Gabriela Pěničková

Proces politické liberalizace ve východní Evropě koncem osmdesátých let 20. století vedl k otevření státních hranic a umožnil volnou výměnu zboží i myšlenek mezi Východem a Západem. Taktéž přinesl mnoho změn do života východoevropských zemí, k nimž patřil i rozkvět hazardního průmyslu v mé vlasti. Obdobný vývoj se odehrává v mnohých rezervacích indiánů v Severní Americe, kde se od přelomu osmdesátých let a devadesátých let dávají každoročně do provozu nová kasina. Jelikož mne zajímá hráčská vášeň jako kulturní jev, vypracovala jsem v obou zemích komparativní mikrostudii, v níž jsem zkoumala sociokulturní prostředí kasin. V rámci tohoto prostředí jsem věnovala obzvláštní pozornost aspektu efektu v oboru kasin.

Můj výzkum se konal ve dvou pražských kasinech v České republice v dubnu roku 2000 (tato práce se zaměří na jedno z nich - „kasino v paláci Savarin") a ve dvou kasinech, která patří americkým indiánům (hotel a kasino Seven Feathers v Canyonville ve státě Oregon a Cliff Castle v Camp Verde v Arizoně), v lednu a únoru roku 2001. Můj výzkum použil následující metody: účastnické pozorování, neformální (nestrukturované) rozhovory s návštěvníky kasin a posouzení různého informačního materiálu (propagační prospekty, letáky a brožurky vydávané pro hosty kasina a internetové stránky). Těmito antropologickými metodami jsem zkoumala prostředí kasina v následujících pěti hlavních oblastech: fyzické prostředí, společenské prostředí, stav podle pohlaví, věku a národnosti. V následujícím textu tyto oblasti podrobně popíši. Dále budu analyzovat několik prvků efektu v těchto oblastech. Takto bych ráda ukázala, jak mohou konkrétní „podoblasti" v rámci kasina vést k odlišným výsledkům, co se týče efektu. Konečně budu se věnovat kasinu jakožto kulturního jevu, jak byl definován v pojednáních Barbary Kirshenblattové-Gimblettové Turistická kultura a podle idejí Richarda Kurina z Manipulativní kultury.

Fyzické prostředí českého a indiánského kasina

Pokud jde o fyzické prostředí, zajímala jsem se o to, jak je organizován fyzický prostor v obou druzích kasin a jejich nejbližším okolí. Zatímco pražská kasina jsou umístěna hlavně v samotném středu města, kde jsou obklopena hotely, nákupními centry, restauracemi a rušnými ulicemi, kasina severoamerických indiánů představují samostatné ucelené komplexy, stojící na vlastním pozemku mimo město. Například kasino Seven Feathers se skládá z hotelu, bazénu v atriu, fitness centra, dárkového oddělení, kabaretu, restaurace Cow Creek, prodejny zmrzliny a místností pro kulturní a společenské akce, kde se mohou konat večírky, obchodní schůzky, konference apod. Jinými slovy toto středisko je jakýmsi vlastním městem, v jehož středu se nachází herní zařízení.

Naproti tomu pražská kasina jsou umístěna v budovách, které nebyly pro ně původně postaveny. Kasino v paláci Savarinu leží v barokním paláci Sylva Taroucca, postaveném roku 1745. Srovnáváme-li vnitřek obou druhů kasin, neujde nám, že je značný rozdíl u atmosféry, jež se s těmito budovami pojí. Indiánská kasina mají moderní architekturu, z níž vyzařuje představa novosti a snadné přístupnosti (bývá to jednopatrová budova se širokými vchody). Naproti tomu u pražských kasin se objevuje ovzduší konce 18. století, kdy se stavěly rozsáhlé barokní paláce s bohatou výzdobou, mnoha patry a četnými širokými schodišti. Atmosféru bohaté feudální rezidence a vznešeného vzhledu dotvářejí mramorová schodiště, mramorová fontánka ve vstupní hale a objemné rudé záclony, visící ve vchodu do každé místnosti kasina, na všech oknech a na hlavním balkonu. Pokud jde o samotné hry, jejich rozmístění se rovněž liší. Všechny hry s více než jedním hráčem, jimž se říká hry života, jako například ruleta, kostky, jednadvacet či Let It Ride, se u indiánského kasina nacházejí uprostřed a hrací automaty tam jsou roztroušeny kolem dokola hlavního sálu, kdežto v pražském kasinu jsou prvé hry umístěny podél zdí. Naproti tomu hrací automaty jsou individuálně umístěny v menším vedlejším salonku.

Společenské prostředí obou druhů kasin

V oblasti sociálního prostředí jsem se zajímala o umístění „rušných" a „klidných" prostor v hernách. Jinými slovy pátrala jsem po tom, kde se lidé nejvíc scházejí a kde naopak jsou nejméně navštěvovaná místa. Umístění her, které nejsou jen pro jednotlivce, vede v indiánských kasinech k tomu, že nejfrekventovanější zóna je uprostřed hracího prostoru. Druhou nejrušnější zónou je skupina několika hracích automatů, rozestavěných do kruhu (viz dodatek I), které jsou neustále obsazeny a hráči před nimi dokonce stojí ve frontě. Domnívám se, že to lze připsat „mýtu" kolujícímu mezi hráči, že u určitého druhu hracích automatů (či v určitý „správný" čas) je vyšší pravděpodobnost vyhrát větší obnos. Mezi další „rušné" zóny patří restaurace, prodejna zmrzliny a ve večerních hodinách kabaret. Kasino Cliff Castle v Camp Verde má také prostor pro děti („veselý koutek") i se zaměstnanci, kteří se o ně starají. Ten se rovněž velice používá. V pražských kasinech jsou nejobsazenějšími místy výlučně stoly s ruletou. Mám pocit, že je to částečně způsobeno tím, že tu nejsou žádné jiné možnosti pro zábavu, ani restaurace, a hrací automaty nepatří k hlavním atrakcím, s nimiž si zdejší obyvatelé kasina spojují. V pražských kasinech bývá často nedostatek vlastních stravovacích zařízení nahrazován smlouvami s hotely v nedalekém okolí, jež nabízejí zvláštní menu pro návštěvníky konkrétních kasin. A tak kasino v paláci Savarinu nabízí svým hostům stravování v hotelu Diplomat, Grand Hotelu Bohemia či hotelu Adria, kde mají zajištěny speciální stravovací služby.

Čas

Časový rozvrh práce v průběhu dne v kasinech stojí za pozornost u obou typů. Zdá se, že u obou nastává jakýsi „hluchý čas" mezi šestou a sedmou večer, kdy už „denní hosté" odešli a „večerní či noční" hosté se ještě nedostavili.

Obraz hostů a personálu

Třebaže jsou u obou druhů kasin jasné fyzické hranice mezi prostorem pro hosty a personál, společenské hranice mezi oběma skupinami vynikají ostřeji pouze v kasinech českých. Je tomu tak v důsledku rezervovaného, upjatého postoje pracovníků kasina, obzvláště krupiérů, k hostům kasina. Rezervovaný a chladný postoj se uplatňuje jmenovitě ve vztahu k neplatícím divákům, kteří do kasina podle všeho nepřišli utrácet větší částky. Naproti tomu se zdá, že personál v indiánských kasinech formuje volnější, neformální prostředí, ve kterém komunikuje s hosty velice přátelsky, někdy s nimi krátce pohovoří a některé ze stálých hostů oslovuje křestním jménem. Naopak v českých kasinech bývá komunikace mezi samotnými členy personálu intenzivnější a otevřenější, což by se patrně v očích personálu indiánských kasin hodnotilo jako neprofesionální chování. Krom toho takové vztahy posilují přehradu mezi krupiéry a hráči.

Pokud bychom měli odpovědět na řečnickou otázku „do jaké míry je hráčská vášeň společenskou či individuální záležitostí", odpověď by byla v obou zemích velice podobná. Kontakty mezi hráči jsou během hry minimální. Máme tu co do činění mnohem víc s neverbálním kontaktem mezi samotnou hrou a hráčem než mezi hráči navzájem. Hráči, kteří do kasina chodívají společně, se obvykle čas od času setkávají mezi jednotlivými hrami, aby spolu pojedli či šli si vypít do baru, ale pak se zase rozdělují, aby si našli místečko u „správného" automatu či u „nejšťastnějšího" stolu se hrou jednadvacet. Není tomu tak docela u návštěvníků kasin z řad národnostních menšin. Ze sledování Mexičanů, Paraguayců a indiánů při hře v indiánských kasinech lze konstatovat, že buď sázejí vždycky jako skupina nebo jeden vedle druhého, když jsou třeba u rulety, aby se tak mohli vzájemně sledovat, kdykoli zvednou hlavu od přední strany hracího automatu a rozhlížejí se. Ale přes fyzickou blízkost ani mezi nimi není verbální styk. Spíše bylo možno sledovat kratší rozhovory, jež se téměř vždy týkaly samotné hry, a tělesná gesta, jako například všelijaké pohyby očí, pokyvování či naznačování hlavou a výrazy tváře, jimiž se dávalo najevo, kde lze najít „nejlepší" automat či stůl se hrou jednadvacet.

Pohlaví a věk

V případě pohlaví lze určit zásadní rozdíly mezi indiánskými a českými kasiny. U prvně jmenovaných byl poměr žen k mužům téměř jedna ku jedné, kdežto u českých přibližně jedna ku patnácti. Je zajímavé, že v obou podnicích byl poměr pohlaví personálu podobný: téměř všechny hostesky jsou ženy a u krupiérů je poměr jedna ku čtyřem z hlediska žen.

Pokud jde o věk, skupina hráčů v indiánských kasinech je výrazně starší v důsledku vyššího počtu důchodců, kteří si chodí zahrát, což rozhodně nepřipadá v úvahu v České republice. Hra v kasinech je v České republice poměrně nedávným jevem a považuje se za cosi západního, určeného pouze pro „bohaté", „výstřední" lidi, hlavně muže, kteří si to mohou „dovolit". V porovnání s americkými důchodci mají čeští důchodci poměrně nízký příjem a bývají na tom hůře i zdravotně, což přispívá ke zvýšení rozdílu u průměrného věku v obou kasinech. Navíc do míst s indiánskými kasiny chodívají i rodiče s dětmi, což je v pražských kasinech naprosto vyloučeno.

Národnostní původ

V případě národností je nutno uvést menšinové skupiny, jež bývají zpravidla zastoupeny v obou prostředích. Mezi klientelu indiánských kasin patří samozřejmě američtí indiáni a rovněž Mexičané, Jihoameričané a také Asijci, i když v menším počtu. Většina ovšem připadá na bílé Američany.

Pokud jde o personál, jen velice malá část se skládá ze samotných indiánů, třebaže tu má být oficiálně dávána přednost domorodým obyvatelům. Podle místopředsedy Yavapai-Apačského sdružení vznikl tento paradoxní stav proto, že režim střídavých nočních a denních směn nelze skloubit se životním rytmem indiánů. Personál pražského kasina se skládá výlučně z českých zaměstnanců. Ovšem pokud jde o počet hostů například v Savarinu, sami Češi tu jsou v menšině a je tu mnohem víc asijských návštěvníků.

V obou druzích kasin je poměrně nízký kontakt mezi různými národnostními skupinami. U českého kasina bych to nazvala verbální a společenskou přehradou, jež může částečně vyvěrat z jazykové bariéry, jelikož u Asijců bývá znalost češtiny a naopak u Čechů znalost asijských jazyků vzácná. Částečně to též může být neoblíbeností Asijců ve východní Evropě; Asijci totiž bývají spojováni s asijskými (hlavně vietnamskými) obchodníky, kteří se zabývají hlavně stánkovým prodejem všelijakého zboží, jehož kvalita i původ jsou mnoha Čechům podezřelé.

Řízení, práce a výkon personálu

V rámci jednotlivých „podoblastí" a jejich vlivu na návštěvníky kasina, jejich počet, věk a pohlaví bych se chtěla obzvláště zmínit o efektu personálu, manažerské strategii a rozvržení a uspořádání fyzického prostředí jakožto formy efektivity.

V této komparativní studii lze vysledovat, jak rozličné zásahy přímo ovlivňují výsledek podnikání. Jedním z rozdílných výsledků mezi pražským a indiánským typem kasina je atmosféra, o níž lze v druhém v případě konstatovat, že je uvolněnější a vlídnější. Podle mého je to převážně způsobeno působením personálu. Personál v indiánském kasinu si počíná tak, že se tu návštěvník cítí vítán a „jako doma". Elegantní večerní obleky zaměstnanců a decentní líčení ženských pracovnic vyvolávají pocit, že se v tomto podniku koná cosi zvláštního. Zajímavé, apartní elektronické pomůcky jako třeba telefonní sluchátka na hlavě a nejnovější druhy vysílaček, jež jsou k dispozici bezpečnostním pracovníkům, posilují pocit důležitosti a „exkluzivity". A tak tento druh působení vede k vyšší atraktivitě takového podniku.

Opak lze říci o českém personálu, jenž především zdůrazňuje důležitost samotných pracovníků. Jeho rezervovaný postoj, obzvláště k hostům, kteří nehrají, vytváří pocit sociální stratifikace, jejž lze vystihnout slovy „když si nemůžete dovolit hrát, tak byste sem ani neměl chodit". Spíše staromódní uniformy zaměstnanců (pruhované obleky, černé minisukně ve spojení s bílými blůzami a červeným motýlkem pod límcem) a přehnané líčení krupiérek přispívají k atmosféře zašlých časů a cizoty tohoto prostředí, obzvláště u hostů, kteří nepatří do skupiny stálých zákazníků či nejsou majiteli kartiček pro vážené osobnosti.

Vedení indiánských kasin nabízí široké spektrum dalších programů a činností, jež mají přilákat návštěvníky nejen ke hře, ale také ke strávení jednoho či více dní při různorodé zábavě, a to v celých rodinách. Atraktivita hracího podniku je dozajista zvyšována takovými záležitostmi, jako jsou pravidelná zábavní představení v salón pro kabaret, plavání v bazénu či cvičení ve fitness centru, v nichž se lze oddávat pestré zábavě, propagované mimo budovu kasina.

Pokud jde o samotnou hrací činnost, vedení kasina nabízí podrobné brožurky uvádějící, jak se mají hrát rozličné hry v kasinu. Díky takovým nápadům vytváří vedení pocit aktivní účasti návštěvníků na samotném provozu, takže nevzniká pocit, že v rukou náladového personálu jsou pasivním prvkem hosté, jehož údělem je nechat tu ve hře měsíční mzdu, aby se tu člověk cítil vítán, jak je tomu v českých kasinech. Celkově platí, že díky prostředí vzniklému různými strategiemi přivádí vedení podniku v indiánských kasinech do jejich dveří návštěvníky mnohem širšího věkového rozptylu obojího pohlaví.

Při přitahování velkého počtu návštěvníků do kasina hraje značnou roli nejen výkon personálu a vedení podniku, nýbrž také uspořádání fyzického prostoru samo o sobě. Především jsou indiánská kasina přístupná invalidům, což umožňuje i vozíčkářům (jež tu lze spatřit v hojných počtech) a starším lidem, aby sem docházeli, což naprosto není případ kasin českých, jež bývají zhusta umístěna v prvním či druhém patře.

K celkové atmosféře podniku přispívá též uspořádání fyzického prostoru. To, jak jsou různé hry umístěny v indiánských kasinech, vytváří velikou ústřední „rušnou" zónu, kterou zabírají především muži a jež se pokládá za nejvzrušivější místo kasina. Dle mého soudu se tak vyhovuje mužské potřebě být na úrovni a ocitnout se „ve středu dění". Současně se tak ponechává dostatek soukromého prostoru ženám, jež hlavně hrají u automatů a cítí se dobře v intimním prostředí postranních prostor, jež kasino nabízí. Naproti tomu způsob uspořádání v pražských kasinech (spolu s obdélníkovým prostorem) neumožňuje existenci takového ústředního místa.

Efekt a makléřská kultura

V této části mé komparativní studie bych se chtěla zabývat jevem kasina z pohledu Kurinovy úvahy o makléřské kultuře a turistickém průmyslu. Je nutno upozornit, že až na silné, leč spíše staromódní rudé záclony a samotnou barokní architekturu, jež ovšem až do konce 20. století měla sotva co společného s hazardními hrami, nalezneme tu stěží nějaké tvořivé zdobení či originální nápady, pokud jde o interiér kasina. Pouze s jistými rozpaky lze hovořit o nějakém přizpůsobení české tradiční kultury, aby bylo do kasina přilákáno více lidí. Nicméně musím uvést, že zde se stav liší od indiánských kasin.

Když vstupujeme do kasina v Cliff Castle v Camp Verde, nemůžeme se ubránit snaze upřít oči na obrovskou nástěnnou malbu líčící „menšinovou přítomnost" amerických indiánů, kteří sedí na trávníku v několika kruzích a hrají „špejle" - tradiční hazardní hru. Tato nástěnná malba slouží několikerým účelům. Především je to symbol identity indiánů, jimž toto kasino patří. Současně se tak ujišťují i hosté, že se ocitli v indiánské zemi a jsou na návštěvě „opravdického" indiánského kasina, což samo o sobě má určitý nádech exotiky, jíž je pro turistický průmysl zapotřebí. Dále se tak má předejít kritice ze strany indiánských tradicionalistů, folklórních badatelů a „potrhlých" etnografů, kteří studují chorobnou hráčskou vášeň, i leckoho dalšího, kdo může projevovat nelibost, pokud jde o samotnou existenci a rostoucí počet kasin na půdě domorodců. Sám místopředseda Yavapai-Apačského sdružení mi pověděl, když jsem si prohlížela ten obraz: „Jak vidíte, indiáni se vždy věnovali hazardu... vždycky, tohle není nic nového." Takový výrok svým způsobem ospravedlňuje samotné provozování hazardu; tvrdí, že na něm není nic špatného, protože vychází z indiánské tradice, z dějin i kulturních zvyků tohoto národa.

Nástěnná malba tu působí jako prostředník mezi „tradiční" minulostí, jež má zabarvení čehosi „čistého" a „správného", a přítomností, což znejisťuje představy o tom, co je tradiční a co čistě komerční a kulturně manipulativní. Jinými slovy takový obraz předvádějící indiány při hazardní hře kdysi na konci devatenáctého století ospravedlňuje provoz samotného kasina. Děje se tak vytvářením dojmu, že to, co vidíte a k čemu patříte v rámci kasina, je vlastně jakýmsi pokračováním kulturního dědictví, když se tak předávají „správné" kulturní zvyky z minulosti do přítomnosti. Máme-li na zřeteli extrémní produkt hazardu - chorobnou závislost -, musíme zajisté souhlasit s Walterem Benjaminem, jenž mluvil o „zhodnocení dědictví" jakožto „katastrofě" (Barbara Kirshenblattová-Gimblettová: Destination Culture, s. 1).

Kasino jakožto cíl turistů

Ve své knize Turistická kultura hovoří Barbara Kirshenblattová-Gimblettová o kultuře jako cíli, jehož je zapotřebí k rozmachu turistického průmyslu. Lze za takovýto cíl pokládat nějaké kasino, ať již se nachází v České republice nebo na území amerických indiánů? Podle mého názoru ano. Nejenže jsou kasina takovým cílem na nějaké místní, celostátní či mezinárodní mapě, nýbrž také představují určité atraktivní body, jež spoluvytvářejí rekreační poměry určitého území a stále víc vlastně i na celém světě (Barbara Kirshenblattová-Gimblettová: Destination Culture, s. 132). Třebaže lze v druhém případě stále víc hovořit o kasinu typu „Las Vegas", platí to bezesporu i o menších kasinech jako například těch, co jsou v Praze.

Bez ohledu na to, do jakého hotelu v centru města jako turista přijedete, jedna z prvních informací, jichž se vám z hotelových brožurek dostane, se týká sítě nočních klubů a kasin. Krom toho obdržíte informace o síti soukromých taxikářských podniků, jež vás zavezou do každého kasina či jiných podniků pro hráče ve městě a odveze vás nazpět do hotelu v kteroukoli dobu, kdy to potřebujete (a také za dvojnásobnou cenu, jste-li cizinec). Navíc jsou kasina stejně jako muzea - ať už se nazývají jakkoli a umístěna kdekoli - uspořádána tak, aby byla na dohled a aby si je každý aktivně prozkoumal, v tomto případě hráčskou činností.

Nástěnná malba a symbolické indiánské vyzdobení, jimiž je všude opatřeno kasino v Camp Verde, obrovská socha orla - posvátného ptáka indiánů -, neonová peří, jež vás vítají na rozlehlém vstupním nápisu v kasinu Seven Feathers či mramorová fontánka uprostřed českého kasina jsou všecka svědectvím o záměrně vytvořené „památce" pro turisty; jsou to maličké kousky mozaiky v zájmu snahy o vaše přivábení. Ať již tyto pamětihodnosti vytvářejí obraz „tradičního indiánského světa" či „starých dobrých časů", kdy se v českých zemích považovalo bohatství za důvod k hrdosti, nikoli za břímě jako za komunistického režimu, vždy je to svět „jiný" než váš vlastní. Právě tato představa „jinakosti" činí z daného místa žádoucí, poutavý a okouzlující prostor. Je to vskutku turistický cíl.

Gabriela Pěničková