Archivní materiály s vojvodovskou tematikou z výzkumu Ivy Heroldové na jižní Moravě v roce 1973 a jejich dopad na vojvodovský výzkum ****************************************************************************************** * Marek Jakoubek ****************************************************************************************** Vojvodovo Archive Materials from the Research Carried Out by Iva Heroldová in Southern Mor their Impact on Vojvodovo Research Abstrakt The text presents an analysis of the material presented in "A Selected Edition of Archive Concerning Vojvodovo from the Research Carried Out by Iva Heroldová in Southern Moravia in the materials gathered by the named researcher during her research of re-émigrés from Bulg in newly settled villages. The analysis is aimed mainly on the meaning of the recorded tes Vojvodovo contemporaries, and that on two fronts: chiefly that, which is in relation to th the origin of the founders of Vojvodovo in light of the so-called sectarian hypothesis, re hypothesis on the origin of the specific religiosity found in the Vojvodovo community. In we see that the origin of the first settlers of Vojvodovo was much more varied than was th Svatá Helena was not the only location that the Czechs in Vojvodovo came from. In the seco newly found materials show that the radical faith of the Vojvodovo Czechs was evidently no past traditions, but a new element which resulted as a reaction to the influence of Protes revivals that were active in the region at the time. Aside from the mentioned issues, the discusses the question of keeping the Czech language alive among the members of the given conclusion, the analysis is placed into the context of all of Iva Heroldová's work. Klíčová slova Vojvodovo; Heroldová, Iva; Czech compatriots; Bulgaria; ethnology Článek v PDF ke stažení [ URL "LM-928-version1-jakoubek1.pdf"] Vzhledem ke stále se snižujícímu počtu žijících vojvodovských pamětníků a k poměrně značné „vytěženosti" daného zdroje způsobené tím, že v posledních letech se s nimi intenzivně pra výsledků této práce viz zejm. Jakoubek 2010b, 2011, Budilová 2010, 2011), lze předpokládat budou hlavním zdrojem výraznějších posunů v poznatcích o dějinách této obce a jejích obyva již jen prameny archivního typu (a nejspíše písemné povahy). Archivní výzkum v této oblast - právě proto, že se pracovalo s informátory - nepatřil mezi priority.[1] Že se přitom v a ještě řada pozoruhodných materiálů, schopných v dílčích ohledech pozměnit naše stávající p vojvodovských dějinách, dobře ukazuje podle všeho nejnovější počin na daném poli - edice a karet s vojvodovskou tematikou z výzkumu Ivy Heroldové na jižní Moravě v roce 1973 (Jakoub A právě analýza tohoto materiálu bude hlavní náplní následujících stránek. Jako každý pram samostatné edice, tak také přepisy vybraných popisných lístků z jihomoravského výzkumu Ivy ve vztahu ke studované látce doslova překypují pozoruhodnými, hodnotnými a v nemálo případ unikátními informacemi. Těch je přitom tolik, že nemá-li jich většina přijít vniveč, resp. dosah zainteresovaných badatelů a dalších zájemců, jiná forma zveřejnění než publikace zvo jako materiálové edice vlastně nepřipadala v úvahu. Vzhledem k množství cenných informací, práci obsaženy, není ani možné, abychom se zde věnovali obecnějšímu hodnocení byť i jen čá tomto pojednání se tak zaměříme pouze na vybrané partie z prezentovaného materiálu, přičem nastínit jejich přínos pro studium vybraných oblastí či některých dimenzí dané problematik historie vojvodovské české komunity, obsahuje v rámci edice prezentovaný materiál bezespor momentů rozšiřujících tím či oním způsobem naše znalosti o mnoha událostech z dějin daného hodny zvláštního zřetele jsou ovšem podle nás především ty partie, ve kterých se manželé H účastníci zmiňovaných událostí - věnují době těsně předcházející založení Vojvodova, tedy Heleny do Bulharska, pobytu na Seseku a příchodu (v krátké době již podruhé) na „holej trá zvané Gladno pole, kde přesídlenci založili tehdy ještě bezejmennou ves, později nazvanou zejm. kapitoly Založení Vojvodova a Osidlování Vojvodova). Vyzdvižení si přitom tyto parti jen proto, že se jedná, kam naše znalosti sahají, teprve o druhý popis (prvním jsou příslu Hrůzová 2006) odpovídajícího dění z pera jeho přímých svědků, nabízejících takto (byť jen pohled na dané dění očima jeho někdejších aktérů. Pokud přitom již některé informace známe je si vzhledem k výrazně chudé pramenné základně třeba cenit i takové repetice, neboť činí data, k nimž postrádáme jiné doklady, výrazně spolehlivějšími. Jiné informace ovšem v dost paralely postrádají a jsou jedinými záznamy o zachycených skutečnostech, které máme k disp bezprecedentní jsou např. popisy prozatímních obydlí přesídlenců na Seseku, resp. na Gladn hodnota je pak samozřejmě dána už samotným tímto faktem. Jiný pozoruhodný příspěvek k pozn dějin Vojvodova, respektive k pouze tři léta trvajícím dějinám českého osídlení Seseku, př krátká noticka o informátorce Žofii Filipové. O tom, jak paradoxní může být někdy povaha p se může míjet snaha badatele o příspěvek na určitém poli s jeho pozdějším skutečným přínos ohledu dobře svědčí skutečnost, že v samotných popisných lístcích Ivy Heroldové odpovídají resp. větu nalezneme nikoli v rámci k archivaci určeného textu na příslušné kartě, ale v b pod čarou uvedené zmínce o autorovi zaznamenané výpovědi. Heroldová zde uvádí, že Žofie Fi Karbulová se narodila „r. 1888 ‚v Ungárii, v Banátsku, ve Veršic /=Vršci/'. Rodiče přišli Sesek, pak do Vojvodova". Než se pustíme dále, žádá si ovšem uvedená informace jistý komen sama o sobě je do jisté míry nejasná. Nejistota přitom panuje především stran významu názv v odpovídajících souvislostech může dobově (jakož i dnes) označovat (1.) obec Vršac nacház dnes srbské Vojvodině, (2.) správní oblast stejného jména, jejíž je uvedená obec součástí. je přitom o to palčivější, že v uvedené správní jednotce se nachází také obec Veliko Sredi mj. též českou krajanskou komunitou. Zatímco přitom o kontaktech mezi Vršcem a Vojvodovem zprávy nemáme, co se týče Veliko Središte naopak poměrně spolehlivě víme, že někteří obyva respektive celé vojvodovské rodiny, do Bulharska přišli právě odtud. Michalko se v daných zmiňuje o šestičlenné rodině Vencela Pitry (Michalko 1936: 76) a podle všeho samotném Václ (ibid.: 75). Tomeš Hrůza pak ve své „kňize pamnětni" uvádí, že „...matka [Františka Hrůzov - pozn. MJ] bila zrodu žapskoveho zesrediště pochazela..." (Hrůza in Jakoubek 2010c: 176). stran identifikace významu výrazu Vršac je tedy na místě. Zatímco totiž v případě, že by s Vršac, referovala by uvedená zmínka ke zcela bezprecedentní vazbě mezi touto obcí, resp. j obyvateli, a Vojvodovem, kdyby šlo o správní jednotku Vršac, mohla by zmíněná noticka ve s odkazovat k Veliko Središti. Ve prospěch první z uvedených možností svědčí fakt, že matrik v Banátu, ať již církevní, nebo později i obecní, zaznamenávají v uvedeném období vždy pře původu - v daném případě tedy obec Vršac - nikoli pouze odpovídající správní jednotku.[2] být správná naopak varianta druhá, naznačuje zase skutečnost, že podle předního odborníka českého osídlení Veliko Središte Michala Pavláska mezi členy velikosredištské české komuni nositelé příjmení Karbula.[3] Ať již se však jedná „jen" o další z dokladů o vazbách mezi a Vojvodovem, anebo o první informaci svého druhu o kontaktech Čechů ve Vršci a Vojvodovu, každopádně o první zprávu o tom, že přinejmenším jedna z rodinných linií vojvodovských Kar než (přímo) svatohelenský původ. Přínos uvedené zmínky tím ovšem není vyčerpán. Ať již tot Ž. Karbulová s rodiči přišla do Bulharska z Vršce, či Veliko Središte, „přišli nejdříve na přítomnosti osob z Vršce či Veliko Središte v dané lokalitě se přitom jiné prameny k osídl nezmiňují, i v tomto případě jde tedy o zcela novou informaci. Přítomnost rodiny Karbulovy přitom vyvolává otázku, nepatřil-li mezi Sesečany také Vencel Pitra s rodinou. Ten, jak uv totiž do Bulharska dorazil roku 1897 (Michalko 1936: 76), tedy tři roky před samotným zalo [4] Vzhledem k tomu, že - jak již nyní víme - mezi Sesečany patřila i rodina Karbulova, po stejné oblasti, ne-li ze stejné obce jako Pitrovi, je usídlení Pitrových na Seseku poměrně Vzhledem k načasování přesunu do Bulharska, které se časově kryje s migrací svatohelenskýc jakož i vzhledem k tomu, že se obě skupiny záhy setkaly na Seseku, můžeme navíc patrně též skupiny o sobě věděly a svou migraci snad i vzájemně koordinovaly (což vzhledem k existují vazbám mezi svatohelenskými a velikosredištskými Čechy není zas až tak překvapivé). * * * na poli historickém obsahují popisné lístky z jihomoravského výzkumu Ivy Heroldové také mn charakteru řekněme etnografického. Sem patří zápisy týkající se organizace svatební ceremo skladby „přídavku", popisy praxe „nošení do kouta" rodičce, zmínky o zpracovávání konopí č kolovratů, informace o absenci kmotrů ve Vojvodově a celá řada dalších. Zvláštní zřetel by tomto místě chtěli věnovat zmínkám týkajícím se písňového repertoáru vojvodovských Čechů, informací týkajících se toho či onoho aspektu zpěvnosti vojvodovských Čechů totiž daný záp následující partii: To [vánoční písně] byly bulharský písničky, učil nás farář, Slovák, by byly to nábožný písně - my sme nesměli zazpívat takovou ňákou národní.[5] Šly sme kamarádk zpěv a zpívaly sme, jakou sme to zpívaly? Ani si vám nevzpomenu. A než sme došly, už sme b a dostaly sme vypucováno od faráře, že proč zpíváme takový písničky (kap. Výroční zvyky, v zpěvu, resp. absence světských (národních) písní byly - vedle zřeknutí se v principu všech světských radovánek - v odpovídající literatuře chápány jako výraz asketické morálky danéh které se vyznačovalo vypjatou religiozitou, určující do nejvyšší míry jeho charakter. Práv specifické puritánské zbožnosti vojvodovských Čechů se na stránkách odborných periodik z p rozhořel zajímavý spor, jehož klíčovými účastníky jsou na jedné straně Zdeněk R. Nešpor, n Michal Pavlásek. Prvním, kdo svou pozici v daném ohledu formuloval, byl Z. R. Nešpor. Počí z roku 1999 (Nešpor 1999) hájí tento autor tezi, že (přinejmenším) část nekatolických obyv Heleny a jejich potomků ve Vojvodově jsou potomci východočeských tolerančních sektářů, kte oblasti Banátu násilně přesídleni v období po vydání tolerančního patentu (1781). Klíčovým násilné transmigrace byla přitom podle Nešpora neochota sektářů přistoupit na některou z t konfesí, neboť sektáři byli „přesvědčeni o správnosti svého výkladu a cokoli jiného odmíta 1999: 130). Na podporu této hypotézy snáší Nešpor řadu (vždy ovšem jen nepřímých) důkazů, figuruje též následný vývoj náboženské situace na Svaté Heleně (ibid.: 136). Ten byl podle neutuchajícími spory religiózní povahy, jež potomci někdejších sektářů vedli na straně jed katolíky a na té druhé se zesvětštělou částí svatohelenského nekatolického tábora (ibid.: uvedených konfliktů vedl postupem času k definitivnímu rozkolu původního „evangelického" s (též díky působení nového kazatele) pravověrná menšina - „přímí potomci někdejších sektářů oddělila, resp. osamostatnila (ibid.: 138). Část potomků východočeských tolerančních sektá spory toho i onoho druhu na samotném konci devatenáctého století vyřešila odchodem z obce Bulharska, kde po jistých peripetiích založila obec Vojvodovo (ibid.: 139). Jak vidět, vyc výklad z předpokladu kontinuálního udržování, respektive periodického oživování iniciálníh typu zbožnosti, kdy se každá následná generace ujímá odkazu sektářských předků, usiluje o předává jej dalšímu pokolení. O dekádu a rok později po vydání původní Nešporovy stati pub Pavlásek stať „Případ Svatá Helena. (Re)interpretace náboženských dějin české obce v Rumun 2010), ve které podrobil „sektářskou hypotézu" zevrubné kritice. Vyzbrojen důkladnou znalo reviduje Pavlásek Nešporovy argumenty, přičemž vykazuje povýtce hypotetický, resp. spekula Nešporovy hypotézy, pro niž nenalézá jediný pramenný doklad. Pro náš výklad je ovšem ještě že Pavlásek v rámci své argumentace separuje dvě do té doby splývající (neboť považované z polohy dané problematiky: (1.) otázku původu zakladatelů Svaté Heleny, (2.) otázku původu religiozity svatohelenských nekatolíků. Jeho odpověď na dané otázky pak zní tak, že „část svatohelenských evangelíků] sice zřejmě lze považovat za potomky východočeských náboženský ale toto sektářství ... není možné považovat za zdroj ojedinělého náboženského vývoje neka obyvatel Svaté Heleny (Pavlásek 2010: 379; kurzíva dodána). Jinak řečeno, zatímco v případ prvních svatoheleňanů Pavlásek v posledku přeci jen nevylučuje možnost verifikace sektářsk v případě původu vypjaté zbožnosti (části) svatohelenského nekatolického sboru možnost, že přímou dědičkou někdejší religiozity východočeských sektářů, nekompromisně a jednoznačně v uvedené tematice se Pavlásek vrátil ještě jednou, a to v o rok mladší studii (Pavlásek 201 misijní činnosti svobodné reformované církve a nábožensko-obrodného spolku Modrý kříž jak Banátu (a tedy i Svaté Heleně), tak i v Bulharsku (potažmo ve Vojvodovu). V tomto textu Pa přesvědčivě dokládá, že kořeny specifického náboženského vývoje jak svatohelenských nekato české vojvodovské komunity tkvěly nikoli v tolerančním sektářství, jak tvrdí Nešpor a kol. ve vnější misijní činnosti v letech devadesátých 19. století" (ibid.: 47), konkrétněji ted probuzeneckého hnutí v protestantismu, které v odpovídající době zasáhlo velkou část evrop včetně námi diskutovaných území, respektive obcí (ibid.: 34).[7] Vzepjetí či radikalizace cítění výše zmiňované části evangelického sboru na Svaté Heleně tedy podle Pavláska nebyly minulosti promlouvajícího odkazu někdejších východočeských sektářů, ale bylo vyvoláno nový scéně, a to misijní indoktrinací ze strany exponentů probuzeneckého hnutí, pronikajícího z do několika regionů jihovýchodní Evropy (Pavlásek 2011: 35). Osobností, která uvedenou rol ve Svaté Heleně byl pak kazatel Ján Chorvát, slovenský biblista z právě zmíněné Staré Turé Svatou Helenu pražským ústředím svobodné církve reformované (na které se po vyhoštění jeho Antonína Svobody, sbor tehdy ještě reformované církve obrátil; ibid.: 32). Právě na základ podle Pavláska část evangelického sboru přijala pozice, resp. ideologii probuzeneckého hnu probuzená část sboru ze Svaté Heleny na samém konci 19. století odešla a po složitých peri obec Vojvodovo" (ibid.: 32). Z uvedeného důvodu je tak podle Pavláska pro pochopení specif vojvodovské komunity zásadní pochopení náboženského vývoje Svaté Heleny (ibid.: 30). S Pav pramenně dobře podloženými, závěry souhlasíme. Náš souhlas ovšem neznamená, že bychom je c definitivní popis odpovídajícího dění, k němuž již takříkajíc není co dodat. Naopak, Pavlá považujeme „jen" za nejlepší z těch, které byly doposud prezentovány - a spěcháme je dopln proto jsme uvedený exkurz vlastně absolvovali. Nebyl to totiž pouze Pavláskem zdůrazňovaný „náboženský vývoj Svaté Heleny", který determinoval religiózní situaci vojvodovské komunit a charakter vojvodovského sboru byly formovány také - a neméně - faktory, které (přinejmen konkrétním provedení) Svatá Helena nepoznala. Jedním z nejvýznamnějších z nich bylo v dané bezesporu působení kazatele Martina Roháčka. Martin Roháček přišel do Vojvodova roku 1905 108)[8] či 1906 (Michalko 1936: 245), po předchozím působení ve vídeňském metodistickém mi (Pavlásek 2010: 42).[9] Formálně působil Roháček ve Vojvodovu v rámci metodistické církve, ovšem směřovaly jak do centra Modrého kříže ve Staré Turé, jehož zásady ve Vojvodovu propa a jehož spolek zde patrně založil,[10] tak i do pražského ústředí svobodné reformované cír 2010: 44-45). Z té či oné strany je tedy Roháček oním článkem, spojujícím Vojvodovo s prob (ibid.: 44). Hlavním cílem jeho působení přitom byla snaha posunout - v dané době ovšem už vypjaté - religiózně-morální pozice vojvodovského společenství k ještě extrémnějším polohá - a Pavláskem též zmiňovaným - posunem, který se ve Vojvodově odehrál za přímého Roháčkova dozoru, bylo zřeknutí se alkoholu (ibid.: 44, srov. Michalko 1936: 245, Findeis 1929: 223) se však o novou zápověď jedinou, další se týkala například kouření. Nově zavedené zákazy p kouření však byly známé a v literatuře uváděné (Michalko 1936: 245; Findeis 1929: 223, Míč Jinou položku na odpovídajícím seznamu, o které jsme doposud kromě jediné letmé zmínky (Mí neměli zpráv - a právě zde přichází ke slovu Heroldovou zaznamenaná výpověď B. Hrůzové - b zpěvu světských písní.[11] Jak totiž dokládá výše uvedená citace, Vojvodovčané světské pís vystoupení Martina Roháčka je také zpívali, teprve s jím zavedeným režimem je již nadále z Sama o sobě samozřejmě tato informace nijak zlomová není, jedná se ovšem o další drobný st která již dává nahlédnout vcelku konzistentní obraz příslušných procesů.[12] Absence zpěvu (národních) písní u Vojvodovčanů bývala doposud standardně považována za jeden z typických resp. religiózně rigorózního postoje vojvodovské komunity (Míčan 1934: 119), která jejich považovala za hřích (Folprecht 1937: 40; Michalko 1936: 257), přičemž se předpokládalo, že společenství provázel takříkajíc od samotného začátku. Dané chápání přitom nacházelo oporu informátorů, resp. bylo jimi formováno - Nešpor a kol. tak například uvádějí, že „před zal školy[13] (1926...), jak se pamětníci shodují,[14] se zpívaly jen ‚písničky z kostela‘?" ( Hornofová - Jakoubek 2001: 70; kurzíva MJ). V této poloze se přímo nabízelo chápat daný ry předků, jako výraz z minulosti předávané tradice. Jako taková pak mohla být tato praxe uch dílek zapadající do skládačky „sektářské hypotézy" (tedy jako z této vyplývající, resp. tu - a právě tak byl daný prvek svým způsobem využit například Tomášem Hirtem a Markem Jakoub Hirt - Jakoubek 2005). Jak ale ukazuje inkriminovaná pasáž zaznamenaná Ivou Heroldovou, sp problém uvedeného pojetí v tom, že je chybné, resp. že neodpovídá příslušným historickým p jako zákaz kouření a pití alkoholu, byla zápověď zpěvu světských písní zavedena až ve Vojv někdy během počátečních let působení Martina Roháčka, tedy v první dekádě dvacátého stolet se tedy jednalo o zcela nový prvek, nikoli výraz z minulosti působící (např. sektářské) tr týče otázky původu specifické religiozity vojvodovských Čechů, uvedená partie z nově objev v podobě popisných lístků z výzkumů I. Heroldové jednoznačně podporuje výše uvedenou tezi specifickou religiozitou vojvodovské komunity stojí především externí vlivy, konkrétně pro v protestantismu), zatímco platnost Nešporovy sektářské hypotézy v daném ohledu[15] spíše jsme ovšem, že pojetí podporující sektářskou hypotézu se opíralo o výpovědi informátorů a starší literatura. To na straně jedné ospravedlňuje formulaci dané hypotézy, na straně dru vysvětlení. Takové vysvětlení je přitom podle nás možné a v obecné rovině spočívá zejména odpovídajících závěrů se zdroji, z nichž ten který autor čerpal. Pokud jde o Nešpora a jeh výzkum realizovaný v roce 1999, byly jeho informátory již pouze osoby narozené ve druhé po let minulého století.[16] Co se pak týče hlavních citovaných autorů, Ján Michalko sepsal s základě poznatků nabytých mezi lety 1930-40, kdy působil jako učitel v Gorné Mitropoliji a slovenských obcích na Plevensku - a kdy také nepochybně opakovaně navštívil i Vojvodovo, a čerpal zejména z informací nabytých během své „evangelizační návštěvy" Bulharska realizova 19. května až 3. června 1932. V případě Z. Nešpora je tedy důvod přehmatu zřejmý - tento a pouze s osobami, které si situaci v prvních dvou desetiletích vojvodovské historie pamatov výše uvedený závěr nepochybně vyvodily ze své vlastní, ovšem pozdější zkušenosti, kdy odpo (tj. zákaz zpěvu světských písní) ve vojvodovské komunitě byla již podle všeho opravdu nor Michalka a Míčana je situace jiná i stejná zároveň - oba navštívili obec celou dekádu poté Vojvodovo neslavně[17] opustil (Michalko uvádí, že se tak stalo roku 1920; Michalko 1936: 1919; Míčan 1934: 111), a ačkoli nepochybně hovořili s přímými pamětníky této změny, refer všeho k aktuální vojvodovské praxi, s níž se setkali a kterou viděli na vlastní oči. Olga Hrůzová), jejíž výpověď zaznamenaná Ivou Heroldovou roku 1972 tvoří základ naší rozpravy, Svaté Heleně roku 1895.[18] Když Martin Roháček přišel do Vojvodova, bylo jí 10, respektiv Roháček obec opustil, blížila se třicítce. Strukturálně vzato tedy v daném ohledu Hrůzová poměrně dobrého informátora. Znovu se tak ukazuje, jak cenný pramen „reemigrační karty" Iv představují. Právě rozdíl mezi kompetencemi k adekvátnímu popisu událostí z nejstaršího ob historie informátorů Ivy Heroldové (narozených ještě na Svaté Heleně a disponujících infor období z vlastní zkušenosti) a Z. R. Nešpora (jehož informátoři s danou dobou již přímou z totiž dobře ukazují možnosti, respektive meze výzkumů,[19] které jsou realizovány v období generace vrstevníků osob, s nimiž Heroldová ještě hovořila, bezezbytku nenávratně nedostup li se nyní zpátky, můžeme náš exkurz k otázce původu specifického charakteru religiozity v komunity uzavřít rozvinutím Pavláskovy vstupní teze v tom smyslu, že ve vývoji náboženskýc společenství lze identifikovat dva zásadní zlomy, první z nich se odehrál ještě na Svaté H díky působení Jána Chorváta, díky kterému došlo k obrácení části svatohelenského sboru (je posléze patřili k zakladatelům Vojvodova). Dějištěm druhého pak již ovšem bylo samotné Voj hlavním strůjcem Martin Roháček. V obou případech byl přitom hlavní determinantou externí zvenčí komunity přišedší osoba), který v daném společenství vedl k ustavení zcela nových r forem. V tomto ohledu tedy naše závěry podporují Pavláskův výklad, zatímco Nešporovu sektá činí - s ohledem na původ specifické formy religiozity vojvodovských, resp. svatohelenskýc zase o něco nepravděpodobnější. Opakujeme ovšem, že stran původu samotných zakladatelů Sva analyzovaný materiál ani naše rozprava nad ním neříká spíše nic, a tedy že v tomto ohledu platnosti Nešporovy hypotézy nijak dotčena.[20] * * * Poslední oblastí, o níž bychom se ve prezentovaným materiálům chtěli zmínit, je oblast jazyková (opět ovšem s výraznými, resp. mimo čistě jazykovou sféru). Budete-li dnes hovořit s (ex)Vojvodovčany (kteří se až na abs narodili po roce 1920) o tématu zachování, resp. udržování českého jazyka v době, kdy žili (a tedy v jinoetnickém, resp. jinojazyčném prostředí), bude typická odpověď spočívat zejmé na existenci české školy (tj. výuky v českém jazyce, resp. českého jazyka). Tento fenomén (Jakoubek 2010b: 142) nazval „mýtem české školy". Za mýtus přitom danou tezi označuji prot jistě neodpovídá pravdě - vzhledem ke zcela mizivému procentu výuky v českém jazyce, resp. (roku 1926 založená škola byla jen školou doplňovací, realizující nepovinnou výuku v rozsa málo vyučovacích hodin týdně po skončení výuky školy řádné, bulharské) je zcela jisté, že děti se češtině naučily jinde a jindy (doma, na ulici...). Jak jsem přitom již dříve uvedl je dané vyzdvihování české školy v uvedeném kontextu podle všeho mnohem spíše výrazem skut obyvatelé Vojvodova si její existence (nebo snad spíše působení českých učitelů v obci?) c že v jejich rétorice zaujala pozici symbolu významově daleko přesahujícího reálný praktick vzdělávací instituce. Uvedená výpověď o důvodech uchování českého jazyka je ovšem vcelku p spojena teprve s generacemi, které českou školu navštěvovaly (a k nimž náleží bezmála všic Vojvodovčané, potenciální informátoři). Jak by ale na otázku týkající se uchování českého osoby, které do české školy nechodily? Díky materiálům Ivy Heroldové to víme. V jednom ze O. Hrůzová mj. vypráví, že bezprostředně po příjezdu do ČSR („dyž se šichni vysypali z těc lidé, kteří Vojvodovčany vítali, překvapeni úrovní jejich jazyka a tázali se: „Paní, jak j svoji řeč?", odpověď O. Hrůzové pak zněla: „Bible králická a kancionál, to nás drželo". Ol do české školy nechodila. Ke svému školnímu vzdělání pak udává: Já sem chodila čtyři roky bulharský sem nechodila, učila nás jedna paní Kopřivová, potom nás učil ňákej Hrůza, můj t nás učil Černík, Vincenc Černík, pak nás učila Anička Poláčková (sic!),[21] i to už byly č to byla moje škola (viz níže kap. Život ve Vojvodově a osídlování). Hrůzovou uváděná „škol podle všeho školou domácí, bez jakéhokoli institucionálního krytí a podpory, kdy děti vyuč určitým způsobem k tomu disponovaný člen vojvodovské české komunity samotné. O charakteru O. Hrůzová nezmiňuje, patrně byl ale značně podobný situaci ještě na Seseku, kde „české de krajania sami ... Za učebnice slúžily Biblia a Kancionál, písavalo sa ... na dvere" (Micha obdobně Penčev 2006: 99). Podobným způsobem byla přitom výuka realizována až do roku 1910, Vojvodovu zavedena řádná výuka, resp. povinná docházka do státem zde zřízené bulharské ško 1936: 248).[22] Podíváme-li se na odpověď Hrůzové a na Michalkův záznam výpovědi jeho info nám pozoruhodný a jistě nikoli nevýznamný fakt, že v obou případech tvoří jádro odpovídají respektive odpovědi na otázku týkající se udržování českého jazyka dvojice „bible a kancio práci (Hirt - Jakoubek 2005) jsme uvedený fakt použili jako argument proti tezím exponentů péče, pro které jazyk představoval „nejpodstatnější znak národní příslušnosti" (Folprecht, či „zkonkretněnou národnost" samotnou (ibid.: 8). Tvrdili jsme, že v případě vojvodovské k jazyk výrazem religiózní, nikoli národní příslušnosti, a uváděli jsme paralelu k Folprecht skupinám náboženských emigrantů z českých zemí, u kterých „náboženství udrželo ... jazyk j svůj, nikoli projev národnostní" a v jejichž případě jazyk „nemá pravého národního podklad udržoval spolucítění a příslušnost k národu a k vlasti" (ibid.: 24). V obecné rovině jsme dovozovali, že vojvodovská komunita byla přinejmenším do doby založení české školy a působ českého učitele v obci společenstvím národnostně indiferentním, kdy v souboru kolektivních členů identita národnostní absentovala či byla přinejmenším výrazně subordinována identitě V dané poloze jsme naše závěry rovněž chápali jako podporující (tehdy ještě nediferencovan hypotézu. Nastíněnou výkladovou linii dnes ovšem sledovat nechceme, dílem také proto, že j přesvědčeni o tom, že uvedené skutečnosti lze interpretovat jednoznačně ve smyslu naznačen Naše ambice jsou protentokrát mnohem skromnější, lépe řečeno, naše záměry jsou jiné - stej předchozí sekci chceme i nyní na prezentovaném materiálu ukázat, nakolik v případě výzkumu (jistě nejen) Vojvodova a jeho obyvatel závisí získané výpovědi, potažmo obraz odpovídajíc událostí, na generační příslušnosti informátorů, resp. ukázat, že co se týče vzpomínek na a jejích obyvatel, vykazují jednotlivé generace Vojvodovčanů jisté strukturální odlišnosti Současně jsme také identifikovali dvě výrazná období - v historii Vojvodova a jeho obyvate zasluhující označení klíčová -, ve kterých doznal radikální proměny v principu celkový cha komunity. Prvním z nich bylo působení kazatele Martina Roháčka v letech 1905 (1906?) - 191 druhým příchod prvního českého učitele Jana Findeise do Vojvodova roku 1926. V obou případ přitom změny vojvodovského společenství natolik hluboké a výrazné, že by patrně bylo na mí po jejich dovršení se již jednalo o jiné společenství definované a formované odlišnou spol Odlišná praxe pak samozřejmě vedla k odlišným zkušenostem a ty zase k odlišným vzpomínkám. vyrůstající v novém společenském prostředí si tak pamatovaly, resp. pamatují realitu tohot je to právě tato realita, k níž se při tematizaci odpovídajícího historického období vztah kontextu jsou tak záznamy Ivy Heroldové v obecné rovině cenné už jen tím, že zachycují vzp Vojvodovčanů, která je již v poloze přímých informátorů současným badatelům nedostupná. V vztahu k naznačené periodizaci vojvodovské historie pak popisné lístky I. Heroldové předst informací právě proto, neboť z něj promlouvají přímí pamětníci výše zmíněných zlomů či obd jejich výpovědích tak na řadě míst vystupuje jiné Vojvodovo, než jaké známe z vyprávění i žijících Vojvodovčanů. * * * Dosud jsme se zabývali popisnými lístky I. Heroldové výhradně vojvodovskou tematiku, domnívám se ovšem, že jejich přínos může mít i obecnější charakter, specifické povaze daného materiálu. Literární kritik a teoretik překladu George Steiner ve Po Bábelu (Steiner 2010) uvádí, že jednou z výrazných potíží „vědy o překladu" je skutečno překladů po sobě nezanechala doklady", takže v naprosté většině „je předmětem studia hotov který můžeme ovšem posuzovat a analyzovat jen „zvenčí a dodatečně" (ibid.: 244). O tom, ja dospěl překladatel k závěrečné verzi převodu, tak „nevíme nic" (ibid.: 241). Taková situac Steinera znamená, že v daném případě „není co pitvat, nebo jen zřídka" (ibid.: 241). Za ne podobu podkladů pro translatologická zkoumání tak Steiner z uvedených důvodů považuje dosu materiál, materiál, který „na sebe ještě nevzal pevný tvar", texty typu „work in progress" 245). Šanci pracovat s takovou „surovinou" proto Steiner považuje za „revoluční", neboť te možnost relevantního výzkumu. Kam jsme předchozím odstavcem mířili, je poměrně zřejmé. I k odlišné poloze, ale přeci jen, archivní lístky I. Heroldové právě takový surový materiál p A to ani ne tak vzhledem ke studiím, jež byly na jejich základě sepsány (a které v daném p všeho absentují - viz výše), ale zejména vzhledem k povaze výzkumu, jehož jsou výsledkem ( přímějším než jakékoli následné závěrečné zprávy či publikované texty), respektive tedy k pozici jejich autorky, k jejímu vztahu k pramennému materiálu či postoji k výpovědím infor V daném ohledu přitom již máme k dispozici závěry Zdeňka Uherka, který se prací Ivy Herlod zabýval, a to právě ve vazbě na metodologii etnologických výzkumů v letech 1948-89. Uherek především o dílo Život a kultura českých exulantů z 18. století (Heroldová 1971), hodnotí Heroldové jako vcelku progresivní a překračující klasické oborové (tedy etnologické) linie základě srovnání uvedené práce Herlodové s výsledky výzkumů Jaromíra Jecha, Olgy Skalníkov Scheuflera (jedná se zejm. o jejich příspěvky in Jech - Secká - Scheufler - Skalníková 199 Uherek s tezí, že „publikace Ivy Heroldové je z hlediska dobových trendů výrazně modernějš blíže západní antropologii" (Uherek 2011: 150; kurzíva MJ). Za jeden z nejvýraznějších roz přístupu uvedené trojice a Ivy Heroldové přitom Uherek považuje skutečnost, že „zatímco ko klade ... stejně jako muzeologové, důraz na vybrané kulturní artefakty nebo prvky kultury bydlení apod.), Iva Heroldová klade důraz na procesy, významy, resp. vědomí lidí" (ibid.: rovnou předeslat, že náš soud o pozici a díle Ivy Heroldové, opírající se o zde diskutovan se od toho Uherkova výrazně liší. Již jen základní konceptuální Stellung celého souboru - němuž je výbor poměrně reprezentativní - ukazuje, že záběr a směřování příslušného výzkumu etnologii zcela klasického střihu dané doby (tedy právě střihu tria Jech - Scheufler - Ska spíše než že by se od něj jakkoli odpoutával, neřkuli antropologizujícím směrem. Paradigma zaznamenaných otázek i celkové tematické orientace zápisů přitom tvoří na straně jedné poz laděná historie typu „co se stalo a jak k tomu došlo" (lístky: Osídlování Heleny; Osídlová Založení Vojvodova; Vojvodovo a druhá světová válka; Osídlování po r. 1945 ad.) a na té dr pojatá v souladu s etymologickým předznamenáním daného paradigmatu výrazně deskriptivně; j tematické skladby příslušných archivních lístků přitom opět ukazuje, že výchozí pojetí nav dobovému etnografickému standardu (lístky: Výroční zvyky vánoce; Výroční zvyky Mikuláš; Vý hody; Výroční zvyky máje; Výroční zvyky velikonoce; Výroční zvyky dožínky; Rodinné zvyky s zvyky narození; Rodinné zvyky úmrtí; Výroba ve Vojvodovu - konopí, vlna; Zvyky u Bulharů; ve Vojvodově, náboženství; Výroční zvyky u Čechů v Bulharsku; Současná svatba; Současné ho dítěte a nošení do kouta; Společenský život ve Vojvodově; Strava po osídlení ad.). Stejně jako uvedený výčet dotazovaných okruhů je přitom také absence celé řady témat, která bycho Uherkovým tezím o antropologizujícím přístupu Ivy Heroldové očekávali, jako například otáz subsistencí, dynamikou moci, sociální strukturou, příbuzenstvím, vlastnictvím a jeho trans a reprezentací a celou řadu dalších. Taková témata však v daných materiálech postrádáme. A některá z takových témat, která se k antropologické tematizaci přímo nabízejí, objeví (nap společenský život ad.), jsou pojednána výrazně faktograficky, tedy opět ve stylu typicky e Současný, s antropologickým diskurzem obeznámený badatel se zkrátka při pročítání Heroldov materiálů nemůže zbavit dojmu, že qua antropolog by se (přinejmenším přednostně) informáto tázal nejen na něco jiného, ale rovněž že by se tázal jinak. Svébytným dokladem pozice Ivy pak též noticky, v nichž glosuje zaznamenané výpovědi. Právě zde je dobře patrný její přís informátorů, jakož i informátorům samotným, který, máme za to, opět svědčí spíše o její et (než antropologické) orientaci. Této poloze daného materiálu se zde ovšem věnovat nebudeme jí již dříve věnovali zvláštní komentář (Jakoubek 2012a). Úhrnem: soudě na základě archivn z jihomoravského výzkumu Ivy Heroldové „antropologizujícímu obratu", o kterém ve vztahu k badatelky hovoří Uherek, nic nenasvědčuje. Naopak, na základě charakteru daného materiálu, který se v něm zrcadlí a je v něm zachycen, se přikláníme spíše k názoru, prezentovanému n Bittnerovou a Juditou Hrdou, že dílo Heroldové „vyrůstalo z tradic klasického národopisu a zvládnutím poznatků a metodologie historické disciplíny" (Bittnerová - Hrdá 2005: 92; kurz tom - a to bychom rádi zdůraznili - není nic špatného. Budeme-li dílo I. Heroldové chápat coby etnologické dítě své doby, jedná se o dílo velice dobré. Coby antropologii bychom ovš mohli hodnotit - a to jak dobově, tak i aktuálně - řekněme zhruba stupněm „dostatečně". (N - ani Uherek neříká, že práce Heroldové je antropologická). Vysvětlit rozpor mezi našimi a závěry není snadné a byl by k tomu patrně zapotřebí podrobnější rozbor, než jaký Uherek ve nabízí. Takový krok však nemůže být předmětem tohoto pojednání, na závěr tak sestoupíme z tematizace vymezení disciplíny a diskuse otázek konceptuálního typu na úroveň prakticko-me týkající se samotného primárního sběru dat. Jak je na mnoha místech edice doloženo, dopouš opakovaně chyb v zápisu, respektive přepisu výpovědí informátorů. Osoby s příslušnou jazyk jsou přitom schopny tyto chyby v řadě případů identifikovat a opravit (jak je v daném příp v rámci doprovodných poznámek pod čarou). Právě tento moment nás tak přivádí k mnohými bad podceňovanému poznatku, že realizace výzkumu u reemigrantských skupin - nemá-li docházet k zkreslení a neporozumění výpovědím informátorů a takto ke ztrátě cenných informací a dat - poměrně důkladnou přípravu jazykovou, zahrnující rovněž obeznámenost s jazyky „zemí původu skupin. Aniž bychom si jakkoli činili nárok na úplné či definitivní vyčerpání diskutovanéh uzavřít zjištěním, že analýza archivních materiálů Ivy Heroldové nás v řadě ohledů přivádí významným nejen pro relativně partikulární vojvodovská zkoumání, ale i pro obecnou metodol reemigrantských skupin, resp. terénních šetření obecně, a jedná se tedy skutečně o pramen zřetele. Nebude proto nijak překvapivé, budou-li po této analýze následovat další. [1] Věk schopných referovat o starších vojvodovských dějinách vedl k obecně těžko omluvitelné, avš a především dočasně - pochopitelné snaze zachytit co možná nejvíce pamětnických výpovědí, byla právě mnohem méně intenzivní práce s fondy archivního typu. [2] Emailová zpráva M. Pa z 30. června 2012, 21: 36. [3] Emailová zpráva M. Pavláska autorovi z 7. listopadu 2011, 1 Pro úplnost dodejme, že výše zmiňovaný Václav Nechuta dorazí z V. Središte již přímo do Vo 1914; Michalko 1936: 75. [5] O něco dále v témže zápisu se pak O. Hrůzová zmiňuje i o půvo písní: „Dyš sem byla malá, ty český národní písničky sme se naučili vod rodičů" (kap. Výro vánoce; kurzíva dodána). [6] Původní formulace „sektářské hypotézy" byla následně rozvinut částech čtyřdílné studie Nešpora a kol. publikované v letech 1999-2002 v periodiku Lidé mě Hornofová - Jakoubek 1999, 2000). [7] Tento a předchozí odstavec vznikly repasováním odpov textu Jakoubek 2012. [8] V pozn. pod čarou č. 157 ovšem Míčan uvádí, že „Podle jedněch v r jiných až v r. 1906. Snad tu nejprve jen evangelisoval a teprv později se tu usadil"; Míča Stran původu, zázemí a předchozího působení M. Roháčka viz Pavláskovu práci. [10] Soudíme vzpomínek Amálie Hrůzové, která ve svém Odkazu mojím dětem, vnukům a pravnukům píše: „[Roh spolek abstinentů, každý člen abstinentů při nějaké slavnosti nosil přes rameno bílou stuh kříž"; Hrůzová 2011: 51; kurzíva MJ. [11] K novým a až ve Vojvodově zavedeným zákazům patř tance; Míčan 1934: 108. [12] Ve vztahu k diskutované tematice vyvolává otázku také upuštěn se stavem na Svaté Heleně) od instituce kmotrovství v rámci vojvodovského evangelického sp kterém rovněž vypovídají některé ze zápisů (viz výpověď Barbory Hrůzové, nar. 1893 na Svat nemá kmotry ... ani se nedělá žádná hostina. Na Heleně byla, ale tady ne. Na Heleně, tam t po staru, podle jejich rodičů, tam ve Vojvodově ne"). Podle všeho se za kmotry chodilo ješ letech po přesídlení do Vojvodova (srov. Budilová 2011: 193-194), pak tento zvyk mizí. Ačk pamětníci uvedenou změnu reflektují (informace o ní přitom mají od přímých účastníků odpov dění), její důvody neznají. Nabízí se otázka, nesouviselo-li přerušení tradice chození za popisovanými změnami. Jinak než jako otázku - prozatím bez odpovědi - ovšem za současného téma formulovat nedokážeme. [13] Tj. české doplňovací školy vedené českým učitelem. [14] K Nešpor - Hornofová - Jakoubek 2001: 70, pozn. pod čarou č. 36. [15] O druhé sporné otázce, zakladatelů Svaté Heleny, nám samozřejmě daná sekvence neříká podle všeho vůbec nic - což že v tomto ohledu její platnost nijak nevylučuje, ani nesnižuje. [16] Výjimkou z tohoto pr M. Stančev, narozený r. 1920 v obci Gorna Lisina na Bosilevgradsku, který se ovšem do Vojv přistěhoval až později. [17] K detailům Roháčkova vypovězení z Vojvodova viz kap. „Druhá p Opominutá dimenze víry vojvodovských Čechů" in Jakoubek 2010b. [18] Vzhledem k absenci spe informátorky ve zdrojovém materiálu se nedá vyloučit, že pod oním „Hrůzová" se skrývá Barb Hrůzová), nar. 1893 na Svaté Heleně, jejímž výpovědím jsou věnovány jiné popisné lístky. [ prováděných na základě rozhovorů s pamětníky. [20] V daném kontextu patrně dlužno doplnit, uvedené poloze sektářské hypotézy zůstává nejasný také význam poznámky O. Hrůzové o tom, ž vod Pardubic a jeho [tj. R. Hrůzy] od Kolína" (viz níže, kap. Výroční zvyky, vánoce). [21] takřka s jistotou chybné. Podle všeho se jedná o Annu Roháčkovou, která vojvodovské děti v lety 1907-1908; srov. Michalko 1936: 248. [22] Kromě toho se daný způsob výuky zachoval i školy v místech, kde žili vojvodovští Češi dočasně (ovšem i celá léta) mimo Vojvodovo. Jed míst byly např. čiflíky, tj. soukromé statky, kde některé vojvodovské rodiny pracovaly za kapitál např. na koupi stavební parcely v obci, resp. polností (často se k takové strategi rodiny, které do Bulharska přišly až později a nedostaly již od státu zdarma žádnou půdu). z dětí žijící takto celé roky na jednom z čiflíků u Orjachova, k tomu ve svých vzpomínkách proto jsme nezapomněli náš jazyk, že jsme měli slovo Boží, Bibli Kralickou, a matka a otec tý Bible. ... My jsme neměli možnost chodit do školy, protože jsme byli daleko od města"; Vydání: 14, 2012, 3 Zdroje Bittnerová, Dana - Hrdá, Judita. 2005. „Černá stužka ke jménu PhDr. Ivy Heroldové, CSc." Č 2006, 1: 92-95. Budilová, Lenka. 2010. Vojvodovo, česká vesnice v Bulharsku: příbuzenství, manželství a dů disertační práce na katedře antropologických a historických věd FF ZČU v Plzni. Budilová, Lenka J. 2011. Dědická praxe, sňatkové strategie a pojmenovávání u bulharských Č 1900-1950. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Dobiáš, Bedřich. 2011. „Na tý Vojvodově to bylo takový vzácný..." Pp. 121-123 in Marek Jak - kus česko-bulharské historie. Tentokrát převážně očima jeho obyvatel. Brno: Centrum pro demokracie a kultury (CDK). Findeis, Jan. 1929. „Vojvodovo." Pp. 220-225 in Jubilejní ročenka československé kolonie v 1868-1928. Sofie: Čs. dům T. G. Masaryka. Folprecht, Josef. 1937. Československé školské obce v evropském zahraničí. Praha: Českoslo zahraniční. Folprecht, Josef. 1947. Studie o povaze zahraničních krajanů. Praha: Československý ústav Heroldová, Iva. 1971. Život a kultura českých exulantů z 18. století. Praha: U?stav pro et folkloristiku ČSAV. Hirt, Tomáš. 2003. „Meziválečné krajanské hnutí ve světle konstruktivistického pojetí náro Vojvodovo." Pp. 132-144 in Ivo Budil - Marta Ulrychová (eds.): Antropologické symposium II 5. 7. 2002. Plzeň: A. Čeněk. Hirt, Tomáš - Jakoubek, Marek. 2005. „Idea krajanského hnutí ve světle konstruktivistickéh proměny kolektivní identity vojvodovské náboženské obce." Český lid 92, 2005, 4: 337-366. Hrůzová, Amálie. 2011. „Odkaz mojím dětem, vnukům a pravnukům." Pp. 46-55 in Marek Jakoube kus česko-bulharské historie. Tentokrát převážně očima jeho obyvatel. Brno: Centrum pro st a kultury (CDK). Jakoubek Marek. 2010b. Vojvodovo - etnologie krajanské obce v Bulharsku. Brno: Centrum pro demokracie a kultury (CDK). Jakoubek, Marek. 2010c. „Kňiha pamňetni Tomše Hrůzy, žitele Vojvodofského." Lidé města 12, 147-178. Jakoubek, Marek. 2011. Vojvodovo - kus česko-bulharské historie. Tentokrát převážně očima Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Jakoubek, Marek. 2012a. „Krátký diskurz na téma jedné věty I. Heroldové." Dějiny - teorie 1: 69-100. Jakoubek, Marek. 2012b. „Výběrová edice archivních karet s vojvodovskou tematikou z výzkum na jižní Moravě v r. 1973." Lidé města 14, 2012, 3: 505. Jech, Jaromír - Secká, Milena - Scheufler, Vladimír - Skalníková, Olga. 1992. České vesnic Banátě. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristu ČSAV. Míčan, Vladimír. 1931. Za chlebem vezdejším. Evangelizační návštěva československých osad Rumunsku. Brno: Biblická jednota. Michalko, Ján. 1936. Naši v Bulharsku. Pädesiat rokov ich života, práce, piesne a zvykov. Panický. Moravcová, Dana. 2006. „Legenda české etnologie - Iva Heroldová." Lidé města 8, 2006, 1(8) Nešpor, Zdeněk. 1999. „Banátští Češi jako potomci tolerančních sektářů." Religio, Revue pr 7, 1999, 2: 130-143. Nešpor, Zdeněk, R. - Hornofová, Martina - Jakoubek, Marek. 1999. „Čeští nekatolíci v rumun Bulharsku. Část první - Počátky Svaté Heleny." Lidé města 2/1999: 66-88. Nešpor, Zdeněk, R. - Hornofová, Martina - Jakoubek, Marek. 2000. „Čeští nekatolíci v rumun Bulharsku. Část druhá - Rozkol na Svaté Heleně a další náboženský vývoj obce." Lidé města Nešpor, Zdeněk, R. - Hornofová, Martina - Jakoubek, Marek. 2001. „Čeští nekatolíci v rumun Bulharsku. Část třetí - Vojvodovo, obec denominačního typu." Lidé města 5/2001: 62-86. Pavlásek, Michal. 2010. „Případ Svatá Helena. (Re)interpretace náboženských dějin české ob Český lid 97, 2010, 4: 363-382. Penčev, Vladimir. 2006. „Tempus edax rerum aneb O minulosti a současnosti vojvodovských Če in Marek Jakoubek - Zdeněk R. Nešpor - Tomáš Hirt (eds.): Neco Petkov Necov: Dějiny Vojvod Čechů a Slováků v Bulharsku. Plzeň: Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje. Steiner, Geroge. 2010. Po Bábelu. Otázky jazyka a překladu. Praha: Triáda. Marek Jakoubek [ URL "LM-191.html "]