Pojmy, objekty, vztahy a systémy. Poznámky o místě historické demografie ve vývoji dě ****************************************************************************************** * Jan Horský ****************************************************************************************** Concepts, Objects, Relations and Systems. Notes on Local Historical Demographics in the De History Abstrakt In the 1960’s and 1970’s, historical demography freed itself from the grip of its traditio of demographic phenomena based on economic factors (J. Meuvret, P. Goubert), especially th Dupâquiere and, in Czechoslovakia, L. Kárníková. Constituted by its own heuristics and met (L. Henry), it began to be interested in family structures (P. Laslett, M. Mitterauer). In historiography, demography in the 1960’s-80’s symbolised a productive means of cushioning the dogmatic use of Marxism (L. Kárníková, P. Horská, E. Maur and others). Its role in our wasn’t much different from that of its standings in Western European historiography, where serve as a counterweight to strictly economic explanations. The fact that demography estab as an independent science with its own terminology and methodology allows it to now – afte revolution” – assuage the excessive emphasis placed on the “emic” approach; also, as one o historical disciplines, it serves as a source of adequate arguments against radical versio and linguistic criticism of historiography. The explicative success of some historic-demog should not lead to the nominalisation of historical demography, however. If it is successf effort, it can then greatly contribute to the ability of understanding sociocultural reali plurality of relatively autonomous systems, found in anthropology, history, sociology and of contemporary populations. Klíčová slova Sociology – history of; Czech demography; historical demography; historiography Článek v PDF ke stažení [ URL "LM-930-version1-horsky.pdf"] V souvislosti s grantovým projektem zaměřeným na dějiny české sociologie jsem byl požádán, pozornost významu historické demografie, zejména pak v šedesátých letech minulého století. práce se však ukázalo, že kromě kapitoly v příslušné publikaci si tato otázka zasluhuje je pojednání, které se zaměří prvořadě na roli historické demografie ve vývoji dějepisectví a způsobem umožňuje povaha historické demografie argumentovat v rámci teorie a metodologie h debatách s narativistickou kritikou dějepisectví. Půjde tedy jednak o některé aspekty ději od šedesátých do osmdesátých let (nikoli však o její soustavné dějiny), jednak o promyšlen důsledků její existence (a to až po současné debaty). Historická demografie se určitým způ od dějepisectví hospodářských a sociálních dějin a zároveň s ním prošla vývojem od doby ma studií až k postupnému zvyšování zájmu o mikrostruktury. Historická demografie pracuje zár přesně definovatelnými pojmy, zavádí „objekty" či „problémy" bádání, které nejsou pramenně a tíhne ke konstrukci modelů („starý demografický režim", „systém"). Tím vším je v rámci d scientifikačním prvkem. Měla tudíž způsobilost vytvářet prostor, v němž bylo možné se brán dogmatickým nárokům mocensky prosazovaného (a již tím pokřivovaného) marxismu. Těmto otázk věnovat pozornost. Historickou demografii zde ryze pracovně chápu jako relativně jednotnou disciplínu. Zajist vhodné zabývat se různými směry a školami v jejím rámci. To však ponechávám na jiné studie článku nejednou doplňuji to, co jsem řekl na jiných místech (Horský 2009, 2011a,?b). Čtená shovívavost a trpělivost. Po tzv. „kulturním obratu" (viz níže) a se vznikem historické antropologie se začala ve vý dějepisectví s odkazem na Clifforda Geertze akcentovat badatelská schopnost vnímat jednotl pohledu aktérů (native's point of wiev), tedy způsobilost vykládat „zkušenost druhých lidí jejich vlastních idejí" (Habermas - Minkmar 1992: 14). Historická demografie je však v mno pravým opakem tohoto „emického přístupu", tj. je - geertzovsky řečeno - „přístupem etickým vlastní pojmosloví a z dnešního badatelského hlediska strukturuje pole bádání. Z tohoto dů nejednoho historického, sociálního či kulturního antropologa předmětem kritiky. Domnívám s této kritice, že historická demografie spíše vytváří produktivní napětí mezi „emickým" a „ tomto smyslu se jí zde chci také zabývat. V šedesátých letech minulého století se, alespoň jak soudí Roger Chartier (1987: 116-123), rozplynula tradice klasického historismu, opírající se o již jen implicitní a (třeba v mar přeznačený vliv Hegela. Někteří autoři začali hledat nové metodologické zakotvení dějepise možností byla vytyčena na jedné straně akcentací jeho literární povahy (v sedmdesátých let směr představoval prvotně Paul Veyne), na straně druhé to byla tzv. histoire sérielle spoj uplatňováním kvantitativních metod (jedním z jejích teoretiků byl François Furet). Histori pak byla představována jako ukázkový příklad této „historie řad". Rovněž k těmto otázkám, pracovně řečeno - napětí mezi Veynem a Furetem, se v následujícím textu vyslovím. Badatelé různých oborů mnohdy tíhnou k tomu, že určité výkladové schéma či model, který se explikačně produktivní, esencionalizují, jeho souvztažnosti začnou považovat za ontické kv demografie na jedné straně přišla s modelem tzv. „systému" („populace", „demografického re konkuruje modelům/systémům, jako jsou „hospodářství", „kultura" atd., což mohlo přispět k desubstancionalizaci. Na druhé straně však sama byla vystavena nebezpečí, aby neesencional výkladově úspěšné modely. Rovněž k této otázce se v tomto pojednání vrátím. Některé rysy dějepisectví hospodářských a sociálních dějin od padesátých do osmdesátých le historická demografie Předně nutno upozornit, že se zde budu zabývat převážně dobou ještě před tzv. „kulturním o v sociálních dějinách, tedy obdobím, v němž v dějepisectví převládal úzce ekonomistický po „společnost", „sociální systémy" apod. Teprve v osmdesátých letech se začalo opouštět sché stavby" (ekonomika, společnost, kultura) s tím, že „všechny vztahy lidí mezi sebou navzáje povahy - i ty, které označujeme jako ‚hospodářské' nebo ‚sociální‘" (Chartier 1992: 71; Št 44-46). Svým způsobem to však byl určitý návrat k pojetí „sociálního" z prvých desetiletí podobě koncepcí Maxe Webera (Weber 1904: 37, 50) či Marca Blocha (Bloch 2004: 24-91). Bloc později z perspektivy nastupujícího „kulturního obratu" přímo pochvalně označováno jako „a koncepce „sociálních dějin" (Chartier - Roche 1978: 515-517). Jak z Weberovy či Blochovy, perspektivy by se přitom hlavní proud sociálních dějin 50.-70. let oprávněně jevil jako ne smysl pro kulturní rozměr sociálních jevů. Z Weberova důsledně nominalistického, a zčásti Chartierova, pohledu pak jako esencionalistický, z Chartierova pohledu konečně jako příliš bez dostačujícího smyslu pro individuální interakce jednajících aktérů. Historikové, kteří se věnovali sociálním dějinám, většinou v padesátých a šedesátých letec sociální jevy, jak si roku 1970 stěžuje Georges Duby, v podstatě jako prodloužení jevů eko Nadto se tehdy zároveň namnoze používalo do určité míry „zúžené" pojetí „hospodářství", vá (fyzický) proces výroby. Nebyla to zdaleka jen záležitost středo- a východoevropského marx Labrousse měl v padesátých letech kupříkladu za to, že jakékoli společnosti (tradiční i mo „třídy" (classe) a ty jsou určeny svým místem ve výrobních vztazích (les rapports de produ Duby proti tomu namítá (v roce 1970), že mínění, respektive pocit (sentiment), který mají skupiny o svých vzájemných postaveních, a chování (conduit) diktované těmito míněními nejs určena realitou jejich hospodářských postavení, nýbrž obrazem (l'image), jejž si o těchto postaveních vytvářejí. Tento obraz není podle Dubyho nikdy věrný, nýbrž nepřesný a pokřive aktérských myšlenek (les représentations mentales) (Dupâquier - Kessler 1992: 7-21). Ač Du stanovisko prezentuje jako reformní vůči původnímu přílišnému ekonomismu a ač je tak chápe Dupâquier, přece by asi z pohledu stoupenců „kulturního obratu" bylo na místě klást otázky „reálná" postavení a jaké že „obrazy", jež jsou vůči nim pokřiveny? Podobné tendence jako v dějepisectví sociálních dějin lze shledat i ve vývoji historické d se jako svébytná disciplína začala více vyhraňovat již od čtyřicátých let a plného rozvoje šedesátých, zejména ve francouzském a anglickém prostředí. Konstituovala se (a) jednak, ja vývoje svého oboru ukazují např. Arthur E. Imhof (1977: 12-45) či Eduard Maur (Horská - Ku Stloukal 1990: 268-274), okolo okruhu otázek po příčinách poměrně nápadných výkyvů mortali z mnoha středověkých a raněnovověkých dokumentů. Jako průlomový je často citován Meuvretův uvádí především ekonomický vývoj (neúroda, vysoké ceny obilí) a s ním související opakovan krize", které pak vedou k tzv. „krizím mortalitním" (Meuvret 1946: 643-650). Návazně přiše Pierrre Goubert s vymezením „demografického systému" staré společnosti či „starého demogra režimu" jako svébytné konfigurace demografických chování (Goubert 1960). Meuvretovy a Goub bezprostředně propojující úroveň mortality s výživovou situací a tím i s hospodářskými výk doplněny důrazem na to, že základním znakem, ba přímo konstitutivním prvkem „demografické přesné definici se v šedesátých a sedmdesátých letech vedly diskuse, je epidemická choroba kupříkladu Dupâquier, tedy že vazba mezi stavem hospodářství a vývojem populace není tak ú původně předpokládalo (Dupâquier 1984: 72-78; Horská - Kučera - Maur - Stloukal 1990: 268- Jednak (b) byl obor založen i po stránce vlastních badatelských technik a metod. V tomto s především o otázky, jak pro kvantitativní demografické analýzy využít historických pramenů předstatistického období (církevních matrik křtů, sňatků a pohřbů, seznamů či soupisů obyv důvodů berních i vrchnostenské nebo církevní správy), jak provádět tzv. „rekonstituci" (v se zažil spíše termín „rekonstrukci") rodin a jak přenést metody kohortní analýzy na rozbo malých, zato však po dlouhou dobu sledovatelných vzorků. V tomto směru se o historickou de zasloužil Louis Henry (Flerry - Henry 1976; Henry 1980; Dupâquier 1984: 24-34). Konstituov demografie jako svébytné disciplíny pak dosvědčuje série úvodů a metodických příruček, kte následujících let vydávány (Wrigley 1966; Guillaume - Poussou 1970; Flerry - Henry 1976: I 1978: Henry 1980; Dupâquier 1984). Historická demografie začala být považována za jeden z dějinné skutečnosti (Burguičre 1974). V šedesátých letech minulého století se objevily i některé studie, které předznamenávaly z hospodářských a sociálních dějin, tak historické demografie. Ponecháme-li stranou Foucault du savoir z roku 1969, v principu odmítající tradiční pojetí dějinné kontinuity, kauzality epoch - kterou v sedmdesátých letech jako významný zlom kupříkladu chválí a své, v kontext nikoli nezajímavé, mínění o tom, že sociologie „nemá předmět", o ni opírá Paul Veyne (1978 361-374, 393-436) a obdobně Foucaultův význam o desetiletí později hodnotí třeba Roger Cha 123-128; Horský 2009: 62-63) -, či Ginzburgovu snahu (úvod k Benandantům z roku 1965) o in mentalit (Ginzburg 2002: 9), zasluhují pro svoji těsnější provázanost se „sociálními dějin historickou demografií, uvést především dvě práce. Jde jednak o studii Edwarda P. Tompsona of the English Working Class (1963), ve které položil důraz na aktérské vnímání a prožíván chápe jako faktor spolukonstituující (vedle ekonomických a sociálněstrukturálních skutečno skupinu, třídu. O dobré čtvrtstoletí později se k této práci začali hlásit mnozí představi antropologie jako k jednomu z kořenů svého dějepiseckého směru (Habermas - Minkmar 1992: 9 371-401; Burke 2011: 29-30, 100, 107). Druhou prací, která stojí za zmínku, je kniha Petera Lasletta The World We Have Lost z pol let. Laslett v tomto souboru mj. na dosavadní anglická historickodemografická bádání navaz k dějinám preindustriální (anglické) společnosti nabízí tezi o tom, že tradiční společnost svoji stabilitu díky disociaci rodiny a podniku, tj. díky tomu, že někdy na přelomu protoi industriální éry přestaly být zaměstnanecké vztahy překrývány vazbami rodinnými (čeleď a u být včleňováni do hospodářovy rodiny/domácnosti a podřizováni zároveň i jeho otcovské, pop mateřské autoritě). Dokud tomu tak bylo, sociální konflikty se tlumily uvnitř domu a tradi tak byla „společností jen s jednou třídou" (podílníků na moci, tj. třída není vymezována r hospodářským postavením). Teprve disociace rodiny a podniku učinila z mnoha služebných a z pozic sociální postavení (do té doby byly povětšině jen fází životního cyklu jedince) a da sociálně nestabilní třídní společnosti (Laslett 1988: 11-70). Laslettova typologie domácno (Laslett - Wall 1972: 1-89; Laslett 1988: 103-146) koresponduje s v téže době načrtnutým H rozlišením severozápadního a jihovýchodního typu historického utváření evropské rodiny, kt odlišnostem v demografickém chování v uvedených dvou velkých oblastech Evropy (kritéria ro věk při prvém sňatku - na severozápadě nápadně vyšší než na jihovýchodě; výskyt principu n severozápadě, resp. princip joint family - na jihovýchodě; využívání dětí jako čeledi - na (Hajnal 1965). Tím, že sociální dějiny propojil s historickou demografií a s dějinami domácnosti/rodiny, Laslett k doplnění makroanalytických studií velkých celků („společnost", „populace") a jej projevů (majetková skladba, natalita, mortalita apod.) mikroanalýzou (rodinné/domácnostní individuální životní cykly atd.). Zároveň přispěl i k zájmu o demografické jevy jako o ind kulturního vývoje či sociokulturních, resp. mentalitních vlastností (např. studium nemanže ve vazbě k vývoji církevních postojů k ní či ve vztahu k jiným kulturním, popř. ekonomický (Laslett - Oosterveen - Smith 1980; Laslett 1988: 149-184). Na tyto studie mohl později na Mitterauerův „historicko antropologický výzkum rodiny" (Mitterauer 1990), zájem o dějinnou „dětství" (Martin - Nitscheke 1986), o proměnu mužských a ženských prostorů a rolí (Martin 1989), organizace práce ve venkovských rodinách (Ehmer - Mitterauer 1986). S těmito tématy souvisí diskuse o roli raněnovověké protoindustrializace při prolamování mezí starého demo režimu (zda domácí venkovská řemeslná výroba vedla k větší dostupnosti sňatku a tím reduko „definitivního" či „sociálního celibátu") (Kriedte - Medick - Schlumbohm 1977; Duhamelle - 11-33). Období padesátých až osmdesátých let minulého století bylo sice oficiálně dobou „marxistic dějepisectví", přece se však i přes ideologický dohled a totalitářský nátlak povedlo v rám uchovat prostor pro produktivní rozvíjení historické vědy (Nodl 2007: 103-169). I v padesá probíhaly na doktrinářském pojetí marxismu nezávislé debaty např. o tom, zda lze na české 16.-18. století aplikovat Marxovo schéma původní akumulace kapitálu odvozené z anglických použít Marxovu tezi tímto explikativně-deduktivním způsobem (Míka 1957) se však s úspěchem (Válka 1958). Podobně byla nedogmaticky diskutována otázka role kupeckého kapitálu a povah v 16. století (Janáček 1957). Zmínku zasluhují mj. také diskuse o „krizi feudalismu", kter šedesátých letech (Hroch - Petráň 1964). V šedesátých letech se v českém prostředí začala prosazovat také „historická demografie". studiích „lidnatosti", navazujících na rozbory raněnovověkých berních katastrů a soupisů o (Placht 1957), či po historicky orientovaných studiích demografů (Srb - Kučera 1959) vyšla svým způsobem zakladatelská práce Ludmily Kárníkové Vývoj obyvatelstva v českých zemích 17 vycházející z konskripcí obyvatelstva a sčítání lidu (1754-1910) (Kárníková 1965: 287-307) období byly návazně provedeny i sociálnědějinné rozbory hospodářských statistik, které umo mj. určité závěry o povaze domácností a demografickém chování (Horská-Vrbová 1970). Záhy s i studie uplatňující historickodemografickou analýzu na prameny z předstatistického období o prvý soustavný demografický rozbor Soupisu obyvatel podle víry z roku 1651, který předst Maur (1971) v souvislosti se studiem Berní ruly, resp. soupisů duší a církevních matrik (M Historickodemografické rozbory církevních matrik pak představily Eliška Čáňová a Pavla Hor Ludmila Kárníková ve své práci řeší, podobně jako tehdejší francouzská literatura, otázku hospodářského a populačního vývoje. „Za ... základními daty demografické statistiky", říká osudy miliónů lidí, kteří byli nositeli historického vývoje a zároveň jeho objektem. Nikdy neosobní jednolitá ‚populace', ale jen konkrétní historická společnost" (Kárníková 1965: 7 při tom počítá s relativně silným vlivem ekonomiky na vývoj populace, avšak vymezuje se pr ekonomisticko-deterministickým výkladům. O demografických procesech říká, že to „v základě procesy biologické, v lidské společnosti jsou však zároveň v různé míře ovlivněny a podmín vývojem v užším slova smyslu. Tato závislost je mnohostupňovitá, zprostředkovaná - některý sociálního postavení jednotlivých vrstev obyvatelstva a obecným stavem zdravotní péče u úm daleko složitěji sociálním postavením a vědomím lidí u porodnosti" (Kárníková 1965: 7). „P podmíněnosti populačního vývoje," dodává, „jevu zároveň biologického a sociálního, ve kter nejen objektivní podmínky života lidí, ale také způsob jejich myšlení, kde po několik gene důsledky jednou vytvořených podmínek a změn, může totiž být každé předčasné stanovení širo ‚zákonů' nebezpečnou vulgarizací" (Kárníková 1965: 8). Demograficky či antropologicky založené studium historického utváření rodiny se v české hi objevilo v porovnání se západoevropskými pracemi až s určitým zpožděním. Přece však v šede vznikla rozsáhlá právně-historická studie Vladimíra Procházky, podrobně analyzující majetk poddaných k jejich nemovitostem (Procházka 1963). Mnohé z jeho rozborů bylo možné později diskusích o typologickém zařazení českých rodinných/domácnostních struktur do evropského v - Maur 1993). Na přelomu osmdesátých a devadesátých let bylo širší české čtenářské publiku s typologickými rozdíly utváření rodiny v Evropě (Horská - Kučera - Maur - Stloukal 1990: zároveň i dílčí případové studie začaly prokazovat příslušnost českých raněnovověkých rodi (spíše) k Hajnalovu severozápadnímu typu. Eliška Čáňová uplatnila Laslettovu typologii dom soupis obyvatel části panství Třeboň z roku 1586, což uvedený charakter českých rodinných ovšem s tím, že v českém prostředí nebyl až tak vysoký průměrný věk při prvém sňatku, jako západnějších oblastech (Čáňová - Horská 1992: 98-101). Soňa Švecová (1989) zároveň poukáza etnograficky popsatelné souvislosti toho, že rozhraní mezi Hajnalovým severozápadním a jih utváření rodiny a „vzorcem sňatků" zhruba opisuje moravsko-slovenskou hranici. Tento stručný náčrt nás přivádí k několika otázkám, které jsou důležité nejen pro dějiny s zejména do roku 1990, ale také pro současné metodologické debaty. Předně: (a) je „populace jako prostá funkce nějakého jiného (zejména „ekonomického", popřípadě i „kulturního", „men apod.) systému, nebo je ji zapotřebí vykládat jako svébytný, relativně autonomní systém? N vlastně to, co je pro demografii současných společností samozřejmou bádání hodnou entitou, určité země (státu), má vůbec nějakou badatelskou hodnotu pro antropologii či historii (st raněnovověkých dějin)? Není badatelsky přínosnější vztahovat své analýzy k menším oblastem demografického chování v rámci mikrostruktur typu domu či rodiny? Konečně (c) do jaké míry uchopit ty entity, na něž následně uplatňujeme v zásadě exaktní kvantitativní metody? Dost jiné k problematice původu, povahy a funkce pojmů, s nimiž dějepisectví pracuje, jejich vz bádání a jejich způsobilosti vypovídat o „systémech", na jejichž existenci usuzujeme. Ponechejme zatím spíše stranou zájem o termíny/pojmy, které používali aktéři. Zájem o ně, např. pro historickou antropologii, New Cultural History, New Intellectual History, předst dějepisectví určitou paralelu Geertzova emického přístupu. Pro toto pojednání je však před věnovat pozornost pojmům užívaným badateli. Některé z nich se váží k termínům, které získá popisu (tj. užívali je aktéři a autoři pramenů, které studujeme), přece však jsou historik definicích přeznačovány, takže získávají - geertzovsky řečeno - „etické" obsahy. Jiné jsou mimopramenného původu. Naskýtají se pak mj. tyto otázky: (1.) Do jaké míry lze badatelské dějepisectví přesně vymezit (jasně a zřetelně definovat, proměnit ve svého druhu teoretick (2.) Jde-li to, pak jaký je jejich vztah k „empirii", tj. jaký je vztah mezi konstituování identifikováním, resp. konstruováním „objektů", „předmětů" bádání? Konečně (3.) nakolik (l do nichž lze uvést tyto pojmy/kategorie, vypovídají o reálných, onticky se vyskytujících s studovaných „objektů"? Historické pojmy a jejich definice (ad 1.) Narativistická kritika dějepisectví (1a), která se začala rozvíjet zejména od sedmdesátých jako reakce na teoretičnost a zčásti i upřílišněnou víru v objektivismus mj. hospodářských a kulturních dějin, ať v jejich strukturalistické, či marxistické podobě, se prvotně vyzna značnou skepsí vůči možnosti historické vědy pracovat s přesně vymezenými (resp. vymezitel Paul Veyne v prvním vydání svého klasického díla Comment on écrit l'histoire z roku 1971 n sice počítá s tím, že historik má k dispozici (ne-li především) jiné pojmy a ideje, než mě aktéři (Veyne 2010: 303-304). Zároveň však na druhé straně - byť v lecčems navazuje na Max pojednává i o jeho teorii ideálních typů (Veyne 2010: 193-195, 382-384) - má za to, že his zůstanou pro svoji těsnou spjatost s lidským prožíváním (pro svoji „sublunárnost") odlišné přírodních a exaktních věd, tj. ve svých definicích nezřetelné a nejasné (Veyne 2010: 165- Vašíček, byť by Veyneovo stanovisko ve všem nesdílel, v tomto smyslu říká, že historické p „polytetické a difusní (tj. překrývající se a neohraničené; neurážlivé výrazy pro vágnost) 95). Oproti Veyneovi však novější narativistické reflexe dějepisectví počítají s tím, že v jeho prostor, v němž lze určité entity analyzovat pomocí poměrně přesně definovaných pojmů. Pau dílu práce Temps et récit z roku 1983 počítá s tím, že vedle „entit prvého řádu", které ma postav a o kterých lze tudíž jen vyprávět, pracuje dějepisectví běžně také s „entitami dru řádu". Při jejich popisování se mohou uplatnit pojmy rázu Weberových ideálních typů (Ricoe Odlišným způsobem se k obdobnému závěru propracoval také Frank Ankersmit (1994; 2001; 2009 studiích z přelomu tisíciletí. Ankersmit rozlišuje na jedné straně „tvrzení", „popisy" či které jsou popisy objektů, byť na základě subjektivní (či subjektivně uplatňované) termino druhé straně pak „narativní interpretace" či „reprezentace", které se vyslovují o celku (n referencí, vztažených k jednotlivým objektům) a jež nereferují, nýbrž „jsou o" (to be abou případě reprezentací máme co do činění se „sjednocujícími pojmy", tj. s „narativními subst na rozdíl od jiných pojmů, fungují podle Ankersmita pouze na úrovni slov, „jsou o" realitě metafor (Ankersmit 2009b, 2009c: 191-216; Šuch 2009: 91-94). Reference lze činit prostředn vymezených pojmů, kdežto reprezentace (které se týkají celků typu např. „renesance") nikol důsledně odmítá, že by „narativní substance" šlo převést na obecné teoretické pojmy (Anker Šima 2009: 80-81). Veyne, Ricoeur a Ankersmit zaujímají vůči „historickým pojmům" důsledně stanovisko. Tam, kde je vedle „teorií o historické vědě" přítomen i důraz na oprávněnost a potřebnost historické vědě" (Kocka 1977; Wehler 1979; Meran 1985; Rüsen 1986: 37-47; Meran 1988: 128- 1997: 340-376; Welskopp 1997: 40-41; Beneš 2004: 73-74; Welskopp 2008; Horský 2011a), je s se zároveň (1b) uznává i možnost dosažení (relativně) jasných a zřetelných definic badatel Tyto pojmy jsou nahlíženy jak nominalisticky, jako je tomu kupříkladu v případě Weberovy t typů (Weber 1904), tak i více či méně esencionalisticky, jako tomu je v marxistické tradic 1984: 53-182; Burke 1992: 141-144), v případě Eliasových pojmů „habitu" či „sociální figur 2006: 50-52) nebo pojmů, jako je „mentalita", „materiální život", „struktura" či „longue d francouzské školyAnnales (Braudel 1999: 9-46; Burke 2006: 169-189). Aniž bych je chtěl v rámci této studie jakkoli rozhodovat, přece však považuji za nutné up na (1c) diskuse o tom, zda určitý původ termínů/pojmů je již plně determinuje (tj. pojmy „ o nichž uvažuje Veyne, zůstanou již vždy definičně nezřetelné; reprezentace, jak je pojímá pojmu „renesance" zůstanou vždy již jen metaforami, které „jsou", ale nereferují), nebo zd jejich původ nelze redefinovat, obsahově přeznačit a logicky restrukturovat. Představa, že většina, pak alespoň významná část termínů/pojmů v dějepisectví (ať již jsou aktérského pů konstituovány později) takto redefinovat šla, by mohla přispět k určitému sblížení obou vý přístupů [(1a) a (1b)]. V tomto duchu v diskusích posledních let oponuje kupříkladu C. Behan McCullagh Ankersmitov „reprezentace", které se ke skutečnosti vztahují na způsob metafory, jsou pouze určitými p pojmů (general terms) (Ankersmit 2009c: 212-214; McCullagh 2009: 152-161). Argumentuje obd postupem přírodních věd a historie. Historikové, soudí McCullagh (2009: 152), píší-li, sna znázornit vzorce (patterns), které rozeznali v událostech (events) a které dávají každé z smysl (meaning) a příznačnost (significance) a napomáhají tak tyto události vysvětlit (exp vzorec je podobný tomu, říká McCullagh, jenž je nazýván colligation („koligace"). McCullag jako v přírodních vědách existují jen individuální fyzikální objekty (např. Keplerem pozor změny těchto objektů (polohy Marsu), tak v historii byly kupříkladu pozorovatelné a reálné real) jen dílčí fyzické události (particular physical events), které konstituovaly „Franco Analogicky pak právě tak, jako je eliptická dráha příspěvkem Keplerovy mysli, je kupříklad má povahu pojmu „konstitucionalistické revoluce", něčím, co objevil (discover) historik př process of reflection) uvedených jevů (McCullagh 2009: 155-156). Můžeme tedy říci, že nejen Weber a ti, kdo na něj navazují, ale i narativističní kritikové a Ankersmita by uznali, že pojmy, jako je kupříkladu Riehlův „das gnaze Haus", Le Playova Hajnalův „European Marriage Patern", či pojmy Laslettovy typologie domácnosti a Mitterauer rodiny (Laslett - Wall 1972: 1-89; Mitterauer 1990: 25-40, 87-190) jsou (relativně) přesně nástroje klasifikace a komparace jevů. Problematičtějšími se však jeví pojmy, kterých užív vystihnout povahu určitých celků. Kategorie, jako je kupříkladu „populace", lze chápat jak pojmy, pokud jsou jasně definovány ve vztahu k určité rovině sociokulturní skutečnosti (tj zřejmé, že se o „populaci" mluví v ryze demografickém smyslu) a pokud jsou explicitně vyme faktory jako „populaci" ovlivňující a transformující ji jako systém (Livi Bacci 2003: 154- se však vytrácí zřetelné ohraničení jevů, k nimž se takovéto obecné kategorie mohou vztaho se pojmy, jako je „krize feudalismu" (míní-li se jí celé období ve své mnohovrstevnaté roz „renesance", „reformace" či „Francouzská revoluce", Riceurovými „kvazi-postavami" či Anker „reprezentacemi" a do popředí začne vystupovat jejich metaforická povaha fungující v rámci interpretací. Tuto povahu pak získávaly i marxistické esencionalisticky a holisticky pojat „společensko-ekonomických formací" („feudalismus", „kapitalismus" atd.). Práce s pojmy jako s ideálnětypickými nástroji klasifikace a analýzy měla v českém dějepis tradici zejména díky Bedřichu Mendlovi (Horský 1997; Horský 1999: 9-47). Přestože tento zp s badatelským pojmoslovím byl a namnoze stále je v celku (nejen českého) dějepisectví zast menšinově, nalezneme jeho příklady například v hospodářských a sociálních dějinách měst, k na starší Bücherovu klasifikaci „městského hospodářství" podle početního zastoupení různýc a živností (Jančárek 1971: 65-117; Nový 1973). Zavedení demografické terminologie („popula skladba", „natalita", „mortalita", „sňatečnost", „specifická manželská plodnost" atd.) pak výrazně posílilo používání relativně přesně definovaných a na kvantitativní postupy napoji coby badatelských analytických kategorií (Maur 1978). Propojením demografické a ekonomické již v šedesátých letech podařilo identifikovat pro 18. a 19. století specifické oblasti če střední Evropy (Kárníková 1965: 309-327; Horská-Vrbová 1970: 17-69). Snaha odlišit oblasti práce v rodině („nádenická společnost", „společnost s čeledí") (Ehmer - Mitterauer 1986: 1 ke sňatkovému věku, míře ilegitimity, definitivnímu celibátu či rodinným strukturám byla v období (Dokoupil - Fialová - Maur - Nesládková 1999: 107-113). Badatelské pojmy se však nedají uplatňovat přímo na „jevy", nýbrž jen na jejich, již aktér pramenů vykonaná, pojmenování. To není jen problém historické demografie, ale i demografie populací (ta se však prostě spoléhá na vhodnou metodiku statistických šetření). Buď se kva jevy přímo v dobových pramenech někým již pojmenované (narození, úmrtí, resp. záznam o křt matrice), nebo (b) konfigurace těchto jevů (míra úmrtnosti, specifická manželská plodnost, při prvém sňatku), které doboví aktéři či autoři pramenů - zejména pokud jde o studie pro období, ale nejen o ně - nepojmenovali. Studie populačního a sociálního (či sociálně-ekono ve druhé polovině 18. a v celém 19. a 20. století již mohly být založeny na rozboru státní studované doby (Kárníková 1965; Horská-Vrbová 1970), tj. demografické jevy a mnohé jejich byly dostupné v podobě, v jaké byly identifikovány autory statistik. Nadto „emický" jazyk byl v 19. století v principu již velmi blízký badatelskému pojmovému aparátu. Pro předstat byla a je situace složitější. Jde zajisté o to, prostou agregativní metodou kvantifikovat matrik křty, sňatky a pohřby. Při snaze o další rozbor se musí řešit otázka, k jak velké p (sledované farnosti) se vlastně četnost těchto záznamů vztahuje (Maur 1972: 61-80). Matrič zpracovat podrobnou analýzou tzv. „rekonstituce/rekonstrukce rodiny" (Čáňová - Horská 1972 postupech nehraje ještě rozdíl mezi aktérským a badatelským pojmenováváním jevů takovou ro předstatistickými soupisy obyvatel (např. Soupis podle víry z roku 1651) je tomu však již věk uváděný u zapsaných osob) (Maur 1971, 1972). Čím více se zájem historické demografie začal obracet k rodinným strukturám a k interpreta chování v jejich rámci, tím více se začaly vynořovat problémy plynoucí ze - s Veynem řečen „sublunárnosti" historických (aktérských) pojmů. Demografické bádání se tak muselo napojit historickoprávní studie majetkového a dědického práva (Procházka 19063) či na starší podro právem založené dobové kategorizace poddanského obyvatelstva (Krofta 1949). Zájem o „život „rodinné strategie" pronikl do českého dějepisectví až v devadesátých letech, kdy se ukáza podrobněji vyjasnit pojmy, jimiž jsou jednotlivé rodinné pozice v pramenech popisovány. Z konfigurace demografických jevů (např. z vykazatelného zavádění kontroly plodnosti v manže někdy začala vyvozovat aktérská intencionalita. Ale byly tyto, pramenně (a snad i aktéry) „strategie" demografického chování opravdu obsahem aktuálního vědomí lidí minulosti, nebo ex post bádání hodným problémem? Pojmy a „objekty" historickovědního studia; histoire sérielle (ad 2.) Také v rámci historické demografie se tak naplno rozkryla otázka vztahu badatelských pojmů tj. otázka poměru mezi historikovými pojmy a „předměty", „objekty" jeho bádání. Ryze praco odlišit trojí pojetí „objektu" historického bádání: Buď se má za to, že se tyto „předměty" vyskytovaly či vyskytují v sociokulturní skutečnosti (relativně) nezávisle na jejich ať ji či badatelském pojmenovávání a uvědomování. Je to vlastní zčásti marxistickému pojetí, nem Labrousseově metodě sociálních dějin (Chartier - Roche 1978: 516-517), často v nereflektov objektivitu událostí tíhnou k takovému přístupu i mnozí historikové, kteří si metodologick ani nekladou. Nebo je „historický objekt" (b) chápán jako konstruovaný badatelem v závislo výchozích hlediscích, hodnotách a jím konstituovaném badatelském pojmosloví. Za klasika ta může být označen Max Weber (1904; 1998: 7-63), přiřadit by se však k němu dali i mnozí dal je (c) tento „objekt" chápán jako konstruovaný dějinnými aktéry způsobem, jímž je zakoušej pojmenovávají. Pokud jde o socioekonomické dějiny, objevuje se tento přístup zčásti již v kupříkladu v Moussnierově kritice Labrousseova přístupu (Chartier - Roche 1978: 517-518) č pojetí vzniku dělnické třídy v Anglii, avšak v plnosti se uplatnil až v době svrchu zmíněn obratu" sociálních dějin od osmdesátých let a v rámci tehdy se konstituující historické an Cultural History (Habermas - Minkmar 1992: 7-19; Burke 2011: 45-97). To, k jaké z těchto m který badatel přiklání, záleží jednak na povaze paradigmatu „filosofie dějin", v jehož rám (Havelka 2004: 199-201), jednak také na tom, k jaké vrstvě, části či segmentu sociokulturn bádání směřuje (Horský 2009: 26-31, 55-57, 63-64, 249-252). Z jiného, avšak s předchozím se zčásti prolínajícího hlediska viděno, lze od sebe pracovně představu, že to, oč historické vědě badatelsky jde, jsou (a) o sobě vyhraněné „předměty" Kocka 1986: 42-43), od představy, že (b) máme co do činění s poměrně velmi těkavými „objek jsou neustále konstruovány diferencovanými sociálními či diskursivními praktikami aktérů ( 124-125), či konečně od představy, že (c) cílem bádání není ani tak pojednávat dějinné „př identifikovat „problémy" a promýšlet jejich souvislosti (Weber 1904: 37-41; Furet 1974: 85 17-18). V šedesátých letech minulého století se začala nápadně tříbit diskuse o povaze „objektu" h bádání mimo jiné i díky tomu, že se od (namnoze implicitní) ambice klasického dějepisectví holistický obraz minulosti (celistvého dějinného procesu, celých epoch) začala emancipovat „historie řad" (l'histoire sérielle - serielní historie). Na tento její inovativní význam kupříkladu François Furet (1974: 83-92), tak Roger Chartier (1987: 121-125). Od „holistick - jenž chce studovat jedinečné celky, jenž ale je zároveň díky tomu předmětem v tomto bodě míry oprávněné narativistické kritiky (Ricoeur 2000: 248-319; Ankersmit 1994, 2001; Horský 143-150, 221-243; Horský 2011a: 326-328) - se tak čím dál tím zřetelněji začal osamostatňo přístup" (Lorenz 1997: 238-239). Jednou z jeho podob je právě „historie řad". François Furet vymezuje „historii řad" v opozici vůči událostním dějinám. Ve vztahu k téma respektive časové kontinuity a diskontinuity, které začalo být ve francouzském prostředí p šedesátých let zejména díky Foucaultovým kritikám často diskutováno, říká Furet, že klasic dějiny podávají diskontinuitní (tj. události) jakožto kontinuitní. „Události" (événements) vyžadují globální dějiny (histoire globale), na jejichž pozadí se mohou jedině jevit právě tj. jako změny, zlomy, které jsou vůči těmto globálním dějinám vnější a na nich nezávislé. „diskontinuitami", které jsou však přece líčeny jako kontinuitní dějiny (Furet 1974: 84). histoire sérielle popisuje kontinuitu na způsob diskontinuity (décrit des continuités sur discontinu) (Furet 1974: 84-85). Paul Ricoeur o deset let později použije obratu, že histo série z časového kontinua vytržených týchž" (Ricoeur 2000: 247). Analytickým rozložením re rovin popisu (en niveaux de description) se otevírá možnost pro převzetí pojmů a metod (l' des concepts et des méthodes) z jiných sociálních věd. Kvantitativní analýzou různých rytm těchto rovin (différents rythmes d'évolution de ces niveaux) popisu vytvářejí dějiny řad z sociokulturního) času coby dimenze lidských aktivit měřitelný vědecký objekt (object scien mesurable) (Furet 1974: 85). Ona Ricoeurova „tatáž" mají povahu explicitně definovatelných entit (např. určitých demogr ekonomických veličin, ale třeba i zřetelně vymezitelných diskursivních či sociálních prakt jejich ustanovováním atomizuje historická realita do mnoha rozmanitých fragmentů, se sice klasický dějepisecký nárok na celistvost obrazu minulosti (Furet 1974: 84), získává se vša seřazovat tyto entity do jednotlivých časových řad, sledovat jejich dlouhodobou proměnu, r navzájem jednotlivé řady porovnávat co do rytmu jejich vývoje a případné vzájemné korespon proměn (ibid.: 84-92). Vyhledávání takovýchto „týchž" a sestavování jejich řad pak vyhovuj jakožto indikátory (nikoli jako se svědky), o níž mluví Zdeněk Vašíček (2006: 50-51), a tí paradigmatu indicií tak, jak je pojednává Carlo Ginzburg (1979: 57-196). Histoire sérielle se prvotně ujala zejména v rámci historické demografie (Furet 1974: 85-8 dějin (Furet 1974: 190). François Furet však uvažuje i její potencionálně inovativní roli mentalit a kultury (ibid.: 90-92), do nichž tyto postupy záhy uvedl kupříkladu Michel Vove 2009: 167-173, 221-243). Tím, že sleduje vývojové rytmy jednotlivých řad a tyto řady navzá může podle Fureta histoire sérielle navrhovat interpretace systémů a podsystémů, avšak cel „systému systémů" (l'analyse globale du „systčme des systčmes") zůstává mimo její možnosti 86). Odkrývají se zde dva problémy: Dějiny řad nejsou pouze alternativou vůči implicitně holist událostní historiografii, nýbrž (a) představují konkurenci také vůči synchronně analytický dějinám. Představě kulturních či socioekonomických struktur, popř. sociálně-ekonomických f (pojednaných třeba i v marxistickém duchu) nemusí totiž vždy vyhovovat diachronně analytic jednotlivých řad. Takové rozbory mohou vykazovat značnou asynchronicitu významných vývojov jež se odehrály v jednotlivých řadách. Tato asynchronicita zlomů jednotlivých řad je pak v s představou do sebe uzavřených struktur, formací, epoch či period nadaných (předpokládaný „zákonem" či „principem" (Furet 1974: 90-92). Je zde tedy otázka vzájemného poměru řady (r sledovaných řad) a systému (sociální figurace, formace), otázka, nakolik může být proměna určité řady či proměna (resp. setrvalost) ve vzájemné korelaci více řad indikátorem či sym určitého (sociokulturního) systému. Zároveň ale lze také klást otázku, zda nesoučasnost zl řad, které se nám jeví jako významné, není důvodem, abychom odmítli představu nějakého zas systému, jemuž by byl vlastní jakýsi určující „zákon", z nějž by mělo být možné v konečném vysvětlovat veškerou bohatost sociokulturních jevů. Historická demografie tak kupříkladu u při srovnávání sociální struktury středoevropských společností v polovině 19. století z ro a její vazby na jednotlivé věkové skupiny (Horská-Vrbová 1970: 70-75), což přispívá k desu představy zákonitě fungujícícho socioekonomického systému. Obdobně byl obraz krize 17. sto zhoršení poddanského postavení spojeného se zaváděním robot a reálným znevolňováním doplně korigován) demografickým bádáním dokládajícím poměrně rychlý růst populace v druhé polovin (Maur 1972: 61-80). Dále je zde (b) otázka identity v rámci jedné řady studované entity. Jsou ona z dějinného „táž" opravdu po celou dobu sledování jedné řady „týmiž"? Sledujeme-li kupříkladu vývoj v určitých demografických jevů (například hodnot kojenecké a dětské úmrtnosti), pak, dodržím pravidla a principy pramenné analýzy, můžeme se s velkou pravděpodobností domnívat, že mám jednotlivými podobami jedné a téže entity, jednoho a téhož „objektu" bádání. Avšak řada př náboženského chování bude již mnohem méně jednoznačně ustanovitelná (Horský 2011b: 159-161 Problém poměru „řad" a „systému" je v jistém ohledu podobný problému poměru „heterogenního reprezentovaný Maxem Weberem) a „historické" či „strukturované totality" (model zastoupený které představuje Jürgen Kocka jako dvě, pro něj výchozí, sociálněvědní koncepce, jež se s zhodnotit, využít a, kde a pokud je to možné, propojit (Kocka 1986: 23-39). Marxův model v představy (sociální) skutečnosti jako „bohaté totality mnoha určení (Bestimmungen) a vztah je v této koncepci „konkrétním, neboť je spojením mnoha určení, tedy jednotou rozmanitého Mannigfaltigen)" (Kocka 1986: 233). Vzhledem k tomu, že se zároveň spoléhá na dialektickou mezi skutečností a vědomím, jsou výchozí badatelská hlediska chápána jako organicky vyrůst skutečnosti právě tak jako i kategorie/pojmy (např. „třída" a „třídní boj"). Takových (naš hledisek a pojmů pak lze užít při studiu zaniklých minulých forem organizace společnosti, formy chápeme jako vývojové stupně předcházející naší dnešní situaci (ibid.: 27). Objektiv modelu „strukturované totality" chápe jako založená „obsahově" (inhaltilich) (ibid.: 23-29 metoda je založena „ontologicky" (Meran 1988, 118-121). Vztahy uvnitř takové „totality" js esencionalisticky (Kocka 1986: 24-25). Studovatelná proměna určité části, vrstvy či segmen totality" má potenci vypovídat o proměně celého systému („totality"). „Řady" a jejich zlom potencionálně (vlastně vždy) vypovídat o povaze a změně systému. Oproti tomu model „heterogenního kontinua" vychází z představy principiálního rozlišení sk a poznání. Objektivita poznání tak nemůže být založena obsahově, nýbrž jen metodologicky ( 1986: 19; Meran 1988: 118, 125-127). Výchozí badatelská hlediska, hodnoty a pojmy nelze ch organicky vyrůstající ze skutečnosti, nýbrž spíše jako (namnoze apriorní kvality) stojící Model „heterogenní kontinuity" umožňuje z jednoho v daný okamžik bádání určujícího výchozí ideálnětypicky konstruovat právě jedno kauzální propojení. Následně, aditivně, z jiného hl další (Kocka 1986: 25). Pojednávaná kauzální propojení a vztahy chápe nominalisticky. Nesp na to, že by badatelské kategorie a pojmy jakkoli plynule vycházely z „materiální", tj. ak studované, kultury (Kocka 1986: 37-38). Jednotlivá takto námi konstruovaná kauzální spojen různou temporalitu. To, že jsme jejich ideálnětypickou konstrukci shledali jako adekvátní stopám (a potažmo i skutečnosti), nám nezaručuje způsobilost vypovídat cokoli o celku. Koc Webera opřený koncept „heterogenního kontinua" tak značnou měrou koresponduje s principy h Nápadný rozdíl mezi nimi je snad jen v tom, že histoire sérielle neklade oproti svrchu uve důraz na kauzální hodnotu rozpoznání rytmu vývoje v rámci jedné řady či korelace mezi vývo Stanovisko, které by Kocka připisoval modelu „heterogenního kontinua", že nelze chápat naš pojmy jako organicky vyrůstající z kategorií a pojmů studované kultury, je však, bylo-li b zcela striktně, dost jednostranné. Souvisí totiž s problémem povahy oněch „týchž", jejichž „historie řad". Historik si zajisté může ze svého dnešního hlediska určit jako bádání hodn dlouhodobý trend vývoje zastoupení „nádeníků" ve venkovské společnosti. Avšak identifikova sledovaný jev je nemožné bez alespoň základního napojení našeho pojmosloví na pojmosloví s pramenů. Identifikace onoho „téhož" bude tak velmi závislá na někdejším způsobu užívání te „podruh", „čeledín", „chasník", „domkář", „zahradník" a pod. v nejrůznějším typu pramenů. sérielle se tak potýká s problémem, ke kterému se odjinud propracovávají i ti, kdo vycháze „historické totality", v podobě otázky, zda mohu své dnešní kategorie („třída", „kapitál", kapitálu", „renta", „zisk", „mzda", „sňatek", „nemanželská plodnost", „sociální celibát" a samozřejmostí při studiu minulých podob společnosti prostě proto, že jsou nynějším výsledk Rýsuje se zde přinejmenším dvojí napětí: Jednak (a) je zde nápadný protiklad snahy o co mo definování badatelských pojmů (ať již to jsou Weberovy ideální typy, či vymezení toho, co onouentitou, která bude sledována v rámci řady), které se budou podílet na selekci (Kocka) na konstituování (Weber, Furet) předmětu bádání, na jedné straně a heterogenitou sémantick odkazují pojmy/termíny aktérů, a tudíž i významnovou nejednoznačností těchto aktérských po druhé. Jednak je zde (b) napětí mezi (logickou) strukturou badatelských pojmů na straně je těmito pojmy pojednávané skutečnosti, tj. strukturou „objektů", „předmětů" bádání na stran níže). Jak již bylo řečeno výše, hospodářské dějiny a historická demografie byly disciplínami, v histoire sérielle uplatnila nejdříve a patrně také nejproduktivněji. Platí to i o českém d od šedesátých let, byť se příslušné postupy přímo „historií řad" nenazývaly. Příkladem moh cenových řad (Petráň 1963: 234-238). Historickodemografické studie pak se samozřejmostí tí „řad" a sledování jejich dynamiky. Pro svoji sofistikovanost zasluhuje jako příklad zmínku mortality farního kléru, jež umožňuje činit odhady vývoje obecné mortality na přelomu 14. usuzovat tak na průnik morové epidemie do Čech (Maur 1989) i na její případné ozvuky v poč (Maur 1981). Kombinace více řad (demografických, kulturních, hospodářských atd. jevů) může vyústit v on uváděnou interpretaci systému. Kupříkladu někdejší Meuvretovo propojení výkyvů mortality s obilovin či Peyronnetovo propojení cen obilí s počty dětí odložených v nalezinci (Imhof 19 ukazuje sice nesporně určitou (větší či menší) míru synchronicity obou sledovaných jevů, p být ještě ihned objevením určitých hlubších (systémových, pro některé autory kauzálních) s jevů ani adekvátním nalezením souvislosti problémů. Jednak už sama empirická analýza (urči sledovaných řad) může být podnětem k hledání vysvětlujících převodových mechanismů (epidem případě spojitosti drahoty obilí a vysoké úmrtnosti) (Horská - Kučera - Maur - Stloukal 19 Jednak se objevily otázky, zda důvody pro propojování právě určitých řad vlastně vůbec jso Paul Ricoeur totiž chválí Paula Veynea, že pojednal integrační roli literární „zápletky" v výkladu tak široce, že se vztahuje i na „neudálostní dějiny". Veyne totiž ukazuje, že i hi zejména tam, kde přistupuje ke „křížení řad", tj. kde hledá korelace mezi vývojem jednotli užívá pro jejich vzájemné propojování „zápletek" (tzn. nikoli teorií) (Ricoeur 2000: 242-2 a Ricoeurovi je patrně nutno dát za pravdu v tom, že pro to, jaké řady budeme chtít „zkříž (nejednou) ani empirické, ani teoretické důvody, tzn. že položení oněch řad pro srovnání v z narativní struktury dějepisectví a je tudíž podřízeno logice námi (mnohdy implicitně) zv kupříkladu propojení proměnlivosti počtu dětí odložených v nalezinci s vývojem cen obilovi se - ve prospěch větší „vědeckosti" historické demografie - však dalo jednak to, že vlastn řady by patrně se „zápletkou" již tak nesouvisel, a jednak to, že propojení oněch dvou či vykazatelných řad může být, viděno v intencích McCullagha, prostě věcí intuitivní koligace být společným rysem historických i přírodních věd. Studií, které by se snažily soustavně komparovat průběh dvou či více „řad" v českém dějepi sledovaného období, příliš mnoho nebylo. To však nebránilo úvahám o jejich načrtnutých prů odkazovaly k systémovým analýzám (viz níže). Logické a historické (ad 3.) Problematika vztahu pojmů k „předmětům" otevírá mimo jiné otázku (možné) korespondence log spojitosti badatelských pojmů s reálnou (ontickou) spojitostí „předmětů" (s reálností „vzt 2011b: 151-154). Vypůjčíme-li si termín z marxistické filosofie a sociální vědy nejen šede můžeme tuto otázku označit za problém vztahu logického a historického. Nabízejí se zde dva principiálně odlišné pohledy, první nominalistický, souznící s modelem „heterogenního kont esencionalistický, odpovídající modelu „historické" či „strukturované totality". Max Weber (a) varuje před vzájemným zaměňováním „teorie a dějin" (Theorie und Geschichte i schieben und geradezu miteinander zu verwechseln) (Weber 1904: 77). Weber poukazuje na to, chyba někdy děje při „genetických klasifikacích". V duchu svého nominalismu Weber od sebe „logické uspořádání pojmů" (logische Ordnung der Begriffe), tj. ideálních typů, na straně straně druhé pak „empirické uspořádání pojmů pojednávaného" (empirische Anordnung des Begr čase, prostoru a v příčinné spojitosti (in ursachlicher Verknüpfung). Z prvého (z logické ideálnětypicky konstituovaných pojmů) nelze jakoli deduktivně vyvozovat povahu druhého, to povahu určité vrstvy, části či segmentu (minulé, současné, natož budoucí) sociokulturní sk 78). Prohřešek vůči tomuto metodologickému požadavku explicitně vytýká marxismu (ibid.: 78 Oproti tomu (b) v Hegelově a Marxově duchu dialektického myšlení lze formulovat poučku o v logického a historického. Podle ní „historické v sobě zahrnuje logické do té míry, do jaké vývoje zahrnuje v sobě svou objektivní tendenci, svou nutnost směřující k určitému výsledk hlediska viděno je „logické" a „historické" ve vzájemné dialektické jednotě. „Dějiny se vz jako proces vývoje ke svému výsledku, v němž souvislosti, které se postupně utvářely v prů dějin, dosáhly plné zralosti a klasické formy" (Michňák 1966: 248). Tato teze často souzní schématem, jež si během 19. století získalo oblibu zejména v německé evolučně laděné obsah dějin (vedle Hegela, Feuerbacha, Marxe či Engelse bychom je nalezli v jisté podobě i u Cas Eliase), že jednotlivé entity svým vývojem přecházejí ze stavu „o sobě" (an sich) do stavu sich), tj. do stavu určité sebereflexe, určitého sebeuvědomění (vznik národního či třídníh nahlédnutí původně magicky vnímaných symbolů jako pouhých znaků, reflexe demografického ch plánovanému rodičovství a pod.). V souznění s povětšině esencionalistickým uplatňováním vý „historické totality" to umožňuje užívat historické kategorie deduktivně, umožňuje to - ji nevyslyšet Weberovo varování před směšováním „teorie" a „dějin". Weberovo stanovisko a marxistická teze o vztahu „historického" a „logického" představují v jen mezní názory. Historickovědní praxe se většinou pohybuje na škále mezi nimi. Jakákoli či interpolace určité řady, jakékoli induktivně-deduktivní použití komparativní metody, ať generalizujícím smyslu, či ve smyslu vysvětlení svérázu individuálního (Lorenz 1997: 231-2 li spojeno s teorií, tj. s logicky koherentním výkladem, směšováním „teorie a dějin". Jaký zájem o „dějinně empirické" postupující tak, že se hodnota a povaha tohoto „empirického" i či explicitně) nevyvozuje z obecné teorie či teze obsahové filosofie dějin, přisuzuje (imp „historickému" autonomii, nepodmíněnost „logickým". S obojím se při tom v badatelské praxi Příkladem výkladů, které do určité míry spoléhají na deduktivně-explikativní sílu teorie ( musely, jak je právě řečeno, nutně v plnosti přijmout poučku o dialektice vztahu logického a které jako svoji integritní složku obsahují i odkaz na demografický vývoj, může být Petr výklad specifického průběhu cenové revoluce ve střední Evropě a Maurův výklad vzniku poběl vrchnostenského velkostatku. Josef Petráň (1964) usuzuje, že vedle obecně uznávané tzv. „k teorie" vzniku a průběhu cenové revoluce v 16. a počátkem 17. století (dovoz drahých, minc Ameriky, jenž snížil cenu drahého kovu, a zvětšení ročního objemu oběživa dané intenzivněj styky, což obé vedlo k poklesu hodnoty peněz a tím k růstu cen) je nutné nalézt ještě vysv rychlejšího růstu cen u zemědělské produkce v porovnání s produkcí řemeslnou ve středoevro Řešení hledá v demografickém vývoji (rychlejší růst počtu obyvatel tehdejších měst ve srov Eduard Maur (1976) ukazuje, že vznik se znevolňováním spojeného robotního velkostatku od p století v českých zemích souvisí s demografickým vývojem (pokles populace za třicetileté v krizí (pokles cen obilí po polovině 17. století, což je rozdílné od jiných oblastí středov kde k znevolnění a zavedení vysokých robot došlo naopak v době agrární konjunktury (někde 15. a v 16. století). V souvislostech tohoto článku však zasluhují pozornost především ty úvahy, které alespoň z pojetí „populace" (popř. populace v její specifické regionální a dobové vázanosti) jako sv Ludmila Kárníková již v počátcích historické demografie v českém dějepisectví oproti hledá populačních zákonů prosazovala názor opírající se o Marxe, že totiž „neexistuje žádné ,oby vůbec', tedy ani reprodukce obyvatelstva vůbec; uskutečňuje se jen v rámci určitých tříd a skupin" (Kárníková 1965: 9). Bádání historické demografie a dějin rodiny však již delší do nepodporují a ukazují, že přinejmenším stejnou měrou, ne-li však mnohem silněji než třídní je demografické chování podmíněno faktory, které by bylo možné nazvat „kulturními" či „etn popsatelnými" (Laslett - Wall 1972; Mitterauer 1990). Kárníková zároveň chce, byť jak je v neuznává ekonomickou determinaci demografického chování, studovat mimo jiné „vývoj obyvate „plod a příznak velmi nerovnoměrného vývoje různých ekonomických oblastí Českých zemí" (Ká 9, 309-327). Určitý předpoklad pro pojetí populace jako relativně autonomního systému tak spatřovat lze, především ji však vidí jako úzce spojenou s - řekněme - socioekonomickými f „Změnu povahy reprodukce obyvatelstva", kterou konstatuje pro období 1880-1914, charakteri pojetí růst počtu obyvatelstva českých zemí „s málo se měnícími souhrnnými ukazateli". Ten v sobě však již velmi zřetelné proměny vnitřní struktury". Charakterizuje je vitálním inde natality k mortalitě) (Kárníková 1965: 196). Kontrolu plodnosti v manželství, která se se začala uznávat jako kritérium odlišení starého a nového demografického režimu (Horská - Ku - Stloukal 1990: 326-332), Kárníková ještě příliš nezvažuje. Lze přitom však říci, že práv se (historická) demografie zaměřuje na charakter demografického chování v rámci rodinných mikrostruktur, tím více se vytvářejí podmínky pro pojednání „populace" jako relativně auto jejž nelze vyložit ani jako funkci ekonomických faktorů, ani jako funkci „kultury" (pojaté symbolů), ani faktory ryze biologickými. Kupříkladu možnost rozlišit v rámci severozápadní rodiny regiony s dlouhodobě nízkou specifickou manželskou plodností a nízkou kojeneckou a na straně jedné a regiony, kde jsou tyto hodnoty naopak vysoké, na straně druhé (Imhof 197 způsobilosti pojmenovat nějaké ekonomické či naopak třeba náboženské důvody takových rozdí na systém demografického chování podporuje. Míra našeho spoléhání na „vnitřní logiku" průběhu „řady" či vzájemné korespondence jevů v úzce souvisí se způsobem, jímž jsme nakloněni odpovídat na otázku, co vlastně zakládá anal naopak rozdíly) v demografickém chování lidí. Některé práce z devadesátých let zakládají v možnost mluvit - v souvislosti se shora uvedenými rozdíly ve specifické manželské plodnost a dětské úmrtnosti (Schlumbohm 1994: 142-153; Medick 1996: 340, 356) - o „systému šetřícím „systému mrhajícím životem". Je otázkou (kterou nelze jednoznačně a z perspektivy různých zodpovědět), zda jsou to systémy na půdě jedné „populace", anebo prokazatelnost těchto dvo nutnost mluvit o dvou „populacích". Jakou spojitost lidí, jejichž demografické chování tem „řad" a pojednáváme jako „populační systém", vlastně předpokládáme? Současná behaviorální antropologie nečiní ostrá rozhraní mezi biologicko-genetickou a kulturní či sociální kontr chování (Stella - Havlíček 2012). O to více se stává pro historickou, kulturní a sociální historickou demografii významnou a zajímavou otázka chronologického, geografického a popří ohraničení obyvatelstva („populace"), jehož demografické chování tvoří (či předpokládáme, svébytný systém. Historicky a kulturněantropologicky orientovaný demografický výzkum tak b mít určitě větší smysl pro specifičnost těchto systémů (řekneme pracovně: „malých populací současných (makro)populací. Tím se však dostáváme zpět k otázce definice „řady" a k otázce ideálnětypickou definicí „populace" jakožto systému a předpokládanou či dotazovanou ontick populačního systému. V historické demografii se zažilo již od přelomu šedesátých a sedmdesátých let v zásadě ja daná povahou pramenů, že se hranice studované populace (resp. jejího studovaného vzorku) o církevních správních jednotek (farností - např. Čáňová - Horská 1972), popřípadě od základ útvarů vrchnostenské správy (panství - např. Křivka 1967). Ukazuje se, že to dává možnost dostatečně jemného rozlišení případných specifik. Kupříkladu pro česká komorní panství pro století konstatoval na základě propojení zpovědních seznamů a matrik Eduard Maur (1972: 65 se pohybovala míra natality kolem 50 ‰, míra mortality kolem 35 ‰, na Zbirožsku ... byly o podstatně nižší", zhruba 38, respektive 19 ‰. Upozorňuje, že to může být dáno i povahou pr se ale i mnohé další výklady takovýchto a podobných odlišností (sociální skladby ve vztahu činnostem, šířeji pojaté „kulturní" faktory apod.). Volba odpovědi značnou měrou závisí na považujeme „populaci" za systém s „vnitřní logikou", a na tom, pro jak velký geografický o počítat s jednou „populací". Demografické systémy tak vykazují určitou „vnitřní logiku". Míra podmíněnosti jejich logik či biologickou rovinou lidské existence svádí nejednou k tomu, připisovat (různě velkým) p demografickým systémům ontický ráz. V tomto bodě bych však doporučoval značnou obezřetnost demografie by měla být „historickou" v tom smyslu, že bude mít smysl pro ideálnětypický rá pojmosloví, pro to, že to, co je pojednatelné jako „řada", nemusí mít nutně svoji vnitřní spojitost, či to, co lze úspěšně uplatnit jako výkladový model, nemusí ihned být systémem provázaností z ontologického hlediska. Závěrem Historická demografie znamenala v 60.-80. letech v českém dějepisectví produktivní možnost případné přílišně dogmatické užívání marxismu. Tato její role v našem prostředí se však ni nelišila od jejího postavení v západoevropské historiografii, kde rovněž mohla představova vůči příliš ekonomistickým výkladům. To, že se ustanovila jako svébytná disciplína s vlast a metodikou, jí nyní jednak dává možnost představovat - po „kulturním obratu" - korektiv v akcentaci „emického přístupu", jednak je, coby v zásadě jedna z nejexaktnějších dějepisnýc vhodným zdrojem argumentů vůči radikálním podobám narativistické a lingvistické kritiky dě Explikativní úspěšnost některých historickodemografických modelů by však neměla vést histo k jejich substancionalizaci. Pokud se jí ubrání, může přispět ke schopnosti antropologie, sociologie i demografie současných populací vykládat sociokulturní skutečnost mj. jako plu autonomních systémů. Vynikne to ve srovnání se staršími koncepcemi „hospodářství" a společnosti. Kupříkladu Bed hospodářstvím s odkazem na Webera rozumí „jakoukoli činnost, kterou lidé konají s úmyslem, nebo zajistili žádoucí pro sebe statky nebo služby a jiné výkony. Statky i výkony jest chá nejobecnějším smyslu. Cokoli si člověk žádá, jakýkoli předmět, jest pro toho, kdo si ho žá a může být cílem hospodářské činnosti" (Mendl 1936: 589). V „nejužším smyslu" charakterizu „sociální poměry" jako „složení společnosti, postavení a vzájemný poměr jejích složek". Př složky považuje „třídy a stavy". Třída znamená „souhrn osob, které jsou sobě blízké podobn co do hospodářských statků, co do vnějšího postavení i co do vnitřního životního osudu". O jest souhrn lidí, kteří - pro své povolání nebo pro svůj původ neb i pro propůjčenou jim m zvláštní společenskou vážnost i zvláštní společenské výsady". „Rozvržení společnosti na tř souvisí s hospodářskými poměry. Naproti tomu rodové a kulturní společenství vede k jiným s které zveme rody, rodiny, kmeny, národy" (Mendl 1936, 590). Rozdílem vůči západoevropské podobě historických a sociálních věd je spíše nápadně silná d nalezení „zákonů". Je však mnohdy těžké rozhodnout, nakolik jde jen o ritualizovanou disku jejíž se slovo „zákon" stalo neodstranitelnou součástí, nebo nakolik se pod tímto slovem v promýšlený pojem. Tak či onak o „zákonech" se mluví tam, kde by se v té době v západoevrop mluvilo spíše o „systémech, „modelech", „vzorcích" atd. Příkladem mohou být některá slovní Sociologie je v polovině šedesátých let již se samozřejmostí legitimní marxistická discipl Comtem a Marxem, je vymezena jako „věda o zákonech vývoje a struktury společnosti (Sedláče V jiném hesle, které je zde pro nás zajímavé, se říká, že „Marx v Kapitálu ukázal, že každ ekonomická formace má svůj vlastní konkrétní populační zákon". „Abstraktní populační zákon jen v přírodě, pokud do ní člověk nezasahuje svou přetvářející činností". Obyvatelstvo je zahrnující všechny třídy a další sociální skupiny. A vzhledem k tomu, co je řečeno níže, z upozornění mínění, že na vývoj populace působí „složitá dialektika sociálního, ekonomickéh biologického" (Urbánek 1966: 316). Aniž bych jakkoli chtěl zpochybňovat inovativní význam uvedené Tompsonovy práce, zasluhuje uvést, že v českém dějepisectví načrtl již na sklonku čtyřicátých let v duchu svého strukt 1998) program dějin pojmů (coby projevů „sociálně myšlenkové tvářnosti") František Kutnar. studovat pojmy v jejich dějinné a sociální variabilitě co do jejich obsahu („význaku") a j funkce („úkonu") jako jednu z rovin sociální struktury (Kutnar 1948, 1993). Laslettovo pojetí je svým způsobem soustavněji propracovanou obdobou částečně romanticky l etnografických a raněsociologických tezí 19. století o staré patriarchální rodině (domě), např. ve francouzském prostřední Le Play, v německém Riehl a které mají svou podobu i ve s etnografii (podrobněji srov. Mitterauer 1990: 25-40, 131-190; Horský 1993; Horský - Seligo Paul Veyne soudí, že „pojmy ze sféry pozemských prožitků [les concepts de vécu sublunarie] těch, které využívá historie, jsou naprosto odlišné od pojmů věd", ať už jde o vědy dedukt fyzika nebo čistá ekonomie, „nebo vědy, které se jimi snaží stát, jako biologie" (Veyne 19 2010: 181). Veyne zároveň rozlišuje trojí druh pojmů (espčces de concepts): (1.) pojmy ded („síla", „magnetické pole" a pod., včetně, podle Veynea, některých pojmů ekonomie). „Jsou dokonale definované teorií, která je umožňuje konstituovat, a objevují se až na konci dlou vysvětlování". Dále (2.) to jsou „jiné pojmy v přírodních vědách, vycházející z empirické kritéria rozlišení živočichů a rostlin v biologii či rozhodnutí, zda velryba patří mezi ry (3.) to jsou pojmy patřící do „oblasti zdravého rozumu" (sens commun). „Výlučně" do této o rozumu patří podle Veynea „historické pojmy", a proto nemají „přesné hranice" (Veyne 1978: 181-182). Paul Ricoeur vychází z rozčlenění, které nabídl Henri-Irénée Marrou, a uvažuje „pět velkýc pojmů, jež užívá historiografie. Rozlišují: (a) „pojmy aspirující na univerzálnost", a to zakládajících podle Ricoeura sémantiku jednání; (b) „analogické nebo metaforické užití ... singulárního obrazu" (např. přenesení adjektiva „barokní" z kontextu baroka na jiné období termíny označující instituce, nástroje či nářadí, způsoby jednání, cítění či myšlení, pros fakta" (např. termíny jako „konzul" či „římská ctnost"); (d) ideální typy v pojetí Maxe We „jednotlivé termíny", které nelze vymezit „vyčerpávající definicí", neboť označují „nějaký kratší či delší období dějin určitého lidského prostředí, nebo dějin umění, myšlení atd." starověk", „Athény", „renesance", „baroko") (Ricoeur 2000: 286-287). Ve smyslu rozlišení referencí a reprezentací Ankersmit říká, že „výsledky historického výz vyjádřeny v tvrzeních, narativní interpretace jsou soubory tvrzení. Zajímavý rozdíl není m a všeobecnými tvrzeními, ale mezi všeobecnými tvrzeními a historickou narací. Jednoduché t sloužit oběma pánům" (Ankersmit 2009b: 172). V Ankersmitově pojetí jsou pak reprezentace c podstatě nestabilní", neboť v nich obsažená tvrzení, byť mají povahu referencí vztažených nabízejí v této své pozici rozmanité významy (Šuch 2010: 178). Jako příklad vybraný z řady poměrně rozmanitých vymezení „historických teorií" lze uvést m Welskoppa, že to jsou formalizovaná shrnutí důležitých souvislostí, která přeměňují empiri pravidelnosti na výpovědi o pravidlům odpovídajících logických vzorcích vztahů (Es sind fo Zusammenfassungen wichtiger Zusammenhänge, die empirisch festgestellte Regelmäßigkeiten in überregelgesteuerte logische Beziehungsmuster verwandeln). Jedná se o výroky o praktikách osvědčují (prokazují, bewähren) teprve v jejich historickém jednání (Welskopp 2008: 139). Ideální typy nejsou ani (induktivním) zobecněním zkušenosti (tj. nejsou to „druhové pojmy" Gattungsbegriffe), ani nejsou vymezeny příkladem, kdy by byl jeden jev vybrán jako definuj celou skupinu jevů. Vznikají jakožto nástroje (nikoli výsledky) poznání coby „utopie" na z úsudku (Urteil) o tom, co je „typické", vystupňováním jednoho či několika rysů skutečnosti a jednoznačnosti definice (Weber 1904: 22-26; Weber 1998: 43-52; Havelka 1998: 68-80; Kim O Weberových idálních typech mluví z výše citovaných narativistů kupříkladu i Paul Veyne. snahou o „serializaci" (což, bylo-li by to myšleno v duchu francouzské histoire sérielle, na místě), zároveň však jejich pojetí vůči Weberovu posouvá. Mluví o nich jako o popisech, „událost simplifikována a pozorována z určitého úhlu" (Veyne 2010: 193-195). Weber však ne typy jen k popisům „událostí" (zvláště jsou-li pojaty jako danosti navozující změnu) či „d je nejednou podsouváno (Horský 2009: 80-86), ale pomocí idálních typů chce Weber konstruov pojmy, tak ideje (myšlenky, o nichž předpokládáme, že motivují individuální sociální jedná neposlední řadě jsou pak ideálními typy konstrukce vztahující se ke komplexnějším pojmovým 2002: 504). Proti Veyneovu mínění by patrně šlo argumentovat odkazem na Vašíčkem uváděnou k soustavné směřující vzestupnou škálu: „před-pojmy, pojmy-obrázky, komplexy pseudo-pojmů, potom obecn a posléze pojmy obecné" (Vašíček 2006: 95). Zajisté ne všechny, přece však alespoň některé historické pojmy tímto vývojem prošly. Avšak ve Veyneově, Ricoeurově a Ankersmitově pojetí ne všechny. Ankersmit se kupříkladu vymezuje proti kritice Chrise Lorenze, že rozdíl mezi tvrzeními (jakožto výsledky historického výzkumu) a celou (historickou) narací je jen rozd (degree) a nikoli rozdíl druhu (kind) (Ankersmit 2009c: 208-216). Rovněž odmítá, že lze „n substance" převést na „intersubjektivně denotované rysy skutečnosti" (Zammito, 2005: 178; 185-186). S McCulaghem by však v tomto bodě bylo možné polemizovat. (1.) Mnozí přírodovědci by se pa tvrdit, že pro ně existují jen objekty a jejich změny (to by byla ryze empirická stránka, obsah pozorování). Mnohé vědní obory, jako je kupříkladu sémiotická biologie, předpokládaj prostorově nevázaných vztahů (Deely 2010; Markoš 2010). (2.) Otázkou pak je, zda lze z hle vědy opravdu uvažovat jen o jakémsi souhrnu, sumě „physical events" (fyzických událostí, r přeložit jako: fyzických dějů), která je „Francouzskou revolucí". Namítnout předně lze, že skutečnost je také intencionální povahy, že totiž „fakta" - i když je budeme chápat jako p interpretativním ustanovováním ještě sémioticky nezřetelné a nejasné, „postuláty pravdivos o skutečnosti" - jsou již v, řekněme, „ontické", aktérské rovině určitým způsobem ukotvena (Lorenz 1997: 18-34). Aktéři, jejichž jednání se navenek projevuje jako „fyzické děje", je k určitým hodnotám, ideálům a idejím, pod vlivem svých představ o tom, co je „konstituce", „revolta", k jakému stavu či skupině přináležejí atd. To je přijatelné jak z hlediska meto ontologického individualismu, tak i kolektivismu (Lorenz 1997: 295-303). Je tudíž otázkou, by pro sociální, kulturní a historické vědy byla pouhá suma „physical events" bez onoho ak sémiotického, konceptuálního a axiologického rozměru vůbec zajímavá, srozumitelná a ve své identifikovatelná. „Cultural objects" are not of the same nature as the serialized data studied by economic h demographic history, since „they are not manufactured by the historian but by the people h give off meaning. They meed to be read, not conted" (Chartier 1985: 683). Jürgen Kocka, jeden z klasiků německé Historische Sozialwissenschaft, uvažuje o „předmětec historickovědního poznání tak, jako by byly v zásadě o sobě onticky dány. Metodologicky vy snahy o určité propojení Marxe a Webera. Ví, že u Webera není „předmět" pouze selektovaný, badatelových výchozích hledisek a hodnotových idejí (Wertideeen) přímo konstituovaný (Kock Přece však - což může být právě ozvuk Marxova objektivistického stanoviska - soudí, že děj je vždy selektivní, založený na výběru určitých znaků zkoumaného předmětu. Nikdy není plný (Abbildung) všech rysů (znaků - Merkmale) předem daného předmětu, jenž je zkoumán (des vor untersuchenden Gegenstanddes). Díky této selektivitě se k jednomu a témuž zkoumanému předm vztahovat více „historických argumentací" (Kocka 1986: 42). Mnohočetnost argumentací vztah témuž předmětu by odpovídala tomu, co Paul Veyne označuje jako izometrické zobrazení. Děje však podle Veynea ještě více relativistické, než aby bylo jen izometrií (tj. zobrazováním nejrozmanitějších úhlů pohledu) (Veyne 2010: 58-62). Kocka dále vymezuje také teorie v his Jsou to podle něj z historických pramenů nepocházející explicitní a konzistentní pojmové s kategorií, které mají sloužit k identifikaci, rozkrytí a vysvětlení historických předmětů Gegenstände), o nichž je bádáno (Kocka 1977: 178). Avšak celá věc není tak jednoznačná. St povšimneme-li si, že jiný z klasiků téhož směru, Hans-Ulrich Wehler, užívá takřka zcela st teorií v historických vědách, ovšem s tím rozdílem, že namísto „předmětů" v ní mluví o „pr 1979: 17-18). „Problém", jenž má být identifikován, rozkryt a vysvětlen, by bylo jen stěží jako daný o sobě, onticky, bez přičinění nějakého badatelského subjektu, jenž jej spatřuje Ve vědě o kultuře (Kulturwissenschaft), jak se často cituje z Webera, nejde o věcné spojit předmětů („sachliche" Zusammenhänge der „Dinge"), nýbrž o myšlenkové souvislosti problémů Zusammenhänge der Probleme) (Weber 1904: 41; Weber 1998: 23; Kim 2002: 102). Obdobně Franç vymezuje „historii řad" (l'histoire sérielle) a odlišuje ji od klasické událostní historie événementielle), říká, že historie řad je historickou vědou zaměřenou na problémy (une his problčme[s]), nikoli vyprávějícím dějepisectvím (une histoire-récit) (Furet 1974: 84-85). Německý překlad zde užívá „světové dějiny" (eine Weltgeschichte) (Furet 1976: 108-109). „U před tím, než je badatelsky konstatována, vyžaduje nějaké dějiny, v jejichž rámci se jedin událost jevit. V pojetí jiných autorů to však nemusejí být nutně dějiny světové či globáln poskytují-li „minimum před a po" (Koselleck 2000: 144-157). Němečtí překladatelé zde říkají: teorie a metody (Furet 1976: 109). Soustavně definovaný p odkazuje k teorii. Přejímání pojmů z jiných věd, jež se zde Furetovi jeví jako plus, nemus vždy bez obtíží. Do historických věd, jak upozorňuje např. Zdeněk Beneš, pronikají pojmy z lidského myšlení nebo z oblasti zcela mimovědní. Těmto termínům (pojmům) byl tak novým kon nový od původního odlišný význam. Při tom si ale ... mohly ponechat i svůj původní význam, kontext stále ještě asociuje. Tady leží jeden ze základních kamenů polysémantičnosti těcht tudíž také jeden z hlavních zdrojů jejich pojmové nejasnosti a neostrosti" (Beneš 1995: 36 V bádání o aktérských pojmech se od sedmdesátých let přesunul akcent z klasického pojetí d (Koselleck 2002; Schorn-Schütte 2002a) na diskursivní a sématickou analýzu, tj. od snahy h postupem, interpretativně porozumět myšlenkovým obsahům ke snaze popisovat hranice a rozsa sématických polí. V rámci německé školy Geschichtliche Grundbegriffe (Lottes 2002: 263-265 2002b: 271-277; Ira 2994; Jordan 2009: 123-128), která se konstituovala kolem rozsáhlého s slovníkového díla (Brunner - Conze - Koselleck 1972-97), vychází Reinhart Koselleck (v osm z přesvědčení, že bez společně sdílených pojmů (gemeinsame Begriffe) by nemohla existovat jako společný prostor politického jednání (politische Handlungseinheit). Zároveň však jsou založeny v politicko-společenských systémech, které jsou komplexnější, než aby je bylo mož jako pouhá jazyková společenství (Sprachgemeinschaften), organizovaná kolem klíčových pojm 2000: 108). Pojmy jsou tak v Koselleckově pojetí současně indikátory i faktory (sociální) (Jordan 2009: 125). Později Dietrich Busse kritizoval Kosellecka, že nevychází z teoretick „pojmu" a „významu" a že upřílišněně spoléhá na autonomii slov. Buse chce na místo dějin p dějiny kognitivní a sémantické struktury (Busse 1987). V nich jednotlivá slova neodkazují k pojmům, nýbrž k sémantickým polím (tj. k neustále přítomné kontextuální variabilitě možn Studium by mělo směřovat k povaze a změně celé sémantické sítě (Busse - Hermanns - Tuebert přenesení důrazu na diskursivitu, kontextualitu a sémantická pole chce Willibald Steinmetz dějin ideologií a dějin pojmů k rozboru „elementárních vět", toho, co bylo „vyslovitelné a Tento rozbor je pro něj zároveň studiem prostoru politického jednání (Steinmetz 1993). Josef Petráň náleží k těm, kdo studiem cen naplňovali někdejší badatelský program Václava 1971). Petráňův výzkum vedl až k vymezení tržních okruhů a srovnávání cenových hladin obil (Petráň 1977). Vydání: 14, 2012, 3 Zdroje Ankersmit, Frank R. 1994. „Six Theses of Narrativist Philosophy of History". Pp. 33-43 in Tropology. The Rise and Fall of Metaphor. Berkeley: University of California Press. Ankersmit, Frank R. 2001. „The Linguistic Turn: Literary Theory and Historical Theory". Pp Historical Representation. Stanford: Stanford UP. Ankersmit, Frank R. 2009a. „Narrative and Interpretation". Pp. 199-208 in Aviezer Tucker ( to the Philosophy of History and Historiography. Malden - Oxford - Chichester: Wiley + Bla Ankersmit, Frank R. 2009b. „Šesť téz o naratívnej filozofii histórie." Pp. 171-181 in Rast Juraj Šuch - Eugen Zeleňák (eds.): Kapitoly zo súčasnej filozofie dejín. Bratislava: Chron Ankersmit, Frank R. 2009c. „Obrat k jazyku: Literárná teória a teória histórie." Pp. 183-2 Kožiak - Juraj Šuch - Eugen Zeleňák (eds.): Kapitoly zo súčasnej filozofie dejín. Bratisla Beneš, Zdeněk. 1995. „Pojmy jako předmět historiografického studia. (Příklad: Gollova hist její zakladatel)." Český časopis historický 93, 1995: 359-395. Beneš, Zdeněk. 2004. „Obtížné pojmy, či pojmy na obtíž? Teorie a filosofie dějin v české h Pp. 71-84 in Ivana Holzbachová a kol.: Filozofie dějin. Problémy a perspektivy. Brno: Masa univerzita. Bloch, Marc. 2004. Králové divotvůrci. Studie o nadpřirozenosti přisuzované královské moci Francii a Anglii. Praha: Argo. Braudel, Fernand. 1999. Dynamika kapitalismu. Praha: Argo. Brunner, Otto - Conze, Werner - Koselleck, Reinhart (eds.). 1972-97. Geschichtliche Grundb Historisches Lexikon zur politisch-sozialen Sprache in Deutschland I.-VIII.. Stuttgart. Burguičre, André. 1974. „La démographie". Pp. 101-141 in: Jacques Le Goff - Pierre Nora (e l'histoire II. Nouvelles approches. Paris: Gallimard. Burke, Peter. 1992. History and Social Theory. Cambridge: Polity Press. Burke, Peter. 2006. Variety kulturních dějin. Brno: CDK. Burke, Peter. 2011. Co je kulturní historie? Praha: Dokořán. Busse, Dietrich. 1987. Historische Semantik. Analyse eines Programs. Stuttgart. Busse, Dietrich - Hermanns, Fritz - Teubert, Wolfgang (eds.). 1994. Begriffsgeschichte und Diskursgeschichte. Methodenfragen und Forschungsergebnisse der Historischen Semantik. Opla Čáňová, Eliška - Horská, Pavla. 1972. „Obyvatelstvo obce Břevnov v církevních pramenech z AUC - Phil. et Hist., Studia historica VIII: 81-100. Čáňová, Eliška - Horská, Pavla. 1992. „Existuje středoevropský model rodiny pro předstatis Pp. 90-103 in Zdeněk Pavlík (ed.): Sňatečnost a rodina. Praha: Academia. Čáňová, Eliška. 1989. „Population of the Třeboň Dominium (An Analysis of the List of Subje Historická demografie 1989, 13: 33-58. Deely, John. 2010. „Sémioze přesahuje vnímání". Pp. 203-212 in Anton Markoš (ed.): Jazykov živého. Červený Kostelec: P. Mervart. Dokoupil, Lumír - Fialová, Ludmila - Maur, Eduard - Nesládková, Ludmila. 1999. Přirozená m českých zemí v 17. a 18. století. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Duhamelle, Christophe - Schlumbohm, Jürgen (eds.). 2003. Eheschließungen in Europa des 18. Jahrhunderts. Muster und Strategien. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. van Dülmen, Richard. 1993. Gesellschaft der frühen Neuzeit. Kulturelles Handeln und sozial - Köln - Weimar: Böhlau. Dupâquier, Jacques. 1984. Pour la démographie historique. Paris: PUF. Dupâquier, Jacques - Kessler, Denis. 1992. La société française au XIXe sičcle. Tradition, transformation. Paris: Fayard. Ehmer, Josef - Mitterauer, Michael (eds.). 1986. Familienstruktur und Arbeitsorganisation Gesellschaften. Wien - Köln - Graz: Böhlau. Elias, Norbert. 2006. O procesu civilizace I. Sociogenetické a psychogenetické studie. Pro světských horních vrstev na Západě. Praha: Argo. Fialová, Ludmila - Horská, Pavla - Kučera, Milan - Maur, Eduard - Musil, Jiří - Stloukal, Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha: Mladá fronta. Flerry, Michel - Henry, Louis. 1976. Nouveau manuel de dépouillement et d'exploitation de ancien. Paris: Institut National d'Etudes Démographiques. Furet, François. 1974. „Le quantitatif en histoire". Pp. 69-93 in Jacques Le Goff - Pierre Faire de l'histoire I. Nouveaux problčmes. Paris: Gallimard. Furet, François. 1976. „Die quantitative Geschichte und die Konstruktion der Geschichtlich Pp. 97-117 in Hans Michael Baumgartner - Jörn Rüsen (eds): Seminar: Geschichte und Theorie Historik. Frankfurt am Main: Suhrkamp. Ginzburg, Carlo. 1979. „Spie. Radici di un paradigma indiziario". Pp. 57-196 in Aldo Garga Crisidella ragione. Nuovi modelli nel rapporto tra sapere e attivita umane. Turin: Einaudi Ginzburg, Carlo. 2002. Benandanti. Čarodějnictví a venkovské kulty v 16. a 17. století. Pr Guillaume, Pierre - Poussou, Jean-Pierre. 1970. Démographie historique. Paris: A. Colin. Goubert, Pierre. 1960. Beauvais et le Beauvaisis de 1600 a 1730. Contribution ŕ l'histoire France du XVIIe sičcle I.-II. Paris. Habermas, Rebekka - Minkmar, Niels (eds.). 1992. Das Schwein des Häuptlings. Sechs Aufsätz Antropologie. Berlin: Wagenbach. Hajnal, John. 1965. „European Marriage Patterns in Perspective." Pp. 104-143 in D. V. Glas Ewersley (eds.): Population in History. Essays in Historical Demography. London. Havelka, Miloš. 1998. „Max Weber a počátky sociologie náboženství." Pp. 15-115 in Max Webe náboženství. Praha: Vyšehrad. Havelka, Miloš. 2004. „Co může znamenat ,filozofie' v tzv. ,filozofii dějin'." Dějiny - te 2004: 191-211. Henry, Louis. 1980. Techniques d'analyse en démographie historique. Paris: Institut Nation Démographiques. Horská, Pavla - Kučera, Milan - Maur, Eduard - Stloukal, Milan. 1990. Dětství, rodina a st Evropy. Praha: Panorama. Horská-Vrbová, Pavla. 1970. Kapitalistická industrializace a středoevropská společnost. Př formování tzv. průmyslové společnosti. Praha: Academia. Horský, Jan. 1993. „Ältere Diskussion über die Zadruga und die Familienbesitzgemeinschaft heutige Studium der Familienstrukturen und -Typen." Historická demografie 1993, 17: 37-51. Horský, Jan - Maur, Eduard. 1993. „Die Familie, Familienstrukturen und Typologie der Famil böhmischen Historiographie." Historická demografie 1993, 17: 7-35. Horský, Jan - Seligová, Markéta. 1996. Rodina našich předků. Praha: Nakladatelství Lidové Horský, Jan. 1997. „Bedřich Mendl a noetika Maxe Webera." Pp. 71-78 in Bedřich Mendl, prof hospodářských dějin Univerzity Karlovy, 1892-1992. Acta Universitatis Carolinae, Phil. et Praha: Karolinum. Horský, Jan. (ed.). 1999. Kulturní a sociální skutečnost v dějezpytném myšlení. Příspěvky dějepisectví doby Gollovy školy. Ústí nad Labem: Albis international. Horský, Jan. 2009. Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním. Úvahy o povaze, postupech a mezíc vědy. Praha: Argo. Horský, Jan. 2011a. „Teorie jako konstitutivní rys vědeckosti a jejich místo v českém děje - teorie - kritika 8, 2011: 311-328. Horský, Jan. 2011b. „Evoluční koncepce v současném historickovědním studiu kultury (Teorie s nimi dnes počít?)." Historická demografie 2011, 35: 147-178. Hroch, Miroslav - Petráň, Josef. 1964. „K charakteristice krize feudalismu v XVI.-XVII. st Československý časopis historický 12, 1964: 347-364. Chartier, Roger - Roche, Daniel. 1978. „Sociale (histoire)". Pp. 515-521 in Jacqes Le Goff - Jacqes Revel: La nouvelle histoire. Paris. Chartier, Roger.1985. „Text, Symbols, and Frenchness." The Journal of Modern History 57, 1 Chartier, Roger. 1987. „L'histoire ou le récit véridique". Pp. 115-135 in Philosophie et h Centre Georges Pompidou. Chartier, Roger. 1992. Die unvollendete Vergangenheit. Geschichte und die Macht der Weltau Frankfurt sm Main: Fischer. Chartier, Roger. 2010. Na okraji útesu. Čevený Kostelec: P. Mervart. Ira, Jaroslav. 2004 „Dějiny politických pojmů: nové roviny, nové přístupy a nové otázky". kritika 1, 2004: 213-236. Imhof, Arthur E. 1977. Einführung in die Historische Demographie. München: Beck. Janáček, Josef. 1957. „Příspěvek k otázce kupeckého zisku v 16. století." Československý č 5, 1957: 276-289. Jančárek, Petr. 1971. Města českého Krušnohoří v předbělohorské době. Ústí nad Labem: Seve nakladatelství. Jordan, Stefan. 2009. Theorien und Methoden in der Geschichtswissenschaft. Paderborn - Mün Zürich: F. Schörning. Kárníková, Ludmila. 1965. Vývoj obyvatelstva v českých zemích 1754-1914. Praha: Academia. Kim, Duk-Yung. 2002. Georg Simmel und Max Weber. Über zwei Entwicklungswege der Soziologie + Budrich. Kocka, Jürgen. 1977. „Gegenstandsbezogene Theorien in der Geschichtswissenschaft: Schwieri Ergebnisse der Diskusion." Pp. 178-188 in Jürgen Kocka (ed.): Theorien in der Praxis des H Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Kocka, Jürgen. 1986. Sozialgeschichte, Begriff - Entwicklung - Probleme II. Göttingen: Van Ruprecht. Koselleck, Reinhart. 2000. Vergangene Zukunft. Zur Semantik geschichtlichter Zeiten. Frank Suhrkamp. Koselleck, Reinhardt. 2002. „Begriffsgeschichte". Pp. 40n. in Lexikon Geschichtswissenscha Grundbegriffe. Stuttgart: P. Reclam Jun. Kriedte, Peter - Medick, Hans - Schlumbohm, Jütgen (eds). 1977. Industrialisierung vor der Industrialisierung. Gewerbliche Warenproduktion auf dem Lande in der Formationsperiode des Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Krofta, Kamil. 1949. Dějiny selského stavu. Praha: J. Laichter. Křivka, Josef. 1967. „Populační vývoj mělnického panství v letech 1693-1749." Historická d 1967: 7-18. Kutnar, František. 1948. Sociálně myšlenková tvářnost obrozenského lidu. Praha: Historický Kutnar, František. 1993. „Základní otázky historického pojmosloví". Pp. 229-235 in Antonín Druhý sjezd československých historiků (5.-11. října 1947) a jeho místo ve vývoji českého letech 1935-1948. Praha: Archiv AV ČR. Laslett, Peter - Wall, Richard (eds.). 1972. Household and Family in Past Time. Cambridge Cambridge UP. Laslett, Peter - Oosterveen, Karla - Smith, Richard M. (eds.). 1980. Bastards and its Comp London: E. Arnold. Laslett, Peter. 1988. Verlorene Lebenswelten. Geschichte der vorindustriellen Gesellschaft Graz: Böhlau. Livi Bacci, Massimo. 2003. Populace v evropské historii. Praha: Nakladatelství Lidové novi Lorenz, Chris. 1997. Konstruktion der Vergangenheit. Eine Einführung in der Geschichtstheo Weimar - Wien. Lottes, Günther, 2002. „Neue Ideengeschichte". Pp. 261-269 in Joachim Eibach - Günther Lot Kompas der Geschichtswissenschaft. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Markoš, Anton. 2010. „Biosémiotika jako svár moderny s postmodernou". Pp. 213-.228 in Anto Jazyková metafora živého. Červený Kostelec: P. Mervart. Martin, Jochen - Nitschke, August (eds.). 1986. Zur Sozialgeschichte der Kindheit. Freibur Alber. Martin, Jochen - Zoeppfel, Renate (eds.). 1989. Aufgaben, Rollen und Räumen von Frau und M Freiburg - München: K. Alber. Maur, Eduard. 1971. „Problémy demografické struktury Čech v polovině 17. století." Českosl historický 19, 1971: 739-870. Maur, Eduard. 1972. „Populačních vývoj českých komorních panství po válce třicetileté." Ac Carolinae - Phil. et His., Studia historica VIII: 9-80. Maur, Eduard. 1976. „Geneze a specifické rysy českého pozdněfeudálního velkostatku." Acta Carolinae - Phil. et His., Studia historica XIV: 229-258. Maur, Eduard. 1978. Základy historické demografie. Praha: Filosofická fakulta UK Maur, Eduard. 1981. „Příspěvek historické demografie k objasnění počátků lidového kacířstv Husitský Tábor 4, 1981: 101-109. Maur, Eduard. 1989. „Příspěvek k demografické problematice předhusitských Čech (1346-1419) Universitatis Carolinae - Phi. et Hist., Studia historica XXXIV: 7-71. McCullagh, C. Behan. 2009. „Colligation". Pp. 152-161 in Aviezer Tucker (ed.): A Companion Philosophy of History and Historiography. Malden - Oxford - Chichester: Wiley - Blackwell. Medick, Hans. 1996. Weben und Überleben in Laichingen 1650-1900. Lokalgeschichte als allge Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Mendl, Bedřich. 1936. Hospodářské a sociální poměry v antice a jejich proměna v Římské říš in Josef Šusta (ed.): Dějiny lidstva od pravěku k dnešku II. Římské imperium, jeho vznik a Melantrich. Meran, Josef. 1985. Theorien in der Geschichtswissenschaft. Göttingen: Vandenhoeck & Rupre Meran, Josef. 1988. „Historische Methode oder Methoden in der Historie? Eine Frage im Lich Methodologiegeschichte." Pp. 114-129 in Historische Metode. München. Meuvret, Jean. 1946. „Les crises de subsistance et la démographie de la France d'Ancien Ré 1, 1946: 643-650. Michňák, Karel. 1966. „Logické a historické." Pp. 248-249 in Stručný filosofický slovník. Míka, Allois. 1957. „K otázce počátků původní akumulace kapitálu v českých zemích." Českos historický 5, 1957: 632-663. Mitterauer, Michael 1990. Historisch-anthropologische Familienforschung. Fragestellungen u Wien - Köln: Böhlau. Nodl, Martin. 2007. Dějepisectví mezi vědou a politikou. Úvahy o historiografii 19. a 20. CDK. Nový, Rostislav. 1973. „Poddanská města a městečka v předhusitských Čechách." Českoslovens historický 21, 1973: 73-109. Petráň, Josef. 1963. Zemědělská výroba v Čechách v druhé polovině 16. a začátkem 17. stole Universitatis Carolinae - Philosophica et historica - Monographia V.) Praha: Universita Ka Petráň, Josef. 1964. „K problematice tzv. cenové revoluce ve střední Evropě." Numismatický 47-74. Petráň, Josef. 1971. „Die Problem der Preise, Lohne und Meteriellen Lebensbedingungen vom die Mitte des 19. Jahrhunderts. Eine Aufgabe der tschechoslowakischen Historiker." Pp. 7-1 cen, mezd a materiálních podmínek života od 16. do poloviny 19. století (Acta Universitati Philosophica et historica 1/1971). Praha: Univerzita Karlova. Petráň, Josef. 1977. „Ceny obilí a tržní okruhy v Čechách v 18. a počátkem 19. století." P Problémy cen, mezd a materiálních podmínek života lidu v Čechách v 17.-19. století II. (Ac Carolinae - Philosophica et historica 3/1977). Praha: Univerzita Karlova. Placht, Otto. 1957. Lidnatost a společenská skladba českého státu v 15.-18 století. Praha: Procházka, Vladimír. 1963. Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. stol NČSAV. Ricoeur, Paul. 2000. Čas a vyprávění I. Zápletka a historické vyprávění. Praha: Oikoymenh. Rüsen, Jörn. 1986. Rekonstruktion der Vergangenheit. Grundzüge einer Historik II: Die Prin historischen Forschung. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Sedláček, Jan. 1966. „Sociologie". Pp. 40-41 in Stručný filosofický slovník. Praha: Svobod Schorn-Schütte, Luise. 2002a. „Ideengeschichte." Pp. 174-178 in Lexikon Geschichtswissensc Grundbegriffe. Stuttgart: P. Reclam Jun. Schorn-Schütte, Luise. 2002b. „Neue Geistesgeschichte." Pp. 270-280 in Joachim Eibach - Gü (eds.): Kompas der Geschichtswissenschaft. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Schlumbohm, Jürgen. 1994. Lebensläufe, Familien, Höfe. Die Bauern und Heuerleute des Osnab Kirchspiels Belm in proto-industrieller Zeit 1650-1860, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Srb, Vladimír - Kučera, Milan. 1959. „Vývoj obyvatelstva českých zemí v XIX. století." Sta demografie 1, 1959. Steinmetz, Willibald. 1993. Das Sagbare und das Machbare. Zum Wandel politischer Handlungs England 1780-1867. Stuttgart. Stella, Marco - Havlíček, Jan. 2012. „Je lidská evoluce uzavřenou záležitostí? Vztahy biol evoluce z hlediska evoluční antropologie." Pp. 29-53 in Lenka Hanovská - Jan Horský - Lind kol.: Evolvendi anthropologicae. Vývoj v antropologických perspektivách. Praha: Togga. Šima, Karel. 2009. „Velké vyprávění o lingvistickém obratu v teorii dějin a malý příběh če historiografie." Pp. 67-94 in Lucie Storchová - Jan Horský a kol.: Paralely, průsečíky, mi koncepty a pojmy v české a světové historiografii 20. století. Ústí nad Labem: Albis inter Štaif, Jiří. 2006. „Sociální a kulturní dějiny. Několik poznámek k postmoderní diskusi." P Borovský - Jiří Hanuš - Milan Řepa (eds.): Kultura jako téma a problém dějepisectví. Brno: AV ČR + Matice moravská. Štefek, Karel. 1998. „K problematice strukturalismu v Kutnarově díle." Pp. 184-191 in Podí Kutnara a agrárního dějepisectví na formování obrazu české minulosti. Z Českého ráje a Pod suplementum 4. Semily. Šuch, Juraj. 2009. „Historická narácia." Pp. 84-96 in Rastislav Kožiak - Juraj Šuch - Euge Kapitoly zo súčasnej filozofie dejín. Bratislava: Chronos. Šuch, Juraj. 2010. Naratívný konštruktivizmus Haydena Whita a Franka Ankersmita. Ostrava: univerzita. Švecová, Soňa. 1989. „Dva typy tradičnej roľníckej rodiny v Československu." Český lid 76, Tompson, Edward P. 1963. The Making of the English Working Class. London: Penguin Books. Topolski, Jerzy. 1984. Metodologia historii. Warszawa: Panstwowe Wysawnictwo Naukowe. Urbánek, Eduard. 966. „Obyvatelstvo." Pp. 316 in Stručný filosofický slovník. Praha: Svobo Válka, Josef. 1958. „Druhé nevolnictví a původní akumulace v 16. století." Československý historický 6, 1958: 316-324. Vašíček, Zdeněk. 2006. Archeologie, historie, minulost. Praha: Karolinum. Veyne, Paul. 1978. Comment on écrit l'histoire suivi de Foucault révolutionne. Paris: Édit Veyne, Paul. 2010. Jak se píšou dějiny. Červený Kostelec: P. Mervart. Vovelle, Michel. 1978. Piété baroque et déchristianisation en Provence au XVIIIe sičcle. P Seuil. Weber, Max. 1904. „Die ,Objektivität' sozialwissenschaftlicher und sozialpolitischer Erken für Sozialwissenschaften und Sozialpolitik 19, 1904: 22-87. Weber, Max. 1998. Metodologie, sociologie a politika. Praha: Oikoymenh. Wehler, Hans-Ulrich. 1979. „Anwendung von Theorien in der Geschichtswissenschaft." Pp. 17- Kocka - Thomas Nipperdey (eds.): Theorie und Erzählung in der Geschichte. München. Welskopp, Thomas. 1997. „,Handeln' und ,Struktur' bei Max Weber und Anthony Giddens." Pp. Mergel - Thomas Welskopp (eds.): Geschichte zwischen Kultur und Gesellschaft. Beiträge zur C. H. Beck. Welskopp, Thomas. 2008. „Theorien in der Geschichtswissenschaft." Pp. 138-157 in Gunilla B Freist - Hilke Günther-Arndt (eds.): Geschichte. Studien - Wissenschaft - Beruf. Berlin: A Wrigley, F. A. 1966. An Introduction to English Historical Demography. From the Sixteenth Century. London: Weidenfeld and Nicolson. Zammito, John. 2005. „Ankersmit and Historical Representation." History and Theory 44, 200 Jan Horský [ URL "LM-179.html "]