Zemřel Miloslav Petrusek ****************************************************************************************** * Zdeněk R. Nešpor ****************************************************************************************** Na sklonku léta nás navždy opustil jeden z nejvýznamnějších českých sociologů všech dob Mi Odešel sice nemocen, ale v plné práci: v týdnu před jeho smrtí jsme společně pracovali na Dějinách české sociologie, Milan psal lektorský posudek na čtyřicet let opožděné vydání kn Šiklové o levicových studentských hnutích konce šedesátých let. Byl to jeho asi poslední t před tím však stačil popřát Ivo Možnému k osmdesátinám, sociologicky zhodnotit dílo Václav Masaryka i teoretickou stránku současné české sociologie... Milan vystudoval filosofii a historii na brněnské filosofické fakultě (1959), začal učit n gottwaldovském pedagogickém institutu, kde se seznámil jak se Zdeňkem Strmiskou, který po odešel do pařížského exilu, tak s Antonínem Vaňkem, který se měl stát hlavním „normalizáto sociologie v sedmdesátých a osmdesátých letech - a v tomto kontextu nikoli přinejmenším Mi přímým „odstranitelem". Ve Zlíně jej (spolu se Strmiskou) našel Pavel Machonin, který mu n v Ústavu marxismu-leninismu pro vysoké školy UK („Machonin-Werk"), kde Milan obhájil kandi práci (1966; knižně jako Sociometrie, 1969), a především se výrazně podílel na přípravě a slavného stratifikačního výzkumu (Československá společnost, 1969). Vzal si na starost nej z nejproblematičtějších kapitol o sociálních kontaktech a preferencích, v níž se musel pot zásadním nedostatkem dat, ale rovněž se mu podařilo celý výzkum, mnohdy velice disparátní metodologicky problematický, souborně interpretovat (Sociologický časopis 1969, znovu 1990 a vlastně jakoukoli empirickou sociologii nicméně záhy opustil, aby se mohl věnovat tomu, přitahovalo daleko víc - výuce teoretické sociologie. V roce 1967 Milan Petrusek přešel na nedávno založenou katedru sociologie pražské filosofi kde se potkal s jinými v podstatě amatérskými, ale o to přemýšlivějšími obnovovateli oboru Baumannem, Jitkou Havlovou, Jaroslavem Kaprem, Jiřím Sedláčkem, Jiřinou Šiklovou, Eduardem koneckonců i s tehdy ještě přemýšlivým Martinem Marušiakem - většině z nich zůstal nejen k celoživotním přítelem. Společné jim bylo jak to, že se pokoušeli sociologii porozumět „za přitom bránili široké recepci aktuálních západních směrů, tak i to, že svým přesvědčením z marxisty, kteří usilovali o zlidštění a lepší fungování reálněsocialistického režimu. Zatí mnohým z nich, především právě Milanovi, povedlo dokonale, za druhé byli většinou perzekvo nebo i vyloučením ze strany a posléze také nuceným odchodem z fakulty. V případě Milana Petruska (a Jitky Havlové) k tomu došlo v roce 1980, poté co se „vlády" n katedrou sociologie, tehdy už „marxisticko-leninské", chopil Antonín Vaněk. Stačil sice sp vydání Malého sociologického slovníku (1970), třebaže jeho editoři již nesměli být uvedeni jimi byli J. L. Fischer a Zdeněk Strmiska), a ještě před svým odchodem dobově vynikající s studia sociologie (1978), jejich druhý díl však už musel vyjít jen jako interní tisk Vítko (1986). Milan, kterého v té době začalo zlobit srdce, se uchytil v knihovním středisku fil (1980-87) a v akademickém Ústavu pro filosofii a sociologii (1988-90), byl zbaven svého uč poslání, ale přesto nepřestal vědecky pracovat a neformálně působit na skutečné zájemce o Prostřednictvím Sociologického obzoru, patrně jediného samizdatového sociologického časopi psal a vydával s Josefem Alanem (1987-89), publikoval pregnantní črty o československé spo soudobé světové sociologii, jejímž se stal nepochybně největším znalcem. Svědectvím o tom akribií psaná Teorie a metoda v moderní sociologii (1993), zásadní podíl na Velkém sociolo (1996), a především Milanova nejmilejší kniha, samizdatová Alternativa (1986, oficiálně ja sociologie, 1992). Odmítl v ní oficiózní i služebné postavení sociologie, ať už ve prospěc režimu, a zdůraznil její kritickou a humanistickou funkci, stejně jako nezbytný multiparad charakter. Tato vize se nicméně po roce 1989 nestala pro českou sociologii určující, stejn zanikl obnovený S-obzor (1992-95): do české sociologie sice pronikly postmoderní přístupy, zpočátku v opozici vůči tehdejší oficiální sociologii sám vehementně prosazoval (později k zdrženlivější), přes jeho veškerou snahu však nevyužila možnosti stát se skutečnou alterna spíš cestou „kopírování Západu". S „alternativou" úzce souvisely dvě tendence charakteristické pro Milanovo uvažování osmde pozdějších let. Jednak kritické zhodnocení a docenění sociologického díla T. G. Masaryka, projevující v jeho ruském výboru Filosofija - sociologija - politika (2003, společně s N. za druhé s tím související reflexe umění, především literatury jako zdroje sociologického ze Sociologického sborníku, resp. Sociologie a literatura z roku 1990 a výbor Sociologie, a politika, 1996). Vedle didaktického charakteru svých starších prací tak mistrně zvládl e zkratku, s jejíž pomocí neméně pregnantně glosoval soudobou společnost - po listopadovém p řadě novinových článků a koneckonců také v jednom ze svých posledních děl, úvahové a mírně Společnosti naší doby (2011), napsané s Janem Balonem. Pád komunistického režimu Milanovi přinesl oprávněné zhodnocení jeho díla: docenturu (1990 (1992), domácí i zahraniční akademická ocenění. Na filosofickou fakultu se nicméně z osobn nevrátil a spolu s Čestmírem Suchým se pustil do nového budování fakulty sociálních věd UK „poloakademickou" fakultu žurnalistiky (1990). Milan Petrusek byl zvolen děkanem fakulty s (1992-96), jíž vtiskl současnou podobu relativně samostatných institutů, a byl rovněž pror univerzity (1997-2000). Pedagogická a organizační práce mu sice ubíraly sil ve vlastní aka té se však rozhodně nevzdal. Kromě již uvedených děl vydal dvě encyklopedicky pojaté příru pozdní doby (2006) a České sociální vědy v exilu (2011) a zásadní význam mají rovněž jeho k překladům klasických i moderních sociologických děl, vesměs pro Sociologické nakladatels vedené jeho manželkou Alenou Miltovou). Ač se mohl uplatnit jako pregnantní analytik a komentátor společenských změn, cítil svůj h jinde, v připomínání a doceňování tradice teoretického sociologického myšlení českého i za této oblasti směřovaly jeho poslední badatelské počiny: významný podíl na Slovníku českých snad vyjde ještě letos, a koncepční práce na připravovaných Dějinách české sociologie. Ač vydání nedožil, budou mu tato díla důstojnou památkou a lze jen trpce litovat, že už nesta dva poslední projekty: „sociologii na útěku", která měla mapovat faktické i intelektuální všech velkých sociologů 20. století kromě Američanů, a „alternativní dějiny sociologie", v opomíjeným a zapomenutým intelektuálním velikánům. Milanovou doménou byla sociologie, především teoretická, sociologická metodologie a dějiny proto smysl jej v rámci tohoto časopisu jakkoli „antropologizovat" - třebaže do Lidí města jejich pravidelným a pozorným čtenářem. Jeho zásluhy o českou sociální antropologii leží n širokým pojetím sociologie zahrnoval (a současně nijak neutiskoval) i problematiku sociáln Již v šedesátých letech v ní dával prostor nedávno zesnulému Josefu Wolfovi (třeba v Malém slovníku), stejně jako později na fakultě sociálních věd (antropologická specializace vede Kandertem) a na fakultě humanitních studií, k níž měl trvale přejný vztah. Studenti a bada sociální antropologie rovněž bohatě čerpali a čerpají z jeho vlastních děl a z celé produk nakladatelství, kterou nemálo ovlivnil. Ač „pouhý sociolog", Milan Petrusek pro moderní če antropologii vykonal tolik, co její největší koryfejové, ne-li víc; jeho zásluhy o vlastní pak doslova nedocenitelné. Zdeněk R. Nešpor [ URL "LM-269.html "]