo k širší sociál - rodině, do níž jedinec patří. Označení příjmením tak díky představě o sdílené biogenetic - krvi, odkazovalo k charakteristickým morálně-volním vlastnostem jedince, které sdílí se Protože bulharští Češi se identifikují spíše přezdívkami než oficiálními jmény, je část te také tématu přezdívek. Autorka identifikuje několik druhů přezdívek, patronymické, profesn vztahující se na všechny členy rodiny, a přezdívky vztahující se ke konkrétnímu jedinci na jeho výrazné vlastnosti. Recenzovaná kniha jistě nemá ambici být vyčerpávající etnografií bulharských Čechů v první století, ale právě ve spojení s texty, které již z dílny autorské dvojice manželů Jakoubko uplynulých letech, takovou etnografii tvoří. Nutno říci, že takové poctivé etnografické pr vodách pomálu. Gabriela Fatková [ URL "LM-145.html "]